Úplně blbej čert...

Bylo to někdy brzy po válce, když se při nákupu v mlékárně několik našich sousedek dohodlo, že by se třeba mohl vystrojit společný Mikuláš, anděl i čert pro jejich malé ratolesti. Rodiče dětí by se svépomocí postarali o takzvanou kostýmovou výbavu. Zajímavé bylo to, že moje máti u toho vůbec nebyla přítomna a o mém účinkování jsem se teprve dozvěděl až když to bylo všechno do detailu naplánované a já nemohl ucuknout.
Role byly přiděleny podle velikosti. Dlouhý Milan byl Mikuláš, menší blonďatá Lenka byla anděl a já coby nejmenší z nich, jsem byl proti své vůli přinucen dělat čerta s odůvodněním, že vloni čerta dělal šílený pan Volejník, který vyděsil děti tak, že se hromadně počůrávaly strachy.
V této poválečné době se žádné kostýmy ani masky nedaly koupit, takže sousedky vytvořily jakési organizační komité a vše potřebné vyrobily z domácích zdrojů. Podle toho to taky vypadalo:
Mikuláš Milan byl oděn v bílé noční košili s mitrou od loňska, obličej polepený vatou, berlu vyrobenou z vysloužilé mosazné tyče na záclony, zakončenou zakrouceným drátem, omotaným leukoplastí, jakož i zlatým staniolem z tavených sýrů. Přes záda měl přehoz z parádního kanape v barvě rudé.
Anděl Lenka měla na sobě staré svatební šaty po babičce, ovšem bez klokočí, přes ramena na podivný způsob prý takzvaného skotského plaidu prostěradlo, aby jí nebyla moc zima. Na tatínkových zánovních kšandách visela její papundeklová křídla a na čele měla přilepenou pravou, krásnou, zlatou hvězdu ze stromečku. V ruce svírala rezavý řetěz od Azorovy boudy, připoutaný k mé noze.
Já coby čert z pekla jsem měl přes obličej mírně průhlednou síťovinu z ženské punčochy s nalepeným červeným papírovým jazykem. Na hlavě beranici s červenými rohy z mrkve, které moc nedržely, takže jsem nesměl hýbat hlavou, jako bych trpěl strnutím šíje. Na sobě jsem měl hnědou huňatou bundu a místo vidlí, které nebyly v Praze k sehnání, aspoň domácí koště.
Kam jsme přišli, tam zavládl poprask, ale jinak vše probíhalo velice obdobně. Děti nejprve brečely strachy, takže jsem z opravdové lítosti nad nimi místo standardního „Budliky-budliky“ říkal: „Dětičky, mně se nemusíte bát, já jsem hodnej čert!“ Když ale maminka žalovala, že Jiříček nechce papat špenát, musel úlohu přísného patrona převzít za mne Mikuláš, protože já jsem prohlásil, že ho nejím taky a že mám radši bonbony jako Jiříček.

Když děti záhy vystihly, že Mikuláš je nepříjemný suchar a anděl naprosto pasivní, zajímající se pouze o modlení, tak se obracely na mne, a slibovaly že už budou hodné a já jsem je za to pochválil a zastal se jich i proti rodičům. Nakonec, když jsem jim rozdával dárky a při vší opatrnosti mi upadl jeden roh, bylo o zábavu postaráno.
Takže návštěva která začala řevem skončila vesele a já jsem pak dostal dodatečně vynadáno, jak od mých svatých kolegů, tak od organizačního komité, že prý jsem se choval neadekvátně. Do příštích Vánoc, že se musí najít někdo serióznější, kdo z toho neudělá kabaret. Též Mikuláš s andělem se shodli na tom, že jsem byl úplně blbej čert!

http://www.youtube.com/watch?v=kCVcIc5Uwmc

Expert na uspávání dítěte...

Moje milá sestřička Blanuška byla tím dlouze vymodleným dítětem. Máti chtěla mít mermomocí za každou cenu holčičku, jenže jsem se bohužel narodil já a tak si mě matka skoro jako holčičku aspoň strojila a namalovala si dokonce i můj portrét. Jen sukýnku jsem naštěstí nemusel nosit. Jednou jsme měli jít někam na návštěvu a máti mne oblékla do svátečních šatiček s bílými punčoškami a poslala mne zatím ven na vzduch, než se sama vypraví. Protože bylo právě po dešti, řekla mi důrazně, abych dával pozor na bláto a hlavně se neumazal.
Venku skotačily a čvachtaly bosonohé děti v loužích a já jsem jim to záviděl. Abych se ani trošku neumazal, vybral jsem si jednu odlehlou louži a v sedě na bobku jsem si v louži pomocí klacíčku opatrně jakoby míchal polívčičku.Toho si všiml jeden větší kluk, přiběhl, popadl mě pod paží a pěkně celého mne v té louži vymáchal. Sametové šatičky i ty bílé punčošky se proměnily v hnědočerné a já šel domů s brekem...

