Gramofonová deska k Vánocům 1956

Již od mládí jsem přímo hltal všechno co napsal Pan George Gershwin, jenomže v padesátých letech minulého století to nebylo ani trochu jednoduché, si sehnat někde jeho nahrávku nebo aspoň noty. 
Komunističtí ex-vladaři George Gershwina sice přímo nezatracovali, ale také ho, po pravdě řečeno, až zas tak  moc nepropagovali, byl to přece jenom Američan, navíc Žid a v českém socializmu byly v módě a letěly spíše ruské častušky.
Jednou k Vánocům od mé manželky, která to věděla, jaká hudba se mi doopravdy líbí, jsem dostal skvělou gramofonovou desku s Gershwinovou skladbou „They can’t take that away from me“, ovšem s českým textem, nazpívaným Rudolfem Cortésem, ve kterém dominovala věta: „Čas naši lásku svál jak z peří utkanou, však louky voní dál a moje vzpomínky mi zůstanou!“ (Krásně nazpívala též Marie Rottrová)... Zákon schválnosti chtěl, aby o šest měsíců později se tento text vyplnil a moje první manželství se z viny mé ženy, která se zamilovala do svého šéfa, začalo bortit. Až do vyřešení krize rozvodem, což trvalo skoro rok, jsem si tuto skladbu nemohl přehrávat, kvůli deroucím se slzám, za něž jsem se styděl.  Musím říct a zdůraznit, že mne nedojímal rozchod s manželkou, ale ztráta blízkosti syna, protože dle tehdejšího komunistického práva, děti do šesti let připadly vždy matce automaticky, bez ohledu na to, kdo rozvod zavinil.  Takže tím na mne zbyly jenom ty alimenty i když syn mne měl na roz- díl od mé ženy moc rád a běhal za mnou po bytě jako malý pejsek a když jsem něco spravoval, pomáhal mi tím, že mi podával zebíky a šlouby...

Teprve potom, když odloučení od syna trochu přebolelo, jsem mohl správně vychutnat tuto jímavou melodii. Ta deska měla na mne dokonce i obveselující efekt a vždy mne rozřehtala, když jsem si pustil její druhou stranu. Tam totiž byla naprosto tendenčně idiotská písnička, která by byla jinak stoprocentně neprodejná. Pro zajímavost, zde text písně,  jaké se tenkrát rodily v dutých a chorobných lebkách nadšených soudruhů textařů v roce 1957, zde to uvádím v originálním znění:

DRUHÁ STRANA TÉŽE DESKY:

Hej, chlapci premilí, my bysme vás lubily, kebyste nám s traktorom rozorali lány.

Hej, chlapci po starom něidě to s děučaty, kdo chce naše srdce mať, musí plnit plány!

Ten z vás to vyhrá, kdo vjac práce vykoná, ta ho pobozká čo sa mu aj najvjac páčí!

Hej, chlapci premilí, my bysme vás lubily, kebyste nám s traktorom rozorali lány!      

A dnes se diví naši přiblblí komouši ve vládě,  proč máme tak suchá pole?

A tady je ten George Gershwin:  http://youtu.be/LKxAae-WJE    

i Fred Astaire + Ginger Rogers:  https://youtu.be/fuufFgAMkGE

Něco jako vyhrát milión! (1957)

Začalo to nevinně: Do skoro svatého ticha v naší projekční  kanceláři se ozval telefon:  Naše milá kreslička Dagmara Vítková, jako první, zvedla sluchátko:    "Technologické projekty.“  Načež se s úsměvem otočila na mne, ale přikryla sluchátko rukou, „starej chce s vámi mluvit!“  Náš  ředitel  Kosmanský, toho  nikdy až tak moc nenamluvil, takže jsem se od něj dozvěděl jenom  tři slova: „Přijď ke mně!"  

"Á jé, to budou kapky", řekl jsem si v duchu... 

Věděl jsem, že "náš starej" měl jednu velice dobrou charakterovou vlastnost: Když chtěl někomu vynadat,  tak si ho pozval "na kobereček",  aby to ti druzí neslyšeli, když pak chtěl naopak pochválit, tak vždycky před všemi ostatními.

"Tak co, inženýrskej, řekni jak se ti daří, a jak se má  ta tvá malá  dceruška?"

„Děkuji, všechno je v pořádku, pane řediteli“, řekl jsem ulehčeně, „ale víte, vono je to tak, já mám totiž syna.“  

„No dobrá, dobrá, posaď se. Kolik je ti vlastně let? 

„Dvacet šest, mi už bylo - už v létě, pane řiditeli, “  

„Hmm, hmm, a jak dlouho jsi už u nás?“ 

„Už to budou brzy pomalu dva roky." 

 Ředitel zmáčkl bzučák na svou sekretářku: „Dagmare, uvař mi kafe!“ Načež si ihned zapálil viržinko. „Hm-hm, tak si chlape připrav křídla, poletíš do Indie a na Ceylon a možná potom i do Egypta!“  Tak tohle byl pro mne absolutní šok! Oněměl jsem, něco takového s mým kádrovým posudkem je přece vyloučeno jako stoprocentní nesmysl. Díval jsem na něj asi přitrouble.   

"A ty se ani nedivíš, Tomsíčku?“  Divil  se místo mne pan ředitel. 

„Já, –éé– to, ano-ano, já se moc divím, a-ale tohle nechápu…“ pokrčil jsem rameny. „Tak se nediv, zopakuj si angličtinu a všecko ostatní se dozvíš na Technoexportu.“  Ředitel se spokojeně usmál, zabafal z viržinka a zavelel hlasem generála: „Odchod!“

Cestou na ten Technoexport jsem kráčel jak nadrogován a opakoval si dokola: „To se mi snad jenom zdá. V životě jsem nebyl v zahraničí, v životě jsem ještě ani neletěl letadlem, a teď z čista jasna Indie? Ne, tomu starýmu muselo lupnout v bedně. To je přece blbost. Co řeknu na Technoexportu? Že chci s nimi letět do Indie? Budu vypadat jako idiot!  Ale to mi nevadí. Řeknu to..!“

 V Technoexportu jsem zjistil, že skutečně jakýsi inženýr Jan Jareš má jet na tři měsíce do Indie sjednávat obchody a protože se zde jedná o dodávku investičních celků, speciálně továren na výrobu motocyklů, vyžádal si u motocyklové firmy, ČZM Strakonice, kde jsem pracoval, jednoho technika jako poradce. Jareš byl komerční ing.  a tamní delegáti rovněž, takže neměli o výrobě a obráběcích strojích nejmenší ponětí a ta ředitelova velmi strohá informace byla najednou reálná! Moje zaměření stroj-ing, technolog souhlasí!

Po návratu do své kanceláře jsem našel na stole vzkaz, abych se ještě dostavil na pohovor k řediteli. „Tak co, chlapíku, jak jsi dopad‘?“, spustil můj šéf zvědavě. „Dobře, to dopadlo, odlet je plánován asi za 20 dní, pane řediteli, ale já stále ještě nechápu, proč jsem byl vybrán ze šedesáti lidí našeho vývojového střediska v Praze, právě já – jako nekomunista a nevím, jestli to taky projde v hlavním závodě ve Strakonicích?“

„Ano, ale to si už obhájím“, řekl suverénně ředitel, „tebe jsem si vybral, protože seš dobrej, ale musíš se v tom světě takzvaně »votrkat«. Ty páprdové už to nepotřebujou“, ušklíbl se a s úsměvem zabafal z viržinka.

Toho dne jsem spěchal domů v opojné náladě a nemohl se dočkat až tuto "bombu" sdělím manželce a svým rodičům, u nichž jsme bydleli. Zastihl jsem jen rodiče s malým Mirečkem v kuchyni a tak jsem musel netrpělivě čekat až se vrátí má manželka z nákupu. Chtěl jsem je šokovat všechny současně. Když se žena konečně objevila ve dveřích, jsouce obtěžkána dvěma nákupními taškami, spustil jsem svoji slavnostní připravenou řeč: „Milí rodičové a milá ženo“, vstal jsem ze židle a rozpřáhl ruce, „váš syn a manžel, tato dvoj-jediná a bystrá hlava, odletí už za 20 dní na Ceylon a do Indie a později možná, to ještě není jisté, také do Egypta!“

Otec přestal číst noviny a sundal si brýle, matka se hluboce nadechla a přiložila si ruku na otevřená ústa. Manželka klidně postavila tašky na stůl a řekla k matce: „Takže tu Maizenu neměli, ale zato ti nesu dva jogurty."      

"To je děsný“, přerušil jsem ji vztekle, „manžel ti odletí na druhou stranu zeměkoule a tebe víc zajímají nějaký pitomý jogurty!“ Trvalo to aspoň půl hodiny, než žena pochopila, že toto není jen jakýsi můj nejapný žert, ale skutečnost. Byl listopad roku 1956 a tohle bylo pro nestraníka v tehdejším socialismu za železnou oponou, něco jako Lourdský zázrak, nebo hlavní výhra na los 1,000.000,- Kč, prostě: "Život je někdy opravdu překvapas!  Náš odlet se ale, nevím proč, několikrát odkládal, takže definitivní datum bylo až 31. 7. 1957. Kolegové v práci se mi už půl roku smáli a pokřikovali na mě: "Tak co je? Tom-Ceylon! Kdy už konečně poletíš na ten Ceylon?"

Tahle služební cesta byla pro mne opravdu mnohostranně užitečná. Ředitel Kosmanský měl pravdu, že jsem se tam takzvaně otrkal, ale zažil jsem tam za ty tři měsíce vskutku všechno možné. První lekce byla Ceylon, kde jsem byl hošíkem s vyjevenýma očima, ale zato u podpisu jejich ministra na kontraktu našeho projektu opravny autobusů: zdarma! Můj kolega mi vysvětlil, že to se tak dělá, aby se získal zájem. Český ministr už jim to před půl rokem slíbil!

Za měsíc nato jsme odletěli do města Calcutta ve východní Indii, kde mě čekaly chvíle napínavé, ale i  romantické. A v Delhi zase nás oblboval jejich fakir a jasnovidec, prostě záhadná Indie.

Horší to bylo po návratu, když jsem se z této tříměsíční služební cesty vrátil do vlasti. Pan ředitel už byl odstaven a poslán do penze, proběhla nějaká reorganizace, já byl najednou ve fungl-nové firmě jménem Investroj a neseděl jsem ve Vodičkově ulici, nýbrž ve Stromovce ve »Šlechtově restauraci u Růžového sadu.«  

To všechno jenom provizorně na tuto zimu, kdy je stejně restaurace zavřená. Na jaře v dubnu tam opět přijdou číšníci a my se budeme znovu s našimi prkny stěhovat, neví se ještě zatím kam...???  Nové vedení firmy, samí zasloužilí komunisté, mi tuto cestu záviděli a pozvali si mě na svoji schůzi a já si musel vyslechnout hlasy, jako: „Co to bylo za protekci, že takovej mlíčňák a ještě k tomu nestraník si klidně jezdí do kapitalistickejch západních zemí? Jak je toto možný?"  Upozornil jsem toho soudruha, že Ceylon jakož i Indie nepatří k západním, ale k východním státům.  Načež jsem odmítl vstoupit do strany, čímž jsem se ještě víc znelíbil, ale protože mě ještě potřebovali na záchranu projektu "Kolárna Egypt", kde zákazník už chtěl odstoupit od obchodní smlouvy za mnoho milionů, řekli mi, že za odměnu mého úspěchu v Indii, mě pošlou ještě na 3 týdny do Káhiry s jejich odborníkem, soudruhem Jeníčkem, abychom se pokusili projekt zachránit. Jak to dopadlo viz můj článek:

Akce Egypt  »ŽENYSEK«  aneb  S blbcem do Egypta.

Případně ZPĚT na Ceylon, najdete zde.

2 signální soustavy (u žen)

Většinou se s mojí milou manželkou při obědě bavíme na nějaké právě aktuální téma politické, o čemž si myslím, že není tématem dobrým a tak se postupně od politických kauz odpoutáme k jakémusi filozofování o životě. Nakonec se pokračuje u kafíčka, kde necháváme zaznít ty nejlepší vzpomínky z dovolených. Je zvláštní, že si má žena vzpomíná na momenty, které jsem já už dávno zapomněl, jako zcela nedůležité, ale když já si vytáhnu nějaké vzpomínkové eso, tak ho ona klidně přetluče kulovým spodkem zcela tuctové vzpomínky.
Načež se mě zeptá: „Miri, co bys chtěl abych uvařila zítra k obědu?“ To je pochopitelně otázka položená ve zcela nesprávný čas, protože s mým plným žaludkem nemám chuť na nic, takže jí odpovím indiferentně: „Nóó, Jituš, já myslím, že bys zítra eventuálně ani nemusela vařit vůbec a raději jen relaxovat, jsou zde zajisté ještě nějaké zbytky..."

Žena místo toho, aby byla ráda, aby jásala, že nemusí vařit, mi začne vědecky vysvětlovat, že existuje první a druhá nervová signální soustava, při čemž ta první vnímá signály, které jsou pouze odrazem reality, ale ta druhá, to je myšlení na základě abstraktních podnětů. Člověk má prý na rozdíl od zvířat vyvinutou i druhou signální soustavu, ale bohužel je to tak, že muži většinou používají jenom tu první. Tím mně bylo docela nenápadně a diplomaticky zaobleně naznačeno, že v naší rodině to s tou svojí  hlavičkou musí často zachraňovat jenom ona - má žena! 

Zeptám se své ženy: „Drahá, vysvětli mi, jak souvisí ta tvá vysoce sofistikovaná přednáška s mojí chutí třeba na segedínský guláš?“

„To je jednoduché“, říká žena, „ty když máš plný žaludek, tak je ti jedno co bude zítra. Teprve až dostaneš hlad, začneš se shánět po tom co je v ledničce, tak to je přesně příklad té první signální soustavy. Zatímco já už dnes vím, že budu mít zítra hlad a přemýšlím, co budu vařit a co budu muset k tomu vaření případně nakoupit, víš - a to je ta důležitá druhá signální soustava!“

„Takže, abych to shrnul do tzv. resumé“, doplňuji její vysvětlení, „my muži se chováme jako zvířata a pouze vy, inteligentní ženy, jste vlastně plnohodnotní lidé! Já jsem ovšem četl jiný vědecký citát, že žena je nejinteligentnějším tvorem na zeměkouli - po člověku!“

„No, to je nehorázná pivní debilita, která nemá s vědou vůbec nic společného!“

„Představ si, ty moje Drahá, Druhá, Signální Soustavo“, řekl jsem manželce roztomile, „že je vědecky i experimentálně jasně prokázáno, že průměrná váha mužského mozku je o 200 gramů vyšší než průměrná váha mozku ženského!“

Ženě to zajiskřilo v očích: „To je sice možné, jenže ovšem zapomínáš, na to, že u mozku je rozhodující kvalita, tedy nikoliv kvantita!   Podívej se, milý můj mužíčku, uvedu  ti inteligentní  příklad:
Takový delfínek má mnohem menší mozek nežli slon a přesto je inteligentnější! A víš co já udělám? Poslechnu tě a zítra nevařím! Připrav si vrchovatě nacpanou šrajtofli, půjdeme spolu na luxusní oběd a já už vím přesně kam: do prvotřídní francouzské restaurace v Alcronu!“ A skutečně: Má DDSS (drahá druhá signální soustava), tak jako skoro vždycky, v tomto slovním souboji zvítězila!

https://youtu.be/lfUMVq0d8Nc     

(Ty jsi můj anděl strážný)

Dva Češi prvně v Curychu...

Když v říjnu 1957, po třech měsících služební cesty na Ceylon a do Indie, konečně nadešla pro nás dva s Honzou J., (oba 2 bezpartijní) vytoužená doba našeho odletu domů, tak jsme se nejvíce těšili, ne na socialismus, ale na český tmavý chléb!

Ano, ano, po tom našem  tmavém  chlebě  se nám tak říkajíc, kromě po rodině, nejvíce stýskalo. Bílé indické toasty se nám oběma postupně víc a více přejídaly a tak nakonec u snídaně zůstávaly toasty netknuty.

Náš obchodní delegát nám poradil na cestu zhruba asi tak toto:

Nejdřív si přesně spočítat, kolik dní jsme byli v Indii, znásobit to šedesáti rupiemi na den, a od této částky pak odečíst to, co jste odčerpali z akreditivu v Indii a zbytek abychom si třeba vybrali ve švýcarských Francích. Ty pak můžeme nejlépe utratit v Curychu, před přesednutím na letadlo do Prahy. Tak to prý dělají absolutně všichni Češi, jinak bychom o ty prachy přišli, ve prospěch naší socialistické vlasti! On zřejmě předpokládal, že jsme také komouši, jako on, nestraníkům by to určitě neřekl, ale ti by se prý nedostali do Indie! 

„Nechme si radit, to nemůže nikdy vadit“, prohlásil můj kolega Honza, „přesně tak to taky uděláme.“ Načež jsme si zabukovali letenky do Curychu a příští den ráno do Prahy a domů jsme poslali stručné telegramy:  Do Prahy přiletíme 10.10. v 10 hodin dopoledne.

Když jsme přistáli v pět hodin odpoledne na curyšském letišti, měl každý z nás v kapse šestsettřicet  švýcarských Franků, takže jsme si připadali jako lordi, až na to, že jsme měli  problém:  bylo pět hodin a všechny krámy v Curychu zavírají v půl sedmé! Na to je dokonce moc přísný zákon z důvodu konkurence! Dají se ty naše prachy vůbec tak rychle utratit?  Rozhodli jsme se, že  ANO a basta!

Zavazadla jsme si nechali v hotelu a ihned se vydali do obchodů rozmařile utrácet, jak řekl Honza: „Dokud je ruka Páně otevřena.“ V žádném případě jsme nechtěli vézt ušetřené peníze sebou do Prahy, tam bychom za ně dostali sice pochvalu od vrchnosti, ale jinak jen pár českých korun ve zlodějském švindl-kurzu. Tak se vychovával uvědomělý lid...

V letištní budově mě magneticky přitáhly  i oslnily jasně osvětlené výlohy té firmy »T'ÜRLER«  plné hodinek, ovšem koupit si je pro sebe, jsem zatím nechával až na pak v městě. Zatímco Honza se vydal na pěší zónu mezi obchody, já jsem si řekl, že rychlejší bude navštívit jen jeden velký obchodní dům, nám doporučený Jelmoli, kde budu mít všechno zboží pod jednou střechou. Načež po jezdících schodech jsem se přesouval rychle z poschodí do poschodí a bez dlouhého vybírání ve stresu kupoval vše, co se mi jen trochu líbilo.  Když v půl sedmé zazněl gong, oznamující, že přišel čas zavírání, spořádaní Švýcaři během tří minut opustili obchodní dům.

 Najednou jsem tam zůstal sám s prodavačkami, které se mne snažily zdvořile vypoklonkovat. Já jim však začal svojí lámanou němčinou vysvětlovat, že ráno letím do Prahy a chci zde utratit všechny peníze, které mám. Milé dívky měly pro mne pochopení a zavedly mě k hlavní pokladně, kde jsem vysypal všechny franky papírové i drobné na pult a stranou si nechal sto franků na hodinky, které jsem si hodlal koupit až na letišti.  Myslel jsem si totiž, že zde v obchodním domě bych dostal jen nějaké druhořadé hodinky a tak jsem to zase odložil na pak.

Zakoupené zboží mi hlavní pokladní dala do obrovské krabice a řekla, že mi to mohou, pokud chci, poslat poštou do Prahy, když předem zaplatím porto. Nadšeně jsem souhlasil a protože stále ještě zbývalo asi třicet franků, řekl jsem jí, aby mi tam za zbytek peněz přibalily honem ještě nějaké čokolády a žvejkačky, rtěnky či dámské nylonky.
Když jsme se pak opět sešli s Honzou v hotelu, oba uondáni z nákupů, prohlásil Honza zničeně: „Člověče, takovej stres jsem ještě nezažil, oni ti milionáři to fakt nemaj‘ lehký!“

Po večeři jsem se rozhodl, že si ještě teď večer zajedu autobusem na letiště koupit ty hodinky, protože ráno už bude třeba málo času a hodinky jsou to jediné, co chci mít pro sebe. Všechno ostatní co jsem nakoupil stejně rozdám v rodině a v kanceláři. Honza, který už všechny peníze utratil řekl, že si jde rovnou lehnout a basta. Já jsem ale stále myslel na ty hodinky, jako jediný dárek sám pro sebe...

