Moje šílená drzost: Po druhé světové válce si dát na klopu US-Americkou spojeneckou vlajku! Netušil jsem tehdy, že jako rudý šátek vydráždí býka, stejně tak do ruda rozdráždí vola, vlajka našeho spojence Ameriky... Proč?Toto jsem pochopil v roce 1949, tedy asi rok po komunistickém puči v únoru 1948, kdy mi šlo na šestnáctý rok...
Od konce války jsem stále potkával všude na ulicích i v tramvaji lidi s ruskou vlajkou na klopě a říkal jsem si, že ti Američané nás přece taky osvobodili, tak já budu zase nosit americkou vlajku na klopě, nehledě na to, že se mi ta americká mnohem víc líbí než ta ruská z rudé látky na trenýrky. Kde ji ale vzít? Všude, ve všech obchodech s odznaky měli jenom české a ruské vlajčičky, takže jsem byl nucen koupit si tu českou, ale ne na kovovém podkladu, nýbrž namalovanou na bílém plastu. Doma jsem pak tu barvu odbrousil a na vzniklý bílý obdélníček jsem hustými vodovkami namaloval tu USA-vlajku sám! Byla to práce nimravá, ale jelikož mě od dětství malování bavilo, povedlo se mi to!
Aby se to určitě nedalo smýt, jako vodovka, natřel jsem celý tento odznáček průhledným nitrolakem a připevnil jsem si ho hrdě na klopu. Tenkrát jsem stále nosil to jediné sako a kravatu a ten upevňovací ohebný špendlík jsem na spodní straně klopy ohnul nahoru tak, aby odznáček nešel vytáhnout nebo ukrást. Pár dní jsem s tím tak docela spokojeně chodil do školy (gymnasium v Truhlářské) i všude po Praze, ale nic zvláštního se nedělo - až jednoho krásného dne se stalo nečekané překvapení: 
Chodil jsem z té naší školy okolo nádraží Masa-rykova, odtud jsem zamířil k Jindřišské věži.
V Dlážděné ulici se přede mnou zarazil nějaký komunista, už od vzhledu blbec a začal na mne řvát: "Co to máš na klopě a proč s tím takhle drze a nepřátelsky a sprostě provokuješ?"
"To je Váš omyl, pane, já nosím vlajku našich osvoboditelů Američanů a to není žádná provokace! Tak jako, že není provokace nosit vlajky ruské!" Chlap zrudnul jako ředkvička a chtěl mi ihned odznak vytrhnout, jenže ono to nešlo. Teprve až po asi pěti marných škubech přišel na ten ohnutý špendlík, narovnal si ho, odznak mi sprostě vytáhl z klopy a načež ho s odporem vhodil do nejbližšího kanálu a zhnuseně si odplivl...
Moje piplavá práce s namalováním odznáčku byla sice v čudu, ale mé ujištění, že tuto stranu nikdy volit nebudu, jsem dodržel dodnes...! (tak tomu je už 74 let!)
Jeho nenávistí zakrnělému mozku se zřejmě ulevilo, ještě jednou mi zahrozil pěstí a pak šťasten ve své přiblblosti, spokojeně, odcházel. A takoví fanatici (tedy nikoliv všichni, jenom někteří), nám vládnou ještě dnes, aniž by byli kdy nějak potrestáni. Smířili jsme se s tím, ovšem já osobně, nechápu jejich voliče, jestli těm to aspoň trochu, po tolika letech, dochází...?
