1. rande z inserátu na 2 pokusy.

Mé první rande z inzerátu se konalo v Německu a hned dvojitě! Ano, bylo to doslovně: 1. Hádavé rande na 2 pokusy v F-dur! Odpověděl jsem na inzerát ženě, která sebe definovala jako: Tuctová žena (E.S.), nikoliv už nejmladší, nikterak bohatá, hledá si někoho podobného, v mužské mutaci. Značka: „All I need is love.“  Takže, tuctová žena napsala víceméně netuctový inzerát, což ve mně nabudilo zvědavost a podnítilo, abych já na něj též nějak nevšedně reagoval.

„Milá Evo!“ a podpis „M.Tuctový (48)“ byla vlastně jediná čtyři slova v mé reakci a vše ostatní jsem vyjádřil koláží vystřihovánek z různých časopisů, což zároveň tvořilo jakýsi rébus. Ona mi na to odepsala, že se jí to netuctově moc líbilo, a že se tedy musíme spolu sejít a některé ty symboly, jako třeba kopretina mezi prsty u nohou, což ona nepochopila,  jí musím určitě vysvětlit..!

Na tomto prvním rande jsem čekal zcela marně sedmnáct minut, což je prý taková akademická čtvrthodinka a jelikož dotyčná dáma nepřišla, nečekal jsem déle a odjel zase těch patnáct kilometrů domů, aniž bych byl nějak naštván. Prostě jsem si řekl, že jí asi mezi to něco přišlo a nemá smyslu pátrat, co jí přišlo mezi co - a odjel jsem domů. Sotva jsem však vstoupil do bytu, zvonil telefon: „Tady je tuctová žena, milý pane, to není od Vás ani trochu hezké, ale je to prostě ne-fair nechat dámu čekat, nepřijít na schůzku a ani se neomluvit!“
„Vážená dámo, asi jste přišla o dost pozdě, já jsem tam totiž byl přesně a čekal na vás akademickou čtvrthodinku, plus 2 minuty navíc a pak jsem to vzdal. Právě teď teprve jsem se vrátil domů, v momentě, když zvonil telefon.
„To je lež, pane – já – jsem tam byla přesně na vteřinu a čekala čtvrt hodiny!“, oponovala ona.
„Pokud oba mluvíme pravdu, o čemž pochybuji,  pak jste vy čekala někde jinde, ale já byl před smluveným Kurhausem ve Wiesbadenu.“
„Já jsem čekala, drahý pane, před Kurhausem, ale vy jste nepřišel. Nevymlouvejte se, je to trapné, je to marné, je to lživé  a je to podlé!“
„Takže, madam, shodou okolností tam v tu dobu nebyli žádní lidé, jenom já sám a to bych musel být slepý jak patrona a praštěný kramlí, abych vás neviděl!“, začal jsem rozčílením zvyšovat hlas.
„Já jsem z osobních důvodů seděla v autě na parkovišti před vchodem a čekala, kdo se tam objeví a kromě jednoho jediného mladíka ve světlemodré košili a v tmavomodrých kalhotách tam nebyla živá duše, takže vidím, že nemluvíte pravdu, ale já nechápu proč?“, řekla ta neznámá žena, více než důrazně.  

„Poprvé s Vámi souhlasím, madam, jenže ten skoro padesátiletý mladík, sedící na své aktovce na schodech u druhého sloupu zprava, jsem byl totiž já a sice v roli marně čekajícího na Godota!“

„Óóó, tak to je něco jiného, navrhuji, pojďte se tam tedy sejít znovu, hned teď! Za půl hodinky se tam můžeme sejít opět a všechno bude O.K.!“
„Ne, madam, já tam teď znovu nepojedu, patrně bychom se zase jenom hádali...“
„Prosím, jak chcete, nebudu se vám vnucovat, mějte se fajn!“  (klap)
Než jsem stačil ještě něco dodat, ve sluchátku to klaplo a byl šlus! Takže to bylo asi to nejdebilnější rande světa!

Jenže druhý den odpoledne se tato dáma ozvala znovu: „Pane Tuctový, nasadil jste mi brouka do hlavy s tou vaší koláží v dopise a navíc mi stále bzučí v uších Melodie v F-dur od Rubinsteina, kterou jsem poslouchala v autě, když jsem na vás čekala. Netrapte mě, prosím, a sejděme se. Omlouvám se vám, že to včera, vlastně jen mojí vinou, nedopadlo...Mea maxima culpa!“  Řekl jsem vtipně jenom: "Souhlasím, ale pusťte si v autě něco v  a-mol!"

Takže jsem jel na to, vlastně první rande, podruhé. Když jsem ji pak uviděl, nebyl jsem zklamán, spíše by mohla být zklamána ona mnou. Dověděl jsem se, že se nejmenuje Eva, jak jsem si z jejího monogramu odvodil, nýbrž Elen. Řekli jsme si, že nejprve půjdeme jako na procházku do parku v Nerotalu a všechny nejasnosti si vyjasníme a teprve až nás začnou bolet nohy, půjdeme někam na kafe, či na víno bílé, i rudé, na čemž se,  jak doufám,  shodneme!... 

Během naší, tentokrát přátelské, debaty o symbolech v té mé koláži, jsem najednou začal pociťovat, že se jako ozývá můj močový měchýř a zde v parku narazit na WC by byl zázrak. Vzpomněl jsem si na mého otce, který mi kdysi vyprávěl, kterak šel s mojí budoucí matkou, na tu  první  schůzku pěšky z Nových Benátek do Jabkenic, což je dobrých 13 km. Otci se už na cestě tam, prý začalo chtít na malou, jenže mu bylo trapné skočit někam za stromek a tak, po vzoru Tycho de Brahe, to držel se zaťatými zuby až zase domů. Jenže i pak, když už konečně mohl, tak už zase nemohl, protože to nešlo a on strávil hodinu na záchodě v bolestech a hrůze, nežli se šper-klapka laskavě uvolnila a on se konečně zbavil přebytečné kapaliny!

Nechtěl jsem skončit ani jako můj otec, ani jako Tycho de Brahe, kterému prý praskl měchýř, když nechtěl odejít na toaletu ze živé společnosti dvou dam.  Rozhodl jsem se tedy jednat: Vyprávěl jsem Elen, co se stalo mému otci na jejich první schůzce s mojí budoucí matkou a to celé jsem zakončil přiznáním: „A toto jediné jsem zdědil po otci, dnes jsem totiž ve stejné situaci, jako tehdy on... i já...“

Elen projevila pochopení, ukázala mi na široký strom a řekla: "Budu  hlídat, jestli se někdo neblíží  po cestě, když ano, tak si začnu pískat „Tea for two“. Nikdo nešel, ale ona místo úsměvu mi oznámila: "To nebylo nic, ale víte co je o moc horší? Mně se totiž chce taky!“ Oba jsme se tomu rozřehtali...

„Nevadí, Elen, najdu vám krásný voňavý keř a pískat budu totéž!“ řekl jsem romanticky a ona ráda souhlasila. Když se vynořila zpoza keře, viděl jsem, že se tváří nelibě a syká jakoby bolestí. „Copak se vám stalo, Elen?“, zeptal jsem se jí zúčastněně. "Sss, něco mně kouslo, nebo dalo žihadlo, tady do pravé zadní tváře, sss, ach jo...“Nabídl jsem jí ihned ochotně samaritánskou službu: „Mám u sebe jako vždy švýcarský nůž a v něm je mimo jiné také pinzeta. Neměl bych se na to podívat, jsem totiž, tak říkajíc, skoro-poloviční lékař?“

„Ano, pane doktore, buďte tak laskav, já už se dávno nestydím. Jsme vlastně staří jako řada manželů dvacet let po svatbě, tak o co jde?“, řekla rezignovaně. Sedl jsem si na lavičku, ona si nadzdvihla sukni a ukázala mi místo doličné. Odsunul jsem trochu stranou jemné prádélko a objevil skutečně žihadlo i se zbytkem včelího zadečku a pinzetou jej odborně vytáhl. 

Když jsme potom, my dva "tuctoví" usedli v kavárně a dali si mocca s pařížským dortíkem, museli jsme se srdečně rozesmát, jak se nám to první rande na podruhé,  přece jen povedlo..!

A k tomuto textu se hodí Melodie v F-dur  od  Antona Rubinsteina:

https://youtu.be/u85PI61hX3M

A když je to někomu moc sladké, tak zde hraje

André Rieu známou skladbu  »  GRANADA!  «     

https://youtu.be/PvTOmNSmbdw

ADVENT a penízky z nebe

Jednou jsem se odněkud vracel domů vlakem a když jsem vystoupil na Hlavním t.j. Wilsonově nádraží, zamířil jsem rovnou ke schodišti do metra. Vtom jsem si ale uvědomil, že nemám jízdenku na metro a tak jsem se začal rozhlížet, kde ji koupit. Všiml jsem si jedné na místě stojící, zcela obyčejné staré paní. Byla tak trošku nahrbená, ale mile se tvářící.  Měla ve dlani trochu drobných a prstem  je 

opatrně přepočítávala. Pak popošla o pár kroků a namáhavě se sehnula. Našla na zemi jakousi malou drobnou minci, odhaduji €uro pěticent. Stoupl jsem si trochu stranou, aby si nevšimla, že ji pozoruji, a začal jsem si, tak pro sebe uvažovat: Ta paní asi není moc bohatá, když jí stojí zato se namáhavě shýbat pro nějaký šesťák a bylo na ní vidět, jak je šťastná, že ho našla. Začala si mince znovu přepočítávat... 

