Hada bosou nohou drážditi...

To se mi stala za komoušů taková malá bezvýznamná epizodka, kterou bych patrně do druhého dne hravě zapomněl, která se však vyvinula až do firemního skandálu a nebýt náměstka Trajbolda, tak skončila pro mne padákem na hodinu...

Toho dne jsem právě stál v závodní jídelně v malé frontičce na kávu a moučník u pultu, kde obsluhovaly dvě ženy, rozdílné jako nebe a dudy. Paní Šromová, nepříjemná, opuchlá a protivná, jak já říkám, typický bábo-chlap s knírem pod nosem.

Naproti tomu paní Troníčková, veselá, příjemná a neustále usměvavá blondýnka. Možná proto, že jsem Troníčkové zalichotil, jak jí to dnes sluší, to Šromovou nějak naštvalo, a dala mi to najevo tím, že když na mě přišla řada, přehlídla mne jako vládní vojsko a začala obsluhovat kolegu, co stál za mnou. Toho si však všimla Troníčková a okamžitě, dřív než jsem se ozval, přiskočila a zeptala se mě, co si přeji. Vybral jsem si kávu a makový koláček a když jsem odcházel od pultu, sykla jí Šromová vztekle do ucha:„Ty vobsluhuješ toho blbce?“ Zaslechl to i můj kolega, který mi pak potvrdil, že jsem slyšel správně, celá věta zněla: "Seš blbá, že vobsluhuješ toho blbce!"

Položil jsem plato na stolek, vrátil se k pultu a řekl jí, aby se mi za tu nadávku omluvila. Ona to odmítla s tím, že neví o čem mluvím. „V tom případě si jdu na vás stěžovat“, řekl jsem a odešel za jejím vedoucím do kanceláře. Tomu jsem pak řekl: „Pane vedoucí, paní Šromová může možná docela dobře mýt nádobí, nebo vytírat podlahu, ale nenechte ji obsluhovat v jídelně. Právě mne odmítla bez jakéhokoliv důvodu obsloužit a nazvala mne blbcem!“ 

„To nechte na mně, co má soudružka dělat, to není vaše věc!“, odbyl mě vedoucí.

„Omyl, to je moje věc! Ona není drzá jenom na mne, naší mladé kolegyni Janě Berkové, která trpí roztroušenou sklerózou, řekla - a na to mám svědka, doslovně: »Proboha, Jano, jak to dnes vypadáš, to jsi určitě zas prošoustala celou noc!« Pokud se tedy drzé chování vaší soudružky Šromové nezlepší, podám stížnost i na vás!“ Čekal jsem co se z toho vyvine, Šromová se ke mně chovala slušněji, jinak nic nového pod sluncem.

Asi za týden jsem byl předvolán do takzvaného „rudého koutku“ na závodní výbor. Připadal jsem si tam jak před trestním tribunálem, všichni seděli a já jediný stál. Slova se hned ujala jakási soudružka Kozová: „Soudruh Tomsa, vy jste měl nějaký výstup se zde sedícím soudruhem Kolčavou, vedoucím závodní jídelny a vyhrožoval mu, že si budete na něj stěžovat. Tak prosím, stěžujte si!“

„Dovolte mi, abych Vás opravil, hned ve dvou bodech: Já nejsem Tomsa, ale Toms a já jsem neměl s panem Kolčavou žádný výstup, ale stěžoval jsem si na drzost jeho podřízené, která mě odmítla obsloužit a nazvala mě blbcem!“

„Buhví jak to bylo, soudruh Tomsa, co jste zase vy řekl jí, to zde nehodláme řešit..."
"Znovu vás musím opravit, já jsem Toms, té-ó-em-es, čtyři písmena a nikoliv Tomsa, já vám také neříkám místo paní Kozová, třeba paní Kozlová nebo paní Kozatá!"
"No to by eště chybělo! My víme, že vaše způsoby jednání s lidmi jsou velmi často nevybíravé až drzé, což nám také písemně dosvědčila soudružka Květa Klímková ze mzdové účtárny. Zde se ale navíc jedná o věc politickou. Náš závodní výbor jednomyslně odhlasoval, aby každý náš zaměstnanec zaplatil 25 Kčs na pomoc zátopám na Slovensku u Komárna. Pro zjednodušení výběru peněz byla každému zaměstnanci bez výjimky sražena tato stejná částka z platu.“

„A to vy shledáváte jako správný postup při výběru dobrovolných darů?“, zeptal jsem se.

„Ano, všichni s tím byli srozuměni, jenom vy jediný z 625 lidí jste, při převzetí obálky s penězi, napadl soudružku Klímkovou slovy, tady to mám písemně, prosím, cituji vás doslovně: »Já s tím nesouhlasím, aby si bez mého vědomí, někdo někde za zavřenými dveřmi odhlasoval, že se mi srazí něco z platu. Nikdo nemá právo v tomto státě, vytahovat mi peníze z kapes!« Přiznejte se, řekl jste to nebo ne?“, vyštěkla na mne vítězoslavně soudružka Kozová.

„Ano, tak nějak jsem to řekl, ale co je na tom špatně?“

„Che, on se diví? Není vám to trapné, soudruhu, odmítnout lidskou pomoc Slovensku?“

„Dovolte, abych vás znovu opravil, já neodmítám pomoc Slovensku, já jsem už dva dny před tím, krojované Slovence s kasičkou na ulici, zaplatil dobrovolně a dokonce víc, 30,-Kčs! Ale já protestuji proti způsobu, jaký jste si tady zavedli vy! V tichosti jste si něco odhlasovali, o nás bez nás, jak v Mnichově, a teprve na papírku ve výplatě nám suše oznámili - proč, co a jak. Je tohle dobrovolnost?“

Kozová vylítla ze židle: „A proč si teda nikdo nestěžoval - akorát vy jedinej!“, ječela.

„Protože, soudružko Kozová, se vás lidi bojí, ale já nejsem zvyklý hrbit hřbet!“

„A-ách... hrbit... hřbet... co..? Co to je tohle za slova? U nás v socializmu nemusí nikdo hrbit hřbet! To je skandál! To já takhle nenechám!“ Soudružka zalapala po dechu a já myslel, že se skácí. Těžce dopadla zpět do židle a ticho v místnosti řvalo.

„Dovolte mi odejít“, řekl jsem suše, uklonil se, otočil a odešel.

Když si mě druhý den zavolal náměstek na koberec, očekával jsem zcela pochopitelně padáka.

„Soudruhu inženýre", řekl pomalu, "netušil jsem, že jste tak výbojný, s tou Kozovou jste to dost přehnal, ona je nebezpečná, ale já vás tady potřebuju! Takže – nic se neděje, já jsem to za vás vyžehlil. Teď mám ale já na vás jednu jedinou otázku: Inžinýrskej, kolik je vám let?“

„Třicet tři“, řekl jsem po pravdě.

„Nóó, tak to byste snad už mohl mít rozum...!“

A já k tomu dodávám to, co jsem náměstkovi tenkrát říci nechtěl, že jsem sice věděl, že hada bosou nohou drážditi se nemá, ale nechat si za všech okolností srt*  na hlavu je ještě horší...https://www.youtube.com/watch?v=AylFUYXHYMs