Dederonka a Dederačka (NDR)

Konečně se mi to podařilo koupit si na onom našem českém trhu super–košili nazývanou "dederonka".  Dnes snad už jenom pamětníci vědí, co to bylo za mizerný šmejd. 

V šedesátém šestém roce minulého století se prosadila super móda pánských bílých nylonových  košil, které  však  byly  z  USA a tím pádem v naší socialistické ohradě nebyly absolutně k dostání, jen a jen za dolary ve speciálních prodejnách Tuzex. Takovéto košile byly pronikavě sněhobílé a měly výhodu, že se nemusely a vlastně ani nesměly žehlit. Jejich křečovitě bílá barva v šeru světélkovala jako fosforový ciferník na náramkových hodinkách, takže límečky i manžety elegantních pánů večer pronikavě svítily, což přitahovalo zraky snad úplně všech krásných dam.

Aby socialistické země tak moc nezaostávaly za západem, vymysleli si soudruzi v Německé demokratické republice (DDR) podobný materiál jako nylon, nazvaný DeDeRon. Jejich dederonové košile byly ovšem podstatně kvalitově horší než nylonové, zato však byly občas k dostání i v Praze za koruny.

Už po prvním vyprání začala dederonka žloutnout, takže zářivá běloba postupně mizela a navíc se člověku kolem krku vytvářely rozmanité ekzémy na kůži v podobě flekatých map, čímž výhoda ne-žehlení ztrácela na půvabu. Jen z brusu nová dederonka ovšem vypadala skoro stejně jako pravá nylonka a její cena 70 Kčs byla únosná, takže se na to mnohý mladý muž, včetně mne, nechal snadno a rychle nachytat.

Když jsem si pořídil první dederonku a doma si ji pyšně zkoušel před zrcadlem, řekla mi má sestra Blanka: „Tedy, brácho, ta košile ti fakt sluší, nechtěl bys sis zajít na velikonoční neděli zatančit do baru Hybernia, budu tam odpoledne zpívat s naším orchestrem místo v Mánesu.“
„Jo, to já ještě nevím, jestli se mi zrovna tam bude chtít jít“, řekl jsem vyhýbavě, nechtěje přiznat, že nemám prachy.
„Dobře, bráško, tady máš stovku, ale přijď určitě!“, přemluvila mne poměrně rychle moje mladší, ale bohatší sestra-zpěvačka.

Když jsem pak v neděli odpoledne, v poměrně dobré náladě přišel do Hybernie,  byl jsem dost nepříjemně překvapen tamním poloprázdným sálem. V přísálí pak seděla pouze uzavřená společnost turistů z NDR u dlouhé tabule s květinami a s papírovými praporky na stole.

Sedl jsem si k prázdnému stolu u parketu přímo proti orchestru, abych dobře viděl na sestru a mohl na ni dělat různé grimasy. Tančit jsem neměl celkem s kým, viděl jsem jenom několik postarších párů a tak jsem si objednal dvě deci nakyslého vína a pozoroval cvrkot.

V přestávce po odehrání několika skladeb, si přišla sestra ke mně sednout a tak jsem ji to hned trochu zkritizoval: „Všiml jsem si, že jsi tam v jednom  místě zapomněla text. Víš, ona ta  vaše kapela  celkem ujde, ale to publikum je tady jako rodičovský sdružení na Šibřinkách.“

„Publikum nás zklamalo, čekali jsme jako vždy spoustu mladejch a on je to tu samej středověk, a k tomu ještě ty Dederóni“, řekla a ukázala bradou do přísálí.
„Víš co, já půjdu někomu zatelefonovat, abych tu takhle nevytvrdnul zcela sám a naprázdno, jako asketický mnich“ řekl jsem.
„Nojo, tam hned vedle šatny je telefonní automat na koruny, tak to zkus a přiveď všechny možný i nemožný a známý i neznámý.“

Vydal jsem se tedy k telefonu. Musel jsem počkat, aparát byl obsazen nápadnou kráskou v dlouhé večerní toaletě s velice odvážným dekoltem. Její róba z černého sametu výrazně kontrastovala s její peroxydově blonďatou hřívou. Všiml jsem si, že té krasotince stále vypadává mince ven a ona to marně zkouší znovu a znovu. Najednou se na mně otočila a řekla: „Verstehen Sie, bitte, deutsch?“

Měla štěstí, že narazila zrovna na mne, který německy uměl, i když tenkrát ještě ne moc perfektně. Neušlo mi, že se jí ten krásný dekolt ještě více rozšířil, takže jsem takřka trnul, aby jí ty její bujné mirabely nevypadly ven... 
Vysvětlil jsem jí, že to nedělá správně, že ten knoflík má zmáčknout až když se ta volaná stanice ozve, a ne hned. Dáma se pak úspěšně dovolala a začala mi srdečně děkovat, ale zároveň se mne zeptala, jestli ta zpěvačka, co se mnou seděla u stolu je moje manželka. Musel  jsem jí se smíchem vysvětlil, že to je moje sestřička, což viditelně podnítilo její zájem o moji osobu.

Při další hudební přestávce se však stalo něco, co mě vytrhlo z mé nudy. Od přísálí přes zcela prázdný parket pomalu přicházela ladným krokem v bocích se houpající dáma v černém sametu, s níž jsem se bavil u telefonu. Zamířila přímo k mému stolu, lehce pokynula hlavou a požádala mne o tanec slovy: „Darf ich bitten?“ (smím prosit?)

Koutkem oka jsem vnímal zvědavě vykulené pohledy muzikantů i mé sestry, vstal jsem a snažil se dámě vysvětlit, že je právě hudební přestávka, takže to bohužel musíme odložit až začnou hrát. Ona nato, že to nevadí, že si můžeme zatím chvilku povídat, a tak jsem jí nabídl rámě a po vzoru tanečních kurzů, jsme spolu korzovali po zcela prázdném parketu, zatímco muzikanti včetně mé sestry na podiu se potutelně uculovali. Naštěstí to netrvalo dlouho a jakmile začali hrát, přihrnuli se další tančící a já si mohl oddychnout. Během tance jsem se snažil vysvětlit dámě, že pokud není oficiálně vyhlášena dámská volenka, není v Čechách obvyklé, aby dáma vyzvala muže k tanci: „Víte, to mne moc překvapilo, ale musím dodat - příjemně.“

Ona se na mne udiveně podívala a řekla: „Ale já jsem si s vámi chtěla zatančit a vy jste pro mne nepřišel, tak co jsem měla dělat?“ Pokrčil jsem rameny: "Nic, dáma u nás musí prostě jenom čekat..."
Pak jsme se teprve představili a ona hned navrhla, abychom se oslovovali jen křestními jmény. Marianne se pak rozpovídala, byla už pět let vdaná, bezdětná a pracovala jako sekretářka podnikového ředitele. Vysvětlila mi také, abych se nedivil, že její manžel, který tu také je, jí ponechává ve společnosti velkou volnost, jednak proto, že sám netančí, má z války zmrzačenou nohu a jednak je menší než ona. Když jsme dotančili, odvedl jsem ji k jejich stolu, poděkoval jí a vypoklonkoval se, co nejrychleji a hurá zpět k mému stolu.

Asi za čtvrt hodiny přišla ta dáma za mnou znovu, tentokrát nikoliv o přestávce, ale během tance, takže jsme zanikli v davu. Oznámila mi, že jejich skupina půjde teď ještě někam jinam a já bych mohl jít s nimi. Musel jsem vzdorovat jejímu zájmu a pochopil jsem, že německé ženy v důsledku války, kdy tam nastal notorický nedostatek mužů, si zvykly dobývat muže samy.

„Dobře" řekla, ale co kdybychom se sešli zítra dopoledne v deset hodin, tady před naším hotelem? Chtěla bych s vámi ještě něco pro mne důležitého mezi čtyřma očima v klidu prohovořit. Odpoledne ve dvě hodiny už odjíždíme naším autobusem domů.“  Souhlasil jsem, ale spíše ze zvědavosti, než se zájmem.

Příštího dne přesně v deset hodin vyšla Marianne v krásném kožíšku ze dveří hotelu. Bylo velikonoční pondělí, slunce sice krásně svítilo, ale ranní mrazík proměnil včerejší louže v ledovky. Kráčeli jsme spolu směrem k Prašné bráně, bavili jsme se o všem možném a já jsem byl ve střehu, kdy přijde řeč na důvod schůzky. Teprve když mi u kávy řekla, že už bude muset pomalu jít zpět, aby byla ve dvanáct na obědě v hotelu, zvážněla a vzala mě za ruku: "Já mám ještě něco na srdci než odjedu.“
„Aha, tady to je“, pomyslel jsem si a byl jsem napjat jak struna.
„Mám tady u sebe 10.000 korun, chtěla bych si je tady u vás nechat a přijela bych sem zase v létě a vy byste mě za to nechal u vás bydlet. Strávili bychom spolu romantickou dovolenou ve staré, zlaté Praze!“
„Marianne, co by tomu řekl váš manžel? Není to, i na něj trochu silné kafe?  Myslím si, že tady končí každá tolerance...“
„Já bych se do té doby rozvedla! Vy byste mne naučil češtinu, abych zde mohla pracovat třeba jako překladatelka a zůstala bych tady jako na pořád...“
„To je sice odvážný plán ale neproveditelný, české byrokratické úřady by to určitě nepovolily.“
„Mirek, a co kdybychom se vzali?“, zeptala se nevinně.
„To –éé– to by byla bigamie, jsem ženatý a mám dítě“, vypomohl jsem si absolutně drzou lží.
„A vy byste se třeba, sám od sebe nerozvedl?“, otázala se, při čemž udělala profesionálně svůdný, až zamilovaný kukuč.
„Ne, to v žádném případě, Marianne, má žena je na vozíku a to by bylo ode mne strašně podlé.“ Teprve tato druhá lež zabrala a Marianne to konečně vzdala...

Já vím, že se lhát nemá, ale v tomto případě jsem lhát musel, byl to vlastně jakýsi animální pud sebezáchovy, těsně před tím než mohla sklapnout její připravená past...

Prosím dort, ale se šleačkou!

https://youtu.be/MRBm8PcMfN0

EGYPT a BLBEC »ŽENYSEK«

... A psal se rok 1958. Tenkrát právě zase probíhaly v plné, ale cudné nahotě mezi komoušema, zuřivé stranické prověrky, protože ti papaláši zjistili, že jich je moc a koryt je málo. My, nestraníci, jsme u koryt neseděli, a tudíž nemohli vůbec nic ztratit. Ovšem sou-zi  náměstci se nervově hroutili...

Byl jsem dost překvapen, když se u mého rýsovacího prkna objevil »kovaný soudruh« Jeníček, v cizině prý to jeho jméno čtou "Ženysek" a bodře pravil: „Helejce, soudruhu inžinýre, ty seš dobrej projektant, jak sem si zjistil... Za určitejch okolností bych moh‘ prosadit, abys letěl se mnou na tři tejdny do Egypta!“ Byl mi už od pohledu sympatický jako osina zaseknutá  v krku.

„Pane Jeníčku, vy jste asi chodil dlouhá léta do "Sokola", ne?“ Zeptal jsem se ho.  „Ne, do sokola?  Vůbec nikdá!   A co má bejt, jako, proč se ptáš?“ 
„Já jenom, že mi tykáte“, řekl jsem nahlas,  aby se bavila i moje kreslička Monika.
„Tak mi tykej taky, ty netykavko!“ Jeníček se naštětil.   "Víte, ono je to tak, tykání

navrhuje vždy ten starší, takže, Stando, tykání beru, ale to "egyptské cukrle" ne, to na mne nepůsobí! Jak jsem slyšel, je tam průšvih za zhruba stovky milionů a zákazník chce odstoupit od smlouvy a hrozí nám penálem!“, překvapil jsem ho, že jsem v obraze. Standa zrudl: „Halejce, tady se vo tom nebudem bavit, poď se mnou nahoru do mýho kanclu.“ Což bylo na Václavském náměstí ve Phönixu a my, malí rajbovníci jsme seděli (prý jenom dočasně) v bývalé »Šlechtově Restauraci«  ve  Stromovce »U růžového sadu « a museli si sami topit, nanosit uhlí a vynášet popel. V dubnu se vrátí číšníci a budeme se muset opět stěhovat - ale ještě se neví kam? 

Ve své kanceláři mě Standa poučil, že se o neúspěších v našem zahraničním obchodě nemůže mluvit před kdejakým člověkem. On byl totiž pověřen KSČ, tzv. stranickým úkolem a musí tam tedy letět a tento obchod zachránit!

Může si sebou vybrat a vzít koho chce, ale jen jednu osobu! Jelikož se jedná o továrnu na jízdní kola, on se o mně dozvěděl, že jsem už někdy něco takového projektoval, nabízí mi tuto skvělou příležitost, i když já jsem bohužel (!) nestraník. Ovšem jeho nabídka platí pod podmínkou, že převezmu osmdesát procent zodpovědnosti za výsledek, protože on jednak není projektant a taky neumí egyptsky, čili je to na mně, můžu se tam prej domluvit třeba americky! 

„Tak za prvé, Stando, neumím si představit zodpovědnost měřenou na procenta a ty, když to máš jako stranický úkol, tak v tom jedeš na 100% sám! Nebudu ti dělat hromosvod, na který to hodíš, až to vybouchne docela. Vím, že jsou prošvihnuté termíny a že nám hrozí, mimo ztráty kšeftu, taky vysoké penále!“

„No fajn, když nechceš, tak si vezmu experta z Technoprojektu, ty se na to přímo třesou“, řekl Standa uraženě...
„No, tak vidíš - a tím je to vyřešeno!"  (naznačil jsem hurónský potlesk)...

Jeníček, když konečně pochopil, že na mne nemůže takhle zhurta, najednou zjihl a začal být vlezle kamarádským: „Hele, koukej, Míro, pojedeme v tom holt voba, mě nutí partaj, tobě zasejc hrozí relo-organizace."

„Jak to, jaká zase reorganizace? Vždyť ta už teď právě proběhla“, nechápal jsem.
„Seš přece Pražák, ne? A já pochybuju, že se budeš chtít stěhovat na Moravu do Kuřimi“, vytáhl svůj největší trumf Standa. 

„Blbost! O tom nic nevím“, mávl jsem ledabyle rukou...
„To je zatím tajný, nikomu ani muk, ale celý vaše oddělení je demilito-éé-delimi-továno do Kuřimě. Ty, co se halt nepodříděj, dostanou vejpověď! To je rozhodnutí soudruha ředitele, ale oznámí se to ofisijálně až příští měsíc na plenárce!“

Tak se stalo, že jsem nakonec s onou cestou do Egypta souhlasil, ovšem pod podmínkou: že si budu moci určit aspoň  tři spolupracovníky, kteří tuto výpověď nedostanou a budou po mém návratu z Egypta na tomto projektu se mnou i nadále pracovat. Standa se sice kroutil jako žížala, ale nakonec musel souhlasit. Pro mne nastala hodina pravdy, že s tímto debilem nemohu nikterak  počítat, to není cesta akviziční, jako byla ta na Ceylon, tady jde o továrnu na výrobu jízdních kol, tedy o průmyslový výrobní celek a ten musí fungovat, to je ten rozdíl!

Pro mne nastala hodina pravdy, koho zachránit před vyhazovem, aby to byl nekomunista a aby byl schopen pracovat na technologickém projektu. Dvě jména jsem věděl hned: Olda Kotek, odborně na výši, ale s kádrovým škraloupem: rodiče byli kulaci. Též má perfektní kreslička Moni, která by mohla dělat projektantku, ale její otec, býv. ministerský rada, byl z kádrových důvodů přeškolen na zedníka a tu třetí dušičku jsem si začal rychle hledat...!

Pro přípravu na cestu jsem si došel do archivu vytáhnout si některé výkresy obdobných projektů. Dostal jsem se tam do střetu s trvale nepříjemnou slečnou, kterou jsem požádal o vyhledání šesti výkresů a omylem jsem ji oslovil jako "paní Nedělovou".

„Pane inženýre, jestli to měl být vtip, jako že nic nedělám, tak za prvé, pro vás jsem slečna Nadějová, a za druhé, zde nevisím na hřebíku, kdykoliv vy si zamanete, a za třetí, napište čísla výkresů, která hledáte, do této knihy a až budu mít čas a najdu je a zavolám Vám!“

„Promiňte, slečno, opravdu nechtěně jsem popletl vaše jméno“, omlouvám se Vám..." 
Když jsem to vyprávěl mé kresličce Monice, řekla mi s úsměvem: „Ne-ne, Alenka není špatná, ona je jen děsně zahořklá na tenhle režim, protože je v tom archivu vlastně za trest. Je z bohaté buržoazní rodiny, otec měl zlatnictví a o všechno přišli. On zemřel v base už před časem a její matka dělala uklízečku a nedávno zemřela na rakovinu. Alenka má univerzitu, zná perfektně tři jazyky, má státnice, takže není divu, že jí to štve - oprašovat ve sklepě starý výkresy!“
„Moniko - mám nápad! To je náš člověk! Dojdu pak za ní a hodím jí záchranné kolo Egypt, jako tobě a Oldovi“, řekl jsem nadšeně.
„Ano, ale pozor, ona není projektantka ani kreslička“, pokrčila rameny Monika.

 „Ale zná angličtinu, a my budeme potřebovat dělat překlady všech technických popisů, příkladně: výrobních přípravků, dále technologické postupy, vysvětlivky k výkresům, seznamy dodávaných komponentů a náhradních dílů atd.atd.  Prostě -  potřebujeme ji!  A Standa musí souhlasit!"

Když jsem pak příští den vstoupil do archivu, změřila si mne ta  obrýlená slečna velice zlým pohledem: „Už jste tu zas? Ještě to nemám!“ Zavrtěl jsem hlavou: "Slečno Neděl-é- Nadějová, přicházím za vámi s dobrou nabídkou…“  Skočila mi do řeči: „Já nemám zájem o vaše nabídky!“, řekla hrdě.

„Nechte mne, prosím, domluvit. Chtěla byste třeba pracovat v našem týmu na projektu investičního celku "Kolárna Egypt",  a sice ihned, nebo ještě dříve?"
„Vy jste se zbláznil, copak mohu?“, zeptala se nerudně. „Ano, můžete nám pomoci s technickými překlady dokumentace do angličtiny“, vynesl jsem své eso!

Slečně vzrušením zrudly tváře: „To bych strašně ráda, ale víte, já jsem kádrově neúnosná, to nahoře nikdo nepovolí - a vám to ještě uškodí, pane inženýre", řekla neopatrně, ale dobrácky.
„To by už byla moje starost, slečno, řekněte jenom, jestli to berete?“
„Ano, ano, beru! Pane inženýre, děkuji za vaši důvěru ve mne, já nevím, jak vám to mám říct, já budu šťastná,“ slečna se zajíkala a brýle se jí zapotily.

 „Slečno Naďo-é-é, promiňte, už jsem se zase spletl.“
„Ano, říkejte mi klidně Naďo, to se mi líbí…i když jsem Alena.“

Do odletu zbývaly už jen čtyři týdny na přípravu nabídkového projektu a vše běželo jako na drátku, kdyby soudruh Standa-Brašnička nezdržoval slabomyslnými dotazy, jako: „Nezapomněli jste u toho kola brašničku na nářadí?“ Když se zase jednou objevil "brašnička", jak jsme ho překřtili, a začal se čílit, že v tom našem seznamu tu brašničku zase nenašel, vypěnil jsem vztekle: „Nekovové součásti kola, jako pneumatiky, sedla, reflektory a braš-nič-ky, nejsou součástí výrobního programu, alébrž je najdeš v seznamu nakupovaných komponentů..."

Náš odlet do Káhiry vyšel právě na 9.květen, kdy se, jako každý rok, na Letné řinčelo zbraněmi a sevřené šiky mašírovaly před tribunou s nejvyššími papaláši. Autobus ČSA do Ruzyně musel ten "Paráde-Marš" objíždět...

