Co je to ANONYMITA?

Zdá se, že se úplně zapomnělo, že v době před-internetové byla každá anonymita vždycky považována za určitou neslušnost, nevychovanost i vulgaritu. Když vám  přišel anonymní dopis, byla to vždycky urážka od nějakého přiblblého prosťáčka. Časy se mění a leccos se musí znovu redefinovat. V internetové době se musí určitá část anonymity umět tolerovat, ale jen tam, kde nikomu nemůže vadit... Naopak tam, kde se používá jako bič na druhé, musíme zde mluvit o českém fenoménu "vygumovaných tváří", neboli strach a stud za své jméno, za svou tvář, prostě za svoji identitu. To je český úkaz, nemající ve svobodném světě obdoby. Proč se někteří jinak soudní lidé chovají tak tajnůstkářsky, v permanentním strachu prozradit své jméno a ukázat svou tvář na světle božím. To je vše pozůstatek doby komunistické, kdy se stále propagovalo leninské podezírání, prověřování a kádrování každého každým a nad tím vším se vznášela jako přízrak bolševická třídní nenávist.
Výmluva, že internetová doba si vyžaduje anonymitu je většinou lichá a scestná, protože se zastává gaunerů. Čestní lidé se nemají za co stydět a nemusí se tedy ničeho obávat, kromě křiváků, padouchů a blbců. Ale od toho je tady právní stát a policie, aby se těch slušných spravedlivě zastávali. To, že se tak vždycky neděje, je chybou státu, ale nikoliv jeho slušných občanů...

Tato ustrašenost se jasně projevuje na všech stupních společenského života. Lidé se příkladně hlásí v telefonu, dokonce i ve služebním styku, pouhým „haló" a vůbec nevědí, že se mají ohlásit jménem, nebo aspoň jménem firmy, a že anonymita je stejná neslušnost, jako třeba hlasité krkání u jídla, nebo když někomu neodpovíme na jeho slušný pozdrav.
Lidé si snad vůbec neuvědomují, že tento strach z veřejnosti jim byl čtyřicet let bolševizmu záměrně vsugerováván jejich vůdci, protože jen ustrašené stádo se lépe ovládá a hlídá.
Příkladně posluchači, volající do různých anket v rozhlase či v televizi se zbaběle představují jako „posluchač ze středních Čech". To je naprosto nulová informace, srovnatelná s tím, jakoby řekl: "Jsem anonymní blb a co je vám do toho, kdo jsem!" A někteří volající se zcela samozřejmě nepředstavují vůbec, hned začnou na něco nebo na někoho nadávat a je dobře, když se jich moderátor zeptá: "A kdopak se to k nám dovolal?" Takový trouba se obvykle nejprve zarazí, vykoktá nějaké jméno, načež začne mluvit tišeji a slušněji. Čili názorný příklad toho, že anonymita automaticky generuje v lidech hulvátství. Je totiž nesporné, že v každém anonymovi se probudí jeho horší já. Už jen proto, že si může být mnohem víc jistý, že se mu za jeho drzost, sprosťárnu či podvody, nic nestane a to ho ponouká to aspoň zkusit...

U všeobecně známých osob, jako politiků, by zatajování jmen nemělo vůbec žádný smysl, a tak se nasadil do povědomí občanů návrat do starého c.k. Rakouska: Všichni se neustále titulují rozmanitými funkcemi, jenom proboha ne vlastními jmény! Neakademické Tituly jako příkladně: "pane předsedo", nebo "paní poslankyně" jakž-takž ujdou, ale úplnou zhůvěřilosti je oslovení „pane stínový ministře" a je možné, že se jednou vylíhne i titul "pane stínový náměstku stínového ministra". Každý si totiž zakládá na tom, že je dočasně předsedou, nebo dokonce prvním místopředsedou něčeho - ať je to cokoliv! Hlavně se nikdy nesmí vyslovit jejich vlastní jméno jen tak, bez titulu. Tento zlozvyk zachvátil i moderátory, kterým se už neříká třeba „pane Moravče", ale „pane redaktore". Už jsme pomalu dospěli do stadia, kdy v naší zemi tahle chorobná absence vlastních jmen zdomácněla natolik, že oslovení pane Babiši, pane Faltýnku, či paní Jermanová, je jisté faux-pas a možná i tak trochu bráno jako osobní urážka, což je opravdu tragicky smutné...

Přehnáno ad absurdum, bychom se my "obyčejní lidé" tj. takzvané společenské nuly měli po vzoru politiků, aspoň oslovovat: "pane domácí", "pane podnájemníku", "paní radová", "pane disponente", "paní inženýrová", „pane továrníku" a třeba i nově: „paní lehká atletko", „paní seriálová herečko", "pane starobní důchodče", atd. V konečném stadiu by si pak mohl každý vymyslet oslovování své osoby sám a veškerá křestní jména i příjmení, určená našimi dávnými předky, by se mohla definitivně škrtnout a vygumovat z mezilidské komunikace. Zatímco na západě se i akademické tituly pozvolna vytrácejí a u světových firem je třeba i generální ředitel titulován svým jménem John Douglas. To jen my si tady naopak hrajeme na tituly a svá vlastní jména držíme pod neprodyšným poklopem tajemného hradu v Karpatech...
Nakonec musím zdůraznit, že také existují takzvaní "slušní" anonymové, kteří mají nějaké osobní vážné důvody a jejich stále stejný nick jen nahrazuje jejich jméno, což ale nemá za cíl někomu škodit, nebo někoho napadat... 

https://youtu.be/xs--8prjEHI