Barbora a ruleta

Jednou, když jsem si v polední přestávce odskočil do nákupního centra, abych nakoupil jídlo na víkend, jsem se potkal s kolegyní Barborou u pultu s masem.
„Copak asi nakupujete Mirku“, zaslechl jsem najednou za sebou.
„Ale - je pátek a lednice doma zase zeje prázdnotou, tak musím doplnit zásoby“, řekl jsem, a co vy, Barboro, dejte mi nějaký tip, co budete vařit, já zatím hledám nápad!“
„Já rozhodně nic vařit nebudu“, zavrtěla Barbora hlavou, „nakoupím uzeniny, sýry a housky a budu celý víkend ležet v posteli, číst a lenošit nebo spát a snít...“„To tedy máte moc fajn program, já musím už kvůli dceři něco uklohnit, abychom pořád nechodili k Číňanovi vedle v baráku, dostáváme z toho už oba trochu šikmé oči. A jakže je stará ta vaše dceruška?“
„Osm pryč, je to ještě kuře...Pozor, to je nápad, právě mě napadlo, že bych mohl udělat pečená kuřecí stehýnka na rajčatech a na černých olivách, to má Gitti dokonce ještě radši než hamburgra.“
„To může být docela fajn“, řekla uznale, divím se, jak dovedete vařit.“
„Kdybyste dostala chuť, Barbi, můžete klidně přijít zítra na večeři, máte to k nám pár kroků.“ Barbora však s díky odmítla, popřáli jsme si pěkný víkend a rozloučili se.

Byl jsem překvapen, když druhý den večer v devět hodin se nečekaně ozvala Barbora v telefonu: „Promiňte, že ruším, Mirku“, její hlas se chvěl a zněl téměř plačtivě, „platí ještě vaše pozvánka k večeři?“
„To víte, že platí, my už jsme sice dávno po večeři a dcera už leží v posteli, ale jídla je tu dost, když přijdete, tak to jen přihřeju, je to docela poživatelné, nebojte se!“
„Jenže já-já nejsem doma... jsem ve Wiesbadenu... a bez auta a bez ničeho...“, její hlas zněl divně, připadlo mi, že je opilá. Navrhl jsem jí: „Vezměte si taxíka a je to.“
Netrvalo to ani patnáct minut a Barbora byla u baráku. Když jsem odemkl domovní dveře, stála tam celá rozevlátá s mrzutým taxíkářem, načež mu řekla ledabyle: „Manžel vám to zaplatí“, a hrnula se dovnitř. Nemohl jsem nic jiného dělat než zaplatit. V bytě pak odhodila kabát na židli se slovy: „Nedívejte se na mne tak, já vím, že vypadám hrozně, vím, že jsem praštěná, ale nevím si rady, Mirku, já si zoufám...“ a slzy se jí valily po tvářích.
„Barboro, prosím, uklidněte se a povězte mi co se děje, já připravím to jídlo, pojďte se mnou do kuchyně“, snažil jsem se ji uklidnit, „vy jste asi něco bumbala, že jo, mám vám dát napřed kávu?“
„Ne, nechci kafe, nechci jídlo“, vykřikla, ale hned se zase ovládla, „když, tak mi dejte koňak!“
Nalil jsem jí tedy štamprle, ona rychle spolkla nějakou tabletu a hodila koňak do sebe na ex, načež spustila svou zpověď: „Všechno se mi najednou sesypalo, rozvod a do toho zemřela moje matka a za tři měsíce nato můj otec, nikoho nemám, jsem jedináček, ten gauner si sebral všechny úspory co byly na našem společném kontě, musela jsem zaplatit právníka a dva pohřby, takže jsem pořád víc přetahovala moje konto v bance až mi řekli stop! Víc to nejde a dnes jsem v zoufalství poslechla jednu blbou Emu a jela do wiesbadenského kasina na ruletu, ona tam prý posledně vyhrála osm tisíc! Jenže já jsem tam prohrála můj poslední šek. Skončila jsem na dně a neměla ani pět marek na parking!“

„Takže jste tam to vaše auto nechala?“ Přikývla. „Barbi, jak je to možné, ještě včera jste vypadala docela suverénně, co se stalo, že jste se tak najednou sesypala?“
„Včera jsem se ještě dovedla ovládat, díky Lexotanilu.“
„Proboha, Lexotanil, snad tenhle supr-šmejd neberete pravidelně, to bylo to, co jste teď spolkla? To je přece těžce návyková droga! A ještě to zapít alkoholem!“
„Když jdu do práce musím si to vzít, abych nebrečela, já vím, že to je návykové, a tak jsem si ho dnes nevzala a propadla se do těžkého spleenu a strachu ze života...“
„S tím musíte okamžitě přestat, vemte si třeba dovolenou, peníze vám půjčím, a odjeďte někam. Máte nějaké příbuzné, ke komu můžete na návštěvu, abyste přišla na jiné myšlenky?“
„Ne, já nikoho nemám, jen sestřenici, co to patlá s mým ex-manželem!“
„Já jenom nechápu, že jste volila ruletu jako záchranu, vždyť vy jste inteligentní rozumná žena, do kasina můžete jít jako do divadla za zábavou, to ano, ale ne tam jít s úmyslem vyřešit svůj finanční problém, to je předprogramovaná cesta do záhuby!“
„Mirku, ta tichá, jímavá atmosféra kasina mě úplně zblbla, vyzvedla jsem na můj poslední šek 400 marek a napsala jsem si data narození rodičů 27.5. a 12. 9. a řekla si, že to jsou moje čísla do rulety. Když jsem pak viděla, že všechna tato čtyři čísla jsou v ruletě červená, tak mne napadlo vsadit celou stovku na červenou barvu a tím mít maximální pravděpodobnost výhry 1:2.
Věřila jsem, že se na mne rodiče z nebe dívají a nenechají mně prohrát. Jenže padla šestka a ta je černá! Vsadila jsem druhou stovku znovu na červenou a přišla pětatřicítka, a ta je taky černá! Říkala jsem si teď už musí přijít červená, tak jsem ji vsadila znovu – a padla desítka – černá! Nakonec, s tou poslední stovkou jsem se dlouho rozmýšlela, přece když šla třikrát po sobě černá, tak teď už musí určitě přijít ta červená a vsadila jsem opět na červenou barvu. Padla zase ta pitomá, pi-to-má černá desítka! A zbytek peněz jsem prochlastala...“
„To byla od vás kardinální blbost, Barboro, takhle se ruleta nesmí hrát, kdybyste se mě zeptala, tak bych vám to rozmluvil, na tom už spousta lidí prodělala gatě...“ Barbora vyprskla: „To mi je teď prd platný, takovýhle rady! Dej mi radši eště jeden koňak!“, začala mi najednou tykat, prášek už zřejmě účinkoval.
„Ne, Barboro, nedám ti koňak, už máš dost, dám ti radši najíst, abys měla něco v žaludku, kromě alkoholu.“
„Dej mi koňak, nebo budu zlá!“, zvýšila svůj hlas.
„Psst, ticho! Ať se nevzbudí Brigitka!“, okřikl jsem ji.

Vtom Barbora zrudla, popadla nůž, co ležel na stole a otočila se s ním proti mně se zlostí v očích:

„Dej mi okamžitě napít! Já to, sakra, právě teď musím mít, rozumíš!“
„Barboro, ne, to je nesmysl, podívej se, já ti chci přece pomoct, tak mě poslechni!“
„Já chci vědět, teď hned, jak mi chceš pomoct, vezmeš si mě za ženu? Mluv!“ a rozpřáhla se s nožem v ruce.
Díky tomu, že Barbora byla celkem subtilní postavička, tak jsem ji lehce přemohl, sebral jí nůž a okamžitě ji odvedl z bytu, hodil na ni kabát, dal jí do ruky pětistovku a dovedl ji až k jejímu baráku. Šla jako beránek, vztek z ní už vyprchal a já se s ní rozloučil slovy: „Jdi si lehnout, Barbi, a vyspi se z toho, dobrou noc!"

Od té doby jsme se sice občas potkávali ve firmě, ale ona se mi vyhýbala očima, bylo jí to trapné a nikdy jsme už, mimo pozdrav, spolu neprohodili ani slovo. Měla patrně špatné svědomí, bylo mi jí sice líto, ale bál jsem se ji oslovit, aby si třeba nemyslela, že snad chci od ní tu pětistovku nazpět...!

Tokajský král

V šedesátých létech, si moje sestra Blanka přivydělávala ke svému celkem nepatrnému úřednickému platu zpěvem s tanečním orchestrem v kavárně Mánes. Jednou, při čaji o páté, se tam přihodilo něco zcela mimořádného. V přestávce, když měli muzikanti pauzu a seděli v sále u prvního stolu, objevil se tam najednou všem neznámý človíček a objednal devět lahví tokajského vína pro devět muzikantů a francouzský koňak pro zpěvačku Blanku. 

 Na udivený dotaz obdarovaných, co to má znamenat a kdo je on, řekl klidně, bohorovně jako by se nechumelilo: „Hoši, pěkně hrajete a ta slečna nádherně zpívá, tak jsem Vám chtěl udělat radost. Na tu velkou pauzu vám pak objednám tu nejlepší večeři, co tady mají, se vším všudy, jo, a co se týče mé osoby, myslete si, že jsem třeba Tokajským králem...“

 Jak pravil, tak se taky stalo, nakonec tam udělal útratu přes 4000,- Kčs. Sestra mi to pak doma barvitě vylíčila a řekla mi, abych tam určitě přišel příští sobotu, Tokajský král se tam prý zase objeví.

Zvědavost mnou přímo lomcovala a tak jsem vzal ještě svého kamaráda Janýda a šli jsme se na toho Tokaje podívat. Hned jak jsme tam dorazili, viděl jsem, že sestra nekecala. Na muzikantském stole stála baterie lahví tokajského vína a napoleonka s koňakem. Když přišla pauza a muzikanti zasedli ke stolu, objevil se opět sám velký Tokajský král a sestra nás představila. Tokaj se zaradoval: „Jé brácho, to je fajn, že jsi tady, ty muzikanti pořád hrajou a já tu pak sedím sám a čekám na jejich pauzu. Pojď sedneme si spolu a s tvým kámošem tady k tomu malýmu stolečku.“

   

Začlali jsme si tedy hned tykat, on byl asi jenom o málo starší než já, docela nenápadný menší usměvavý chlápek a ihned začal objednávat. Zarazil jsem ho, že nepiju víno a Janýd chtěl jenom pivo. Okamžitě zamával na číšníka a než jsme se nadáli, stálo před Janýdem na stole deset plzní ve vysokých sklenicích jako píšťaly od varhan.

„To je škoda, to spadne pěna než to vypiju“, hořekoval Janýd, „já jsem myslel postupně a né takhle najednou!“ Bylo mi nápadné, že se kolem našeho stolu začali motat tři číšníci, zatímco opodál sedící host urgoval marně šálek kávy.

„Tak, brácho, nedělej fóry a řekni co chceš, vodku, koňak, whisky... něco přece musíš mít rád!“, trval na svém Tokaj a vyprázdnil další sklenku vína, „nebo řekni na co máš chuť?“

„To je tak, já bych měl na něco chuť, ale to tu nemají“, řekl jsem mu, „když chceš pro mne něco objednat, tak bych si dal americký cigarety, ale ty tu určitě nemají.“ Tokaj zazářil: „Tak to bych se na to podíval. Haló, číšníku, máš americký cigarety?“ „Ne, to bohužel nemáme, ale máme tady výborné bulharské“, řekl jako by se omlouval.

„To je nesmysl, tady brácha musí mít americký cigára, je na ně zvyklej a nebude čoudit nějaký bulharský svinstvo, zavolej mi vedoucího, myslím toho, co mu říkáte Fidél!“ Chtěl jsem zabránit maléru, věděl jsem od sestry, že vedoucí s fidélovským plnovousem je děsně nepříjemný suchar a personál se ho bojí. Radil jsem: „Neříkej mu Fidél, on to nemá rád.“

Fidél se dostavil okamžitě a já si musel opravit svoji představu o něm. Byl to dnes milý, usměvavý šéf kavárny, který když spatřil Tokaje, si hned zřejmě vybavil jeho útratu z minula a velice sladkým hlasem zašvitořil: „Dobrý den, pane Tokajský, to je krásné, že jste nás opět poctil svojí návštěvou, co pro vás mohu udělat?“

 „Dobrý den, pane Fidél, představte si, že tady můj kamarád a brácha zpěvačky Blanky, si chtěl zapálit svoji oblíbenou značku cigaret...“, otočil se na mne, „Pall Mall“, doplnil jsem rychle, „a tenhle váš číšník prohlásil, že americký cigarety nemáte, je tohleto možný?“

"No, ehm, tedy, ono to je tak, že americké cigarety mají jen některé prvotřídní hotely a my jsme jenom kavárna, bohužel...“, Fidél pokrčil rameny.

„Tak to uděláme jinak“, rozhodl Tokaj, „tady dávám dvě stovky číšníkovi na taxíka a ať je doveze z nějakýho hotelu – a tady ještě třetí stovku ať si pospíší a koupí taky sirky!“ Fidél kývl na souhlas a číšník popadl prachy a zmizel. Načež se i Fidél vypoklonkoval a odešel.

Zakroutil jsem nechápavě hlavou: „Tedy, Tokajskej, já zírám, jak jsou ty lidi okamžitě poddajný, když ucítěj prachy. Ty cigarety stojej maximálně třicet a ten taxík, když moc, ať stojí stovku a ty jsi mu dal tři sta! Myslíš, že ti z toho něco vrátí?“

„Né, já to ani nechci, čert to vem! Podívej, brácho, můj táta je v Rakousku a vyrábí tam kanóny a tanky proti nám, ale já mu to nemám za zlý, je to jeho job. A von mi posílá každej měsíc na tuzexový konto čtyři tisíce paritních korun, to je 5 x 4 = 20 tisíc Kčs. Víš, že to je docela věda to utratit? Všechno už mám a tak dělám lidem radost. Kolik ty vyděláváš?“

„Já, coby vyšší technický kádr, inženýr-projektant, mám brutto 1800,- Kčs měsíčně.“ Číšník mi právě donesl krabičku pallmallek, sirky a ihned bleskurychle zmizel.

„Čoveče, já mám, jako stavební technik, víc než ty: dva tácy! To je celkem tedy dvaadvacet měsíčně!“

 „Nojo, to je něco jinýho“, řekl jsem uznale, „takže se už nedivím, že tě baví dělat lidem radost. Ty jsi prostě dosáhl vrcholu všeho blaha, nic nepotřebuješ a nic ti nechybí!“

 „Není to tak, brácho“, řekl Tokaj a vyprázdnil další číši vína, „já bych taky něco potřeboval a sice vod tebe. Můžu se ti svěřit? Hele, já jsem Jarda Král, a víš, mně se šíleně líbí ta tvoje sestra Blanka, ale já si myslím, že vona vo mně zájem nemá. Nemoh‘ by ses jí jako brácha zeptat a eventuálně mě nějak nenápadně doporučit? Byl bych ti zavázanej.“

„Jardo, měj rozum, to mi připomíná Prodanou nevěstu obráceně: Znám jednoho chlápka, ten má dukáty, má dukáty a tuzex-bony, tuzex-bony dostává od táty! To přece nejde, uznej, nejsem dohazovač, promluv si s Blankou sám.“
Když skončilo hraní, zaplatil Tokaj za všechny všechno včetně večeří a když došlo na placení, řekl číšníkovi: "Kde je Fidél, já to s ním vyřídím osobně". Číšník nato tiše: „On sedí támhle vzadu v tom boxu se dvěma plukovníky od letectva.“

Již dosti podnapilý Tokaj se otočil a vstal, načež zamával na Fidéla: „Hej, Fidél, pojď sem k nám a nech tam ty letušky!“ Teď jsem čekal, že se něco musí stát, ale omyl! Fidél se těm plukovníkům omluvil a přispěchal k nám a vysvětloval, že tam musel s nimi chvíli pobýt, jsou to jeho věrní štamgasti. Potom zkasíroval od Tokaje asi 7000,- Kčs a šlo se domů. Tokaj Blanku a mne ještě odvezl taxíkem až před barák. Cestou byl ale divně posmutnělý a na můj dotaz, kdy tam zase přijde, řekl jen, že ještě neví...

   

V pondělí když přišla sestra domů z práce vyprávěla, že si pro ni přišli dva policajti do kanceláře a musela s nimi jít k výslechu. Stalo se prý to, že si Tokaj doma pustil plyn a chtěl spáchat sebevraždu, protože zpronevěřil peníze na výplatu pro dělníky. Jeho manželka v rozvodu ho naštěstí našla ještě včas i když už o sobě nevěděl a ihned ho nechala odvézt do nemocnice, čímž ho zachránila.

Nejhorší na tom všem pro sestru bylo to, že napsal dopis na rozloučenou se slovy: „Spanilomyslná Blanko z Mánesů, krásně zpíváš a já tě šíleně miluju!“ Policajti tedy začali pátrat po nějaké Blance, která krásně zpívá, a tak na ni rychle přišli. To, že ho sestra vlastně vůbec neznala jí dosvědčili ostatní muzikanti, takže to nakonec pro ni přece jen dobře dopadlo a žádný malér se nekonal...

http://www.youtube.com/watch?v=yf1Byxg82-o