Smůla se mu lepí na boty...

Noty jsou pro něj něco jako opium, přitahují ho víc než krásné ženy nebo bulvár a tak není divu, že se celý život snažil mít vlastní Big band, což se mu už dlouho nedařilo. Jednou nesehnal bicí, pak zas třeba chyběl dobrý trumpeťák, ale postupně to dal nějak dohromady. Dnes má konečně desetičlennou kapelu, sám hraje na dva saxofony, tedy nikoliv současně, ale střídavě na tenor a baryton. Taková kapela ovšem představuje pro Jana spoustu práce, musí v jedné osobě dělat prostě všecko: opisovače not, manažéra i aranžéra, dopravce i pasažéra a snad i trenažéra! Nakonec, když už to všechno klapalo, mu zase pro změnu nastaly trable se zpěvačkami. Ta první záhy otěhotněla, druhá měla potíže s intonací a teprve ta třetí, neměla žádnou podstatnou chybu. Můj starý kamarád Jan Outrata je celoživotním muzikantem tělem i duší a současně také smolařem. Já mu tvrdím, že je geniem, který se dovede posadit za každý hudební nástroj, on mi oponuje: „Posadit ano, zahrát ale jen na něco, jinak jsem de facto jen geniálním smolařem.“

Konečně se dostavily i vytoužené úspěchy u publika, jenže po roce mu zpěvačka z ničeho nic utekla k jiné kapele, takže on stál před problémem, jak má hned bleskurychle sehnat náhradu, aby neztratil již sjednané kšefty. Na poslední chvíli, přes různé známé dostal kontakt na zpěvačku Lillian Horynovou.

Tato madam měla eminentní zájem zpívat s dobrým orchestrem a protože je celý den sama v baráku jak zakletá princezna a už delší dobu se nudí, pozvala ho k sobě. Má doma klavír a on když přinese noty toho, co má ona zpívat, může se to hned nazkoušet.

Lillian naštěstí bydlela v obci vzdálené jen asi 30 km, takže Honza se hned druhého dne za ní rozjel místním vláčkem, auta nemaje. Tentokrát neměl svoji obligátní smůlu, Lillian byla žena krásná i sexy, což z praxe věděl, že působí na publikum velice kladně.

Protože venku trochu pršelo, vyzul se Honza v předsíni z bot, aby nezašlapal přepychový koberec v obýváku, kam ho ladná paní domu uvedla. Když spolu odzkoušeli asi dvanáct věcí z jeho repertoáru, což Lillian zazpívala perfektně, nabídla mu čaj s koňakem a vlastní pečivo.

V družné debatě jim čas ubíhal rychleji než by se řeklo a když se začalo stmívat, zdála se mu Lillian krásná jako Pygmalionova socha Galathey.  Do toho se překvapivě vrátil domů její manžel a Honza si neuvědomil, že jeho smyslné představy o Lillian nemůže nikdo znát a připadal si najednou trapně. Chtěl proto, co nejrychleji zmizet s výmluvou, že by mu ujel poslední vláček.

Nikterak deprimovaná paní Lillian ho ještě představila manželovi: „To je pan kapelník Outrata.“ Ten jenom zamručel: „Těší mě, Horyna.“ A Honza, který se cítil jakoby přistižen na švestkách, se rychle vypoklonkoval, vletěl bleskově do bot v předsíni a upaloval k nádraží. Teprve ve vlaku s hrůzou zjistil, že nemá na nohou své boty, ale zřejmě boty pana Horyny!

"To je trapas“, pomyslel si a hned zavolal Lillian co se mu stalo.

"Jaká to náhoda!", zapěla Lillian, "že máte oba stejnou nohu, vždyť můj muž je asi tak o hlavu větší!“

„Paní Lilian, já se omlouvám“, koktal Honza, „já jedu zítra v osm tady kolem vás do města, stačilo by to, kdybych ty boty dovezl k vám až zítra?“

„Dobře, pane Jendo, nic se neděje, manžel má ještě jiné boty, nemusíte vůbec ani vystupovat, já budu čekat na nádraží, ty boty si jen prohodíme a vy můžete pokračovat dál!“, navrhla ta milá paní. To bylo pro Honzu ideální řešení a byl šťasten, že jeho nová půvabná zpěvačka je navíc k němu tak moc milá.

Jenže běda! Dveře, ty proklaté dveře u jeho vagonu nešly otevřít. Začal jimi vztekle lomcovat, což nebylo nic platné, teprve potom si všiml cedulky na skle: POZOR, dveře jsou z důvodu poruchy zamčené, používejte dveře v přední části vozu! Ovšem jeho příslovečná smůla se opět projevila. Když už viděl oknem tu krásnou Galatheu s jeho botami v pytlíku, mávat mu v ústrety, zcela natěšen si v duchu zopakoval, co řekne a předá ji kromě těch bot jejího manžela, také sice malou, ale kytičku konvalinek, které tajně žmoulal v kapse jako poděkování.

Utíkal celým vagonem dopředu, jenže mezitím se vláček opět rozjel. Viděl ještě udivený výraz v očích Lilliany a musel se jí znovu omlouvat mobilem. K výměně bot tedy došlo až odpoledne, když se vracel z města a došel k Lillianě domů.

"Pojďte dál, Jendo", řekla Lillian v krásném župánku s mnohoslibným úsměvem. Ovšem jeho konvalinky byly už totálně zvadlé...

A já k tomu dodávám:  Janýdku, Janýdku, ty kluku od Frýdku, z těchto tvých zážitků, stvořil jsem povídku...

http://youtu.be/0FTXuvqepWU

Mé poslední setkání s otcem

Když jsem prvně dostal vyrozumění od nemocenské pokladny, že mi byl schválen lázeňský pobyt na dobu čtyř týdnů od 5. ledna 1982, byl jsem jednak velmi příjemně překvapen, ale zároveň i zděšen. 

Očekával jsem, že mi lázně vyjdou až na jaro, kdy jsem naplánoval příjezd rodičů k nám do záp. Německa do Frankfurtu, ale co teď mám dělat s mojí malou jedenáctiletou dcerkou? Je nesmysl ji nechat samotnou doma, jediná možnost je urychlit příjezd rodičů už na Vánoce, ale vysvětlujte to úřadům vydávajícím výjezdní doložky v ČSSR.