Teprve o sedm let později se to povedlo, že se nám narodila holčička. Prý díky tomu, že jsem dával čápovi cukr za okno. Do jisté míry to znamenalo pro mne vysvobození, protože jsem se mohl konečně oblékat jako kluk a ty všechny sametové šatičky a krajkové límečky teď konečně dostala sestra.
Na druhou stranu to ovšem bylo pro mne martýrium, protože jsem musel sestřičku hlídat a vozit v kočárku dokud neusnula a když pak byla větší, musel jsem jí vyprávět pohádky, aby usnula. Večer mi to bylo celkem jedno, ale malé dítě musí bohužel spát i odpoledne, tedy v době kdy obyčejně na mne pískali kluci pod oknem abych už šel hrát fotbal. Bylo to k zešílení, když dítě neustále neusínalo a já děsně spěchal. Až konečně jsem jednou vymyslel tu nejlepší metodu.
Opustil jsem Boženu Němcovou a vynalézal nervy drásající kovbojské pohádky sám, dle kovbojských románů, které jsem hltal ve škole pod lavicí a kde k vzteku vždycky v nejnapínavějším okamžiku sešitek končil slovy: Pokračování příště!

Tak i já jsem svou pohádku dohnal do dramaticky vypjaté situace jako, ku př: Hlavního hrdinu Texe s colty zatr... nízko, s jeho ostře řezanými rysy a větry ošlehanou snědou tváří, obstoupilo pět padouchů a mířilo na něj pistolemi. Tex však vždy, aniž by brvou pohnul, procedil skrze své bílé zuby: "Pokračování příště!"

Sestra začala řvát, že chce vědět jak to dopadlo a já jsem blahosklonně řekl: „Dobře, já ti to dopovím, ale musíš pak hned usnout, jinak už nikdy nebudou žádné pohádky!“
A tak to fungovalo naprosto bezpečně během pěti minut. Máti se kolikrát nestačila divit, jak rychle dovedu Blanušku uspávat, zatímco ona když ji uspává sama, trvá to vždycky aspoň půl hodiny. Stal jsem se tak profesionálním uspávačem, nikoliv pacientů před operací, ale uspávačem sestřičky Blanušky...

http://www.youtube.com/watch?v=Xsfw9CEQITA

Norge a Norka Eline...

Jednou dávno jsem si pevně usmyslel, že strávím s mojí šestiletou dcerou Brigitou a s přítelkyní Doris aspoň tři týdny v červenci v pronajaté chatičce někde v Norsku. Norsko byla totiž odjakživa země mých snů, což začalo tím, že jsem jako dítě sbíral známky a mezi nimi byla jedna moc krásná zelená s nápisem NORGE. Nevím proč, ale byl jsem prostě okouzlen tou známkou tak, že jsem si pevně předsevzal a toto předsevzetí jsem také o mnoho let později splnil a dokonce celkem třikrát se do Norska podíval na dovolenou.

Už v únoru onoho roku jsem pro nás zamluvil chatu na tři týdny v jižním Norsku v červenci, poblíž města Lyngdal. Protože ale malé chatičky byly už zadané, musel jsem vzít velkou chatu pro šest osob a pak se domluvit s tříčlennou rodinkou mé sestry Blanky, jestli pojedou také do Norska s námi, že je to nic nebude stát, chata už je zaplacená a auto jim půjčí jeden můj známý a taky nic za to nechce...

Tato chatka byla poměrně luxusně vybavena, velký obývák s verandou a krbem, dvě ložnice a dva pokojíčky, koupelna a WC, světlo a vaření na plynu z bomby.

Voda na mytí byla přiváděna hadicí od pramene na vršku v lese nad chatou a protože tato gumová roura ležela na slunci mezi listím a chvojím stromů, nebylo ji skoro vidět, ale obsahovala vždy mírně teplou vodu. Pitnou vodu nám dovážel pronajímatel této chaty jedenkrát týdně ve velkých bílých kanystrech. Elektrický proud tu sice nebyl, ale kupodivu nám vůbec nechyběl.

Hned po příjezdu jsme se dohodli na rozdělení úkolů mezi jednotlivé účastníky výpravy mimo děti, které nemusely dělat nic jenom si hrát a nezlobit. Švagr Jiří se nabídl, že bude vařit pod podmínkou, že nebude muset mýt nádobí. Toho se dobrovolně ujala moje sestra Blanka, má přítelkyně Doris si vzala na starost úklid a praní prádla. Na mně vyšlo zásobování, to jest nákupy a dovoz potravin z 30 km vzdáleného města Lyngdal.
Nedaleký fjord i zalesněná krajina plná hřibů, borůvek a malin neměla chybu. Navíc ten klid a žádní lidé kolem, prostě – připadali jsme si jako když jsme sami na zeměkouli. Počasí bylo také ideální, červenec je jediný měsíc, kdy je i v Norsku léto, někdy až 28°C.

