Těžká doba 1939-1945

Celý Protektorát i válku a ještě kus po ní, jsme bydleli v Praze-Podolí, Na Pekařce, v tom nejhorším bytě v mém celém životě. Byl to vlhký a studený suterén, dva malé pokojíčky, kuchyňka, bez koupelny, s WC na chodbě. Vzniklo to nechtěně, totiž v době mobilizace (1938), se moji milí rodičové hodlali přestěhovat z centra Prahy raději na okraj města, neboť podlehli panice, že Praha bude v blížící se válce těžce bombardována německým letectvem, čímž také Hitler i Goebbels vyhrožovali.
Na Vinohradech jsme bydleli v krásném domě, třetí patro s výtahem, 2 pokoje kuchyň, koupelna, WC, ústřední topení. Rodiče uvěřili slibu známých, kteří právě zakoupili polovinu dvoj-vily v Praze-Podolí, že nám tam pronajmou byt ve druhém patře stejných kvalit, jako máme zde a navíc s balkonem. Jenže sliby, jak známo, jsou chyby a to se nám vymstilo...Tento plán měl jeden zádrhel, že k termínu našeho stěhování nebyl nám slíbený byt dosud volný, ale zato byl volný podřadný byt v suterénu. Bylo nově dohodnuto, že se pro první kvartál nastěhujeme do suterénu a potom v příštím kvartálu se přestěhujeme do mezitím uvolněného bytu ve 2.poschodí. Jenže do toho se vdala sestra paní domácí a podle pravidla bližší košile než kabát, dostali nám slíbený byt, ti novomanželé a my jsme zkysli v suterénu. Za Protektorátu, během války i po ní nebyly vůbec žádné byty v Praze k dostání a tak naše čtyřčlenná rodinka bydlela v této studené a vlhké noře dlouhých jedenáct let až do roku 1949.

"První a poslední bombardování Prahy."
Středa 14. únor 1945.

Celou válku jsme na 100% ignorovali ty kvílející sirény, oznamující nálety a protože nikdy se nic nestalo, tak do sklepa jsem běhal jenom ve škole, kde jsme hráli různé hry i šachy a celkem jsme se rádi ulili z vyučování. Doma jsme do sklepa nechodili, protože  náš suterénní byt byl o tři schody níže, nežli ten sklep. Naopak, my jsme rádi ty bombardéry sledovali, jak za sebou zanechávají krásné, bílé proužky na obloze jakoby to byli lajnovači oblohy (Sky-liners, viz na konci), vyšli jsme před dům a mávali jim. Oni nám odpověděli vypuštěním staniolových třásní o jejichž funkci dodnes nevím nic, snad to prý bylo kvůli rušení radarů. Všichni jsme věřili, že Amíci na nás žádné bomby neshodí, ale stala se nešťastná náhoda, chyba v navigaci, pilot se zmýlil a spletl si Prag a Dresden! To naše kuchyňské okno, (viz šipka na fotce) skrze které jsme se tenkrát s mojí matkou dívali, bylo vzdušnou čarou od dopadu bomby vzdáleno jen asi 100 -120 metrů. Až později nám pan pyrotechnik vysvětlil, jaké jsme měli štěstí, že kdyby bomba vybuchla, tak by tlak vzduchu rozbil okno a střepiny by se zasekaly do nás. Bomba naštěstí dopadla na strmou stráň Kavčích hor a sklouzla po provlhlé trávě tak, že ani vybuchnout nemohla...

Dnes to každý ví, že na Kavčích horách je budova České televize, tenkrát tam bylo fotbalové hřiště AFK Podolí, dále cvičiště psů a už naštěstí zrušená rasovna. Ten její pach, odtud se lynoucí, byl pro nás někdy až hororem letního bezvětří....
Takže já tím pádem chci zároveň děkovat svému Andělíčkovi-můj-Strážníčkovi, že jsme tu válku, jako rodina, přežili všichni!

 
Jak jsme prožívali  pražskou revoluci:
Sobota 5.května 1945. Po snídani mě matka poslala na Pankrác do biografu Radost, abych koupil na dnes odpoledne vstupenky na film "Funebrák" s Vlastou Burianem. Lístky jsem koupil, ale netušil, že ten film už nikdy neuvidíme a lístky necháme propadnout. Cestou domů na mne volal jeden pán: "Hochu, vyřiď doma, že je konec války, Američani jsou už u Berouna!" Odpoledne jsme uslyšeli z radia od sousedů (vlastní radio jsme neměli), volání o pomoc:"Voláme všechno české, přijďte nás bránit proti esesákům!"

