09 října 2009

Úplně blbej čert...

Bylo to někdy brzy po válce, když se při nákupu v mlékárně několik našich sousedek dohodlo, že by se třeba mohl vystrojit společný Mikuláš, anděl i čert pro jejich malé ratolesti. Rodiče dětí by se svépomocí postarali o takzvanou kostýmovou výbavu. Zajímavé bylo to, že moje máti u toho vůbec nebyla přítomna a o mém účinkování jsem se teprve dozvěděl až když to bylo všechno do detailu naplánované a já nemohl ucuknout.
Role byly přiděleny podle velikosti. Dlouhý Milan byl Mikuláš, menší blonďatá Lenka byla anděl a já coby nejmenší z nich, jsem byl proti své vůli přinucen dělat čerta s odůvodněním, že vloni čerta dělal šílený pan Volejník, který vyděsil děti tak, že se hromadně počůrávaly strachy.
V této poválečné době se žádné kostýmy ani masky nedaly koupit, takže sousedky vytvořily jakési organizační komité a vše potřebné vyrobily z domácích zdrojů. Podle toho to taky vypadalo:
Mikuláš Milan byl oděn v bílé noční košili s mitrou od loňska, obličej polepený vatou, berlu vyrobenou z vysloužilé mosazné tyče na záclony, zakončenou zakrouceným drátem, omotaným leukoplastí, jakož i zlatým staniolem z tavených sýrů. Přes záda měl přehoz z parádního kanape v barvě rudé.
Anděl Lenka měla na sobě staré svatební šaty po babičce, ovšem bez klokočí, přes ramena na podivný způsob prý takzvaného skotského plaidu prostěradlo, aby jí nebyla moc zima. Na tatínkových zánovních kšandách visela její papundeklová křídla a na čele měla přilepenou pravou, krásnou, zlatou hvězdu ze stromečku. V ruce svírala rezavý řetěz od Azorovy boudy, připoutaný k mé noze.
Já coby čert z pekla jsem měl přes obličej mírně průhlednou síťovinu z ženské punčochy s nalepeným červeným papírovým jazykem. Na hlavě beranici s červenými rohy z mrkve, které moc nedržely, takže jsem nesměl hýbat hlavou, jako bych trpěl strnutím šíje. Na sobě jsem měl hnědou huňatou bundu a místo vidlí, které nebyly v Praze k sehnání, aspoň domácí koště.
Kam jsme přišli, tam zavládl poprask, ale jinak vše probíhalo velice obdobně. Děti nejprve brečely strachy, takže jsem z opravdové lítosti nad nimi místo standardního „Budliky-budliky“ říkal: „Dětičky, mně se nemusíte bát, já jsem hodnej čert!“ Když ale maminka žalovala, že Jiříček nechce papat špenát, musel úlohu přísného patrona převzít za mne Mikuláš, protože já jsem prohlásil, že ho nejím taky a že mám radši bonbony jako Jiříček.

Když děti záhy vystihly, že Mikuláš je nepříjemný suchar a anděl naprosto pasivní, zajímající se pouze o modlení, tak se obracely na mne, a slibovaly že už budou hodné a já jsem je za to pochválil a zastal se jich i proti rodičům. Nakonec, když jsem jim rozdával dárky a při vší opatrnosti mi upadl jeden roh, bylo o zábavu postaráno.
Takže návštěva která začala řevem skončila vesele a já jsem pak dostal dodatečně vynadáno, jak od mých svatých kolegů, tak od organizačního komité, že prý jsem se choval neadekvátně. Do příštích Vánoc, že se musí najít někdo serióznější, kdo z toho neudělá kabaret. Též Mikuláš s andělem se shodli na tom, že jsem byl úplně blbej čert!

07 října 2009

Expert na uspávání dítěte...

Moje milá sestřička Blanuška byla tím dlouze vymodleným dítětem. Máti chtěla mít mermomocí za každou cenu holčičku, jenže jsem se bohužel narodil já a tak si mě matka skoro jako holčičku aspoň strojila a namalovala si dokonce i můj portrét. Jen sukýnku jsem naštěstí nemusel nosit. Jednou jsme měli jít někam na návštěvu a máti mne oblékla do svátečních šatiček s bílými punčoškami a poslala mne zatím ven na vzduch, než se sama vypraví. Protože bylo právě po dešti, řekla mi důrazně, abych dával pozor na bláto a hlavně se neumazal.
Venku skotačily a čvachtaly bosonohé děti v loužích a já jsem jim to záviděl. Abych se ani trošku neumazal, vybral jsem si jednu odlehlou louži a v sedě na bobku jsem si v louži pomocí klacíčku opatrně jakoby míchal polívčičku.
Toho si všiml jeden větší kluk, přiběhl, popadl mě pod paží a pěkně celého mne v té louži vymáchal. Sametové šatičky i ty bílé punčošky se proměnily v hnědočerné a já šel domů s brekem...

Teprve o sedm let později se to povedlo, že se nám narodila holčička. Prý díky tomu, že jsem dával čápovi cukr za okno. Do jisté míry to znamenalo pro mne vysvobození, protože jsem se mohl konečně oblékat jako kluk a ty všechny sametové šatičky a krajkové límečky teď konečně dostala sestra.
Na druhou stranu to ovšem bylo pro mne martýrium, protože jsem musel sestřičku hlídat a vozit v kočárku dokud neusnula a když pak byla větší, musel jsem jí vyprávět pohádky, aby usnula. Večer mi to bylo celkem jedno, ale malé dítě musí bohužel spát i odpoledne, tedy v době kdy obyčejně na mne pískali kluci pod oknem abych už šel hrát fotbal. Bylo to k zešílení, když dítě neustále neusínalo a já děsně spěchal. Až konečně jsem jednou vymyslel tu nejlepší metodu.
Opustil jsem Boženu Němcovou a vynalézal nervy drásající kovbojské pohádky sám, dle kovbojských románů, které jsem hltal ve škole pod lavicí a kde k vzteku vždycky v nejnapínavějším okamžiku sešitek končil slovy: Pokračování příště!

Tak i já jsem svou pohádku dohnal do dramaticky vypjaté situace jako, ku př: Hlavního hrdinu Texe s colty zatr... nízko, s jeho ostře řezanými rysy a větry ošlehanou snědou tváří, obstoupilo pět padouchů a mířilo na něj pistolemi. Tex však vždy, aniž by brvou pohnul, procedil skrze své bílé zuby: "Pokračování příště!"


Sestra začala řvát, že chce vědět jak to dopadlo a já jsem blahosklonně řekl: „Dobře, já ti to dopovím, ale musíš pak hned usnout, jinak už nikdy nebudou žádné pohádky!“
A tak to fungovalo naprosto bezpečně během pěti minut. Máti se kolikrát nestačila divit, jak rychle dovedu Blanušku uspávat, zatímco ona když ji uspává sama, trvá to vždycky aspoň půl hodiny. Stal jsem se tak profesionálním uspávačem, nikoliv pacientů před operací, ale uspávačem sestřičky Blanušky...