Ta "PRAVÁ" stane ve dveřích...

Robert žil v té době již celkem dlouhá léta v Německu, jako československý uprchlík před totalitou komunismu. Od rozvodu před sedmi lety, sám s třináctiletou dcerou Nikol. Za teplých večerů sedával rád na balkoně, pozoroval hvězdy a ptal se sám sebe co bude dál? Byl stále optimistou i romantikem a tak si pro sebe rád věřil v to, co mu kdysi řekla jeho moudrá babička, když mu jeho první žena nasadila parohy: "Vůbec nic si z toho nedělej, Roberte, pamatuj si co ti radím: užívej si života, střídej ženský jako fusekle a čekej tak dlouho, až potkáš »tu pravou« – a že ji potkáš, to já vím určitě! Věř mi!“ Rozum mu sice říkal, že je to nesmysl taková láska na první pohled, to je jasná chiméra, ale přesto si o tom rád snil pří romantické hudbě od George Gershwina: Kde najdu ideál? V hlavě mu vždy zazněla část textu: "A stane ve dveřích a s úsměvem v těch milých očích svých řekne: »Zde jsem«..! Ta, kterou rád tak mám přestane být jen snem!"

Robert si občas říkával, že člověk je prostě divnej tvor, on asi musí na něco věřit...

Česká komunita u firmy kde pracoval se jednou za čas scházela v bytě u jednoho z nich, aby si trošku popovídali v češtině o tom, co je nového v tom českém, rudém Absurdistanu. Když přišla řada na Roberta, připravil doma chlebíčky, jednohubky, výběr vín, kávu a pečivo. Na těchto tak zvaných "slezinách" bylo také zajímavé to, že se nikdy nevědělo, kdo a kolik lidí se sejde. Někdo se prostě nedostaví a záleží čistě na něm jestli se omluví, jiný zase naopak přivede nějaké nové známé, takže společnost byla příjemně proměnlivá jako počasí... 

   

Uprostřed zábavy někdo opět zazvonil a Robert šel otevřít. Ve dveřním rámu stála půvabná žena jeho ideálních představ a první, co ho napadlo bylo: To jeta pravá! Teď řekne: Zde jsem! To sice neřekla, ale představila se a od té chvíle se Robert zajímal jenom o ni. Byla nádherná a kromě všech ženských předností měla krásné ruce, které on u žen nejvíce obdivoval. Představili se křestními jmény Eva a Robert, ale zůstali při vykání. Robert sršel vtipem a točil se stále jen okolo Evy, ostatní společnost ho absolutně přestala zajímat. Nakonec při loučení ji pozval na nadcházející sobotu na večeři do čínské restaurace "Lotos" ve Wiesbadenu a ona souhlasila, ovšem pod jednou podmínkou, že nebude muset jíst hůlkami...

U večeře v krásné zahradní restauraci "Jasmín" si toho měli tolik co říci, že bylo nezbytné dále pokračovat v malé diskrétní cukrárně naproti u kávy, a ještě později na lavičce v parku u opery. Byl vlahý romantický večer, tak jak to bývá v klišé hollywoodských příběhů, jenom to zakončení neodpovídalo žádnému happyendu. Cestou domů se jí Robert opatrně zeptal: „Evo, já mám ještě jednu takovou čistě teoretickou otázku, tím myslím teoreticky jako to, že to není, to -éé-... 

„Ano, já rozumím, co je to teoreticky“, usmála se mile Eva a on pokračoval: „Vyjděme tedy z následující ryze fiktivní eventuality, kdybych já, teoreticky vzato, neměl žádnou přítelkyni a vy byste, dejme tomu, taky neměla nikoho, chodila byste v takovém případě, opět teoreticky vzato, třeba se mnou?“ 

„Teoreticky vzato třeba ano, Roberte, ale prakticky ne. Víte, já mám jednoho už dávného přítele, bydlícího čtyři sta kilometrů odtud, kvůli kterému jsem právě emigrovala. Zde jsem, jak víte u sestry, ale jenom dočasně, kvůli asylu.“ 

Robert jen lehce pokrčil rameny a řekl suše: „Hmm, škoda.“ 

Eva pokývala hlavou a dodala: „Naštěstí jen teoretická...“ 

Když se přiblížily Vánoce, trnul Robert hrůzou, co bude probůh dělat sám pod stromečkem? Dcera bude o svátcích na návštěvě u své matky, měl by asi někoho pozvat, ale nevěděl koho? Eva bude určitě u svého milého v Mnichově a s Lídou jsou na kordy. Jeho dilema vyřešila sama Lída, když mu zavolala, že ji to mrzí, že se vlastně její vinou posledně pohádali a jestli může k němu přijet na svátky? Neodmítl ji, i když věděl, že je to na pováženou, neboť doposud se, díky jejím rozmarům, vždycky už za dva dny do krve porafali. Doufal ale, že se to aspoň při vánočním sentimentu nebude opakovat... 