Neděle 6.května 1945.

 Otec odešel stavět barikády a v dálce se ozývaly detonace šrapnelů. Najednou u nás zazvonili tři chlapi a nesli na nosítkách mrtvou mlékařku, paní Hájkovou: "Můžeme zatím tady někde u vás v baráku nechat tuhle paní?" Otevřeli jsme jim a paní Hájková byla prozatímně uložena na podlahu v prádelně. Zároveň nás tito muži varovali, abychom nezůstávali doma a šli se schovat do některého z činžáků cestou k tramvaji. Němci totiž prchají od Pankráce směrem sem a vypalují vilky a střílejí jejich obyvatele. Máti a my dvě děti, (6 a 13) jsme rychle vzali to nejnutnější a hnali dolů do Dvorecké ulice. Tam v činžáku jsme požádali zdejší obyvatele, aby nás pustili do sklepa. Ve sklepě bylo plno žen a dětí, muži byli někde na stavění barikád. Jedině starý jednonohý trafikant, pan Kapusta, si vylezl na uhlí. Některé ženy remcaly, že kvůli němu nás esesáci postřílí všechny, ale on prohlásil: "Já už jsem svoje zdraví obětoval v první světové válce a teď už bojovat nebudu!", a přiklopil se na tom uhlí neckami. Pak přišla strašně dlouhá a studená noc a my schouleni do uzlíčku a zabaleni jen v tenkých dekách, jsme mrzli na kamenné podlaze sklepa.

Pondělí 7.května 1945.

Ráno jsme od lidí v baráku dostali každý hrneček horkého čaje a v baťůžku z domova jsme měli suché vdolky, poněkud zdemolované tím, že jsem je měl v noci pod hlavou. Pak přišlo nejhorší překvapení, děsivé bouchání na domovní dveře a německý řev: "Aufmachen!" (Otevřít!). Všichni strnuli, někdo řekl: "Pst, tiše ať si myslej, že tu nikdo není!" Jediná moje máti zachovala rozvahu: "Oni ty dveře vyrazí, já umím německy, jdu se jich zeptat, co chtějí" a šla po schodech nahoru k domovním dveřím a já se plížil za ní. Když odemkla dveře, stáli tam dva dost zdrchaní vojáci a řvali: "Wasser!" Máti jim rychle vysvětlila, že jim vodu donese, aby moment počkali. Vrátila se do sklepa, vysvětlila o co se jedná a jedna paní z přízemního bytu šla s ní do svého bytu a natočila do velkého polévkového hrnce vodu, načež ji máti předala těm vojákům. Ti se pořádně napili a zbytkem vody si opláchli obličeje a odtáhli dál. Nebezpečí bylo zažehnáno, ale mizerná nálada lidí ve sklepě se obrátila proti mé matce. Jedna fanatická husa řekla: "Němci nám vraždí naše muže na barikádách a my jim tady lezeme do zadku a dáváme jim pít vodu!" A moje máti se musela rozčílit: "A kdyby ty dveře vyrazili a nás tady všechny postříleli, tak by to bylo podle vás lepší?" Načež jsme se sebrali a vrátili se zpět domů, do našeho bytu.

Úterý 8.května 1945.

Do Prahy přijeli "Vlasovci" a zahnali Němce na ústup, situace se v našem celém okolí uklidnila, jenom rozkládající se tělo paní mlékařky začalo být cítit v celém domě. Náš otec se vrátil živ a zdráv domů a řekl nám, že už Němci podepsali kapitulaci. Všichni jsme byli rádi, že je to nejhorší za námi. 

Středa 9.května 1945.

To už se jen vítali Rusové a kdekdo se seznámil s ruštinou: "Davaj časy!" bylo to první, co nám řekli.
Jeden kluk asi sedmiletý měl na ruce na řemínku místo hodinek bakelitový dětský kompas a jeden Rus, který si toho všiml, zařval "Davaj časy!", ten kompas mu sebral a klučina se rozbrečel...

A zde jsou ti lajnovači oblohy: SKYLINER

https://youtu.be/_z-GLJ5asbo