Musel jsem operativně provést časovou změnu v plánu a požádat rodiče, aby k nám přijeli už teď v prosinci na Vánoce a zůstali u nás až do února, než se vrátím z lázní. A zlatí rodičové to s úřady nějak sfoukli,  čímž jsme zároveň prožili i mimořádně šťastné Vánoce, jako za mlada, za války, jenom místo mé sestry Blanky zde byla má dcerka Brigita. Tyto Vánoce 1981 byly až dojemně krásné, asi jako ty před 37 roky, o nichž jsem už psal na tomto blogu viz: „VÁNOCE 1944.“

Tentokrát jsem však netušil, že to je naposled, kdy vidím mého drahého  a dobráckého sedmasedmdesátiletého otce, který byl, jak to on sám o sobě tvrdil, už jen fyzickým chabrusem, ale duševně mu to stále ještě „pálilo“. Vedli jsme spolu dlouhé debaty, jak vlastně nikdy před tím, a já si dokonce pamatuji o čem. Otec měl hodně vyčtených zajímavostí z anglických novin i

časopisů, které v ČSSR nikdo z neznalosti jazyka nečetl. Vzpomínám si třeba na jeho vyprávění o Siru Winstonu Churchillovi a Lady Nancy Astor, která se jako první žena vůbec, stala členkou britské Dolní sněmovny. Ti dva se často hádali jak kohouti na smetišti. Ona mu prý jednou řekla: „Winstone, kdybyste byl mým manželem, tak Vám dám do kafe ten nejprudší jed!“ On jí nato odpověděl: „Nancy, kdybyste Vy byla mojí manželkou, tak to kafe rád vypiju!“ 

 Jindy mi zase otec vyprávěl o zajímavém rozhovoru s jedním katolickým knězem, kterého se zeptal, jak to, že on ví, že je Bůh? Kněz mu odpověděl: „Já to nevím, jestli je nebo není Bůh, já v něj ale věřím – a to je to hlavní.“ Dále mu kněz řekl, že teologie je jediná věda, do které mluví kdekdo. Když se vás zeptá třeba takový nadšený kaktusář, co soudíte o druhu mammillaria centricirha, odpovíte mu patrně dle pravdy: „Promiňte, ale nemám tušení o co se jedná, nevyznám se v kaktusech.“ Když se ale komunisty zeptáte, co soudí o náboženství, je mu absolutně všechno jasné: „Náboženství, bible i církev je jen blábol a nesmysl!“ Při té příležitosti si otec také vzpomněl na aféru v naší rodině, zvanou BUDIT-NEBUDIT, Ano, byly to s mým otcem krásné debaty u krbu.

Když jsem se na začátku února vrátil z lázní, museli se rodiče poměrně rychle sbalit a spěchat zpátky do Prahy, aby neprošvihli výjezdní doložku. Poslední den jsem je odvezl na nádraží do Frankfurtu nad Mohanem, byl to takový mrazivý den a jelikož jsme tam dorazili o hodinu dříve, dali jsme kufry do úschovny a já jsem jim, na jejich přání, dělal průvodce v okolí nádraží, kde si ještě nakupovali různé suvenýry pro své známé.

 Přesně dvaadvacet min. před odjezdem vlaku, jsem je už raději opět odvedl na nádraží, jenže najednou se otec zasekl, že už dál jít nemůže.

Frankfurtské hlavní nádraží je poměrně hodně velké, jezdí odtud denně 650 vlaků z 25 kolejí a my jsme právě stáli na 1. nástupišti, kde jsem zjistil, že vlak na Prahu stoji na koleji č.19. A otec prostě odmítal jít dál, že ho zebe brada! Začali jsme ho s mátí ofačovávat šálou a on stál na místě a nechtěl se hnout. Posléze se nechal umluvit, ale kráčel pomaloučku co noha nohu mine, takže jsem usoudil, že to takhle do odjezdu vlaku nestihneme. V poslední chvíli mne napadla geniální myšlenka. Posadil jsem otce na vozík s kufry a hnal to s ním k vlaku. Máti za námi statečně klusala. Otci se to moc líbilo, ihned byl zas ve svém živlu vykřikoval po vzoru dobrého vojáka Švejka: „Na Bělehrad!“ Vlak jsme dostihli minutu před odjezdem, takže nezbyl ani čas na nějaké loučení a slzičky. V okně rychlíku jsem ještě zahlédl udýchanou máti a otcovu do široka rozesmátou tvář...

http://www.youtube.com/watch?v=DE0UMnrQBD0

Svět před 100 lety (Můj sen)

 Měl jsem takový podivný sen, že jsem se z ničeho nic ocitl v roce 1911. Kolem mne bylo Rakousko-Uhersko a můj otec, coby sedmiletý klučík tu chodil do obecné v Plzni-Doubravce. Moje matka byla moc hezká dvouletá holčička v Nových Benátkách nad Jizerou. Byl jsem si vědom toho, že já jako jediný na celém tomto světě vím, jak bude vypadat svět o sto let později!

A věděl jsem také, že tito dva jedinci otec i matka přečkají bídu první světové války, zažijí vznik ČSR a za 17 let se spolu seznámí v Nových Benátkách v továrně na Karborundum brousky. Najednou se mi začaly postupně vybavovat vzpomínky dávno zapomenuté a já si uvědomil, jak skvělé rodiče jsem měl. To vše dohromady mě inspirovalo napsat tuto vzpomínku.

 O mé matce jsem  na tomto blogu už napsal, jaká to byla žena, hospodyňka, Sokolka, malířka i básnířka a přitom všem byla hlavou rodiny, bez níž se nic neobešlo. Otci to tak vyhovovalo a sám se na ni obracel se všemi problémy jak se říká každodenními. Náš otec nebyl ani trochu praktický, jeho technické chápání skončilo u lžíce na boty, nedovedl si sám ani umíchat vejce a byl rád, že má tak všestranně schopnou manželku. Takže se jí třeba zeptal: „Co si myslíš, Marti, mám si vzít do práce tuhle kravatu nebo tuhletu?"

