13 května 2015

Princezna Anna a faux-pas

 Při nákupu v Hypernově, kde jsem bez cíle bloumal se svým vozíkem mezi hradbami regálů, přeplněnými pro mne vcelku nepotřebným zbožím, jsem dumal, co tu vlastně hledám. Proč mi furt nabízejí nějaké slevy, když je nechci? Proč lidi potřebují 30 druhů jogurtů, či 20 druhů kečupů? Vtom to křáplo a do mého vozíku narazil zpoza regálu vlevo, plnou parou vozík, který nedbal pravidla pravé ruky. Za ním se objevil zpocený obličej mého hekticky spěchajícího kamaráda Ládi Vejvody.
"Člověče Láďo, kam se probůh řítíš jako utrženej vagón", zeptal jsem se ho místo pozdravu.

"Ahoj, Míro, ale musím rychle nakoupit celou řadu různejch pitomostí a už to nestíhám."

"To chce klid, koukni, ty už máš plnej vozejk a já mám zatím jen chleba a Romadur".

"Nojo, jenže já mám lístek na Spartu a tady na tom papírku mi manželka vypsala, co všechno musím nakoupit a teď marně hledám, kde najdu kvasnice!", vychrlil ze sebe Láďa.

"Čert vem kvasnice, ty bych taky v životě nenašel", snažil jsem se ho uklidnit, "ale jinak to už asi máš doufejme všechno, jak tak koukám na tu hromadu, ne?"

"Máš pravdu, člověk nesmí ty ženský moc rozmazlovat - ale podívej, tady na ten seznam, na konci je připsáno, já se snad picnu - dámský vložky Violetta! To přece nebudu já kupovat! Ať si je koupí ta bláznivá Andula sama!"

"Jaká Andula? Vždyť tvoje žena je, pokud se nepletu, Barbora, ne?"
"No, podívej se, to je jiný písmo, ten celej cetl psala určitě Bára, ale ty vložky tam připsala, vidíš tady, tím hůlkovým písmem, ta její bláznivá ségra Anča z Turnova, vona je teď u nás na návštěvě. To je drzost a já ji to mám trapně kupovat?"
"Ale já bejt tebou, Láďo, tak jí ty vložky koupím, to je důležitější než ňáký kvasnice."
"Nic nekoupím, kvasnice ani vložky, nechci vypadat jako blbec pod pantoflem. Ať si sem dojedou samy. Ahoj, já už letím ke kase, stejně přijdu pozdě na fotbal!"

 Láďa odsvištěl k pokladnám a já se pomalu loudal mezi regály a zastavil se až u olejovek. Musel jsem přemýšlet o té mně neznámé sestře Láďovy manželky. Chudák ta dívenka, třeba potřebuje ty vložky naléhavě a on jí je teď nedonese. To není fair, to je jako odmítnutí pomoci raněnému. Napadlo mě, že udělám dobrý skutek a zakoupím tu Violettu slečně Anně sám. Nevěděl jsem kde to najdu a tak jsem se zeptal jedné dámy, co právě plnila regály konzervami: "Promiňte paní, můžete mi poradit, kde bych nešel dámské vložky značky Violetta?"
Paní se na mne překvapeně podívala, nevěříc svým uším: "Pojďte, já Vám ukážu, ale tu Violettu asi nemáme." Došli jsme aspoň o 20 regálů dále a paní, jsouc ve svém živlu, pokračovala: "Vidíte ta Violetta opravdu není, ale máme tady Ria nebo Always, ty jsou levnější", radila mi ta dobrá duše.
"Ne, to je asi šmejd, to by moje manželka nechtěla, které jsou ty nejdražší!"
"Nejdražší jsou tyhle Princess, chcete je?"
"Jó, Princess! To je určitě jen pro pricezny, ano, to beru!", řekl jsem nadšeně. Paní se shovívavě usmála: "Vy máte asi vaši pani hodně rád, žejó?" A já ji dorazil: "Představte si, paní, že ty vložky jsou pro ženu, kterou jsem ještě nikdy neviděl." Paní zůstala stát s otevřenou pusou: "Dyk ste přece říkal pro manželku..."

Z Hypernovy jsem zajel rovnou do rodinného domku kamaráda Ládi v Modřanech, vložky jsem měl v úhledné papírové nákupní tašce. Otevřely se dveře a v nich stála Láďova atraktivní žena Barbora: "Dobrý den, Mirku, Láďa není doma, šel před chvílí na fotbal, nechcete jít dál?" Šel jsem dál a vysvětloval, že nechci zdržovat, nesu jen něco pro slečnu Annu. Ta se v témže okamžiku objevila na scéně, s němou otázkou na rtech. Podal jsem jí balíček a ona, ke zděšení obou žen, vytáhla z pytlíku vložky Princess.
Hned se do mne obě pustily, že to není vůbec vtipné, co mě to napadlo, vždyť se vůbec neznáme, to je nehoráznost. 


 Když jsem se konečně dostal ke slovu a vysvětlil jim, že jsem chtěl jen udělat dobrý skutek, rozesmála se Barbora na celé kolo: "Ten Láďa je blbec, to jsem chtěla já pro sebe, ne Anna, a připsala jsem to tam schválně hůlkovým písmem, aby to nezapomněl. Omluvte tady Anču, že tak na vás vyjela, ale ona o tom vůbec nevěděla!"
"Ježišmarjá, promiňte", omlouvala se mi Anna, "za dobrotu na žebrotu, ale chápejte, že mě to muselo šokovat, takový intimní dar od zcela neznámého cizího chlapa."
A nakonec jsme si všichni tři hezky popovídali u kafe a buchet...



Žádné komentáře: