Klíčová aféra v tiché rodině

Jednou nastala u nás doma taková příšerná až hrůzyplná patálie s klíčema, ale musím začít od začátku. Naši sousedé mají štěstí, jsme velice tichá a do sebe uzavřená rodinka, děti už jsou z domova a my se ženou jsme jako dva holoubci, ale v bytě nemáme holubník, nýbrž útulný skvost...
Moje manželka Jitka je nejen půvabná žena, ale také i velice pečlivá hospodyňka a pře-vynikající kuchařka. Je to prostě žena, jakých je už na tomto světě málo. Všichni známí mi říkají: „Ty se máš, chlape, buď rád že si tě vzala, co by sis bez ní, ty pražský estéte, počal...?"
A já si tím pádem připadám jako trubec, který měl neobyčejné štěstí! Ale to není ještě všechno! Má žena má oproti mně navíc úžasný postřeh a fotografickou paměť. Ona mi napovídá koho mám pozdravit, protože já naše sousedy moc nerozeznávám i když v tomto domě bydlíme již 21 let. Právě tak nevím, kdo má jaké auto a poznávací značku, kdo kde pracuje, ba dokonce nepoznám ani naši paní doktorku, pokud tato právě nemá na sobě bílý plášť...!

Nedávno se ohlásila jedna Jitčina kamarádka z Moravy, že pojede do Prahy a může-li u nás přenocovat. Samozřejmě, že ano. Tím okamžikem se rozpoutalo veliké uklízení, žehlení, praní, vaření, pečení i smažení, aby se kamarádce Janě u nás líbilo. V den jejího příjezdu odpoledne někdo zazvonil u našich dveří, leč nebyla to Jana, ale soused Trčka, který nám přinesl dva nové klíče od domovních dveří, neboť prý bylo nutné vyměnit zámek, kvůli častým nenechavých nočním návštěvníkům našich sklepů.
„Výborně", pravil jsem moudře své ženě, „okamžitě si nové klíče připevníme na naše dva klíčové svazky a ty staré raději ihned vyhodíme do odpadu, aby se nám to nepletlo. Máme už stejně různých klíčů habaděj, čert aby se v tom vyznal."

Má pořádkumilovná žena v zápětí nato odnesla pytel s kuchyňským odpadem do kontejneru před dům.

Teprve pozdě večer, už za tmy, se dostavila kamarádka Jana a když jsme zjistili, že jsou domovní dveře zamčené a pokoušeli se je odemknout novým klíčem - nešlo to. Marně jsme se snažili dveřím domlouvat i všelijak jimi lomcovat, nic nepomáhalo. Byli jsme nuceni se s Janou přivítat skrze zamčené dveře, samozřejmě bez líbání, což v ní muselo vzbudit dojem, že ji nechceme přijmout. Teprve když jsem reklamoval vadný klíč u napolo rozespalého souseda Trčky, zařval na mne hurónsky, jat hněvem spravedlivým: „Čoveče jeden nešťastná, proč ste vyhazoval ty starý klíče, dyk ten novej zámek budu instalovat asi až za tejden, až se vrátěj Novákovic z jejich dovolený!" Manželka si mezitím vypůjčila klíče od sousedky Lenky a situace byla aspoň pro tuto chvíli vyřešena.
Když jsme vše vysvětlili Janě, rozptýlil jsem manželčiny obavy, co budeme teď dělat celý týden bez klíčů od domu, jednoduchým, zato ale geniálním nápadem: „Ráno je moudřejší večera a zítra něco vymyslím, spolehni se!"

V noci jsem spal neklidně, zdály se mi horory o hermeticky uzavřených železných vratech mého vězení - a najednou jsem zaslechl podivný šramot, který mne polekal a já se vzbudil.
V temnu naší ložnice se proti oknu rýsovala jakási pod plachetkou osoba, držící něco jako kosu nebo pohrabáč. Na mém budíku svítila červená čísla oznamující, že je 5:00 hodin ráno. Krve by se ve mně nedořezal, to první co mne napadlo: „Už si jde pro mne zubatá!“
Ale přesto jsem se zachoval jako hrdina a rozsvítil lampičku na nočním stolku. Byla to moje žena Jitka. Lekl jsem se, že je náměsíčná: „Jituš, proboha, co se to děje? Nech mne hádat: Zdálo se ti, že jsi v roli Dona Quijotta a jdeš bojovat s větrnými mlýny?"
„Ne, ale napadlo mne, že ten náš pytel s odpadem, včetně těch klíčů, musí ještě být v tom kontejneru před barákem, tak tam jdu a tímhle pohrabáčem si ho vytáhnu."
„Ale proč tam jdeš teď v noci? Pro všechno na světě, vždyť se to dá udělat až ráno!" „Dnes ráno v šest hodin přijedou popeláři, jako každou středu a vyprázdní kontejner." Toto vysvětlení bylo zcela logické a má skvělá žena skutečně za chvíli donesla umatlaný plastový pytel, který prý vyhrabala až někde ze dna. Jak poznala, že to je právě náš odpad mi zůstává utajeno dodnes. Pak už zbylo jen ponořit se do hlubin pytle plného hnijící zeleniny, lógru z kávy, slupek z brambor, plechovek a kelímků, skořápek od vajec a množství dalšího fujtajblu - a vyhozené klíče byly na světě!

Udělil jsem ženě pochvalu za tento husarský kousek, načež ona jenom poznamenala: „Nevím, co si asi pomysleli Novákovi, kteří se jako s uděláním právě vraceli z dovolené a viděli mne, jak se za ranního svítání v noční košili hrabu v plném kontejneru jako nějaký bezdomovec...!“