„Tu ne a tuhle taky ne, máš na obou vidět celej jídelní lístek, tady jsou dva fleky od polívky, tady zase mastnota a tady je marmeláda nebo co!“

„Ale maminečko zlatá, všem se ty kravaty moc líbjej - a ty flíčky jsou prý skoro úplně neviditelné.“

„Ne, ty nech doma, já ti je vyperu. Vem si tuhle! Jo, a prosím tě, nezpívej si takový nemožný slova na klasickou hudbu Antonína Dvořáka, slyšej to sousedi a co si o nás pomyslej, Mirek se to pak taky učí od tebe.“

„Jak to, Martičko, já o ničem takovém nevím?“

„Včera hráli v rádiu "Humoresku" a Mirek mi řekl, že to je taková písnička: „U tý řeky Mississippi Indián si brousí šípy“, a že to slyšel od tebe. Jo, a ještě něco. Včera jsi mi na schodišti při otevírání dveří řek' něco jako silvuplé madam – a dnes už to ta drbna Pospíchalová vykládala sousedkám, že jsi ňákej švihnutej, když říkáš vlastní manželce: madam a eště něco francouzskýho!“

Můj otec byl totiž příliš dobrým pro tento svět a byl stále zahloubán do svého jediného a celoživotního hobby. Byl cizojazyčným korespondentem, znal perfektně anglicky, francouzsky a německy. Celých svých jednaosmdesát let života zasvětil jako samouk učení se a neustálému vypilovávání těchto tří jazyků. Pracoval u firmy Československá keramika p.z.o. a protože, díky svým znalostem, hlavně v oboru šamotu a keramických vyzdívek vysokých pecí, byl pro firmu prakticky nenahraditelným, mohl si dovolit odmítnout i vstoupit do KSČ, za cenu toho, že se jako nestraník nikdy nepodívá do zahraničí.

Otec byl neprůbojný, nedovedl si vydupat vyšší plat, a ani mu o to nešlo, ale byl rád, že je u této firmy, protože měl možnost přímo jednat s cizími obchodními zástupci a tím si mohl stále vylepšovat a doplňovat své jazykové znalosti, jako filatelista, který si stále doplňuje své album známek. Nastala zvláštní situace, firma ho natolik nutně potřebovala, že ho nemohli z politických důvodů ani vyhodit, ale ani pustit, protože by si byl jinde vydělal mnohem více, než těch ubohých třináct stovek. Tak mu aspoň každý kvartál předávali plaketu nejlepšího pracovníka a stavěli mu zlato-rudý trojúhelníkový praporek na stůl. To byla ta nejubožejší výplata pomocných dělníků.

Jednou, to už jsem chodil na techniku, za mnou otec přišel s utrápeným obličejem a držel v ruce jakýsi francouzský prospekt od jakési belgické železárny SA Cockerill Ougrée v městě Liége. V něm byl technický náčrt průřezu vysoké pece. Otec mi pravil hlasem zoufalým: „Koukni se na to Mirku, ty seš přece technik, já tomu pochopitelně nehovím, ty přece víš, že i vypínač je pro mně neřešitelná záhada a teď potřebuju udělat překlad funkce těchto příšerných věcí, můžeš mi to trochu vysvětlit?“ Takže jsem se musel nejdříve do toho detailně zabrat, ale zase jsem měl nevýhodu, že jsem neznal ani slovo francouzsky. Čili jsme museli dát obě své dvě hlavy dohromady a prokousávat se do problematiky železářských vysokých pecí. Dobrá věc se podařila a 99% problémů jsme vyřešili až na jednu součástku, která nebyla z náčrtu patrná a věděli jsme jen její francouzské označení.

Lámali jsme si marně obě kebule až nakonec si otec ťukl na čelo: „Mám nápad, zítra zavolám na Překladatelskou komoru, ať mi to tam zjistěj, co bysme se s tím takhle trápili!“

Druhý den večer mi otec řekl, jak to dopadlo: „Představ si, že jsem tam volal aspoň hodinu, pořád mě přepojovali od čerta k ďáblu a nakonec mi ten poslední ouřada řekl, že to tam sice nikdo neví, ale zato mi mohou poradit, kde se to určitě mohu dozvědět. Mám si prý zavolat soudruha Tomse z Československé keramiky, podnik zahraničního obchodu...!

https://youtu.be/WxyjK1Z2W2s

V lázních u Bodamského jezera

Jednou za tři roky jsem si v Německu mohl zažádat o lázeňskou léčbu zdarma, tedy to jest: na účet nemocenské pokladny. Nemohl jsem si však vybírat lázně sám, nýbrž počkat až co mi nemocenská přidělí. Byl jsem takto celkem čtyřikrát v lázních a sice pokaždé v jiných, ale vždycky k mé naprosté spokojenosti.
Lázně Radolfzell u Bodamského jezera (Bodensee), to bylo terno a vyšlo mi to zcela ideálně na červenec. Zvláštností snad všech lázní v Německu je jiná morálka než v civilu. Sami lékaři tvrdí, že trocha flirtu podporuje léčbu. Pacienti se zde párují, chodí spolu jako by byli novomanželé a nikomu to nevadí. Prakticky každý má nějaký Kurschatten (lázeňský stín) a ženy dokonce opravdicky žárlí, když se ten jejich stín baví s jinou...

Úterek je den příjezdů nových pacientů a jako první se vždy koná exkurze celým areálem, aby se nováčci seznámili co je kde. Takzvaní staří mazáci zvědavě okukují jak vypadá nová klientela. Zaslechl jsem, jak si říkají: „Dnes přišlo nový maso.“ Jeden z lékařů vždy dělá průvodce jak na hradě a ukazuje nováčkům, kde jsou pokoje pacientů, ošetřovna, jednotlivé ordinace, procedury, 3 bazény, fitness, jídelna, společenská místnost, večerní nealko-sklípek, kuřárna atd.

Pak následuje pohovor a vstupní kontrola u lékaře a potom večeře. Ze všech asi osmi druhů diet jsem si dobrovolně vybral 1000 kcal, chtěl jsem shodit pár kilo, což bych doma nezvládl, manželka totiž moc dobře vaří.

V jídelně byly stoly pro šest, tedy tři a tři proti sobě. Číšnice mě uvedla ke správnému stolu dle druhu diety a určila mi prostřední židli. Po mé pravici seděl jakýsi velice jednoduchý bavorský dělák, typ jako ze socialistických plakátů, maně jsem se podíval, nemá-li v ruce kladivo. Proti němu, jako kontrast, seděl prototyp lázeňského šviháka, celý v bílém včetně vlasů, s oranžovou košilí a krutě pestrou kravatou, jako klaun od Kludského.

Naproti mně seděl funící tlouštík s hektickými fleky v obličeji a co chvíli si utíral zpocené čelo fialovým kapesníkem. Vlevo vedle mne a na druhé straně nebyl dosud nikdo. Říkal jsem si v duchu: „No, potěš mě ruka páně, s těmito typy mám sedět třikrát denně u stolu po dobu čtyř týdnů, to je 3x7x4 tedy 84-krát! To se snad nedá přežít! Hned jsem začal uvažovat, že si nechám změnit dietu na cokoliv, abych se dostal k jinému stolu.

Pak k nám ale servírka přivedla dvě dámy, jedna byla starší bělovlasá a druhá o dost mladší, krásná sexy bruneta. Obě vypadaly jako reklama na „Black and White“. Na dotaz, přejí-li si sedět vedle sebe, že by nás nějak přesadila, řekla ta černá, že ne. Chtějí sedět naproti sobě, aby se mohly u jídla pohodlně bavit. Takže si sedla vedle mne a ta bílá, asi její matka, naproti ní.

Během večeře jsem stačil připoslouchávat o čem se ty dvě dámy baví a zároveň sledovat onoho šviháka, jak úhlopříčně přes celý stůl vrhá nyvé pohledy na brunetu vedle mne. Začalo mě to bavit a čekal jsem, jak to dopadne. Během večeře mě oslovil tlouštík „potítko“, že ta jeho porce masa je moc malá a jeden brambor, že mu nestačí. Odtušil jsem, že to je holt dieta 1000 kalorií denně, ať si nechá předepsat jinou, třeba tu 4000 pro hubené. Dělák moji narážku nepochopil, ale „blek-end-wajtky“ se začaly kuckat a zamluvily to rychle tím, že po večeři půjdou na procházku k  jezeru.

Když se dojedlo, vymrštil se svižný švihák a pravil: „Vážené dámy, rád bych Vás pozval na příjemné posezení ve zdejší luxusní kavárně Mocca.“ Pohotová brunetka mu odpověděla za obě: „Děkujeme za pozvání, je to od vás velice milé, ale my máme už na dnešní večer jiný program.“ Pak jsme si všichni popřáli příjemný večer a odešli do svých komnat.

Můj pokoj byl ve třetím poschodí, číslo 307 a když jsem z něj později vycházel, narazil jsem na ony dvě dámy od stolu, jak si ukazují své pokoje 308 a 310. Ta bělovlasá mě sama oslovila, jestli jim mohu poradit, kam se zde dá večer jít. Zůstali jsme chvíli stát na chodbě a já jsem jí odpověděl, že totéž bych se rád zeptal já jich, protože jsem slyšel, že už mají na dnešní večer nějaký program.

„Prosím vás“, rozesmála se brunetka, „to byla jenom výmluva, přece nepůjdeme s tím Papouškem Kakadu a nenecháme za sebe něco zaplatit, určitě by čekal nějakou revanš!“

„Dámy, třeba jste si mne už také nějak překřtily, dovolte, abych se vám představil“, řekl jsem a vyvolal tím rituál představovací. Byly to sestry, jedna ovšem o 17 let starší. Ta se jmenovala Ruth, byla vdova a mladší Ulla byla vdaná, obě, soudě dle šperků, zřejmě dosti zazobané. Dohodli jsme se na křestních jménech a vydali se na procházku po městě.

Když začali lítat komáři, což propuklo vždy po západu slunce, zašli jsme si do rustikální hospůdky na pivo. Tam jsme se pak úplně nenuceně, jak staří známí, bavili o všem co nás zajímalo. Došlo i na věci zcela osobní, chtěly abych hádal jejich stáří, což jsem si netroufl, řekl jsem jen, že Ulla by možná mohla být mojí dcerou. Ta jen vyprskla: „To byste tedy začínal brzy!“ Takže jsme si vyložili karty na stůl: Ruth bylo 65, Ulle 48 a mně 56.

Dohodli jsme se, že budu dělat hosta se dvěma lázeňskými stíny, to tu ještě nebylo a s tím jsme se tam také dost proslavili. Kdykoliv nás někde někdo z těch spárovaných potkal, mohl si hlavu ukroutit, načež jsem tam vyfasoval přezdívku "Muž se dvěma stíny". Nám to ale úžasně vyhovovalo, Ruth by se tu sama unudila k smrti, Ulla, která bydlela poměrně nedaleko odtud, se nechtěla zkompromitovat, neboť její muž byl známým politikem a každou neděli za ní jezdil na návštěvu. A já zase mám celý život takovou zásadu, že když jsem ženatý, zůstávám absolutně věrný, pouze jako rozvedený jsem si mohl dělat co jsem chtěl.

 Takhle v trojici jsme tedy chodili všude, koupat se i jezdit sem tam na lodičkách, navštěvovali jsme různé kavárny a mimo areál lázní jsme projížděli mým autem široké okolí Bodamského jezera. Jednou jsme si také zajeli do Kostnice se podívat na Husův dům a ve Švýcarsku, kam jsme si zajeli do kasina na ruletu. Ruth byla stále jak čiperka a vymýšlela programy na příští dny. Ulla naproti tomu měla pro mne záhadné návaly trudnomyslnosti a já jsem dlouho nemohl pochopit, proč se najednou z ničeho nic rozpláče. Jednou, když Ulla po obědě spala, řekla mi Ruth mezi čtyřma očima, že Ulla je duševně nemocná a ona Ruth je vlastně tady jako její doprovod, protože Ulla má deprese a pokoušela se už dvakrát o sebevraždu. Důvodem je její sebestředný manžel, který ji psychicky týrá, takže je s ním nešťastná a neví si rady. Od té doby, co ji i fyzicky napadl, má k němu nepřekonatelný odpor. Jejich neshody však nesmí přijít na veřejnost, kvůli jeho politické kariéře a ona mu musí stále dělat krásnou štafáž na různých setkáních a prostě hrát milující ženušku po jeho boku.
Na mé narozeniny jsem večer pozval oba své stíny na steaky. „Dneska přece nebudeme jíst žádnou tisícovou dietu, ale to, co hrdlo ráčí. Ulla mi ale musela předem slíbit, že dnes budeme veselí a že nebudou žádné slzičky. Viděl jsem, že se snažila mi mé narozeniny nekazit pláčem, ale přesto najednou seděla se zaťatými zuby vedle mne u stolu a její oči začaly vlhnout. Padla mi kolem krku, slzy jak hrachy se ji koulely po tvářích a prosila: „Nezlob se na mne, Mirku, já zato nemůžu, já nechci brečet, ale ono to jde samo!“ Ruth mi němě signalizovala, abych ji nechal vyplakat a pohladil ji po vlasech. To ji skutečně zvolna uklidnilo, červené víno také zapracovalo, zazpívali jsme si a i servírka si s námi přiťukla na zdraví, takže se ten můj narozeninový večírek nakonec vydařil.

 Když pak za mnou přijela manželka na víkendovou návštěvu, vyprávěl jsem jí, jak si zde žiji se dvěma stíny a také jsem jí je představil. Na večeři jsem se ženou zašel opět do té perfektní stejkárny, kde jsme slavili mé narozeniny. Servírka mě ihned poznala a trochu znejistěla, nevěděla co si má myslet, tak jsem jí napomohl: „Víte, slečno, já jsem ten pán se dvěma lázeňskými stíny, co tu slavil narozeniny.“ A moje vtipná žena dodala: „Ale já nejsem nový lázeňský stín, já jsem jeho pravá manželka!“

„Milá paní, já Vás mohu opravdu ujistit, že jste hezčí než ty oba stíny dohromady!“
S manželkou jsme si pak ještě zajeli na nedaleký ostrov Mainau, kde já, naprostý neznalec květin, co nerozezná hyacint od kapusty, jsem žasl a byl uchvácen tamní botanickou zahradou, zatímco se manželka, v tomto ráji květin, cítila jako v nebi. Takže lázně Radolfzell mohu doporučit každému, bez rozdílu zdali je zdravý či nemocný, je tam vše, co si jen můžete vymyslet...třeba i růži pro smutnou paní...

Faunovo nedělní odpoledne

Ti dva kamarádi Karel Faun a Jindřich Rada byli poměrně rozdílní třicátníci, ale co je perfektně spojovalo, bylo to, že byli oba rozvedení a sháněli partnerky. Markantní rozdíl byl v tom, že Kája byl tak trochu básník, který sní o nadpozemsky krásné ženě, zatímco Jindra byl praktik a bral ženy takové jaké jsou a lásku považoval za průvodní jev z nadprodukce hormonů.

Obvykle o víkendu vyráželi spolu do víru velkoměsta na takzvané „trhání kusů“, tedy seznamovaní se s krásnými ženami. Měli takovou nepsanou dohodu, že když uvidí dvě ženy, přicházející v úvahu na sbalení, dohodli se předem který má zájem o kterou a když i to klaplo, rozjeli vtipnou konverzaci na jakékoliv téma, dle schematického scénáře jako V+W:

A: „To je letos hus...“

B: „Aby nebylo.“

A: „A víte, pane kolego, že strašně řádí husí mor?“

B: „Neříkejte, a jak se to projevuje?“

A: „To, jeden třeba sní stehno z morový husy a do rána je na prkně!“

Kája který se soukromě věnoval hobby-kouzelnictví, doplňoval jejich dialogy tím, že tahal buhví odkud různé maličkosti jako bonbony, růže, cigarety, pouťové šperky a někdy dokonce i holuby z rukávu či z nosu.

Tentokrát nastala trochu jiná situace, Kája upozornil Jindru na dívku v tramvaji, která měla na klíně košík s třešněmi. Řekl jen: „Téma třešně.“ Ihned zamířili do její blízkosti a postavili se nad ní a Kája zahájil dialog: „To je letos třešní, pane kolego...“

„Aby nebylo, při takovýmdle počasí.“, podotkl Jindra.

„A slyšel jste, pane kolego, že prý v současnu strašně řádí jakýsi nevyléčitelný třešňový mor?“

„Prosim vás, neříkejte a jak, že se to projevuje?“, vyděsil se Jindra a oba si všimli, že se ta dívka sympaticky usmívá.

Kája pokračoval: „To můj známej, ňákej Mlíčko z Vinohrad, takhle večer snědl půl kila morovejch třešní a do rána byl na prkně!“ To už rozesmátá dívka jim nabízela třešně, aby si prý také zobli.

Takže si vedle ní sedli každý z jedné strany a začali se bavit jako staří známí a protože právě přijížděli na Malostranské náměstí, pozvali ji na Kampu do restaurace na sklenku třešňovice. Dívka bez váhání souhlasila, představili se a zašli si sednout do Velkopřevorského mlýna. Kája vykouzlil z prázdné dlaně růži a dal ji Alici. Protože ale ve třech se to Kájovi moc nelíbilo, řekl Jindrovi, když se Alice vzdálila na toaletu, že on ji viděl první a tak má nárok s ní být sám a Jindra, aby se vymluvil na něco a zavčas se odporoučel.

Když se Alice vrátila ke stolu, řekl Jindrovi: „To je škoda, že už musíš jít.“

„Jak to? Kam musíte jít, Jindřichu?“ Tázala se nemile překvapená Alice.

Jindra se podíval na hodinky: „Je půl sedmé pryč a v sedm hodin mám rande u hodin. Takže, vážení, hezky se tu bavte a Kájo, ty pak zaplať účet i za mne, neboj, uhradím 50%.“

Alice povstala současně s Jindřichem: „Počkejte, pane Jindro, dávám pozměňující návrh: dojděte pro tu vaši slečnu a přiveďte ji sem. Kde máte to rande?“

„U Národního divadla“, Jindra to plácl jen tak a horečně přemýšlel, jak z této situace vybruslit, „víte, Alice, ona ta dívka je taková trochu introvertní, my se ještě neznáme moc dlouho, takže nevím jestli bude chtít přijít a nerad bych ji nějak nutil.“

„Tak dobře“, řekla Alice rozhodně, „skončíme to dnes a půjdeme domů. Je to škoda, bylo to moc fajn s vámi oběma a já jsem právě měla takový nápad pozvat vás večer do mé mansardy, mám totiž dnes narozeniny a nechtěla jsem být sama. Ale pochopitelně by to bylo lepší ve čtyřech, takže to odsuneme až na někdy jindy.“

 Oba jí bouřlivě pogratulovali a Kája vyčaroval prstýnek z bižuterie se slovy: „Bohužel, Alice, zlatej zatím nedovedu, budu se muset ještě moc učit-se-učit-se-učit-se, jak říkával Lenin v říji, nebo v říjnu?“ Načež se otočil na Jindru: „Já si ale myslím, že bychom tu oslavu narozenin neměli odkládat, to by nebylo vůči Alici slušné. Naopak, měli bychom nakoupit šampus, kaviár a různé pochutiny, já s Alicí bychom to odvezli k ní a připravili hostinu a ty bys rychle sebral tu svoji Dášu, dojel domů pro kytaru a asi tak za hodinku bychom už mohli být všichni čtyři u Alice, tak jak si to přála."

Jindra pochopil, že si Kája nechce nechat ujít slavení s Alicí sám a jistě nestojí o jeho přítomnost, ale doufá, že teď Jindra zmizí a už se neobjeví. Proto si vymyslel tu neexistující Dášu. Ale jakou repliku chce teď od něj Kája slyšet, mu jasné nebylo. „Tak já už tedy půjdu a pokusím se“, řekl Jindra trochu nejistě, „ovšem, když to neklapne, tak za nic neručím...“

„Pánové“, řekla Alice, „nic se nakupovat nebude, všechno potřebné mám doma. Teď tady zaplatíme a půjdeme s Jindrou všichni pro Dášu k Národnímu divadlu a tam se už nějak dohodneme.“ Kája se bezradně podíval na Jindru a ten v tom okamžiku dostal ztřeštěný nápad, zavolat své plavovlasé sestřenici Šárce, aby jim dělala onu fiktivní Dášu, nahlas ale řekl: „Vidíš, Faune, Alice má v rukávu samé dobré nápady, vem si z ní příklad. Ale teď mě prosím na moment omluvte, musím si ještě odskočit.“

Na toaletě zavolal Šárce z mobilu a vysvětlil jí, že ona jim musí pomoct tím, že se bude vydávat za jeho fiktivní dívku Dášu: „Šárko, jde jenom o to, že jsme tři a potřebujeme být ve čtyřech. Já vím, že jsi číslo, které nezkazí žádnou srandu a pomůžeme Kájovi, když s ním půjdeme na narozeninovou party k jakési Alici a pak se my dva zavčas oddrolíme. Víš, Kája Faun, to je ten prima kouzelník a sympaťák, jak jsi ho jednou sama nazvala...“

„Prosím tě, Jindro, ty ses asi zbláznil, zaprvé mám měsíc před svatbou, co by tomu řek‘ Otík, že hraju divadýlko nějakýmu Faunovi, navíc já vůbec nechápu ty tvoje souvislosti. Mimo to, do sedmi to absolutně nestihnu... ačkoliv Ota je někde na dostizích a neřekl, kdy se vrátí, tak jo...“, řekla váhavě.

„Díky, zlatá Šárko, já věděl, že mě nezklameš, Otovi to potom vysvětlím sám. Herecky to zvládneš když studuješ na FAMU-DAMU-JAMU, nebo jak se to všechno jmenuje a když přijdeš o dvacet minut později, tak se nic nestane. Jenom jedno si pamatuj: jsi moje nová dívka, jsi trochu upejpavá a jmenuješ se Dáša!“

Když se Jindra vrátil ke stolu, prohlásil suverénně: „Takže Dáša mi právě volala, tady na mobil, že dorazí s asi dvacetiminutovým zpožděním, ale jinak souhlasí se vším a děkuje za pozvání na oslavu.“

„Teda, Rado, to seš kanón“, řekl Kája uznale, leč naštvaným hlasem, „jak jsi to tak rychle zmáknul?“

 "A proč vás to tak moc udivuje, Kájo, je vidět, že Jindra je taky kouzelník, on má zase své kouzlo osobnosti." Alice byla ve skvělé náladě, „tak pojďme, vezmeme to pomalou procházkou po Kampě a po Mostě Legií až k divadlu, já se už těším, že si zazpívám při kytaře mojí zamilovanou píseň "Girl from Ipanema".  Jindra hvízdl: "Fííí, to náhodou znám, to jsou pekelně těžké akordy, jestli tohle umíte zazpívat, Alice, tak jste intonační hvězda! Na téhle písni už vyhořela celá řada zpěvaček."  Kája se ovšem tvářil nakysle, pochopil, že jeho vidina večera jen s Alicí, se rozplynula jak pára nad hrncem.

Když přicházeli ke křižovatce u Národního divadla, všiml si Kája na druhé straně ulice čekající Šárky. Překvapeně  ukazoval prstem: „Hele, hele, Jindro, támhle je ta...“

 "Dáša“, skočil mu rychle do řeči Jindra, „a přesně, jak to slíbila: to jest dvacet minut po sedmé!“ Načež proběhl představovací rituál, všechno klaplo tak jak mělo, Šárka vypadala jako rodilá Dáša, a zamilovaně se dívala na svého bratrance Jindru, jenom Kája byl poněkud vyveden z konceptu. Trojice se pak, pod vedením Alice, vydala tramvají do její vyšehradské mansardy a Jindra o stanici dál do Podolí pro kytaru.

 Ženy se nejprve odebraly do miniaturní kuchyňky vymýšlet něco k jídlu a Kája začal zvědavě obhlížet její útulný byteček. Zkontroloval obsah minibaru, a než se nadáli byl tu Jindra s kytarou. Kája ho zatáhl do pokoje a spustil: "Tedy klobouk dolů, ty jsi rychlík, Rado, že se ti to v tak krátké chvilce povedlo a s tou Šárkou žasnu, to je pořád neobyčejně krásná ženská, ty nohy a ten dekolt, to je skvost! Škoda jen, že o mne nikdy neprojevila zájem a ty, její bratranec, jsi mi při tom byl platnej jako plánovací kalendář pro jepici!“

"Nojo, ale teď máš přece oči jenom pro Alici, nebo?“, chechtal se Jindra, „Šárka se bude brzy, někdy příští měsíc vdávat a možná právě proto, že se chce ještě naposledy trochu vyřádit. Kdybys náhodou chtěl s ní něco podniknout, odstínil bych tě, tedy čistě z kolegiality, u Alice...“

"To odstínění Alice jsem přeslechl“, řekl příkře Kája se zdviženým prstem, „ale koho, že si bere Šárka? Snad ne toho suchara, co jsme je tenkrát potkali ve Stromovce?“

„Jo, toho Otu, ale to je konečně jejich věc a tvoje zbytečná starost“, odbyl ho Jindra.

„To teda ne, pro takovýho hašašíru, co vypadá jako kulovej spodek, je jí skutečně škoda. Čoveče, to‘s jí to nemoh‘ rozmluvit“, rozčílil se Kája, „vždyť to je hřích! To nemůžeme přece takhle nechat!“

„No, a řekni co s tím chceš dělat, Faune?“

„Já už něco vymyslím!“, Kája se dlouze napil přímo z lahve vodky, „to jako na kuráž!“

Jejich rozhovor přerušila svým příchodem Alice: „Pánové, volám SOS, zapomněla jsem na to, že nemám doma veku na chlebíčky, hledám dobrovolníka, který by ji donesl – třeba ty, Kájo?“

„Takže mám pro ni dojít já - a v neděli večer - a nevím kam“, pokyvoval hlavou Kája, "proč zrovna já?"
"Já půjdu s tebou“, ozvala se Šárka alias Dáša, „aby ses nebál. Za chvilku už bude tma a já, shodou okolností vím, kde je tady večerní prodejna, zvaná Večerka.“ 

Kája samozřejmě okamžitě s tímto řešením souhlasil a Jindra si medil, že los nepadl na něj.

„Jindro“, zeptala se Alice po jejich odchodu, „nechci být podezíravá, třeba na tom nic není, ale nezdá se vám, že se ta vaše platinová kráska Dana nějak dost zajímá o Káju? Už mu i dokonce tyká!“

„To nic neznamená“, řekl úmyslně ležérně Jindra a mávl rukou.

„A vy byste na ní nežárlil...?“

„A vy byste na Káju taky nežárlila?“, odpověděl otázkou.

„Já?“, Alice se zasmála, „já nemám proč, já s ním přece nechodím, ale vy máte vážnou známost s Dášou, pokud jsem to zcela správně pochopila.“

„Ani ne tak vážnou, jako neurčitou, a s Kájou v tomhle ohledu nemám problémy.“ Načež ho Alice požádala, aby s ní šel do kuchyňky, kde musí dokončit svoji speciální pomazánku a ještě další věci k večeři, zatímco on by mohl třeba otevřít dvě konzervy s tuňákem a se sardelovými očky a při tom, že si mohou dále povídat.

„Fajn, na tom toho nemohu tak moc zkazit, pustím jenom ještě hudbu.“ Jímavá Ellingtonova melodie »Sophisticated Lady« se rozlila zešeřelým bytem.

„Jindro“, zeptala se najednou Alice, „co soudíte o sexu bez lásky?“

„Že je to prázdný požitek, ale jak praví klasik – ve srovnání s jinými požitky docela ujde.“

Alice se k němu otočila s uslzenýma očima od krájení cibule, což dodávalo její otázce tragický nádech: „Řekněte mi, co byste dělal, kdybych vám teď řekla, že bych s vámi chtěla mirnix-dirnix chodit?“

„Řekl bych: Neplačte, já bych si to taky strašně přál, škoda jen, že to nemyslíte vážně.“

„Všiml jste si, že my dva jsme jediní, kteří si v této čtveřici dosud netykají“, uhnula od tématu Alice, „jako žena to navrhuji, a sice právě - teď. Máte poslední možnost to ještě odmítnout, v opačném případě, prosím, nalijte koňak do těchto dvou napoleonek.“

"To je výzva, které se nedá odolat!“ Jindřich nechtěl vypadat jako blbec a proto ihned vykonal vše, co se od něj očekávalo, a to i včetně polibku. Jenže to neskončilo jen u jednoho, situace se jim oběma najednou vymkla z rukou, konzerva oček se už nedootevřela, ani cibule se nedokrájela, ani napoleonky s koňakem se nedopily...

Až po vášnivých třiceti minutách se jim opět navrátily smysly, když se ozval zvonek u dveří. V té chvíli právě vyčerpaně odpočívali na měkkém koberci její ložnice v naprosto nestandardním oblečení. Ona měla na sobě jen řetízek kolem krku a on náramkové hodinky.

„Probůh, to jsou oni s tou vekou“, Alice vyskočila z podlahy a oblékajíc se spěchala se upravit do koupelny. Při druhém zazvonění zavolala nahlas: “Moment!“ a když zjistila, že se Jindra také už doobléká, ukázala mu, aby otevřel dveře a sama honem zapadla do kuchyňky.

„To byla doba, než se ten Sezam otevřel“, postěžoval si Kája, „hele, lidi, tady neseme tu veku, ale trochu jsme se zdrželi, dali jsme si dole v hospodě jedno pivko, nezlobte se...“

„Co bysme se zlobili“, mávl rukou Jindra, a všichni se nacpali do těsné kuchyňky.

„Jé, Alice, jak to, že to není ještě hotové“, divila se Šárka a spiklenecky mrkla na Jindru, „ba co dím, ani započaté! Co jste to tu dělali celou dobu, zatímco my s Kájou jsme pracně sháněli živobytí! Jednohubky nejsou hotové, bowle a obložená mísa taky ne...“

„Víte co“, řekla poněkud v rozpacích tonoucí Alice, „pojďte, jdeme si všichni sednout do pokoje, připijeme si na všeobecné tykání a já vám musím něco důležitého říct.“

„Ale hlavně připijeme na ty dnešní narozeniny slečny Alice!“, doplnil ji Jindra.

Po oslavném přípitku se ujala Alice slova, začala zcela oficiálně: „Nevím už kdo to byl, ale někdo moudrý, jako své celoživotní krédo prohlásil: »Všechno je úplně jinak!« Dášo a Kájo, věci nejsou takové, jakými se zdají být a já nemám ráda přetvářku a proto musím říct, že jsme se dnes tady s Jindrou dohodli, že spolu chceme chodit, a že by nebylo fair to dělat za vašimi zády – tak to prostě je, berte to jako fakt a nezlobte se na nás. A mimochodem, tu veku mám doma, to byla jen finta.“
 

„Fajn, to se hodí, když jsme u toho vysvětlování, Alice“, zvolal Kája, „tak my se taky přiznáme bez mučení, že proto jsme přišli tak pozdě, protože jak jsme seděli tady za rohem v tý hospůdce, tak jsem Šárce rozmlouval svatbu s Otou a při tom vyšlo najevo, že jsme si už dávno strašně moc sympatický, ale nevěděli jsme to o sobě, takže to tady říkáme teď!“

„Nechápu s jakou Šárkou jste seděli?“, divila se Alice.

„Ona totiž Dáša je vlastně Šárka“, vysvětlil stručně Jindra.

„A kdo to je Ota, nejsi to pro změnu třeba ty Jindro?“, otázala se ho zmatená Alice.

„Vidím, že do toho musím zanést jasno“, řekla rozesmátá Šárka, „Jindra je můj bratranec a já chodím už dva roky s Otou a měli jsme se asi za měsíc brát, jenže on je takový seriózní, vážený suchar a já jsem bláznivka, ke které se hodí mnohem líp tady Faun a kouzelník! Tak, a teď už všechno víme a můžeme začít konečně oslavovat!“
"A teď přijde", zvolal Jindra:  " Dívka z Ipanemy.  Zpívá a hraje duo  Alice a Jindra"!

Klínovky a dva kamárádi

Bylo to už v nechvalně proslulých padesátých létech minulého století, kdy jsem se na vysoké škole setkal se svým nejlepším kamarádem a naše přátelství trvá dodnes.

"Tak co, Míro, jak ses měl o Vánocích?", vítal mě Vlastík po Novém roce na přednášce.

"Ale, ani se mi neptej, měl jsem doma malér s tou Magdou, jak jsem Ti o ní vyprávěl, že jsme se seznámili dvanáctýho dvanáctý při tanci v Lucerně..."

"No, neblbni a co je? Dyk to je, jak jsi tvrdil, ta nejkrásnější dívka této planety!", divil se Vlasta.

"To víš, Vlasto, já jsem odpůrce celibátu, teď v zimě je to těžký, ona bydlí u rodičů a já taky, tak jsem ji chtěl na Sylvestra propašovat do mýho "šámbr separé" a máti nás vychytala..."

"No, a co jako? Příště se ti to třeba povede, hlavu vzhůru!", uklidňoval mě Vlastík.

"Ale pochop ten trapas, už se známe tři tejdny a furt nic! Dyk vypadám jako blbec!"

"Počkej, já mám nápad, dávej bacha!" Načež mi, ten můj dobrý kamarád Vlastík, vylíčil ideální možnost, jak si týden užívat romantické zásnuby s mojí Magdalénkou na horách a zadarmo! Vytáhl z kapsy plochý klíček s tím, že to je klíček od brány do ráje. On totiž jako rodák z Vrchlabí a absolvent tamního gymnázia vlastní tento klíč od horské chaty na Klínovkách, kterou po válce, po odsunu Němců dostala jeho škola do vlastnictví a propůjčovala ji zdarma svým studentům na soukromou rekreaci. Teď v lednu je bouda určitě prázdná, sezóna začne až v únoru.

"Jo, ale musíš si z tohodle klíče udělat kopii, já tam potom někdy v půli ledna taky pojedu."
"Čověče, dyk to je nesmysl, zaprvé nevím kde to je, a za druhý, co když ten kopírovanej klíč tam nebude pasovat, tak jsme namydlený?"

"Hele, Míro, tenhle můj klíč je taky vokopírovanej a pasuje jak víno! A co se týče toho, tu chatu najít, to je blbuvzdorně triviální, hele, já ti to nakreslím. Ze Špindlu vyjedete nahoru lanovkou a pak půjdete rovnou za nosem podle šípky "Klínovky" krásnou cestou lesem. Tak a teď jste na konci lesa a před váma leží obrovská volná plocha asi se šesti chatama. Vy pojedete zase rovnou za nosem, zhruba po vrstevnici toho svahu, nejdřív minete chatu "Bratří v triku" a ta další, asi o sto metrů dál, je ta naše. To by našel i blbec, a navíc, hned nad naší chatou, asi deset metrů je křížek, kde se prý kdysi dávno zabil nějakej lyžař, podle toho se nemůžete splést s jinou chatou. Kamna tam jsou stáložárný a dříví je tam zásoba na celou zimu."

"To mě přesvědčilo, že to zvládnu a tak jsem hned začal pracovat na vypilování kopie té jeho kopie klíče od brány do ráje. Rodičům jsme oba shodně řekli, že jedeme do Krkonoš na lyže do chaty vrchlabského gymnázia s dalšími studenty, a je tam výhodně ubytování zdarma.

A tak jsme vyrazili v pondělí 8.ledna autobusem do Špindlu a tak dále, přesně podle plánku od Vlastíka. Všechno báječně klapalo až do okamžiku, kdy jsme se octli na konci lesa u Klínovek (viz foto, les vpravo nahoře, jenže vše pod sněhem).  Navíc nás zde překvapila mléčně hustá mlha. Nebylo vidět vůbec nic, jen vlastní boty. Zůstal jsem stát jak přimražený a začal horečně přemýšlet, co máme dělat? Byly čtyři hodiny, to znamená, že brzy se začne stmívat a pak už nenajdeme vůbec nic.
Magda se mě naivně zeptala: "A víš jak se teď půjde dál v tomhle mlíku?" Nechtěl jsem ji v této prekérní situaci nějak strašit a tak jsem jen suverénně odpověděl: "To pochopitelně vím, nasadíme si lyže a pojedeme po vrstevnici zhruba tímhle směrem", a zabodl jsem svoji paži do té neproniknutelně bílé tmy.

"A jak poznáš tu vrstevnici?", následovala další zvídavá otázka.

"Ach, to je přeci jasný, nesmí se ti lyže zrychlovat, to by znamenalo, že opouštíš vrstevnici. Drž se přesně v mý stopě na dohled, to je si dva metry... aby ses mi neztratila!" 

A pak jsme tápavě popojížděli. Když lyže lépe klouzaly, znamenalo to, že se od vrstevnice uchylujeme po svahu doprava, když se naopak zastavily, věděl jsem, že se uchylujeme do leva proti svahu. Přitom mi v hlavě stále hlodala zlá myšlenka, že Vlastík řekl jeďte zhruba a nikoliv přesně po vrstevnici, čili tím se můžeme od správného směru na tu vzdálenost odchýlit třeba o padesát metrů čímž tu chatu mineme a zkončíme třeba někde v potoce. Byla ve mně malá dušička, neboť jsem si uvědomoval, že to je moje blbost, a že mám zodpovědnost i za Magdu. Trvalo to moc dlouho, oči jsme si mohli vykoukat a nikde jsme nespatřili ani stín či siluetu nějaké boudy. Tápali jsme jak slepci v tunelu.

Najednou se z mléka přede mnou, jako Phönix z popela, vynořila silueta černého kříže a já zařval: "Magdi podívej se, to je ten krásnej kříž!"

"Nevím co je na něm tak krásnýho, ale tu chatu pořád ještě nevidím", řekla skepticky Magda.

"Ta bude tady vpravo, o deset metrů níž", řekl jsem sebejistě a skutečně tam byla!

Začali jsme se oba radovat, že to tak dopadlo, já jsem ovšem ještě přemáhal nervozitu, jestli ten můj klíček bude pasovat do zámku a když i to klaplo, tak jsme konečně vstoupili do rajské vytoužené brány.

Bylo to tam však jako v mrazírně, takže jsem začal horečně shánět dříví a zatápět v kamnech. Magda se hned projevila jako správná hospodyňka a vybalila oba batohy i zásoby potravin. 

Teprve až když jsme spolu usedli u kamen a jedli párky a popíjeli čaj, řekl jsem jí, že dnes jsme měli víc štěstí než rozumu. "Ta neprůhledná mlha, Magdi, byla smrtelně nebezpečná a v ní najít ztracený křížek jako špendlík v kupě sena, to nebyl můj instinkt, jak sis myslela, to byla naprosto neskutečná šťastná náhoda.

A pak jsme si slavnostně vyhlásili konec celibátu...

PS: Teprve o půl století později jsem se náhodou na internetu dočetl, že ten pamětní kříž připomíná, že dne 17.5.1885 uhodil blesk do nedaleko stojícího domu čp.82 a zabil 24-letou matku malého dítěte, Annu Zinecker, avšak dítě v jejím náručí zůstalo naštěstí naživu... Štěstí v neštěstí...?

http://youtu.be/dlobJHi1jaw