Při našem čekaní na pasovou kontrolu na letišti jsem zaslechl hlasitý rozhovor vymóděných kokodaček, letících natáčet do Bělehradu: „To se máme, že letíme do Bělehradu. Jsme asi jediný v tomhle davu. Zatím vyvolávali jen chudáky do Brna!"

Vtom se ale od okénka ozvalo: „Mr.Toms, Cairo!“ V tu ránu jsem se stal v jejich očích hvězdou. Když zjistily, že mluvím česky, obstoupily mě jako kvočny kohouta a s devótním výrazem v nalíčených tvářích se ptaly: „Vy letíte až do Caira?  Teda, vy se máte! To my jenom do Bělehradu.“

Na káhirském letišti nás měl už očekávat obch. zástupce JUDr. A. Loudal, který se držel hesla "nomen = omen" a přišel o víc než hodinu  a  půl  později na sraz s námi.

Standa chtěl využít čas a vyšel si se svou českou, obstarožní zrcadlovkou na krku, před budovu. Chtěl, abych se někde zeptal, může-li si tady vyfotit některé letadlo?

Řekl jsem mu: „To je úplná blbost! Tady nejsi v socialismu, tady smíš všechno a beze strachu!"
„To já právě nevím, zeptej se třeba támhle tý letušky,“ škemral.
„Takovou blbost se ptát nebudu, zeptej se jí sám! Řekni: „Can I take here a snap?“
Rozběhl se k přicházející krásné egyptské letušce a zvolal hrdě: „Tejkesnep?“
Usmála se na něj mile, zaujala ladnou pozici a řekla: „Yes!“
Standa mával rukama: „Nein, ich –éé- letadla!“ Musel jsem rychle zasáhnout. Vyrval jsem mu foťák z ruky, vyfotil letušku, poděkoval jí a omluvil svého kolegu, že neumí anglicky...
„Co blbneš“, zuřil Standa, „až uvidí má stará, že si fotím letušky, bude šílet!“
„Tak to holt svedeš na mne, řekneš jí, že jsem erotoman!“

Dr.Loudal nás pak odvezl do třetiřadého hotelu a slíbil, že nás zítra ráno v deset odveze do továrny a představí nás celému vedení firmy: „Potom však, soudruzi, budete plavat sami, nemám čas, mám tady na krku devět firem!"  

„Pozor, soudruhu“, ozval se Standa, „já potřebuju, abysi tam byl porát, dyk já se s nima tou hatmatilkou nedomluvim!“ zvolal  Jeníček.
„Tak to ne, soudruzi, já nejsem tlumočník, jestli neumíte anglicky, francouzsky,   nebo aspoň německy, tak se můžete rovnou otočit a letět zpátky do Prahy!"

 Ozval jsem se: "Já se pochopitelně anglicky domluvím!" 
„Nóó, já teda umim německy, když na to příde“, soukal ze sebe Standa, „ale mně bylo  naší stranickou  organizací  slíbeno,  že budeš  u všech jednání  přítomen ty!"

„Tak to zapomeň!  A mimochodem, máte sebou  vizitky pro představovací rituál?" 

„Já je  samozřejmě mám, ale tady Standa tvrdí,  že to je buržoazní přežitek!“
„Takže, soudruhu Jeníčku, mám tady náhodou pro takovéto případy jako jsi ty, prázdné kartičky, kterých si pro zítřek připrav aspoň osm s vlastní rukou napsaným jménem. Já všem vysvětlím, že jsi své firemní vizitky zapomněl v Praze. 

Ráno, hned u snídaně Standa opět exceloval. Hotelový číšník roznášel na stoly nových hostů stojánky s čísly pokojů. Když došel k nám, zeptal se Standy na číslo jeho pokoje: „Number of your room, please?“
„Najn rum - abstinent!“, mával divoce oběma rukama Standa, doplnil jsem rychle:

"Number fifteen!" Bylo mi za něj trapně: „Hlavo zlatá, co jsem tě učil celý večer? Číslo mého pokoje je patnáct, anglicky: Number of my room is fifteen!  Pochop to, room je tady pokoj a ne chlast!"

K představování u firmy se dostavilo sedm ředitelů. Měli tam na každý úsek extra ředitele a všech sedm se muselo shodnout, aby se mohlo něco rozhodnout. S tou výrobou kol přímo souvisel jenom jeden z nich, ředitel Said Fouadh, který byl určen být nám partnerem, po celou dobu nešeho pobytu v Cairu.
Brzy nato se odporoučel  Dr. Loudal,  když bystře postřehl, že Mr."Ženysek,"  jak oni jeho jméno "Jeníček" četli, určitě svojí neznalostí všeho, způsobí šílený trapas u kterého on nechtěl být,  aby tak neztratil své renomé u dalších firem v Egyptě. 

Egypťani z důvodu, že já jsem vypadal vedle Jeníčka moc mladě, oslovovali uctivě napřed Standu. Ten se ale tvářil přitrouble, načež se mně neustále ptal: „Co to zase chtěj?“ To se pochopitelně Egypťanům nelíbilo, mysleli si, že se radíme o něčem co oni nesmí slyšet a zeptali se mě, proč pan Ženysek nemluví sám za sebe? Vysvětlil jsem jim, že Mr. Ženysek bohužel nerozumí anglicky...

 "No problem, jakou řečí mluví?  Obstaráme ihned tlumočníka.“
Standa suverénně prohlásil, že mluví německy. V tu ránu tam byl tlumočník do němčiny, ale milý Standa mu nerozuměl ani "Worta". Debilně blábolil: „Wie geht’s?“ (‚Jak se daří?‘), nebo pro změnu střídal výrazy jako: „Fajn, Najn, Šén, Richtyk!, Príma!“

Egyptská strana to ihned pochopila a začali jednat pouze se mnou...

Jako rána do hlavy byla pro mne první otázka ředitele Fouadha: „Mr.Toms, jste autorizován udělat celý projekt tady u nás?  Máme totiž špatné zkušenosti s lidmi z Československa. Byla zde již celá řada pánů z Prahy, udělali si zde krásnou dovolenou, ale jinak se nic nestalo. Jestliže nejste oprávněn vyprojektovat výrobnu kol zde v Egyptě, vraťte se, prosím, zpět do Prahy a my tu smlouvu tentokrát definitivně vypovíme!“

Štěstí, že on tak dlouho mluvil, aspoň jsem měl několik vteřin času si rozmyslet, co mu mám odpovědět. Věděl jsem, že oprávněn nejsem a není to vůbec v mých silách. Nejsem chemik ani elektrikář, jsem jenom technolog. Jenže, když přiznám, že autorizován nejsem, tak pofrčíme zítra domů s pořádnou ostudou. Rozhodl jsem se tedy diplomaticky lhát: „Pánové, jsem plně autorizován udělat tento projekt zde u vás v Cairu,  k vaší naprosté spokojenosti...“
„Bravo! Vy jste první Čechoslovák, který tady u nás, chce pracovat“, libovali si bouřlivě všichni a zatleskali mi!

Nakonec mne ředitel Fouadh odvedl do projekční kanceláře, která pozůstávala z jednoho stolu, rýsovacího prkna a čtyř mladíčků, kteří měli za úkol plnit mé rozkazy, tj. napínat pauzák na prkno, otáčet ventilátorem tak, aby stávající vedro bylo pro mne snesitelnější, přinášet Coca-Colu a cigarety, ořezávat tužky a barevně šrafovat mnou označené plochy na výkresech.
„Mr.Toms, vy osobně dělejte pouze tu kvalitní práci, na všechno ostatní máte tyto pomocné síly“, zdůraznil ředitel Fouadh.

 „A kde bude sedět Mr.Ženysek?“, zeptal jsem se, byla tam jen jedna židle...
„Ten může být kdekoliv, může si projít naše výrobní haly, mohl by vybrat a označit ty z našich obráběcích strojů, které bychom pak mohli použít pro výrobu kol, nebo může se jet vykoupat k moři do Alexandrie, to je nám úplně jedno, jeho pobyt platí Praha!  Ovšem vás, Mr. Toms, platíme my - považte: sedm liber denně - a v tom je ten rozdíl. Od vás chceme jen a jenom tu kvalitní práci.“
Teprve teď jsem pochopil jak se věci mají! Řekl jsem si, mojí šancí je, ukázat jim výkon a získat Fouadha na svoji stranu.

Můj první triumf byl v tom, že nemohli nalézt stavební výkresy od budovy, do níž se měla kolárna situovat. Začal jsem chápat, proč vybouchl Technoprojekt, který si dovezl hotové výkresy celé fabriky na kola, zatímco Egypťané nechtěli stavět novou budovu, ale naopak zamýšleli použít starou budovu po zrušené výrobě petrolejových lamp!" Obě smluvní strany se rozešly ve zlém a čeští projektanti si výhodně zajeli k moři do Alexandrie se vykoupat a český stát přišel nejen o paritní směnitelné Korunky za projekt, ale i o jméno ČS jako solidních partnerů...!

Nabídl jsem zoufalému Fuadhovi, že ten jejich ztracený stavební plán budovy  nakreslím já sám, i když to není povinnost naší strany. To zapůsobilo velice dobře!

Lezl jsem v děsném vedru s měřícím pásmem po zemi i po rovné střeše s jedním ospalým mladíkem, jehož jsem pověřil důležitou funkcí: držet druhý konec pásma. Nežli jsem odečetl délku a zanesl ji na papír, vždycky usnul. Nakonec jsem, přes všechny potíže udělal půdorysy obou podlaží a začal situovat provozy do této jednopatrové budovy. Naštěstí pro mne, sedm ředitelů přicházelo se stále novými nápady a požadavky, takže jsem byl nucen, dle jejich přání vypracovat celkem pět alternativ v situování jednotlivých dílen, což mi zabralo necelé dva týdny.