Jednou v noci byla veliká bouřka, během níž, kromě hromů a blesků se najednou ozvala silná rána do naší střechy a pak byl klid. Teprve ráno se vysvětlilo, že nám na střechu spadla ulomená větev z nějakého divného stromu. Když jsem si ji pak blíže prohlédl, zjistil jsem, že dřevo té větve je krásně bílé a neobyčejně tvrdé. Nikdy v životě jsem jsem nic nevyřezával ze dřeva, ale přesto mě napadlo, že z tohoto krásného dřeva musím něco vyrobit. Měl jsem k dispozici pouze kapesní nůž, a tak to šlo pomalu a ztuha, ale nakonec jsem si během týdne po večerech vypižlal bezrukou sošku jako totém a nazval ji: »Bohyně NORGE«, dodnes ji mám vystavenou ve vitrině.

Když jsme spotřebovali dovezené zásoby potravin, napsal mi vrchní kuchař Jiří papírek, co mám nakoupit a dovézt. Spoléhal jsem se na to, že i když norštinu neznám, že se domluvím buď německy nebo anglicky a proto jsem odmítl operovat s nějakými slovníky, to by bylo pod mojí úroveň. Ovšem, jak jsem zjistil později, Norové zpravidla mluví jen norsky a někdy to zní jako těžká bronchitida. Mně už to bylo hned první den nápadné, když jsme uslyšeli jakési "gad-dag" připomínající štěkání před dveřmi „haf-haf“ a on to byl pan pronajímatel s čerstvou pitnou vodou a ty zvuky byl patrně jejich pozdrav „Dobrý den!“
Do seznamu na nákup mi kuchař Jiří zadával komě běžných věcí, které se daly v krámě prostě ukázat, i takové šílenosti, jako je pevný podpalovač nebo kvrdlík! Musel jsem vždy, k pobavení perzonálu i ostatních kupujících, předvést něco jako pantomimický výstup, ale hlavně, že se mi podařilo daný úkol splnit. Všichni mě pak obdivovali, jak válím norštinu!

Až teprve jednou,  na zdánlivě lehoučkém úkolu, jsem takřka vyhořel, 

byl to ČESNEK! Zašel jsem chytře do pouze zelinářského krámku,  kde se na mne příjemně usmívala opravdu krásná a zlatovlasá Norka, která mi připomínala symbol panenství. Nechtěl jsem se ješitně před ní moc zesměšňovat nějakou nemožnou mimikou a snažil se radši zapůsobit svou jazykovou znalostí, České slovo česnek, to jsem věděl, že zaručeně v životě neslyšela, takže jsem zkusil německy Knoblauch, pak anglicky garlic a francouzsky ail. Dívka byla sice velice krásná, ale jinak naprosto imunní na všechny jazyky, nerozuměla vůbec ani jednomu. Abych rozptýlil trapnost, zeptal jsem se jí anglicky: "What's your name?" Kupodivu ihned rozuměla, asi že se jí na jméno ptal kdekdo. Usmála se a řekla: "Eline."

Začal jsem tedy opět svůj pantomimický „tanec svatého Víta“. Předvedl jsem, že česnek pálí a smrdí z úst když ho sníme a na někoho dýchneme. Ona to nejdříve pochopila tak, že chci cibuli a já ukazoval, že ne, že to je menší a ostřejší než cibule. Najednou jí to došlo a zvolala nadšeně: "Uit-uek!" a donesla odněkud zezadu kýžený česnek. Byl jsem hrdý jako páv a při příštím nákupu v jiném obchodě jsem suverénně požadoval uit-uek a ti Norové mi všichni rozuměli!

Teprve později až po návratu domů jsem zjistil ze slovníku, že tyto podivné zvuky, znamenající česnek se píší  hvit lök,  což doslovně znamená - bílá cibule, čili česnek! Sláva!  Moje norština tak dosáhla světové úrovně a na krásnou Eline jsem si často vzpomněl...

https://youtu.be/x8AqNM2FZU0

Když nastaly deště, dostal žízeň...

Rok 1971. Byl jsem již tři roky coby emigrant v Německu a pracoval u velké americké computerové firmy, nejprve jako programátor a potom jako systémový poradce u zákazníků. Jednou, právě když byl veliký liják, jsem měl termín u jedné průmyslové firmy, která od nás zakoupila celé výpočtové středisko sestávající z několika počítačů. Tam jsem se náhodně seznámil s jedním Čechem, kterého mi šéf výpočtového střediska představil jako: Herr Karl Pryža. Teprve když jsme se spolu začali bavit česky, jsem zjistil, že to je vlastně také český emigrant Karel Bříza.