Dostal jsem momentální nápad. Sáhl jsem si do kapsy a nahmátl tam trochu drobných, včetně dvaceti a desetikoruny. Byl Advent a najednou mě to začalo nutkat udělat dobrý skutek. Bez rozmýšlení jsem šel k té paní a oslovil ji: „Paninko, doufám, že se neurazíte, když vám tady přidám pár drobných" a přesypal jsem ty drobné do její otevřené dlaně.

Zůstala na mne beze slova překvapeně koukat, ve tvářích úsměv a v očích radost. Věděl jsem tedy, že to nebylo ode mne faux-pas, čehož jsem se obával, otočil jsem se a s vědomím dobrého skutku odcházel. Po pár krocích jsem se ohlédl a vidím, ta paní tam dosud ještě stojí konsternovaně, drží plnou hrstičku drobných v ruce a hledí za mnou. Vrátil jsem se zpátky k ní a vidím, že má slzy v očích...

„Paninko, copak je Vám, proč pláčete?  Bolí vás něco?", zeptal jsem se jí.

„Ale já nepláču, pane, to jsou jen slzy štěstí!", řekla mi. Nemohl jsem to hned pochopit, že takovou maličkostí se dá způsobit taková radost druhému člověku. Sáhl jsem rychle do náprsní kapsy pro peněženku a vytáhl papírovou dvoustovku: „Tady máte, ještě něco navrch..." a hodlal se rychle vzdálit z místa činu.

"Pane, vy jste moc hodnej - vy jste anděl!" řekla mi to tak vroucně, až mi to bylo trochu trapné...
"Ne, to opravdu nejsem, paninko, ale to víte – je Advent, no  a k němu patří i dobré skutky. Bylo mi trapně a tak jsem se s ní urychleně rozloučil s přáním dobrého zdraví a zmizel v davu...

Když jsem to později vyprávěl svým známým, tak tito mi málem vynadali: „Co blbneš, ta bába má jistě taky svoji penzi, jako ty. Ta jenom působí rafinovaně lidem na city a co myslíš, pak to stejně někde prochlastá!  Já to znám, co je tohle za báby..."

„Tomu já nevěřím," oponoval jsem, " ta její radost určitě nebyla hraná, ale i kdyby to prochlastala, jak suverénně tvrdíte, tak toho nelituju, protože pravděpodobnost, že jsem jí způsobil opravdu radost je pro mne důležitější, než nějaké podezírání z rafinovanosti. Oba nade mnou jen kroutili hlavou a ťukali si na čelo...

"Přátelé, mezi námi je ten rozdíl, že vy jste odchováni kádrováky a diktaturou proletariátu. Já jsem za těch 27 let života na západě, zcela nevědomky podlehl převýchově a sice žitím mezi jinými lidmi, co druhé lidi nepodezírají, ani nekádrují a přijmou je jednoduše za své známé, což v našem zprzněném světě bude ještě dlouho, dlouho problémem..."

https://www.youtube.com/watch?v=ICVryHXtEI0 ....To jsou penízky z nebe, hrané a španělsky zpívané vynikajícím umělcem, málo známého jména.  Ovšem stojí za to, tuto dojemnou scénku pozorně sledovat a neznalost španělštiny naprosto nevadí:  hudba a pohyb řeknou úplně vše...

Lehké děvy a Česká hospoda?

V Německu vždycky v listopadu 11.11. přesně v 11 hodin  a  11 minut  se podrobně připravuje  FASCHING, tj. karneval, který však začne až v únoru příštího roku (!)  Čert ví proč (?) 

Malý kousek od budovy firmy UNIVAC, kde jsem pracoval, byla jednoho krásného dne otevřena česká hospoda „Goldene Stadt“, (Zlaté město PRAHA, ovšem zde v Essenu) a přes ulici, kolmo naproti pochybnému dennímu baru „Black Jack“.

Provozovatelé restaurace Pepa se ženou Věruškou a jeho otcem docílili velmi brzy, navzdory této blízké konkurenci, že k nim dost často na české speciality, chodila početná společnost takzvaných fajnšmekrů německých a já, pochopitelně, jsem tam také občas chodil v poledne na český oběd, hlavně proto, že jsem to měl jen pár kroků od mého pracoviště, jako "ajťák"... 

Věruška, vysoká štíhlá brunetka, pilná a rychlá v obsluze hostů, byla snad vždycky příjemně naladěná a usměvavá. Jejím pravým opakem byl manžel Pepek, o půl hlavy menší, nikdy nedbající na svůj vzhled, často neoholen a v usmolené, kdysi patrně bílé zástěře. Jinak občas pomáhal vzadu v jejich kuchyni najatému kuchaři. Nejčastěji ovšem seděl, hulil se štamgasty v lokále a popíjel s nimi pivo bohatě prokládané nějakou kořalkou.

Jeho otec, Fuksa senior, byl naproti tomu velice slušný a uhlazený pán, který byl z nemožného chování i vzhledu svého syna vcelku nešťastný. Ovšem ke mně byl obzvláště uctivý, hlavně asi proto, že mně jeho suverénně přidrzlý synátor představil, jako velikého a kybernetického inženýra, což měla být rádoby vtipná  narážka na to,  že jsem tam byl

zaměstnán u US firmy Univac Deutschland.

Někdy se stalo, že si starý pán přišel přisednout k mému stolu a přitom si postěžoval, jaké má s tím Pepou trápení. On prý moc pije a kolikrát zdarma hostí dost podezřelá individua až hluboko do noci a pak se diví, že hospoda málo vydělává.
Jindy zase za mnou přišel ke stolu junior Pepa, si postěžovat, jaké má problémy s tátou. Jednou přišel s tím, že by na mne měl velikou prosbu: „Hele, vole, ty znáš mýho tátu, von mi tě furt, ty vole, dává za vzor, že prej pan kybernetickej inženýr je strašně nóbl pán a já jsem takový bordelářský hovado. To víš, voni sem choděj vod naproti z toho báru ty štětky na večeři a to je pro mýho fotra voheň na střeše. Zuří, že se s nima moc kamarádím, a že za nima lezu do toho baru, což je úplná volovina, to by mi ani Věra netolerovala. My voba sme s těma holkama normálně kamarádi, to je něco, co fotr nechápe! To nejsou pravý děvky, to jsou jen barový animírky, rozumíš, vole?“

Já na to nechápavě: „A o co ti jde, Pepo, co ode mne čekáš?“
„No, já si myslím takhle, vole, že by si řek‘ mýmu tátovi, že jsou to fajn holky, animírky a žádný štětky a vzal bys ho tam sebou, aby to tam fotr viděl na vlastní voči, chápeš můj geniální tah?"
„Tak tohle by mi tvůj otec odmítl, neblbni, Pepo, to je nesmysl.“

„Ale jó, vole, když to řekne takovej nóbl pan inžinýr jako ty, tak fotr půjde a já budu mít vod těch jeho řečí vo štětkách pokoj. Když bude mektat, tak mu řeknu, že von sám za nima taky byl!“
„Hele, Pepo, já mu to klidně navrhnu, ale jsem si předem jistej, že to odmítne.“
„Neodmítne, vole, znám tátu, vole, já už to mám vymyšlený, jak  to udělám, aby tě to nic nestálo. Promluvím s tou jejich šéficí, dám jí tři stovky a řeknu, kdyby se náhodou táta rozjel, ať mu víc nenalejvá a tvoje outrata je v tom taky zahrnutá, rozumíš, vole?“

A tak příští měsíc, když nastal karnevalový čas, FASCHING, jsem přišel ve čtyři do české hospody k Fuksovům na opožděný oběd. Pepa, jak mě spatřil, zavolal otce: „Hele, táto, koho tady máme, inžinýra kybernetiky, posaď se tady k němu a povídejte si hezky“, přičemž na mne spiklenecky mrkl a ukázal bradou na bar přes ulici a mrknul oběma očima.
Začal jsem diplomaticky: „Pane Fukso, dneska mi v práci jeden kolega vyprávěl tady o tom baru naproti a víte, co mě na tom nejvíce překvapilo?“
„To si dovedu představit, pane inženýre, to je taková Sodoma-Gomora lehkejch děvek, že by to nejspíš policie měla zavřít!“, rozčílil se mravný senior.
„A vy jste tam taky někdy byl, pane Fukso?“
„To ne, to ne, ale voni tyhle štětky choděj sem k nám na jídlo a já vidím, co je to teda za potvory!“
„Ale ten můj kolega, tedy slušnej chlap, mi naopak řekl, že to tam není vůbec žádnej pajzl, ale slušnej celodenní bar a hezké animírky, tedy ve vší počestnosti. Takže teď nevím čemu mám vlastně věřit?“
„Pane inžinýre, když to říkáte vy a ten váš kolega, tak já teď taky nevím, kam je vlastně mám zařadit?“
„Tak mě právě napadá, pane Fukso, co kdybych se tam já, jen ze zvědavosti, šel podívat a pak bych vám to všechno vyprávěl?“
„Kdybyste tam šel vy, pane inžinýre, tak to bych tam šel s váma“, překvapil mě, okamžitě svolný, starý pán Fuksa.