Řediteli Fouadhovi to začínalo být trapné, neboť toto zdržení měla na svědomí egyptská strana. A když se sedm ředitelů opětovně nemohlo dohodnout na nějaké variantě, přišel za mnou s návrhem vzít mě dnes na výlet k pyramidám, abych kromě hotelu a práce poznal také něco z krás Egypta. Odpověděl jsem diplomaticky: „Mr. Fouadh, jak jste už sám správně řekl, že já vás stojím sedm liber denně, tak raději zůstanu zde a budu pracovat. Děkuji Vám za pozvání...“   

Fouadh se mi začal pokorně omlouvat, že bohužel po svých zkušenostech s ČSSR měl i na mne špatný názor, ale ten si za tyto dva týdny naprosto opravil a prosí mě, abych jeho pozvání přijal. Chtěl by mě totiž následně pozvat na večeři k sobě domů a představit své ženě i dceři Neftis.

„A co uděláme s panem Ženyskem, ten chce být všude se mnou“, řekl jsem nejistě. Věděli jsme oba, že jeho hlavním a vlastně jediným úkolem je mne hlídat...
„Mr. Ženysek se půjde podívat na striptýz, dal jsem mu vstupenku“, usmál se chápavě, „tomu snad bude přece rozumět…“

Od tohoto dne byl můj vztah s Fouadhem naprosto přátelský. Od pyramid, kde jsem prvně seděl na velbloudu, mě odvezl přímo do svého domu. Jeho boubelatá černá manželka a štíhlá dcera byly vzhledově tak rozdílné, že jsem sotva mohl uvěřit, že se jedná o matku s dcerou. Neušlo mi, že mě Fouadh sleduje, jak se mi jeho sedmnáctiletá dcera Neftis líbí.  Ta měla bronzovou pleť asi jako Italka a byla nádherná. Měla mandlové oči, plné rty a pěstěné perleťově růžové nehýtky nalakované lakem Cutex z USA, jak mi sama na můj dotaz vysvětlila.

Fouadh mi na úvod pustil gramofonovou desku s "My Country" (B.Smetana: Má vlast), načež mi při večeři vylíčil, jak probíhá doma jejich všední den, počínaje ranním vstáváním za příjemně chladného východu slunce. Nejprve se všichni umyjí studenou vodou, načež přejdou do modlitebny. Po modlení se vrátí opět na svá lůžka, k odchodu do práce zbývají ještě dobré tři hodiny pro milostné hrátky.   

A tedy v tomto našem žití  se rovněž  jeví ona moudrost koránu, která pamatuje na to, aby náš národ nikdy nevymřel! Večer není pro lásku dobrý, protože vedro vášeň ubíjí!... Když mi pak nečekaně naznačil, že by mě mohl jmenovat ředitelem v jejich firmě, byl jsem nucen, ač nerad, odmítnout. Zakroutil jen hlavou: „Nechápu, co vy stále hledáte za štěstí v tom vašem komunismu? 

 A jen tak pro zajímavost jeho dotaz: "Líbila by se vám moje dcera?“

„Mr. Fouadh, velice si cením vaší nabídky, ale jsem ženatý.“ Fouadh pokývl hlavou: „Škoda, že vy v Evropě můžete mít jenom jednu manželku, ale kdybyste se přestěhovali sem a přijali naší víru…“ Rozesmál jsem se: „Mně by se to líbilo, ale mé ženě těžko! Kolik manželek máte vy, pane Fouadhe?“ Fouadh se uculoval: „Mám sice jen jednu, ale mohl bych mít čtyři, kdybych chtěl. To je dobré vědomí, že mohu, ale je v tom háček, musel bych je všechny ze svého platu uživit...“ 

Do konce mého pobytu v Egyptě  zbýval už jenom týden  a já jsem byl nucen pozvolna připravovat Fouadha na to, že prováděcí projekt se musí udělat v Praze, ale jak mu to mám jenom říct? Nouze naučila Dalibora housti a mne zase naučila diplomatickým polopravdám: „Mr.Fouadh, jak víte, ztratili jsme asi už deset dní času, jednak kvůli vašim chybějícím stavebním výkresům a kvůli neshodám na straně vašich ředitelů. Chtěl bych vám navrhnout jedno řešení, které bude nejrychlejší a též i nejlevnější!“

„Ano? Prosím, navrhněte je, poslouchám“, řekl.
Odkašlal jsem si, napětím mi vyschlo v hrdle: „Udělat zde na místě veškeré prováděcí výkresy mi bude trvat nejméně tři měsíce, to znamená, násobeno sedmi librami denně, celkem vysokou sumu. Když ale tyto podklady odvezu do Prahy, kde na mne čeká celé oddělení odborných projektantů a kresliček, nebude vás to stát vůbec nic, a já vám slibuji, že kompletní projektová dokumentace bude ležet zde na vašem stole nejpozději do 31.července!“
„To je sice výborný nápad, ale je v tom jeden problém…“, Fouadh se zamyslel, „kdyby to záviselo jenom ode mne, okamžitě bychom si mohli plácnout, protože já vám osobně naprosto věřím, ale ostatní manageři to určitě zamítnou s tím, že československé straně se věřit nedá. Myslí si, že když odjedete, zůstane zase všechno na mrtvém bodě.“ Cítil jsem však, že je Fouadh trochu na vážkách, a tak jsem riskl vsadit vše na náš přátelský vztah: „A kdybych vám dal své osobní čestné slovo, že tento termín česká strana stoprocentně dodrží?“ a podal jsem mu ruku...

„O.K.! Pokusím se to prosadit“ a moji ruku přijal.

Poslední týden jsem už jenom dokončoval jimi vybranou alternativu a ve středu odpoledne za mnou přiběhl nadšený Fouadh, aby mi zvěstoval radostnou novinu: „Mr.Toms, vyhráli jsme! Prosadil jsem se u všech direktorů! Váš projekt se může dokončit v Praze!“
Spadl mi balvan ze srdce. Dokonce i Standa mě pochválil: „Čoveče, to je teda úspěch! Kšeft je zachráněnej, takže jsem ochotnej přihmouřit vobě voči, že jsi byl u toho Fouadha doma, přestože to je výslovně zakázaný chodit do privátu… Víš vo tom přece, ne?“
„Stando, prima, a já zapomenu, žes byl na striptýzu, to je taky zakázaný, ne?“
„Čoveče, ty to víš? Tak ani muk!“, zděsil se můj ctnostný bachař.
V pátek jsem si sbalil kufry a zajistil letenku do Prahy. Standa naopak zůstal ještě v Egyptě, měl prý jakési jednání s Dr.Loudalem v Alexandrii. Popřál jsem mu krásné dny u moře, zeptal se ho, má-li plavky a šťasten jsem odletěl do Prahy sám...

Doma mne čekala celá série nepříjemných překvapení. Připadalo mi to, jako bych zde nebyl nikoliv tři týdny, ale aspoň tři roky! Manželka mi suše oznámila, že se zamilovala do svého šéfa. Reagoval jsem stejně suše: „Tohle vědět včera, ženo, tak jsem zůstal v Egyptě,  ještě pár let!“

V práci na mě čekal další šok. Standa měl pravdu: ti blbci nahoře skutečně zlikvidovali celé naše oddělení, takže tam zbyla jen hrstka stranických neumětelů a mnou vyžádané tři dušičky - Monika, Naďa a Olda. 

Nejprve jsem je seznámil, jak jsem dopadl v Egyptě a předal jim malé suvenýrky z Caira. Načež jsem jim svěřil, jak to dopadlo s projektem a jaké problémy nás čekají teď, pokud budou chtít zůstat se mnou u tohoto projektu a dělat jako ve šroubárně i přesčasy, soboty i neděle tak, abychom splnili slib, že Fouadh to dostane 31.7.1958 na stůl!

Nadšeně mě ujistili, že mě ve štychu nenechají, ale naše  rýsovací prkna  jsou pryč!  To  jest   až  na  Moravě  v  Kuřimi !!!

Nejdřív jsem byl na mrtvici. Sedli jsem si všichni kolem mého stolu, který tu naštěstí zůstal a vylíčil jsem jim tu celou zapeklitou situaci, ve které teď vězíme až po krk: Termín 31.červenec musíme ovšem dodržet, i když zatím nevím jak. Mile mě překvapila ochota všech tří dělat denně a zdarma přesčasy, ale nevzdat to! Musí se někde sehnat čtyři prkna - stůj co stůj, a to ostatní zvládneme. Došel jsem za ředitelem a dal mu "kudlu na krk", aby nám ihned sehnal nějaká rýsovací prkna, jinak si můžeme kolárnu Egypt strčit za klobouk. Byl jsem tak rozezlen, že jsem mu vyhrožoval, že mám chuť jít na ministerstvo a říci jim, že kvůli čtyřem blbým prknům, ztratíme obchod za stovky milionů! To pomohlo. Už druhý den byla naše prkna nazpět v Praze!  Rozpracoval jsem harmonogram úkolů na padesát dní, tedy včetně sobot a nedělí...

Potom nám nastala opravdická šroubárna, ale termín jsme stihli. Prvně v životě jsem dělal přesčasy rád i když nebyly ani náznakem placené..!!!
Neměl jsem aspoň čas myslet na to latentní napětí a vyhaslý krb u nás doma. Ale 26. července jsme odeslali balík výkresů přes Technoexport, expres do Káhiry a zapili naši výhru nad časem českým šampusem!

Na příští podnikové schůzi přišel sám velký soudruh ředitel s oznámením všem, že dík píli několika soudruhů v čele se soudruhem Jeníčkem byl zachráněn projekt

kolárny v Egyptě, a proto jmenuje soudruha Jeníčka svým technickým náměstkem. Za splnění stranického úkolu na 100%, dostává tento vzorný soudruh standartu nejlepšího pracovníka za 1. pololetí roku 1958.

Hned následujícího dne přišli za mnou tři soudruzi z KSČ, a aby mi to nebylo líto, že Jeníček byl povýšen na technického náměstka ředitele a já nic, nabídli mi možnost okamžitého vstupu do strany, aniž bych musel být napřed dva roky kandidátem jako všichni ostatní.  Celej říčnej, jsem je vypoklonkoval ze dveří a hned nato jsem byl přeřazen ze zahraničních projektů na méně důležitou práci pro tuzemsko. Měl jsem chápat, že prý to jinak nejde, měl jsem též chápat, že se tím musí snížit i můj plat. Nechápal jsem ovšem NIC!  Dal  jsem  výpověď, odešel  k jiné firmě, kde bylo lepší bydlo. Horší bydlo snad, ani už býti nemohlo!!!

 DOVĚTEK:
Za tuto zde vylíčenou záchranu toho mnohamilionováho projektu "Kolárna Egypt" jsem od své vlasti Č(SS)R nedostal žádnou odměnu, ani 1 Kčs, ale od egyptského ředitele Fouadha jsem při odjezdu dostal krásný tepaný mosazný tác (40 cm) s vyrytým nápisem na spodní straně: 

        >>>>>> Mr. TOMS,  CAIRO 28-5-1958.<<<<<< 

Dodnes tento tác visí (nablýskaný Sidolem) u nás doma na zdi a já i po 65 letech si ho vážím. Je pro mně Kolárna Egypt, kterou jsme kdysi  vyprojektovali zdarma...

https://youtu.be/37GPhHuA1z8
( Faraone: Propusť hned lid můj!)

Jak se dostat do TELEVIZE ?

Jak jsme se s mojí ženou Jitkou, my, takzvané dvě společenské NULY stali televizními hvězdami. 

Bohužel jenom na dvacet minut a ovšem zcela zdarma...  

S odstupem, dnes už asi osmnácti roků, mohu prohlásit, že i přes velký potlesk jsme se sice celebritou nestali, ale zato naše setkání s moderátorkou paní Ester Janečkovou, jakož i s panem režisérem Chaunem, nám tohle celé "Brimborium" vynahradilo...

Jak to začalo? Začalo to nevinně tak, že mi zavolala jedna známá, paní Klárka, že by měla pro mne kšeft, sice zadarmo, ale jinak moc lukrativní. Divil jsem se, co to asi může být za výnosný obchod, když není ani „za hubičky?“ Milá Klárka pokračovala: „No, prostě, jedna moje známá se zná s jednou jinou paní, co dělá v televizi a oni tam hledají do nového pořadu, který bude moderovat paní Ester Janečková, nějaké inteligentní a též komunikativní typy, nejlépe rodu mužského.“

 Řekl jsem jen: "Chápu, Klárko, hledají někoho ukecaného!"

„Já jsem to sice tak ostře nechtěla nazvat, ale ano v podstatě máte celkem pravdu. Další dotazy vám zodpoví milá paní Ester Janečková. Já doufám, že se na mně nezlobíte, víte, já jsem si vzpomněla, jak jste nám jednou vyprávěl o Vaší svatbě a o těch sedmi oddacích listech, které Vám byly vystaveny a jak jsme se u toho nasmáli, z čehož jsem usoudila, že vůbec nejste typ zakřiknutý“, vysvětlila Klára.  

"A  o čem bych měl -éé- jako mluvit?" zeptal jsem se hloupě.
„No, prostě nejde o nic složitého, musíte jen někoho hledat a  to je pozvat ho do televize, jelikož jste se už dlouho neviděli.“
„Jenže já nikoho nehledám, ale napadá mě jiná věc, co kdybych tam pozval manželku Jitku, se kterou se sice vidím denně, ale protože se blíží 20.výročí naší svatby, tak by to pro ni bylo krásné a hlavně nečekané překvapení!"

„To já tedy nevím, ale zavolejte tam a zeptejte se na ty podrobnosti radši sám!“

 Takže tedy slovo dalo slovo, já tam zavolal a ono to klaplo. Bylo mi řečeno, který den a v kolik hodin se dostaví tzv. "pošťák Ondra" s červenou obálkou a mým úkolem bylo pouze zajistit, aby moje manželka byla doma. Nesměl jsem pochopitelně dát najevo, že o něčem vím a jen jsem tajně hlídal, aby nikam neodešla. Žena se naštěstí pustila do žehlení, ale jen tak v županu a s neupravenou hlavou. Když už to trvalo moc dlouho, začal jsem trnout, že už každou chvíli ten pošťák přijde a tak jsem ji chtěl nějak nenápadně nasměrovat do koupelny: „Jituš, co kdyby ses teď trochu upravila a ustrojila, a že bychom si dnes někam zajeli na dobrý oběd, abys nemusela vařit?“
„No, to bych docela ráda šla, ale to prádlo ještě dožehlím!“ A bác-ho, vtom zazvonil pošťák Ondra. V domácím telefonu jsem se dozvěděl, že je tu pošta pro moji paní. Manželka musela, tak jak byla, sejít dolů k domovním dveřím a proti ní se najednou vyvalila rozsvícená kamera, což ji dost vyděsilo. Když pak přišla za mnou nahoru, řekla mi vzrušeně: „Tak tohle nechápu, někdo se chce se mnou sejít v televizi! Nemám ani ponětí kdo to je!“
„No, to ti tedy závidím, drahá ženo, to bych si já přál taky, to je přece terno!“
„Ale já se tak nerada někde ukazuju, já nevím, jestli tam mám jít...“
„To je teda dobrý, ty nevíš, ale mně se taková věc nestane!“
Manželka zapátrala v paměti a pak mi řekla potutelně: „Tak mě právě napadlo jestli v tom nemáš náhodou prsty -  ty sám?“
„No dovol, Jituš, jak bych moh‘? Jestli si opravdu myslíš, že já? To by mě tedy docela mrzelo.“ Její podezření se mi podařilo odvrátit také díky tomu, že si vzpomněla na jednu bývalou spolužačku, se kterou se kdysi rozešly ve zlém...
„Ano, to bude jistě ona“, začal jsem ji v tom směru utvrzovat, „to tak vypadá, asi se ti chce omluvit a neví jak do toho!"

Hned příští den jsem však začal svého nápadu litovat, protože manželka byla tak rozrušená, že nemohla celou noc usnout a ráno když šla ke své doktorce na prohlídku, že ji třeští hlava, doktorka konstatovala vysoký tlak, přestože měla celý život krevní tlak, spíše moc nízký než vysoký...
Snažil jsem se jí uklidnit, že to nic není a když nechce být slavná, že tam nemusí jít a prostě se jen omluvit. V příštích dnech když se zcela uklidnila mi řekla: „Dobře, tak já tam tedy půjdu, ale musíš tam jít se mnou!“. To jsem jí tedy svatosvatě slíbil.

 Jenže, když se potom přiblížilo to osudné natáčení, zavolala mi režisérka, že já musím přijít o dvě hodiny dříve než manželka, aby mohli se mnou napřed natočit ten rozhovor. Musel jsem tedy, ač nerad, opět lhát a navést mého kamaráda, aby mi zavolal, že potřebuje odvézt na letiště. Manželce jsem zase slíbil, že přijedu z letiště rovnou do televize, takže tam budeme zhruba oba dva současně.
A když jsem se jí pak zjevil na obrazovce, přednesl jsem, kromě sáhodlouhého povídání o našich 7 oddacích listech, onu vlastní rýmovačku k 20. výročí svatby:

Moje zlatá ženuško, Jituško:

Šest-a-třicet dlouhých let  

musel se otáčet svět 

a já se sama sebe ptal:     

"Kde najdu kdy svůj ideál?"

A potom dne 17. srpna 1983 se to stalo:

Ty stanula jsi ve  dveřích - a s úsměvem, 

v těch  milých očích svých, řekla jsi jen:       

"Zde jsem!" ( to jsem si už přimyslel.) 

Já cítil jsem hned, to byla síla,  

že mezi námi jiskra přeskočila!

A jelikož jsi věděla, že láska prochází žaludkem, vařilas mi samé pochutiny!

    Jsem rád, že jsi Moravanka,
    býti nadán jak  Paul  Anka,
    složil bych dnes v okamžení
    ódu  na  to  Tvé  VAŘENÍ!
    Neboť tvrdím zas a znova,
    že  Bocuse  či  Rettigová,
    na tom se my můžem  shodnout,
    ať se jdou  s  vařením  bodnout!

    Resumé:
    Co bych řek‘ teď – nevím dál,
    prostě:  Jsi  »MŮJ  IDEÁL!«

Moji recitaci podbarvila nádherná skladba G. Gershwina "The Man I Love", jejíž text souvisel s příběhem našeho seznámení, ovšem jako "Žena, kterou miluji..."

A tak jsem byl takzvaně tím vším, zcela unesen, jako kdybych dostal "OSKARA!"

Všechno nakonec dobře dopadlo a až dojemné překvapení, potkalo nás oba, když nás v zápětí po natáčení obklopil celý sedmičlenný team včetně režiséra Chauna a moderátorky Ester a blahopřál nám se slovy, že jsme byli až dosud jejich nejlepším případem při natáčení tohoto pořadu...

http://www.youtube.com/watch?v=GRWdDeC7lCg

(The Man I Love = Muž, kterého miluji!)

Zlý sen mých nocí

Asi za rok po rozvodu, bylo to v Německu, mne přestal bavit ten můj nedobrovolný celibát, se kterým jsem se svěřil jednomu kolegovi v práci a ten  mi  dal  ochotně  telefon   na   »GLÜCK«,

seznamovací Agenturu, nabízející  za 80,- DM  až  25  adres  žen,  hledajících  seznámení...

Řekl jsem si chytře, že ty prachy obětuji, protože inzeráty vyjdou časem mnohem dráže a logicky vlastně nezaručují vůbec žádnou odezvu...

Je pravda, že jsem dostal 24 adres, ale vybrat si nebylo vůbec tak jednoduché, protože každý člověk sebe popisuje tendenčně ve svůj prospěch a tak je třeba se chytat maličkostí, aby bylo možno si vytvořil aspoň nějaký dojem. Ve formuláři bylo asi dvacet svislých sloupečků se zaixováním jednotlivých kriterií. Tak třeba váha 00 mi napověděla, že ona dáma je obézní a proto se nechlubí svými kily, výška 180 mi řekla, že to je asi čára dvoumetrová, která si ještě ubírá, věk 39 znamená určitě přes 45, oblékání sportovní mi řeklo: dáma je asi dost málo ženská, záliby literatura, divadlo, koncerty mi řeklo: dáma si ráda vymýšlí. Nakonec jsem si vybral jednu, které jsem zavolal a která jediná měla všechny body popisu celkem normálně nenadnesené a docela střízlivé i pravděpodobné.

Naše setkání se však vyvíjelo naprosto odlišně, nežli bych si mohl ve své nejbujnější fantazii kdy vymyslet. Jako místo setkání mi ona sama navrhla vinárnu „Poesie“ a měl jsem ji poznat podle stříbrných spon v blond vlasech. Spatřil jsem ji skutečně ihned jak jsem vstoupil do lokálu, přestože byly skoro všechny stoly obsazené. Nápadně se třpytící spony v jejích blond vyčesaných vlasech, to se prostě nedalo přehlédnout. Tep se mi zrychlil, ta žena byla skutečně půvabná. Představili jsme se, jmenovala se staroněmecky Hannelore. 
Načež začalo ono nezbytné oťukávání při lahvičce bílého vína. Brzy se však milá Hannelore rozjela takovou rychlostí, že jsem se nestačil divit. Líčila mi právě svůj nešťastný osud i zpackané manželství, když na mne najednou vykulila své krásné mandlové oči: „Můžu si k tomu vínu objednat mandle a malýho myslivečka?“
„Samozřejmě, dejte si všechno, co hrdlo ráčí“, řekl jsem naprosto neprozřetelně. Netušil jsem, že mysliveček je kořalka Jägermeister, a bylo mi jenom divné, že někdo může kombinovat víno s touhle břečkou. „Proti gustu žádný dišputát“, řekl jsem si, a sám jsem jen opatrně ucucával svůj vinný střik. Byl jsem tam autem a nechtěl bych přijít do maléru. Když jsem ale později postřehl jak Hannelore rychle vyprazdňuje láhev vína a dává si již třetího myslivečka mezi to, zeptal jsem se jí opatrně: „Hannelore, vy jste sem přijela autem?“
„Néé, to bych přec nemohla tákhle nasávat, ale víš, já když něco vypravuju, tak se musim dycky napít. Vysychá mi splávek, hi-hi-hi, proto jsem přijela nóbl za poslední prachy taxíkem!“
To, že mi začala tykat mi tolik nevadilo, jako to, že jsem s hrůzou zjistil, že tato dáma je evidentní alkoholička. Začal jsem tedy směrovat hovor tak, že budu muset končit a jet domů, protože musím ještě pomoct mé dceři s domácím úkolem z matematiky.

„Ale dyk je teprve vosum hodin a já jsem dnes tak šíleně šťastná, že sme se my dva našli, ty krasavče“, a políbila mě na tvář. Dyk já jsem původem Polka a ty jsi Čech voba sme Slovani! Načež se začala odstrojovat: "Je mi tu děsný vedro!" Sundala si své paletko, při čemž si rozpustila vyčesané vlasy z uzlu a když si i sundala ramínka od šatů, začal jsem trnout, neboť lehká textilie šatů držela jen tak tak na bujném poprsí a hrozila sesunutím.
"Hannelore, prosím vás", řekl jsem jí podstatně důrazněji, "prosím, nevyprovokujte tady nějaké pozdvižení,  lidé se už otáčí, pojďte, půjdeme ihned teď ven na čerstvý vzduch, to vám určitě  udělá dobře!"
"Eště si dám jednoho prcka, jó, a potom pojedem. Musíš mně ale vodvézt domů, jó?“ Slíbil jsem jí odvoz, jenom abychom co nejrychleji vypadli. Zjistil jsem, že tato dáma začíná být stále hlasitější.

„Prosím vás, ne tak nahlas, nejsme tu sami“, snažil jsem se ji umírnit.
„C-co? Mám snad kvůli nim š-šeptat?“ Začala si šlapat na jazyk.
„Dopijte tu kávu, Hannelore a jedem“, řekl jsem už otcovsky přísně.
„Tak jo, tati, ale ještě jednoho myslivce na cestu – a basta!“
„Ne, už jsem to zaplatil. Když ihned nepůjdete, tak vás tu prostě nechám! To už je mi jedno,  jak se dostanete domů.“
„N-neser bohy, ř-řikám ti, že chci prcka a pudu dobrovolně“, zařvala jak na celý lokál.
Přes její odpor jsem ji rychle dotáhl až k východu z restaurace, ale bylo mi trapně, když jsem zaslechl poznámku jednoho hosta: „Tomu chlapíkovi tuhle jeho nádheru tedy vůbec nezávidím!“

Venku se už stmívalo a Hannelore se na mne pověsila jako popínavá rostlina, aby udržela balanc. Dovedl jsem ji k autu na parkovišti a řekl rezignovaně: „Asi jsem někdo jako dobrák až blbec, ale domů vás odvezu. Pamatujete si vůbec kde vlastně bydlíte, abyste mě mohla navigovat?“
„Nejsem vožralá, jeď a já ti za to zazpívám“, a spustila: „S láskou je ten celý svět krásný!“ Cestu mi však ku podivu ukázala správně, takže po čtvrthodince zpěvu, kdy jsem takřka ohluchl na pravé ucho, zvolala jásavě: „Stop! Tadydle by-bydlím, můj drahý p-pilote!“ To byla její poslední věta co řekla. Načež otevřela dveře a vypadla střemhlav nosem do hromady písku na chodníku a zůstala ležet. Byla úplně štajf. Namáhavě jsem ji zvedl, byla jak pytel cementu a stylem hození přes rameno jsem ji odnesl před vchod do baráku. Tam jsem ji, coby žehlící prkno, opřel o domovní dveře a zmáčkl všechny tři zvonky najednou. Bleskově jsem skočil do auta a bez otálení zbaběle ujel.

Alkoholička Hannelore měla bohužel moje telefonní číslo a tak se stalo to, čeho se jsem se obával, začala mi volat domů. Nejprve se snažila se omluvit a sváděla to na trému z prvního rande, na zármutek z úmrtí své babičky, též na bolavý zub a slibovala, že už se jí to nikdy více nestane. Trpělivě jsem jí vysvětloval, že se na ni nezlobím, neboť ani nemám právo ji jakkoliv kritizovat, jenom se s ní už nechci setkat, protože se my dva k sobě prostě nehodíme a naše sbližování by nemělo žádnou naději na úspěch. Pak se odmlčela...

Asi tak po čtrnácti dnech mi zavolala v noci ve čtyři hodiny, už svítalo a já jsem měl naštěstí náš telefon v ložnici, aby se nevzbudila dcera. Podle hlasu byla opět na mol a svou řeč zahájila pro mne poměrně docela málo milým přátelským oslovením: „Ty nafoukaný hovado, co ty si to vlastně vo sobě myslíš, že jsi něco lepčího než já? Já se na tebe můžu vy...“ Ihned jsem položil sluchátko.  

O několik vteřin později zvonila znovu.  Zvedl

jsem opět jen sluchátko a hned ho zase položil a spal dál. To se opakovalo asi třikrát a pak ji to přestalo bavit, musela totiž znovu vytáčet celé číslo a to ji nemohlo bavit moc dlouho. Zatímco já jsem se vůbec nerozkoukal a mohl pokračovat dál ve spánku.

 Přesto však byla Hannelore vytrvalá, po dobu několika dalších týdnů.  Když však zavolala přes den, bylo to o to horší, že jsem nemohl vědět není-li to někdo jiný a tak jsem si nerad vždycky musel vyslechnout aspoň to její oslovení, respektive pozdrav, dřív než jsem to položil: „Ty prase,“, „Ty dobytku“, „Ty hnusáku fialovej“...

 Už to celé trvalo třetí měsíc, když se náhodou povedlo, že mě Hannelore zavolala odpoledne místo za svítání a právě v době když byla u nás na kafi sousedka Doris, které jsem tento celý příběh pár dní před tím vyprávěl. „My o vlku a vlk za humny“ pomyslel jsem si, když jsem po zvednutí sluchátka uslyšel: „Ty nadutý jelito blbý zapnul jsem okamžitě reproduktor, aby to Doris slyšela přímo na živo, "... hele, nepokládej to sluchátko, ty trottle, rozumíš mi, já ti musím něco říct..." Doris vyskočila a ukazovala mi, abych jí předal telefon, že bude pokračovat za mne. Ten nápad se mi moc líbil a tak jsem řekl do telefonu: „Hannelore, dovolte mi, abych vám dnes konečně představil

svoji manželku Doris.“ A Doris pokračovala: „Dobrý den, paní Hanne-

Lore, manžel si právě musel odskočit, co mu mohu od vás vyřídit?“
„É-é, vy jste jeho manželka? É-é, já si myslela, že je tó- rozvedenej, aspoň to fakticky tak tvrdil.“
„Nojo, on to někdy rád říká, to víte umělec, člověk je musí tolerovat!“
„Jaktó, umnělec, to že vobčas trochu maluje?“
"Ne, ne, malování, to je jen jeho hobby, ale on je spisovatel a docela na úrovni. Teď mu brzy má vyjít nová kniha..."
"To sem nikdy neslyšela!"
„On píše psychologické romány, je tím známý i ve světě.“ Žasnul jsem jak pohotově si výřečná Doris dovedla vymýšlet.
„To je ale divný, ž-že sem vo něm ni-nikdy nic neslyšela ani nečetla.“
„On píše pod pseudonymem, ale nezlobte se, to vám já nesmím prozradit. Víte, on se totiž specializuje na tragické osudy různých lidí, kteří v životě nějak ztroskotali...“
„A ko-kolik je vám let, smím-li se vás z-zeptat“, řekla najednou téměř vystřízlivělá Hannelore.
„Letos v lednu mi bylo dvacet šest, proč se ptáte?“
„Óh, to jsem proti vám stará paní, je mi už čtyřicet dva let. Řekněte manželovi, že ho pozdravuju, a že se budu v nejbližších dnech vdávat - sbohem.“
Dopadlo to tedy skvěle, díky pohotové sousedce Doris, se vypitá Hannelore už nikdy neozvala... A já si spokojeně oddychl...
*

http://www.youtube.com/watch?v=e38nThw0_3I&feature=related

Jaruška a platonik

Připadá mi to jako vzpomínka na středověk a ono to je z mého mládí...

Ve věku 18 let jsem byl víceméně přinucen se přihlásit do kurzů společenského tance, protože jinak bych byl před všemi svými kamarády znemožněn. Byl jsem proti nim stejně nějak přibrzděný, oni už buďto měli začátečnické taneční za sebou, a hodlali se na podzim přihlásit do pokročilých, nebo chodili tančit i bez tanečních, jenom já jsem se stále vymlouval, že tančit neumím, což byla konečně pravda a jednak, že nemám odpovídající garderobu, což byla také pravda. V podstatě jsem se ale styděl tančit, což jsem nechtěl za žádnou cenu přiznat. Ovšem onen podzim, po mých osmnáctých narozeninách už nebylo vyhnutí, pokud jsem nechtěl vypadat v očích svých spolužáků jako debilní nedochůdče. 

Moje máti byla ráda, když jsem jí oznámil, že se chci přihlásit do tanečních, ona sama mě několikrát marně nabádala, abych tak učinil. Když jsem ji však požádal o peníze na zaplacení kurzu a na černé šaty, bílou košili, černého motýlka a bílé rukavice, šly na ni mrákoty. „To stojí přece strašně moc peněz, ty jsi se zbláznil!“, vyhrkla máti. 

„Černé boty a ponožky mám, ale to ostatní co stojí na přihlášce u tanečního mistra Opelta, to musí každý bezpodmínečně mít“, snažil jsem se zmírnit šokující účinek na matku, „jinak nemohu jít do tanečních, a to sis přece sama přála.“ 

„Jak to, že nemůžeš? Bílou košili máš, akorát ti na ní musím opravit rozedřený límeček, černé šaty tu visí od naší svatby nenošené v otcově skříni a na ten motýlek, rukavice a zápisné, ti peníze dám“, naplánovala rezolutně matka. 

„Ale, mami, zaprvé jsem větší o půl hlavy než táta a zadruhé ty šaty jsou už aspoň dvacet let z módy“, namítal jsem zoufale. 

„Nic, móda-nemóda, pánské černé šaty se vůbec nemění, proti molům jsem je ochránila naftalinem a když se vykartáčujou a pověsí na půl dne na balkon, budou jako nové. Jo, a ty boty si dej spravit panu Tučkovi, mají sešmajdanej kramflek!“ 

 

Takže takto vymóděn jsem přišel na první hodinu do tanečních. Naštěstí pro mne byla tato přípravná hodina jenom pro pány a mistr Opelt nám v ní vysvětlil základní společenská pravidla pro styk s dámami, to znamená: jakým způsobem si dámy zadáme, tedy, lehkou úklonou se slovy: „Smím prosit?“, dále jak máme dámu při tanci držet, aniž bychom jí zlámali žebra, a o čem se s ní máme bavit. Byla nám doporučena zajímavá témata jako třeba o počasí, o škole a o kultuře. Dozvěděli jsme se, že je naprosto nevhodné bavit se s dámou o tom, jak dědeček v opilosti zvracel do kanálu, nebo jak tetička byla strýcem překvapena "in flagranti" s pošťákem.

Příští hodinu už šlo do tuhého, neboť přišly i dámy. Taneční mistr Opelt ve smokingu a v lakýrkách se svými asistenty, kteří měli na rozdíl od nás-pánů černé motýlky s bílým orámováním. Nás-pány nejprve zahnali do středu sálu, zatímco dámy byly rozestavěny jako kuželky podél stěn sálu. Věděli jsem již, že na jeho povel si každý pán musí zadat jednu dámu a proto jsem se už stavěl tak, abych to měl přímočaře blízko k té, kterou jsem si vyhlédl. V tomto stresu jsem si vůbec nevybíral dámu podle vzhledu, ale podle velikosti, měl jsem totiž strach, abych náhodou nebyl menší než ona. Na vzdálenost asi osmi metrů se nedalo bezpečně poznat, jak je která vysoká, pouze relativně odhadovat vzhledem k vedle stojícím dámám. Viděl jsem, že jedna malá dívka ve žlutých šatech stojí mezi dvěma dlouhými, takže jsem v okamžiku mistrova zvolání: „Pánové zadejte si dámy!“, vyrazil směrem k té žluté. 

Jenže v nastalém chaosu mne náhle odstrčil jakýsi průbojný mrňous, jenž zřejmě uvažoval stejně jako já a já se tak nechtěně posunul před vysokou dívku vedle ní v lila šatech. Nedalo se nic dělat, musel jsem prvně říct ono trapné: „Smím prosit?“, ale měl jsem štěstí. Ona dívka byla i včetně vyšších podpatků stejně vysoká jako já, takže trapas nenastal. Navíc jsem dodatečně zjistil, že ta malá žlutá se mi vůbec nelíbí. Vodník Čochtan, by zdvořile řekl, že měla nohy čitelné. Říkalo se jí proto všeobecně „Óčko“. 

  Má první tanečnice Jarmila Podzimková, se kterou jsem se takto nedobrovolně seznámil, byla snad nejhezčí dívkou z celého kurzu, což však mělo pro mne nepříjemné důsledky. Od příštích hodin, když už se pánové dostatečně otrkali, byl o Jarušku takový zájem, že jsem se k ní nemohl nikdy dostat a když konečně se mi to někdy poštěstilo, velice brzy mě zase někdo vystřídal. Prostě Jarmilka šla na dračku z náruče do náruče a já jen skřípal zuby a proklínal celý svět. Pak se ale stalo něco báječného. Právě když jsem vyšel do haly, abych si tam koupil limonádu, stála najednou přede mnou v celé své kráse dívka mého srdce ta nádherná Jarmilka a řekla tichým hlasem: „Teď právě byla vyhlášena dámská volenka. Chci se tě zeptat smím-li prosit?“

Byl jsem v sedmém nebi a při tanci jsem se konečně osmělil pozvat Jarmilku příští týden na rande a ona souhlasila! Tak začalo naše platonické chození. Vyměnili jsme si fotografie, ona mi pověděla, že zpívá posledním rokem v Kühnově dětském sboru, protože jí ještě není šestnáct a já jsem jí řekl, že působím posledním rokem na gymplu v roli oktavána. Večer musela být vždy doma už v devět a já ji doprovázel přes park na Vítkově domů na Žižkov. Její otec byl velmi přísný a když jednou přišla domů o 10 min. později, dostala prý hned ve dveřích facku jako Brno, přestože to bylo krásné nevinné chození, jaké už dnešní osmnáctiletí neznají. Byl jsem na vrcholu blaha, když jsme se vedli za ruku. Sex, ten jsem prožíval jen ve spaní. Nervový stres však pro mně nastával vždycky, když jsme si sedli na lavičku, a já nevěděl, jestli se mám už dnes pokusit ji políbit nebo radši ještě počkat na vhodnější příležitost, ale každopádně jsem nechtěl zůstat platonikem na věčné časy... 

Můj nejlepší kamarád Jarda se mně po každém rande vyptával, jestli jsme se už líbali. Bylo mi to trapné, ale nedovedl jsem si něco vymyslet a tak jsem se přiznal, že ještě ne. Ten se úplně zhrozil: „Máš její fotku? Ukaž mi ji!“ Když jsem mu ji ukázal, začal křičet: „Člověče, seš úplně blbej, nebo co? Dyk to je krásná holka!“ 

„Víš, Jardo“, polkl jsem naprázdno, „já totiž nevím jak to mám udělat. Už jsem to chtěl několikrát zkusit, ale pak jsem dostal strach, že se nějak zesměšním a taky nevím, jak je to s těma nosama...“ 

„S jakejma nosama, ty jelito!“ 

„No, aby nepřekážely.“ 

„Tos neviděl jak to dělaj ve filmu? Hele, udělej to asi takhle: Až půjdete do schodů na Vítkově, tak si stoupni vo schod vejš, ukaž na nebe a řekni: Hele, támhle padá hvězdička! Ona zvedne hlavu a vtom ji políbíš! Tak trochu naštorc – a je to!“ 

Přesně podle jeho návodu jsem to provedl – svět se nezbořil a povedlo se to! Jaruška si mně položila hlavu na rameno a byla nádherně zasněná. Potom jsem se už přestal stydět a od tohoto dne jsme se líbali postupně snad na všech lavičkách na Vítkově. Naše spojení a domluvy rande byly ovšem dosti problematické, její rodiče neměli telefon, mobily ještě dávno neexistovaly, takže jsem vždycky musel čekat až se ozve ona. Pokaždé jsem byl na nirváně, když mi Jaruška zavolala, kdy se kde a v kolik hodin můžeme sejít. 

Jenže dříve nežli mezi námi k něčemu došlo, odjela Jaruška s rodiči na chatu do Chocerad, kde se zamilovala do jakéhosi Jiřího a ten byl mnohem rychlejší než já, což mi pak Jaruška na lavičce na Vítkově, během naší poslední schůzky v slzách přiznala. Z toho jsem usoudil, že PANIC je NA NIC! 

https://youtu.be/4yEWp1and9U

KOČKOPES JAKO TAKOVÝ

Na rozdíl od všech mých kolegů ve firmě, jsem jenom jediný já, tu naši sexy-kresličku, nazývanou "Mocca", tituloval pouze Petro, nebo Lukášová. Měl jsem totiž k tomu své důvody. Považoval jsem to za moc riskantní, si tuhletu namyšlenou sex-bombu s kávově hnědýma očima, nějak blíž připustit k tělu, neboť jsem tušil, že by se mnou brzy tak zvaně "vorala" jako se všemi ve svém okolí. Nikdy jsem ji neobdivoval a nelichotil jako ostatní, spíš by se dalo říct, že mi tato exkluzivní bruneta a členka KSČ s hustou hřívou vlasů, byla od počátku nesympatická a já jí, jistě taky. To, co se mi na ní líbilo, byly její krásně pěstěné ruce, ale o tom jsem se nikdy ani slůvkem nezmínil...

Dnes jsem měl trochu spleenovou náladu, měl jsem totiž 32. narozeniny a vůbec nikdo si na mne zatím nevzpomněl, tři z mých nejbližších kolegů byli na dovolené, takže jsem v naší kanceláři osiřel právě jen s touto zhýčkanou Petrou. Najednou zadrnčel telefon a v něm se ozval hlas známé Marcely, zaradoval jsem se: „Děkuji ti! Marsel Derrien, že jsi na mé narozeniny nezapomněla. Ty jsi jedna jediná mezi všemi mými známými, co nezapomíná... Ano, ano, dnes večer v sedm, budu se na tebe šíleně těšit. Líbám tě, má pohádkově sladká vílo, Marsel!“ Úmyslně jsem přeháněl tu lichotku, abych tím tak trochu provokoval připoslouchávající Petru. 

Ta to pochopitelně nemohla vydržet a nezůstala mlčet: „Nechápu to, že vám ty vaše víly baští takové medové slátaniny. A při tom, s troškou inteligence se to totiž nedá poslouchat.  Ale co - nic mi do toho vlastně není!“

„Dejte si vatu do uší, jinak samozřejmě s vámi, Lukášová, přesně souhlasím, že vám do toho absolutně vůbec nic není!“

Petra se kousala do rtů: „Já u vás nejsem Lukášová, když už, tak: slečna Lukášová!...“
Chtěla určitě ještě něco patřičně ostrého dodat, když vtom do kanceláře vpadla jako atomová puma, halasná svačinářka  -  naše paní Zdenička.

„Dobrý den! Pane Tomas, dáte si?“ zaburácela. Omylem mi říkala Tomas, ale mně to vůbec nevadilo, neopravoval jsem ji, naopak se mi to docela líbilo.

„Dobrý den, paní Zdeničko, to je úžasné, vy jste byla už zase u kadeřníka, vy zlatovlásko? Ty vaše vlasy, to je pro mne jakési zlaté opojení“, rozplýval jsem se.

„Jó? Pane Tomas, a líbí se vám to takhle na pěšinku víc než dřív?“

„Tedy, Zdeničko, vy se mi přece líbíte celá a vždycky, ale dneska, nota-bene v té nádherně červené puntíkované blůzičce – tu jste si šila sama?“

„Ano, pane Tomas, vy si taky hned všeho všimnete“, culila se Zdenička. "No, aby ne, Zdeničko, šití je věda, já jsem si jednou sám ušil sako, ale to se nedalo vůbec nosit, dokonce ani na brigádu do dolů - ne!!!"

 A potom začalo každodenní licitování ohledně výběru svačiny. Já jsem si rád a s rozkoší vymýšlel nesplnitelná přání, jako třeba: „Zdeničko, já bych měl dnes děsnou chuť na něco strašně moc dobrého, aby toho bylo hodně a aby to hlavně nestálo majlant, tedy jako moc peněz.“
„A co takhle si dát krvavou tlačenku, pane Tomas?“

„Ne-ne, milá Zdeničko, vždyť to už víte, že já krev vůbec nesnáším, já bych snad omdlel...“, řekl jsem  pateticky.

„Nebo třeba zavináče v aspiku?“, řekla s tázavým výrazem v jejím oblém obličeji.

„To teprve ne, Zdeničko, to je přece vyložený poblijáš - a víte, já mám právě dnes 32. narozeniny!“

„Tak to vám teda gratuluju pane Tomas - a taky jsem tam dnes viděla pražskou šunčičku, ale opravdu jako malovanou.“

„Ano, tu já rád, ale ta je pro mne určitě moc drahá, Zdeničko. To víte, jsem jenom velice chudobný proletář.“

"Ach né!" vzdychla si Petra: „Už mi tečou slzy!“
„Nebo si dejte pět deka debrecínky", pokračovala Zdenička nerušeně dál, "víte, ta je taková...“

„Paní Zdeničko", skočila jí do řeči Petra, "není tady jenom pan Tomas! S těma jeho šunčičkama ztrácíte čas, on si vymýšlí bůhví co - a já chci jenom jogurt“, řekla už dost nazlobeně.

„Slečno Lukášová, čekejte až na vás přijde řada“, odbyla ji bodrá svačinářka z titulu své funkce.

Když Zdenička odešla, zavládlo v kanceláři skoro mrtvolné ticho, přerušené jen strohou Petřinou poznámkou: „Mimochodem, happy birthday to you!“ No, a já jsem na to odpověděl stejně prkenně: „Mimochodem, děkuji za přání!“

 Teprve s návratem svačinářky, asi za hodinu, jsem opět ožil:

„Jéé, výborně, paní Zdeničko, obložené chlebíčky - to je to pravé! Co bych si jenom bez vás, já chudák počal, mé sladké, zlaté opojení!“

„Ale jděte, vy jeden...“, zubila se rozpačitě paní Zdena.

Rozložil jsem chlebíčky na zelené ubrousky na stůl: „Zdeničko, Petro, pojďte si vzít se mnou, otevřu láhev Chianti, mám ji tady za tou skříní v roli výkresů. Nebaví mne pít sám. Nejsem, jak známo návykový, notorický alkoholik.“

„Děkuju, pane Tomas, já si tedy vezmu jeden takhle na cestu, víno to nemůžu a poběžím, mám málo času, na shledanou!“ A Zdenička se na mne ještě ve dveřích pěkně zazubila a zamávala...

„To je šílený“, vyprskla Petra, „tak vy snad zblbnete i tu svačinářku!“ Neodporoval jsem jí, otevřel láhev a naplnil dvě sklenky od hořčice: „Vy si ale se mnou přiťuknete, Petro, ne?“

„K tomu mému jogurtu se to sice moc nehodí, ale asi neodolám“, řekla jakoby váhavě Petra.

Po přípitku červeným vínem, si sedla Petra na můj stůl, přehodila své nekonečně dlouhé nohy přes sebe a řekla smířlivým hlasem: „Pane inženýre, sedíme zde proti sobě už skoro dva roky a tiše se nenávidíme. Jste na mne strohý a přísný jako pes, proč? Musí to tak být?“ otázala se a vybrala si jeden chlebíček.

„Nenávist je ošklivé slovo, Petro, a že bych byl na vás pes, to snad ne, beru vás prostě takovou jaká jste, krásná černá kočka Mocca.“

„A proč nejste ke mně tak přátelský jako k ostatním, proč mi neříkáte Moka, jako ostatní? Co máte vlastně proti mně? Řekněte mi to konečně!“

„Nic proti vám nemám a protože jsme si dosud nepřiťukli na tykání, jste u mne Petra -Vy, jste pilná spolupracovnice, a nevzpomínám si, že byste někdy odevzdala nekvalitní práci, nebo...“

„Vy dobře víte, že na to jsem se neptala!“ 

Usmál jsem se: „Chcete ode mne slyšet jak jste krásná a všechny ty medové slátaniny pro husičky, nebo jak jste to sama nazvala?“

„Ne-ne, to opravdu nechci, ale mám dnes na sobě novou blůzu a sukni i boty, toho jste si jistě všiml a naschvál ignoroval!... Proč?“ Petra do sebe obrátila plnou sklenku a já jí znovu dolil.

„Ano, přiznávám, že blůzičky i dekoltu jsem si všiml, té minisukně také, ale ty boty, ukažte - promiňte, těch jsem si nevšiml, ale jsou to vskutku krásné a jistě drahé lodičky.“

„A nožičky ne?“, řekla vztekle Petra.

„Ty pochopitelně taky, jste jako manekýna v autosalonu s perfektně tvarovanýma nohama, tedy - já mít takové nohy, tak je nosím jen v neděli!“

 „Jste protivný cynik, hodnotíte mě jako blatník od auta“, Petra se dostala do ráže, „znám od vás jenom ironické a poťouchlé poznámky, které otravují naše kancelářské ovzduší! Někdy jste přímo nesnesitelný! A víte co se o vás říká? Že prý jste proutník, sukničkář a bůhví co ještě a každá žena, kterou svezete na tom svém motocyklu, musí být vaše!“

„A vy tomu skutečně věříte, Petro? To vám, bohužel, nemohu v žádném případě, tedy fakticky a doopravdy,  nikterak potvrdit...“

Petra si stoupla: „Ale já tomu věřím, protože ženský jsou blbý!“ řekla vzpurně a dupla si nohou.

Vtom se otevřely dveře a vstoupil náš vedoucí Brázda s velkou rolí výkresů: „Hele, Tome, seš tady dnes na motorce?"

„Jo, to jsem, proč?“

„Moh‘ bys tyhlety výkresy okamžitě odvézt do vrátnice v ČKD?  Čekají na to. Strašně to spěchá!“

„Odvézt by nebyl problém, ale nemám potuchy,  jak je mám upevnit na motorku?“

„Tady soudružka Lukášová pojede s tebou, viďte Petro, a podrží je!“

Petra s kamennou tváří řekla suše jenom: „Ano, zajisté!“ Brázda jí předal výkresy a spěšně odběhl, zatímco já jsem se bavil: „Tak teď se sama přesvědčíš, Petro, kdo z nás dvou má pravdu!“

„Jenže, každá výjimka potvrzuje pravidlo, pane ing!“, vykřikla Petra a v očích jí to čertovsky zajiskřilo...

Při zpáteční cestě z ČKD do Karlína mi najednou Petra řekla zezadu do ucha: "Škoda, dnes je tak krásně a tahle jízda je tak příšerně moc krátká, nemohl bys to střihnout nějakým takovým větším okruhem, třeba přes Chuchli?"
"Věř mi, Petro, že bych to udělal velmi rád, ale Brázda na nás už určitě, docela stoprocentně, netrpělivě čeká..."
"A co říkáš takovýmu výletu zítra v sobotu, třeba do Průhonic?"
"Hmm, ano Petro, to bych bral, myslím, že rhododendrony právě kvetou, ale co by tomu asi řekl ten tvůj Šmidra Toník?  Nezabil by mě třeba kramlí  do hlavy?"
"Ten přeci nemá do toho co já dělám, či nedělám, vůbec žádné právo mektat! Jsem stoprocentně svobodná a on je dosud stoprocentně ženatej!"

   A to by byl možná začátek našeho budoucího, odpolitizovaného přátelství, kdyby nás nepřepadly brzy nato armády Varšavského paktu a já neodešel do emigrace...

https://youtu.be/G5Bt2JQTTBc