20 listopadu 2016

Náš zasmušilý advent 1976

Co to je Advent?  Prý  znamená  "PŘÍCHOD"
jenže: CHYBALÁVKY u nás to byl ODCHOD  a sice po  jedenácti-letém manželství. Má žena Jiřina-Hana po dohodě se mnou, opouštěla rodinu tak  říkajíc  "do ztracena", aby  to  nebylo  pro 6-letou  dcerku Brigitku moc kruté a nečekané. Zatímco onen soudní,  papírový rozvod se konal  o půl roku později,  (1977), když  už dcera byla na  to zvyklá, že její máma bydlí v jiném, nedalekém městě s jiným  "strýčkem". Moje ex-manželka si totiž po 11 letech se mnou uvědomila, že chce  být opět sama, svobodná a bezdětná a bez manžela a naprosto šťastná  a  míti jen bezedné  množství milenců, prostě mít takzvané  moderní manželství (!)   Po nesčetných bezvýsledných rozhovorech, co dělat, jsem ji tuto chyméru vlastně musel  nechat  dobrovolně zrealizovat. 

Žili  jsme tehdy v předměstí Essenu v Kettwigu.  Já byl najednou  na všechno sám  bez rodičů  a bez  jakýchkoliv příbuzných či jiných blízkých známých. Mám proto zcela přesnou představu co to je "švic", hlavně před Vánocemi, když k tomu navíc přibyla starost, abychom  nebyli s dcerkou sami pod stromečkem - jenom my dva...

Vybavovaly se mi ty krásné Vánoce jaké jsem zažíval já v dětství (i když za války) a jaké bych byl také přál své dceři, ale v současné situaci to byla čirá nemožnost. Byl jsem z toho nějak "na měkko". I taková nevinná rozpustilá písnička jako: „Vánoce, vánoce přicházejí“, mě dojímala, protože v ní figurují děda, teta, strýček a vlastně celá rodina.  Za krkem mi seděla taková těžko popsatelná směs spleenu, vánoční  sentimentality a současně veliké zodpovědnosti.
Abych to vůbec nějak zvládl, musel jsem správně hospodařit nejen s penězi, ale i s časem. Šel jsem nato vědecky, říkal jsem si: Den má 24 hodin, z toho 10 hodin jsem mimo dům (práce a nákupy), zbývá mi tedy doma 14 hodin, z toho musím 7 hodin spát, tedy zbývá 7 hod. a ty rozdělím takto, cirka po hodinách: vaření, praní, žehlení, úklid, hygiena a věnování se dceři a jejím úkolům do školy. Někdy to vyšlo, někdy ne a někdy třeba něco trpělo nedostatkem času, ale suma-sumárum to vždycky nějak fungovalo...

Příkladně, když mi přišla sousedka vynadat, že moje paní prý opět neumyla schody, a že ona to za ní zase dělat nebude!!! Koukal jsem jako jeřábek, nevěděl jsem, že nějaká dohoda o mytí schodů existuje, ale když jsem té paní vysvětlil, že má žena už tady nebydlí, změnila se ta dobrá duše naráz, omluvila se mi a slíbila, že ty schody bude za nás umývat i nadále a tím se ta celá věc vyřešila kladně...

Další problém: Brigitka si napsala Ježíškovi o modrý kočárek a panenku a já jsem jí ho tedy trochu předčasně koupil a uschoval ve sklepě. Jenže potom, týden před Štědrým večerem si vzpomněla a napsala Ježíškovi, že by chtěla radši kočárek červený jako má její kamarádka Bianca. Snažil jsem se jí přesvědčit, že modrý kočárek je moderní a mnohem hezčí, ale nic to nepomohlo, musel jsem koupit ještě červený, aby dcerka nebyla zklamaná...
Celou naši smůlu dorazila, od nás dosud neodstěhovaná manželka, když donesla nějaké dárky a za hodinku zase odešla kamsi, což se dceři vysvětlilo jako, že chudák máma musí sloužit noční šichtu v nemocnici, kde byla laborantkou. Při odchodu ještě podotkla: „Na Ježíška už čekat nemůžu, k večeři jsem udělala přírodní řízky, ale vemte si k tomu chleba, bramborový salát nemám.  Jo, a veselé Vánoce!"  
Ty řízky zřejmě zapomněla na vařiči moc dlouho, takže z nich vznikly totálně vysušené tvrdé podrážky, plující v omastku, čili pro nás byly zcela nepoživatelné. Napadlo mě napřed si rozbalit dárky a pak si dojít na večeři do hospody. Při rozdělování dárků pod stromečkem ve dvou mně nebylo do zpěvu. Snažil jsem se sice ze všech sil radovat se s dcerou z obou dvou kočárků a jedné panenky, ale myslím, že se mi moc nepodařilo radovat se nad dárkem, holící strojek, který jsem zakoupil sobě sám...
Když už jsem nevěděl jak udržet veselou tvář, aby dcera nic nepoznala, přišla zcela nečekaná pomoc. Tedy přesně tak, jak to bylo vyryto do dřevěného obrázku s básničkou, který měla Brigitka pověšen nad postýlkou: Byl na něm andělíček nesoucí svíčku a pod ním rým, který přeložen do češtiny by zněl asi takto: »Když se ti zdá, že už nemůžeš víc, světélko naděje přijde ti vstříc...«


Najednou nečekaně zazvonil telefon a naše známá Doris, která o tom věděla, že se rozvádíme, nás pozvala k nim na večeři. Byla to sice večeře typicky německá, ne jako ta naše tradiční s rybí polévkou, kaprem a bramborovým salátem, nýbrž v Německu oblíbený, tradiční studený Hering v majonéze a horké, vařené, brambory.
Toto jídlo ovšem, bylo pro mne v tu chvíli naprosto vedlejší, hlavní bylo, že jsme nezůstali sami pod stromečkem! Řekl jsem jim: „Přátelé, děkuji vám! Stejně je to krásné, když se vlastně cizí lidé jen tak - z dobré vůle, mají rádi... (Ave Maria)"

**************************************************************

07 listopadu 2016

Můj 7.listopad v zajetí LM

Až do roku 1961 se mi dařilo se vyhýbat manifestačním pochodům na 7. listopad. Vždycky jsem si vymyslel nějakou výmluvu nebo chorobu, jenom abych nemusel pochodovat Prahou, jako debílek a poslouchat slabomyslné projevy politiků na Staroměstském náměstí. Až teprve v Tesle Karlín jsem tomu neunikl, protože to bylo po všech stránkách zajištěno milicí a po vojensku naplánováno.
Ještě v pracovní době se zorganizoval nástup všeho osazenstva firmy před budovou v ulici Sokolovské a snad jedině těhotné ženy v pokročilém stadiu se nemusely zúčastnit, což se mne bohužel netýkalo. Řekl jsem si chytře: "Tramvaje prý stejně v celé Praze nejezdí, takže domů budu muset jí pěšky a směrem na Staroměstské náměstí to mám vlastně při cestě domů, takže klidně tam dojdu a pak se v tom davu po anglicku ztratím."

A pak se mašírovalo směrem jiho-západním na Florenc, odkud se dále pokračovalo ulicí Na Poříčí až na Nám. Republiky a dále skrze Prašnou bránu ulicí Celetnou až tedy na to cílové Staroměstské náměstí. Jenže jsem netušil, že lidoví milicionáři (LM) obstoupí kolem dokola celé náměstí jako rybáři při výlovu kaprů a držíce se za ruce, těsně jeden vedle druhého, uzamknou prostor náměstí, do něhož pustí jen nic netušící lidičky z vnějšku, ale nikoho už nevypustí ven! Tak jsem se ocitl v kotli ztracenců, odkázaných si "dobrovolně" vyslechnout všechny ty žvásty od bolševické vrchnosti. Ne, to bych teda nemoh'. Nehledě na to, že za hodinu mám být u mé kamarádky Michaely L., že prý je sama doma a nudí se...

To mě natolik nabudilo, že jsem se tím davem protlačil až k ústí do ulice Železné, jenže ouha! Zde stáli semknutě ozbrojení milicionáři zaháknuti až po lokty jak nerozborná pohraniční hráz proti imperialistům. První co mě napadlo, že musím být drzý a tak jsem přistoupil ke dvěma nejblíže stojícím článkům tohoto řetězu a řekl jsem jim suverénně: "Dovolte, já chci projít!" Ten jeden se překvapeně zeptal: "Kampak?" a já mu jenom naštvaně odsekl: "Domů!"
Oba byli tak překvapeni a nebo si snad mysleli že jsem třeba estébák, tak se odhákli, já klidně prošel a oni se zas rychle zahákli. Tak jsem se dostal ulicí Železnou a Rytířskou bez překážek na Můstek a z Václaváku už jezdily tramvaje normálně do Podolí. A tak se stalo, že místo v zajetí LM jsem skončil v objetí ML...

18 dubna 2016

Dívka z Bohnic

   Můj kamarád Vojta, kdykoliv si chtěl jít někam zatančit a sbalit dívku, tak mě nutil, abych šel s ním a dělal mu takzvanou "kulisu". Byl totiž malé postavy, z čehož on měl určitý komplex a bál se vyzvat neznámou ženu k tanci, když nevěděl, není-li ona větší než on. Výška sedící ženy se nepozná. Proto chtěl, abych pro ní šel napřed já a teprve když uviděl její výšku, se rozhodl pro ni jít či nejít.

Tak se stalo, že jsme si šli, jedné slunné neděle zatančit na, tenkrát ještě funkční, Barrandovské terasy. Tam Vojtovi padla do oka dívka s krásnýma nohama a poslal mě pro ni tančit. Když vstala od stolu, zjistil jsem, že je jen o fous menší než já, a Vojta mi posuňkem naznačil, palec dolu. Bavil jsem se s ní během tance všeobecně, beze snahy jí nějak balit, což ale na ni působilo kupodivu pozitivně, takže když pak následovala dámská volenka, přišla si ona pro mne. 

Jmenovala se Jana a bydlela v Bohnicích. Kromě svých krásných dlouhých nohou byla i celkově půvabná, a tak se stalo, že jsme začali spolu chodit. Když jsem pak někde řekl, že mám dívku z Bohnic, mohli se všichni strhat smíchy. Dokonce i moji rodiče byli zvědaví, jak ta dívka z Bohnic vypadá a chtěli abych ji přivedl ukázat v neděli k nám domů. 

Dal jsem si s ní sraz na stanici sedmnáctky v Podolí u Žlutých lázní, kam jsem pro ni přijel se zánovní, nablýskanou motorkou ČZ 125, abych ji galantně odvezl k nám před dům. Jenže dívka Jana přijela oděna v bleděmodré, úzké, přiléhavé šatičky, takže nebyla schopna si sednout na motorku rozkročmo, jedině snad, kdyby si je vykasala až do pasu, což jsem jí nedovolil. Po marných pokusech sedla si tedy z boku, což bylo dovoleno jen u skútrů, u motorek to bylo naopak přísně zakázáno. Mávl jsem rukou, že se tu policajti neobjeví, jak je rok dlouhej a vyjeli jsme. Během jedné minuty se ale odněkud vynořila béžová škodovka VB a hurá za námi. Musel jsem zastavit, vyslechnout jejich kázání a zaplatit pokutu 10 Kčs.

Víc než ta pokuta mne ovšem naštvala Jana, když mi řekla: „Vidíš, kdyby sis bejval koupil skútra místo blbý motorky, tak by se nic nestalo!“ Já nato: „Vidíš, kdyby sis místo tý blbý úzký sukně vzala kalhoty, tak by se to taky nic nestalo!“
„Já si můžu nosit co chci! Do toho ti nic není!“, kontrovala Jana.
„Jistě, protože chceš všem ukazovat svý krásný haksny, jenže na mne to nepůsobí!“
„Seš sposťák domejšlivej a já k vám teď domů nepůjdu!“, vyprskla vztekle a dupla si nožkou.
„Dobrá, tak pojď, doprovodím tě zpět na tramvaj“, rozhodl jsem a zaparkoval čízu na chodníku.
Načež jsme mlčky odkráčeli zpět k Žlutým lázním. Tam se jí to nějak rozleželo v hlavince a zeptala se mě, jestli bych s ní nejel do města. Řekl jsem jí, že ano, a že považuji celou naši hádku za pitomost. Souhlasila. Zašli jsme si do kina a pak jsme se ještě stavili na Kampě a tam mi na lavičce milá Janinka otevřela svoji dušičku: „Víš, já si myslím, že když máš tu motorku, tak že bysme si mohli vyjet někdy na houby. Já si vypůjčím chatu od kolegy Oslzlého v práci a uděláme si tam hezký večírek.“
„A on by ti tu chatu půjčil jen tak - zadarmo?“, podivil jsem se. 
„Na víkend ne, to tam jezdí sám s manželkou, ale přes tejden mi to už několikrát nabízel, jenže já jsem neměla tam s kým jet.“

„Tak jo, Jani, co třeba takhle ze středy na čtvrtek?“
Jí se to také hodilo a tak jsme tu středu odpoledne ve čtvrt na čtyři vyrazili, směr Chocerady. Když jsme se blížili k chatě, bylo mi divné, že mě Jana docela jistě navigovala na místo, jako by tam už někdy byla. Na můj dotaz mi řekla, že je tu tak jako já poprvé v životě, ale že jí šéf nakreslil kudy se sem jede. „Aha, takže ten kolega je vlastně tvůj šéf, ne?“, zeptal jsem se nevinně. 

Trošku se začervenala, přikývla a rychle to zamluvila. Pak jsme nasbírali pár hub okolo chaty a Jana řekla, že hned udělá smaženici na vejcích. Bylo mi divné, že se v chatě tak dobře orientuje, nic nehledá, všude jde najisto, ví ve kterém šuplíku co je a když pak odskočila pro vodu do studánky, otevřel jsem zvědavě jeden šuplík s fotkami a mezi nimi jsem objevil také dvě s Janou! To byl pro mne corpus delikti, že mi lhala. Rozhodl jsem se ale, že jí nic neřeknu.
Houbová večere byla báječná, Jana mimo to udělala pomazánku z olejovek, k tomu jsme popili něco vína a nakonec odestlala manželské postele a řekla mi abych si zatím lehl a počkal na ni, než se trochu opláchne. Venku začalo hustě pršet a jak jsem tak čekal a slyšel to šumění deště tak jsem nějak z ničeho nic usnul. 
Vzbudil jsme se až ráno v sedm hodin a Janinka byla očividně naštvaná.
„Jé, promiň, já jsem usnul, proč jsi mě nevzbudila?“ „Co bych tě budila, když o mne nestojíš?“

Vtom zabrzdilo před chatou nějaké auto a vzápětí nato stál ve dveřích nějaký plešatý pán. Napadlo mě, že jsem ten ksicht také viděl mezi těmi fotkami s Janou a zbytek jsem si domyslel: „Dobrý den, vy jste jistě šéf slečny Jany, pan Oplzlý?“, zeptal jsem se ho, zatímco Jana seděla na židli jak zařezaná. Pán se usmál: „Oslzlý, prosím, a vy jste Janin bratr Láďa, jestli se nemejlím.“
„No, ono je to celkem jedno, kdo jsem, ale nechápu proč jste jí půjčoval klíče od vaší chaty, když jste sem chtěl za ní sám přijet?“, divil jsem se.
„Janička mi říkala, že sem jedou se sestrou Stáňou a možná i s bráškou Láďou na houby. Ale kde je teď ta Stáňa, Janinko?“ Jana místo odpovědi spustila příval slz.

Odpověděl jsem za ni: „Sestřička Stáňa zůstala doma, má spalničky, pane Oplzl- ehm Oslizlý: Takže si to tady pěkně užívejte vespolek, já se v tomto momentě poroučím, neboť spěchám do práce, jako obvykle - bez snídaně.“
Ale jak se pak dívka Jana z Bohnic usmiřovala se svým oplzlým šéfem, to jsem se už nedozvěděl... 


19 března 2016

Zkoušky na gymnázium 1942

 Myslím, že už je moc málo pamětníků na ty protektorátní časy, kdy dostat se na gymnázium bylo pro českého kluka podobné unikum, jako dostat se pak za komoušů na vysokou. Já měl tu pověstnou kapičku pokakaného štěstíčka a vyšlo mi obojí.
Nejprve tedy ten gympl. V roce 1942 po Heydrichiádě to byla skoro drzost se o to pokoušet, protože režim pochopitelně neměl zájem, aby česká mládež studovala, takže si kladli šílené podmínky, jako třeba potvrzení o árijském původu, k čemuž bylo třeba si opatřit křestní listy rodičů, prarodičů a praprarodičů. Moje máti se ale do toho zakousla a jezdila po matrikách obcí, kde žili moji předkové. Díky tomu, že mezi nimi nebyl nikdo Židem, mohl jsem podat žádost a přiložit k ní své poslední vysvědčení ze školy, a dvě své fotografie 6x9 cm, z profilu a z anfasu. To kvůli typu "nordická rasa", tvar hlavy a blond vlasy bylo důležité kritérium.

Zkouška trvala celý týden v internátu někde v Dejvicích, zde se i jedlo a spalo, a kromě učeben zde byla velká tělocvična i venkovní hřiště na lehkou atletiku. Bylo nás tam okolo 120 jedenáctiletých kluků, každý z nás dostal plechovou známku na krk s číslem, já měl č. 91 (podle abecedy).

 Každé ráno nás budila Hitler-Jugend v půl sedmé, tím že pochodovala chodbami budovy za pištění píšťal a bubnování. Divil jsem se v duchu, co to je za blbce ta H-Jugend a netušil, že za tři roky se bude podobně blbnout i u nás v obnoveném ČSR s Pionýry. Potom následovala hygiena ve sprchách a chudá snídaně. V osm hodin začínala výuka ve třídách a psaní testů z probrané látky.

Vyučované a testované předměty byly v následujícím pořadí dle jejich důležitosti: němčina, tělocvik (denně celé odpoledne), dále matematika, fyzika, německý zeměpis a dějepis a tzv. společensko-politická výchova. Nakonec jsem po tom všem humbuku u zkoušky propadl z tělocviku, byl jsem postavou moc malý a tak při bězích a skocích jsem nedosáhl na minimální výkony. Ovšem přihlásil jsem se drze znovu příští rok (1943) na uvolněné místo po jednom propadlém primánovi a tak jsem se dostal, tentokrát už bez internátu, pouze dvoudenní zkouškou ve škole, přímo do sekundy.
 Roky plynuly, pak přišel konec války, (1945), pak Rudý Únor (1948) a při maturitě (1950) jsem měl dle komunistického předsedy maturitní  komise Bílka, propadnout. kvůli kádrovému posudku, napsaného mým spolužákem Vláďou Švábem, (synem Karla Švába, posléze popraveného v procesu s R.Slánským). Bílek si usmyslel, že mě nechá propadnout z češtiny, přestože jsem ji měl za jedna, ale zdůvodňoval to tím, že jsem z buržoazní rodiny a naše spravedlivá češtinářka, zvaná "Maruška" s tímto řešením absolutně nesouhlasila, a tak jsem prošel...
Na vysokou jsem se tedy dostal opět se štěstím tím, že po maturitě se rozšířila po Praze zvěst, že technika je přeplněná a dostat se tam je nemožné a většina studentů se tedy vrhla na stavařinu. Já jsem si ale řekl, že už je mi to jedno, nechám tomu volný průběh a když se tam nedostanu, budu holt něčím jiným. Jenže tehdy v roce 1950 měla technika jako směrné číslo od ministerstva, přijmout 500 uchazečů a přihlásilo se jich přesně jen 507. Čili bolševická komise brala šmahem všechny, až na ty "nejhorší" případy jako, syn kulaka či syn fabrikanta.
A tak jsem se dostal i já na ČVUT, navzdory mému prach-mizernému kádrovému posudku, který sepsal můj spolužák a jako vyšší spravedlnost jsem považoval skutečnost, že tento Vláďa Šváb i přes to, že se při procesu zřekl svého otce, musel na vojnu k PTP (Černým baronům)...

https://youtu.be/ZsiFaxQxy4w

12 února 2016

POZOR! Padá omítka! (1947-1989)

Byl pátek, nešťastný to den 10. 10. 1947, mně bylo šestnáct let a máti mne poslala koupit máslo až na Pankrác, jelikož u nás v konzumu v Podolí máslo nebylo. Řekl jsem si chytře, že tamní mlékárna je v ulici naproti kinu Revoluce, že tedy koupím to máslo a jako za odměnu budu smět jít za 2 Kč do kina na ten film co tam právě dávali, s lákavým názvem "Krok do tmy." Jenže místo kroku do tmy jsem učinil krok do blbosti a měl máslo na hlavě! Vysvětlím ihned:

Jak vidno na fotografii, která je ovšem z doby, téměř o 60 let později, tak se toho zase až tak moc nezměnilo. Dům má lepší omítku a dole, kde jsou na celou šířku budovy Kuchyňské potřeby, byly tenkrát dva obchody. Vlevo byl nóbl obchod se skleněným zbožím jako lustry, lampy, zrcadla atd., vpravo byla mlékárna, před níž se táhla do leva po celém chodníku fronta nakupujících, co se už nevešli do krámu. A tam jsem stál také já, asi tak pod písmenem Ň ve slově KUCHYŇSKÉ. Najednou někde v tom domě bouchly průvanem dveře tak silně, že se celý barák zachvěl a o vteřinu později jsem dostal strašnou tupou ránu do hlavy. 

Nejdříve jsem byl otřesen jako na hranici omráčení, pak jsem si sáhl na hlavu, plnou písku a drtě mezi čímž tryskala krev. Uviděl jsem pumpu na druhé straně ulice a tak jsem se tam rozběhl, abych si tu kebuli rychle opláchl, při čemž mě málem porazilo auto. Proudem vody se mi povedlo vypláchnout ten stavební materiál z vlasů, načež jsem si položil kapesník na temeno a vrátil se na místo činu. Jedna maminka s kočárkem, když viděla jak ochotní lidé vytahují z jejího kočárku kusy zdiva, prostě omdlela jako špalek. V kočárku však klidně spalo neporušené
dítko, zatímco se dobří lidé starali o probuzení jeho omdlelé maminky.

Pak se ale objevil esenbák a začal zjišťovat co se komu stalo. Zajímaly ho jenom krvácející, tedy jeden mladík a já, on měl rozbité brýle a krvácel pod okem a já na temeně. Zajímavý poznatek pro mne spočíval v tom, že když se mě ptali na datum narození, tak jsem si nemohl vzpomenout. Byla to okamžitá ztráta paměti, ale naštěstí trvala jenom asi tak 10-15 minut. Ukázal jsem policajtovi čerstvě odlomenou omítku na římse pod střechou nad 3. poschodím, která v délce asi 4 metrů nevýhodně přistála na hlavy naši fronty. Většina lidí, co měli čepice a klobouky měla jenom boule, ale s námi dvěma krvácejícími sepsala policie protokol a objednala nám záchranku do nemocnice, kde mi na temeni vyholili jakési náměstíčko, sešili ránu černou nití a poslali domů. A od té doby zlí jazykové tvrdí, že jsem prý praštěnej. Nenamítám nic, možná, že ano... 

Byl jsem asi jednou z prvních obětí padajících omítek, no a potom se to postupně začalo zhoršovat, domy neměly své původní majitele, činžáky byly znárodněny a nikdo se o ně nestaral. A tak to všechno vesele tlelo a padalo lidem na hlavy. Cedule POZOR! Padá omítka, se staly určitým folklórem i ozdobou každé ulice. Asi o patnáct let později však spadl místo omítky celý balkon v Praze 2, ve Spálené ulici a namístě zabil jednoho chodce. To už bylo silné kafe i pro Stranu a Vládu a vymysleli nové řešení - podchozí lešení, takže omítky padaly nerušeně dál, ale chodci pod lešením zůstali na živu. A dalších patnáct let přibývalo víc a více řešení-lešení a nikomu to moc jakoby nevadilo, komoušové u moci neměli ani ponětí o nějaké urbanistické estetice, i když to vypadalo doslova příšerně až strašidelně...

Když jsem v roce 1995 přijel po 22 letech do Prahy, byl jsem zděšen, hnusná dřevěná lešení "zdobila" skoro celé centrum Prahy. Ale pak to, co komouši nedokázali za 40 let zařídit, to najednou šlo, takže už za pár let Praha prokoukla a od té doby je opravdu atraktivní perlou Evropy. A proto mi stále nejde do mé praštěné hlavy, že je ještě tolik lidí, kteří dnes vzdychají a slzy roní, jak to tu bylo za vlády komoušů idylicky krásné. Prostě, jak se tak říká: Vzdělanost přináší lidem hoře tam, kde blbec prožívá štěstí...

Dovětek: Takže v Praze se celkem podařilo, aby omítka nepadala na hlavy chodcům, ale jak se právě dovídám z denního tisku, tak nejen omítka, ale i tuny zdiva dosud padají na hlavy chodců ve městech jako je třeba Olomouc nebo Hradec Králové a ono se o tom moc nemluví, prý to jaksi patři  ke kolorytu 21. století...

https://youtu.be/CpAH1uk95Ck