12 ledna 2017

Těžká doba

Celý Protektorát i válku a ještě kus po ní, jsme bydleli v Praze-Podolí, Na Pekařce, v tom nejhorším bytě v celém mém životě. Byl to vlhký, studený suterén, 2 malé pokojíčky, kuchyňka, bez koupelny a WC na chodbě. Vzniklo to nechtěně, totiž v době mobilizace (1938), se moji rodiče hodlali přestěhovat z centra Prahy raději na okraj města, neboť podlehli panice, že Praha bude v blížící se válce těžce bombardována německým letectvem. Na Vinohradech jsme bydleli v krásném domě, třetí patro s výtahem, 2 pokoje kuchyň, koupelna, WC, ústřední topení. Rodiče uvěřili slibu známých, kteří právě zakoupili polovinu dvoj-vily v Podolí, že nám tam pronajmou byt ve druhém patře stejných kvalit, jako máme zde a navíc s balkonem. Jenže sliby, jak známo, jsou chyby.

Tento plán měl jeden zádrhel, že k termínu našeho stěhování nebyl nám slíbený byt dosud volný, ale zato byl volný podřadný byt v suterénu. Bylo nově dohodnuto, že se pro první kvartál nastěhujeme do suterénu a v příštím kvartálu se přestěhujeme do mezitím uvolněného bytu ve 2.poschodí. Jenže do toho se vdala sestra paní domácí a podle pravidla bližší košile než kabát, dostali nám slíbený byt, ti novomanželé a my jsme zkysli v suterénu. Za Protektorátu, během války i po ní nebyly vůbec žádné byty v Praze k dostání a tak naše čtyřčlenná rodinka bydlela v této studené a vlhké noře dlouhých jedenáct let až do roku 1949.

Jak jsme prožívali pražskou revoluci:

Sobota 5.května 1945.
Po snídani mě matka poslala na Pankrác do biografu Radost, abych koupil na dnes odpoledne vstupenky na film "Funebrák" s Vlastou Burianem. Lístky jsem koupil, ale netušil, že ten film už nikdy neuvidíme a lístky necháme propadnout. Cestou domů na mne volal jeden pán: "Hochu, vyřiď doma, že je konec války, Američani jsou už u Berouna!" Odpoledne jsme uslyšeli z radia od sousedů (vlastní radio jsme neměli), volání o pomoc ze studia českého rozhlasu: "Voláme všechno české, přijďte nás bránit proti esesákům!"

Neděle 6.května 1945.
Otec odešel stavět barikády a v dálce se ozývaly detonace šrapnelů. Najednou u nás zazvonili tři chlapi a nesli na nosítkách mrtvou mlékařku, paní Hájkovou: "Můžeme zatím tady někde u vás v baráku nechat tuhle paní?" Otevřeli jsme jim a paní Hájková byla prozatímně uložena na podlahu v prádelně. Zároveň nás tito muži varovali, abychom nezůstávali doma a šli se schovat do některého z činžáků cestou k tramvaji. Němci totiž prchají od Pankráce směrem sem a vypalují vilky a střílejí jejich obyvatele. Máti a my dvě děti, (13 a 6) jsme rychle vzali to nejnutnější a hnali dolů do Dvorecké ulice. Tam v činžáku jsme požádali zdejší obyvatele, aby nás pustili do sklepa. Ve sklepě bylo plno žen a dětí, muži byli někde na stavění barikád. Jedině starý jednonohý trafikant, pan Kapusta, si vylezl na uhlí. Některé ženy remcaly, že kvůli němu nás esesáci postřílí všechny, ale on prohlásil: "Já už jsem svoje zdraví obětoval v první světové válce a teď už bojovat nebudu!", a přiklopil se na tom uhlí neckami. Pak přišla strašně dlouhá a studená noc a my schouleni do uzlíčku a zabaleni jen v tenkých dekách, jsme mrzli na kamenné podlaze sklepa.

Pondělí 7.května 1945.
Ráno jsme od lidí v baráku dostali každý hrneček horkého čaje a v baťůžku z domova jsme měli suché vdolky, poněkud zdemolované tím, že jsem je měl v noci pod hlavou. Pak přišlo nejhorší překvapení, děsivé bouchání na domovní dveře a německý řev: "Aufmachen!" (Otevřít!). Všichni strnuli, někdo řekl: "Pst, tiše ať si myslej, že tu nikdo není!" Jediná moje máti zachovala rozvahu: "Oni ty dveře vyrazí, já umím německy, jdu se jich zeptat, co chtějí" a šla po schodech nahoru k domovním dveřím a já se plížil za ní. Když odemkla dveře, stáli tam dva dost zdrchaní vojáci a řvali: "Wasser!" Máti jim rychle vysvětlila, že jim vodu donese, aby moment počkali. Vrátila se do sklepa, vysvětlila o co se jedná a jedna paní z přízemního bytu šla s ní do svého bytu a natočila do velkého polévkového hrnce vodu, načež ji máti předala těm vojákům. Ti se pořádně napili a zbytkem vody si opláchli obličeje a odtáhli dál. Nebezpečí bylo zažehnáno, ale mizerná nálada lidí ve sklepě se obrátila proti mé matce. Jedna fanatická husa řekla: "Němci nám vraždí naše muže na barikádách a my jim tady lezeme do zadku a dáváme jim pít vodu!" A moje máti se musela rozčílit: "A kdyby ty dveře vyrazili a nás tady všechny postříleli, tak by to bylo podle vás lepší?" Načež jsme se sebrali a vrátili se domů.

Úterý 8.května 1945.
Do Prahy přijeli "Vlasovci" a situace se v našem celém okolí uklidnila, jenom rozkládající se tělo paní mlékařky začalo být cítit v celém domě. Náš otec se vrátil živ a zdráv a všichni jsme byli rádi, že to nejhorší je za námi.

Středa 9.května 1945.
To už se jen vítali Rusové a kdekdo se seznámil s ruštinou: "Davaj časy!"

Žádné komentáře: