Hodnocení krásy ženy

S mým kolegou v práci Janýdem jsme si svého času, někdy před 50 léty, stále něco vymýšleli, on se třeba děsně proslavil svým vynálezem tzv. „solo-pepře“, tím, že smíchal sůl s pepřem do jedné slánky, druhé nemaje, a sypal si to na rajčata. Všichni jsme si pak chodili k němu na ochutnávku chleba s máslem a rajčetem, posypaným solo-pepřem. Já jsem raději vymýšlel přezdívky na všechny soudruhy. Zajímavé na tom bylo to, že se moje přezdívky vždycky rychle ujaly. Společně jsme pak vymysleli, jako recesi, takzvaný vědecký bodovací systém na objektivní hodnocení ženské krásy.

Žena, která se jednomu šíleně líbí a nazývá ji dokonce sexbombou, je třeba pro druhého pouhou zmalovanou pikslou. Věděli jsme, že je to způsobeno různým vkusem či nevkusem posuzujícího muže a proto jsme začali hledat objektivní pravdu o ženské kráse. Vycházeli jsme z toho, že vlastně každá žena je svým způsobem krásná, některá víc a druhá míň. Jednalo se pochopitelně jen o krásu fyzickou, protože krásu duchovní nelze vnímat na první pohled a už vůbec ne jenom očima. V době kdy nebylo u nás v práci do čeho píchnout, jsme začali zaníceně pracovat na sestavení naší „Bodovací tabulky pro hodnocení krás ženy“.

Nejprve jsme ženu jako takovou rozdělili do pěti takzvaných bodovacích oblastí, které jsme z hlediska utajení zakódovali takto: H, Th, Td, R, N.

H - je hlava a zahrnuje obličej, obzvláště pak oči, nos rty, jakož i krk a vlasy,

Th - znamená trup horní, to jest: ramena, poprsí, šíje a záda,

Td - je trup dolní, čili pas, břicho, boky a pozadí, námi lépe nazývané „srdcovka“,

R - paže a ruce, štíhlost prstů, tvar a pěstěnost nehtů a ladnost i hebkost paží,

N - nohy jako takové, jejich délka a tvar (do O, do X či ideální) a velikost šlapky tj. číslo bot.

Za každou oblast jsme mohli přidělit 0 až 9,9 bodů, protože 10 by byl neexistující ideál (krásná Galathea)...

Čili teoreticky by byl součet ideální neexistující ženy, dle Pygmaliona, 50 bodů. Druhých 50 bodů do 100 jsme si rezervovali na hodnoty duševní, což jsme prozatím odložili vyřešit až do budoucna. Tímto zakódováním jsme dosáhli dvou efektů, jednak jsme se mohli docela klidně bavit bodováním kresliček neb příchozích žen do kanceláře, aniž by ostatní chápali o co jde a jednak jsme vzbudili zvědavost hlavně žen v okolí, každá chtěla vědět jaké číslo jsme jí vypočítali.

Janýd mi třeba řekl: „Vidím háčko za pět, ovšem té-há za osm!“ Já jsem oponoval: „Tos přehnal, háčko je čtyřka, té-há souhlasí, ale pozor té-dé je dokonce devět, er je maximálně tři a en asi tak sedum a půl!“ Janýd se podivil: „Tohle, že by byla podle tebe třicítka?“ A kolega od vedlejšího prkna se ozval: „Pánové, to jste teda vedle, tu znám, tý je pětadvacet!“

Pochopili jsme, že zakódování našeho bodování nesmíme nikdy prozradit, nebo nás dotyčné ženy ukamenují. Ženy jsou od přírody zvědavé a tak se nás často ptaly jakou známku mají? Kreslička Dáša dostala od nás 35, ale nevěděla jestli je to moc nebo málo. Když dále vyzvídala jakou známku jsme vypočítali její kamarádce Mileně, řekli jsme jí radši vyhýbavě: „Ta je zatím nevypočítatelná!“

Brzy se ukázalo, na základě našich slovních potyček, že se naše bodování musí zpřesnit v tom smyslu, že konečný výsledek bude aritmetickým průměrem z našich dvou tipů. Navíc jsme nově zavedli dvě bonifikace Pi a Pv (předpokládaná inteligence a předpokládaná vášnivost). Každý předpoklad může být hodnocen pouze maximálně 1 bodem, aby se tak nemohl zásadně zkreslit celkový exaktní výsledek bodování.

Dle výsledného součtu bodů jsme pak rozdělili ženy sestupně do pěti skupin:

SX (sexbomby, přes 40 bodů), OK (óbr-kusy, přes 30 bodů), KS (kusy, přes 20 bodů), NR (normálky, přes 10 bodů), MK (méně krásné, pod 10 bodů).

Nakonec jsme zjistili, že tahle přitroublá recese přinesla i pro nás docela překvapující výsledky. Plno běžných žen dostalo při našem systému více bodů než některé slavné filmové krasavice, protože filmová diva oslňuje vysokými hodnotami bodování třeba jen v jednom či ve dvou z posuzovaných oblastí těla, ale pak v celkovém součtu jí nízké body za ostatní tři bodované oblasti výsledek pokazí. Zatímco taková nenápadná dívka mající ale ve všech pěti bodovacích oblastech dobré známky, i když ne tak vysoké jako ta hvězda, má pak v součtu za celé tělo eventuálně vyšší výsledek. Její krása není sice do očí bijící, ale je rovnoměrněji rozprostřena po celé její postavě. A to byl potěšitelný poznatek, člověk přestal snít o různých Bardotkách, Lollobrigidách a Lorénkách a více obdivoval česká děvčata...

http://www.youtube.com/watch?v=8c0wQZfIUYc&feature=related

Já, coby prodávaný nevěst...

S českou rodinou Kosových z Mnichova jsme se kdysi seznámili docela náhodně v Amsterodamu při návštěvě voskového panoptika. Oni byli manželé Jana a Jan s dcerkou Emou a my dva jako necelá rodina, otec s dcerou Brigitou. Vypadalo to docela na dobré kamarádství mezi českými emigranty, dcerušky byly stejně staré, ale ta vzdálenost 400 km Mnichov-Frankfurt neumožňila častější styk. Pak mi ale oni sami v roce 1980 telefonicky navrhli společnou dovolenou na horách v únoru a zamluvili na 14 dní penzion v Böhmerwaldu, což je německá strana Šumavy. Podcenil jsem skutečnost, že se s spolu známe jen povrchně a že 14 dní může pak trvat zatraceně dlouho...

 Jana byla typem ženy zvláštní, sice bez oslňující inteligence, ale zato se značně vyvinutým poprsím č.5. Jinak to byla celkem pohledná zrzečka, která si neustále vymýšlela různá poťouchlá popichování, terčem jsem byl většinou já. Řekla mi, že mám nejvyšší čas se znovu oženit, dokud mám ještě zbytky vlasů, pak už mě prý žádná nebude chtít! Každá žena prý touží hrabat se muži ve vlasech..!
"To klidně risknu", řekl jsem, "neměj starost!"
O Janovi mi řekla, že vypadá naprosto nemožně, v těch svých šponovkách, má moc hubené nohy jako čáp. Janovi pak ale řekla, že se mu já posmívám, kvůli jeho hubeným nohám, což ho ovšem urazilo. Jinak se velice rychle skamarádila se všemi babami v penzionu. Ona totiž nelyžovala a tak, zatímco my s dětmi se celý den hemžili na sněhu, ona seděla v hospodě, popíjela čaj anebo kafe s rumem, pálila cigarety a kvákala s obdobnými anti-lyžařkami, jako byla sama. 

Večer pak, když jsem vešel do společenské místnosti, mi jedna z těch zvědavých dam pokynula abych, než přijde moje rodinka, přisedl mezi ně a zeptala se přímo: „Víte, pane, my jsme se tady s kamarádkami dohadovaly o Vaší pětičlenné rodince, která je poněkud nezvyklá. Jedna žena, dva muži a dvě dcery. Až teprve paní Jana nám vysvětlila, že to je jednoduché, mají s manželem dvě dcery, vy jste prý takový osamělý strýček a tak vás vzali sebou, abyste se třeba tady s někým seznámil."
Nepostačil jsem se divit a dáma pokračovala: „Jenže ale já jsem zaslechla, že ta Brigitka na vás volá „papá“, z čehož logicky plyne, že asi ta paní Jana má jen tu Emu s manželem a tu Brigitu s vámi."
Vzal jsem to s humorem a řekl: „To je na mne moc složité, víte co, dámy, zeptejte se na to Jany, ta vám to jistě ráda vysvětlí, teď mě ale omluvte, musím jít nahoru za tou mou  Brigitou...“ 

Později u večeře jsem se zeptal Jany: „Proč jsi ze mne udělala strýčka nekňubu a z Brigity svoji dceru? Můžeš to, prosím, nějak přiblížit mému chápání, Jano?“ 

„No, to je jen tak, aby byla sranda“, chechtala se Jana. 

„Jenže ty kokodačky slyšely, že mi Brigita říká „papá“, takže ty jsi teď v jejich očích buď bigamistka se dvěma manžely a nebo Honza je paroháč a neví o tom!“ 

„To je teda opravdu blbá sranda, Jano!“, ozval se Jan, "vysvětli jim to po pravdě, že máš na to dokonce  papíry od doktora, že jsi cvok!" A Jana stručně: "No a co? Tak jsem cvok!"

Příště zase si Janě postěžovala jakási utrápená Frau Lange, že její desetiletá dcerka Silva chce stále hrát svoji oblíbenou hru Super-Hirn, což je něco jako „geniální mozek“ a oni s manželem dceři nestačí, a proto prý hledá nějakého geniálního soupeře. To bylo ovšem sousto pro Janu! Ihned ji suverenně doporučila mne jako kybernetického inženýra a experta na takové hry. 

Ještě tentýž večer napochodovala dívenka Silva s onou hrou v krabici pod paží a přímo k našemu stolu a moc slušně mi děkovala, že jsem tak hodný a hodlám si s ní zahrát. Nejprve jsem musel dívku ujistit, že tuto hru vidím prvně v životě, a že mi musí vysvětlit pravidla. Pak jsem byl nucen, v roli favorita, se pekelně soustředit, abych se nezesměšnil. Netušil jsem ovšem, že jsem si tím upletl bič sám na sebe, protože pak Silvinka chtěla se mnou hrát každý večer. Zdržoval jsem se raději déle v hospodě naproti, kam jsme chodili na večeře, jen abych tak unikl hrou posedlé dívce Silvince.

Jednou večer když jsme se vraceli z lyžování do penzionu, vrhla se uslzená Jana Honzovi kolem krku se slovy: „Představ si, Jendo, že v tý hospodě naproti mi někdo usiluje o život!“ 

„Jak to, vařej tam tak špatnej grog?“, zeptal se suše Jan. „To né, ty bambulo, ale když jsem vyšla před dveře, tak se najednou sesunul ze střechy metrák sněhu a obrovskej rampouch spadl těsně vedle mne, málem mě zabil!“ 

„A hlásila jsi to majiteli?“ 

„Aby ne! Moc se mi omlouval a na odškodnění mám u něj dnešní večeři zadarmo!“ 

Jak jsem později zjistil, nakukala při této příležitosti šílená Jana tomu majiteli, že se mi líbí jeho dcera, která nás obsluhuje u stolu. Já jsem jenom postřehl, že se dívka na mne usmívala a po večeři přišla pěkně vyfintěná, usedla ke klavíru v koutě lokálu a začala hrát Chopina. 

Jana se potutelně ušklíbla a prohodila: „Hezká žabka, že jo, líbí se ti Míro? Zatleskej jí!"“ 

Jistě, nečekal bych že umí tak dobře hrát na klavír. Podle těch buclatých prstů bych ji spíše než na klavíristku tipoval na vzornou dojičku krav z JZD“, řekl jsem odborně. 

„To ona hraje pro tebe, ty ňoumo, měl bys jí až dohraje, nadšeně zatleskat“, řekla Jana. 

„Jak to pro mne? Hraje snad pro celý lokál, ne?“, odtušil jsem popuzeně. 

"Já jsem o tobě mluvila s jejím otcem“, řekla tajemně Jana, „a ten by byl rád, kdyby už byla holka pod čepcem, zdědí jednou tuhle hospodu, to řeznictví tady vedle a celej statek se vším všudy!“ Jan se jen potutelně uculoval až kuckal. 

 Myslel jsem, že si Jana vymýšlí a fantazíruje, ale když potom přišel pan hostinský k našemu stolu, začal jsem střihat ušima. Mluvil také v tom smyslu, že by byl rád, kdyby se dcera provdala, vždyť už jí je devětadvacet a tady na takové horské vesničce ona nemá mnoho šancí i když je krásná a hlavně pracovitá. Začal jsem rychle předstírat únavu a s poukazem na dceru se omluvil, že už je pozdě a že musíme jít spát. 

Večer v penzionu, jsem už ale opravdu vypěnil na Janu, že mám těch jejích dohazovaček dost a že tu nechci být něco jako prodaný nevěst na horách!..
Do toho ale přišla k našemu stolu stále utrápená paní Lange a řekla mi: „Herr Toms, já jsem vás nechtěla obtěžovat, ale vzhledem k těmto nepříznivým okolnostem, musím s díky akceptovat vaši milou nabídku, že nás odvezete zítra ráno na vlak. Autobus totiž nejede a manželovi je tak zle, má vysoký tlak, takže musíme okamžitě přerušit zdejší pobyt a odjet domů. Silva sice šílí, chce zde zůstat, ale nedá se nic dělat, odjet domů musíme!“
„Ale já...“, zůstal jsem civět s otevřenou pusou, nevěda co říct. Jana mne rychle doplnila: „Kdyby náhodou do rána napadl nový sníh a pan Toms by s tím svým Mercedesem nemohl vyjet, tak vás odveze můj manžel, my máme na rozdíl od něj přední náhon a řetězy.

Samozřejmě, že sníh nenapadl a jel jsem tedy jako blbec já. Udělal jsem sice dobrý skutek, ale celé  dopoledne bylo v čudu  a mé  Brigitě  propadl  zaplacený kurz lyžování.  Umínil jsem si, že už nikdy více neobětuji svou dovolenou jízdou s jakýmikoliv málo známými lidmi a  když, tak jedině to risknu s krásnou kamarádkou. Zde sice také hrozí nějaké nečekané kolize, ale toho jsem se zas až tak moc nebál!"

https://youtu.be/NaLVfKltbwQ

Vzpomínka na Karla Velebného...

Závidět se nemá, já se však přiznávám dobrovolně, že jsem coby desetiletý žáček na obecné škole v Praze-Podolí, záviděl vedle mne sedícímu Karlu Velebnému, jeho plnící pero. Vědět, že za pár let z něj bude slavný jazzman, vibrafonista, saxofonista, pianista, zpěvák, herec a spisovatel, tak bych mu asi raději záviděl jeho talent. Já jsem se ovšem tehdy, více než o hudbu, zajímal o plnící pero a o Evičku...

Zde je výseč z fotky naší třídy (r.1941) kde jsme oba dva vidět, (K.V. a M.T.), jakož i má první láska Evička Řezníčková, (uprostřed tří dívek dole).
To pero bylo ovšem v mých očích tak krásné, že jsem ho vždycky uprosil, aby mi ho aspoň na pět minut půjčil. Při krasopise se s ním psát nesmělo, ale jinak se to už jakž-takž tolerovalo. A hodný, dobromyslný Karel mi ho několikrát půjčil. Bylo celé černé a uprostřed mělo průhledné okénko, kde bylo vidět jak se tam přelévá inkoust a kolik ho tam ještě je. Ten se nasával pístem na šroub na horním konci pera. Dole bylo zlaté perko s tlustým přívodním jazýčkem. 

Byla válka a takové pero nebylo jen tak k sehnání a navíc, moji rodičové neměli peníze nazbyt a tak jsem věděl, že takové pero nemohu já nikdy dostat. Teprve v prosinci mi svitla naděje. Maminka se mě jednou zeptala, co bych si přál k Vánocům. Samozřejmě, že jsem řekl: „Přál bych si plnící pero, jako má jeden můj spolužák, Karel Velebný.“

„A copak vy smíte ve škole psát plnícím perem? Tím se kazí ruka“, divila se máti.

„Ano, smíme! Jen při krasopisu ne, ale to by mi nevadilo, já bych třeba s ním ve škole vůbec nepsal, abych si nezkazil ruku“, sliboval jsem hory-doly.

„No, to tedy nevím, bude to asi moc drahé...“, řekla matka pochybovačně...

Na Štědrý den jsem byl napnut jak struna: bude pero nebo nebude? Konečně jsem dostal malý podlouhlý balíček a jal se ho nervózně rozbalovat. Jenže běda, celý svět okolo se mi najednou zhroutil pod rukama. V krabičce bylo sice plnící pero, ale úplně jiné, jaké jsem nechtěl. To pero bylo šedobíle mramorované, nemělo průhledné okénko, uvnitř byl jen gumový pytlíček na inkoust a namísto zlatého perka byl jakýsi skleněný do spirály rýhovaný hrot! To bylo zklamání nejen pro mne, ale i pro moji matku, která mi chtěla udělat radost a takhle to dopadlo!

Když jsem jí pak vysvětlil se slzami v očích, co se mi na tom peru vlastně nelíbí, slíbila mi, že si toto pero nechá pro sebe a o příštích Vánocích dostanu to správné. Tak jsem se aspoň mohl těšit ještě rok, ale to se mi vyplatilo. Moje druhé plnící pero bylo snad ještě hezčí než to, co měl Karel Velebný!

https://youtu.be/Cz8uk1umkT8

Pro dívčí úsměv

Ve druhé třídě obecné, dnes tedy základní školy, čili ve věku osmi let, jsem prožil svoji první velkou lásku. Dívka mých snů se jmenovala Evička. Popsal jsem to již v mém článku „Evománie“ (říjen 2007) a teď bych se chtěl zmínit o mém spolužáku Vláďovi, se kterým jsme byli jednu dobu velcí rivalové.

Vladimír Schlitter seděl se mnou v lavici a trpěl komplexem ze své vady řeči. Místo hlásek „r“ a „l“ vyslovoval „v“ a shodou okolností právě tyto nešťastné dvě hlásky měl ve svém jméně čtyřikrát. Takže, když se ho někdo, kdo ho ještě neznal zeptal, jak se jmenuje, řekl: „Vvadimív Švitv“, což mu zcela pochopitelně nikdo nerozuměl. Ještě to křestní jméno si eventuálně mohl domyslet, ale to příjmení bylo pro každého zcela nesrozumitelné. V tom byla jeho smůla, protože kdyby se jmenoval třeba Jan Kosík, nanastal by mu vůbec žádný problém s představováním a možná, že by ani žádný komplex neměl.

Když Vláďa někdy něco nesrozumitelného zašišlal při vyučování, třeba místo orel řekl ovev, a celá třída se mu začala chechtat, bylo mi ho trochu líto a vyslovil jsem to se za něj správně. Naše zlatá paní učitelka mě měla ráda, často mne chválila, byl jsem jedničkář a přitom jsem nebyl šprt. Dával jsem jenom pozor při vyučování, protože mně to bavilo a doma jsem se pak nemusel nikdy nic učit.
Pochválila mne i za to, že jsem se snažil pomoct Schlitterovi s jeho výslovností, jenže on se patrně cítil ještě více zahanben a dostal na mne zlost, kterou si vyléval různými zlomyslnostmi proti mně. Udělal mi třeba úmyslně kaňku do sešitu, nebo vysypal mojí aktovku na zem či potrhal a zohýbal listy v mé čítance, udělal mi tak zvané „oslí uši“ a jiné podobné naschvály.
Když potom postřehl, že se mi líbí Evička, začal pro ni vyrábět z papíru různé harmoniky, vlaštovky a čertíky, aby mi ji přebral. Jenže Evička, přestože se líbila ještě dalším klukům, trpěla naštěstí nejvíce na mne, protože jsem dovedl dobře malovat. Občas přišla za mnou do lavice s prosbou, abych jí něco namaloval. Nejčastěji chtěla různé kočičky, pejsky a papoušky, v čemž mi Schlitter absolutně nemohl konkurovat, protože maloval jako levou zadní.

Jednou o přestávce se spor mezi námi natolik vyostřil, že mně napadl pěstí do nosu a přihlížející Evička, když spatřila, že mi teče krev z nosu, na mne křikla: „Nenech si to líbit, Tomsíčku, a dej mu do huby!“
To mně dalo onu potřebnou vzpruhu, utřel jsem si kapičku krve pod nosem do kapesníku a vrhl se na Vláďu oběma pěstmi jako boxer. On začal také boxovat, ale já měl větší kuráž i vztek a začal jsem do něj bušit s takovou kadencí, že on překvapeně couval a už jenom mával na obranu rukama. Celá třída udělala kolem nás kruh a začala mi hlasitě fandit, asi protože jsem byl menší. Když jsem mu dal poslední pecku do brady, všiml jsem si, že se na mne Evička podívala s obdivem v očích a s milým úsměvem.

Do toho tam vletěla naše paní učitelka, která slyšela už na chodbě hurónský řev v naší třídě. Okamžitě jsme se rozprchli do svých lavic, paní učitelka si stoupla na stupínek a zeptala se přísně prvního kluka na kraji: „Co to tady bylo, Votrubo, za kravál?“
„Prosím, Toms se pral“, žaloval tento žáček de facto podle pravdy.
„Jo, Toms, že se pral? Tak to ti akorát tak věřím!“ Podívala se na mne a asi z mého provinilého obličeje musela poznat, že to tak skutečně bylo, ale neřekla nic než: „Sedněte si a příště tady bude o přestávce klid, nebo uvidíte!“
A já byl v sedmém nebi, poznal jsem prvně jaká je to krása takový obdivný úsměv milované dívky...
***
http://www.youtube.com/watch?v=zLkCWT2neuI

Idylka se nekonala...

Když jsme v roce 1993, tedy již víc než tři roky od sametové revoluce, přijeli s manželkou na návštěvu do Prahy, chtěli jsme si po procházce městem někde v klidu sednout ke kávě s českým dortíkem a takto si idylicky zavzpomínat na naše mladá léta... Leč běda, ve Filmovém klubu měli jen jeden ovadlý štrůdl, Kavárna Myšák už neexistovala a cukrárna Berger zmizela také někde v propadlišti dějin...

Jako poslední Mohykán zůstala v centru města Kavárna Juliš, kde ovšem vládla zcela prapodivná „pa-organizace“. V přízemí měli sice velký výběr dobrých dortů, ale málo míst k sezení, zato v prvním patře byla spousta volných míst, ale mizerný výběr ze špatných dortů. Znalí hosté si tedy vypomáhali tím, že si dole zakoupené dorty nosili po schodech do prvního patra a v protisměru si zase jiní hosté nosili nahoře zakoupený koňak dolů, kde se tento nepodával. Připadali jsme si jako "U blbejch" nebo jako spadlí z Marsu.

Chtěli jsme již z tohoto cvokhausu odejít, když se dole uvolnilo půl oblého stolu, kam jsme si mohli přisednout. Nejprve se nedělo nic, nikdo si nás nevšímal a tak jsem došel dopředu k pultu, vybral, zaplatil a donesl si dorty sám. To však byl, jak se hned ukázalo, patrně trestný čin a kardinální přestupek proti zákonům Juliše, neboť v tu ránu se odněkud vyřítila dlouhá zlá servírka a začala na mne řvát, jestli jsem si nepřečetl ten nápis vpředu nahoře u stropu!
Opáčil jsem v pravdě, že nikoliv: „Nápisy u stropu zásadně nečtu už od dob, kdy tam stávalo »Na věky se Sovětským svazem!«“ Ze zvědavosti jsem ale vstal a došel si tu nehoráznost přečíst, stálo tam: »Zákaz konzumace zboží, zakoupeného v cukrárně!« Jsa poučen, jak se má chovat správný host, pravil jsem servírce, zatím ještě nerozčílen: „Vážená dámo, za prvé, kupuji-li si dort kdekoliv, je pro mne logické, že jej chci také konzumovat. Za druhé, nevidím pomyslnou demarkační čáru mezi vaší cukrárnou a kavárnou a za třetí, co když jsem cizinec a tomu nápisu nerozumím? Co s takovým narušitelem hranice uděláte potom? Bude snad pro výstrahu zastřelen?“

„To ne“, odvětila cituplně, „ale vyhodila bych ho – a vás mohu také vyhodit!“ Nic nepomohla moje chlácholivá slova, že jsem ochoten jí ty dorty zaplatit ještě jednou, aby nepřišla o obslužné, přesto trvala na svém a museli jsme dobrovolně tuto tzv. kavárnu opustit. Odnesli jsme si tedy naše slavné dortíčky do přední části lokálu, zvaného cukrárna, kde jsme je snědli už logicky bez chuti, bez kafe a ve stoje...
Pak mi to ale nedalo a zašel jsem do kanceláře za paní provozní. Ta se mi snažila vysvětlit všechny objektivní potíže růstu, jako problémy s perzonálem, matematiku různých cenových skupin a neohebnost computerových  programů.  Prostě  vesměs  věci,  které  hosta vůbec

 nezajímají, ale měl by na ně, podle Juliše brát zřetel.
Nakonec jsem napsal, prostřednictvím novin, otevřený dopis váženému panu řediteli Juliše: „Nejsem sice odborníkem v gastronomii, jako jste patrně Vy, ale přesto bych Vám dal jednu laickou radu: Místo vyhazování hostů, vyhazujte raději servírky s vystupováním bývalých kádrovaček a chcete-li vydávat roztodivné zákazy – tedy prosím – zakažte třeba kouření, ale nezakazujte, proboha, konzumaci vašich vlastních výrobků!  To je tzv. čistokrevný Kocourkov!“
***

https://youtu.be/9HtY2hRhUxs

Záhadná Indie a kouzelník

Po příletu do hlavního města Indie New Delhi v září roku 1957, jsme se s mým kolegou  Janem ubytovali  v luxusním hotelu

"Imperium", pro »lepší lidi«, což nám radil a víceméně vřele doporučil náš obchodní rada. Hotel stál sice třicet pět rupií denně, ale byl pro nás skutečně prvotřídní, hlavně proto, že tu byla na výběr normální jídla evropská a my jsme přece jen museli, dle rady soudruha Rady, reprezentovat ČSR socialistickou!

Po zkušenostech z Bombaye a Calcutty jsme uvítali, že se už nebudeme muset denně cpát tím indickým jídlem, které nám po čtyřech týdnech zde, připadalo jako stále tentýž ohnivý blaf, obsahující aspoň 80% kondenzovaného pepře.

Každý den v tříhodinové polední přestávce, přes to největší vedro, jsme slastně trávili v našem krásně klimatizovaném hotelovém pokoji, kde jsme se pěkně vysprchovali a udělali si pohodlí při popíjení vychlazeného ananasového či jiného džusu, k tomu jsme chroupali smažené ořechy kešu.
Jednou nás z této odpolední siesty nečekaně vyrušil jakýsi divoce vyhlížející fousatý stařec v exoticky pomalovaném hábitu s vysokým turbanem na hlavě, který se nám představil jako fakír, kouzelník a vševědoucí věštec...

„To je přece nějakej čaroděj Karamor, prosím tě Honzo, vyhoď ho ať neotravuje“, řekl jsem, leže na gauči a nemaje nejmenší chuť nechat se vyrušovat ve své nirváně. Honza však, k mému úděsu ho pozval dál, fakír lusknul prstama a z obou dlaní mu vyšlehly ohnivé plameny.
Sedli si proti sobě ke konferenčnímu stolku a začali se spolu docela živě bavit. Kouzelník mu samozřejmě ihned ze svých karet předpověděl nesmírné bohatství, šťastnou budoucnost, délku života sto let a zeptal se, je-li ženatý?

 

Když mu Honza řekl, že není - v tu ránu mu přečetl z ruky, že jeho manželkou se stane půvabná krasavice, jakož i bohatá žena ze šlechtického rodu!
„Honzo, ten podvodník neví, že žiješ v socializmu, má tě za Angličana a chce z tebe jenom vytáhnout prachy!“ Varoval  jsem ho, ale on byl v naprostém transu, mne asi nevnímal.

Nakonec mu kouzelník řekl, aby mu jmenoval jedno číslo mezi pěti až deseti a Honza si vybral to nejblbější co mohl, řekl: „Deset.“
„Zaplaťte mi deset rupií“, řekl stařec a nastavil dlaň. A Honza mu ihned poslušně zaplatil.
„Ty ses zbláznil, Honzo, proč mu to platíš?“, vykřikl jsem. Honza koukal nepřítomným pohledem, nevěda co se děje. Kouzelný věštec, který sice nemohl rozumět, co mu česky říkám, přesto se na mne otočil se slovy: „Pane, vy mi nevěříte, ale já vás přesvědčím, že jsem skutečný věštec, vidím do budoucna a nechci od vás vůbec žádné peníze!“
„O.K. Přesvědčte mě!“ řekl jsem stroze.
„Jste ženatý nebo svobodný?“
„Svobodný“, zalhal jsem úmyslně.
„Vezměte do vaší pravé ruky tento čistý papírek“, pronesl sugestivně kouzelník, ukázal papírek z obou stran, že je čistý, složil ho do malého čtverečku a vložil mi ho do dlaně. Načež začal čarovat. Mával divoce rukama a cosi drmolil jakousi nesrozumitelnou hatmatilkou, potom vztáhl jednu ruku vzhůru a v ní se mu najednou objevil červený kámen. Ten mi dal do levé ruky a řekl mi, abych sám vložil tento kámen mudrců do své pravé ruky s papírkem. Učinil jsem tak a po několika vteřinách kouzelník tlesknul a řekl: „Vraťte mi ten kámen a podívejte se, co stojí napsáno ve vašem papíru!“ Rozbalil jsem složený papírek a tam stálo jméno "Hannah".

„Tak se bude jmenovat vaše manželka a vy si na mne vzpomenete až se tak stane“, zvolal věštec, načež se otočil a důstojně odešel.

Vybuchl jsem: „Vidíš, Honzo, ten vševěd nevěděl ani, že jsem ženatej a manželka, že se jmenuje Milena a ty jsi mu věřil všechny jeho bláboly co ti napovídal!  Podvodník to je, za pár minut si vydělal deset rupií! Tvých deset rupií, to jest jedna třetina z tvé luxusní diety na den!“
„Člověče, já nevím, já jsem mu nějak věřil. Sám nechápu proč“, kroutil Honza hlavou, „ale stejně nevím, kde se vzalo jméno  Hannah na tom papírku, co jsi držel v pěsti?“
„No a co, byl to nějaký kouzelnický trik!“, řekl jsem suše.

O sedm let později, když jsem byl již pět let rozvedený a ženil se podruhé, vyprávěl jsem jako vzpomínku na Indii tento příběh své druhé manželce. Ta mě náhle přerušila: "Ale ten fakir nebyl podvodník, on měl přece jen pravdu!"

„Jak to? Moje první žena se jmenovala Milena a ty jsi přece Jiřina, tak jakápak Hannah?“
„Podívej se do mého křestního listu! Já se totiž jmenuju od křtu druhým jménem po kmotře Hana!“
"Hana, to je divný", řekl jsem, ale to jsem ještě netušil,  že o pár roků později budeme emigrovat do Německa, kde začne moje žena nadosmrti používat jméno Hanna. Jméno Jiřina totiž, nebylo pro Němce vyslovitelné, ale Hanna  bylo v BRD běžné, takže při něm radši zůstala a sice navždy....

Ovšem, teď nevím sám, divné mi to ale je. Já si myslím, že to byla každopádně zvláštnost, no prostě, že je to tak, jak to říkají V+W v písni: "Život je jen náhoda..."

Smile - Charlie Chaplin

No a pak, když už jsme si mysleli, že pojedeme brzy domů, přišla depeše, že máme ještě nové zájemce v Calcuttě, kam jsme tedy chtě-nechtě, museli odletět...

Zpět do CALCUTTY

A přece se točí...!

Moje zlatá máti byla sice milující obětavou matkou a měla vlastně jenom jednu vadu, byla bohužel totiž přesvědčena, že žádná dívka není pro mne dost dobrá, a že bych se proto měl stát farářem.

To absolutně nekonvenovalo s mými představami o životě, takže pravidelně docházelo k napjatým situacím vždy, když jsem, na její přání a naléhání, přivedl domů představit některou ze svých kamarádek. Máti záhy ztratila přehled ve jménech mých  dívek a začala je všechny šmahem jmenovat jednotně Violeta, což se mi z důvodu etického vůbec nelíbilo.  

Když nakonec potom došlo k onomu rituálu  představování, dopadl matčin rozsudek mezi čtyřma očima, vždycky na stejno, tedy takto:

„To je tak, Mirečku víš, ona tahleta dívenka Violeta je celkem docela hezké děvče, což o to, líbila se mi, ale....“ A na tomto místě následovala vždy různá, zcela zničující ALE, jako: nosí nemožný účes, nosí kalhoty, což není dost ženské, měla příliš krátkou sukni, což je provokující, měla přiléhavé tričko, což vypadalo vulgárně, byla až moc upovídaná, nebo naopak moc zakřiknutá, měla drahý prsten od rodičů a bude jistě zhýčkaná, nebo že vypadá na komunistku, protože její otec je v partaji a ona nechodí do kostela. Ta zase byla moc hubená, má asi nějakou latentní nemoc, ta je zas moc buclatá a bude později ve stáří jako koulička, ta je k tobě moc mladá, ta je k tobě moc stará, atd. atd.

Maje na mysli tyto veškeré možné závady, zpracoval jsem dívku Ludmilu tak, aby se toho všeho vystříhala, to znamená, že se učesala staropanensky, oblékla se do dlouhých splihlých šatů, upnutých až ke krku, měla mluvit méně a když už, tak o chození do kostela, žádné šperky a tu a tam utrousit poznámku o drahotě potravin a nedostatku něčeho. Rozhodně měla vypadat zdravě a nesměla být příliš hubená ani buclatá, věku neurčitého, to jest nebýt mladá ani moc stará.

Věřil jsem, že tentokrát tato dívka musí projít matčinou prověrkou bez jediné ztráty kytičky. To byl ovšem můj kardinální omyl.

Nejprve to všechno probíhalo výborně, ale potom se řeč stočila na to, co slečna Ludmila dělá. Pracovala ve mzdové účtárně, což by nebylo na závadu, ale když řekla, že se jedná o mzdovku v podniku Restaurace a jídelny, bylo zle. Máti našla ihned jeden zcela nepříznivý faktor: „Tak to jste, Luděnko, asi musela také točit pivo, že ano?“

„Ne-ne, já jsem pivo nikdy netočila a ani to neumím“, usmála se Ludmila.

„No jo, ale co já vím, tak každý musí v restauraci napřed točit a roznášet pivo!“

„Já jsem vystudovala ekonomii a nastoupila přímo do účtárny“, vysvětlila Ludmila.

„No, to je ale divné, to jsem ještě neslyšela, že by někdo v hospodě netočil pivo!“

„Ale já nejsem v hospodě, já pracuji ve mzdové kanceláři“, trvala na svém Ludmila.

„Každá restaurace má přece kancelář a každý musí točit pivo...“

To už jsem nevydržel a pustil jsem se do matky: „Máti, čert vem to pitomý pivo, co je na tom špatnýho i kdyby na krásně Luďka to pivo točila! To mně přece nevadí! Proč to vadí tobě?“

Matka zakroutila hlavou: „Já na tom přece také nevidím vůbec nic špatného, já se jen ptám“, odtušila dotčeně a odmlčela se uraženě...

Když pak Ludmila odešla, řekla mi máti: „Mirku, to točení piva mi přece absolutně nevadí, ale vadí mi, že ti ta tvoje slečna lže...?“

http://www.youtube.com/watch?v=OvA3neQwXns

O vylétávání z hnízda

Mé první manželství se ženou Miladou trvalo necelých pět let a bylo vlastně již od samého počátku zpackané. Proč jsme se vůbec vzali? Tak jako existují sňatky z rozumu, nebo pro peníze, nebo takzvané svatby z nutnosti, u nás to byl sňatek z hlouposti. Když se totiž můj nejlepší kamarád Vilda ve dvaadvaceti zbrkle oženil a pozval mne a moji přítelkyni na svatbu, řekl jsem jí pak večer v romantickém prostředí Petřína celkem neromantickou větu: „Tak vidíš, Mili, Vilda se dnes oženil – a co tomu říkáš, že bychom se vzali taky?“

Milada ihned souhlasila. Byli jsme oba příliš nezkušení na to, abychom již před svatbou poznali, že se k sobě absolutně nehodíme. Já, romantik, estét, nekomunista a tím logicky též anti-kariérista a tak trochu i bohém, jehož krédem bylo: „život je krásný“. Ona naopak praktik s kalkulačkou v hlavě a s mottem: „Co je doma, to se počítá!“
První tři roky jsme bydleli ve značně stísněných podmínkách u mých rodičů a i když se nám do toho navíc narodil syn, fungovalo naše manželství ještě jakž-takž dobře. Potom ale její rodiče koupili dům a posadili nás do něj společně s jejími nemocnými prarodiči.
Zde nastal zlom, já jsem se tam najednou ocitl v roli přiženěného nečlena rodinného klanu, což jsem až doposud tak nepociťoval. Sotva dítě dovršilo tři roky, rozhodla se žena, že půjde zase pracovat, což mělo za následek, že se bleskurychle během jednoho měsíce zapletla se svým šéfem a já jsem na to shodou okolností přišel. Skončilo to, jak jinak, než rozvodem a syn dle tehdejšího práva připadl automaticky matce, pokud bych nedokázal, že se o něj špatně stará, což jsem nemohl a ani nechtěl. Rovněž mi bylo proti mysli se handrkovat o byt a nábytek, takže jsem všechno přenechal ex-manželce a nastěhoval se zpět ke svým rodičům.

První vyletění z hnízda se mi tedy nezdařilo a já začal plánovat výlet druhý. V tehdejší bytové krizi nebyla vůbec šance dostat jakýkoliv byt v Praze, jedinou možností bylo, pokusit se o výměnu rodičovského bytu za dva malé. Rodiče totiž také chtěli raději menší byt, nejlépe dvoupokojový a mně by úplně stačila malá garsoniéra s příslušenstvím.
Tuto výměnu uskutečnit se mi nepodařilo ani za osm let, nikoliv proto, že by bylo málo nabídek na výměnu dva za jeden, ale moje máti našla na každém bytu ty nejpodivuhodnější závady, které každou výměnu znemožnily. Ku příkladu si všimla v jednom okně prasklé tabulky a ihned vydedukovala, že tam asi lítají tryskáče tak nízko, že praskají skla v oknech. Příště se jí zdálo, že řidič autobusu jel moc rychle do zatáčky, což je nebezpečné a tramvají se tam nedá jet. Jindy se ptala nájemníků nabízeného bytu, nemají-li tam štěnice? Já jsem se pak s ní doma pohádal, když jsem se jí zeptal, jestli si myslí, že jí někdo na tuto pitomou otázku odpoví: „Ano, my máme štěnice!“
Od té doby jsem se už vůbec nechodil dívat na garsoniéry pro sebe, věděl jsem, že teprve když by náhodou máti souhlasila s výměnou, vezmu pak já každou pastoušku třeba podepřenou vidlemi, jen když budu konečně mít své soukromí se střechou nad hlavou.

Jen jednou se stal takový skoro-zázrak. Rodiče se vrátili z prohlídky bytu a oba byli nadšeni, jak se jim líbil a ti lidé prý byli také velice příjemní. Žádné tryskáče, žádné zatáčky a žádné štěnice, takže jsem se začal teprve nyní zajímat o onu nabízenou garsoniéru, ve které bydlela jejich svobodná dcera Štěpánka. Ta prý by chtěla bydlet s nimi v jednom větším bytě. Bylo mi to sice divné, že dospělá dcera chce vyměnit svůj byt v centru na Praze-1 za pokoj u rodičů na periferii, ale to právě byla pro mne výhoda!
Začal jsem se ihned s novou vehemencí zajímat o tento dvacetimetrový byteček. Slečna Štěpánka Šípková mi napsala úhledný dopis, ve kterém mne zvala na prohlídku bytu příští týden ve středu v šest večer. Nemohl jsem se dočkat a napsal jsem ji celkem zbytečný dopis, že určitě přijdu, aby byt nikomu jinému neslibovala, že mám eminentní zájem. Ona mi ještě odpověděla, že počká až přijdu a jak se dohodneme, ale že mě musí upozornit, na to, že budu určitě překvapen...
Tato, jakoby nedokončená věta, ještě více rozdmýchala moji představivost a zvědavost, co mě tam asi čeká. Když jsem pak v onu středu mačkal na zvonek jejího bytu, byl jsem napnut jako struna. Otevřely se dveře a v nich stál muž-krasavec, jenž mě zval dál. Posadili jsme se k malému stolku a on řekl: „Asi se divíte, jak vypadám, ale já jsem skutečně dosud Štěpánka Šípková.“

Nevím jak jsem se tvářil, ale každopádně jsem byl v šoku. Ona nebo on pokračoval: „Jsem přeoperován z ženy na muže, ale papíry mám dosud na jméno původní a proto jej musím stále ještě oficiálně používat. Doufám, že do dvou týdnů se i tento problém s úřady vyřídí, abych se stal plnohodnotným členem lidské společnosti. Neumíte si představit co jsem si zakusila, tedy zakusil, za trapasy a ponižování, než se tohle díky lékařské vědě povedlo.“
Mne jenom napadlo, škoda, mně by se líbila jako dívka. Konečně jsem se dostal ke slovu: „Slečno, ehm, totiž - já chci říct, pane Šípku...“
„Ano, budu se už brzy jmenovat Štěpán Šípek“, doplnila mne Štěpánka, „víte já bych se odtud normálně nestěhovala, tenhle barák ze třicátých let, je celkem moderní a velmi dobře udržovaný, já ale chci přijít do úplně nového prostředí, kde mne budou všichni znát už jenom jako muže. To si asi neumíte představit, co to je být takovým exotem mezi sousedy.“
„Pane Šípku, to všechno ovšem nijak nesouvisí s výměnou bytu, mě se to zde na první pohled líbí, takže si myslím, že se na té výměně dohodneme...“ Vtom se ozval zvonek a Štěpán-Štěpánka mi řekla: „Musím vás poprosit, teď přijdou moji známí manželé Jiskrovi a ti už mne znají jako Štěpána a o mé operaci nic nevědi, tak se prosím nespleťte.“
Představili jsme se a pan Jiskra, když slyšel, že převezmu tento byt, mi řekl: „Budete se tu mít jak v ráji, doufám, že vám tu Štepán nechá taky svou telefonní linku, denně mu totiž volá asi tucet dívek, to vám závidím!“
Vše už-už vypadalo, že to klapne a čekalo se vlastně jen na nové papíry Štěpána Šípka, když do toho vpadla jako bomba moje sestra s tím, že se rozvádí a tudíž po mém vzoru se vrací zpět k rodičům.
Byt se tedy nemohl vyměnit za menší a já jsem se dočkal vylétnutí z hnízda až v druhém manželství, když přišli „Ivani“ a my emigrovali do Německa. Čili teprve v mých sedmatřiceti letech jsem se prvně zmohl na vlastní byt a na staré ojeté auto.

http://www.youtube.com/watch?v=2LaWgQmvRpE

Má babička Kateřina a gramofon...

 

Už je chudinka víc jak půl století po smrti, ale poměrně často si na ni vzpomenu. Trávili jsme u ní prázdniny s mým stejně starým bratrancem Pepou v Benátkách nad Jizerou až do patnácti let. Děda nás učil plavat, stavět loďky a rybařit a babička nás hýčkala svými dobrotami, jako jsou české buchty, topinky či bramboráky.
Babička sloužila za mlada na zámku Najberk u Mělníka jako pradlena a toho zlatého andělíčka, co se jí leskne na krku, nosím dodnes já. Říkala, že tam v té prádelně chytla nějaký průvan do očí a od té doby ztrácela zrak. Protože neoslepla najednou, nýbrž pozvolna asi v průběhu 10 -15 let, takže si možná myslela, že stále ještě trochu vidí. Proto, když třeba loupala brambory, mi řekla: „Mirečku, ty na to líp vidíš, podívej se jestli jsem tam nepřehlédla nějaký černý vočka.“ Jinak ale byla úplně samostatná, vařila, prala, žehlila i šila, jenom na nákupy jí chodila sousedka paní Vágnerová. Ta mi utkvěla v hlavě tím, že pokaždé když si honem nemohla vzpomenout na určité slovo, řekla "tentočky". Takže, když se vrátila z nákupu říkala babičce: "Paní Semiánová koupila jsem pro Vás bochník chleba áá...tentočky..." Mně pak dlouho vrtalo v hlavě, co to jsou vlastně ty tentočky?

Že babička neviděla už vůbec nic, ani rozsvícenou žárovku, jsem poznal teprve až jednou když večer přeslechla cvaknout vypínač, ale pak když uslyšela tlouct na pendlovkách osm hodin, řekla: „No, teď už je dost tma, můžeme si rozsvítit.“ Nechtěl jsem jí říct: „Babi, ono se už dávno svítí“, to by bylo vůči ní netaktní, takže jsem rychle po sobě zhasl a rozsvítil, aby slyšela cvaknutí porcelánového vypínače.
Na půdě měla schované prastaré knížky a občas mě poprosila, abych jí něco přečetl. Samozřejmě, že jsem jí rád vyhověl a tak jsem se stal jejím oblíbencem oproti mému bratranci Pepovi, který četl velice koktavě. Byly to strhující příběhy ze šlechtického prostředí. Pamatuji se, jak hrabě Artur přikoval svoji ženu ve sklepě ke zdi, a ta ho usedavě prosila se slzami v očích: „Arture, milosrdenství!“ Tu se babička oprávněně vzrušila a vykřikla rozhořčeně: „Ten padouch!“
Jednou jsem se vzbudil v noci, spal jsem v kuchyni, a vidím v měsíčním pološeru že si babička přišívá záplatu na svoji černou glotovou zástěru. Než jsem si stačil uvědomit co říkám, vylítlo ze mne: „Babi, vždyť na to šití nemůžeš vidět, rozsviť si!“ Zamrzelo mě to hned, ale už to bylo venku. Babička však odpověděla mírně: „To nic, Mirečku, to já jsem takhle zvyklá.“ Byla naprosto soběstačná, i nítě do jehly si dovedla sama navléct pomocí takového pružného drátěného očka.

Babička dostala od dědy kdysi v dávnověku krásný kufříkový švýcarský gramofon na kliku a fůru desek. Děda věděl, že jeho slepá žena měla vždycky hudbu ráda  a tak tedy jí halt koupil za těžce ustřádané peníze luxusního Paillarda. Pro babičku to bylo ovšem dost problematické na obsluhu, takže se vždycky, když jsem byl po ruce já, obracela na mě, jestli bych jí něco přehrál. Já, asi sedmiletý kluk jsem byl taky tím gramofonem nadšen a tak jsme si s babičkou úžasně rozuměli. Moje mámina mně ovšem tajně svěřila, že nesmím babičce přehrávat desku "SMUTNÉ  OČI", to babičku vždycky moc dojme až k slzám. Tak jsem tuto pokaždé přeskočil, až se mě babička přímo zeptala, proč já nikdy nepřehraji tu zamilovanou píseň o očích smutných. Musel jsem jí vyhovět slzičky–neslzičky... A příští Vánoce jsem od babičky ten její gramofon dostal pod stromeček...

 Až v roce 1960 babička nečekaně projevila přání jet k nám do Prahy už na začátku září. Bylo nám to sice divné, nikdy to nechtěla, ale poslechli jsme ji a ona chudinka to snad už musela nějak cítit, protože za tři dny u nás zemřela. Byla to neděle, kdy jsme měli mít k obědu její zamilovanou husí pečeni, jenže ráno se babička začala dusit, nemohla popadnout dech a máti se lekla, že to může být vážné a chtěla okamžitě doběhnout pro doktora. Babička, to nikdy nezapomenu, vyslovila svou poslední větu:
“Neboj se, Martičko, to nic, tu husu v poledne ještě sním!“
A byl konec. Šťastná to žena, řekla by Božena Němcová...

Kamarád do nepohody

Večer v půl osmé mne vyrušil u zpráv telefon: „Ahoj, Mirku, tady je Eliška, divíš se moc, že ti volám? Takže se nediv!“ I přes toto upozornění jsem se divil. Elišku jsem naposledy viděl v Praze, asi tak rok před mojí emigrací do Německa. Potkali jsme se náhodně a zastavili se na chodníku na pár minut, ona byla šťastně vdaná a měla malou dcerušku.
Asi o pět let později mi poslala psaní, adresu získala od mých rodičů. Její dopis byl moc milý tím, že byl přátelský a jiný než všechny ostatní dopisy z Česka.
Tyto stereotypně začínaly pozdravem a končily tím, co bych jim měl poslat, protože to není k sehnání. Eliška ne, ta ode mne nikdy nic nechtěla, jenom mě pozdravovala a chtěla si se mnou jen tak popovídat.
Napsal jsem jí dlouhý dopis o tom jakou mi udělala radost a snažil se jí vysvětlit pocity emigranta, který při vybírání dopisu ze schránky si vždy paradoxně přeje, jen aby to nebyla pošta z jeho vlasti. Češi měli kolikrát opravdu nestoudná přání, jako: potřeboval bych speciální teleobjektiv k fotoaparátu, nebo joggingový dres a obuv od značkové firmy. Musel jsem takovým známým vysvětlovat, že tady „nelétají pečení holubi do huby“, a že to, co po mně chtějí, bych ani sám sobě nekoupil, protože na to prostě nemám, začínal jsem zde od nuly. Elišce jsem ale odepsal naopak, že chci být jako kdysi jejím kamarádem do nepohody a když bude něco potřebovat, ať mi napíše a já se pokusím jí vyhovět. Korespondence však utichla, Eliška nenapsala, tak já se také odmlčel, protože jsem věděl, že jí to může u bolševiků kádrově přitížit, když dostává dopisy z kapitalistického státu a ještě k tomu z Německa!

Uběhla celá řádka let a nic se nedělo, když najednou zvednu telefon a v něm se ozve povědomý hlas: "Ahoj, kamaráde do nepohody, to jsem zase celá já Eliška..."
„Eliško, to's mě opravdu překvapila, kde ses tu vzala najednou v mém telefonu?“ A ona mi vylíčila proč a jak se rozvedla, a že už víc než před rokem emigrovala se svou dcerou do Švýcarska. Hned jsem ji začal bombardovat dotazy: „Tak to je fajn, jak se Ti vede, jak velkou máš dcerušku, v kterém městě v tom Švajcu žijete a proč se ozýváš až za uherskej rok?“
„To je moc otázek najednou, vede se nám celkem dobře, dcera má dvacet let, to víš, galantní muži říkají, že vypadáme jako sestry, bydlíme v Curychu, ale mám s ní starosti. Ten začátek tu byl těžký, ale nechtěla jsem tě s ničím otravovat, pokud by to nebylo nevyhnutelně nutné. Teď ovšem nastala chvíle, kdy bych chtěla využít tvé pradávné, milé nabídky...“
„Jaké nabídky, Eliško?“, nevzpomínám si.
„Abychom – zase byli – kamarádi do nepohody“, řekla trochu rozpačitě.
„To je fajn, to beru, Eli, tak řekni mi s čím bych ti mohl například být nápomocen?“
„Víš, ta moje dcera Iveta, to je takový telátko, ona totiž je v jiném stavu s takovým nemožným, naprosto přitroublým frajerem, Čechem Bohumilem. On nechce o svatbě ani slyšet, ale nabídl, že jí zaplatí tři sta franků na odsávání potratu v Holandsku, kde je to úplně legální. Holka hloupá mi tu řve a dnes se právě rozhodla pro tu šílenost, že tam do toho holandského Utrechtu tedy přece jen pojede“, vysypala ze sebe Eliška skoro jedním dechem.
„No, proč šílenost, je to sice pořádná štreka, Schweiz-Holandsko, odhaduji okolo tisíce kilometrů, ale když si tam vezmou hotel na jednu noc, plus benzín, tak se jim to sice prodraží na dvojnásobek, ovšem udělat se to dá“, řekl jsem odborně, „ale já pořád nevím, co bys chtěla abych zařídil já? Nejsem totiž gynekolog, Eliško a v těchto věcech se vůbec nevyznám", tedy myslím jako odborník. 
"Totiž ten její gauner, prý nemá čas tam s ní zajet, takže ona chce jet sama a kvůli penězům ihned zase nazpět, no uznej, že už jenom tohle je slabomyslnost! Dva tisíce kilometrů a ještě po takovém zákroku“, řekla rozčílená Eliška, „takže jsem si myslela, ty bydlíš asi na poloviční cestě, ona by dojela k tobě, tam by si nechala tu svoji starou rachtačku stát a druhý den bys ji hodil do Utrechtu, pak by si u tebe trochu odpočinula a dojela už sama domů... Co ty nato, jako kamarád do nepohody?“
„Hm, kdo se dal na vojnu musí bojovat“, řekl jsem, „takže co bych neudělal pro moji kamarádku a její trochu problematickou dcerušku? Dobrá, platí!“ 

A tak jsem se tedy stal nedobrovolným Herodesem v zabíjení neviňátek, ale na druhou stranu dobrovolným zachraňovačem naivní dívky, která by mohla s velkou pravděpodobností skončit v havárii na dálnici.
Když ke mně asi za tři dny k večeru přijela, chtěl jsem jí napřed otcovsky trochu něco říct, ale její nevinný kukuč mne odzbrojil. Dívka Ivetka totiž nebyla to, co jsem si představoval, tedy nějaké „bláznivé třeštidlo“, ale velmi rozumná a na svůj věk přemýšlivá žena. Vysvětlila mi, že ono rozhodnutí jet sama celou štreku tam i zpět za den, vytrysklo z její momentální emoce, když se rozešla s tím prolhaným kriminálníkem Bohumilem a chtěla dokázat, že si poradí se vším sama. Ani ty peníze si od něj nevzala. A ze strachu, že by dítě mohlo být po něm, tak ho radši nechce.

Druhý den jsme sice v lijáku, ale jinak bez problémů dorazili do Utrechtu. Ovšem přeběhnout z auta do budovy byla celkem dosti vlhká záležitost. Tam byly v čekárně  jenom dvě ženy, takže to šlo poměrně rychle a za hodinu jsme už zase upalovali po zdařilém zákroku zpět. Mimochodem těch tři sta guldenů jsem za ni zaplatil když byla na sále, jako bych byl tím otcem já, což si logicky stejně všichni mysleli.
Načež jsem ji chtěl pozvat někam na oběd, ale ona dostala bolesti, zkroutila se na zadním sedadle auta do klubíčka a řekla, abych šel sám, že si zatím zdřímne. Dodala jen: „Měl jste pravdu, Mirku, tu cestu zpátky bych nezvládla, muset sedět a ještě řídit auto! Děkuju vám mockrát za vaši pomoc...“
Spala potom pod práškama až do Frankfurtu jako zabitá. Když jsme přijeli ke mně na parkoviště, uviděl jsem tam stát žlutého Forda mé německé přítelkyně Gisely. Ta, jak mne viděla vystupovat, vyskočila taky z auta: „No, kocajdank, že už jedeš, čekám tady na tebe nejmíň půl hodiny!“
Když ale pak spatřila z mého auta se hrabající Ivetku, zatvářila se nelibě a já ji dorazil trochu nešikovným vysvětlením: „To je Iveta, moje známá ze Švajcu, přijíždíme právě z Utrechtu z Holandska, víš, ona tam totiž byla kvůli přerušení těhotenství..."
Gisela nečekala na má další slova,  skočila za volant a prudce i naštvaně odstartovala.

Z toho plyne poučení, dělati dobrodince – moc dobré někdy není..!

Alabama

Nerovný boj: David a GOLIÁŠ

Stalo se roku 1964:

Předpokládám, že si tady  žádný člověk 

neumí představit, co by se stalo, kdyby se takové zakázání fluktuace pracujících zavedlo dnes. Každý ředitel by pak mohl zákazem výpovědí svých námezdních pracovníků, totálně vrátit »kolo dějin« do ROBOTY za feudalismu!

 

Důvody uvedené ve výpovědi zaměstnanců tady nehrály vůbec žádnou roli, prostě Óbr-ředitel Šmajda označil i každý, třeba věcně zdůvodněný pokus o výpověd, za drzou ignoraci jeho zákazu fluktuace!

Měnit zaměstnání nesmíš, to je ovšem jasná středověká robota! To bylo něco pro mne! Rozhodl jsem se, že já toho našeho ředitele převezu! Použiji nárok na svobodu volby každého občana, kde chce pracovat i proti jakémukoliv zákazu!  A to nejsem právník!

Věděl jsem od mé kresličky Dáši, která  byla sice oddanou  členkou rodné partaje a rovněž působila v závodní radě, ale musela každou výpověď svým hlasem zamítnout, což ji štvalo! Takže jsem ji požádal, aby dříve nežli se bude hlasovat o mé výpovědi, zjistila kolik lidí, z těch menších blbců ve výboru, by asi hlasovalo v můj prospěch a pokud by to byli aspoň 3, čili s jejím hlasem 4, moje poděkování, by ji neminulo. Když chtěla znát podobu tohoto poděkování

řekl jí jsem suše: Tokajské víno a bonboniéra MON CHERI..

A to poslední mé přání, bylo, aby mi opatřila kopii zápisu, jak to dopadlo. Ty zbývající dva hlasy si vydyndám už já sám od předsedkyně Bačkorové, é-é, nebo jak se vlastně jmenuje... Takže:  Score bude 6:5  pro mne!

Jediným únikem z tomto celého zákazu fluktuace, byla možnost odejít na roční manuální brigádu do dolů, do hutí nebo na údržbu silnic, co jsem zase rigorózně odmítal já s tím, že jsem nevystudoval vysokou školu s diplomem ING. proto, abych šel kutat do dolů, nebo do hutí!  Maucta!

Rozhodl jsem se jít proti tomuto striktnímu zákazu našeho ředitele, což bylo něco jako boj Davida s Goliášem. Došel jsem na ústředí odborů ROH a stěžoval si na fluktuační zákon. Věděl jsem předem, že tam nic nevyřídím, ale chtěl jsem aspoň štvát bolševíky. Řekli mi, že bych totiž musel napřed mít doporučení od závodního výboru ROH, že SMÍM náš podnik z vážného důvodu opustit.!!!

Začal jsem tedy na  tom poli usilovně  pracovat, a od naší kresličky Dáši, jsem čerpal její úvahu:  výbor  má 10 členů,

ale ta předsedkyně Drbohlavová má hlasy dva, čili, že bych pro souhlas s moji výpovědí potřeboval získat minimálně 4 členy a s tou Drbohlávkou by to bylo celkem 6 hlasů pro výpověď a jen 5 PROTI...Protože ale všichni takzvaní při-zdi-čůralové nebudou hlasovat jinak, nežli podle ředitele, tedy PROTI mé výpovědi, je prosazení mé výpovědi 100% neprorazitelná hráz!

Nakonec se mi, díky šarmu, nebo spíše bonboniéře a flašce šampusu, podařilo Dášenku ukecat, aby nejen ona sama hlasovala pro moji věc, ale aby se pokusila získat plus nejméně tři hlasy od těch menších blbců ve výboru.

No a já, že se postarám sám o dva hlasy té předsedkyně. Nevím jakým trikem či šarmem se to Dáše podařilo, ale mně pomohla krabička amerických cigaret Marlboro a ta notoricky silná kuřačka Drbohlávka, mi její dva zlaté hlasy (nikoliv vlasy), tak potřebné pro můj odchod, přece dala !

 

 

Hlasování tedy dopadlo tak, jak jsem chtěl, to je 6:5 pro moji výpověď a jen co mi Dáša přinesla kopii tajného zápisu z hlasování, jsem bleskově s tím uháněl jako s keserem na  úřad  t.j. Obvodní národní výbor Praha-9 Libeň, Referát pracovních sil.

Cestou jsem se snad i modlil, aby na referátě seděla žena, třeba ošklivá jak noc, ale hlavně žena, tu se mi totiž spíše podaří ukecat. Zajásal jsem, když jsem na dveřích přečetl štítek: Diana Háčková. To už bylo třetí „D“ všeho Dobrého:  Dáša,  Drbohlávka  a  Diana!

Už při vstupu do dveří, jsem si byl skoro jist, že se mi to musí podařit, ta referentka byla velice příjemná dáma. Vylíčil jsem jí svůj problém, že už víc než rok nemám co dělat, protože podnik nedostal peníze na nové investice a já, který jsem původně dělal racionalizaci výroby, si mohu  dnes hrát s kolegy na potápění lodiček, luštit křížovky a jednou za měsíc navrhnout barvu na vymalování té, které dílny, nebo určit výběr květinové výzdoby za okna...
 

Referentka mi dala sice za pravdu, ale proti vedení nechtěla nic podniknout, mám prý doufat, že příští rok už to bude lepší!
To mně natočilo, ale napadlo mě použít její vlastní rudo-právnický slovník: „Já jsem přece vystudoval ČVUT za dělnické peníze a teď jsem nevyužit, zatímco jinde bych zhodnotil své odborné vzdělání i svoji desetiletou praxi, kterou jsem získal mimo jiné i na zahraničním projektu v Egyptě!“
Jakmile zaslechla slovo Egypt, rozzářil se výraz její tváře: „Vy jste byl v Egyptě?“
„Ano, přesně tak, v Cairu kde jsem projektoval továrnu na výrobu jízdních kol!“
„Já jsem tam byla dva roky s manželem, on tam byl totiž takzvaným obchodním delegátem!“
Od této chvíle se náš rozhovor točil jen okolo Egypta, oba jsme se dohodli, že si příště ukážeme fotografie z Egypta a ona, že mně pozve domů na promítání filmů, které tam natočila, prostě má výpověď byla v tu ránu akceptována.

A když se potom ještě sám soudruh ředitel Šmajda a technický náměstek Pliválek vypravili za referentkou do Libně a přinesli  sebou  nový zápis  z výboru  ROH,  kde byl můj smělý pokus o výpověď 10 hlasy zamítnut, nebylo jim to už nic platné! Referentka je zcela šokovala, když s úsměvem vytáhla ze svého šuplete ten první zápis, co jsem donesl já a řekla: „Já tady ale mám naopak souhlas s výpovědí 6:5 hlasům!“ Oba dva se rychle omluvili a odešli.

A tak se mi nakonec přece podařilo prorazit hlavou zeď, ovšem díky těm třem „D“, ale hlavně referentce Dianě, která mně umožnila plně se osvobodit od diktátorské firmy

a ještě v Adventu si  najít firmu,  kde už  neplatila Marxova

komunistická DIKTATURA proletariátu!"

 

Jen tiše padá sníh

Cizím peřím

Jednou jsem měl hrát na kytaru s naší  rytmickou skupinou v jakési estrádě pro zeme-dělce (jak říkával náš s. prezident  Antonín Novotný) a čirou náhodou jsem se na to oblékl do nově ušitých tmavohnědých šatů, jako kdybych tušil co se stane. Jindy jsem tam nechodil takhle nóbl, nosíval jsem většinou jen bluzon a rozhalenku, ale tentokrát jsem se vymódil perfekt s kravatou a bílou košilí, ani nevím proč. Asi jsem se chtěl blejsknout před naší zpěvačkou Evičkou.
Teprve v šatně před představením jsme se od pořadatele dozvěděli, že přijdou též umělci z Národního divadla, něco zazpívají a teprve po nich přijdeme my. Načež do šatny vpluli známí umělci kalibru Maria Tauberová, Marie Podvalová, Antonín Votava a další. Měli to chudáci jako brigádu zdarma a to se nedalo odmítnout.
Jelikož se to konalo ve vesnické sokolovně, nebyl vchod ze šatny přímo na jeviště, ale muselo se projít hledištěm a k podiu byly přistaveny čtyři drevěné schody. Pan Votava když to spatřil, tak se zhrozil, on neměl bodygardy jako mají prezidenti, takže se svýma churavýma nohama by nemohl bez pomoci a zábradlí vystoupat na jeviště. Rozhlédl se po nás mladých a já se svým solidním oblekem jsem mu hned padl do oka, popošel ke mně a požádal mě, jestli bych mu pomohl tuto překážku zdolat.
Samozřejmě, že jsem souhlasil, on se do mne zavěsil a když konferenciér ohlásil nástup vpochodoval jsem s celou tou operní suitou do hlediště. Myslel jsem, že ho jen dovedu na jeviště a hned se zase vrátím do šatny, jenže jakmile jsme se objevili v sále, začal frenetický potlesk a sotva jsme vylezli na jeviště, konferenciér spustil: „Vítáme naše vzácné hosty, členy opery Národního divadla v Praze“, načež následovalo klanění se publiku. Musel jsem se taky klanět...

Fotoaparáty bleskly a co bych za to dal mít tuhle fotku! Byl jsem v pasti, nemohl jsem už uniknout a najednou jsem byl členem opery Národního divadla v Praze a drze se tzv. chlubil cizím peřím. Teprve pak, když začala Marie Podvalová zpívat nějakou arii, jeviště potemnělo a reflektor mířil jen na ní, mohl jsem se nenápadně vzdálit do rohu za oponou a tam přečkat celé vystoupení, protože cesta zpět do šatny přes plné hlediště byla pro mně zarubaná. Bylo mi to trapné, jako kdybych byl přistižen při svatokrádeží, ale aspoň na několik vteřin jsem se tak stal slavnou českou operní celebritou...

https://youtu.be/YLZuo09jD-I

Desetník

Za komoušů stála tramvaj šedesát haléřů. Ale v každém vagonu byl průvodčí a tomu se nedalo jen tak uniknout. Černí pasažéři prakticky neexistovali a v poloprázdné noční tramvaji už vůbec ne.
Moje dívka Marcelka bydlela v Libni a já v Podolí, což je vzdušnou čarou 9 km. Jednou jsem ji o půlnoci galantně doprovodil až domů před dveře. Potud bylo vše OK, až na to hnusné únorové počasí - sníh a déšť. To jsem ovšem ještě netušil, že mi chybí desetník a že mě čeká v příštích hodinách pochoďák ve sněžné břečce...

Druhý den, vyhodiv rozmáčené polobotky, jsem napsal Marcelce zbásněné vyznání:

Milá Marcelko!

Scházelo mi včera deset haléřů, považ: deset ha-lí-řů!
Prohledal jsem peněženku,
chybělo mi na jízdenku
právě deset halířů, ó, blbejch deset halířů!

Deštěm, sněhem čvachtal jsem po chodníku,
ještě dnes mě nohy bolí,
šel jsem z Libně do Podolí
pěšky a bez deštníku, ó, pěšky a bez deštníku!

A celou cestu šacuju vestu,
pátravě chodník prohlížím,
já marně dnes tu, ve sněžným těstu
nějakou minci vyhlížím!

Osud chtěl, bych včera pěšky musel jít, courem pěšky mu-sel jít!
Proklel jsem tu dálku z Libně,
proč bydlíš tak strašně chybně?
Chtěl bych si Tě radši vzít, ó, chtěl bych si tě radši vzít!

Marcelka měla naštěstí více rozumu než já – a tak jsme se nevzali...