Na letišti na mě čekalo zlé i krásné překvapení. Totiž, veškeré výlohy firmy Türler se sty hodinkami byly už zhasnuty a ochranné žaluzie spuštěny. Všiml jsem si ale, že pode dveřmi do obchodu svítí tenký proužek světla a tak jsem si dodal kuráž a vstoupil.
Byla tam sama hezká slečna s ofinkou , která něco zapisovala do knih. Začal jsem jí trochu koktavě vysvětlovat, že bych si chtěl koupit zde na letišti hodinky, ještě před odletem do Prahy a proto bych se chtěl zeptat v kolik hodin budou mít zítra ráno otevřeno. Dívka se snažila vší silou porozumět tomuto mému nervóznímu blekotání. Usmála se jen a řekla: "Ráno otevíráme každý den přesně v osm hodin, prosím." Zděsil jsem se: „Um Gottes Willen, v osm hodin už já budu zase v letadle do Prahy a už nikdy si nebudu moct koupit švýcarské hodinky!“ 

Dívka vstala a řekla: „Tak to uděláme jinak, vyberte si některé z těchto hodinek, které se vám líbí“, a začala vytahovat malé šuplíčky z regálů a kladla je na pult přede mne. Při pohledu na tu záplavu hodinek jsem byl opět mimo, zde nešlo o to, co se mi líbí, ale co to stojí. „Moment, prosím vás, slečno - já chci hodinky za osmdesát Franků, já totiž ani víc peněz nemám.“ 
„Dobře, takže hodinky za osmdesát Franků, jsou všechny tyto zde“  a ukázala mi jich asi dvacet různých druhů.
„Ještě něco, slečno, já bych chtěl takové hodinky - s takovou....“ Protože jsem ale nevěděl jak se německy řekne vteřinová ručička, tak jsem řekl, „s takovou velikou rukou“ a upažil, jsem snaže se naznačit cukavý pohyb vteřinovky kolem své osy.
„Ach, ja, Sekundenzeiger!“, zvolala dívka radostně a začala pro mě vybírat mezi těmi  osmdesáti-frankovými hodinkami jen ty s velkou vteřinovkou. I tak jich bylo ještě dost na výběr.

"Richtig, ja-ja, Sekundenzeiger!“, zaradoval jsem se jako malý kluk a pak už jsem si konečně vybral.
Zhluboka jsem si oddychl, že budu mít přesně takové hodinky, po jakých jsem vždy toužil a položil jsem své celé jmění, tedy 80 franků na pult, čímž mi zbylo nutných 25 na hotel a drobné na autobus.
„Nein-nein, das geht nicht“, zavrtěla dívka hlavou a začala mluvit moc rychle, z čehož jsem jen pochopil, že si ty peníze, čert ví proč, teď vzít ode mne nemůže. Snad jako kvůli tomu, že má uzavřenou pokladnu.
„Tak co mám dělat, já ty hodinky chci – slečno, já je musím mít“, řekl jsem zoufale.
„Já tedy zítra přijdu dřív, už v sedm hodin, takže mi je zaplatíte až ráno, O.K.?“
„Dobrá, nechte mi tyto hodinky tady - někde navrchu - a já si pro ně přijdu ur-či-tě!“
„Vidím ale, že nemáte žádné hodinky na ruce“, řekla a připnula mi je na levou ruku, načež dodala kouzelně se usmívajíc, „tak a teď už máte vaše vytoužené hodinky...“
„Slečno, já tomu nerozumím...“ Kousl jsem se do rtu, zda-li se mi to jenom nezdá.
„Ano, potřebujete přece mít hodinky, abyste nezaspal“, smála se.

„Slečno, jak to, že mi věříte, že je zítra zaplatím já jsem v šoku…“, koktal jsem.
„Vidím, že jste čestný charakterní člověk, máte to napsáno v očích, to já poznám", řekla ta kráska za pultem.
„To se mi nestalo - v celém životě - žiji v socializmu, děkuji moc, ale ty hodinky - přece radši nechám tady“, řekl jsem, sundal si je a položil je na pult.
„Proč, proboha, proč si je nechcete vzít?“, divila se dívka.
„Slečno krásná, já to neumím říct - ale co kdyby se - něco stalo…“
„Chápu, vy chcete říct, že kdyby se vám něco přihodilo a vy byste nemohl přijít, tak bych si mohla o vás myslet, že jste bezcharakterní člověk, že ano?“, napověděla mi ta dobrá duše.
„Ano, tak to je přesně... Dobrou noc, slečno, a zítra v sedm zde na shledanou!“

Ráno přesně v sedm hodin jsem byl opět v tomto obchodě a moje milá prodavačka mě uvítala se smíchem: „Dobré jitro, vidím, že jste i bez hodinek přesný, nač je tedy potřebujete?“ Honza, kterému jsem tento můj zážitek vyprávěl, šel se mnou, aby se také on podíval na tu neskutečně důvěřivou a ladnou dívku, a aby jí vysvětlil to, co jsem já nedovedl říct. Řekl jí: „Tady můj kolega má tak trochu potíže s němčinou a tak mě pověřil, abych vám přetlumočil jeho dík i obdiv a ujistil vás, že jste tímto udělala tu nejlepší reklamu vaší firmě i celému Švýcarsku. Budeme tohle určitě vyprávět všem svým známým v Československu!“  
Zaplatil jsem a s těžkým srdcem se rozloučil s půvabnou dívkou a kdybych byl tušil, co mě doma čeká, to jest nevěra manželky a rozvod, byl bych té dívce vyznal lásku a zůstal patrně na věky v Curychu.  Ale to všechno jsem ještě netušil...

http://www.youtube.com/watch?v=Xe2UXccid40

Fauvéčko, Bettina a ruce

Jako každý den po práci jsem sjel výtahem do podzemní garáže a vidím, že se vedle mého AUDI,  v červeném Fauvéčku, jakási neznámá kolegyně, snaží nastartovat svého „VW-Brouka“, což se jí nedaří...

Zastavil jsem se vedle ní: „Slyším, madam, že vám kolabuje baterie, netůrujte to pořád, dejte jí chvilku vydechnout, jestli se vzpamatuje a když ne, tak vám dám cucnout trochu šťávy z mé baterie.“ 
Žena vystoupila z auta a dali jsme se asi na pět minut do řeči, při čemž jsem se dozvěděl, že se tato žena jmenuje Bettina Borne, je teprve druhým měsícem u naší firmy, a že se právě učí programovací jazyk COBOL.
Prohlédl jsem si ji blíže a zjistil, že tato žena je sice na první pohled velmi půvabná, ale neomračuje kolemjdoucího krásou. Teprve na pohled druhý, když promluví, je zcela příjemná a má opravdu to, co já preferuji u žen, nápadně krásné ruce. Nemohl jsem z nich spustit oči, jak mě fascinovaly...
Její baterie se však ani po dalším pokusu neumoudřila, pouze zakňučela, škytla a zmlkla docela. Bylo tedy nutno připojit moji baterii, nastartování se povedlo a paní Bettina mohla odjet. Nevěděla jak se mi má revanšovat a já jsem jen mávl rukou: „Nechávám si to u vás k dobru, pro případ, že by třeba zase ta moje kára někdy odepřela poslušnost.“

Zákon schválnosti zapracoval neuvěřitelně, asi už za dva týdny. Právě když jsem ráno spěchal na důležitý termín do práce, tak se mi podělala automatická převodovka. Do práce to bylo sice jen třicet kilometrů, ale já věděl, že když pojedu autobusem, přijdu o hodinu pozdě. Ještě štěstí, že jsme si s tou paní Bettinou pro každý případ vyměnili vizitky a navíc ona bydlela na stejném sídlišti, jen o pár ulic dál než já. Vrátil jsem se domů a zavolal ji, jestli by mne vzala sebou do práce. Ochotně souhlasila a za pět minut na mne již troubila před domem a mávala z jejího červeného autíčka.

Bylo tak trochu pod mrakem a vypadalo to, že asi bude pršet. Vzal jsem si pro jistotu sebou plášť do deště a přistoupil k jejímu okénku: „Dobrý den přeji, vážená paní Bettino! Jak vidíte, já s vypočítavostí mně vždy vlastní, okamžitě využívám vaší dobroty a požaduji revanš.“  Ona se zasmála a řekla: "Ale já jsem si to přála, abych se Vám mohla také nějak revanšovat!  Víte, já  nerada  zůstávám moc nekonečně dlouhou dlužnicí."

Cesta ubíhala dobře až do okamžiku, kdy Bettina odbočovala od hlavní silnice, kvůli objížďce, na silnici okresní mezi lesem a lukami. Současně se, jakoby na povel, silně rozpršelo, takže musela dost zpomalit a stěrače nestačily zvládnout takový příval deště. Najednou vůz začal podivuhodně tancovat na silnici, ozval se rachot a celé auto se poněkud naklonilo na pravý bok. Bettina se lekla a zastavila: „Já nevím, co se to vlastně stalo?“  Já jsem jen suše poznamenal: „Vypadá to, že jsme ještě ke všemu píchli. Máme sebou rezervu?“

„Myslím, že jo, ale já ji neumím vyměnit“, pípla a podívala se na mne tak nějak provinile.
 
Tak to je fajn, já taky ne. Musíme trpělivě počkat až nás někdo zachrání. Vzhledem k tomu, že leje a do nejbližší vesnice je to asi pět kilometrů, tak máme vyhlídku, že nám někdo přispěchá na pomoc, asi tak jedna ke stu. Zde žijí jistě samí zemědělci a ti jsou právě všichni zalezlí za pecí doma ve teple a požírají erteple. Na jak dlouho máme s sebou zásoby jídla?“
„To není legrace, inženýre, mluvte vážně, co teď budeme dělat?“
„Paní Bettino, navrhněte jako dáma, třeba tykání a můžeme to zapít mojí Coca-Colou.“
Bettina se rozesmála: „To snad není pravda, my tady zůstaneme sedět uprostřed velikého NIC, kolem padají trakaře - a vy pomýšlíte na popíjení a na tykání!“
„No řekněte, není to krásně romantické, dva Robinsoni uprostřed luhů, hájů a lánů a tamo v dáli vidím prales, v němž zuřivě pobíhají hladoví vlci. Lišky tady určitě dávají dobrou noc i teď dopoledne a tropický liják bubnuje na střechu našeho bordo-červeného roveru, ukolébávající, fádní melodii...“

„Tak, ale teď vážně, co navrhujete jako muž činu?“ Bettina sepjala své nádherné ruce, při čemž mne napadlo, jak je to krásné líbat dámám ruce, což jsem také ihned učinil.
„Navrhuji, coby muž činu, že se napijeme Coca-Coly na tykání, já pak nasadím tu rezervu, za předpokladu, že ji skutečně máme – no a pak pojedeme dál.“
„Tak jo, ale musíme pít z té plechovky, číše, skleničky ani napoleonky tady nemám“, upozornila mne Bettina ironicky.
„Fajn, napijte se první, Betty, abyste se eventuálně neeklovala pít po mně a já Tom, jako takový, to aspoň budu mít s příchutí vaší pleti...“

Načež jsem si vzal pršiplášť a pustil se do výměny pneumatiky, déšť naštěstí polevil a vše potřebné k výměně kola bylo k dispozici. Když jsem se pak provlhlý a se špinavýma rukama vrátil do auta, zeptala se mě Bettina: „Teď už to zřejmě do práce nestihneme, když máme půlhodinové zpoždění, musíte, ehm, musíš tam určitě být?" "Já bych si raději vzala na dnešek volno a vůbec tam nešla...“
„Bettino!“, vykřikl jsem, „to je krásnej nápad, takhle zprasen tam stejně nemohu přijít, víš ty co? Zajedeme si do lesní restaurace »Jägerhof«, tam se mohu trochu polidštit, omluvíme se telefonicky ve firmě, nějakou banální výmluvu si už vymyslíme a k obědu si tam dáme výborný myslivecký guláš! Takový jsi ještě nejedla. Souhlasíš? Já tě zvu!“ Bettina byla okamžitě pro a takže jsme se, tentokrát bez nehody, vydali do pětačtyřicet kilometrů vzdáleného lesního hotelu Jägerhof, kde jsem už kdysi byl a moc se mi to tam líbilo...

Když jsme potom usedli u rustikálního stolu v přepychové restauraci a dali si dobrý oběd, byla nálada výborná. Já jsem slíbil, že pro zpáteční cestu převezmu řízení auta, aby se Bettina mohla napít dobrého moselského vína a sám jsem pil jen nealkoholické pivo. Když se Bettina trošku ovínila, zeptala se mě nečekaně: „Neustále básníš o mých rukách, milý poeto, je to snad to jediné, čím jsem ti aspoň trochu sympatická?“
„To ne, proboha, ty se mi přece líbíš celá, ale já nemám právo s tebou takhle mluvit, když jsi, jak jsi mi prve řekla, - vdaná!...“
"Jenže i vdaná žena to má také ráda, když si jí někdo všimne..."
"Ano, mohl bych ti vyjmenovat sedm věcí, mimo rukou, které se mi na tobě líbí, ale jako vdaná, jsi pro mne absolutní tabu, bohužel..."

Vtom jsme oba zaslechli něčí rozčílený hlas od recepce a Bettina, sedící zády sebou trhla: „Já se tam radši nechci otáčet, vidíš tam na toho křiklouna?“
„Ano, je to nějaký značně přiblblý hulvát a suverénně řve na toho staříka v recepci. Dělá zřejmě dojem na tu svojí hubenou fuchtli...“
„To se mi snad zdá. Řekni mi, prosím tě, jak ten chlap vypadá, myslím, že jsem poznala jeho hlas."
„No, on je takovej malej, částečně obézní, má vousy a leninskou pleš, prostě, vypadá jako diluviální troglodyt.  Proboha, ty ho snad znáš?"
„Nedívá se teď sem k nám? Mohu se otočit?“
„Jo, teď můžeš...“
„A je to on a ona taky! Teď jsem strašně zvědavá, co asi udělají. Ten troglodyt je totiž můj manžel a já to věděla, že mi zahýbá. Ta hubená, je moje milá sestřenka Lída a zároveň jeho sekretářka. Teď, díky tobě, Tome, budu konečně mít pádný důvod pro mého právníka - k rozvodu!“
„Zdá se, že z této náhody máš radost, Bettino, ale jestli se sem přišli jenom najíst, pak to není důvod k rozvodu. My dva jsme zde přece taky, bohužel,  –  jenom kvůli obědu.“
„Tomu nevěřím, že by se ten šetřílek Otto vydal až takhle daleko na cestu jenom kvůli jídlu. Jsou stále ještě v té recepci?“
„Pozor, Bettino, teď se otočili a jdou jako sem do restaurace – ne-ne, jdou ke schodům nahoru do pokojů...“
„Výborně! Teď se chytli!“ zajásala Bettina, "napíšu si den, hodinu a minutu a dám si to ihned potvrdit od recepčního – a mám právnický důkaz!" Načež prudce vstala, dala mi jako pečeť emotivní polibek na tvář: "Díky tobě, bude teď konečně umožněn rozvod a to, pozor:  Z jeho viny! 

https://youhttps://youtu.be/9OMIzup0fv8tu.be/9OMIzup0fv8

Služ.cesta: CEYLON - INDIE

Ceylon, který se dnes jmenuje:  SRI  LANCA

Nejčastější dotaz všech českých čtenářů: Jak je to jen možné, že jsem se, dokonce i já, fůj-nestraník, a hlavně navíc s děsně mizerným kádr-materiálem, dostal v roce 1957 na Ceylon???

Ano, nedivím se, že se divíte, ale tohle je ta holá skutečnost, kterou nikdo z nás, ani v práci, ani doma, nemohl pochopit a právě v době těch největších bolševických zvěrstev ( ku př.  justiční vraždy! ).

Pro mne to byl ovšem šok,  jako  vyhrát milion!

Když jsme se tehdy na Ceyloně s kolegou z Honzou J. ocitli, oba vykulení Čecháčci, kteří se prvně v životě dostali za humna, zdálo se nám všechno zcela neskutečné a připadali jsme si tam být jakoby ztraceni. První problém nastal v tom, že na Ceyloně vůbec nikdo nevěděl co to je Československo a všichni si to hromadně pletli s Jugoslávií. Podle anglické výslovnosti jim Čekoslovakia znělo velmi podobně jako Džugoslavia, takže i sám pan taxikář z letiště hlavního města Colomba, nás bez ptaní, dle zvyku, zavezl  přímo před budovu Jugoslávské obchodní mise...!

Tam jsme se teprve dověděli adresu na české obchodní zastupitelství, kde jsme zastihli jen jediného maníka v celém baráku a tento nám řekl, abychom přišli až v pondělí ráno v devět hodin, při čemž dnes byl pátek dopoledne, tedy ještě fůra času!

„No, aspoň máme tři dny času na otrkání se“, řekli jsme si a našli si krásný hotel na pobřeží. Naše diety byly božsky vysoké, takže jsme nemuseli šetřit. Navíc jsme měli spoustu času a tak jsme se po ubytování v hotelu rozhodli, že se nejdříve jen tak projdeme městem. Jenže, stačilo se zastavit na kraji chodníku, když jsme chtěli přejít ulici a v tu ránu u nás zastavovaly taxíky. Stále jsme je museli máváním odhánět, stále jsme museli něco odmítat od dotěrných prodavačů, jako třeba betelové listy na žvýkání, pražené ořechy kešu, banány, ananasy, ale i třeba plnící pera Parker, zlaté a stříbrné prsteny a drahokamy, ba nechyběl ani fakir, který nám chtěl dávat kobru kolem krku, abychom se tak mohli vyfotit a následně předvedl několik kouzel za dvě rupie. Prostě najednou jsme se, na rozdíl od socializmu, ocitli jako Alenka v říši divů, kde panovala pře-nabídka čehokoliv. A i ty Ceyloňanky, to jsou tak krásný holky, člověk má stále na co čubrnět i obdivovat...
Projít se jen pěšky po městě se nám vlastně nepovedlo, protože se podle nás stále ploužily taxíky a tak abychom měli pokoj, vzali jsme si jednoho a ten nás vozil po celém městě, což se ovšem značně prodražilo. Když jsme se konečně zbavili taxikáře, navrhl jsem abychom se podívali do některého kostela. Honza to však rezolutně odmítl: „Nikam nelezu, hned se tam objeví ňákej farář a za pět rupií nám odslouží mši!“

Po prvním dnu jsme byli tím celým mumrajem zcela vystresováni a po večeři jsme padli do postelí už v devět hodin. Od moře pod balkonem, doléhalo rytmické šumění příboje, což způsobilo, že Honza už za pět vteřin po dopadu začal chrápat. Já jsem ještě v duchu zpracovával tu explozi dojmů tohoto dne, když jsem zaslechl lehké cvakání někde u nás v pokoji. Začaly mne pronásledovat představy různých hadů, ještěrek, pavouků a jiné havěti a já věděl, že i přes tu děsnou únavu neusnu. Kdybych aspoň věděl co to je? Začal jsem budit kolegu: “Honzo, promiň, vzbuď se! Poslechni si to, co to tu chrupe?“ A Honza v polospánku poznamenal: „To je červotoč“ a znovu usnul. Ať už to bylo co chtělo, to mne uklidnilo, ano červotoč, ten mi nic neudělá, nejsem dřevo a usnul jsem jak pařez. 

Samozřejmé pro nás bylo, že jsme se též museli jít, hned druhý den vykoupat do moře. Vždyť který Čech prvně v životě vlezl do moře právě na Ceylonu? Měli jsme s Honzou štěstí, že to také nebylo naše poslední koupání vůbec. Koupali jsme se totiž na místě, kde byla již dost omšelá cedule "POZOR ŽRALOCI!", kterou jsme přehlédli a bylo nám jen divné, proč se všichni hosté hotelu Mont Lavinia tlačí na pláži před hotelem, když o kousek dál je nádherná pláž, viz na této fotce, kde cucám džus. Dokonce i ta výstražná cedule, kterou jsme přehlédli, je v pozadí vidět jako bílý puntík!  No, ale milí žraloci k nám byli ohleduplní a nesežrali nás...

Příští den přišel Honza s následujícím nápadem: „Ještě doma jsem si přečetl, že tady na Ceyloně rostou úplně exotické druhy ovoce a já bych je chtěl všechny vyzkoušet, víš co, pojď vezmeme taxíka a zajedeme někam na trh s ovocem.“ Já, který nejsem ovocný typ a sním asi jen půl kila jablek do roka, jsem tím nebyl nijak nadšen a tak Honza slevil, že by ho aspoň děsně zajímal meloun zvaný durian. Když jsme se pak s tím šišatým, světlezeleným durianem vezli taxíkem nazpět do hotelu, všiml jsem si, že taxikář je bos a autem se line podivný silný smrad. Řekl jsem Honzovi: „Cítíš, jak tomu taxikáři smrděj nohy?“ Honza se ušklíbl: „Ne, to ten durian, má takovou penetrantní vůni!“ Já bych to spíše nazval děsnej SMRAD!

A protože jsme nevěděli, jak se takováto pochoutka jí, donesli jsme to do hotelové kuchyně, ať nám to patřičně připraví a naservírují před obědem. Kuchař zřejmě durian pouze rozkrojil a vnitřek vypadající jako bílý hustý jogurt vydlabal na mísu a číšník to přinesl se dvěma malými talířky a lžičkami k našemu stolu. Co potom následovalo byl pro mne horor. Už když číšník procházel jídelním sálem, ohlíželi se všichni hosté, co se děje, jelikož ten zápach nemocných nohou kombinovaný s odérem rasovny a WC-žumpy, se za ním táhl jako štůdl a mohl by se krájet. Postavil nám to na stůl a s lehkou úklonou a přáním dobré chuti se rychle vzdálil.

„Tedy, Honzo, toto jsme snad přehnali, to bych fakt nemohl“, řekl jsem rozhodně a koutkem oka vnímal smějící se hosty kolem. Většina fajnových dam si s odporem hned ukrývala nosíky v kapesníčcích.
„No, neblbni, Mirku, to přece musíme ochutnat.“, trval na svém Honza, zatímco já jsem se snažil zadržovat zvedání žaludku. 
Z pouhé zvědavosti jsem nabral na špičku lžičky trochu této smrduté masy a ochutnal ji. Kdyby to šlo si ten děsný smrad odmyslet, mohlo to být docela dobré, asi tak jako smetanový jogurt, ovšem ten puch se odmyslet nedal a tak jsem zbaběle uprchl do našeho pokoje, kde jsem si začal horečně čistit a vyplachovat ústa a zuby. Ale i po výplachu jsem stále ještě ze žaludku cítil zbytky pachu toho duriana. 
Honza hrdinně vytrval o pět minut déle, načež přišel za mnou a vrhl se taky na zubní čistění. Řekl jenom: „Sežral jsem toho tři polívkový lžíce, ale pak jsem dostal strach, že bych začal zvracet.  Na oběd my musíme jít o něco později,  až to tam trochu vysmrádne.“

Když jsme po tomto hororu v pondělí dopoledne vyprávěli tuto smrdutou episodu našemu obchodnímu delegátovi, Vaškovi a jeho ženě, řehtal se jako pominutý: „Vy bejci štráfatý", řekl doslova, "víte proč se vám ty lidi tak strašně smáli?“
„No, zřejmě kvůli tomu smradu, kterým jsme zamořili vlastně celý luxusní hotel“, řekl jsem pohoršeně.
„Ne, to ne, ale durián je tady to nejdražší ovoce, které se dobývá uprostřed džungle a které si kupují a jedí v přísném soukromí, jenom starý, senilní páprdové na potenci."

Potom nás čekala různá jednání se zájemci o výrobu ČZ motocyklů, ale po

předání jim našeho nabídkového projektu, došlo k ochlazení zájmů, které před půl rokem vyvolal  náš ministr tím,  že do tamních  novin oznámil, ten 

gól, že náš stát dodá Ceylonu zdarma: Opravnu městských autobusů!

Tím se stalo, že nám jejich ministr odmítl podepsat převzetí kontraktu na tu

opravnu, dokud tam nebude viditelně napsáno, že tento dar je zdarma!

Podle mne je snad DAR vždycky ZDARMA, což neplatilo na Ceylonu, prostě: jiný kraj - jiný mrav!'         Pokračování cesty na Ceylon 

what a wonderful world  (Jak nádherný to svět!)

Pokračování cesty:  Záhadná Indie a kouzelník

Dederonka a Dederačka (NDR)

Konečně se mi to podařilo koupit si na onom našem českém trhu super–košili nazývanou "dederonka".  Dnes snad už jenom pamětníci vědí, co to bylo za mizerný šmejd. 

V šedesátém šestém roce minulého století se prosadila super móda pánských bílých nylonových  košil, které  však  byly  z  USA a tím pádem v naší socialistické ohradě nebyly absolutně k dostání, jen a jen za dolary ve speciálních prodejnách Tuzex. Takovéto košile byly pronikavě sněhobílé a měly výhodu, že se nemusely a vlastně ani nesměly žehlit. Jejich křečovitě bílá barva v šeru světélkovala jako fosforový ciferník na náramkových hodinkách, takže límečky i manžety elegantních pánů večer pronikavě svítily, což přitahovalo zraky snad úplně všech krásných dam.

Aby socialistické země tak moc nezaostávaly za západem, vymysleli si soudruzi v Německé demokratické republice (DDR) podobný materiál jako nylon, nazvaný DeDeRon. Jejich dederonové košile byly ovšem podstatně kvalitově horší než nylonové, zato však byly občas k dostání i v Praze za koruny.

Už po prvním vyprání začala dederonka žloutnout, takže zářivá běloba postupně mizela a navíc se člověku kolem krku vytvářely rozmanité ekzémy na kůži v podobě flekatých map, čímž výhoda ne-žehlení ztrácela na půvabu. Jen z brusu nová dederonka ovšem vypadala skoro stejně jako pravá nylonka a její cena 70 Kčs byla únosná, takže se na to mnohý mladý muž, včetně mne, nechal snadno a rychle nachytat.

Když jsem si pořídil první dederonku a doma si ji pyšně zkoušel před zrcadlem, řekla mi má sestra Blanka: „Tedy, brácho, ta košile ti fakt sluší, nechtěl bys sis zajít na velikonoční neděli zatančit do baru Hybernia, budu tam odpoledne zpívat s naším orchestrem místo v Mánesu.“
„Jo, to já ještě nevím, jestli se mi zrovna tam bude chtít jít“, řekl jsem vyhýbavě, nechtěje přiznat, že nemám prachy.
„Dobře, bráško, tady máš stovku, ale přijď určitě!“, přemluvila mne poměrně rychle moje mladší, ale bohatší sestra-zpěvačka.

Když jsem pak v neděli odpoledne, v poměrně dobré náladě přišel do Hybernie,  byl jsem dost nepříjemně překvapen tamním poloprázdným sálem. V přísálí pak seděla pouze uzavřená společnost turistů z NDR u dlouhé tabule s květinami a s papírovými praporky na stole.

Sedl jsem si k prázdnému stolu u parketu přímo proti orchestru, abych dobře viděl na sestru a mohl na ni dělat různé grimasy. Tančit jsem neměl celkem s kým, viděl jsem jenom několik postarších párů a tak jsem si objednal dvě deci nakyslého vína a pozoroval cvrkot.

V přestávce po odehrání několika skladeb, si přišla sestra ke mně sednout a tak jsem ji to hned trochu zkritizoval: „Všiml jsem si, že jsi tam v jednom  místě zapomněla text. Víš, ona ta  vaše kapela  celkem ujde, ale to publikum je tady jako rodičovský sdružení na Šibřinkách.“

„Publikum nás zklamalo, čekali jsme jako vždy spoustu mladejch a on je to tu samej středověk, a k tomu ještě ty Dederóni“, řekla a ukázala bradou do přísálí.
„Víš co, já půjdu někomu zatelefonovat, abych tu takhle nevytvrdnul zcela sám a naprázdno, jako asketický mnich“ řekl jsem.
„Nojo, tam hned vedle šatny je telefonní automat na koruny, tak to zkus a přiveď všechny možný i nemožný a známý i neznámý.“

Vydal jsem se tedy k telefonu. Musel jsem počkat, aparát byl obsazen nápadnou kráskou v dlouhé večerní toaletě s velice odvážným dekoltem. Její róba z černého sametu výrazně kontrastovala s její peroxydově blonďatou hřívou. Všiml jsem si, že té krasotince stále vypadává mince ven a ona to marně zkouší znovu a znovu. Najednou se na mně otočila a řekla: „Verstehen Sie, bitte, deutsch?“

Měla štěstí, že narazila zrovna na mne, který německy uměl, i když tenkrát ještě ne moc perfektně. Neušlo mi, že se jí ten krásný dekolt ještě více rozšířil, takže jsem takřka trnul, aby jí ty její bujné mirabely nevypadly ven... 
Vysvětlil jsem jí, že to nedělá správně, že ten knoflík má zmáčknout až když se ta volaná stanice ozve, a ne hned. Dáma se pak úspěšně dovolala a začala mi srdečně děkovat, ale zároveň se mne zeptala, jestli ta zpěvačka, co se mnou seděla u stolu je moje manželka. Musel  jsem jí se smíchem vysvětlil, že to je moje sestřička, což viditelně podnítilo její zájem o moji osobu.

Při další hudební přestávce se však stalo něco, co mě vytrhlo z mé nudy. Od přísálí přes zcela prázdný parket pomalu přicházela ladným krokem v bocích se houpající dáma v černém sametu, s níž jsem se bavil u telefonu. Zamířila přímo k mému stolu, lehce pokynula hlavou a požádala mne o tanec slovy: „Darf ich bitten?“ (smím prosit?)

Koutkem oka jsem vnímal zvědavě vykulené pohledy muzikantů i mé sestry, vstal jsem a snažil se dámě vysvětlit, že je právě hudební přestávka, takže to bohužel musíme odložit až začnou hrát. Ona nato, že to nevadí, že si můžeme zatím chvilku povídat, a tak jsem jí nabídl rámě a po vzoru tanečních kurzů, jsme spolu korzovali po zcela prázdném parketu, zatímco muzikanti včetně mé sestry na podiu se potutelně uculovali. Naštěstí to netrvalo dlouho a jakmile začali hrát, přihrnuli se další tančící a já si mohl oddychnout. Během tance jsem se snažil vysvětlit dámě, že pokud není oficiálně vyhlášena dámská volenka, není v Čechách obvyklé, aby dáma vyzvala muže k tanci: „Víte, to mne moc překvapilo, ale musím dodat - příjemně.“

Ona se na mne udiveně podívala a řekla: „Ale já jsem si s vámi chtěla zatančit a vy jste pro mne nepřišel, tak co jsem měla dělat?“ Pokrčil jsem rameny: "Nic, dáma u nás musí prostě jenom čekat..."
Pak jsme se teprve představili a ona hned navrhla, abychom se oslovovali jen křestními jmény. Marianne se pak rozpovídala, byla už pět let vdaná, bezdětná a pracovala jako sekretářka podnikového ředitele. Vysvětlila mi také, abych se nedivil, že její manžel, který tu také je, jí ponechává ve společnosti velkou volnost, jednak proto, že sám netančí, má z války zmrzačenou nohu a jednak je menší než ona. Když jsme dotančili, odvedl jsem ji k jejich stolu, poděkoval jí a vypoklonkoval se, co nejrychleji a hurá zpět k mému stolu.

Asi za čtvrt hodiny přišla ta dáma za mnou znovu, tentokrát nikoliv o přestávce, ale během tance, takže jsme zanikli v davu. Oznámila mi, že jejich skupina půjde teď ještě někam jinam a já bych mohl jít s nimi. Musel jsem vzdorovat jejímu zájmu a pochopil jsem, že německé ženy v důsledku války, kdy tam nastal notorický nedostatek mužů, si zvykly dobývat muže samy.

„Dobře" řekla, ale co kdybychom se sešli zítra dopoledne v deset hodin, tady před naším hotelem? Chtěla bych s vámi ještě něco pro mne důležitého mezi čtyřma očima v klidu prohovořit. Odpoledne ve dvě hodiny už odjíždíme naším autobusem domů.“  Souhlasil jsem, ale spíše ze zvědavosti, než se zájmem.

Příštího dne přesně v deset hodin vyšla Marianne v krásném kožíšku ze dveří hotelu. Bylo velikonoční pondělí, slunce sice krásně svítilo, ale ranní mrazík proměnil včerejší louže v ledovky. Kráčeli jsme spolu směrem k Prašné bráně, bavili jsme se o všem možném a já jsem byl ve střehu, kdy přijde řeč na důvod schůzky. Teprve když mi u kávy řekla, že už bude muset pomalu jít zpět, aby byla ve dvanáct na obědě v hotelu, zvážněla a vzala mě za ruku: "Já mám ještě něco na srdci než odjedu.“
„Aha, tady to je“, pomyslel jsem si a byl jsem napjat jak struna.
„Mám tady u sebe 10.000 korun, chtěla bych si je tady u vás nechat a přijela bych sem zase v létě a vy byste mě za to nechal u vás bydlet. Strávili bychom spolu romantickou dovolenou ve staré, zlaté Praze!“
„Marianne, co by tomu řekl váš manžel? Není to, i na něj trochu silné kafe?  Myslím si, že tady končí každá tolerance...“
„Já bych se do té doby rozvedla! Vy byste mne naučil češtinu, abych zde mohla pracovat třeba jako překladatelka a zůstala bych tady jako na pořád...“
„To je sice odvážný plán ale neproveditelný, české byrokratické úřady by to určitě nepovolily.“
„Mirek, a co kdybychom se vzali?“, zeptala se nevinně.
„To –éé– to by byla bigamie, jsem ženatý a mám dítě“, vypomohl jsem si absolutně drzou lží.
„A vy byste se třeba, sám od sebe nerozvedl?“, otázala se, při čemž udělala profesionálně svůdný, až zamilovaný kukuč.
„Ne, to v žádném případě, Marianne, má žena je na vozíku a to by bylo ode mne strašně podlé.“ Teprve tato druhá lež zabrala a Marianne to konečně vzdala...

Já vím, že se lhát nemá, ale v tomto případě jsem lhát musel, byl to vlastně jakýsi animální pud sebezáchovy, těsně před tím než mohla sklapnout její připravená past...

Prosím dort, ale se šleačkou!

https://youtu.be/MRBm8PcMfN0

EGYPT a BLBEC »ŽENYSEK«

... A psal se rok 1958. Tenkrát právě zase probíhaly v plné, ale cudné nahotě mezi komoušema, zuřivé stranické prověrky, protože ti papaláši zjistili, že jich je moc a koryt je málo. My, nestraníci, jsme u koryt neseděli, a tudíž nemohli vůbec nic ztratit. Ovšem sou-zi  náměstci se nervově hroutili...

Byl jsem dost překvapen, když se u mého rýsovacího prkna objevil »kovaný soudruh« Jeníček, v cizině prý to jeho jméno čtou "Ženysek" a bodře pravil: „Helejce, soudruhu inžinýre, ty seš dobrej projektant, jak sem si zjistil... Za určitejch okolností bych moh‘ prosadit, abys letěl se mnou na tři tejdny do Egypta!“ Byl mi už od pohledu sympatický jako osina zaseknutá  v krku.

„Pane Jeníčku, vy jste asi chodil dlouhá léta do "Sokola", ne?“ Zeptal jsem se ho.  „Ne, do sokola?  Vůbec nikdá!   A co má bejt, jako, proč se ptáš?“ 
„Já jenom, že mi tykáte“, řekl jsem nahlas,  aby se bavila i moje kreslička Monika.
„Tak mi tykej taky, ty netykavko!“ Jeníček se naštětil.   "Víte, ono je to tak, tykání

navrhuje vždy ten starší, takže, Stando, tykání beru, ale to "egyptské cukrle" ne, to na mne nepůsobí! Jak jsem slyšel, je tam průšvih za zhruba stovky milionů a zákazník chce odstoupit od smlouvy a hrozí nám penálem!“, překvapil jsem ho, že jsem v obraze. Standa zrudl: „Halejce, tady se vo tom nebudem bavit, poď se mnou nahoru do mýho kanclu.“ Což bylo na Václavském náměstí ve Phönixu a my, malí rajbovníci jsme seděli (prý jenom dočasně) v bývalé »Šlechtově Restauraci«  ve  Stromovce »U růžového sadu « a museli si sami topit, nanosit uhlí a vynášet popel. V dubnu se vrátí číšníci a budeme se muset opět stěhovat - ale ještě se neví kam? 

Ve své kanceláři mě Standa poučil, že se o neúspěších v našem zahraničním obchodě nemůže mluvit před kdejakým člověkem. On byl totiž pověřen KSČ, tzv. stranickým úkolem a musí tam tedy letět a tento obchod zachránit!

Může si sebou vybrat a vzít koho chce, ale jen jednu osobu! Jelikož se jedná o továrnu na jízdní kola, on se o mně dozvěděl, že jsem už někdy něco takového projektoval, nabízí mi tuto skvělou příležitost, i když já jsem bohužel (!) nestraník. Ovšem jeho nabídka platí pod podmínkou, že převezmu osmdesát procent zodpovědnosti za výsledek, protože on jednak není projektant a taky neumí egyptsky, čili je to na mně, můžu se tam prej domluvit třeba americky! 

„Tak za prvé, Stando, neumím si představit zodpovědnost měřenou na procenta a ty, když to máš jako stranický úkol, tak v tom jedeš na 100% sám! Nebudu ti dělat hromosvod, na který to hodíš, až to vybouchne docela. Vím, že jsou prošvihnuté termíny a že nám hrozí, mimo ztráty kšeftu, taky vysoké penále!“

„No fajn, když nechceš, tak si vezmu experta z Technoprojektu, ty se na to přímo třesou“, řekl Standa uraženě...
„No, tak vidíš - a tím je to vyřešeno!"  (naznačil jsem hurónský potlesk)...

Jeníček, když konečně pochopil, že na mne nemůže takhle zhurta, najednou zjihl a začal být vlezle kamarádským: „Hele, koukej, Míro, pojedeme v tom holt voba, mě nutí partaj, tobě zasejc hrozí relo-organizace."

„Jak to, jaká zase reorganizace? Vždyť ta už teď právě proběhla“, nechápal jsem.
„Seš přece Pražák, ne? A já pochybuju, že se budeš chtít stěhovat na Moravu do Kuřimi“, vytáhl svůj největší trumf Standa. 

„Blbost! O tom nic nevím“, mávl jsem ledabyle rukou...
„To je zatím tajný, nikomu ani muk, ale celý vaše oddělení je demilito-éé-delimi-továno do Kuřimě. Ty, co se halt nepodříděj, dostanou vejpověď! To je rozhodnutí soudruha ředitele, ale oznámí se to ofisijálně až příští měsíc na plenárce!“

Tak se stalo, že jsem nakonec s onou cestou do Egypta souhlasil, ovšem pod podmínkou: že si budu moci určit aspoň  tři spolupracovníky, kteří tuto výpověď nedostanou a budou po mém návratu z Egypta na tomto projektu se mnou i nadále pracovat. Standa se sice kroutil jako žížala, ale nakonec musel souhlasit. Pro mne nastala hodina pravdy, že s tímto debilem nemohu nikterak  počítat, to není cesta akviziční, jako byla ta na Ceylon, tady jde o továrnu na výrobu jízdních kol, tedy o průmyslový výrobní celek a ten musí fungovat, to je ten rozdíl!

Pro mne nastala hodina pravdy, koho zachránit před vyhazovem, aby to byl nekomunista a aby byl schopen pracovat na technologickém projektu. Dvě jména jsem věděl hned: Olda Kotek, odborně na výši, ale s kádrovým škraloupem: rodiče byli kulaci. Též má perfektní kreslička Moni, která by mohla dělat projektantku, ale její otec, býv. ministerský rada, byl z kádrových důvodů přeškolen na zedníka a tu třetí dušičku jsem si začal rychle hledat...!

Pro přípravu na cestu jsem si došel do archivu vytáhnout si některé výkresy obdobných projektů. Dostal jsem se tam do střetu s trvale nepříjemnou slečnou, kterou jsem požádal o vyhledání šesti výkresů a omylem jsem ji oslovil jako "paní Nedělovou".

„Pane inženýre, jestli to měl být vtip, jako že nic nedělám, tak za prvé, pro vás jsem slečna Nadějová, a za druhé, zde nevisím na hřebíku, kdykoliv vy si zamanete, a za třetí, napište čísla výkresů, která hledáte, do této knihy a až budu mít čas a najdu je a zavolám Vám!“

„Promiňte, slečno, opravdu nechtěně jsem popletl vaše jméno“, omlouvám se Vám..." 
Když jsem to vyprávěl mé kresličce Monice, řekla mi s úsměvem: „Ne-ne, Alenka není špatná, ona je jen děsně zahořklá na tenhle režim, protože je v tom archivu vlastně za trest. Je z bohaté buržoazní rodiny, otec měl zlatnictví a o všechno přišli. On zemřel v base už před časem a její matka dělala uklízečku a nedávno zemřela na rakovinu. Alenka má univerzitu, zná perfektně tři jazyky, má státnice, takže není divu, že jí to štve - oprašovat ve sklepě starý výkresy!“
„Moniko - mám nápad! To je náš člověk! Dojdu pak za ní a hodím jí záchranné kolo Egypt, jako tobě a Oldovi“, řekl jsem nadšeně.
„Ano, ale pozor, ona není projektantka ani kreslička“, pokrčila rameny Monika.

 „Ale zná angličtinu, a my budeme potřebovat dělat překlady všech technických popisů, příkladně: výrobních přípravků, dále technologické postupy, vysvětlivky k výkresům, seznamy dodávaných komponentů a náhradních dílů atd.atd.  Prostě -  potřebujeme ji!  A Standa musí souhlasit!"

Když jsem pak příští den vstoupil do archivu, změřila si mne ta  obrýlená slečna velice zlým pohledem: „Už jste tu zas? Ještě to nemám!“ Zavrtěl jsem hlavou: "Slečno Neděl-é- Nadějová, přicházím za vámi s dobrou nabídkou…“  Skočila mi do řeči: „Já nemám zájem o vaše nabídky!“, řekla hrdě.

„Nechte mne, prosím, domluvit. Chtěla byste třeba pracovat v našem týmu na projektu investičního celku "Kolárna Egypt",  a sice ihned, nebo ještě dříve?"
„Vy jste se zbláznil, copak mohu?“, zeptala se nerudně. „Ano, můžete nám pomoci s technickými překlady dokumentace do angličtiny“, vynesl jsem své eso!

Slečně vzrušením zrudly tváře: „To bych strašně ráda, ale víte, já jsem kádrově neúnosná, to nahoře nikdo nepovolí - a vám to ještě uškodí, pane inženýre", řekla neopatrně, ale dobrácky.
„To by už byla moje starost, slečno, řekněte jenom, jestli to berete?“
„Ano, ano, beru! Pane inženýre, děkuji za vaši důvěru ve mne, já nevím, jak vám to mám říct, já budu šťastná,“ slečna se zajíkala a brýle se jí zapotily.

 „Slečno Naďo-é-é, promiňte, už jsem se zase spletl.“
„Ano, říkejte mi klidně Naďo, to se mi líbí…i když jsem Alena.“

Do odletu zbývaly už jen čtyři týdny na přípravu nabídkového projektu a vše běželo jako na drátku, kdyby soudruh Standa-Brašnička nezdržoval slabomyslnými dotazy, jako: „Nezapomněli jste u toho kola brašničku na nářadí?“ Když se zase jednou objevil "brašnička", jak jsme ho překřtili, a začal se čílit, že v tom našem seznamu tu brašničku zase nenašel, vypěnil jsem vztekle: „Nekovové součásti kola, jako pneumatiky, sedla, reflektory a braš-nič-ky, nejsou součástí výrobního programu, alébrž je najdeš v seznamu nakupovaných komponentů..."

Náš odlet do Káhiry vyšel právě na 9.květen, kdy se, jako každý rok, na Letné řinčelo zbraněmi a sevřené šiky mašírovaly před tribunou s nejvyššími papaláši. Autobus ČSA do Ruzyně musel ten "Paráde-Marš" objíždět...

Při našem čekaní na pasovou kontrolu na letišti jsem zaslechl hlasitý rozhovor vymóděných kokodaček, letících natáčet do Bělehradu: „To se máme, že letíme do Bělehradu. Jsme asi jediný v tomhle davu. Zatím vyvolávali jen chudáky do Brna!"

Vtom se ale od okénka ozvalo: „Mr.Toms, Cairo!“ V tu ránu jsem se stal v jejich očích hvězdou. Když zjistily, že mluvím česky, obstoupily mě jako kvočny kohouta a s devótním výrazem v nalíčených tvářích se ptaly: „Vy letíte až do Caira?  Teda, vy se máte! To my jenom do Bělehradu.“

Na káhirském letišti nás měl už očekávat obch. zástupce JUDr. A. Loudal, který se držel hesla "nomen = omen" a přišel o víc než hodinu  a  půl  později na sraz s námi.

Standa chtěl využít čas a vyšel si se svou českou, obstarožní zrcadlovkou na krku, před budovu. Chtěl, abych se někde zeptal, může-li si tady vyfotit některé letadlo?

Řekl jsem mu: „To je úplná blbost! Tady nejsi v socialismu, tady smíš všechno a beze strachu!"
„To já právě nevím, zeptej se třeba támhle tý letušky,“ škemral.
„Takovou blbost se ptát nebudu, zeptej se jí sám! Řekni: „Can I take here a snap?“
Rozběhl se k přicházející krásné egyptské letušce a zvolal hrdě: „Tejkesnep?“
Usmála se na něj mile, zaujala ladnou pozici a řekla: „Yes!“
Standa mával rukama: „Nein, ich –éé- letadla!“ Musel jsem rychle zasáhnout. Vyrval jsem mu foťák z ruky, vyfotil letušku, poděkoval jí a omluvil svého kolegu, že neumí anglicky...
„Co blbneš“, zuřil Standa, „až uvidí má stará, že si fotím letušky, bude šílet!“
„Tak to holt svedeš na mne, řekneš jí, že jsem erotoman!“

Dr.Loudal nás pak odvezl do třetiřadého hotelu a slíbil, že nás zítra ráno v deset odveze do továrny a představí nás celému vedení firmy: „Potom však, soudruzi, budete plavat sami, nemám čas, mám tady na krku devět firem!"  

„Pozor, soudruhu“, ozval se Standa, „já potřebuju, abysi tam byl porát, dyk já se s nima tou hatmatilkou nedomluvim!“ zvolal  Jeníček.
„Tak to ne, soudruzi, já nejsem tlumočník, jestli neumíte anglicky, francouzsky,   nebo aspoň německy, tak se můžete rovnou otočit a letět zpátky do Prahy!"

 Ozval jsem se: "Já se pochopitelně anglicky domluvím!" 
„Nóó, já teda umim německy, když na to příde“, soukal ze sebe Standa, „ale mně bylo  naší stranickou  organizací  slíbeno,  že budeš  u všech jednání  přítomen ty!"

„Tak to zapomeň!  A mimochodem, máte sebou  vizitky pro představovací rituál?" 

„Já je  samozřejmě mám, ale tady Standa tvrdí,  že to je buržoazní přežitek!“
„Takže, soudruhu Jeníčku, mám tady náhodou pro takovéto případy jako jsi ty, prázdné kartičky, kterých si pro zítřek připrav aspoň osm s vlastní rukou napsaným jménem. Já všem vysvětlím, že jsi své firemní vizitky zapomněl v Praze. 

Ráno, hned u snídaně Standa opět exceloval. Hotelový číšník roznášel na stoly nových hostů stojánky s čísly pokojů. Když došel k nám, zeptal se Standy na číslo jeho pokoje: „Number of your room, please?“
„Najn rum - abstinent!“, mával divoce oběma rukama Standa, doplnil jsem rychle:

"Number fifteen!" Bylo mi za něj trapně: „Hlavo zlatá, co jsem tě učil celý večer? Číslo mého pokoje je patnáct, anglicky: Number of my room is fifteen!  Pochop to, room je tady pokoj a ne chlast!"

K představování u firmy se dostavilo sedm ředitelů. Měli tam na každý úsek extra ředitele a všech sedm se muselo shodnout, aby se mohlo něco rozhodnout. S tou výrobou kol přímo souvisel jenom jeden z nich, ředitel Said Fouadh, který byl určen být nám partnerem, po celou dobu nešeho pobytu v Cairu.
Brzy nato se odporoučel  Dr. Loudal,  když bystře postřehl, že Mr."Ženysek,"  jak oni jeho jméno "Jeníček" četli, určitě svojí neznalostí všeho, způsobí šílený trapas u kterého on nechtěl být,  aby tak neztratil své renomé u dalších firem v Egyptě. 

Egypťani z důvodu, že já jsem vypadal vedle Jeníčka moc mladě, oslovovali uctivě napřed Standu. Ten se ale tvářil přitrouble, načež se mně neustále ptal: „Co to zase chtěj?“ To se pochopitelně Egypťanům nelíbilo, mysleli si, že se radíme o něčem co oni nesmí slyšet a zeptali se mě, proč pan Ženysek nemluví sám za sebe? Vysvětlil jsem jim, že Mr. Ženysek bohužel nerozumí anglicky...

 "No problem, jakou řečí mluví?  Obstaráme ihned tlumočníka.“
Standa suverénně prohlásil, že mluví německy. V tu ránu tam byl tlumočník do němčiny, ale milý Standa mu nerozuměl ani "Worta". Debilně blábolil: „Wie geht’s?“ (‚Jak se daří?‘), nebo pro změnu střídal výrazy jako: „Fajn, Najn, Šén, Richtyk!, Príma!“

Egyptská strana to ihned pochopila a začali jednat pouze se mnou...

Jako rána do hlavy byla pro mne první otázka ředitele Fouadha: „Mr.Toms, jste autorizován udělat celý projekt tady u nás?  Máme totiž špatné zkušenosti s lidmi z Československa. Byla zde již celá řada pánů z Prahy, udělali si zde krásnou dovolenou, ale jinak se nic nestalo. Jestliže nejste oprávněn vyprojektovat výrobnu kol zde v Egyptě, vraťte se, prosím, zpět do Prahy a my tu smlouvu tentokrát definitivně vypovíme!“

Štěstí, že on tak dlouho mluvil, aspoň jsem měl několik vteřin času si rozmyslet, co mu mám odpovědět. Věděl jsem, že oprávněn nejsem a není to vůbec v mých silách. Nejsem chemik ani elektrikář, jsem jenom technolog. Jenže, když přiznám, že autorizován nejsem, tak pofrčíme zítra domů s pořádnou ostudou. Rozhodl jsem se tedy diplomaticky lhát: „Pánové, jsem plně autorizován udělat tento projekt zde u vás v Cairu,  k vaší naprosté spokojenosti...“
„Bravo! Vy jste první Čechoslovák, který tady u nás, chce pracovat“, libovali si bouřlivě všichni a zatleskali mi!

Nakonec mne ředitel Fouadh odvedl do projekční kanceláře, která pozůstávala z jednoho stolu, rýsovacího prkna a čtyř mladíčků, kteří měli za úkol plnit mé rozkazy, tj. napínat pauzák na prkno, otáčet ventilátorem tak, aby stávající vedro bylo pro mne snesitelnější, přinášet Coca-Colu a cigarety, ořezávat tužky a barevně šrafovat mnou označené plochy na výkresech.
„Mr.Toms, vy osobně dělejte pouze tu kvalitní práci, na všechno ostatní máte tyto pomocné síly“, zdůraznil ředitel Fouadh.

 „A kde bude sedět Mr.Ženysek?“, zeptal jsem se, byla tam jen jedna židle...
„Ten může být kdekoliv, může si projít naše výrobní haly, mohl by vybrat a označit ty z našich obráběcích strojů, které bychom pak mohli použít pro výrobu kol, nebo může se jet vykoupat k moři do Alexandrie, to je nám úplně jedno, jeho pobyt platí Praha!  Ovšem vás, Mr. Toms, platíme my - považte: sedm liber denně - a v tom je ten rozdíl. Od vás chceme jen a jenom tu kvalitní práci.“
Teprve teď jsem pochopil jak se věci mají! Řekl jsem si, mojí šancí je, ukázat jim výkon a získat Fouadha na svoji stranu.

Můj první triumf byl v tom, že nemohli nalézt stavební výkresy od budovy, do níž se měla kolárna situovat. Začal jsem chápat, proč vybouchl Technoprojekt, který si dovezl hotové výkresy celé fabriky na kola, zatímco Egypťané nechtěli stavět novou budovu, ale naopak zamýšleli použít starou budovu po zrušené výrobě petrolejových lamp!" Obě smluvní strany se rozešly ve zlém a čeští projektanti si výhodně zajeli k moři do Alexandrie se vykoupat a český stát přišel nejen o paritní směnitelné Korunky za projekt, ale i o jméno ČS jako solidních partnerů...!

Nabídl jsem zoufalému Fuadhovi, že ten jejich ztracený stavební plán budovy  nakreslím já sám, i když to není povinnost naší strany. To zapůsobilo velice dobře!

Lezl jsem v děsném vedru s měřícím pásmem po zemi i po rovné střeše s jedním ospalým mladíkem, jehož jsem pověřil důležitou funkcí: držet druhý konec pásma. Nežli jsem odečetl délku a zanesl ji na papír, vždycky usnul. Nakonec jsem, přes všechny potíže udělal půdorysy obou podlaží a začal situovat provozy do této jednopatrové budovy. Naštěstí pro mne, sedm ředitelů přicházelo se stále novými nápady a požadavky, takže jsem byl nucen, dle jejich přání vypracovat celkem pět alternativ v situování jednotlivých dílen, což mi zabralo necelé dva týdny.

Řediteli Fouadhovi to začínalo být trapné, neboť toto zdržení měla na svědomí egyptská strana. A když se sedm ředitelů opětovně nemohlo dohodnout na nějaké variantě, přišel za mnou s návrhem vzít mě dnes na výlet k pyramidám, abych kromě hotelu a práce poznal také něco z krás Egypta. Odpověděl jsem diplomaticky: „Mr. Fouadh, jak jste už sám správně řekl, že já vás stojím sedm liber denně, tak raději zůstanu zde a budu pracovat. Děkuji Vám za pozvání...“   

Fouadh se mi začal pokorně omlouvat, že bohužel po svých zkušenostech s ČSSR měl i na mne špatný názor, ale ten si za tyto dva týdny naprosto opravil a prosí mě, abych jeho pozvání přijal. Chtěl by mě totiž následně pozvat na večeři k sobě domů a představit své ženě i dceři Neftis.

„A co uděláme s panem Ženyskem, ten chce být všude se mnou“, řekl jsem nejistě. Věděli jsme oba, že jeho hlavním a vlastně jediným úkolem je mne hlídat...
„Mr. Ženysek se půjde podívat na striptýz, dal jsem mu vstupenku“, usmál se chápavě, „tomu snad bude přece rozumět…“

Od tohoto dne byl můj vztah s Fouadhem naprosto přátelský. Od pyramid, kde jsem prvně seděl na velbloudu, mě odvezl přímo do svého domu. Jeho boubelatá černá manželka a štíhlá dcera byly vzhledově tak rozdílné, že jsem sotva mohl uvěřit, že se jedná o matku s dcerou. Neušlo mi, že mě Fouadh sleduje, jak se mi jeho sedmnáctiletá dcera Neftis líbí.  Ta měla bronzovou pleť asi jako Italka a byla nádherná. Měla mandlové oči, plné rty a pěstěné perleťově růžové nehýtky nalakované lakem Cutex z USA, jak mi sama na můj dotaz vysvětlila.

Fouadh mi na úvod pustil gramofonovou desku s "My Country" (B.Smetana: Má vlast), načež mi při večeři vylíčil, jak probíhá doma jejich všední den, počínaje ranním vstáváním za příjemně chladného východu slunce. Nejprve se všichni umyjí studenou vodou, načež přejdou do modlitebny. Po modlení se vrátí opět na svá lůžka, k odchodu do práce zbývají ještě dobré tři hodiny pro milostné hrátky.   

A tedy v tomto našem žití  se rovněž  jeví ona moudrost koránu, která pamatuje na to, aby náš národ nikdy nevymřel! Večer není pro lásku dobrý, protože vedro vášeň ubíjí!... Když mi pak nečekaně naznačil, že by mě mohl jmenovat ředitelem v jejich firmě, byl jsem nucen, ač nerad, odmítnout. Zakroutil jen hlavou: „Nechápu, co vy stále hledáte za štěstí v tom vašem komunismu? 

 A jen tak pro zajímavost jeho dotaz: "Líbila by se vám moje dcera?“

„Mr. Fouadh, velice si cením vaší nabídky, ale jsem ženatý.“ Fouadh pokývl hlavou: „Škoda, že vy v Evropě můžete mít jenom jednu manželku, ale kdybyste se přestěhovali sem a přijali naší víru…“ Rozesmál jsem se: „Mně by se to líbilo, ale mé ženě těžko! Kolik manželek máte vy, pane Fouadhe?“ Fouadh se uculoval: „Mám sice jen jednu, ale mohl bych mít čtyři, kdybych chtěl. To je dobré vědomí, že mohu, ale je v tom háček, musel bych je všechny ze svého platu uživit...“ 

Do konce mého pobytu v Egyptě  zbýval už jenom týden  a já jsem byl nucen pozvolna připravovat Fouadha na to, že prováděcí projekt se musí udělat v Praze, ale jak mu to mám jenom říct? Nouze naučila Dalibora housti a mne zase naučila diplomatickým polopravdám: „Mr.Fouadh, jak víte, ztratili jsme asi už deset dní času, jednak kvůli vašim chybějícím stavebním výkresům a kvůli neshodám na straně vašich ředitelů. Chtěl bych vám navrhnout jedno řešení, které bude nejrychlejší a též i nejlevnější!“

„Ano? Prosím, navrhněte je, poslouchám“, řekl.
Odkašlal jsem si, napětím mi vyschlo v hrdle: „Udělat zde na místě veškeré prováděcí výkresy mi bude trvat nejméně tři měsíce, to znamená, násobeno sedmi librami denně, celkem vysokou sumu. Když ale tyto podklady odvezu do Prahy, kde na mne čeká celé oddělení odborných projektantů a kresliček, nebude vás to stát vůbec nic, a já vám slibuji, že kompletní projektová dokumentace bude ležet zde na vašem stole nejpozději do 31.července!“
„To je sice výborný nápad, ale je v tom jeden problém…“, Fouadh se zamyslel, „kdyby to záviselo jenom ode mne, okamžitě bychom si mohli plácnout, protože já vám osobně naprosto věřím, ale ostatní manageři to určitě zamítnou s tím, že československé straně se věřit nedá. Myslí si, že když odjedete, zůstane zase všechno na mrtvém bodě.“ Cítil jsem však, že je Fouadh trochu na vážkách, a tak jsem riskl vsadit vše na náš přátelský vztah: „A kdybych vám dal své osobní čestné slovo, že tento termín česká strana stoprocentně dodrží?“ a podal jsem mu ruku...

„O.K.! Pokusím se to prosadit“ a moji ruku přijal.

Poslední týden jsem už jenom dokončoval jimi vybranou alternativu a ve středu odpoledne za mnou přiběhl nadšený Fouadh, aby mi zvěstoval radostnou novinu: „Mr.Toms, vyhráli jsme! Prosadil jsem se u všech direktorů! Váš projekt se může dokončit v Praze!“
Spadl mi balvan ze srdce. Dokonce i Standa mě pochválil: „Čoveče, to je teda úspěch! Kšeft je zachráněnej, takže jsem ochotnej přihmouřit vobě voči, že jsi byl u toho Fouadha doma, přestože to je výslovně zakázaný chodit do privátu… Víš vo tom přece, ne?“
„Stando, prima, a já zapomenu, žes byl na striptýzu, to je taky zakázaný, ne?“
„Čoveče, ty to víš? Tak ani muk!“, zděsil se můj ctnostný bachař.
V pátek jsem si sbalil kufry a zajistil letenku do Prahy. Standa naopak zůstal ještě v Egyptě, měl prý jakési jednání s Dr.Loudalem v Alexandrii. Popřál jsem mu krásné dny u moře, zeptal se ho, má-li plavky a šťasten jsem odletěl do Prahy sám...

Doma mne čekala celá série nepříjemných překvapení. Připadalo mi to, jako bych zde nebyl nikoliv tři týdny, ale aspoň tři roky! Manželka mi suše oznámila, že se zamilovala do svého šéfa. Reagoval jsem stejně suše: „Tohle vědět včera, ženo, tak jsem zůstal v Egyptě,  ještě pár let!“

V práci na mě čekal další šok. Standa měl pravdu: ti blbci nahoře skutečně zlikvidovali celé naše oddělení, takže tam zbyla jen hrstka stranických neumětelů a mnou vyžádané tři dušičky - Monika, Naďa a Olda. 

Nejprve jsem je seznámil, jak jsem dopadl v Egyptě a předal jim malé suvenýrky z Caira. Načež jsem jim svěřil, jak to dopadlo s projektem a jaké problémy nás čekají teď, pokud budou chtít zůstat se mnou u tohoto projektu a dělat jako ve šroubárně i přesčasy, soboty i neděle tak, abychom splnili slib, že Fouadh to dostane 31.7.1958 na stůl!

Nadšeně mě ujistili, že mě ve štychu nenechají, ale naše  rýsovací prkna  jsou pryč!  To  jest   až  na  Moravě  v  Kuřimi !!!

Nejdřív jsem byl na mrtvici. Sedli jsem si všichni kolem mého stolu, který tu naštěstí zůstal a vylíčil jsem jim tu celou zapeklitou situaci, ve které teď vězíme až po krk: Termín 31.červenec musíme ovšem dodržet, i když zatím nevím jak. Mile mě překvapila ochota všech tří dělat denně a zdarma přesčasy, ale nevzdat to! Musí se někde sehnat čtyři prkna - stůj co stůj, a to ostatní zvládneme. Došel jsem za ředitelem a dal mu "kudlu na krk", aby nám ihned sehnal nějaká rýsovací prkna, jinak si můžeme kolárnu Egypt strčit za klobouk. Byl jsem tak rozezlen, že jsem mu vyhrožoval, že mám chuť jít na ministerstvo a říci jim, že kvůli čtyřem blbým prknům, ztratíme obchod za stovky milionů! To pomohlo. Už druhý den byla naše prkna nazpět v Praze!  Rozpracoval jsem harmonogram úkolů na padesát dní, tedy včetně sobot a nedělí...

Potom nám nastala opravdická šroubárna, ale termín jsme stihli. Prvně v životě jsem dělal přesčasy rád i když nebyly ani náznakem placené..!!!
Neměl jsem aspoň čas myslet na to latentní napětí a vyhaslý krb u nás doma. Ale 26. července jsme odeslali balík výkresů přes Technoexport, expres do Káhiry a zapili naši výhru nad časem českým šampusem!

Na příští podnikové schůzi přišel sám velký soudruh ředitel s oznámením všem, že dík píli několika soudruhů v čele se soudruhem Jeníčkem byl zachráněn projekt

kolárny v Egyptě, a proto jmenuje soudruha Jeníčka svým technickým náměstkem. Za splnění stranického úkolu na 100%, dostává tento vzorný soudruh standartu nejlepšího pracovníka za 1. pololetí roku 1958.

Hned následujícího dne přišli za mnou tři soudruzi z KSČ, a aby mi to nebylo líto, že Jeníček byl povýšen na technického náměstka ředitele a já nic, nabídli mi možnost okamžitého vstupu do strany, aniž bych musel být napřed dva roky kandidátem jako všichni ostatní.  Celej říčnej, jsem je vypoklonkoval ze dveří a hned nato jsem byl přeřazen ze zahraničních projektů na méně důležitou práci pro tuzemsko. Měl jsem chápat, že prý to jinak nejde, měl jsem též chápat, že se tím musí snížit i můj plat. Nechápal jsem ovšem NIC!  Dal  jsem  výpověď, odešel  k jiné firmě, kde bylo lepší bydlo. Horší bydlo snad, ani už býti nemohlo!!!

 DOVĚTEK:
Za tuto zde vylíčenou záchranu toho mnohamilionováho projektu "Kolárna Egypt" jsem od své vlasti Č(SS)R nedostal žádnou odměnu, ani 1 Kčs, ale od egyptského ředitele Fouadha jsem při odjezdu dostal krásný tepaný mosazný tác (40 cm) s vyrytým nápisem na spodní straně: 

        >>>>>> Mr. TOMS,  CAIRO 28-5-1958.<<<<<< 

Dodnes tento tác visí (nablýskaný Sidolem) u nás doma na zdi a já i po 65 letech si ho vážím. Je pro mně Kolárna Egypt, kterou jsme kdysi  vyprojektovali zdarma...

https://youtu.be/37GPhHuA1z8
( Faraone: Propusť hned lid můj!)