29 října 2017

Obdivovatel ženských nohou...

Můj dávný kamarád Vojta byl náruživý a přímo super-posedlý obdivovatel krásy žen a hlavně jejich nohou. Vedli jsme spolu na toto téma občas dost dlouhé odbornické diskuze, protože jeho a mé názory se diametrálně lišily. Já jsem byl vždy pro hodnotit krásu ženy hlavně podle rukou, rtů a poprsí. On jen a jenom podle nohou, všechno ostatní bylo irelevantní, čili pro něj zcela a naprosto nic neříkající... 

Jednou jsme se opět spolu bavili na téma krásy žen a já jsem mu řekl: „Vojto, když už kvůli tobě záměrně pomíjím charakter ženy a její inteligenci, co jsi označil za podružnost, tak já tvrdím, že žena, čistě fyzicky viděno, je všestranně ladná a má mnoho krás. Fakt, že já osobně zbožňuji pěstěné ruce, plné rty a středně bujné poprsí, neznamená, že třeba křivka ramen, boků nebo lýtek mi nic neříká. Moje krédo proto zní, žena je všeobecně řečeno krásné stvoření...
"Ale je zajímavý", řekl mi nato, "že ta tvoje Eva má pekelně krásný haxny! To je pro tebe přeci škoda..!" Musel jsem mu odporovat: "Já přece netvrdím, že se mi Eviny nohy nelíbí, ovšem vidím i všechny jiné krásy, ty jsi jen takovej stereotypní haxnař!"


„Podívej, Miki, ty seš prostě moc mladej, ty tomu ale vůbec nehovíš“, odporoval mi Vojta, „já hodnotím jenom to, co dělá ženu sexy a to všecko se dá vyčíst z jejích nohou. Když začnu dole u šlapek, ty musí být krásně pěstěné bez kuřích ok, otlaků a tvrdé kůže s prstíčky a nehýtky jak ze škatulky, kotníčky musí být nádherně štíhlé a lýtka mají být tvarově ladná a stále sametově hladká. Její kolínka nesmí být ani kostnatá ani moc buclatá, nýbrž lákavě oblá a sošná, stehna pěkně pevná bez pomerančové kůry a podkožního tuku. To jsou má kriteria celkového „sex-apealu“ ženy, to ostatní vcelku nehraje roli! To je jen vějička pro spletení hlav tupých chlapů!“
„Hmm, tak já jsem tupec, ale co se stane, když bude mít žena tvých snů sice veškerá kriteria tvých představ, jenže ty nožičky budou zavánět nelibým odérem?“
„Tak zaprvé pěstěné nohy nesmrdí, ale i kdyby, tak to beru jako sexy aroma.“


S tím Vojtou jsem se od jisté doby doslovně  obával chodit mezi lidi. On býval často ve svém obdivování nožním naprosto v transu, takže když si k našemu stolu jednou přisedl jakýsi manželský pár, nechal milý Vojta úmyslně spadnout lžíčku pod stůl, jen aby se mohl sehnout a podívat se té ženě na nohy. Protože se mu, k mé hrůze, její nohy zřejmě zalíbily, začal ji pod rouškou ubrusu hladit kolena. Z jeho sveřepě strnulého obličeje a nepřítomného výrazu v očích jsem ihned pochopil co se děje. Chtěl jsem se zvednout a někam odejít dřív než dojde ke skandálu, ale výraz oné ženy mne uklidnil. Přivřela pouze oči a zhluboka se nadechla a po chvíli řekla svému muži: „Mohl bys mi něco obstarat k pití, Kájo?“
Zvedl jsem se ze židle současně s jejím manželem ale zahnul vlevo na záchod.  Za chvíli tam za mnou přiběhl Vojta a hlásil mi hrdě výsledek: „Miki, OK, klaplo to, zejtra máme rande!" 


 Pak jsme se 30 let neviděli, já byl v emigraci a když jsem se po návratu začal po něm shánět. Jeho manželka  mi řekla,  že Vojta  je  v nějaké
psychiatrické léčebně. Pak o dva roky později jsem ji opět zavolal, protože jsem věděl, že se Vojtovi už blíží jeho osmdesáté narozeniny a dozvěděl jsem se, že je už sice zpátky z Bohnic, ale leží ještě na doléčení v krčské nemocnici.  Koupil jsem mu kytičku a  Jägermeistra a na datum přesně, na jeho narozeniny jsem ho šel navštívit. Poznal mne ihned, byl veselý a vypadal velmi dobře. Sedli jsme si spolu na lavici na chodbě a povídali si o všem možném, co jsme prožili. Na moji otázku, kdy půjde domů, mi řekl: „Nó, to se eště přesně neví, ale bohužel asi už brzo...“
„Jak to bohužel?“, zeptal jsem se překvapeně, „ty se snad domů vůbec netěšíš?“
„Miki, doma to bude votrava, ale tady ty sestřičky nosej úžasně krátký pláště a když se při stlaní postelí vohnou, nebo když se převlíkaj na sesterským pokoji a já tam jako omylem vpadnu, tak to mě prostě šíleně fascinuje!“
To bylo naše poslední setkání...

http://www.youtube.com/watch?v=BCXSuY7ZFgM

01 října 2017

Problematika parkování

S parkováním jsou u nás skoro vždycky spojeny mnohé nepříjemnosti. Třeba v takové Ženevě se daří mít ulice vyprázdněné od aut, asi tak jak to bývalo i u nás za první republiky. Nemůžeme to aspoň okopírovat, když si nevíme rady?
Každé přijíždějící auto je přímo z dálnice pomocí svodidel navedeno na městský okruh a ten končí v podzemní garáži. Jak jednoduché! Mimo to je potřeba stavět nová sídliště tak, aby ke každému bytu byla povinná soukromá garáž či parkoviště. Znamená to že se politici nebudou stále jenom radovat z miliónů nově vyrobených škodovek, ale budou vědět, že je potřeba pro tato auta stavět nové garáže, P+R parkoviště a parkingy tak, aby auty ucpané ulice města nezpůsobovaly nevyhnutelné infarkty.

Když jsme se v Německu přistěhovali do nového sídliště, museli jsme si povinně zároveň s bytem najmout buď garáž, nebo číslované venkovní parkoviště. Jako lepší možnost jsem viděl ta venkovní parkoviště, protože byla přímo před vchodem do domu, auta se tam nekradla ani nevylupovala a navíc cena byla poloviční než nájem garáže.
Jenže tak jako já uvažovali i mnozí jiní, což způsobilo, že volných garáží tam byl nadbytek, zato parkovacích míst nedostatek. Musel jsem tedy nejprve najmout garáž, ale už za měsíc jsem zjistil, že na našem parkovišti před domem je stále jedno parkovací místo volné a tak jsem začal pátrat komu patří. V kanceláři správy domů mi vyhledali jméno nájemce, byla jím jakási Ingrid Hofmann. Když jsem se na ni asi na pátý pokus dovolal, řekla mi, že to parkoviště vůbec nepoužívá, protože bydlí o blok domů dále a jelikož je stále někde ve světě a když je výjimečně doma, tak parkuje na ulici. Dohodli jsme se, že to její parkoviště budu používat já a ten její poplatek jí budu měsíčně pomocí trvalého příkazu vyrovnávat na její konto.

Teprve za dva roky se celá věc zkomplikovala. Na mém parkovišti se najednou někdo usadil se svým autem a já byl nucen parkovat na ulici. Po třech dnech mě to naštvalo a postavil jsem se za něj tak těsně, aby nemohl vyjet. Za sklem v mém autě jsem nechal lísteček se jménem a číslem domu a dveří mého bytu. Ještě tentýž večer na mne zvonil rozčílený pán s dotazem jak to, že mu svým autem bráním v odjezdu, což je totiž oprávněně pokutovatelný přestupek.
Odpověděl jsem mu stejně důrazně: „Pane, vy už třetí den okupujete mé placené parkoviště, právo se rozčilovat mám tedy jednoznačně já!“

„To je omyl, pane, tohleto parkoviště je už dva měsíce volné a proto ho používám. Já jsem totiž tady zaměstnán u správy domů a z naší evidence vím, kde je co volné a kde tedy mohu parkovat, při své práci na údržbě domů a okolí." 

„Tak to vám nevěřím, pane“, protestoval jsem, „zde toto parkoviště je sice psáno na jméno Frau Ingrid Hofmann, ale já jsem jej od ní už před dvěma roky převzal a platím ten měsíční poplatek převodem přímo na její konto.“
„Tak to máte smůlu, Frau Hofmann se už před dvěma měsíci odtud odstěhovala.“
„No, to je sprosté, že mi nic neřekla, dáte mi spojení na tu bábu?“ řekl jsem naštvaně.
„Ano, máme její novou adresu i telefon, ovšem žádná bába to není, je to krásná a milá stevardka.“

Takže blbec jsem byl já, ale dlužno ještě podotknouti, že když jsem ji zavolal a řekl jí co se stalo, moc se mi omlouvala, že mi to zapomněla oznámit a dokonce přijela za mnou domů a prosila, abych se nezlobil, což bych, při jejím exkluzivním vzhledu, stejně nedokázal. A protože jsem galantně nechtěl od ní vzít peníze nazpět, pozvala mne na večeři, což jsem pochopitelně neodmítl. To je důkaz, že s parkováním mohou být občas spojeny i příjemnosti...

A když letuška - tak hudba "Skyliner"...
http://www.youtube.com/watch?v=_z-GLJ5asbo