Slovo dalo slovo a hned jakmile jsem dojedl svíčkovou, jsme se společně vydali do jámy lvové. Sotva, že jsme vkročili dovnitř za závěs, přikvačila jedna kyprá děva, nahoře skoro bez a podávala panu Fuksovi propisku, s tím, že se musí jako vzácný host zapsat do návštěvní knihy, tedy na její prso, což pan Fuksa rád učinil. Zajímavé bylo to, že se mně této pocty nedostalo. 

A potom to začalo, všech pět veselých dívek, karnevalově přioděných se nahrnulo kolem pana Fuksy a jedna přes druhou se ho dovolovaly, jestli si mohou objednat drink Bacardi-Cola. Fuksa samozřejmě souhlasil, netuše, že tím mu naskakuje účet a já jenom odhadoval, kdy asi by to mohlo ohrozit ty tři stovky od Pepy. Sám jsem si dal jenom Colu bez Bacardi, protože jsem věděl, že v půl šesté nejpozději, musím jet domů dělat večeři pro moji malou dcerku Brigitku.

Potom jsem jen v úžasu sledoval, jak se děvy handrkovaly o Fuksu, všechny chtěly jen s ním tancovat. Když křepčil s jednou, co měla obzvláště vyklenutý hrudník, spadly mu brýle mezi její ňadra a on chudák je musel poměrně dlouho lovit. Brzy jsem pak zaznamenal, že se pan Fuksa rozjíždí jak dráha a odhadl, že jeho „tóčo“ s šampusem už ohrožuje stanovený limit, zatelefonoval jsem Pepovi, aby radši přišel, nebo bude zle. Pepa tam byl coby dup a začal jednat s šéficí a když zjistil, že kredit není ještě překročen, dal si taky něco nalít. Já jsem využil nepřehledné situace a rychle se vypařil a ujížděl domů...

Druhý den v polední přestávce jsem, hlavně ze zvědavosti, zašel k Fuksovům zjistit, jak to včera dopadlo. V lokále se pohybovala jen Věruška a na můj dotaz řekla podrážděně: „Ti dva vožralové přišli až ráno v půl sedmý a do teďka ještě chrápou!“
Když jsem pak dojídal oběd přišli oba dva pobledlí Fuksové se zmuchlanými obličeji barvy šedozelené a senior se mi hned snažil vysvětlit, že Pepa nechtěl jít domů a tak on to musel táhnou s ním. Pepa mu skočil naštvaně do řeči: „Hele, táto, neser bohy, největší outratu jsi zavinil ty sám s tím svým podpisem na prsa tý Gisely, eště že máš tak krátký jméno, každý písmeno mě stálo sto marek!“

http://www.youtube.com/watch?v=fGOge4pz4bk

Jak se jezdilo na hory lyžovat (1958)

  Když mi bylo sedm let, dostal jsem od Ježíška krásné lyže s takzvaným vázáním bačkorovým a tak se nemusely kupovat mnohem dražší boty lyžařské. Tak se tehdy stalo, že já, dítě celkem nesportovní, jsem našel zálibu v lyžaření a toto mi vydrželo až do pozdní dospělosti. Jako student jsem vlastně nikdy neměl peníze a když jsem si potom sám koupil opravdické lyže i lyžařské boty, způsobem udyndání rodičů, tak už zase nebylo možné si dovolit jezdit na lyžování do hor, pouze do hor Kavčích v Praze-Podolí, kde nyní stojí Česká Televize...

V této době, o níž píši, se ještě pracovalo v sobotu do 12 hodin, něco, co si dnešní generace jenom těžko dovede představit. U nás ve firmě jsme se dali dohromady, taková menší skupinka šesti odvážlivců, 4 kresličky a 2 projektanti, to jest Standa a já. Dohodli jsme si s firmou Radlická mlékárna, že můžeme s nimi jezdit vždy v sobotu v jednu hodinu do jejich společné noclehárny ve Špindlu a v neděli odpoledne zpět. Tento celý "luxus" nás stál jen směšných 10 Kčs na osobu, díky tomu, že se jezdilo na náklaďáku s plachtou a spalo na vojenských kavalcích. Byli jsme prostě typičtí proletáři...

Cesta tam i zpět byla značně drncavá, ale ubíhala nám dobře, protože jsme hráli společenskou hru zvanou „žouželení“. To jest: vylosovaný tzv. „hádač“ si zacpe uši i oči a ostatní si vymyslí určité sloveso, které se bude nahražovat slovesem žouželiti. Třeba žouželit = česat se. Hádač potom klade každému otázku, třeba: „Jak často žouželíš?“ Nebo: „Není žouželení zdravotně závadné?“ Nebo: „Žouželí se též na veřejnosti nebo jen v soukromí?“  Nebo: „Žouželíte, slečno, ráda a vášnivě?“ atd...

U koho hádač přijde na to, co to žouželení znamená, ten zaplatí fant a stane se příštím hádačem. Samozřejmě, že si lidé vymýšlejí stále těžší pojmy na hádání, jako třeba žouželiti = hlasitě krkati, nebo zas pojmy lechtivé, jako žouželiti = milovati se, čímž se ovšem do úzkých dostávají spíše ti tázaní než ten hádač. Nebo vzniknou komické situace, jako třeba při žouželit = pojídat obložené chlebíčky, když se hádač zeptal: „Můžu žouželiti na záchodě?“ a dostalo se mu odpovědi: „To sice můžeš, ale je to prasectví!“ Nebo: moc jsme se ku příkladu nařehtali, když bylo žouželit = vytahovat si holuby z nosu. Chudák ta hádačka Alenka na to stále nemohla přijít až nakonec řekla: „To bude asi smrkati!“ a kolega Standa který byl na řadě, řekl: „Přihořívá, ale ne tak docela, Alí, my máme na mysli suchý proces!“

Vždycky už za tmy jsme dorazili do noclehárny, která mimo společného příslušenství pozůstávala ze dvou místností: pro muže a pro ženy. Ženy musely vcházet do své svatyně spojovacími dveřmi přes náš pokoj. Po večeři v nedaleké hospodě jsme se poměrně brzy vrátili na ubikaci a hodlali jít brzy spát, abychom zítra ráno již v šest hodin vstali a měli čas na lyžování až do odjezdu nazpět do Prahy, přesně v 16:00 hodin...

Poblíž mne leželi dva cizí puberťáci, jeden byl vyloženě frajerský mačo a ten druhý dosti přibrzděný děláček. Chtě-nechtě jsem po zhasnutí slyšel jejich tlumený hovor a když už jsem chtěl zasáhnout a okřiknout je, aby konečně zmlkli, zaslechl jsem tento zajímavý dialog:

Dělák: „Víš, vole, ten kus v tom červeným svetru, vole,  to je teda  vopravdická sexbomba!“

Pochopil jsem, že si povídají o naší Máše, ta měla na sobě nápadný červený svetr, ve kterém dobře vynikaly její ženské půvaby.
Mačo: „Tý vole, tu jsem už v duchu čtyřikrát vojel, vole!“
Dělák: „Nekecej vole, a myslíš, že bys to uřídil?“
Mačo: „To je jas, vole, jen mít šanci, ale ta buchta je furt s tou blond škeblí pohromadě, vole!“
Vložil jsem se do jejich debaty a vybídl toho sebejistého mača, ať jde do jejich místnosti, je tma, ženy ho nepoznají a já budu za něj mluvit, aby si Máša myslela že jsem to já. Vybavil jsem si při tom balkónovou scénu z Rostandova Cyrana z Bergeracu.

Mačo se trochu zalekl: „To-to snad nejde tak lehce.“
„Jak to, že ne?“, kul jsem železo, „teď jsi tady tvrdil tvýmu kámošovi, že bys to uřídil a najednou se bojíš? Já to přece za tebe všechno vodkecám!“
„Tak jo, tak deme, jo?“
Šli jsme tedy spolu skoro v naprosté tmě ke spojovacím dveřím, pootevřel jsem je a jak cvakla klika zvolala jedna z dívek: „Holky, někdo sem jde!“ Vystrčil jsem ho tam před sebe, sám jsem zůstal ve dveřích a řekl tichým hlasem: „Děvčata, to jsem já Mirek“ a postrčil ho o kousek dál do místnosti, zatímco jsem se stáhl opět do pootevřených dveří.
„Co se děje Mirku? Co chceš?“ ptala se Alenka.
„Já musím mluvit s Mášou, Mášo, kde ležíš?“
„Tady“, ozvala se Máša a její sedící silueta se rýsovala proti oknu. Puberťák k ní nasměroval své strnulé kroky jako robot. Vtom však Máša rozsvítila baterku a vyjekla: „Jéé, to není Mirek!“
Já jsem se rychle stáhl zpět za dveře a zavřel je. Co se tam pak dělo jsem bohužel neviděl, ale to pištění a zmatek jsem skrze zavřené dveře slyšel dobře. Mačo se dal na zběsilý ústup a do toho jsem vstoupil já, rozsvítil světlo a řekl mravokárným hlasem: „Tak děvčata, co je to tady za kravál, my už chceme spát, mějte rozum!“
A možná, že právě pro tyto srandičky jsem si tenkrát oblíbil lyžařský sport...

http://www.youtube.com/watch?v=mN7LW0Y00kE

Vánoce za války v roce 1944

Byly to ty poslední válečné Vánoce 1944 a mně bylo už  13 let. Navzdory tomu, že to byly opravdu bídné časy, byla u nás doma ta nejútulnější pohoda, na kterou stále rád vzpomínám. Snad ta nejistota, co nás čeká až přijde fronta do Prahy a také bombardéry nad hlavou, zavinily tu atmosféru naprosté soudržnosti rodiny. Do toho houkání sirén i německo-české  ohlašování náletu:

"Luftlage-meldung", nemohlo nikoho uklidnit...

Jako nadílku pod stromeček jsem chtěl naší mamině taky něco koupit, protože jsem věděl, že otec vždycky udělá "stojku" a všechny peníze odevzdává matce na domácnost a tudíž nikomu nikdy žádné dárky nekupuje a sestra Blanuška (6) byla ještě moc malá. A tak jsem si už od září střádal do prasátka drobné penízky, které jsem dostal za umyté nádobí, či donesený nákup, nebo točené pivo do džbánku...

Teprve 22. prosince jsem se tedy rozhodl rozbít prasátko a zjistil, že v něm mám 46,60 Korun. Došel jsem tedy do Nuslí do obchodního domu ASO, abych tam mamče vybral dárek, ale nebylo to vůbec jednoduché.

Látky byly jenom na lístky, takzvané šatenky, které jsem pochopitelně neměl a ostatní věci byly pro mne cenově nedostupné. Konečně jsem objevil krásnou kazetu na šicí potřeby a vzpomněl si, že mamina má své šití v krabici od kostkového cukru.

Jak jsem se tak zálibně díval na tu kazetu, která ovšem stála 49 K, všimla si mě jedna prodavačka a zeptala se mně: „A copak by sis chtěl asi koupit, chlapče?“

„Tohle je na nítě a na knoflíky?“, zeptal jsem se  pro jistotu.

„Ano, to je na různé šicí potřeby, jako: jehly, nůžky, nitě, štupovačky, patentky a tak dále, to je moc praktická kazeta.“
"A myslíte si, že to potřebuje každá maminka?"
"Samozřejmě, hochu, každá maminka, když si chce sama něco ušít a nedá to ke krejčímu nebo ke švadleně, protože by jí to vyšlo moc draho, musí mít takovou kazetu na šicí potřeby, jako jsou knoflíčky, nítě a mnoho dalších věcí, jak jsem ti už řekla a ušije si to radši sama."

 "Hmm, a nemáte něco levnějšího? Já to chci dát mamině jako dárek  pod stromeček od Ježíška.“

„Chlapče, to už je zlevněná cena, to je hezké, že chceš mamince udělat radost. Podívej se, ta kazeta je potažená sametem a tady nahoře na víku je polštářek na špendlíky a zde tři krabičky na drobné věci, ta opravdu není drahá a mamince by to udělalo velikou radost.“

„Jenže já mám ušetřeno jenom 46,60 a to už nestihnu si došetřit ty dvě čtyřicet do Ježíška, ten je už pozejtří...“

Ta dobrá paní se na mne mile podívala a řekla: "Já jsem měla taky takového syna, počkej...", načež někam odběhla. Když se vrátila, zdálo se mi, že má slzičky v očích: „Ukaž, hochu, dej mi ty všechny drobné a já se pokusím to nějak zaonačit.“ Pak je přepočítala, dala do jednotlivých přihrádek registrační pokladny, zatočila klikou, cinklo to a v okénku vyskočilo číslo 49,00 K. Načež mi kazetu zabalila, já jsem té paní moc poděkoval a kráčel domů šťasten, že mám takový skvělý dárek.

Doma jsem musel vyřešit další problém, aby to mamina neviděla. Dal jsem tedy balík do sklepa a zarovnal ho do naštípaného dříví. Teprve když máti odešla někam na nákup, schoval jsem rychle ten balík pod kanape do velké krabice mezi své krámy, vercajk  a knížky...

 Štědrý den probíhal přesně tak jako každý rok, tedy přes den půst, jen chleba a čaj, večer v šest hodin u prostřeného stolečku modlitba ve stoje, potom rybí polévka a kapr s bramborovým salátem. Načež jsme se odebrali z kuchyně do pokoje, kde stál náš stromeček, zazpívalo se „Narodil se Kristus Pán“ a naše krásná mamina nám přečetla něco z bible. Napjaté očekávání ve mně vzrůstalo...

Teprve pak došlo na dárky. Tenkrát jsem sám nebyl ani tak zvědavý na svůj dárek, jako na to, co řekne mamina dárku ode mne. Už tenkrát mě napadlo, že darovat je lepší pocit než dostávat. Tohle totiž překonalo všechna má očekávání. Máti, když spatřila poměrně velký balíček se svým jménem, podívala se na nás překvapeně, otec taky jen kroutil hlavou a ona nervózní rukou roztrhla obal. Lepší odměnu jsem nemohl dostat, pohlazení a maminin šťastný úsměv i slzičky...
S ohledem na 6-letou sestřičku Blanku, řekla: "Děkuju Ti Ježíšku, udělal's mi móóc velikánskou radost!" A dala nám všem třem pusu...

http://youtu.be/nv8YzvB2Ss0

Odchod ze zprzněné vlasti

 
MÍROVÁ  OKUPACE:
Když v srpnu onoho černého roku 1968 nastal v Česku masový útěk lidiček ze zprzněné země ruskými agresory a mně dvakrát zasvištěla kolem hlavy dávka ze samopalu, (bydleli jsme pár kroků od budovy Rozhlasu). Rozhodli jsme se nespoléhat na náhodu, že se ten primitiv opět netrefí a odebrali jsme se do země,  kde se do civilistů nestřílí. Netušil jsem, že mi to bude jednou po letech předhazováno jako zrada vlasti a právě stejně blbými komunisty,  jako byli ti, co si tuto okupaci objednali...(!)

Dovedli jsme si tenkrát domyslet, že na hranicích budou naši bdělí pohraniční mušketýři, společně s bratry okupanty, neustále ochraňovat naše hranice proti špiónům ze západu, ale vždycky se spíše trefí do českého uprchlíka... 
Proto jsme usoudili, že je daleko jistější útěk přes hranici východní, to jest přes: Slovensko, Maďarsko, Rumunsko, Vídeň. Byla to sice oklika, ale ta nám byla stále milejší než kulka do hlavy na hranicích. V tom panujícím chaosu jsme netušili, že hranice do Rakouska zůstane zcela nehlídaná... 

Majitelé osobních aut, což jsem já nebyl, jeli přímo bez oklik do Vídně, zatímco my, Spartaka nemajíce, jsme se kodrcali vlakem přes půl Evropy, než jsme se také dostali do kapitalizmu, to jest konkrétně rovněž do Vídně, kde jsme v tom cvrkotu dokonce potkali jedny známé z Prahy. 

Až do okupace jsem tehdy pracoval čtyři roky v dovozu počítačů u firmy Kancelářské stroje a tak jsem výhledově hodlal něco podobného si najít na západě, nejlépe u nějaké světové počítačové firmy, jako byla třeba IBM nebo UNIVAC. Ovšem věděl jsem sebekriticky, že moje němčina ani angličtina nejsou ještě natolik na výši a tak jsem měl pro sebe plán, nastoupit nejprve tak asi na dva roky k nějaké malé německé či rakouské firmě, kde si automaticky zdokonalím němčinu a přitom se budu, po vzoru mého otce-samouka, doučovat angličtinu, abych pak měl u nějaké světové firmy vůbec šanci obstát. Navíc, nechtěl jsem se vzdálit příliš daleko od mých rodičů, coby penzistů, věděl jsem, že je jistě budu moci finančně podporovat, až se trochu zmátoříme a oni coby důchodci nás pak mohou kdykoliv navštěvovat v Německu. Já jim budu moci ukázat země, o kterých si doma mohli jenom číst. A to přesně se mi podařilo realizovat hned v příštím roce. Už druhý den ve Vídni jsem měl start do štastnějšího života pro mě i manželku... 

U Siemense jsem se náhodně seznámil s jakýmsi panem Schippersem, který sháněl pro svou malou firmu v Německu kvalifikovanou pracovní sílu mezi českými uprchlíky ve Vídni. Pozval mě do kavárny a když jsem mu řekl, že jsem z Prahy, a že zde hledám zaměstnání, nabídl mi místo ve své firmě v Německu a očividně měl o mne zájem. Jeho firma měla jen 25 zaměstnanců, včetně jeho manželky, syna a uklízeček. Nabídl mi též úplně zařízenou garsoniéru, kterou zamýšlel pro svou budoucí sekretářku. Firma sice nedělá počítače, ale importuje z USA různá příslušenství a zařízení pro výpočetní střediska. Jelikož se jeho perzonál v podstatě rekrutoval hlavně z přeškolených zemědělců, kteří o computerech neměli ani zdání, tak prý já bych pro něj a jeho firmu znamenal velký přínos, co do znalosti výpočetní techniky. Chtěl jsem si to ještě trochu rozmyslet, ale on mi ihned nabídl též práci pro moji manželku i když ta byla zdravotní laborantkou a neuměla ani blafnout německy. 

Můj titul ING. se mu také velmi hodil pro zvýšení image firmy a tak jsme se nakonec dohodli, že to vezmu, ale zatím jen na dva roky. Na potvrzení toho, že to myslí vážně mi pod stolem, tak aby to nikdo neviděl, šoupl 5000 rakouských šilinků, abych měl něco peněz na cestu do Německa. Byl jsem tím trochu zděšen, z novin jsem vyčetl, že čeští uprchlíci, co přijeli do Vídně svými Škodovkami a chtěli letět do USA nebo do Austrálie, se zbavují na letišti svých aut za 1000 šilinků! Těch pět tísícovek podstrčených mi pod stolem vlastně pro mne představovalo pět aut, a já jsem se za dvacet let v socializmu nezmohl nejen na Spartaka, ale ani na Trabanta nebo Velorex.

 Když jsem se trochu rozkoukal u firmy Schippers, kde jsem měl svoji kancelář včetně mužské sekretářky, pana Sperlinga,  myslel jsem si, že dovedu němčinu docela dost, tak jsem najednou zjistil, že toho vlastně dovedu málo i když mi všichni rozumí, ale ze slušnosti tolerují mé chyby. Rozhodl jsem  se proto požádat  moji sekretářku  Sperlinga,
aby mě neustále a kdykoliv opravoval, když řeknu nebo napíšu něco špatně. Sperling byl hoch sedmnáctiletý, patrně z bohatší rodiny, chodíl dvakrát týdně do školy a zde u Schipperse byl zaměstnán coby "kancelářský učeň". Byl velmi inteligentní, znal gramatiku i psaní na stroji, byl ke mně úžasně uctivý a tak jsem v něm měl ohromnou oporu, co se týkalo korespondence. Psal jsem dopisy jen tak hala-bala ručně na kus papíru a on to už vypiloval a napsal bleskově a perfektně na stroji. 

Když jsme někdy neměli co dělat a šéf nebyl doma, povídali jsme si zajímavé příhody, nebo si dokonce zazpívali oběma známou píseň, já česky: "Šeříky až bílé začnou kvést", a on německy: "Wenn der weiße Flieder wieder blüht..." On se mě zvídavě vyptával třeba na binární a hexadecimální početní soustavu, já jeho na to, proč se píší u složeného slova Mess-station tři "SSS" ale Schiffahrt jen se dvěma "FF", přestože je to také složeno ze dvou slov Schiff - Fahrt..?

Jednou jsem mu něco vyprávěl a nevěděl jsem německý výraz pro "optický klam", a tak jsem si  ho prostě vytvořil vlastním překladem, "oční omyl", otrocky přeloženo jako "Augen-Irrtum". To v něm vyvolalo zdvořilý smích, ale já od té doby vím, že se to správně řekne "optische Täuschung".
Jindy zase jsem byl v nemocnici, kde jsem chtěl sjednat pro manželku místo laborantky, ale byly tam samé jeptišky a já nevěděl, jak mám oslovit  jejich šéfovou, nazval jsem ji tedy zdvořile: Paní hlavní jeptiška, čili: Frau Haupt-Nonne, (jako Hlavní nádraží), netuše, že správně je to: "Schwester Oberin", neboli "sestra Představená". A takových úletů jsem za první rok napáchal celou řadu, což Sperlingovi vnuklo tvůrčí nápad si pečlivě mé výrazy zapisovat a posléze z toho sestavit povídku s názvem: "Augen Irrtum einer Haupt-Nonne", čili "Oční klam sestry představené." Oba jsme se tomu moc srdečně nařehtali...

Od séfa Schipperse se mi líbilo, že jako podnikatel nikdy nezneužíval svého postavení, ale striktně se držel platných zákonů i v případě výpovědi. Na rozdíl od Česka, kde může člověk pracovat u více firem současně až do úplného kolapsu, bylo v Německu výslovně zakázáno si přivydělávat v nějakém vedlejším zaměstnání, bez vědomí šéfa firmy s nímž byla podepsána pracovní smlouva. Všichni jsme to věděli, neboť, jak stálo ve smlouvě, takový člověk nemá dostatek času na  nutný odpočinek a jeho práce i zdraví tím nutně trpí. Jeden takový "vykuk" si našel po nocích práci číšníka v baru a když se to náš šéf náhodně dověděl, řekl mu suše hned příští den ráno v devět hodin: "Pane Jordan, sbalte si své věci, máte okamžitou výpověď. Alikvótní díl výplaty dostanete v 10 hod. a v 11 hodin Vás zde nechci vidět, doufám, že víte proč!"

Když jednou šéf čirou náhodou zjistil, že dovedu kreslit, požádal mne, jestli bych mu za úplatu udělal návrh pro tiskárnu na záhlaví dopisních papírů, jakož i prospektů, což jsem bez problémů akceptoval. Protože on měl vlastně tři malé firmičky SCHIPPERS, INOGA a KUNOR, udělal jsem mu hned dva návrhy. Jeden  jako tiráž prospektů pro všechny tři firmy SCH-I-K a jeden jako dopisní hlavičku.

Po dvou letech, podle námi uzavřené smlouvy, jsem mohl dát výpověď, měl jsem jsem nabídku od fy. UNIVAC, kde jsem získal skoro dvojnásobný plat a vyškolení na programátora ve dvou jazycích:  ASSEMBLER a COBOL. 
V roce 1970 se nám narodila Brigitka, v roce 1977 jsme se rozvedli a já zůstal coby táta i máma s Brigitkou sám, v roce 1985 jsem se oženil s Moravěnkou Jitkou...
Celkem jsem žil v BRD  27 let, kdy zde panovala úžasná konjunktura. Až když mi bylo 60 a v Česku šli komouši od válu, rozhodli jsme se s Jitkou vrátit do vlasti. K tomu musím dodat,  že roky v Německu strávené, byly pro nás tím vůbec nejšťastnějším obdobím života a BRD se k nám vždy chovala mnohem přátelštěji než naše vlast, která Jitku okradla o rodinný domek a mne o veškeré iluze...

RESUMÉ:
V mém pracovně-aktivním životě jsem tedy poznal jak ten milý socializmus (20 let), tak i ten zlý kapitalizmus (27 let) a mé resumé z toho zní z jedné poloviny  jako věta  Jiřího Suchého: »V socializmu se o zlodějích psalo v černé kronice a tito seděli v base.  V kapitalizmu se o nich píše jako o celebritách  a tyto sedí v daňových rájích.«
A já dodávám: » V každém případě však mezilidské vztahy jsou v kapitalizmu stokrát lepší, než bolševicky hrané vztahy v socializmu!«

https://youtu.be/xbtnEfW-urE

Zpět do: HESLO TOTALIT

Agnes a Španělsko

Můj kolega v práci v Německu, Klaus Hauner, notoricky známý svou šetrností, se jednou vrátil z dovolené ve Francii ve velmi špatné náladě: „Udělal jsem kvůli té mé ženě kardinální blbost svého života! Představte si, že jsme jeli na manželčino naléhání na Riviéru, místo do našeho krásného letního bytu ve Španělsku! Máme tam totiž, s mým bráchou Ottou napůl, u moře, třípokojový byt 92 m2.

Snažil jsem se kolegu chlácholit: „Ale Riviéra je přece taky krásná, byl jsem tam už třikrát a vždycky jsem byl nadmíru spokojen.“ 

„A byl jste tam s manželkou nebo sám?“, zeptal se mě zvědavě. 

„Nemám manželku, ale byl jsem tam pokaždé s jinou kamarádkou.“ 

„Nójo, to je jasný, to se nedivím!“, mávl Hauner otráveně rukou. 

„Ale já tedy nechápu proč jste to vaší manželce nerozmluvil, když máte vlastní letní byt ve Španělsku?“ 

Hauner vyprskl: „Jóó, to se vám řekne - rozmluvit, ona začne ječet, že do Španělska jezdíme už deset let, a že chce taky poznat něco jinýho. Mimo to, že Riviéra je drahá jako prase, hotel stál za bačkoru, k jídlu furt jen sejra, všechno vostatní bylo moc drahý a navíc mi tam komolili jméno, prý, mesijé Onér!“ Musel jsem se zachechtat: „Tak to buďte rád, že jste nejeli do Ruska, tam by vás totiž překřtili na tavárišč Gauner!“ Hauner zvedl ukazovák: „Ale zato příště jedu do Norska na ryby – a to, zcela sám!"

 „To já na dovolenou radši jezdím ve dvou, jsem zastáncem názoru, že ve dvou se to lépe táhne, ale letos bohužel pojedu, ještě nevím kam a s kým. S kamarádkou jsme se rozešli, takže asi pojedu prvně taky sám...“ Hauner ožil: „Dám vám tip, pane kolego, jeďte do našeho bytu ve Španělsku, my tam už letos nepojedeme, brácha s rodinou tam byli před nedávnem, a já bych vám to pronajal za poloviční cenu oproti všem hotelům v okolí.“

„To by nebylo marné“, začal jsem uvažovat, "ale pozor, španělsky se nedomluvím! Kde to je?" 

„La Cala del Moral, leží to deset kilometrů severo-východně od Malagy, báječné pobřeží, hodně je tam německých turistů, levné jídlo, prostě - pozemský ráj!“  rozohnil se Hauner a ukázal mi fotky.

A tak slovo dalo slovo, dohodli jsme se a plácli si. Rozhodl jsem se, že aspoň budu mít klid a  budu si moct dělat jenom to, co sám chci.

Načež jsem Haunerovi zaplatil ten pobyt na čtrnáct dní a dostal od něj klíče a instrukce, kde to přesně je, jak to tam vypadá a jméno správce, bydlícího v přízemí, člověk, který to tam všecko vzorně obhospodařuje.

První dojem byl ohromný, byt byl prostorný, hala, kuchyň s jídelnou, koupelna, obývák s balkonem a dokonce dvě ložnice. Ale pak se dostavily problémy. Na co jsem sáhl, to nefungovalo. Voda netekla, proud nešel a bomba s plynem v kuchyni byla prázdná. Seběhl jsem dolů ke správci a on to dal, kupodivu celkem rychle do pořádku. Jakmile začala lednice chladit, došel jsem si do nedalekého krámku pro různé potraviny, abych si mohl aspoň snídani udělat sám a nemusel se někam trmácet ráno na lačný žaludek. 

 Ale pak se to stalo. Jenom o vlásek jsem unikl zabití elektrickým proudem! V koupelně byla chromovaná skřínka se zrcadlem umístěná nad umyvadlem a jak jsem se jí dotkl, blesklo to, dostal jsem ránu proudem a protože jsem stál bos na kameninové podlaze, byla to pecka, že jsem zavrávoral. Uvědomil jsem si, jaké jsem měl úžasné štěstí, kdybych se byl té skřínky dotkl až po vysprchování, to jest celý mokrý, tak by to byla patrně moje poslední dovolená vůbec... 

Vypnul jsem ihned proud a zjistil že skřínka držela na dvou šroubech ve zdi a uprostřed otvorem v plechu zadní stěny, procházel elektrický kabel pro osvětlení. Zřejmě to celá léta fungovalo dobře, ale bylo otázkou času kdy plech, pod tíhou věcí ve skřínce, prořízne gumovou izolaci kabelu. A to právě čekalo na mne. Opravil jsem kabel pomocí izolace tak, aby se to už ani za deset let stát nemohlo a pak jsem se teprve s chutí vykoupal. 

Večer když jsem šel spát, čekal mě nový atentát, tentokrát probíjela lampička na nočním stolku, ale v posteli, kde jsem byl odisolován od země, mě to jenom lehce brnělo, takže jsem se rozhodl spravit to až zítra ráno.

Příštího dne, hned po mé vlastnoručně vyrobené snídani, šunka s vejcem, jsem opravil vypínač u noční lampičky, a teprve pak jsem se vydal k moři na pláž. Zjistil jsem však, že je tam všude černo-šedý písek, což vypadalo opravdu nevábně, jako škvára. To mi Hauner zamlčel, ale nekecal, že je tam plno turistů. A tak jsem se od příštího dne chodil raději koupat do bazénu jakéhosi Clubu, kde se sice platil vstup, ale zato tam byl krásný žlutý píseček, čistá voda, málo lidí, lehátka se slunečníky a malá útulná restaurace.

Můj zrak tam upoutala nápadná lady v oranžovém plážovém obleku se stejně oranžovým slamákem. Rád bych jí byl nějak oslovil, ale vědom si své španělské impotence, jsem si to radši nedovolil. Každopádně mi začínalo vadit, že musím stále jenom mlčet, nemaje si s kým povídat. S němčinou jsem se až dosud vždycky domluvil po celé západní Evropě a najednou jsem byl v loji. Španělé totiž trvají na svém jazyce a neznají, ani nechtějí znát, nic jiného a objednávat si k jídlu stále jenom paellu, které jsem byl už přejeden, bylo i mně trapné. Proto jsem si do restaurace začal brát malý slovníček, leč přesto se mi podařilo místo telecího na rožni si objednat jako hlavní jídlo k obědu, zelený a oranžový vibrující puding.

Dny začaly být pro mne fádní i když jsem si zajel autobusem do Malagy, či do Granady. Tím, že jsem se neměl s kým podělit o své dojmy, tak jak jsem byl vždycky zvyklý, bylo mi nějak divně. Ze zoufalství jsem začal po večerech v Haunerově bytě opravovat všechny vrzající dveře, zásuvky a skříňky v kuchyni, rovněž rádio i gramofon jsem technicky zprovoznil, při čemž jsem neustále, jako magor, mluvil nahlas sám se sebou. Koncem prvního týdne v neděli jsem se prošel a částečně také projel Malagou v kočáře. Jenže jsem to časově trochu přehnal, zdržel se tam na večeři a když jsem pak došel na autobusovou stanici na směr Cala del Moral, zjistil jsem, že nedělní autobus jezdí jen do devíti hodin a teď bylo čtvrt na deset. Začal jsem dumat, mám-li si vzít drahého taxíka, nebo těch 10 km šlapat pěšky do Cala...

    Vtom se ke mně rozběhla jakási dáma a oslovila mě německy: "Pane, já to vím, že rozumíte německy, můžete mi říct jestli odtud jede autobus do Cala del Moral - a v kolik asi tak hodin?" 

"Madam, ten poslední mě právě ujel před 15 minutami, ale jak jste to poznala, že já rozumím německy, mám to snad napsané na čele?" zakroutil jsem hlavou. 

"To ne, ale viděla jsem vás už dvakrát na pláži u ACW sportovního bazénu Clubu v Cala del Moral a všimla si, že čtete německé noviny. Vy jste si mne ovšem vůbec nevšiml a přehlédl mě jako vládní vojsko!..."

"Um Gottes Willen! Vy jste zřejmě ona, nápadně půvabná lady v širáku barvy oranžové! Je tedy logické, že jsem vás já defacto musel zaznamenat, vy se absolutně nedáte přehlédnout..!" Dáma se  hlasitě rozesmála: "Vidíte, jenže já bych si byla s vámi tak ráda pohovořila, španělštinu neznám a tak už tu mlčím tři dny až teď, díky tomu, že nám, Němcům, ke všemu ujel poslední autobus před nosem a já si dovolila vás oslovit." Zakroutil jsem hlavou: "Madam, máte určitě pravdu až nato, že já nejsem Němec, ale Čech."  Dáma se usmála a řekla: "Vždyť já sama taky nejsem Němka, já jsem púvodem Dánka, ale ta němčina nám tady pomohla, ne?" A tak jsem ji galantně pozval na společnou cestu taxíkem do Cala.

Cesta trvala bohužel jen pár minut, takže jsme se stačili pouze představit a říct si, jak dlouho tady budeme. Byla to Frau Agnes Conrad z Hamburgu a byla tu teprve druhý den na 9ti-denní dovolené. Prý ze španělštiny znala ještě méně než já, který jsem ji mohl oslnit překladem, že osada Cala del Moral, znamená Zátoka morálky, což je vskutku název příhodný s hlediska našich morálních kvalit. Načež Agnes vystoupila před hotelem "Astoria" se slovy: "Takže na shledanou zítra na pláži v Clubu!" Od příštího dne jsme se scházeli denně a vedli nekonečné debaty, abychom dohnali ten deficit v mluvení za uplynulé dny. Bez ohledu na název Zátoka morálky jsme se oddávali i radovánkám jiným, protože ona měla příliš krásnou postavu, než abych si toho nevšiml a nenechal se tím ovlivnit. Takže se dá pravdivě říct, že se nám oběma tato dovolená pro osamělé duše, opravdu neobyčejně vydařila...

 Po návratu do práce jsem tuto episodu vyprávěl svým kolegům a očekával od Klause Haunera, že mi aspoň poděkuje za tu celkovou údržbu jeho bytu a možná i něco sleví. Ostatní kolegové ho taky hecovali, že nějaká odměna by zde byla na místě. Šetrný Hauner se z toho vybabral mazaně. Řekl mi, že to doma přednese manželce a zítra mi to oznámí. Druhý den přišel s tím, že manželka uvaří pravou španělskou paellu, a že mne pozvou k nim na večeři. Při představě paelly, připravené notabene Němkou, jsem pocítil lehké chvění v krajině žaludeční, byla to však obava zbytečná, to pozvání se stejně až dodnes nikdy neuskutečnilo...

https://youtu.be/aJ-vJI6jypM

Domů propašovaná sex-bomba

Anita byla poměrně zvláštní typ v tom smyslu, že potvrzovala pravidlo dle mého kamaráda Vyžvy, že u ženy se krása a inteligence vzájemně vylučují. Ten kamarád s neobvyklým jménem Vyžva, se jmenoval Vejvoda, ale když mi vysvětlil, že v USA by ho četli Vyžvouda, začal jsem mu říkat "Vyžva" a to se hned úžasně rzchle ujalo.  On byl mimořádně nadšeným amerikanofilem, přestože, anebo právě protože -  tam nikdy nebyl. S dívkou Anitou jsme se s Vyžvou seznámili při tanci na Barrandově, ona byla sexy, měla úplně všechny myslitelné fyzické přednosti,  jenom holt ten rozoumek byl poměrně značně zakrnělý...

 Chápal jsem, že dekolt vpředu by byl při jejím bujném poprsí vcelku nebezpečný z hlediska vypadnutí obsahu, ale neukázat ideálně modelované nohy v dlouhém rozparku sukně, by byl neodpustitelný hřích. Tančila báječně a asi záměrně jenom málo mluvila a dívala se na mne zamilovaně, takže se stalo, že jsem si s ní sjednal schůzku a pozval ji na jediný ne-ruský film v centru Prahy,  30 let starý V+W „Peníze nebo život!“ 
Když jsme pak vyšli z kina, pronesla Anita památnou větu: „Hele, ten tlustej vypadal skoro jako Werich, ne?“ To jsem si ještě myslel, že vtipkuje. Pak ale následoval šok a já pochopil, že to myslí vážně: „V tom blbým bijáku byla votevřená vintalace, vletěl tam ňákej komář a tady mě kousnul do krku!“

„Hm, jestli to nebyla blecha“, řekl jsem a potlačil smích.

„Ne, to byl komář!“, trvala na svém Anita.

„Anito, snad komár, ne? A ta vintalace je asi ventilace, jen tak mezi náma.“ Anita se dlouze zadumala svou krásnou hlavinkou a já myslel, že se urazila kvůli mému poučování. Najednou ale ze sebe vyhrkla: „A byl to přece komář, protože se řiká komáři a ne komáry!“

Věděl jsem, že je zle, a že bych se dlouho neovládal a tak jsem se na něco vymluvil a rychle se vyreklamoval. Netušil jsem ovšem, že můj kamarád Vyžva má její telefon, a že jí vykecá číslo na mne a tak se stalo, že mne Anita začala uhánět telefonicky. Vyžvovi jsem za to vynadal, na což on reagoval: „Kapku, nejseš ty kapku blbej? Taková krásná kočka, má vo tebe zájem a ty děláš fóry! Co ti na tom visí, že je blbá? Já bejt tebou, tak bych to pro jistotu zařach, jenže vona je až zas tak moc blbá, že vo mně nemá ani trochu zájem!“

Dlouho jsem odolával, od podzimu až do adventu. Ta Vyžvova logika a Anetin telefonát mně vrtaly v hlavě: „Nakonec jsem potřebnej a ona je takzvaná sex-bomba neboli óbr-kus, tak proč ne?“
Když odjela moje matka ke své sestře do Zlína, zavolal jsem Anitu sám: „Podívej, Anito, řeknu ti to na rovinku, venku je zima, ty bydlíš u rodičů, já bydlím u rodičů a tak mě napadlo, co kdybychom se sešli u nás a udělali si takový krásný adventně-předvánoční večírek se vším všudy, co ty nato?“
"Jéé, to by bylo děsně fajn! Ale co tvý rodiče, těm by se to asi moc nelíbilo?“

„Máti odjela k sestře a kdyby se to konalo ze soboty na neděli, tak by se to mohlo protáhnout třeba až do rána bílého. Můj otec totiž spí jako Brundibár, večer od devíti a v neděli ráno chodí vždycky do kostela!“ Anita byla srozuměna s tím, že doma svou nepřítomnost přes noc svede na jakousi Lucii a jejich chatu na Sázavě, kterou prý musí o víkendu zazimovávat.

Tu sobotu 25. listopadu jsme se s Anitou sešli odpoledne v pět hodin u hodin na Hlavním nádraží, dali si tam v restauraci kafe a já jsem ji hned zasvětil do mého plánu: „Anito, nejsme malý děti a víme oba o co se nám jedná. Teď musíme počkat až můj otec v devět hodin usne a pak tě propašuju do mýho pokoje.“ Připravil jsem se na to tak, že jsem panty dveří i zámek doslova zalil do vazelíny, takže vstup je naprosto bezhlučný a v mém pokoji mám připravené chlebíčky, víno i buráky, v Klubkách je zatopeno, prostě všechno je ideál.“

„Nojo, ale co když se tatík vzbudí a najde nás tam?“, projevila své obavy cudná děva.

„Tak zaprvé, můj otec spí tvrdě jako pařez a ani Nad Tatrú sa blýská ho nevzbudí. Zadruhé, otec nikdy neleze do mýho pokoje a zatřetí, mám stejně svý dveře zevnitř zalígrovaný! Takže neboj, nic takovýho se stát nemůže! Mám všecko stoprocentně pod kontrolou!“

A pak jsme courali setmělou Prahou a těšili se na věci příští. Už v půl deváté jsme pomalu obcházeli náš barák a nedočkavě čekali až zhasne v našem bytě ložnicové okno. Pašování potom proběhlo přesně podle fóršriftu,  takže večírek v mém pokojíčku dopadl naprosto OK...
Vyžvova doktrína byla splněna k oboustranné spokojenosti. S tou děvou se dalo dělat všechno, jen bylo třeba zamezit, aby začala něco vyprávět a tím aby odhalila svou duševní omezenost, kontrastující tak děsně s jejím nádherným vzhledem. Líčila mi třeba, jak ji zval jeden pán, že má lístky do divadla na "Únos ze serailu", což ona hrdě odmítla: "To teda né, já detektivky nemám ráda - a todle je navíc ňáká prasečinka."
"Anito, to je opera od Mozarta a serail není záchod, jak si ty ve svém mozečku představuješ, nýbrž je to ženské oddělení v sultánově paláci!" řekl jsem podrážděně. Nicméně její sexy-figura mě vzrušovala i nadále a ten chatrný rozoumek jsem byl nucen nějak tolerovat...

Ráno se ale vše začalo vyvíjet poněkud jinak, než jak jsem naplánoval. Po osmé hodině nás oba vzbudil telefon, který jsem měl na stolku u postele. Byla to moje matka: „Mirku, doufám, že už jsi vzhůru a táta ještě neodešel do kostela, potřebuju s ním mluvit.“

„E-é, moment, mamčo, půjdu se podívat, vydrž...“ Rychle jsem Anitu nacpal do skříně a došel pro otce. Telefonát naštěstí netrval dlouho, máti se ho jen zeptala jaké má číslo bot, že by mu přivezla zánovní galoše po švagrovi, když mu už do těch jeho teče.
Při té příležitosti mne napadlo, jak totálně rozdílné zájmy má jejich generace od naší a pak jsem se otce zeptal v kolik hodin půjde dnes do kostela. Otec zavrtěl hlavou: „A víš, Míro, že se mi tam dnes výjimečně nějak nechce a navíc padá sníh.“

Sotva otec odešel do kuchyně dokončit svou snídani, vytáhl jsem ze skříně Anitu, napůl udušenou: „Co budem dělat?“, vzdychla, „otec nejde do kostela a já se vocaď nedostanu...“

„Počkej, nech mně přemejšlet, já už to nějak zvládnu...“

„Ale já potřebuju jít do koupelny se umejt a vyčistit si zuby, tady mám sebou kartáček.“

„Anito, koupelnu zapomeň, do tý se jde u nás přes kuchyň.“

„Jenže já se musím tedy aspoň vyčůrat...“

„To není problém, záchod je tady v předsíni, pojď, budu hlídkovat, aby nešel otec.“

Bydleli jsme v poměrně staré vile a v předsíni byl také vodovod, takže jsem mohl pro Anitu natočit vodu do mísy na ovoce, aby se mohla jakž-takž umýt a vyčistit si zuby. Načež jsem se sám věnoval ranní hygieně, v koupelně za kuchyní a viděl, že otec má na kuchyňském stole, mimo jídla, rozloženo asi pět slovníků a věnuje se svému hobby, překladu z francouzštiny. Pak ale jsem musel provést ten hlavní úkol, dostat milou Anitu nepozorovaně z bytu ven. 

Tady byl problém, že dveře od bytu byly hned těsně vedle dveří do kuchyně, kde byl otec. Anita to ještě zkomplikovala tím, že neví, co bude dělat celý den sama venku ve sněhu, když doma řekla, že se vrátí až v neděli večer.

„Počkej, mám nápad. Ty půjdeš jenom za dveře, pět minut počkáš a pak zazvoníš, jako že jdeš k nám na návštěvu. Já tě jako pozvu dál a pak jako půjdeme spolu do kostela, protože je Advent! No, řekni, není to přímo geniální?“

Potom jsem jistil její odchod štaflemi tak, že jsem řekl otci, aby teď nevycházel z kuchyně, že tam hned za dveřmi stojím na štaflích a vyměňuji prasklou žárovku.
Když Anita proklouzla ven a o pět minut později zazvonila, šel jsem jí otevřít a sehráli jsme připravenou scénku jako profíci. Otci bylo jenom divné to, že chci jít do kostela, když jindy nechodím a navíc mu bylo nepochopitelné, že jsem zapomněl na schůzku s tak půvabnou dívkou, a že ona se rozjela až z Libně za mnou do Podolí. To prý by, za jeho časů, žádná dívka nikdy neudělala!

Pomyslel jsem si jen, že za našich časů taky ne...

http://www.youtube.com/watch?v=DE0UMnrQBD0&ob=av2e

Reorganizace TRVALÁ

Po vysoké škole jsem nastoupil jako technolog do  ČZM Českých závodů motocyklových, Strakonice ovšem ve vývojovém středisku v Praze.  Po třech  letech jsem byl, prý s ohledem na své jazykové znalosti, převelen do odd. nabídkových projektů pro zahraničí. To byla má 1. reorganizace, proti které jsem nic nenamítal (jenže pak přišly ještě další čtyři reorganizace)...

Jednalo se převážně o projektování továren na jízdní kola a motocykly. Navzdory mému přímo hororovému kádrovému materiálu, který o mně sepsal před maturou můj spolužák Vláďa Šváb, jsem se překvapivě dostal na akviziční cestu do Indie a na Ceylon.

Pak ovšem propukla 2. reorganizace. Strana a vláda rozhodla, že všechna takováto oddělení v různých firmách se sesypou do jedné hlavní centrální firmy s názvem INVESTROJ, který společně s Technoexportem bude tyto projekty realizovat.  Čili k tomuto účelu vznikla na Václavském náměstí kancelář tohoto nového podniku pro hlavu firmy: soudruha ředitele, jeho sekretářku a náměstky, zatímco my rajbovníci od rýsovacích prken, jsme byli po různu rozstrkáváni po Praze, protože jednoduše pro nás nebyla v celém městě potřebná budova. Nový kádrovák se nad mým materiálem zhrozil: "Jak je to možný, že se takovej nestranickej mlíčňák dostal do západních kapitalistických států, jako je Indie a Ceylon?"  Musel jsem ho opravit: "Moment, soudruhu, Indie i Ceylon jsou státy ryze východní!..."

Při následující třetí reorganizaci jsem byl odsunut do jakési volné ratejny v ČKD v Libni a po půl roce při 4. reorganizaci, jen na zimní období, do pův. Šlechtovy restaurace ve Stromovce "U růžového sadu" (obr.). 
Na jaře, když chtěli číšníci opět zahájit provoz, jsme byli zase pro změnu odtud vyhozeni, to jest, po páté reorganizováni do tzv. OSANU (Odbyt strojů a nářadí). 

Neslavný Investroj byl zrušen záhy poté, co praskla aféra, že  hlava firmy, soudruh ředitel, spolu s půvabnou sekretářkou defraudovali nějaký větší obolus peněz...!
Inu, řekl jsem si: "Pět reorganizací mi už stačí a dal poprvé výpověď sám od sebe. Nic naplat, odešel jsem, takzvaně z bláta do louže, k firmě TESLA  a pochopil jedno a sice, že komunismus má dva pilíře, na kterých neochvějně stojí:  Kádrování a Reorganizace...

Dodatek:
K mému působení v zimním romantickém prostředí oné Šlechtovy restaurace ve Stromovce se mi vrací řada zajímavých vzpomínek. Vešlo se tam celkem asi 12 rýsovacích prken do dvou prostorů, narychlo předělaných z restaurace na kanceláře. Naše menší kancelář s pěti prkny měla tu výhodu, že náš skupinář pan Kočí, byl jednak odborník a jednak charakterní, skvělý člověk. V zadní kanceláři, nazývané „zvěřinec“, šéfoval Ing. Mosťák, stranický kariérista a blb, který sám sebe nazval administrativním vedoucím pro obě kanceláře, neboť pan Kočí byl jenom (!) nestraník.
Když potom napadl sníh, cesty ve Stromovce se v zimě neudržovaly, čekal nás každodenní pochod od konečné tramvaje č.6. pustou Stromovkou. Za tmy v šest ráno v chrupajícím sněhu jsem si připadal jak Amundsen na severním pólu. Žádný div, že se kresličky bály tudy chodit ojediněle a tak jsme se domluvili, že vždycky někdo z mužů na ně počká do čtvrt na sedm u konečné šestky. V každé kanceláři stála obrovská násypná kamna, takže jsme si museli sami nanosit uhlí a dříví, zatopit, udržovat oheň a vybírat a vynášet popel. Někdy se stalo že kamna čoudila a tak jsme občas slzeli, něco jako v té písni: »Kouř ti stoupá do očí«...

Velikou zábavu jsme si uživali s našimi čtyřmi svéráznými kresličkami: Jarkou, Miladou, Líbou a Maruškou. Já jsem měl k dispozici převážně tu Jarku, která byla sice, jak se říká „od huby“, ale pracovala perfektně. Miládka byla spíše hodná než perfektní, Líba byla trochu namyšlená blondýna, kterou to tam vůbec nebavilo a chtěla se, pro svůj "herecký talent", dostat k filmu. Maruška byla neviňátko s velkýma modrým očima, tak trochu nemastná-neslaná a dokonce jakoby panenská.
Když se přiblížilo jaro, dostavila se jednou, chudák Miládka až v devět hodin, udýchaná a vystrašená se slzičkami v očích a vzlykavě nám vylíčila, co se jí stalo cestou od tramvaje tady v parku: „Proti mně šel po cestě ňákej hnusnej chlap a najednou si rozepnul kabát a pod ním byl úplně nahej!“ Jarka vykřikla: “No to je hrozný, a mně se to nestane a nestane! Já bych mu řekla, strč si ho do úlu a třikrát zabouchej! Cos udělala ty?“ Miládka plačky: „Utekla jsem zpátky k tramvaji a teprve když zmizel, tak běžím tu celou štreku až sem!“

Jindy zase když Mosťák rozděloval prémie, dal Marušce tři stovky a Líbě jenom dvě. Ta když to zjistila, přišla za mnou a řekla mi: „Pane inžinýre, vy ste takovej spravedlivej, myslíte si taky, že pracuju hůř než Marie?“
„To ne, Libuš, ale Mosťák jako zcela neomezený vládce této salakvardy, to asi tak vidí", řekl jsem vyhýbavě.
„Jenže já mám talent na herectví a půjdu na Barrandov a na Mosťáka se můžu - víte co?...“
„Líbo, jseš si zcela jistá, že tě tam vezmou?“, zeptal jsem se jí tak trochu potutelně.
„Já jsem si jistá, že mám talent, já vám to předvedu. Až se Mosťák vrátí ze schůze, tak mu tady udělám takovou scénu, že se zjeví! Dávejte dobrý pozor, pane inženýre!“
A skutečně, když jsme potom oknem zahlédli vracejícího se Mosťáka, Líbuška si rychle rozcuchala vlasy a jak vešel dovnitř, začala ječet: „Soudruhu, to je teda vaše úplně největší nespravedlnost tohoto světa a sprosťárna, jaké jste se dopustil. Proč mám o stovku menší prémie nežli vaše oblíbená Maruška?“
Mosťák byl vyveden z konceptu a začal něco koktat a my jsme se dobře bavili. Líba mi pak řekla: „Tak co, jaká jsem byla?“ A já nato: „No, bravo, Libuško, úplná Marlén Dietrichová!"
Nevím proč potom zrovna za mnou přišla Maruška se svým dost naivním dotazem:
„Pane inžinýre, já přece za to nemohu, že jsem dostala o stovku víc než Líba, mně to mrzí, že ona nedostala taky to co já, jenže ona za to teď se mou vůbec nemluví...“
„Maruško“, řekl jsem jí otcovsky, „to si nemůžeš takhle vyčítat, však ona Líba to uzná a bude zase s tebou mluvit. Nic si z toho nedělej“, řekl jsem konejšivě jako spravedlivý otec...

Jindy zas poklidnou hladinu naší kanceláře zvlnil výrok vedle mně sedícího Ing. Kurze: „Lidi, přiznejte se, kdo jste si vypůjčil moji etuj s kružidly a logaritmické pravítko?“ Nikdo nic nevěděl, nikdo se nehlásil. „Tak dobrá“, řekl inženýr, „počkám do zítřka a ten kdo to má, ať mi to dá zpět do šuplíku, tam kde jsem to měl a když to tu zítra nenajdu, tak budu nucen to ohlásit na policii. Jsou to drahé věci, aspoň v ceně 1600,- Kčs.“
Příští den se opět nic nenašlo a pan ing. zavolal policii. Když se tam dostavil detektiv, zamířil si to rovnou do „zvěřince“. Co se tam dělo nebylo slyšet, ale když se pak vrátil do naší kanceláře, řekl jsem mu, že jsem byl asi poslední kdo byl ve stole pana inženýra Kurze, když on už byl pryč. Potřeboval jsem si vypůjčit jeho anglický slovník, a teď mě napadlo, že kvůli otiskům prstů bych mohl být hlavním podezřelým já.“

On se jen usmál: „Nic se neděje, mladej, my už víme kdo to ukradl, Marie Pavlíčková, je to u nás známá firma, ta už toho ukradla víc!“ Byl jsem v šoku: „Tahle nevinná panenská dívenka, to snad není možné! Tomu nemohu uvěřit!“
„Jo, jo“, zašklebil se detektiv, „to neviňátko se rozbrečelo a přiznalo, že potřebovalo peníze na potrat. Ty ukradené věci jsou už v bazaru a kromě toho ona dluží i vašemu vedoucímu Mosťákovi 1000,- Kčs. Takže si ji hned bereme sebou!“

Zaslzeli jsme všichni, ale nikoliv smutkem, nýbrž tím, že nám zase stoupl kouř do očí, naše kamna totiž opět čoudila...

http://www.youtube.com/watch?v=xz68KvMtHOA