Tímto seznámením jsem se dostal do nepřímé spojitosti s celou řadou různých nepříjemností v rychlém sledu po sobě jdoucích. Když jsme si spolu potom v kantýně začali tykat a debatovat mezi čtyřma očima, zeptal se mne, jestli mimo jiné znám nějaký „kobolt“. Pochopil jsem, že patrně myslí programovací jazyk COBOL, což byla pro mne samozřejmost, asi jako kdyby se zeptal písařky, jestli zná abecedu. Pak jsme si na jeho dotaz porovnali výši platů a zatímco já jsem měl 3500,- DM, on prý dostal hned na nástup před měsícem 4500,- DM.
„Tak, to ti gratuluji, to je na nástup báječný plat, važ si toho“, řekl jsem mu.
„Nojo, jenže, vono to má jeden háček“, Bříza se podrbal na hlavě, “já jsem tady vedenej jako specialista na ten koboltík, ale já ho vůbec neznám, můžeš mi v tom nějak pomoct, nebo mě to rychle naučit?“
„Jak pomoct? Musíš si honem udělat aspoň čtrnáctidenní kurz, jako já před třemi roky a mimo to zakoupit odbornou literaturu“, řekl jsem nevycházeje z údivu nad jeho bohorovností.
„No, já přece tady nemůžu říct, že si jdu teprve udělat kurz, když jsem tu za experta!“
„A tys tady nemusel dělat nějaký nástupní vědomostní test, jako já?“, divil jsem se dál.
„Ne, voni mi troubové věřili všechno co jsem jim nakukal. Teď mám naštěstí tři měsíce času se zapracovat do jejich programů, ale je to těžký, když vo tom nemám ani páru!“
Nakonec jsme se dohodli, že v neděli k nám přijdou s manželkou na kafe, a že si to u nás detailně prodebatujeme. Zjistili jsme, že bydlíme od sebe jenom asi deset kilometrů, takže poměrně blízko, a já mu mohu půjčit některé podklady ze školení, které mám ještě doma.
Při jejich návštěvě jsem zjistil, že jeho paní Sylva netuší, na jak tenkém ledě se její mazaný manžílek pohybuje, protože si už naplánovala, co všechno si koupí do domácnosti, vzhledem k tomu, že má Karel tak báječný příjem.

Příští neděli na revanš jsme byli zase my pozváni k nim. Když jsme tam přijížděli, všiml jsem si, že v příkopu proti jejich baráku leží krásný modrošedý nový Peugeot na střeše. Karel nám vysvětlil, že včera večer lilo jak z konve a on dostal smyk v zatáčce a protože byl trochu líznutej, zavolal policii a odtahovou službu až dnes, pro případ, že by se byl musel podrobit zkoušce na alkohol. Jeho žena Sylva k tomu dodala: „Představte si ten blbec si koupí v pátek nový auto na dluh za 12 tisíc a v sobotu, nalitej jak dělo, ho vobrátí na střechu! To je pravidlo: Kdykoliv zaprší - von dostane žízeň!“
Pak byl několik dní klid. Najednou, právě když zase lilo a padaly trakaře, mi volala paní Sylva, že neví co má dělat, Karel se ztratil a ona neví kde je. Abych vůbec pochopil co ta nebohá žena vlastně blábolí, musel jsem ji klást otázky jako vyšetřovatel.
Z mozaiky jejích vzlyků jsem si sestavil následující obraz: Karel se normálně ráno holil v koupelně a ona mu připravovala snídani. Když na její třetí zavolání, že je snídaně na stole, stále z koupelny nevycházel, šla se tam podívat – a on nikde! Na poličce pod zrcadlem vrčel jeho holící strojek, okno bylo otevřené a on pryč. To bylo ráno v sedm hodin a teď už je devět večer.

Nemohl jsem dost dobře odmítnout její prosbu, abych tam přijel a pomohl jí najít Karla po hospodách. Moje manželka byla trochu rozladěná, že jsem svolil a rozhodl se ho jít hledat. S uplakanou Sylvou jsme obrazili v té nepohodě čtyři okolní hospody, ale Karel nebyl nikde.
Jako konečné řešení jsem jí navrhl, aby Karlovo zmizení oznámila policii. Což ona udělala, jenže o půlnoci se nametený a promoklý Karel vrátil domů, lezl takřka po čtyřech. Policejní pátrání se muselo tedy ihned odvolat a já jsem se za hromobití, jak přírodního, tak i manželského, rychle vytratil z dosahu.
Doma jsme si s manželkou řekli, že to nemá cenu, a že musíme toto nepodařené přátelství nechat urychleně vyhnít do ztracena. Jenže za několik dní, shodou okolností byla zase průtrž mračen a ta jakoby inspirovala alkoholika Karla k dalším eskapádám. Večer v deset na nás někdo zazvonil u domovních dveří a on to Karel. Skrze hustý déšť jsem ho ani nemohl hned poznat.

„Hele, kamaráde, pomož mi, já jsem totiž ztratil auto“, huhňal.
„Jak to, ztratil auto? Vždyť to snad vůbec nejde ztratit?“, nechápal jsem co říká.
„Já jsem si ho dnes vyzvedl z vopravny a zajel si na jednu skleničku – a když sem chtěl jet domů, tak tam nebylo – asi mi ho někdo ukrad' a k tomu se mi ztratila šeková knížka, tu mi zase někdo ukrad' v tý hospodě...to sou takový hrozný lidi...“, a rozbrečel se.
„Nic, Karle, hodím si jen něco na sebe a odvezu tě domu, ať nemá Sylva zase starost kde jsi!“
„Hele, nemáš doma ňákej koňak?“
„Nemám doma nic, jsme abstinenti!“ Odmítl jsem ho pozvat dál, vzal jsem si jen pršiplášť a naložil ho do mého auta a ujížděl k nim domů. Ta jízda byla pro mne horror. Hustý liják a šero mi znemožňovaly výhled, stěrače to nebraly a ožralý Karel se na mně sápal nejprve proto, že jsem prima kluk a vzápětí nato zase, že nechce jet domů a začal se se mnou tahat o volant. Naštěstí pro mne se ale brzy unavil a usnul.  Když jsem přijel před jejich barák, byl tuhý jako poleno a tak jsem si ho hodil přes rameno,  jako ten mysliveček tu flintu, naštěstí byl hubenej jak lunt, a u jejich domovních dveří jsem se modlil, aby byla Sylva doma a otevřela mi. Trvalo to dlouho, ptala se kdo je, ale nakonec otevřela.
„Nesu Vám Vašeho manžela, paní Břízová, kam ho mám složit?“ Sylva se na mne podívala skoro nepřátelským pohledem: „Já ho nechci ani vidět, já se s ním rozvedu...!“
„To není moje věc“, zvýšil jsem hlas, „ukažte mi kam ho mám hodit, jinak ho nechám tady na schodech a jedu domů. Tady končí moje svatá trpělivost!“ Sylva otevřela dveře do jejich ložnice a já ho tam hodil jako pytel cementu napříč přes obě postele a zase rychle vypadl.

 Za čtrnáct dní nás nečekaně oba navštívili, sice bez pozvání, zato však v nejlepší náladě, jako by se nechumelilo. Přišli se jenom na skok omluvit a vysvětlit, že se zase udobřili a paní Sylva nám ukázala krásný zlatý prsten s briliantem, co dostala od Káji a tak mu odpustila...
Tím skončily naše styky a jak jsem se později dozvěděl od jeho kolegů ve firmě, Herr Pryža odešel na vlastní žádost, neznámo kam a naopak oni chtěli vědět ode mne, co s ním je, když je to můj krajan, se kterým se jistě dobře znám. Musel jsem je vyvést z omylu a říct jim, že pana Pryžu znám ještě méně než oni, takřka vlastně vůbec ne...

http://www.youtube.com/watch?v=sv48OwxXOTs

Barbora a ruleta

Jednou, když jsem si v polední přestávce odskočil do nákupního centra, abych nakoupil jídlo na víkend, jsem se potkal s kolegyní Barborou u pultu s masem.
„Copak asi nakupujete Mirku“, zaslechl jsem najednou za sebou.
„Ale - je pátek a lednice doma zase zeje prázdnotou, tak musím doplnit zásoby“, řekl jsem, a co vy, Barboro, dejte mi nějaký tip, co budete vařit, já zatím hledám nápad!“
„Já rozhodně nic vařit nebudu“, zavrtěla Barbora hlavou, „nakoupím uzeniny, sýry a housky a budu celý víkend ležet v posteli, číst a lenošit nebo spát a snít...“„To tedy máte moc fajn program, já musím už kvůli dceři něco uklohnit, abychom pořád nechodili k Číňanovi vedle v baráku, dostáváme z toho už oba trochu šikmé oči. A jakže je stará ta vaše dceruška?“
„Osm pryč, je to ještě kuře...Pozor, to je nápad, právě mě napadlo, že bych mohl udělat pečená kuřecí stehýnka na rajčatech a na černých olivách, to má Gitti dokonce ještě radši než hamburgra.“
„To může být docela fajn“, řekla uznale, divím se, jak dovedete vařit.“
„Kdybyste dostala chuť, Barbi, můžete klidně přijít zítra na večeři, máte to k nám pár kroků.“ Barbora však s díky odmítla, popřáli jsme si pěkný víkend a rozloučili se.

Byl jsem překvapen, když druhý den večer v devět hodin se nečekaně ozvala Barbora v telefonu: „Promiňte, že ruším, Mirku“, její hlas se chvěl a zněl téměř plačtivě, „platí ještě vaše pozvánka k večeři?“
„To víte, že platí, my už jsme sice dávno po večeři a dcera už leží v posteli, ale jídla je tu dost, když přijdete, tak to jen přihřeju, je to docela poživatelné, nebojte se!“
„Jenže já-já nejsem doma... jsem ve Wiesbadenu... a bez auta a bez ničeho...“, její hlas zněl divně, připadlo mi, že je opilá. Navrhl jsem jí: „Vezměte si taxíka a je to.“
Netrvalo to ani patnáct minut a Barbora byla u baráku. Když jsem odemkl domovní dveře, stála tam celá rozevlátá s mrzutým taxíkářem, načež mu řekla ledabyle: „Manžel vám to zaplatí“, a hrnula se dovnitř. Nemohl jsem nic jiného dělat než zaplatit. V bytě pak odhodila kabát na židli se slovy: „Nedívejte se na mne tak, já vím, že vypadám hrozně, vím, že jsem praštěná, ale nevím si rady, Mirku, já si zoufám...“ a slzy se jí valily po tvářích.
„Barboro, prosím, uklidněte se a povězte mi co se děje, já připravím to jídlo, pojďte se mnou do kuchyně“, snažil jsem se ji uklidnit, „vy jste asi něco bumbala, že jo, mám vám dát napřed kávu?“
„Ne, nechci kafe, nechci jídlo“, vykřikla, ale hned se zase ovládla, „když, tak mi dejte koňak!“
Nalil jsem jí tedy štamprle, ona rychle spolkla nějakou tabletu a hodila koňak do sebe na ex, načež spustila svou zpověď: „Všechno se mi najednou sesypalo, rozvod a do toho zemřela moje matka a za tři měsíce nato můj otec, nikoho nemám, jsem jedináček, ten gauner si sebral všechny úspory co byly na našem společném kontě, musela jsem zaplatit právníka a dva pohřby, takže jsem pořád víc přetahovala moje konto v bance až mi řekli stop! Víc to nejde a dnes jsem v zoufalství poslechla jednu blbou Emu a jela do wiesbadenského kasina na ruletu, ona tam prý posledně vyhrála osm tisíc! Jenže já jsem tam prohrála můj poslední šek. Skončila jsem na dně a neměla ani pět marek na parking!“

„Takže jste tam to vaše auto nechala?“ Přikývla. „Barbi, jak je to možné, ještě včera jste vypadala docela suverénně, co se stalo, že jste se tak najednou sesypala?“
„Včera jsem se ještě dovedla ovládat, díky Lexotanilu.“
„Proboha, Lexotanil, snad tenhle supr-šmejd neberete pravidelně, to bylo to, co jste teď spolkla? To je přece těžce návyková droga! A ještě to zapít alkoholem!“
„Když jdu do práce musím si to vzít, abych nebrečela, já vím, že to je návykové, a tak jsem si ho dnes nevzala a propadla se do těžkého spleenu a strachu ze života...“
„S tím musíte okamžitě přestat, vemte si třeba dovolenou, peníze vám půjčím, a odjeďte někam. Máte nějaké příbuzné, ke komu můžete na návštěvu, abyste přišla na jiné myšlenky?“
„Ne, já nikoho nemám, jen sestřenici, co to patlá s mým ex-manželem!“
„Já jenom nechápu, že jste volila ruletu jako záchranu, vždyť vy jste inteligentní rozumná žena, do kasina můžete jít jako do divadla za zábavou, to ano, ale ne tam jít s úmyslem vyřešit svůj finanční problém, to je předprogramovaná cesta do záhuby!“
„Mirku, ta tichá, jímavá atmosféra kasina mě úplně zblbla, vyzvedla jsem na můj poslední šek 400 marek a napsala jsem si data narození rodičů 27.5. a 12. 9. a řekla si, že to jsou moje čísla do rulety. Když jsem pak viděla, že všechna tato čtyři čísla jsou v ruletě červená, tak mne napadlo vsadit celou stovku na červenou barvu a tím mít maximální pravděpodobnost výhry 1:2.
Věřila jsem, že se na mne rodiče z nebe dívají a nenechají mně prohrát. Jenže padla šestka a ta je černá! Vsadila jsem druhou stovku znovu na červenou a přišla pětatřicítka, a ta je taky černá! Říkala jsem si teď už musí přijít červená, tak jsem ji vsadila znovu – a padla desítka – černá! Nakonec, s tou poslední stovkou jsem se dlouho rozmýšlela, přece když šla třikrát po sobě černá, tak teď už musí určitě přijít ta červená a vsadila jsem opět na červenou barvu. Padla zase ta pitomá, pi-to-má černá desítka! A zbytek peněz jsem prochlastala...“
„To byla od vás kardinální blbost, Barboro, takhle se ruleta nesmí hrát, kdybyste se mě zeptala, tak bych vám to rozmluvil, na tom už spousta lidí prodělala gatě...“ Barbora vyprskla: „To mi je teď prd platný, takovýhle rady! Dej mi radši eště jeden koňak!“, začala mi najednou tykat, prášek už zřejmě účinkoval.
„Ne, Barboro, nedám ti koňak, už máš dost, dám ti radši najíst, abys měla něco v žaludku, kromě alkoholu.“
„Dej mi koňak, nebo budu zlá!“, zvýšila svůj hlas.
„Psst, ticho! Ať se nevzbudí Brigitka!“, okřikl jsem ji.

Vtom Barbora zrudla, popadla nůž, co ležel na stole a otočila se s ním proti mně se zlostí v očích:

„Dej mi okamžitě napít! Já to, sakra, právě teď musím mít, rozumíš!“
„Barboro, ne, to je nesmysl, podívej se, já ti chci přece pomoct, tak mě poslechni!“
„Já chci vědět, teď hned, jak mi chceš pomoct, vezmeš si mě za ženu? Mluv!“ a rozpřáhla se s nožem v ruce.
Díky tomu, že Barbora byla celkem subtilní postavička, tak jsem ji lehce přemohl, sebral jí nůž a okamžitě ji odvedl z bytu, hodil na ni kabát, dal jí do ruky pětistovku a dovedl ji až k jejímu baráku. Šla jako beránek, vztek z ní už vyprchal a já se s ní rozloučil slovy: „Jdi si lehnout, Barbi, a vyspi se z toho, dobrou noc!"

Od té doby jsme se sice občas potkávali ve firmě, ale ona se mi vyhýbala očima, bylo jí to trapné a nikdy jsme už, mimo pozdrav, spolu neprohodili ani slovo. Měla patrně špatné svědomí, bylo mi jí sice líto, ale bál jsem se ji oslovit, aby si třeba nemyslela, že snad chci od ní tu pětistovku nazpět...!

Tokajský král

V šedesátých létech, si moje sestra Blanka přivydělávala ke svému celkem nepatrnému úřednickému platu zpěvem s tanečním orchestrem v kavárně Mánes. Jednou, při čaji o páté, se tam přihodilo něco zcela mimořádného. V přestávce, když měli muzikanti pauzu a seděli v sále u prvního stolu, objevil se tam najednou všem neznámý človíček a objednal devět lahví tokajského vína pro devět muzikantů a francouzský koňak pro zpěvačku Blanku. 

 Na udivený dotaz obdarovaných, co to má znamenat a kdo je on, řekl klidně, bohorovně jako by se nechumelilo: „Hoši, pěkně hrajete a ta slečna nádherně zpívá, tak jsem Vám chtěl udělat radost. Na tu velkou pauzu vám pak objednám tu nejlepší večeři, co tady mají, se vším všudy, jo, a co se týče mé osoby, myslete si, že jsem třeba Tokajským králem...“

 Jak pravil, tak se taky stalo, nakonec tam udělal útratu přes 4000,- Kčs. Sestra mi to pak doma barvitě vylíčila a řekla mi, abych tam určitě přišel příští sobotu, Tokajský král se tam prý zase objeví.

Zvědavost mnou přímo lomcovala a tak jsem vzal ještě svého kamaráda Janýda a šli jsme se na toho Tokaje podívat. Hned jak jsme tam dorazili, viděl jsem, že sestra nekecala. Na muzikantském stole stála baterie lahví tokajského vína a napoleonka s koňakem. Když přišla pauza a muzikanti zasedli ke stolu, objevil se opět sám velký Tokajský král a sestra nás představila. Tokaj se zaradoval: „Jé brácho, to je fajn, že jsi tady, ty muzikanti pořád hrajou a já tu pak sedím sám a čekám na jejich pauzu. Pojď sedneme si spolu a s tvým kámošem tady k tomu malýmu stolečku.“

   

Začlali jsme si tedy hned tykat, on byl asi jenom o málo starší než já, docela nenápadný menší usměvavý chlápek a ihned začal objednávat. Zarazil jsem ho, že nepiju víno a Janýd chtěl jenom pivo. Okamžitě zamával na číšníka a než jsme se nadáli, stálo před Janýdem na stole deset plzní ve vysokých sklenicích jako píšťaly od varhan.

„To je škoda, to spadne pěna než to vypiju“, hořekoval Janýd, „já jsem myslel postupně a né takhle najednou!“ Bylo mi nápadné, že se kolem našeho stolu začali motat tři číšníci, zatímco opodál sedící host urgoval marně šálek kávy.

„Tak, brácho, nedělej fóry a řekni co chceš, vodku, koňak, whisky... něco přece musíš mít rád!“, trval na svém Tokaj a vyprázdnil další sklenku vína, „nebo řekni na co máš chuť?“

„To je tak, já bych měl na něco chuť, ale to tu nemají“, řekl jsem mu, „když chceš pro mne něco objednat, tak bych si dal americký cigarety, ale ty tu určitě nemají.“ Tokaj zazářil: „Tak to bych se na to podíval. Haló, číšníku, máš americký cigarety?“ „Ne, to bohužel nemáme, ale máme tady výborné bulharské“, řekl jako by se omlouval.

„To je nesmysl, tady brácha musí mít americký cigára, je na ně zvyklej a nebude čoudit nějaký bulharský svinstvo, zavolej mi vedoucího, myslím toho, co mu říkáte Fidél!“ Chtěl jsem zabránit maléru, věděl jsem od sestry, že vedoucí s fidélovským plnovousem je děsně nepříjemný suchar a personál se ho bojí. Radil jsem: „Neříkej mu Fidél, on to nemá rád.“

Fidél se dostavil okamžitě a já si musel opravit svoji představu o něm. Byl to dnes milý, usměvavý šéf kavárny, který když spatřil Tokaje, si hned zřejmě vybavil jeho útratu z minula a velice sladkým hlasem zašvitořil: „Dobrý den, pane Tokajský, to je krásné, že jste nás opět poctil svojí návštěvou, co pro vás mohu udělat?“

 „Dobrý den, pane Fidél, představte si, že tady můj kamarád a brácha zpěvačky Blanky, si chtěl zapálit svoji oblíbenou značku cigaret...“, otočil se na mne, „Pall Mall“, doplnil jsem rychle, „a tenhle váš číšník prohlásil, že americký cigarety nemáte, je tohleto možný?“

"No, ehm, tedy, ono to je tak, že americké cigarety mají jen některé prvotřídní hotely a my jsme jenom kavárna, bohužel...“, Fidél pokrčil rameny.

„Tak to uděláme jinak“, rozhodl Tokaj, „tady dávám dvě stovky číšníkovi na taxíka a ať je doveze z nějakýho hotelu – a tady ještě třetí stovku ať si pospíší a koupí taky sirky!“ Fidél kývl na souhlas a číšník popadl prachy a zmizel. Načež se i Fidél vypoklonkoval a odešel.

Zakroutil jsem nechápavě hlavou: „Tedy, Tokajskej, já zírám, jak jsou ty lidi okamžitě poddajný, když ucítěj prachy. Ty cigarety stojej maximálně třicet a ten taxík, když moc, ať stojí stovku a ty jsi mu dal tři sta! Myslíš, že ti z toho něco vrátí?“

„Né, já to ani nechci, čert to vem! Podívej, brácho, můj táta je v Rakousku a vyrábí tam kanóny a tanky proti nám, ale já mu to nemám za zlý, je to jeho job. A von mi posílá každej měsíc na tuzexový konto čtyři tisíce paritních korun, to je 5 x 4 = 20 tisíc Kčs. Víš, že to je docela věda to utratit? Všechno už mám a tak dělám lidem radost. Kolik ty vyděláváš?“

„Já, coby vyšší technický kádr, inženýr-projektant, mám brutto 1800,- Kčs měsíčně.“ Číšník mi právě donesl krabičku pallmallek, sirky a ihned bleskurychle zmizel.

„Čoveče, já mám, jako stavební technik, víc než ty: dva tácy! To je celkem tedy dvaadvacet měsíčně!“

 „Nojo, to je něco jinýho“, řekl jsem uznale, „takže se už nedivím, že tě baví dělat lidem radost. Ty jsi prostě dosáhl vrcholu všeho blaha, nic nepotřebuješ a nic ti nechybí!“

 „Není to tak, brácho“, řekl Tokaj a vyprázdnil další číši vína, „já bych taky něco potřeboval a sice vod tebe. Můžu se ti svěřit? Hele, já jsem Jarda Král, a víš, mně se šíleně líbí ta tvoje sestra Blanka, ale já si myslím, že vona vo mně zájem nemá. Nemoh‘ by ses jí jako brácha zeptat a eventuálně mě nějak nenápadně doporučit? Byl bych ti zavázanej.“

„Jardo, měj rozum, to mi připomíná Prodanou nevěstu obráceně: Znám jednoho chlápka, ten má dukáty, má dukáty a tuzex-bony, tuzex-bony dostává od táty! To přece nejde, uznej, nejsem dohazovač, promluv si s Blankou sám.“
Když skončilo hraní, zaplatil Tokaj za všechny všechno včetně večeří a když došlo na placení, řekl číšníkovi: "Kde je Fidél, já to s ním vyřídím osobně". Číšník nato tiše: „On sedí támhle vzadu v tom boxu se dvěma plukovníky od letectva.“

Již dosti podnapilý Tokaj se otočil a vstal, načež zamával na Fidéla: „Hej, Fidél, pojď sem k nám a nech tam ty letušky!“ Teď jsem čekal, že se něco musí stát, ale omyl! Fidél se těm plukovníkům omluvil a přispěchal k nám a vysvětloval, že tam musel s nimi chvíli pobýt, jsou to jeho věrní štamgasti. Potom zkasíroval od Tokaje asi 7000,- Kčs a šlo se domů. Tokaj Blanku a mne ještě odvezl taxíkem až před barák. Cestou byl ale divně posmutnělý a na můj dotaz, kdy tam zase přijde, řekl jen, že ještě neví...

   

V pondělí když přišla sestra domů z práce vyprávěla, že si pro ni přišli dva policajti do kanceláře a musela s nimi jít k výslechu. Stalo se prý to, že si Tokaj doma pustil plyn a chtěl spáchat sebevraždu, protože zpronevěřil peníze na výplatu pro dělníky. Jeho manželka v rozvodu ho naštěstí našla ještě včas i když už o sobě nevěděl a ihned ho nechala odvézt do nemocnice, čímž ho zachránila.

Nejhorší na tom všem pro sestru bylo to, že napsal dopis na rozloučenou se slovy: „Spanilomyslná Blanko z Mánesů, krásně zpíváš a já tě šíleně miluju!“ Policajti tedy začali pátrat po nějaké Blance, která krásně zpívá, a tak na ni rychle přišli. To, že ho sestra vlastně vůbec neznala jí dosvědčili ostatní muzikanti, takže to nakonec pro ni přece jen dobře dopadlo a žádný malér se nekonal...

http://www.youtube.com/watch?v=yf1Byxg82-o