Když se z mé sestřičky Blanky vyklubala krásná, mladá slečna a já, aby nezpychla jsem jí vždy tvrdil, že je docela vzhledově „celkem ucházející", začali se v hojné míře okolo ní motat různí „šmidrové" pubertálního i postpubertálního věku.
Na sestře se to projevilo tak, že se najednou enormně zajímala o matčin zlatý prsten s akvamarínem, který byl vystaven na odiv ve skleněném ozdobném košíčku, stojícím na dečce v kuchyni na kredenci. Máti chovala tento drahý a vzácný dar (tuším že od babičky) jako oko v hlavě a brala si ho jen když někam šla s otcem jako nóbl dáma, třeba do divadla. Naproti tomu sestra si ho směla půjčit jen pro doma, matka totiž tvrdila, že venku by ho ztratila, protože má moc hubené prsty.
Mně osobně ten prsten nic neříkal, já jsem nikdy žádné prsteny nenosil, ba ani snubní. Právě tak mě nezajímaly, náušnice, piercing, tetování či kroužky do nosu a podobné znaky primitivizmu. Ptal jsem se matky proč má ten prsten vystaven na kredenci, když se o něj tak bojí? Proč ho radši nezahrabe někam do skříně? Jenže to právě máti nechtěla, ten prsten je prý tak krásný, že ho musí mít stále na očích a taky aby se neztratil.
Jenže prsten se jednou ztratil a máti nás tři, to jest otce, sestru i mne ihned podrobila tvrdému výslechu, kdo měl ten prsten naposledy v ruce. Samozřejmě, že nikdo. Načež začala jako Sherlock Holmes pátrat v paměti, kdo všechno byl v inkriminovanou dobu u nás na návštěvě a dopracovala se k sestřině kamarádce Věrušce, která prý jako jediná připadala v úvahu. Přes náš odpor se rozhodla zajet za ní do práce, kde na ni vybafla: „Věro naval zpátky ten prsten!“ Dívka byla prý tak šokovaná, že jenom sáhla do kapsy a v slzách prsten vydala.
Netrvalo dlouho a prsten se ztratil znovu. Tentokrát matčin detektivní talent nic nepomohl a prsten se musel oželet. O půl roku později jsem šel do sklepa pro brambory a koukám jak blázen (to mi jde dobře), oplakaný prsten visí na jednom vyhnaném klíčku z brambor jako ozdoba na vánočním stromku! Dodatečně jsme vydedukovali, že sestra ukládajíc na podzim brambory do sklepa ho tam nějak zasela.
A pak přišla aféra se sestřiným pihovatým nápadníkem Láďou, zvaným Cedník. Ten hoch měl chorobnou zálibu v dramaticky vypjatých situacích. Jednou odpoledne jsem rozepisoval písně dle kytarových akordů do čtyř hlasů pro můj dívčí kvartet, když mě vyrušilo hlasité tůrování motorky někde před naším barákem. Nejdříve jsem tomu nevěnoval pozornost, ale když to nepřestávalo a řvaní motocyklu se naopak stupňovalo, vztekle jsem se šel podívat z pokoje mé sestry, odkud je vidět na vchod do baráku, co to je? Vidím sestru stojící u okna a ptám se: „Prosím tě co to je za blbce, co tady takhle řádí?“ Sestra poněkud vzrušeným hlasem mi sdělila, že Láďa se chce zabít na motorce, když s ním dnes nepůjde na rande.
„No to snad není pravda“, jdu se podívat a vidím, jak ten trotl vyjíždí do vrchu k našemu vchodu, načež se otočí a prudce rozjede řvoucí motorku dolů proti zdi domu naproti, v poslední chvilce zabrzdí a pak se zase vrací k našim dvířkům. Podívá se do okna na sestru a křikne: „Přijdeš nebo nepřijdeš? Když ne, tak se zabiju!“ a znovu se rozjede proti zdi. Počkal jsem si až se zase vrátil a zařval na něj: „Hele, ty blbečku, když se chceš zabít, tak jeď někam jinam, zdí je všude dost a nevotravuj tady u nás, nebo tě budu muset nakopat a tu tvou motorku rozžehlit válcovačkou!“ Hoch to osolil a odjel. „Ale co když se opravdu zabije?“, pípla sestra. Mávl jsem rukou: „To je jeho věc, ale pamatuj si, sebevrazi to nikdy neoznamují dopředu, ten Cedník je blbec, kterej tě tím chce citově vydírat.“
Za pár dní přišla sestra domů s brekem: „Láďa mi sebral ten prstýnek a zahodil ho!“ Prý se spolu sešli za naší zahradou na louce, nějak se zase dohadovali a on jí sebral ten prsten a vztekle jím mrštil daleko do trávy. Když sestra začala brečet, že bude mít doma peklo s matkou, začali jej oba hledat, lezouce po kolenou v trávě, ale nic nenašli. Matka spustila lamentaci, že ten prsten byl památeční a to přivolá neštěstí na celou naši rodinu!
Abych trochu uklidnil rozbouřenou situaci, řekl jsem sestře: „Pojď jdeme tam spolu a ukážeš mi, kde se to stalo.“ Věděl jsem, že ta louka je aspoň 200 x 200 metrů a tudíž je to hledání špendlíku ve sto kupkách sena, ale chtěl jsem aspoň ukázat dobrou snahu. Cestou jsem sebral oblázek který mohl mít tak asi stejnou váhu jako ten prsten a když mi sestra ukázala kde asi přibližně stáli a kterým asi směrem ten debil tím prstenem mrštil, napodobil jsem totéž oblázkem. Říkám si je to marná a zoufalá snaha určit přesné místo dopadu na základě naprosto nepřesných a vlastně jenom přibližných údajů mé sestry. Pak jsem se šel podívat kam můj kamínek dopadl a v trávě přede mnou najednou zazářil v paprscích zapadajícího slunce ten matčin divotvorný akvamarín.
Nechtěl jsem tomu sám ani věřit, ale přesně tak se to stalo. A sestra má ten prsten až dodnes!
Nechtěl jsem tomu sám ani věřit, ale přesně tak se to stalo. A sestra má ten prsten až dodnes!
Sestřina zamilovaná píseň, kterou v české verzi také zpívávala s tanečním orchestrem v Mánesu.
Žádné komentáře:
Okomentovat