Den před Štědrým večerem, právě když přijela Lída, mu zavolal Evin švagr Vláďa, aby mu popřál k svátkům a jen tak mimochodem mu naznačil, že se Eva již před měsícem rozešla se svým milým v Mnichově. Bydlí teď v malé garsonce přímo v centru Frankfurtu a má se fajn. 

„To je bomba!“, zajásal Robert a pomyslel si: "Co dělat teď, když je tu Lída? Musím počkat na první hádku s Lídou, ke které určitě musí dojít..." 

Tentokrát, Robertem toužebně očekávaná hádka, se dostavila až na Štěpána, kdy došlo k takovému krachu, že se oba shodli na řešení konečném, tedy definitivním rozchodu. Druhý den brzy ráno ji Robert odvezl na nádraží do Frankfurtu, zazvonil zvonec a řekli si rozumně: „Pohádky je konec. Čau!"

Bylo přesně osm hodin ráno a mrzlo až praštělo. Došel před budovu opery a začal mluvit sám se sebou: „Ty ňoumo, teď musíš jednat, a to okamžitě! Neztrácej ani vteřinku, kousek odtud bydlí Eva, zavolej jí a řekni, že ji miluješ, a že budeš v několika minutách u ní. Hmm, ale co když není doma? Proč by seděla sama doma v garsonce, bude asi u sestry, nebo je-li doma, má tam třeba nějakého chlapa a ty, troubo, se eventuálně natřeš!“ 

Takové a podobné myšlenky se mu honily hlavou cestou k telefonní budce. „Čert to vem, musím to zkusit, ale to znamená,  nabídnout jí nové řešení: společný život a společné bydlení.“ Vtom se ale dostavily těžké pochybnosti, že dělá účet bez vrchního: „Pozor, co když o tebe nestojí?  Prosit neumíš a přemlouvat ji nechceš!“ 

Začal vyčítat svému druhému já: „Proč jsi kvůli tý hrozný Lídě nezavolal Evě už na Štědrý večer? Byla u sestry, to by mělo formu. Ty na ni čekáš, jak ten cizinec na pobřeží a pak to propaseš! Co chceš teď dělat? To teda nevím, patrně požádám prvního chodce, aby mi vrazil pár facek!“ Potom ale odhodlaně vstoupil do budky a začal nervózně vytáčet Evino číslo, které dostal od Vládi... 

   

 „Tůůůt---tůůůt---tůůt---, telefon vyzváněl, aspoň podle Roberta,  nějak nekonečně  dlouho.  Potom to  cvaklo a ozval se hlásek nejmilejší: „Parkerová, bitte?“

„Evi, to jsem jenom já, Robert“, řekl zalknutě. 

„Kde jste, proboha, co se vám stalo?“, zeptala se vylekaně, ze spánku vytržená Eva. 

„Nic zlého, Evi, v pěti minutách bych mohl být u vás, jsem tady ve Frankfurtu kousek od Opery. Chtěl bych si s vámi jen strašně moc rád a nutně promluvit!“ 

„Já tu ale nejsem sama, je tu se mnou...“ 

„Kdo?“, zařval Robert zoufale.

„Lubošek, víte, on si včera přál jet se mnou s tou S-Bahn do Frankfurtu, abychom zalili u mně kytičky, a nyní jsme ještě spali. Odpoledne pojedeme zase zpátky k sestře, do Königsteinu.“ 

Zlatej Lubošek, pomyslel si Robert, její pětiletý synoveček je důkazem, že tam nemohl být žádný amant. Nahlas ale řekl: „To nevadí, přijel bych k vám, odvezeme Luboška domů a potom pojedeme spolu na kafe do naší diskrétní cukrárny ve Wiesbadenu a budeme si povídat o všem možném, je toho děsně moc, co vám chci říct, souhlasíte, Evi?“ 

„Tak dobře, nic proti tomu, ale co se to proboha děje, že jste v neděli tak časně ráno na nohou a navíc ve Frankfurtu?  Pro všechno na světě, co děláte v tom mrazu takhle ráno zrovna u Opery?  To opravdu nechápu...?“ 

„Evi, všechno vám vysvětlím později, ale teď mi řekněte: máte někoho, myslím jako -ehm- přítele?“, napětím se mu zadrhl hlas. 

„A víte, že nemám, proč se ptáte?“, trápila ho zbytečnou otázkou.
„To je přece jasné, Evi. Protože vás potřebuju jako vzduch a vodu a byl jsem zatracenej blbec, že jsem si to uvědomil teprve až dnes“, vyhrkl překotně a potom tišeji dodal: „nehledě na to, že jsem si, už jednou pro vždycky, zvykl na vaši tvář,  My fair lady!“ 

„Ó, dnes je moje nejkrásnější ráno, profesore Higginsi“, zajíkla se Eva, "já nikdy nezapomenu na toto datum 27. prosince!“
Ani jeden z nich tehdy netušil, jakou pravdu vyslovila, toto datum bylo totiž o rok později vyryto do jejich snubních prstenů a tam je dodnes o 36 let později...

A tady je ten cizinec na pobřeží...

Dovolená, co neměla chybu.

Za rok poté, co jsem byl prvně v Asconě, mi to nedalo a rozhodl se hned tam jet znovu, tentokrát na kulaté 40. narozeniny!

Už příští den jsem odpoledne seděl pod modrým slunečníkem v kavárně na břehu Lago Maggiore, plnil své útroby výbornou zmrzlinou a díval se směrem na jezero, kde v tu chvíli pomalu přijížděl tamní parník. Napadlo mě, že bych si třeba zítra mohl vyjet na projížďku po jezeře, což se také hned příštího dne uskutečnilo, i když jsem si to já sám představoval úplně, to jest naprosto, absolutně a docela jinak...

Náhle za mými zády to italsky zašvitořilo, ohlédnu se a vidím  půvabnou ženu, která se mě, jak jsem tušil, asi ptá, je-li ta židle pod mým slunečníkem volná?

„Si, signorina“, řekl jsem jí, čímž jsem téměř vyčerpal celou svoji slovní zásobu italštiny. Byl jsem rád, že si tady odechnu od té nervní kamarádky Lídy, která se dokáže až 3-krát denně, kvůli čemukoliv, naštvat a nemluvit. 

Tato dáma si sedla naproti mě, vytáhla z kabelky noviny a jala se číst. Všiml jsem si, že ty noviny jsou německé „Frankfurter Allgemeine“, z čehož jsem bystře usoudil, že ona rozumí německy. To už bych si tedy, na vzdory své plachosti, mohl dovolit s ní navázat hovor, už jen kvůli těm jejím krásným rukám i nohám.

Byla to Němka a vůbec jí nevadilo, že jsem ji oslovil, naopak byla ráda!  Řekla mi: „Víte já už jsem zde druhý týden a když člověk musí pořád mlčet, tak mu něco chybí. Já normálně nikdy nejezdím na dovolenou sama, ale můj přítel, tentokrát z pracovních důvodů, nemohl jet a já jsem si myslela, že po osmi letech neuškodí, když si od sebe trochu oddychneme. Ovšem už se mi to tu zajídá a na hotelu si povídám nahlas sama se sebou. Cítíte to taky tak?“

Souhlasil jsem s ní jen na oko, neboť jsem se obával, není-li tato žena pouhou mutací dívky Lídy.  Pak jsme si dali cappuccino a začali se spolu bavit jako staří známí. Zjistil jsem, že se jmenuje Gisela Beck. Byla tak nadržená dlouhým nemluvením, že jsem se jen občas dostával ke slovu. Řekla mi, že plánuje na zítra vyjet parníkem na druhou stranu jezera do italského městečka Luino, kde se každou středu koná trh koženého zboží, že by si tam chtěla koupit kabelku a boty z jemné kozí kůže a zeptala se mě, jestli bych tam nejel taky. Pomyslel jsem si, že mě sice nějaký trh vůbec nezajímá, ale tu jízdu po jezeře jsem chtěl stejně podniknout a navíc v doprovodu milé, sexy, dlouhonohé společnice, tak proč ne? 

Druhého dne v deset hodin ráno, jsme se setkali s Giselou u toho parníku, ona mě v tom okamžiku začala zasypávat spoustou nápadů. Jednak tedy chtěla, abychom si ujasnili náš vztah jako ryze přátelský, to jest bez jakýchkoliv intimností, za druhé, že ale na tom  trhu  mě bude  potřebovat  v roli manžela (!) a budeme si tam tedy tykat, já budu dělat skrblíka, sedícího na penězích, zatímco ona si bude chtít kupovat různé blbůstky, čímž způsobíme  usmlouvání ceny na absolutní minimum. Budeme proto mluvit výhradně německy a musíme tedy vypadat, jako typičtí severoněmečtí suchaři  ze  Schleswig-Holsteinu. 

Já budu stále muset tvrdit: „Nein, um Gottes Willen, to je moc drahý“, ona mě bude prosit: „Drahoušku, já bych to ale tak moc chtěla...“ Tohle vedlo k tomu, že prodavač se lámanou němčinou bavil jenom se mnou, o ni zájem neměl a pracně se snažil mne přesvědčit, že to jeho zboží má tu nejvyšší kvalitu na celém trhu. Já zase tvrdil, že jsem to viděl u jiného stánku levnější a stále jsem byl jakoby na odchodu. Prodavač ubíral cenu a když se mi to pořád zdálo moc drahé, tak se mě nakonec zeptal: „Mamma mia, kolik byste mi za to chtěl tedy dát?“ Já jsem řekl schválně zcela nemožně nízkou cenu a když bylo vidět, že už skutečně nemůže jít s cenou dolů, zasáhla Gisela: „Liebling, podívej, já tu kabelku nutně potřebuji, přidej tady panu prodavači aspoň polovičku, aby to bylo spravedlivé.“ A já jsem se pak konečně nechal jako ukecat a výsledek byl, že cena kabelky po usmlouvání byla jen 25% z ceny původní. Totéž jsme provedli s botami u jiného stánku. Gisela byla šťastná jak levně nakoupila a já jsem se pak mohl dodatečně, konečně a od plic, zařehtat té naší komedii...

„Zítra“, řekla mi při zpáteční cestě na parníku, „bychom si mohli vyjet, když jste tu autem, na piknik do údolí řeky Maggio. Přečetla jsem si v jednom prospektu, že tam žijí malíři v takových břidlicových domech, kde vystavují své obrazy. Zajímalo by Vás to?“ Musel jsem souhlasit, já totiž sám taky docela rád maluji, takže to byl velmi lákavý výlet a navíc, dle mého vkusu se vtipnou, krásnou a celkem příjemně upovídanou ženou.

Příštího rána jsme se nejprve zastavili v konzumu pro jídlo a pití na piknik a pak jsme si vyjeli po horské silničce směrem vzhůru proti proudu řeky Maggio. Gisela měla sebou plánek a navigovala mne tou krásnou malebnou krajinou, prakticky bez lidí.  Navštívili jsme jednoho malíře v jeho břidlicové haciendě, kde vystavoval své obrazy, coby kopie velkých mistrů. Zájemci o takovou kopii si mohl určit její rozměry, dle svého bytu a svých finančních možností. Na zadní straně ovšem muselo vždy být nesmazatelné úřední razítlo:  ÚŘEDNĚ POVOLENÁ KOPIE ! 

Když jsem pak v romantické krajině rozložil  na trávníku u řeky deku pro náš piknik, všiml jsem si, že Gisela tak trochu znejistěla. Nesedla si na deku, ale do trávy na břehu a čvachtala si nohy ve vodě. Připravil jsem tedy mezitím housky se šunkou, sýrem a rajčaty a pozval ji oficiálně na deku. Velmi způsobně se posadila co možná nejdál ode mne, takže mě napadla taková poťouchlá otázka: „Giselo, řekněte mi upřímně, to už jsem pro vás tak starej a vypadám jak neškodný jelimánek, že jste vůbec neváhala jet se mnou do této liduprázdné pustiny? Nepřišlo vám přitom na mysl, že bych se také mohl pokoušet být dotěrným?“ 

„Ano, to mě samozřejmě také napadlo, protože jako jelimánek rozhodně nevypadáte“, vyprskla smíchy, načež zvážněla a dodala, „ale právě proto jsem se předem pojistila...“

„Pojistila?" divil jsem se,  máte snad u sebe ostře nabitou pistoli?“ 

„To ne, střílet opravdu neumím, ale nechala jsem v mém hotelu na recepci v obálce pátrací oznámení s číslem vašeho auta a s poznámkou, že jedeme tam-a-tam a do večera nejpozději do osmi hodin, budu nazpět v hotelu. V opačném případě, prosím, předejte tento lístek na kriminální policii.“

„Tedy to je od vás mazané, Giselo, děkuji vám, že nejsem jelimánek a prosím vás zároveň o něco: Až vás vrátím nepoškozenou dnes večer do hotelu a pokud mě tedy nezavřou, dáte mi ten pátrací papírek, jako dokument na památku našeho dnešního trampování?“
"Mileráda", řekla mi a dodala, "je to vlastně naše rozloučení navždy, zítra ráno odjíždím..." Zdálo se mi, že se jí zaleskla slzička v oku, ale ani nevím byla-li pravá...Ten její papírek mám  ještě schovanej,  jenže už nevím kde?!

 https://youtu.be/pY9rHa75UHs  (Na perském trhu)

Já, coby vodní skaut

Byl konec války, psal se rok 1945 a mně bylo 14 let. Ve vzduchu to vonělo svobodou a snad všichni si mysleli, že teď už bude jenom krásný svět a blahobyt. Já, dítě městské, bledé a podvyživené jsem se těšil, že se brzy budu moct přecpat párky a čokoládou. Chodil jsem do znovu otevřeného Sokola, ale to mi nestačilo, přihlásil jsem se proto ještě navíc k vodním skautům. Tam to totiž zavánělo dobrodružstvím. Tmavomodrou košili mně máti udělala z bílé obarvením pomocí barvy DUHA - šatů vzpruha!
V podolském zálivu, „Háfnu“ jsme měli zakotvenou naši skautskou klubovnu z hausbotu, jménem „Bounty“. Protože jsem tehdy byl tím nejmenším a nejhubenějším, dostal jsem přezdívku „Kudlanka“. Ta se však naštěstí neujala a postupně mi všichni začali říkat „Tome“, což se mi líbilo víc. Měli jsme taky krásnou pramici, na níž jsme brázdili Vltavu nahoru i dolů.

V zimě, když řeka zamrzla, nás napadlo, že na Císařské louce nestojí jenom řada topolů, jak zpíval pan Hašler, ale také tam leží ukořistěný německý vojenský materiál, který hlídají Rusáci. Náš vedoucí Karel nám řekl, že když ve tmě odtud přineseme pár vojenských celt, tak nám z toho nechá ušít krásné spací pytle. Vyslal tedy nás pět odvážných, pod rouškou noci, přejít po ledě na ostrov a přitáhnout aspoň dvě nebo tři celty. Bez problémů jsme se dostali na místo činu, jenže celty byly na hromadě, jakoby pocukrované sněhem, ale dokonale přimrzlé jedna ke druhé a současně i k zemi. Zřejmě někdy před tím pršelo a pak to zmrzlo, takže ať jsme se snažili jak jsme chtěli, celty se ani nepohnuly.
Najednou se u jedné boudy rozsvítilo světlo a černá silueta vojáka vyšla před dveře. Okamžitě jsme nechali celty celtami a prchali směrem ke smíchovskému břehu, který byl blíže. Zaslechli jsem ještě zařvání: „Stój!“, načež se ozvalo „prásk! prásk!“, dva výstřely a pak už jsme byli v bezpečí smíchovského břehu, kde na nás nebylo tak vidět. Zpátky jsme už nechtěli jít přes Vltavu a tak jsme raději zvolili dlouhou okružní cestu přes železniční most na Vyšehradě a pak tunelem po nábřeží zpět na Bounty. Cestou jsme si vymysleli, jak vystrašíme Karla, který jistě musel slyšet ty výstřely. Herecky nadaný Iša se nabídl, že sehraje, jako že má prostřelenou nohu. Dva jsme ho vedli a podpírali, on sykal bolestí a Karla, který tak jako tak trnul co se stalo, jsme dokonale vyděsili.
„Co je chlapi, jste v pořádku?“ spustil na nás jak jsme se objevili.
„Iša to dostal do nohy“, řekl jsem suše.
Karel zareagoval bleskově. Hodil Išu na stůl, vytáhl svou dýku a rozřízl mu celou nohavici od jeho krásných zánovních kalhot po délce. Takže nakonec vyděsil on nás a hlavně Išu!

V květnu 1946, právě v den voleb, jsme podnikli ze soboty na neděli, výlet na kolech do Černošic, kde se konal nějaký sraz různých skupin vodních skautů s programem z vlastních zdrojů. Já jsem měl problém, kola nemaje, ale zúčastnit jsem se chtěl za každou cenu. Věděl jsem, že moje máti má na půdě uložené staré pánské kolo, které zdědila po svém otci a které tam má nikoliv na ježdění, ale na památku. Uprosil jsem matku ať mi to kolo půjčí, že ho krásně vyčistím a promažu, takže bude zase jako nové. Máti mi to s těžkým srdcem nakonec povolila, ale kladla mi na srdce, abych dával pozor, aby se proboha tomu dědovu kolu nic nestalo. A tak jsme vyjeli.
Měl jsem ovšem těžký handicap, ostatní kluci měli daleko lepší kola, jeden dokonce s berany i s přehazovačkou. Navíc jsem byl ještě tak malý, že jsem nedošlápl ze sedla, i když bylo spuštěno až u rámu a musel jsem šlapat ve stoje a jenom při setrvačnosti a z kopce jsem si mohl sednout. Jel jsem tedy jako poslední a když jsme se blížili k cíli, tedy přesně řečeno na krásné asfaltce za Radotínem mezi poli před Černošicemi, to kluci napálili tak rychle, že jsem jim prostě nestačil. Šlapal jsem co to dalo, abych je dohnal, ale osud byl proti mně.
Po pravé straně silnice pochodovali v mém směru ve dvojstupu pozemní skauti a proti mně jel povoz tažený koněm. Mezi skauty a žebřiňákem bylo právě místo na projetí, jenže vedoucí skautů se přesunul z čela útvaru mně do cesty. Následovalo sice jen malé škrtnutí o jeho levou ruku, ale to stačilo k tomu, aby se má řidítka zvrtla do leva a mé přední kolo se zabodlo mezi žebřiňák a zadní kolo povozu.

Kdo si umí představit co udělá změna rychlosti na kole z plus 30 do minus 10 km/hod, ten se nediví, že jsem udělal salto mortale, proletěl vzdálenost aspoň 15 metrů a rozplácl se na asfaltu. Zjistil jsem, že umím padat, protože se mi nic nestalo, ihned jsem vyskočil a hlavně se zajímal o to, co se stalo kolu? Skautíci i jejich vedoucí se okolo mne sběhli a začali mi spravovat mé nešťastné kolo, které však mělo vepředu místo kola osmičku.
Moji kamarádi se pro mne posléze také vrátili a všichni se snažili udělat mé kolo opět pojízdné. Osmička z ráfku se dala aspoň trochu srovnat přestřižením některých drátů tak, aby kolo aspoň probíhalo vidlicí. V duchu jsem stále myslel na moji matku a nebylo mi při tom dobře. Ostatní si mysleli, že moje bledost je následkem onoho pádu, jenže já jsem ty všechny odřeninky a modřinky nevnímal, jen to kolo mi strašilo v hlavě!
Nakonec jsem na něm přece jen dojel, jak na sraz do Černošic, tak druhý den nazpět domů do Prahy, ovšem přední kolo se tak dřelo o vidlici, že z pneumatiky lezly bílé hadry jakýchsi vláken a smalt byl z vnitřní strany vidlice vydřen až na holý kov...

Byla to pro mne těžká chvíle, stál jsem doma před barákem, bál se zazvonit a z pouličních tlampačů se právě linuly tristní výsledky prvních poválečných voleb: Komunisté 40,2 %, Národní socialisté 23,6 %, Lidovci 20,2 % a Sociální demokraté 15,5 %. Byla neděle 26. května 1946, kdy jsme si zvolili na 40 let - 40%-ní většinou komunisty. Vůbec jsme se z toho nepoučili, snad jenom to, že teď si volíme 30%-ní většinou... na kolik let - koho..?

Let my people go!