07 ledna 2017

Řidičák a bujné poprsí

Před mnoha lety, to jest v letech šedesátých minulého století, jsem se rozhodl si udělat řidičák. Moje motivace byla ovšem úplně jiná, nežli je tomu dnes u většiny mladých lidí. Nikdo v naší rodině neměl auto ani motocykl a já při svém ubohém platu 1500 Kčs jsem neměl ani pomyšlení si jakékoliv motorové vozidlo v dohledné době koupit, ba dokonce jsem jenom stěží dal dohromady těch 900 Kčs na zaplacení autoškoly. 
Když jsem se ale seznámil s dívkou Evou, která řidičák vlastnila, začal jsem si vedle ní připadat jako méněcenný. Navíc její bratr měl starší motorku značky ČZ 125 a ona si ji občas mohla od něj vypůjčit. Někdy mě také nechala řídit a tak jsem se to základní naučil "na černo". Jednou jsme jeli na výlet ještě s další dvojicí, všichni měli řidičák jenom já ne, a abych se necítil zahanben, že musím sedět na tandemu, nechala mne vnímavá Evička zase jednou řídit. Za ostrou zatáčkou se najednou objevil policajt a ukazoval abychom zastavili. Na štěstí pro mne, druhou motorku právě řídila dívka a tu si polda vybral a začal kontrolovat, zatímco nás pustil dál. Mé sebevědomí sice stouplo, ale ten den jsem si umínil, že to tak dál nejde, a že si za každou cenu ten řidičák udělám a to nejen na motorku, ale i na auto a milé Evičce ukážu, jaký jsem řidič. 

Tenkrát se řidičské kurzy konaly ve Svazarmu, což byla jakási podivná svazácko-armádní organizace, jejíž instruktoři byli dost nepříjemní obhroublí náfukové. Jednoho takového typa jsem vyfasoval já a každá jízda, kterou jsem s ním absolvoval byla pro mne nervovou záležitostí. Jízdy na motorce se daly ještě jakž-takž vydržet, i když mne za všechno seřval, ku příkladu i za to, že jsem při odbočování doprava ukázal pravou rukou v místě, kde byl přikázaný směr jízdy vpravo, čili podle něj zbytečně. Nic nebylo platné mé oponování, že chodci nemusí znát dopravní značky a navíc si jich nemusí ani všímat. Jízdy v autě, byly však ještě mnohem horší, to byl jedním slovem horor. Jakmile jsem usedl za volant, začal na mne řvát, že dělám všechno špatně, takže jsem si připadal, že jsem ten nejblbější tvor, který se kdy chtěl naučit řídit auto.
Zato při teoretické výuce jsem měl "lehy", protože jako strojní inženýr jsem pochopitelně všechno o motoru dávno znal. Jednou si vedle mne v učebně přisedla nápadně krásná slečna Lucie s bujným poprsím a prosila mne, jestli bych jí nemohl některé věci znovu vysvětlit, protože tomu, co říkal ten učitel vůbec, ale ani trochu nerozuměla. Na zdech visely různé obrazy, jako průřez motorem, spojka, převodovka, kliková hřídel a podobně. Její otázky byly pro mne úžasně mile ženské a na mé sebevědomí, ubíjené brutálním instruktorem, působily jako balzám.
 Třeba když se mě zeptala při pohledu na nákres převodovky: „A na co jsou třeba tady ta vroubkovaná kolečka v té vaničce?"
„Slečno, Lucie, to jsou ozubená kola, a ta vanička, to je převodová skříň", řekl jsem potlačuje smích.
„A můžete mi říct, proč to je v autě?", zeptala se nevinně.
Musel jsem jí tedy držet delší přednášku a ujistit ji, že vždycky když něčemu nebude rozumět, se může obrátit na mne a já ji to milerád vysvětlím. Pak přešla řeč na instruktory. Zatímco já jsem zastával stanovisko že ten můj je úplný magor a troglodyt, tak ona si svého velice chválila. Až se jednou stalo, že jsem přišel na jízdu právě když ona končila a vystupovala z auta. Ke své hrůze jsem zjistil, že to je tentýž blb, co jezdí se mnou.

Nemohl jsem to strávit a když jsem zasedl za volant a on zase začal vykřikovat hesla jako: „Panebože, co to zase děláte, vy zmatkáři, já se snad z vás zblázním!" Ozval jsem se: „Tak! A teď toho mám právě dost! Já si budu na vás stěžovat na vašem ústředí! Mně seřvete jako psa, když si nezkontroluji zpětné zrcátko a slečnu, co tu teď byla přede mnou, chválíte i za to, že už pozná co je spojka a co je brzda! Mazlivým hlasem jí třeba říkáte: »Tak si sedneme hezky rovně, vypneme prsíčka, ty kolínka trochu víc od sebe a nezapomeneme co? Ano výborně, slečno, zasunout klíček do zapalování!«  Proč jste právě na mne tak nespravedlivě až sprostě přísnej?"
K mému úžasu odpověděl tento buran docela příjemným hlasem: „No, neberte si to tak, vy jste inžinýr, tak vás musím trochu sprdávat, abyste si nemyslel, že už všecko víte a umíte!"

Od tohoto dne, kdy jsem se ozval, jsem měl konečně i já při jízdách pohodu, z čehož plyne poučení: Líná huba - holé neštěstí! Pár dní před tím, co jsem konečně dostal kýžený řidičák, jsme se s Evičkou, z úplně jiného důvodu navždy rozešli a já, který neměl možnost jezdit ani na něčem, ani v něčem, jsem ten řidičák de facto už vůbec nepotřeboval...

https://youtu.be/QOi-uQBSvlU

Žádné komentáře: