Mé, už skoro zapomenuté vzpomínky

Narodil jsem se v ČSR v Nových Benátkách nad Jizerou 5.7.1931

Rodiče: Marta Semiánová a Alois Toms. Moje matka, Marta byla mladší ze 2 dcer chudé dělnické rodiny Josefa Semiána a jeho slepé ženy Kateřiny. Můj otec Alois Toms se narodil v Doubravce u Plzně, jako prostřední děcko z 5 dětí svého otce, strojního tkadlece a jeho ženy Alžběty...Tímto chci říct, že jsem nikdy nepocházel z "buržoazie", ale přesto si mne tak zařadilo KSČ, komunisticky, neomylné a vševědoucí kádrové oddělení...

Zatímco má máti byla nadaná na malování, otec byl zaměřen na cizí řeči, což se po léta učil sám doma ze starých slovníků a knih. Stejně vytrvale se učil i hraní na housle, a byl, už co jinoch schopen si vydělávat peníze hraním k filmu pod plátnem v biografu. Při tehdy němých filmech mohl svou sladkou hudbou pozitivně ovlivňovat diváky, kteří si přišli na své a navštívili film už viděný, ještě jednou, nebo i vícekrát!

JÁ, od narození ve vlhkém bytě, jsem dostal ihned tzv. "ouročky", jak se to tehdy lidově nazývalo: Svědivá vyrážka u dětí do jednoho roku! Ihned bylo od porodní báby rozhodnuto, že se musíme přestěhovat do suchého bytu, a né do novostavby od rodičů, kde bydlíme! Takže jsme se přestěhovali do Turnova,do bytu absolutně suchého, ve vilce u Roubíčků. Odtud byla též blízko firma na bižuterii, jejíž šéf nabídl mému otci práci cizojazyčného korespondenta v řeči: anglické, francouzské, i německé...

V Turnově jsme bydleli 4 roky, (1931 -1935), máti zde začla chodit do Sokola a brzy nato též jako cvičitelka dívek. V této požehnané době jsem jako chlapec 1 až 4-letý, začal udivovat veškeré dospěláky, svojí nepochopitelnou pamětí. Když jsem dostal od Ježíška knížku Marbulínek, v níž byl na každé stránce malovaný obrázek a pod ním rým nebo básnička. Musím zde vysvětlit takový můj první životní úspěch: Moje bystrá paměť způsobila, že když mi někdo přečetl, ten který rým pod libovolným obrázkem, byl jsem schopen si tento text ihned zapamatovat, jako bych ho sám předčítal přímo z knížky..! Jako důkaz, že si to pamatuji dodnes, co stálo napsáno pod prvním obrázkem Marbulínka: »Do vesnice na kolečkách zrána přijel domeček, vítati ho přišli děti, prasátko i Feneček... atd, atd.«
Pro návštěvy u nás doma, to byla určitá senzace, že já, coby 3-leté škvrně, si už sám čtu v Marbulínkovi! Ostatní, normální děti, se to prý naučí třeba až v sedmi, nebo v osmi letech ve škole!

V roce 1937 následovalo naše stěhování z Turnova do Hradce králové, předměstí Kukleny, kde jsme bydleli 2 roky. Otec dostal o 100 Kč vyšší plat, ale jinak se u nás nic nezměnilo! Otec nebyl u této firmy trvale spokojený, protože obchodovala s různým stavebním materiálem: cihly, tašky, dlaždice, roury atd.
Otec byl znalec řečí, ale jeho technické chápání skončilo u lžíce na boty!
Navíc, německý majitel firmy pan GUT používal řadu slov, tak zkomoleně, že mu otec nerozuměl a docházelo k různým sporům. To vyvrcholilo jednoho dne, při šéfově diktátu objednávky na LITERORY! (což mělo znamenat Lité roury) !!! Tak začaly nové problémy a my se znovu stěhovali, tentokrát do Prahy...

V Praze se nám líbilo, měli jsme možnost, dík otcově o 800 Kč vyššímu platu, bylo umožněno najmout si byt na Vinohradech v Přemyslovské ulici, 3. patro, výtah a plynová koupelna! Firma, kde otec našel místo, byla Prodejna cementáren, na Václavském náměstí v paláci PHOENIX = dnes palác LUXOR.
Tato firma se potom překřtila na lépe znějící Československou keramiku n.p. a přestěhovala se do Vodičkovy ulice...
Když mi bylo 6 let, odvedla mne mamina do 1. třídy obecné školy na náměstí Krále Jiřího a krátce nato zemřel náš 1. pan prezident T.G.M. V naší rodině se začlo všecko měnit, čemu jsem nerozuměl a ani jsem rozumět nemohl. Jednalo se o to, že maminka byla v jiném stavu a Hitler vyhrožoval válkou, že když ho ČSR nevyslyší, může klidně rozbombardovat celou Prahu! Výsledek byl ten, že se moji rodičové rozhodli opět přestěhovat, tentokrát pryč z vnitřní Prahy! Svět se však točil dál a já jsem seděl v první lavici s žákem Miroslavem, jehož máma byla také Marta, jako ta moje mamina! Pak jsme se seznámili blíže, oni bydleli ve vedlejší ulici Lucemburské. Brzy se rodiče dohodli, že až si oni koupí tu vyhlédnutou vilu v Podolí, že nám nabídnou byt s balkonem ve 2. patře nad jejich bytem ! To vypadalo jako skvělé vyřešení všech problémů mých rodičů ! Ve skutečnosti to však byla fatální chyba a vlastně zároveň mazaný podvod!

Když došlo v květnu 1938 ke stěhování z Vinohrad do Podolí, museli jsme nouzově akceptovat překvapivou změnu : místo bytu v 2. patře, vzít suterénní byt v přízemí, bez balkonu, bez koupelny a se záchodem na chodbě! Jde prý jen o krátkodobou dočasnou změnu, než se nájemníci z druhého patra odstěhují !! Co měli rodiče dělat, aby tuto změnu nemuseli akceptovat? To nevím dodnes! Stěhováci chtěli nosit nábytek do baráku, ale my jsme nevěděli, kam teď s ním? Poslední kapka přišla, když za měsíc, horní nájemníci konečně odešli, bylo nám nově řečeno: "Sestra paní domácí, B. Bednářová se vdala a byt v 2. patře, dle přání jejich otce, dostane ona!! Tomu se říká: »Bližší košile než kabát!« Má sestra Blanuška se narodila: 1.srpna 1938, ovšem do našeho příšerného a stále studeného suterénu!

Pak do toho přišla 6-letá okupace, Protektorát, a válka, čili, lidé začali mít jiné, větší starosti, zatímco bydlení v komfortu se stalo zbytečnou záležitostí. V první řadě šlo o to přežít válku, nenechat se zavřít za drzou nadávku režimu a vůbec všeho kolem. Ve sklepním bytě a v povinném zatemnění oken, se člověk cítil sice stísněně, ale přece, chtě-nechtě, více chráněn proti bombám. Málo jídla, na potravinové lístky a šatenky i poukazy na boty a každý večer zatemňování oken. Náš suterénní byt byl skutečně mizerný. Jedinou výhodu k utěšení měl přece! Když začaly náletové sirény houkat, nemuseli jsme povinně, jako ostatní lidé, utíkat do sklepa. Ten náš sklep byl totiž o dva schody výše, než-li náš byt!!
Takže: Zkysli jsme v tom hnusném suterénu 11 let až do roku 1949. Když nastal sice oddych od války, ale zato problém s KSČ a jejich pučem 1948. Konec války přinesl řadu změn: Nejlepší změnou bylo seznámení se naší maminy v »Sokole« s paní Řinou Boháčovou, co nám nabídla byt: 3+1 v jejich vile »Jitřenka«, za stejnou cenu, jako nás stál suterén u Pavlíků!

Pak přišly pro změnu problémy s komunismem 1948 !
1) vražda Jana Masaryka, což jsem už podrobně popsal v jiných memoirech,
2) jak jsem měl kádrově propadnout u maturity, což se jim nepovedlo!..
3) byl jsem nařčen "dítě buržoazie", abych nemhl na západ, kam jsem se
4) však stejně dostal, pomocí mé »trestuhodné« emigrace 1968....

Roku 1957, když mi bylo 26 let jsem,coby strojní ing, začal pracovat jako tzv. technolog - projektant, zdálo se mi, jako by se začal ponenáhlu obracet i ten podivný svět? Každopádně náš moc sympatický pan řiditel, ( ale ne-soudruh ředitel), protože nic neředí, ale řídí. .. Mne, bez ohledu na strašný kádrový posudek, vyslal, jako technického poradce na Ceylon a do Indie, na tzv. akviziční cestu s obch. zástupcem firmy Technoexport, kam jsem se právě teď, ihned měl jít představit, což mi prošlo překvapivě hladce !

Naši firemní KSČ- straníci se ovšem moc divili, jakto, že tento mlíčňák, k tomu nestraník, si klidně lítá do západních kapitalistickejch zemích? Inu, zavolali si mne do svých komnat na výslech! Zde je v kostce moje reakce:

Za prvé: Nejsem mlíčňák, bylo mi už 26 let, soudruzi - dědouškové !
Za druhé: Indie ani Ceylon neleží na západě, ale na východě!! Jako SSSR !
Za třetí: Udělejte si maturitu i vysokou s diplomem a budete tam lítat Vy!
Nakonec, má prosba: Dovolte mi odejít...!

Potom začala móda reorganizací. To postihlo stranické papaláše. Ti se káceli jeden za druhým a křesla šla na dračku! Coby, nestraník jsem měl nula šancí , čekal jsem jen na vhodný okamžik. Ten přišel v srpnu 1968, kdy nás napadla bratrská Banda: z Rusů, Něm.Prušáků, Poláků, Maďarů a Bulharů! Do týdne po přepadu, jsem byl už v Rakousku, ve Vídni, coby emigrant !!!

Dnes, s odstupem času jasně vidím, že to bylo mé nejlepší žívotní rozhodnutí. Však jsem taky za to byl odsouzen v nepřítomnosti na 18 měsíců žaláře, podle paragrafu ? §. Jenže, já jsem nebyl blbec, abych se vrátil domů si to odsedět! Zůstal jsem v Německu 27 let, až do penze u firmy UNIVAC, čímž jsem mohl finančně podporovat nejen rodiče, kteří zde živořili za mini-penzi 1200 Kčs, ale též ostatní příbuzenstvo a známé... Prostě každého, kdo si u mě postěžoval, že nemůže něco sehnat! Objevil jsem staré moudro: Darovat je vždy lepší pocit, než dostávat..!

Mirek Toms, senior dnes , něco  přes 93 let!

Rozšlápnutý vajgl z Ceylonu

Psal se rok 1957. Někdy v lednu se v naší firmě rozkřiklo, že prý asi poletím na tříměsíční akviziční služební cestu na Ceylon a do Indie. V tu ránu se na mne vyvalil příval přání tzv. "malých českých lidiček."

Ze všech osmnácti kolegů mně 17 z nich požádalo o něco, co bych mu měl dovézt. Jak se stalo, že coby nestraník a kádrově vadné individuum, jsem byl nominován já, bylo i pro mne záhadou, což jsem již detailně popsal v příběhu „Lourdský zázrak“, takže se nechci znovu zabývat opakováním již napsaného, ale tuším, že patrně neměli žádného soudruha se znalostí řečí... Před odletem jsem si musel udělat seznam, kdo co ode mne chce. Co přivezu domů, bylo jednoduché, otec chtěl jen žiletky Wilkinson, a čtyři ženy v naší rodině: matka, manželka, sestra a tchyně, unisono chtěly leteckou kabelku. To býval tehdy největší šlágr doby. Reklamní plastové kabelky dávaly všechny letecké společnosti svým pasažérům zdarma a pro každou ženu bylo hlavní to, že na nich svítil nápis KLM, SABENA, SWISSAIR, nebo dokonce AIR INDIA  a  AIR CEYLON !

Dárky pro mé kolegy a kolegyně do práce byly spíše masového rázu, jako: třeba cigarety, káva, čaj, ořechy kešu, čokoláda, žvýkačky, rtěnky,  nylonky, jakož i a všemožné suvenýry, nejčastěji to byli sloni z černého ebenového dřeva a různé ručně dělané náramky a náhrdelníky z mořských lastůrek a škebliček...

Pak tu byla luxusní přání na jméno, jako třeba plynový zapalovač, pero Parker a podobně, ale to jsem podmiňoval slovy, že si to sice píši, ale nemohu nic zaručit, protože netuším kolik tam budu mít peněz na dietách a co je jak drahé, co tam třeba stojí hotel atd. Každopádně se ale budu snažit pokud možno aspoň některá přání vyplnit, podobně jako Ježíšek na Vánoce... 

Jenom moje kreslička Nella si neřekla o nic. Zeptal jsem se jí: „Nelli, řekni mi, co by sis přála, abych ti dovezl, ty jsi jediná, která si sama o nic neřekla.“

„Víš, Míro, mně je to tak trochu trapný, jak tě všichni furt otravují a něco si vymýšlí, jako kdyby to tam bylo všechno zadarmo. Pokud by sis na mne vzpomněl, tak bych chtěla jenom něco, co se nekupuje, třeba větvičku, nebo kůru ze stromu, nebo kamínek, prostě něco úplně bezcenného, co tam bude ležet na zemi, ale abych věděla, že jsi to ty pro mne zvedl a dovezl až z Ceylonu, kam se já určitě v celém svém životě nikdy nedostanu.“

„Dobře, tak já něco seberu, co se bude válet na chodníku!"  Pak se ještě ozval Miloš z vedlejší kanceláře, že by měl velkou radost, kdybych mu dovezl nějakého exotického brouka. Byl jsem rád, že nechce hada nebo kůži z tygra či slona!

A potom se čekalo na odlet, který se několikráte odsouval, v práci už mi někteří začali posměšně říkat „Tom-Ceylon“, protože od ledna to trvalo až do léta, než jsem konečně dostal od Technoexportu tu vytouženou letenku na 31.července.

Je pravda, že diety tam byly slušně vysoké, takže se tam dalo opravdu hodně ušetřit, a že jsem mohl velkou většinu přání splnit, jenom těch suvenýrů jsem měl nakonec málo, takže z ebenových slonů, kterých jsem dovezl dvanáct, na mne nezbyl žádný. Ostatní se též  nějak rozprsklo,  takže dnes  už nemám ani suvenýr.

Můj návrat do práce se vlastně celý den jenom slavilo, rozdával jsem dárky, kterých jsem přinesl dvě narvané aktovky. Vykřikoval jsem jako na perském trhu: Kdo chce tohle a kdo chce tohle? Seděl jsem na stole a všichni kolem mne jako kuřata kolem slepice a já byl šťasten, že mohu takhle bláznivě rozdávat. Teprve když byly obě aktovky vyprázdněny do dna, začaly dotazy, jak to vypadá na Ceyloně a v Indii a co jsem tam zažil. Vyprávěl jsem, že tam jsou všude Labajové,

kteří se živí tím, že něco prodávají a vykřikují: "Labaj, labaj, labaj!", což znamená

"Levně, levně!"  Takže od těchto se nedoporučuje vůbec něco kupovat...

„Moment“, řekl jsem, „mám tady v kapse ještě něco pro Nellu! Ta milá dívka mi před odjezdem řekla, že chce pro sebe jenom něco bezcenného, co tam najdu na zemi, hlavně, že to bude z Ceylonu! Nelinko, tady to je“, načež jsem vyndal z kapsy malý balíček z cigaretové krabičky a podal jí ho, „je to, jak sis přála rozšlápnutej vajgl z cigarety Chesterfield, ležel na chodníku přímo před mým hotelem!“ Nela se trochu začervenala a opatrně začala rozbalovat balíček, byl v něm ve vatě modrý broušený safír velikosti velkého kávového zrna. Nela se přímo zděsila: „To ne, Míro, to nemohu přijmout, já jsem přece chtěla něco úplně bezcenného!“

"Neboj, Neli, tohle je skoro bezcenná náhražka safíru!“,  Začal jsem ji uklidňovat.

„Povím ti jak se to stalo. To jsme stáli s taxíkem na křižovatce a do mého okénka tam najednou, nějaký vedrem vypreparovaný Ceyloňan, strčil ruku s tímhle kamenem a chtěl za něj 10 rupií. 

Já jsem ho nejprve odháněl, že nic nechci, ale můj kolega vedle mne řekl, abych to bral, že on to třeba někde ukradl a proto to dává tak levně. Ten chlapík byl hubenej jak lunt a ukazoval si do pusy, že má hlad, a tak jsem mu tu desetirupku dal. Jen pro srovnání měl jsem tam diety 60 rupií na den, takže mě to vůbec nijak finančně nezruinovalo... 

Ale potom mi to nedalo a druhý den jsem zašel do státního zlatnictví, kde se nesmí smlouvat, tak jako v jiných obchodech a zeptal jsem se jakou to má cenu. Jejich odborník to prohlédl pod lupou a pravil: "To je pane náhražka za safír nilam-ani a má cenu jedné až dvou rupií.‘ Takže, nila-mani, totiž milá-neli, tento nilam-ani je levnější než ten ceylonskej čaj, co jsem tady rozdal. Doufám, že ho přijmeš, je to přece hygieničtější než vajgl a já pochopil, že dávat je lepší pocit než dostávat!“
Nela v jakémsi zasnění a se slzami v očích mi padla kolem krku a políbila mě na tvář... Nakonec jsem ještě předal Míťovi divného brouka, co nám rachotil  v jedné skříni v hotelu a hotelový sluha ho vyhodil z okna ven se slovy "Kokrouč", jenže já jsem mu řekl, že jsem sběratelem brouků, tak on mi ho ihned donesl zpět a já ho polil desinfekcí po holení a on okamžitě zcepeněl. Tady to máš Míťo místo hada nebo tygra a Míťa mi byl neskonale vděčen, prý to je vzácný druh ceylonského švába a dal si ho do pokojské vitriny s nápisem "Brouk od Toma-Ceylona 1957."

Povedlo se mi obdarovat 18 lidí v práci a 6 osob doma a na sebe jsem nějak poza-

 pomněl. Z Ceylonu a Indie nemám doma nic, ale zato: nevšední vzpomínky!

https://youtu.be/_wYhMDjH0qY

Na shledanou v lepších časech!

Na této fotografii mi připadá Jan Masaryk, jako by nám říkal: "Na shledanou v lepších  časech!" Netušil, že mu zbývá už jenom pár dní života... No, a tohle jsou jeho známá poslední slova  po návratu z Moskvy: "Odjel jsem do Ruska jako ministr zahraničí ČSR a vracím se jako Stalinův pacholek",  to nikdy  nezapomenu! 

Ono je tomu už 75 let  a  Rusko se vůbec nezměnilo!

Dne 10. března 1948, to jest přesně za třináct dní po puči levicových poslanců a ministrů, byl Jan, syn našeho prvního českého prezidenta Tomáše G. Masaryka: Jan Masaryk (62) zavražděn (!) a to přímo na Hradčanech u sídla českých králů!  Horší potupu si Rusáci na nás nemohli vymyslet!  Kam se na ně hrabal i ten kreténský zhovadilec  Hitler!   A proto náš lid

to bral jako: Jan byl vyskočen z okna svého pokoje na Hradčanech! Dnes to máme po tolika letech potvrzeno. Podobně, avšak masově, to předvádí dnes Putin postupným, vyvražďování Ukrajiny i za cenu stejných ztrát svého lidu!

Ten březnový den 1948 si moc dobře pamatuji, bylo chmurné a chladné rráno...

Stál jsem na stanici tramvají číslo 17 a 21 u Žlutých lázní v Praze-Podolí. Jeden z příchozích zvolal hlasitě: "To je děsný, náš Honza Masaryk prej vyskočil z vokna!"

První, co mě napadlo, že ještě před pár dny, po komunistickém puči, jsme si s kamarády ve škole říkali: "Štěstí, že tu ještě máme Honzu Masaryka a našeho prezidenta E. Beneše!" A jen o 13 dní později už Honza není a to jsem ještě netušil, že i Benešovi zbývá posledních šest měsíců živoření v isolaci bez národa  ve své vile v Sezimově Ústí, kde pod jeho oknem na betonovém chodníčku sem i tam v okovaných botách pochodovali policejní "hlídači", aby těžce nemocný muž nemohl ani spát!

Když mi přijela jednadvacítka s černými praporky na střeše, tak já na štrece Žluté lázně - Jindřišská věž, měl dobrých 30 minut času k rozjímání této situace. Naše třída (sexta gymplu) byla celkem zamlklá, až na veselé, ale jinak zarytě přiblblé soudruhy komunisty: Švába, Kříže a Skálu...
Sice se nikdy nevyšetřilo, jak to vlastně s tím Honzou bylo, což se taky nikdy nevyšetří, protože důkazy mají jen Rusáci v archivech, ale ti je nikdy nevydají,  to je radši omylem zkartují, jak se to praktikuje i u nás na hradě.  Ale ono je to vlastně jedno, protože celý inteligentní svět ví,  jak Rusové řeší personální otázky v tisíci jiných případech dodnes. Proč by se tenkrát měli zachovat jinak v případě Honzy, než jak byli zvyklí? (carská rodina a gulagy). Jan měl prostě smůlu, že se souhrou neblahých okolností dostal do nové Gottwaldovy vlády!  To by přece ten šílený diktátor a vrah Stalin, nikdy v životě  nevydýchal!
Od tohoto dne jsem se stal anti-komunistou a věděl, že do partaje KSČ nikdy v životě nevlezu, to by byl pro mne mravní poklesek nejhoršího druhu. Proč mě tolik lidí nechápe? Vždyť přece už to slovo komunismus zní odporně jako vulgární nadávka!  Je to marxisticko-bolševická partaj zhovadilců, bez jakékoliv morálky, která dovedla mistrným lhaním oblbnout celé masy těch jednoduchých lidiček a tak jim vsugerovat, že komouši jsou ti zachránci světa na věčné časy...

Čas oponou trhl (70 let) a my jsme asi vinou ztráty paměti větší části  našeho národa v podobné situaci, že se radikální levičáci zase derou k moci a jejich mírnější Beta–mutace, sociální demokrati, jim to ze všech sil umožňují, tak, že kašlou na Bohumínskou smlouvu a berou je sebou do výtahu k moci!

Je to paradox, když si pamětník uvědomí, že KSČ tenkrát když se dostala únorovým pučem k moci, tak tuto svojí matku, Soc-Dem, ze které se kdysi sama vylíhla - bez jakýchkoliv skrupulí a problémů politicky popravila!  To byla ta je- jejich "bolševická tolerance". Pak tito soudruzi tolerovali vládu StB Bureše a kolaborovali s partají ČSSD, kterou sami v roce 1948 prý  na »věčné časy«  zlikvidovali...!

Moje oblíbená definice naší vlasti zní:  MY JSME NÁROD SICE MALÝ, ALE  ZA TO  DEMENTNÍ...  Jak je možné, že si kromě V. Havla volíme samé

levicové podvraťáky?   To prosím neberte jako nadávku, to je diagnoza! 

Kdo s tím nesouhlasí, tak ať mi vysvětlí, proč si konečně nedokážeme zvolit do če-

la státu inteligentního, slušného, čestného a neprolhaného prezidenta? Proč se jen stále rádi vracíme do stejného marasmu bolševických lhářů, katanů a bezcharak-

terních fůjtajblů?  Vycházím z faktů: Od nadějného Havla se brzy začla opět vracet

ta naše známá "blbá nálada" a noví prezidenti  inklinovali zas víc a více k diktatuře nežli k pravdě a lásce. Nadávali nám  do "pravdoláskařů" a všichni to víme, jak to

 žalostně dopadlo... Kausa za kauzou se valí na nás o 106...

Ale jednu naději přece jenom mám,  je to  takzvaný ideální  premiér-slušňák,

pan  PETR FIALA a možná i nový prezident PAVEL...?

Zde musím zdůraznit, že nová vláda premiéra Fialy ukazuje nejen vysokou úroveň

inteligence a vládního rozhledu, ale i nečekanou odvahu, když se svými "sedmi statečnými'' ministry ( J.Č,  V.R,  J.L,  V.V,  M.J,  Z.S,  M.K.)  odjeli  v utajeném režimu do války na Ukrajině, jednat o pomoc a spolupráci s jejich vládou. Řekněte

si sami: udělal by něco takového Babiš nebo třeba kterýkoliv přitroublý levičák?

 

MOJI  VÁŽENÍ  ČTENÁŘI!

Tento článek je svým způsobem výjimečný a poslední.  Všechny následující mé články jsou opět optimistické, protože já jsem celoživotní optimista. Jsou to vlastně mé memoáry,  pod názvem  MÉ MOÁRY... 

Měl jsem už  91. narozeniny  a tak Vám chci říct, ne snad proto, abyste mi mohli pogratulovat, ale abyste se zamysleli nad několika moudry, což nejsou slova má, ale dlouho sbíraný výběr zlatých slov, lidí mnohem moudřejších než jsem já:

Rozjímejte:   Nic mě to nestojí být slušným, stačí kolikrát jen úsměv a potlačit v sobě nedůvěru, že kolemjdoucí je asi šmejd, protože ho neznám!   Kádrujme ho!

A nejlépe úplně všechny! Kádrujme tak, jak to dělali už kdysi dva Josefové: Goebbels a Urválek!

Bojme se migrace i prolomení Benešových dekretů, bojme se návratu šlechty, bojme se všeho, co by mohlo přijít zvenku, hlavně ze západu, bojme se EU, bojme se migrantů i hurikánů a všech odrůd i mutací coronavirů a vůbec všeho, ba i to ovoce a potraviny z ciziny, vše může být otrávené! Bojme se otevřít hubu!

A hlavně:  Nezapomínejme, jak nám bylo dobře za těmi ostnatými dráty!!!

https://youtu.be/Jlm6zEe1fF4

Já, politicky zakrnělé embryo...

Až do února 1948, kdy mi bylo šestnáct let, jsem se o tzv. politiku nezajímal, bavilo mne v zimě lyžaření, v létě plavání, jinak jazz a kamarádsky - platonické vztahy s děvčaty... 
Teprve Velký Únor mne nabudil. Už hned při prohlášení Klémy Gottwalda, který se ve velmi podroušeném stavu "právě vrátil z Hradu", šel mi mráz po zádech. Sám jsem ani nevěděl proč, netušil jsem, ani co je komunizmus, ale pocit něčeho moc zlého a hnusně odporného, drsně zalomcoval celým mým JÁ... Taková podivná, neurčitá předtucha nabyla jasnějších kontur, když 13. den po puči, byl náš ministr Jan Masaryk zavražděn "vyskočením" z okna!  Nechápal jsem jak to, že on

stačil za sebou ještě i to okno zavřít ?

 Ona  oficiální lživá verse, jako sebevražda, mi absolutně nic neříkala!

Viděl jsem v tom zase jen podvod, tak jak jsem podvody vnímal za války, za Protektorátu. Jenže německé lhaní jsem bral jako nástroj, nutný k okupaci, ale proč si lžou Češi sami sobě? Jaký to má smysl?  

Pak ovšem se mi pomalu začalo rozsvěcet v hlavě, když se na scéně objevil, pro změnu justičně úchylný deviant, prokurátor Josef Urválek,

KSČ, nadšený bolševík i  autor a specialista  na justiční vraždy...

Dokud se soudruzi vyvražďovali jen mezi sebou (Slánského proces), byl jsem klidný. Ovšem, po popravě Milady Horákové na šibenici, mi bylo už stoprocentně jasné, že právě došlo na tu nejhorší možnou alternativu mých obav a předtuch...

Ve škole jsem se snažil trošičku švejkovat, když jsem se zeptal při politické výchově s naivní tvářičkou blbce Švejka:

"Když teď v procesu se Slánským vyšlo najevo, že i ti nejvyšší straníci byli vlastně zrádci, tak jakou zde máme jistotu, že dnes tam nesedí třeba další zrádce Klement Gottwald?"  

Celá posluchárna ztichla a mně to dělalo docela dobře, když jsem viděl, jak neobratně, ale  urputně se ten přednášející debil  snaží něco

vysvětlit, co se logicky vysvětlit nedá a jak se sám  utápí  v idiotem vymyšlených, a debilně nelogických proti-argumentech...

Pro některé lidi bylo nepochopitelné, proč jsem se stal tak zavilým anti-komunistou, když v naší rodině nebyl nikdo zavřen ani stíhán, ba dokonce nám nebylo komunistickým režimem ani nic ukradeno !??! 
Ano, to souhlasí! Byli jsme vlastně proletáři, oba rodiče pocházeli z dělnických rodin, neměli jsme žádné nemovitosti, ba ani žádné movitosti, takže nám nebylo co ukrást.  Apriorně jsem tedy já neměl žádný důvod být proti, jenže mně o hodně víc vadila vlastní podstata komunizmu, než nějaký majetkový problém.

 Samospasitelný diktát, mající patent na všechno: na pravdu i na lež a na cenzuru i na tresty. Právě ta masová kolektivizace a tupé hajlování lidského stáda posvátným bolševickým diktátorům mne štvala. A bylo by toho ještě  moc, ale nechce  se mi  to už dál rozebírat...

  

Dvacet let jsem vydržel žít v socialismu i když jsem celou tu dobu koketoval s myšlenkou jak zmizet. Nejprve jsem chtěl utéct až po tom, když se mi nepodaří dostat se na vysokou školu. To se mi však, jako zázrakem povedlo, a tak jsem útěk odložil až „na pak“. Potom jsem zase bral ohledy na rodiče, později na manželku s dítětem, takže jsem nakonec v tom »útulku pro blbce« vydržel až do okupace našimi, tzv. bratrskými spojenci, armádami pěti států (!) v roce 1968.

V těch dvaceti letech "totáče", coby člověk bezpartijní, jsem si byl vědom toho, že mám těsně nad hlavou kádrový strop svých možností, a že mohu buď zůstat navěky rajbovníkem za patnáct stovek, nebo podlehnout charakterové křivici a dělat jim tajtrdlíka. Jednoznačně jsem zvolil tu první alternativu, a tím jsem pak, de facto masochisticky škodil sám sobě. Nedělal jsem to z důvodu nějakého asketického sebetrýznění, ale bylo mi prostě milejší zůstat chudým, ale zato o něco svobodnějším, než byli oni, disciplinovaní lokajové strany. Já si mohl dovolit mít na věci svůj vlastní názor, zatímco oni si ho museli napřed přečíst v Rudém Právu!

Plus navíc: Mohl jsem si zpříjemňovat notoricky fádní život v české ohradě pro blbce, různými vtipy a anekdotami, které těm skalním a tzv. uvědomělým debilům nevoněly. Připisovali mi neustále další zlé či

špatné vlastnosti do mého původně intaktního kádr-materiálu, čímž jsem se dostal až úplně na dno té hluboké, kádrové studny...

Navzdory mému hrůznému kádrovému posudku (nenávidí SSSR a Rudou armádu), jsem se asi díky titulu ING, dostal do podniku, který dovážel počítače  a  periferní  zařízení pro  výpočtová střediska.

Nejprve jsem dostal za úkol dovoz počítačů ze SSSR, což se docela hodilo k mé fragmentární znalosti ruštiny, dovedl jsem číst ty jejich stoličky. První co jsem udělal, rozšířil jsem své oddělení jednoho člena o ruštinu znající sekretářku Johanku...

Dovozy oněch parostrojů ze SSSR jsme valili jako maso do buřtů. Ministr naplánoval nakoupit a prodat sto počítačů "Minsk" ročně! Komu? Každý kdo chtěl počítač, dostal Minska, když chtěl jiný ze západu, dostal Minska, když raději nechtěl žádný, dostal Minska zadarmo. Když velká firma měla vlastní valuty a řekla: My máme své devizy a chceme západní computer, tak dostali Minsk aspoň jako přívažek. Prostě i v samočinných počítačích panoval řeznický systém: Chceš telecí?  Musíš si k tomu vzít kilo tlustého bůčku!

Do této socialistické selanky přišla zcela překvapující novina, že jsem se prý já stal vedoucím  dovozu počítačů  z  kapital. států,

neb stávající  vedoucí prý těžce onemoceněl.

Tedy on vůbec neonemocněl, alébrž zůstal spolu s manželkou v Rakousku...

Radoval jsem se, konečně budu moci použít v praxi jak němčinu, tak i angličtinu! Leč má radost trvala sotva dva týdny. Johanka mi toho dne předala sluchátko se slovy: „Tady chce s vámi mluvit nevím kdo, asi nějaký buran, ani se mi nepředstavil...“

„Tady je hlmlmn, potřebujeme, abyste se k nám ihned dostavil!“
„Prosím vás, co jste za firmu?“, otázal jsem se zcela naivně.
„My nejsme žádná firma, my jsme policie, dostavte se k nám do Bartolomějské č.4!".... "Ano, to byl opravdu křupan, Johanko, musím na policii, nemám ani ponětí proč, asi jsem se zase někde u-kec!“

V Bartolomějské si mne vzala na paškál trojice odborníků na křížový výslech. Každý na mne ihned vypálil jednu otázku, takže jsem nevěděl komu z těch tří debilů mám odpovídat dřív.

„My víme, že jste vedoucím oddělení dovozu počítačů ze západních, kapitalistických zemí." „My dále víme, že se stýkáte s jejich dovozci."

„My dále víme, že nejste členem KSČ, souhlasí?“

„Ano, všecko víte správně“, řekl jsem suše, „jen já nevím, o co se tu vlastně jedná a chci slyšet,  co jsem provedl já?“
„Otázky tady klademe jenom my! Víte proč sem jezdí tolik lidí z těch kapitalistických států?“ „Víte o tom, že mezi nimi jsou často špioni?“
„Víte o tom, že mezi nimi jsou i krásný špionky?“
Já nato: „Obchodní zástupci ze zahraničí sem jezdí proto, že s nimi naše republika obchoduje. Špiony, ale ani krásné špionky, jsem zatím nepotkal, bohužel“, řekl jsem pobaveně a pokrčil rameny.
„Víte, že jako nestraník jste pro ně moc zajmavej?“„Víte, že občané jako vy, jsou tou nejsnadnější kořistí?“ „Je vám známo, kolik lidí jim už takhle nalítlo?“

„To vše sice nevím, ale když vám to vadí, že jsem nestraník, tak půjdu ještě dnes za mým vedoucím a požádám ho snažně o přeložení zpět do východního oddělení SSSR, tam jsem totiž měl svatej klid a vůbec nikomu, ba ani policii,  jsem nevadil!“
„To přece nejde, vy nesmíte nikomu říct, že jste byl u nás, ani v práci, ani doma manželce, prostě nikde!“, zhrozili se všichni tři současně.

Zřejmě jsem je vyvedl z konceptu a tak začali být o něco příjemnější.
„To, že nejste ve straně nevadí, ale pochopitelně nemůžeme k vám mít takovou důvěru jako ke straníkovi, chápejte.“ –  Nechápal jsem  nic...
„Vy jste nezkušený a politicky labilní.“ „Váš kádrový materiál není zrovna nejlepší.“ „A vaše manželka pochází z buržoazní rodiny!“
Otázal jsem se přímo: „A co mám dělat, řekněte, mám  dát  výpověď?

„Ne, ale vy musíte jednat s cizinci jen ve vaší kanceláři!“ „Za účasti aspoň jednoho straníka, v žádných kavárnách, či v hotelích, ani v soukromí. Když toto bezpečnostní opatření nedodržíte, vystavujete se možnosti změny zaměstnání. Třeba ve fabrice nebo v dolech, kde byste se zocelil mezi dělnickou třídou!“   "Děkuji, chápu, mohu jít?"

Rovnou od policajtů jsem zašel za mým nadřízeným, a bez ohledu na zákazy a příkazy, jsem mu všechno vypověděl s tím, že chci zpět na dovozy z východu, protože na tohle nemám žaludek. Můj šéf, sice dlouholetý partajník, ale jinak snad (?) slušný člověk, mne uklidnil:
„Podívej se, já vím, že v tom tvém oddělení není z těch devíti lidí ani jeden v partaji, ale přijmu ihned jednoho známého, a ten bude s tebou u těch jednání sedět, no a budeš mít od těch blbečků klid. Přeložit tě zpět do východu nemohu, nemám za tebe náhradu. Nikdo tu nezná anglicky ani německy, chápej proboha, že to jinak nejde...“
Urychleně, během několika dní, byl přijat nový člověk, jehož hlavní kvalifikací bylo členství v KSČ. Zdálo se, že se tím celá věc vyřešila. Bohužel, nikoliv na dlouho...

Asi za měsíc mne opět zavolal onen mumlající hlas a řekl mi, že mne bude v deset hodin čekat v restauraci „Družba“, poznám ho prý podle Rudého Práva. A skutečně: když jsem vstoupil do onoho, v té chvíli absolutně prázdného prostoru, spatřil jsem jediného hosta v celém lokále vykukovat přes široce roztaženého "Ruďasa".
Připadal jsem si jako v seriálu o majoru Zemanovi. Překvapením však pro mne bylo to, že se vlastně o nic nejednalo! Ptal se mne co je nového, já nato, že nic. On mne pak poučil, že se příště bude v telefonu hlásit jako "Doktor". Já sice nechápal proč, ale vzpomněl jsem si na výrok jednoho bezpečnostního referenta, který  tvrdil, že  jeho práce je tak tajná, že ani sám někdy neví, na čem pracuje!!!"

Po nějakém čase, když mě „Doktor“ opět zavolal, velice ho rozčílilo, že mu tvrdím, že není nic nového. Řekl mi, že lžu, jelikož on ví, že jsem byl viděn jak mluvím s jedním Angličanem v kavárně, přestože to mám výslovně zakázáno!

To mě nadzdvihlo: „Tak mi povězte co mám dělat, když mne zastaví Mister Colman při náhodném setkání na Václavském náměstí a pozve mne na večer do jeho hotelu Alcron, kde se mnou chce projednat určité body z kontraktu. Vím, že tam nesmím, vymyslel jsem si tedy bleskově výmluvu, že bohužel nemám čas, protože jdu večer s manželkou do divadla. Pozval mne proto „na skok“ do kavárny, kde to

můžeme projednat, protože by potom mohl už zítra ráno letět nazpět do Londýna.  A tam jste mne zřejmě špehovali.“

„Ale jak to, že jste tam s ním šel?“, otázal se estébák přiblble.
„Fajn, příště v takové situaci řeknu: Mr.Colman, já s Vámi nesmím jednat bez člena KSČ a navíc jenom v mé kanceláři. Policie mne totiž hlídá a kontroluje!“
„To né, čoveče, to vás nesmí napadnout!“,vyjekli  zděšeně trojhlasně!

„Tak vidíte, že se vaše zákazy nedají dodržovat a že se budu i v budoucnu stýkat s kým uznám sám za vhodné, právě tak jako to dělám na Brněnském veletrhu. Nebo chcete snad tvrdit, že žijeme v policejním státě?“, přešel jsem z obrany do útoku.

Po této poměrně ostré výměně názorů jsem napjatě očekával, co z toho bude. A nebylo nic! Měl jsem štěstí!   Když nastoupil do hlavního

partaj-postu Dubček, bylo ticho po pěšině. Když k nám potom vtrhly  bratrské armády, řekl jsem si: „Bolšáni budou mít v rukou vždycky lepší trumfy než já, a proto teď a nebo nikdy! :  EMIGROVAT..!“

Od této doby jsem šťastně žil 27 let (!) v emigraci v Německu, pochopitelně západním, a zde jsem přestal být "politickým embryem" a začal se měnit ve tvora normálního, člověčího a nikoliv politicky praštěného!!!

To, co jsem se tam naučil byla moje škola života beze strachu, zákazů a vyhrůžek, jakož i bez kádrování a třídní nenávisti, či střílení na hranicích  do emigrantů...

Tak se stalo, že jsem se už jako rentiér vrátil domů, ne kvůli penzi (má

česká penze se totiž rovnala jenom zlomku penze německé), ale má nemocná matka ještě žila a tak jsem jí ty poslední roky usnadnil a kromě toho, že se mi stýskalo po městu Praze a po známých. Nevěděl jsem tehdy ještě, že si s nimi už nebudu rozumět. Poměry se zde sice rapidně zlepšily, nestřílelo se už v ulicích do lidí, ba ani na hranicích, jenom lidské myšlení zůstávalo zde stejně podezíravé a debilně-komunisticky ustrašeně přesně tak, jako dříve...! 
  Začal jsem psát své memoáry do blogů v novinách a jeden drzý komentátor mi nechtěně pomohl pochopit tu nekonečnou tragédii komunistické výchovy, když mi napsal: "Podívejte se lidi na toho blbce, dyk von na sebe všechno sám vykecá!!!" 

Ano, v tom je to tzv. "jádro pudla". Většina lidí zde prostě nechápe, že pokud máte čistý štít i svědomí, že si ve svobodné zemi můžete o sobě "vykecat" co chcete a nic se Vám nesmí stát!  Ve svobodné zemi strach z následků,  musí mít jen šmejdi, zločinci, podvodníci, vrahové

a vůbec lidská chátra,  mezi kterou se opravdu nepočítám...

***http://www.youtube.com/watch?v=KIiUqfxFttM

Rudý protektorát (1948 - 1998)

Po Černém Protektorátu: Čechy a Morava, pod tzv. hákovým křížem se bleskurychle do tří let, po světové válce, vylíhl ten zcela nový Rudý Protektorát,  ovšem pod srpem a kladivem..!

 Hned jsem si myslel, že to nebude trvat na věčné časy, ale jenom asi tak max. 5 až 6 let, asi  jako ta válka.  (Ha, ha, ha!)

V padesátých až sedmdesátých letech minulého století vybujela v našem socializmu sovětského typu, bezmezná zvůle na všech stupních a bylo jedno jestli v justici, v ekonomice či v zemědělství, prostě všude probíhaly reorganizace všeho.  Bylo s podivem s jakou umanutostí si tehdejší vrcholní papalášové usmysleli, změnit vše k obrazu svému, přiblblému. Rozdíl dvou protektorátů byl pouze v počtu ztracených let: Černý protektorát trval 6 let  ale ten  Rudý 50 let!  Naštěstí pro mne, (díky mé emigraci), se mi ten rudý zkrátil o 27 let..!

I tak, v tom socanském mumraji do roku 1968 jsem nechtěl plout a tak jsem na všechno kašlal a vůbec nedbal na svůj mizerný kádrový posudek. Stalo se mi, že můj vedoucí soudruh mě jednou označil za "Bohéma" a jak se říká:  »zlámal nade mnou hůl«. Nejlepší na tom bylo ovšem to, že jsem na této nadávce "Bohém" vlastně vydělal, nikoliv finančně, to nikdy, ale ve srovnání s poslušnými partajními poskoky, jsem měl o trochu více osobní svobody, než oni. Já jsem mohl mít své názory, oni si je museli napřed přečíst v Rudém Právu...

Tenkrát jsme seděli ve velké ratejně firmy Tesla v prvním patře nad hospodou "Hamburg" v počtu asi dvanácti apoštolů, coby projektantů u svých prken a náš soudruh vedoucí Včelák, zvaný "Trubec" nám vždy úkoly přiděloval, kontroloval, pochválil a někdy třeba i vynadal a prémie odebral. Mezi námi, apoštoly byl také jeden Jidáš-Milouš, který o nás tajně referoval vedoucímu tak, aby byla jistota, že všichni pečlivě konají své povinnosti i když vedoucí soudruh zde právě není, protože má důležitou poradu a tak podobně. Od jedné skvěle umírněné soudružky jsem se jednou dozvěděl, že na KSČ schůzi, se také jednalo jmenovitě o mně. 

"Tak to  mě tedy zajímá, vyprávějte  Alenko,  o co tam šlo?"  řekl jsem jí nadšeně a Alenka spustila: "Soudruh Včelák nejprve sprdl Milouše, když se dozvěděl, že on si klidně  telefonuje z firmy domů  manželce,  přestože tyto soukromé hovory, byly u nás už odjakživa přísně zakázány!

Milouš se cítil být ukřivděn a řekl Včelákovi: "Soudruhu, vedoucí, já jsem si včera telefonoval poprvé soukromně s mojí manželkou, protože se jednalo o velice důležitou a neodkladnou věc, ona je totiž v jiném stavu a má problémy!"

"Soudruhu, ty víš, že to je přísně zakázáno", řekl mu vedoucí, "a jistě by sis to mohl s ní vyříkat třeba až večer doma, ne?"

"Já nevím, souhu vedoucí, proč mi to vyčítáte, když třeba takovej Toms si skoro denně telefonuje různejm babám, vy o tom ode mne víte a nic mu neřeknete!", bránil se dojemně ukřivděný Jidáš.

"Mílouši, pozor, tady je velký rozdíl", učil ho leninsky myslící Trubec, "víš přece že Toms je vlastně bohém a s tím se ty nemůžeš srovnávat, copak to nechápeš, že ty seš něco jako stranická generálská záloha a Toms, to je jen někdo, jako ňákej intelektuál"... a mávl rukou.

"Díky,  Alenko!" rozesmál jsem se srdečně, "to je teda góóól!   Já vás za to zvu na skleničku vína nebo likéru, prostě čehokoliv, pojďte se mnou dolů do hospody!"

"Ale proč jste, Mirku, tak negativně naladěný proti našemu socializmu?  Co je na tom tak špatného, zastávat se chudých proti bohatým?"
"Alenko, zastávání se chudých proti bohatým je oficiální bolševický blábol a to by byla moc dlouhá debata.  Stručně řečeno: Všechno je špatně! Toto není můj ideál jako třeba váš, já chci ven z této klece pro blbce. Já si připadám být jako v té písni:

Tam za tou duhou,  jenže zde nejde o lásku romantickou, ale o lásku k osobní svobodě člověka  na této zeměkouli. Zde jsme všichni vězňové v zadrátované  ohradě a nesmíme, ani na dovolenou vycestovávat, kam bychom chtěli!"

Načež v restauraci pod naší podlahou, jsem své posluchačce Alence u vína svěřil i svou úvahu o emigraci:  "Alenko, přesto, že jste v partaji, mám speciálně k vám důvěru, protože vím, že jste charakterní  a necháte si to jenom pro sebe. 

1) Až odtud zmizím, najdu si zaměstnání v zemi, jejíž jazyk znám a která není daleko, abych odtud mohl finančně  podporovat mé rodiče v penzi, co musí počítat s každou "grešlí", aby přežili. Tuto podporu jim s mým platem zde, nemohu dávat!

2) Budu posílat na syna z 1. manželství alimenty v aspoň čtyřnásobné výši, nežli mi tenkrát stanovil soud. Případně budu syna podporovat nejen do plnoletosti v 18 , ale i nadále, bude-li studovat až do 27 let!

3) Budu posílat dárky příbuzným a kámošům, kteří budou něco potřebovat, co tady v socializmu není k dostání. To platí i pro Vás,  Alenko!

Abych mohl splnit tyto úkoly, najdu si v cizině firmu, která mi nabídne takový plat, který odpovídá mému vysokoškolskému dipomu a 15-leté praxi. Tím chci říct, že plat, co mám teď 1.400 Kčs, je plat málo bystrého pomocného dělníka! 

A pak se stala v roce 1968 ta nehorázná agrese: okupace ČSR pěti přátelskými armádami v režii SSSR a má okamžitá emigrace: Zde jsou tři sliby, které jsem dal sám sobě a které jsem splnil takto:

1) Rodičům jsem ihned z prvního platu začal převádět 100 DM / měsíčně.

2) Částku 140 DM / měs. jsem začal jako alimenty převádět na ex-manželku.

3) To, co ode mne chtěli různí příbuzní a kamarádi jsem někdy nemohl splnit, byla to přání, jako teleskopický objektiv XYZ k fotoaparátu, který jsem nikdy nekoupil ani sám sobě..! 

Rudolf CORTÉS ( a já...)

Stalo se to dávno, léta Páně 1962, když jsem si jen tak ze srandy, pro zazpívání s kytarou u táboráku připravil něco jako kuplet, na melodie dvanácti, v té době běžících šlágrů, s mým vlastním textem. Vtip měl být v tom, že jsem vždycky začal tím oficiálně známým textem, který po prvních slovech přešel do textu mého, v podstatě bědujícího nad mou smůlou. Nazval jsem to: „Osud zlý“.

Když jsem ho pak u velkého táboráku na Máchově jezeře zazpíval, měl jsem úspěch, který jsem nečekal. Celá řada nadšených zájemců ze stanového tábora chodila za mnou a chtěla si text i akordy opisovat. Dokonce se tam rozšířila fáma, že jsem známý umělec z televize. Jeden mladík, jakýsi Karel, mi navrhl, že by to rozepsal do klavírních not, a že bychom s tím mohli společně vystoupit v Praze na městské Soutěži lidové tvořivosti. Já jako zpěvák, on jako klavírista. Nejprve jsem to odmítl, že to je patrně nějaká agitka pro svazáky, ale potom, díky jeho masivnímu přemlouvání jsem svolil s tím, že to ale on všechno zařídí sám. Karel se toho ujal a pak mi jen suše oznámil, kdy se soutěž koná, datum a místo: Národní dům v Praze na Vinohradech.

 

 Kostky byly vrženy, parkrát jsme si to natrénovali u něj doma a pak přišel onen osudný den mé největší trémy v životě. Nejsem sice introvert, takže producírovat se před vícero lidmi mi nedělalo velké potíže, ale když jsme přišli před vystoupením do šatny, čekal tam na svůj výstup „Pan Zpěvák“ Rudolf Cortés! Krev mi ztuhla v žilách a já absolutní amatér a diletant, jsem si vedle pěvce ČR číslo jedna, připadal jak trestanec před popravou. Utěšoval jsem se, že třeba přijde na řadu až po nás, což mě odradilo od toho abych okamžitě uprchl. Potom jsem to ale nevydržel nervově a zeptal jsem ho: „Pane Cortés, promiňte, kdy půjdete na scénu, já mám totiž také něco zpívat a tak doufám, že půjdete až po mně, bylo by pro mne zcela zničující jít na plac po vašem vystoupení, chápete?“
„No já mám jít teď po těch svazáčcích, jak skončej...“, řekl a usmál se. Myslel jsem, že mne budou omývat, tréma se mnou začla lomcovat a asi jsem dost zbledl...
„Nic se neděje, mladej,“ uklidňoval mne Cortés, „já mám jenom jednu takovou docela neznámou španělskou lidovou píseň - a ta ten Nároďák nezboří!“ To mě neuklidnilo, řekl jsem hned potom Karlovi: „Nic se nedá dělat, Karle, já prchám! Ahoj!“
 

 „Počkej, neblbni“, zalomcoval se mnou Karel a šeptal mi:  „Heleď, já mám nápad, jak to uděláme a budeme atraktivnější, než celej Cortés. My voba dva, máme černý smokasy, ty přijdeš na jeviště první a poneseš tyhle srolovaný noty, ukloníš se, pak přijdu já, podáme si ruce a ty mi předáš noty. Já ohlásím, že zazpíváš „Osud zlý“ a lidi si určitě budou myslet, že se jedná o nějakou operní arii – a diváci po tom Španělsku a po těch svazácích už budou tak votrávený, že když najednou my dva rozbalíme tyhlety všechny šlágry, tak se podělaj radostí a blahem, jako ti tvoji u Máchovýho jezera!"
„Tvůj optimismus bych chtěl mít“, povzdechl jsem si, ale zůstal. A přesně tak, jak to ten geniální psycholog davu, Karel předpověděl, tak se to vskutku stalo!  Publikum bylo odvázané, hned jak zaslechlo první takty. Už během zpěvu při přechodech na novou melodii tleskali jako o život, Karel musel vždycky vložit pár taktů do potlesku a teprve když povyk utichl, tak mi dal nový nástupní akord na další píseň...
To byl můj první a taky poslední zpěvácký úspěch v sále a k tomu navíc v závěsu po panu Rudolfu Cortésovi...!

Zde uvádím celý text mého kupletu „OSUD ZLÝ"

Melodie:  Zhasněte  lampióny...

Zpěv:  Y. Simonová - M. Chladil
Text:  Zapněte amplióny, mikro-

fóny,  budu  zpívat  já,   jak  lidi

mě šidí. Zazněte saxofóny, xylo-

fóny, jak  je osud zlý,  se mnou 

se nemazlí..!

Melodie:  Můj strýček...   

Zpěv:       R. Adam
Text:   Pět  mi bylo  let byl jsem 

pouhé děcko, když  jsem druhým 

dětem hračky bral, pro úplnost 

chtěl  jsem  míti  všecko, nikdo 

však mou snahu nechápal..!

 Melodie:  Příliš mlád...    

Zpěv:        Karel Gott
Text:   Co kluk prý chtěl jsem 

kolikrát, si  z  krámu věci  domů  

brát,  již  chtěli mě za mříže dát, 

jenže já byl příliš mlád!..!

Melodie:  Včera mi bylo 17...   

Zpěv:       Pavlína Filipovská
Text:   A  když  mi   bylo  sedmnáct, 

jen  sedmnáct, kdo by to do mně řek‘, 

doved‘  jsem  kouřit, karty hrát...

Melodie:  Diana.   

Zpěv:      Paul Anka
Text: ...a krásnou Dajánu 

měl jsem rád.

Jednou  jsem   ji   potkal  k  ránu 

s celou partou chuligánů, 

chtěl jsem místo vinárny

pozvat ji do cukrárny!

Melodie:  Údolí Tivolli.  Zpíval:   (kde-kdo)
Text: ...Už nejsem pacholé, 

ty vole, ty volé, 

nemlsám bonbóny, 

kup něco za bóny. 

Kašlu na kremrolé, 

tý vole, ty volé, 

jestli chceš se mnou být, 

to musíš vždycky mít:

Melodie:  Volare, cantare    

Zpěv:       Dean Martin
Text: ...Doláry, johó,  

doláry, johohohó! 

A tak jsem ztratil lásku

a radši tipoval  SAZKU...

Melodie: Desatero lučních květů...

Zpěv:  Jarmila Veselá

Text:   Desatero  různých  sportů, 

co divák jsem  pěstoval, 

bohužel však můj zlý osud 

i tuto zálibu mi vzal!

    

Melodie: Tys to hochu všechno zpískal! 

Zpěv:      Yveta Simonová

Text:  Ty's to sudí blbě pískal, 

tak  jsem  tě  tam  trochu  zlískal!

To přec  nemůže  být  žádný hřích, 

zastal  jsem  se -  slabších!

 

Melodie:  Mackie Messer

Zpěv:  Miloš Kopecký
Text:   Na  tribuně  v  čase  témže,  

dav se pustil  do  sebe:  Já v tom
nejel, já  vím jen, že sebralo  mne 

eS-eN-Bé!

Melodie:  O nás dvou už  Goethe psal.

Zpěv: Yveta Simonová a Milan Chladil

Text:  Takže prý teď rok  co rok, 

plní se  můj  trestní blok,  

do basy  mě  chybí  krok:

V tom je mé prokletí, 

měl jsem žít v minulém století!

 »JáTOTIŽ  MÁM«

Melodie:  Po babičce klokočí...            

Zpěv:      Jiří Suchý

Text: ...Po babičce modrou krev, z pokroku strach, na co jsem sáh‘, z toho byl krach, proto vím, že je nutné pět písně smutné, dosud, že byl můj osud tak moc zlej, ách-ách-áách!

https://youtu.be/pY9rHa75UHs

(Na perském trhu...)

Můj první krok do B.R.D.

Psal se rok 1968 a prakticky hned v lednu došlo na tom našem politickém nebi ke zcela divným událostem s nedozírnými následky! 

Zcela banální výměna Novotného za Dubčeka, byla pro naše obyčejné lidičky naprosto fádní záležitostí, leč najednou se stal div a propukla všeobecná senzace!  Začaly praskat ledy, uvolnily se řetězy a mizela 20 let stará TABU... Též v mém soukromém životě, současně s tím, došlo ke zvratu. Začalo se totiž rozkližovat naše teprve tříleté manželství a vyvstávala i možnost řešení rozvodem...

Rovněž v naší firmě Kancelářské stroje, se něco hnulo. Někdo si jednoduše vymyslel, že když se konečně otevřely hranice na západ, tak můžeme uspořádat studijní zájezd firemním autobusem na pozvání computerové firmy IBM do země až dosud zapovězené, totiž do toho západního Německa! Přihlásilo se nás tenkrát sedmnáct, podmínkou byla pouze znalost němčiny. Všichni jsme dostali během pár dní pasy s výjezdní doložkou do kapitalistických států – něco až dosud zcela nevídaného a neslýchaného! Banka nám sama přidělila na šestidenní zájezd každému 99,- DM za 990,- Kčs. (kurs 1:10). Vzhledem k tomu, že tato částka pro mne, jako "vyššího technického úředníka" a vedoucího oddělení, představovala polovinu měsíčního platu, měl jsem mylný dojem, že s těmi markami na pět dní bohatě vyjdu, což se ukázalo jako naivita polo-blbce! Byla to tak mimořádná událost, že jsem se rozhodl psát si deník a dnes jsem rád, že jsem tak učinil. Aspoň jsem tak zachytil onu absurditu tehdejšího života občanů v totalitě reálného socializmu.

Pondělí 11. března 1968.

Sraz se konal v 6:00 na Smíchově u Anděla, kde za rohem u židovské synagogy na nás měl čekat náš řidič pan Palata s podnikovým autobusem. Já jsem měl pech, tramvaj dlouho nejela, ale nakonec jsem to přece jen stihl dostavit se na určené místo v 5:55, tedy dokonce o pět  minut dříve, ale přesto pozdě! Zahlédl jsem už jenom zadní rudé stopky odjíždějícího autobusu. Vrátil jsem se naštvaně domů, kde mne moje žena přivítala slovy: „Oni ti ujeli, právě telefonoval vedoucí výpravy Ondráček, že až za Prahou zjistil, že místo sedmnácti jich je jen šestnáct. Prý se před odjezdem zeptal, jsou-li zde všichni a ozvalo se sborové "ano", a tak dal řidiči pokyn k odjezdu. Ale věc se dá zachránit tak, že máš za nimi přijet vlakem do Mainzu a tam se pak s nimi sejít zítra v deset ve vrátnici u americké firmy IBM.“

 

Druhé překvapení, mne čekalo u pokladny na Hlavním nádraží, kde jsem se dozvěděl, že mi mohou prodat jízdenku jen k hranicím republiky a na německé straně si musím koupit lístek od průvodčího ve vlaku. Kolik to bude stát nevěděli. Ve své bezmezné naivitě jsem si řekl, že když jízdenka z Prahy k hranicím stojí 65,- Kčs, což je tak zhruba polovina vzdálenosti do Mainzu, že tedy německá jízdenka v poměru 1:10 bude stát 6,50 DM. To byla ovšem hrubá chyba, ve skutečnosti jsem musel vykrvácet 27,- DM, takže současně se vstupem do  Německa mi z 99 marek zbylo jen 72 DM tvrdé měny!

Ještě štěstí, že mi dobrá sekretářka Johanka dala sebou svých 20 marek, abych jí v tom kapitálizmu něco koupil, a tak jsem si z té její dvacky udělal jakousi "železnou rezervu" pro každý případ. Do notýsku jsem se rozhodl zapisovat si každý obnos, který vydám, abych vždycky věděl, na co mám chuť a na co už ne... 

Do Mainzu jsem přijel až večer a přímo proti nádraží jsem spatřil poněkud zchátralý hotel, což jsem shledával jako nespornou výhodu. Zeptal jsem se co stojí ten nejlevnější pokoj bez snídaně a dali mi tedy ajnclík v přízemí se záchodem na chodbě a prasklým umývadlem na pokoji za 11,- DM. Zanesl jsem do notýsku nový zůstatek 72–11 = 61 DM. Venku byl mráz, slabě sněžilo a topení netopilo, a tak jsem snědl okoralý chleba s kuřecím stehýnkem, co mi dala manželka na cestu a vlezl jsem si pod peřinu, kde bylo z daných možností nejpříjemněji a pokusil se ten dnešní den-blbec co možná rychle zapomenout a zaspat.

Úterý 12. března 

Měl jsem původně zbytečnou obavu, abych se bez budíka vzbudil včas, ale to se vyřešilo samo. Přesně v 7:00, se rozpoutalo decibelové peklo. Myslel jsem, že nastalo  zemětřesení s epicentrem pod mojí postelí! Děsný lomoz a rachot, postel se chvěla a do toho třeštilo staccato kulometu. Vyletěl jsem z postele, abych zjistil co se děje. Podíval jsem se z mého přízemního okna s jednouchými skly na ulici – a pochopil.  Několik pilných děláků vrtalo metr ode mne chodník pneumatickými kladivy. Předčasně brzy jsem tedy vstal, zaplatil a odešel se luxusně nasnídat ke kiosku na nádraží. Dal jsem si to nejlevnější co tam měli, to jest sklenici mléka a tvarohový koláček, takže včetně jízdenky na tramvaj jsem musel do svého notýsku zapsat nový stav v mé peněžence: 61 – 2,80 = 58,20 DM.

Setkání s patnácti mými kolegy a jednou kolegyní paní Agátou Maxovou, bylo chladné. Jen Ondráček mne přivítal zdánlivě dobrou zprávou, že požádá všechny zůčastněné, aby mně každý půjčil dvě marky, čímž by se vyglajchoval můj deficit daný tím, že mi ujeli. To se však setkalo se stoprocentně českým odmítnutím, neboť jsem si to prý zavinil sám!  Měl jsem totiž přijít k odjezdu jako všichni ostaní, o čtvrt hodiny dříve. Ondráček, zodpovědný za zdar výpravy, se však cítil být také trochu vinen a proto mi půjčil ze svého částku 10,- DM a já mohl do notýsku připsat také poprvé a naposled jednu kladnou položku 58,20 + 10 = 68,20 DM.

 Nevýhodou bylo to, že i zde v zahraničí byl člověk stále pod dozorem minimálně jednoho stranického špicla. Ten, o kterém se to vědělo, byl soudruh Pražák, zvaný mezi námi hlídač, který měl za úkol dávat pozor, hlavně na nás nestraníky, abychom reprezentovali republiku jako správní socialističtí lidé, nestýkali se s českými emigranty a jinými "pochybnými"  osobami. 

Firma IBM měla pro nás předem připravenou exkurzi jejich výrobnou centrálních jednotek počítačů a expert, který nás provázel nám na úvod řekl hezkou větu: „Ptejte se na vše, co vás zajímá a nemějte ostych, že by třeba vaše otázka mohla vyznít směšně. Neexistují totiž hloupé otázky, pouze odpovědi mohou být někdy hloupé...“ 

V poledne jsme dostali kartičky na oběd v jejich firemní kantýně a já jsem si chtě-nechtě připadal jako chudý vyhladovělý příbuzný, který se přišel zadarmo najíst k bohatému strýci. K obědu byla polévka, tři jídla na výběr, minerálka, moučník a káva nebo čaj. Samozřejmě, že tam měli i pivo a Colu, za to se však muselo připlatit, takže jsem na to radši neměl chuť.

Ve Stuttgartu jsme chytli příšerné počasí, pršelo a současně padal mokrý sníh. Zaparkovali jsme před jakýmsi hotelem, kam se čtyři movitější účastníci odebrali na noc s tím, že ráno se tam budeme moci u nich na pokoji umýt a použít toaletu. Jak jsem později zjistil, skoro všichni měli sebou načerno propašované marky, takže nemuseli žít tak asketicky jako já. Řekl jsem si, že zůstanu spát v autobuse a tím ušetřím svoji kasu pro další dny. Ovšem jíst jsem musel, a tak jsem si v pouličním stánku dopřál jeden párek s hořčicí, chlebem a malým pivem, tedy: 68,20 – 3,80 = 64,40 DM. 

Takto kaloricky posilněn jsem si vlezl do pěkně vyhřátého autobusu, vybral si vzadu jedno zdánlivě útulné dvojsedadlo a pan šofér mi půjčil dvě deky. Vyzul jsem si mokré boty, z kufru jsem si vytáhl suché ponožky a hodlal se uložit k zaslouženému spánku, přestože bylo teprve osm hodin. Nebylo mi však souzeno usnout. Honza Ondráček a jeden kolega z jeho oddělení se odněkud vrátili do autobusu a rovnou ke mně, že prý něco objevili, kam se chtějí jít podívat, abych šel s nimi, že oni neznají tak dobře německy. Četli prý na plakátě něco jako kabaret s pestrým programem a vstup zdarma!

 Nechal jsem se přemluvit, obul si své mokré boty a vyrazil s nimi za tou podivnou zábavou. Jenže tam jsem zjistil, že se jedná o bar s dámskou obsluhou a striptýzem, takže vstup byl skutečně zdarma. Začali jsme se v šatně hamletovsky dohadovat, zda tam jít či nejít, až nás zaslechl jeden český číšník a řekl nám kamarádsky: „Chlapi, jestli chcete vidět ten striptýz, tak já vám ke stolu nepošlu žádný animírky, který by z vás tahaly prachy, dám vám na stůl jednu láhev vína za 30 marek a jinak nemusíte nic konzumovat, jasan?“

 Po delší vzrušené debatě jsme se dohodli na tom, že to je vlastně výhodné, každý vydá jen deset marek a prvně v životě uvidí originál striptýz. Nakonec jsem i já podlehl tomuto kouzlu nepoznaného, vždyť vlastně těch 10 DM jsem dostal dnes od Honzy. Program byl chudý duchem: přišla slečna na jeviště, odstrojila se a odešla. Přišla druhá a totéž, po ní třetí, jenže to byla zase ta první, ale v jiných šatech a tak se to střídalo stále dokola. Ani jsme se nedodívali na celý program a vrátili se do našeho autobusového apartmánu.

Středa 13. března

Vzbudil jsem se zkroucený a ztuhlý zimou, pan Palata pochopitelně netopil, protože by mu prý ta nafta nevyšla na celý zájezd a musel by ji dokupovat za marky. V břiše mi kručelo hlady a nemohl jsem se dočkat až se budu moci jít vyvenčit, umýt a nasnídat do hotelu k našim kolegům. Potom jsem zanesl do mé účetní knihy další vydání, t.j. večerní kultura i ranní snídaně: 64,40 – 14 = 50,40 DM. Dopoledne jsme pak absolvovali exkurzi v Sindelfingenu, v poledne jsme se opět dosyta najedli ve firemní kantýně zadarmo a odpoledne proběhla poslední exkurze v Böblingenu. Ondráček nám oznámil, že tím byla splněna naše pracovní náplň zájezdu a nyní můžeme dělat co chceme. Každý chtěl samozřejmě podniknout něco jiného, kolik hlav - tolik nápadů, ale v podstatě se osazenstvo rozdělilo do dvou tříd: boháči, co měli sebou více peněz a proletariát.  Boháči chtěli jet do Mnichova nakupovat a proletáři, včetně mne, chtěli raději vidět přírodu a tedy Alpy. 

Nakonec vznikl kompromis: zítra jedeme do Garmisch-Partenkirchenu

a odtud potom na nákupy do Mnichova. Dojeli jsme tedy jen do malebné, ladovsky krásné vesničky Villingenu a zakotvili před malým rodinným hotýlkem. Když jsem zjistil, že útulný pokojíček se snídaní stojí jen 8 marek, neodolal jsem a rozhodl se, že zas jednou přenocuji jako člověk. Jak jsem procházel lokálem, zavoněla tam nějaká pečeně a to mne zcela dorazilo. Řekl jsem si: „Dnes se rozšoupnu!“, a dal jsem si Sauerbraten s bavorskými knedlíky a pivem Dinkelacker v hříšné ceně 7,50. Před spaním jsem si pak zapsal výsledek svého marnotratného řádění: 50,40 – 15,50 = 34,90 DM.

Čtvrtek 14. března

Ráno, do růžova vyspalý, vykoupaný a dobře nasnídaný, jsem poskytl oněm mátožným hrdinům, co zase  přenocovali v autobusu, komfort koupelny mého pokojíčku. Svět se mi opět líbil a sluníčko nám svítilo na cestu, lemovanou pocukrovanými lesy s horami v překrásném pozadí.

V Garmisch-Partenkirchenu, ležícím na úpatí skoro 3000 m vysoké hory Zugspitze, jsme se procházeli kouzelnými uličkami kolem stovek krámků se všemi možnými suvenýry, leč mně bylo jasné, že si zde nic koupit nemohu, ale mohu se aspoň zadarmo koukat. Z původně malé neznámé horské vísky se staly jedny z nejvýznamnějších německých klimatických lázní  a zároveň metropole zimních sportů. 

Místo oběda jsme si skoro všichni dali pouze buřta (34,90 – 3 = 31,90), ale na  nocleh jsme se rozhodli popojet směrem k Mnichovu do jakési

bohem zapomenuté dědiny. A skutečně, v jednom rustikálním hostinci bylo možno dostat nocleh za dvě marky, ovšem bez ničeho, jen tak na dřevěné podlaze na půdě mezi různým harampádím. Vzhledem k tomu, že jsme měli deky i spacáky a na půdě bylo tepleji než v autobuse s vypnutým topením, rozhodli jsme se, vzhledem k lákavé ceně, všichni bez výjimky, že zde zakotvíme. Mimo to půda byla veliká jako ratejna, takže nebylo třeba spát v poloze skrčenců a vzduchu zde bylo také dost. Navíc jejich dobrá večeře stála stejně jako ten buřt v Garmisch...

Když jsem si při přípravě svého lůžka vyzkoušel tvrdost podlahy, usoudil jsem, že bych to asi celou noc nevydržel a začal jsem se přehrabovat v odloženém harampádí a měl jsem štěstí. Za jednou skříní jsem objevil starou dvoumetrovou matraci, a tak jsem si ji vytáhl a udělal si z ní své Záhořovo lože. Všichni se mi divili i posmívali, že se mi chce spát na takové fuj - staré zaprášené matraci. To mi ale bylo jedno, hlavně že byla měkká...

Pátek 15. března

Ráno jsem vyskočil díky matraci čilý jako rybička, zatímco všichni ostatní hekali jako parta podágristů z útulku pro přestárlé. Jediná žena mezi námi, paní Agáta Maxová, mi řekla uznale: „Měl jste pravdu s tou matrací, celou noc jsem nespala a přemýšlela,  že bych Vám ji ráda uzmula. A dokonce mě napadlo sdílet tu matraci s vámi, ale to byste si nejen vy, ale i všichni ostatní mohli něco pomyslet. Odolala jsem a teď jsem rozvrzaná jako flašinet."  Řekl jsem jen: "To je škoda, já bych si byl nic nepomyslel!"

K snídani jsem si dal krajíc chleba jako zouvák, máslo, tvaroh a půllitr teplého mléka. Pak jsem, po zaplacení večeře, noclehu a snídaně, opět provedl účetní bilanci: 31,90–7,20 = 24,70. Projížděli jsme krásnou bavorskou krajinou, takže se bylo stále na co koukat a v poledne jsem lehce poobědval u pumpy za 5,50, čímž mi zbylo bídných 24,70 – 5,50 = 19,20 DM. Vnímal jsem, že po stránce finanční mi hrozí krach, ale naštěstí návrat do Prahy byl už v dohlednu...

   Večer jsme dojeli do Mnichova, kde pro změnu mrzlo a do toho pršelo. Zaparkovali jsme u  hlavního nádraží a náš vrchní velitel Jirka Ondráček nám dal rozchod s tím, že ti, co nechtějí spát v autobusu, si mohou plavat sami kam chtějí a jak chtějí, ovšem zítra přesně ve 14:00 hodin středoevropského času se startuje domů. Ten kdo se nedostaví včas, má smůlu, na nikoho se nečeká!

Pomyslel jsem si v duchu: Teď, když konečně okovy  bolševizmu praskají, by to byla pitomost zde zůstat. Ovšem to jsem ještě netušil, že za čtyři měsíce přijedou do naší vlasti Rusáci na tancích a já se na příštích 27 let, slovy: dvacet sedm let, odsunu emigrací právě do této velice přátelské země BRD = Bundes Republik Deutschland!!!

Po rozchodu jsem se odebral k okénku na zprostředkování ubytování: "Zimmer frei Agentur". Tam jsem dostal zdarma papírek s adresou: Frau Elvira Knappmann, Schillerstraße 34. Naštěstí ta ulice začíná přímo u nádraží, takže jsem nemusel nikde dlouho bloudit a když jsem se blížil k číslu 34 spatřil jsem před vchodem do domu trochu nerozhodně stepovat kolegyni Agátu Maxovou!
„No né, vy máte také ubytování v tomto domě?“, zeptal jsem se jí překvapeně. „Ano, u jakési Frau Knappmann, právě si sumíruju, jak to mám říct..."

 „Tak to je tedy náhoda!  Já to mám též  sem k téže Frau Knappmann.“

„Jsem ráda, že tu jste, vy to s ní už vyjednáte, že ano.“
Zazvonili jsme ve druhém patře a čilá, patrně vdovička, přiběhla otevřít. Když uviděla naše lístečky, spustila hned vodopád slov o tom, že má pro nás krásně zařízenou velikou ložnici, a že nám ji hned ukáže, abychom ráčili dál. Napadlo mě, že si logicky myslí, že jsme manželé, ale nechal jsem ji při tom a Maxová, která nic nerozuměla, mlčela taky. Tím bouřlivěji se ozvala v momentě, když nám paní Elvíra otevřela dveře do ložnice: „Das geht nicht! Das geht nicht!“, křičela zděšeně Maxová a pokračovala česky, „řekněte jí, že nejsme manželé, a že spolu přece nemůžeme spát v manželské posteli, já jsem si objednala samostatný pokoj,  jenom pro sebe!“

Přišlo mi to všechno k smíchu s jakou vervou a staropanenským cudem A.Maxová bránila svoji počestnost a já musel hned rychle tuto Agátinu nelibost vysvětlit té nic nerozumící  Knappmann.

Tato se na mne chápavě podívala a mrkla očkem:

„V takovém případě tady mám ještě malý pokoj s jednou postelí, ten je levnější, jen za 9 marek a ta ložnice stojí 14, ale vzhledem k tomu, že tam bude spát jen jedna osoba, tak 11 marek. Když si budete přát odemknout topení, je zde příplatek 2 marky.“
Maxová si ihned ulehčeně vzala malý pokoj bez topení za 9 marek a já velkopansky tu ložnici s topením za 13 marek. Řekl jsem si v duchu: „Zítra jedeme domů, tak co bych ještě šetřil. Mám u sebe 19,20 – 13 = 6,20 DM a s tím už to nějak doklepu až do Prahy.“

Když jsem se pak nakvartýroval do stylové ložnice, odemkla mi paní Elvíra ústřední topení a brzy byla tato ledová komnata mnohem příjemnější.  Asi jsem jí musel být dosti sympatický, protože za mnou po chvíli přišla s nabídkou, že si mohu své flekaté boty od soli na chodnících nakrémovat a vyleštit u ní v kuchyni. Pokud chci mohu zcela zdarma použít i její sprchu, což jsem také udělal.
Protože jsem se chtěl jít večer podívat do města a nerad bych si zašpinil svoji poslední čistou košili, svlékl jsem se jen do nátělníku a kalhot, vzal své utrmácené boty a šel za ní do kuchyně. Tam seděla i její dcerka a společně cosi štrikovaly. Obě ženy se mě začaly vyptávat odkud jsem a co dělám a já jsem si s nimi, při tom pucování bot, velice srdečně popovídal. 
Do této naší selanky vstoupila taky Agáta Maxová s otázkou, může-li se vysprchovat. „Ano, ale příplatek za teplou vodu je 1 marka“, řekla paní Elvíra suše a já pochopil, že Agáta jí asi až tak moc sympatická není. Když jsem se začal strojit a vypravovat do města, zaťukal někdo na dveře. Nestačil jsem se divit: byla to krásně vyšňořená a nalíčená Agáta. Neušlo mi, že jí to opravdu slušelo v tom černém kožíšku s kapucí.

„Promiňte, pane inženýre“, začala trošku rozpačitě, „zaslechla jsem, že jdete na procházku do města a chtěla jsem se vás zeptat, jestli bych se mohla k vám připojit. Venku je tma a chápejte, že pro ženu je to dost riskantní v neznámém městě jít sama, ale nechci se vám vnucovat.“
„Už se tak stalo“, řekl jsem drze, jako vtip, ale ihned 

to zachránil tím, že jsem se rozesmál, „samozřejmě, že můžete. Bude mi dokonce ctí promenovat po Mnichově s tak atraktivní dámou, jakou jste právě Vy, madam.“
Venku se potom do mne Agáta zavěsila, protože prý má vysoké podpatky a mrznoucí déšť nebezpečně klouže. Byl jsem rád i z ryze praktických důvodů, její kožíšek mne hřál víc než můj chatrný zimník. Uvědomil jsem si, že by teď bylo na místě ji někam pozvat na kafe či sklenku vína, ale finančně bych to nezvládl: „Paní Maxová, já nejsem škot, ale mám všeho všudy už jen šest marek, takže bohužel nemohu být gentlemanem a někam vás pozvat, lituji.“

„Tak to jsme na tom oba stejně" vyprskla se smíchem Agáta a dodala, "mně zbude po zaplacení deseti marek bytné, přesně osm osmdesát a to musím ještě zítra jít nakupovat dárky!“
„No, dárky bych chtěl nakupovat taky, ale asi to spíše projím!“
„Víte, co na vás úžasně obdivuji, pane inženýre?“
„To nevím, ale zapomeňte na toho inženýra, skoro všichni mi u firmy říkají jednoduše Tome.“
„Dobře, Tome, já jsem Agáta. Moji přátelé mi říkají Agi...“
„Pokud tedy patřím mezi vaše přátelé, Agi, tak mi prozraďte, jak by se vlastně dalo na mně něco obdivovat, rád bych to taky věděl?“
„To, jak si svým mužským šarmem dovedete omotat ženskou okolo prstu“, řekla záhadně.
„To nechápu“, kroutil jsem hlavou, „jakou ženskou máte na mysli?"
„Třeba paní bytnou, Knappmann. Stačilo, že jste za ní přišel do kuchyně napůl vysvlečený a už vám nabídla pucování na boty a vůbec byla na vás roztomilá...  A její dcerka taky!“
„A to ještě nevíte, Agi“, triumfoval jsem, „že mám u nich sprchu a teplou vodu zdarma!“
„No, prosím, a já chudák abych platila snad i za to, že tady dýchám její vzduch!“ Vyhrkla hořce...

Asi tak hodinku jsme courali večerním zimním Mnichovem, padající mokrý sníh romanticky podmalovával náš rozhovor o všem možném. Dozvěděl jsem se, že Agáta je už více než šest let rozvedená, nemá žádné děti ani jiné blízké příbuzné. Její hlavní zálibou je fotografování a snaží se na snímcích zachytit náhodné nenaaranžované momenty ze života lidí kolem sebe. I mne si prý vyfotila, jak spím na té staré, matraci na podlaze a začala přemýšlet, jak by mi ji ukradla!

Když nás pak začaly zábst nohy a ohlásil se krutý hlad, vzala za své i moje veškerá  předsevzetí a já se rozhodl otevřít "železnou rezervu", čili Johančinu dvacku, a pozvat Agátu na malý imbis někam do tepla: „Je mi sice líto sekretářky Johanky, ale půjdeme se někam najíst Agi. Naše žaludky už hlasitě kručí:"Wacht am Rhein", to se nedá vydržet!“

„Ne, to nemohu přijmout, Tome, to radši umřu hlady, jak by k tomu chudinka, ta Johanka, přišla?“
„Zaplatím jí to ve švindlkurzu 1:20 tj. 400 Kčs a projevím jí velice úpřimnou lítost“, řekl jsem ironicky a zajít hlady se mi ještě nechce..."

„Tak dobře, ale to, co zaplatíte, bude námi oběma alikvótně uhrazeno napůl“, rozhodla Agáta a já jsem dodal: „Tady se nezapřete, že jste mzdová účetní...“
Aniž bychom znali jakoukoliv hospodu, zapadli jsme asi do té nejsprávnější. Už si nepamatuji, jak se jmenovala, ale bavorské bílé klobásky, rohlíky a pivo tam stálo pro dva jenom osm marek, takže jsem to mohl s klidem anglického lorda ležérně zaplatit. S plným žaludkem se pro nás venku oteplilo a tak jsme se ještě trochu prošli po Marienplatzu a pak pomalou chůzí zpět do našeho dočasného domova k Elvíře Knappmann. Protože už byla v celém bytě tma, řekli jsme si v předsíni šeptem „dobrou noc“ a každý z nás se odebral do svých komnat... 

Byl jsem příjemně překvapen svojí teple vytopenou ložnicí, ovšem radiátor byl už jen vlažný. V rychlosti jsem si ještě vyčistil zuby, převlékl se do pyžama a urychleně zahučel pod peřinu. Sotva jsem zhasl noční lampičku, začaly se mi klížit oči a v mžiku jsem nevěděl o světě. Nevím jak dlouho jsem už spal, když mne probudilo cvaknutí a strašidelné vrznutí dveří. Díky úplňku měsíce jsem spatřil u dveří jakousi "pod plachetkou osobu", která se bezhlučně pomalu vznášela směrem k mé posteli. V prvním zlomku vteřiny jsem se toho přízraku lekl, ale pak jsem rozeznal Agátu v noční košili. Rozhodl jsem se dělat, že tvrdě spím a počkat, co se bude dít. Došla až ke mně a zašeptala: „Tome, spíte?“ Cukl jsem sebou jako kdybych se právě vzbudil: „Ach, Agi, to jste vy? Co se to děje? Nejste, proboha snad náměsíčná...?“

„Promiňte, nemohu usnout v té mé morně pod tenkou dekou, nechte mne, prosím, tady chvilku ohřát, je tu tepleji. U mne je jinovatka na okně a snad tam i někudy z venku táhne!“
„Beze všeho zůstaňte, ale moje topení už asi taky moc netopí, sáhněte si.“
„Ano, je jen vlažné, přiznávám, že to byla moje kardinální chyba“, jektala zuby Agáta, „mohli jsme si vzít tento pokoj dohromady za 16 marek s topením, každého z nás by to stálo jen 8 marek. Takhle vy platíte 13, já 9, celkem 22 - a já tam mrznu.“
„Milá Agi, opět jste ve svém živlu mzdové účetní. To, že jste nechtěla se mnou spát v jedné místnosti je přece normální ženská cudnost, která nemá vůbec nic společného s kalkulačkou.“
„Jenže, Tome, já jsem strašně zmrzlá“, hlas se jí zimomřivě chvěl, „nemohla bych si vlézt do té vedlejší postele pod duchnu?“
„Proč ne, ovšem Frau Knappmann nám vyúčtuje za použití obou postelí další marky navíc, ale v jejích očích ovšem silně utrpí vaše počestnost“, neodpustil jsem si ji popíchnout.
„Ano, to máte pravdu... smějete se mi... ale já skutečně nevím co mám dělat, jsem zoufalá a jsem bezradná...“
„Ovšem vyřešit by se to dalo eventuálně tak,“ řekl jsem povzbudivě, „že byste se aspoň na chvíli ohřála v mé posteli a potom se zavčas přesunula zpátky do té vaší mrazírny.“
„Dobře, děkuji moc Tome za tuto kamarádskou nabídku, jsme přece oba dospělí a rozumní lidé, nemyslíte?“
 

Tak se stalo, že jsme se spolu ocitli pod jednou peřinou a to ve vší slušnosti si nadále vykali. Připažil jsem jako po vojensku a udělal jsem pro ni, coby gentleman, místo na krajní polovině lože, což se ovšem dlouho nedalo vydržet. 

Ta Agáta byla doopravdy zmrzlá na rampouch, hlavně nohy a začala se ke mně tulit, takže jsem se nikterak nebránil. Čili nakonec příroda zvítězila a to naše předávání živočišného tepla skončilo tak, jak skončit muselo. Ano, byli jsme oba dospělí, rozumní a zcela normální heterosexuální lidé...

Sobota 16. března
Ráno nás vzbudil pohyb v bytě a při pohledu na hodinky jsem zjistil, že už je sedm. Agáta se zděsila: „Zaspali jsme! Jak se teď dostanu do mého pokoje? „Nic se neděje“, řekl jsem abych ji uklidnil, „půjdu jako na záchod a dám ti znamení když bude vzduch čistý...“ To se povedlo a Agátina čest byla zachráněna.  Paní Elvíra nás dokonce nečekaně pozvala oba do kuchyně na snídani zadarmo: bílá káva s rohlíkem a s marmeládou. 

Pak jsme se vydali za takzvanými nákupy, které se omezily na dárky v ceně jedné až dvou marek. Nejvýhodnější byly dámské nylonové punčochy, stály 0,90 DM. Po nákupu nám zbylo dohromady 8,40 DM, za které jsme si došli na "lukulský" oběd do nádražní restaurace a pak hurá na autobus! Začali jsme si opět vykat, což bylo celkem rozumné. V autobusu jsme si záměrně nesedli vedle sebe, ale na svá původní sedadla, aby nikdo neměl zvědavé otázky.

Až za tmy jsme dorazili na německou stranu hranice. Ondráček předložil celníkovi svůj seznam sedmnácti cestujících a ten si nás přepočítal, načež namátkou vybral jednu oběť ke kontrole obsahu zavazadel: „Herr Pracak, bitte!“ V celém autobuse to zašumělo potlačovaným smíchem, protože si vybral politického dohlížeče na nás soudruha Pražáka. Všichni jsme tak mohli vidět jeho kufr doslova napěchovaný pánskými nylonovými košilemi...

Na české straně hranice se historie opakovala jenom s tím rozdílem, že tento český celník jmenovitě všem  kontroloval pasy a pak dlouho,

dlouho, pře-bedlivě studoval jmenný seznam,  nežli řekl: „Kufr otevře - soudruh Pražák!“

Vtom celým autobusem zazněla exploze smíchu a celník se nechápavě ohradil: „Co-co je tady komu k smíchu?  Konám jen svoji povinnost!“
A jelo se dál, ale nikde žádná pumpa. Už to vypadalo tak, že nakonec budeme muset autobus tlačit, až konečně v jedné vesnici před Plzní se nám v záři reflektorů zjevila jako fata morgana benzinová pumpa, bez obsluhy, ale zato omotaná řetězem a zamčená na visací zámek!
Šofér Polívka prohlásil: „Teď jsme definitivně v pr..., do Prahy bych už nedojel a tak se jdu zeptat do nějaké chalupy, kdo tady tu blbou pumpu obsluhuje v sobotu večer?“ Po půlhodině shánění se našla důchodkyně, která měla klíč a za mírný úplatek byla ochotna nám naftu načepovat. Tak jsme nakonec přece jen dojeli až do Prahy... 

Při loučení se mne Agáta nenápadně zeptala: „Uvidíme se někdy?“
„Samozřejmě“, řekl jsem, „skoro denně v práci, paní Maxová.“
„Ale já myslím jako mimo...“ řekla skrze zuby.
„Ano, v šest večer po mém rozvodu to půjdeme někam oslavit, zvu vás srdečně, Agi!“
„A kdy to bude? Máte už termín?“
„To ještě bohužel nevím, ale asi brzy.“
„Fajn, tak to si já už pohlídám!!!“

Potom se ale dějiny odvíjely jinak, než mohl kdokoliv předpokládat a v srpnu, po "bratrské návštěvě" stepních primitivů ze Sověto-svazu a  z

dalších nesvobodných satelitů: DDR,  Polska,  Maďarska i  Bulharska,

jsem ihned upláchl do západního Německa... Jako korektní bývalý zaměstnanec firmy, jsem jim z Německa poslal svoji výpověď, s tím, že jsem si našel lukrativnější zaměstnání v zemi, kde zítra neznamená včera a kde se v míru, v ulicích i na hranicích, nestřílí do absolutně nevinných civilistů!

Několik dní nato jsem dostal dopis od Agáty, ve kterém se mě mimo jiné ptala, co má dělat s mojí poslední výplatou? Odepsal jsem jí: „Právě dnes jsem poslal mým rodičům plnou moc, aby si to vyzvedli a Ty, milá Agi, kdybys měla někdy chuť i zájem navštívit opět Německo, máš tady zajištěn teplý nocleh v extra-místnosti a navíc zdarma...“ 

http://www.youtube.com/watch?v=Q4Y9f7wVcFc