Nejsem autista ani pandemista...

Nejsem autista, i když už jako šestiletý špunt jsem si přál dostat od Ježíška šlapací auto, což se také stalo. Nikdy jsem nebyl ani houslista či drogista, zkrátka žádný -ista,  tím méně komunista, jenom optimista!
Mé autíčko bylo červené a já jsem s ním mohl prozatím jezdit jen po bytě, venku byl mráz a sníh. Nemohl jsem se dočkat jara, až si vyjedu s mým autíčkem do pražských ulic, tedy přesněji řečeno na vinohradské chodníky. Brzy nato mě ale moje auto-mánie opustila, autíčko bylo stále častěji nepojízdné, šlapání fungovalo jen občas, sporadicky. Rodiče zřejmě vybrali to nejlevnější, co bylo tenkrát na trhu. Přesto jedna krásná holčička mě udyndala, abych jí ho půjčil, zrovna když zase přestalo fungovat šlapání, takže jsem ji z galantnosti musel tlačit celou Přemyslovskou ulicí na Vinohradech tam a nazpět...

Jako dospělý jsem považoval a dodnes považuji auto, docela bez jakýchkoliv emocí, za dopravní prostředek, který mě má dovézt z bodu A do bodu B. Skutečnost, že jsem se v socializmu nikdy nezmohl ani na Spartaka, ani na Trabanta, ba ani na ten Velorex, kterému se říkalo "babiččino šitíčko" nebo častěji také "dědečkův splašený montgomerák." Teprve až v emigraci se auta, tedy spíše ojetiny, pro mne staly finančně dostupnými. Ale ani pak jsem se nerozplýval nad autem, neříkal mu: "Moje cukrkandle", jako naše sousedka, a nezajímaly mne ani ty nejrůznější modely, s jedinou výjimkou, při níž mě moje dcera vyfotila. Prohlížel jsem si jednu starou Aerovku, kterou jsem obdivoval nikoliv jako auto, nýbrž z důvodu jejího roku výroby, byli jsme totiž oba dva stejně staří.

U ameriké computerové firmy UNISYS Deutschland, kam jsem nastoupil, bylo podmínkou mít vlastní vůz, takže jsem si konečně ve svých osmatřiceti letech koupil první auto, když nepočítám to šlapací. Byl to zelený obstarožní Ford Taunus a vydržel mi 4 roky, než se docela rozsypal. Pak následovalo dalších pět ojetin až konečně po devatenácti letech emigrace jsem se zmohl na mé první fungl nové auto. Byla to japonská, stříbrná Mazda 626.

Po návratu do své staré vlasti v roce 1995, jsme se ženou zjistil, že jsme tu celkem nevítanými polo-cizinci, či re-emigranty a nedostali od úřadů českou espézetku s odůvodněním, že vozidla starší pěti let, dle zákona toho-a-toho, se nesmí do Česka dovážet, a mé auto bylo již osmileté. Marně jsem oponoval, že nejsem dovozcem ojetého šrotu, jako ty desítky Čecháčků, na silnici z Rozvadova do Čech, ale občan, který se vrací po sedmadvaceti letech domů do vlasti, kde už skončila totalita. Stejně jako třeba ledničku či pračku si vezeme sebou i auto. Co je na tom divného a tak trestuhodného? Přesto ale na nás dopadla tvrdá pěst dělnické třídy, bylo nám suše oznámeno, že toto auto Mazda 626, musíme ve lhůtě do 90 dnů odvézt zpět do Německa a tam ho klidně někomu nechat nebo prodat, dle své svobodné vůle...!
Pochopili jsme z toho oba velice rychle, že jsme sice státní občané ČR, ale majitelé auta s německou poznávací značkou a to se logicky musí a bude trestat šikanami, botičkami a pokutami všude, kde zastavíme. Chápal jsem, že ti staří estébáci zdaleka nevymřeli, a že se na nás re-emigrantech mohou aspoň teď dodatečně pomstít za náš "trestný čin" emigrace. Nebýt toho, že jsme zde měli dosud obě matky, byli bychom se ihned v té lhůtě 90 dní vrátili zpět na západ mezi normálně myslící a spokojeně žijící lidstvo, které totiž nikdy nepoznalo komunistickou totalitu a okupaci spřátelenými a navíc bratrskými armádami!

Odvezl jsem tedy Mazdu do Německa, abych se jí nějak zbavil a prodal ji tam za 700 marek (!) i když, zde v Praze mi za ni nabízeli 80 až 100 tisíc korun. Byl to nehorší kšeft mého života, ale nechtěl jsem se už s těmi byrokraty handrkovat a tak ze setrvačnosti jsem zakoupil v Praze, konečně s českou  SPZ opět Mazdu, tedy menší model 323, jen za půl miliónu Kč! Dnes máme nejmenší Mazdu-2 a ta nám vyhovuje, hlavně kvůli parkovacím problémům v naší ulici... Používáme ji vlastně jen o víkendech, kdy se nemusíme bát opustit naše parkoviště, aby po návratu domů jsme zde mohli opět na týden svobodně zaparkovat...!
Pane Bože, kam jsme to, jako stát, za ta dlouhá léta bolševizmu dopracovali! Od tohoto státu jsme my osobně nic nečekali a nic nedostali, zato nám byl státem ukraden a nevrácen rodinný domek na Moravě, ale přesto žijeme s manželkou zde dále, sice v coronavirové pandemii, coby ti nejohroženější důchodci z těch nejohroženějších občanů vůbec. Ale je nám hej! Jsme totiž šťastni, že jsme se na západě naučili život žít opravdu svobodně a ne jen neustále poslouchat zákazy, rozkazy a strašení občanů oligarchou a jeho levo-věrnými Čehony. Také vyhrožování až 3-miliónovou pokutou za neuposlechnutí na nás nepůsobí, žijeme na malém ostrůvku lidského manželství dvou (fuj) re-emigrantů a to: jednoho Čecha a jedné Moravěnky. To už nám drží 36 let a je to stále manželství nevýslovně šťastné...
----------------------------------------------------------------------------------------------------

V následující písni V+W se čtenář dozví, jak vznikli malí Čecháčci a proč se jim vlastně říkávalo slušně Čehonové, nebo lidově Při-zdi-čůralové.  Český text Rakousko-Uherské hymny začínal slovy:
Čeho nabyl občan pilný,  to zní stejně jako: Čehona  byl občan pilný...

https://youtu.be/bPzgvqIthxU