My prayer ( má modlitba )

Já vím, Václave, že v tomhle čase, kdy kulminuje faleš, zlo a nenávist po celém světě, je potřeba si říct: Vždyť tento náš nádherný svět je moc nemocný a naší snahou i povinností by tedy mělo  být:  vrátit ho do normálu!
Jsem takzvaný pravdo-láskař, i když vím, že se tento pojem v českém právně degenerovaném světě naruby, stal jakousi nadávkou, tak já vím, že mám vždy úctu k pravdě a lásce a rozhodně nevěřím na komunistické bláboly a jsem imunní vůči jejich diktatuře proletariátu a třídní nenávisti...
  Pochopitelně, na těch pár chvilek, kdy budu já ještě strašit na tomto světě, si nedám vzít svoji představu podle L. Armstronga: »Jaký to krásný svět!«  Jenže my si ten svět sami sobě kazíme!  

My děláme stále jednu a tutéž chybu: Do nejvyšších pater funkcí ve státě si sami dobrovolně volíme červivá, prašivá a smrdutá jablka! Nechápu, jak je to možné, že nedokážeme většinově rozeznat, kdo je zrno a kdo je jen bezcenná pleva?  Obzvláště, když právě tyto plevy zde u nás nemají ani za mák sebereflexe, aby se nad svou povahou trochu zamysleli a řekli si: "Proč mne lidi nemají rádi?"  A aby sami od sebe odstoupili...!  To je gentlemanské...!

Já to ještě zažil na západě, kdy ministr, za to, že jeho písařka se spletla a jeho soukromý dopis napsala na papír s ministerskou hlavičkou, který on s další poštou nevědomky podepsal, tak když to prasklo, sám okamžitě odstoupil!...

Stále se oháníte křivkami grafů, parabol a hyperbol, nebo se babráte v miliardách a bilionech a nevidíte, že většina tohoto národa to nechápe, ale zato se dovede semknout a vzájemně si pomáhat překonávat ty mrňavé potvory viry a navazovat přátelské vztahy člověka s člověkem, bez podezírání a bez nenávisti. Buďte i Vy na výšinách státu přátelštější k nám dole a nepřetvařujte se jenom. Obyčejný člověk totiž (když něco zvorá) by nezůstával dřepět na naklížené židli svého papalášství, ale zeptal by se nás: Mám odstoupit či zůstat?

Vždyť to všichni vidíme, že diktátoři typu Trump, Lukašenko, Kim Čong-un, a řada dalších, to dělají špatně, totiž bez  minima sebereflexe a i když prohrají volby, obviní radši všechny ostatní kolem sebe a jen stále melou, že je jim křivděno ale, že nikdy, nikdy, nikdy neodstoupí!  To už jsme u nás také měli a zažili, že ano...

Ptám se a ptejte se, se mnou. Je to vůbec ještě normální, že asi tisíckrát denně musíme slyšet, v námi placené televizi ČT-24, stále stejné bláboly na téma korona-vir.  Nestačí pro info odborníků i zvědavců, to všechno dávat jenom na internet?  Ty hrůzné přehledy, grafy, křivky a úvahy: Kolik, kdy, kde a proč a zač bylo zase objeveno nově nakažených, kolik posláno do karantény, kolik je vyléčených a kolik je mrtvých!!!

Běžní lidé, prahnoucí po veselé, bezstarostné náladě, jsou zde záměrně oblbováni chapadly beznaděje: Drž hubu a pracuj!  Proto: Noste roušky, ale ne jako islamisté, ale modernější, průhledné, kdy je vám rozumět a kdy se dá dobře odezírat ze rtů... 

 A to mytí rukou, ať je po vašem:  Ať je povinné, třeba 333x denně!

https://youtu.be/k5DbZK2W7zw 

(L. Armstrong: Jaký to nádherný svět!)

Soudní obsílka

Jen jednou v životě jsem pracoval ve firmě, u níž nebylo co na práci, takže práce se vlastně jenom předstírala. Možná, že v jiných odděleních bylo občas tu a tam co dělat, ale speciálně v tom našem technologickém oddělení pro racionalizaci výroby, nebylo do čeho píchnout. Byli jsme totiž zcela závislí na přidělení investic od ministerstva a tyto po dobu jednoho celého roku nebyly. Naši načálnici si vymýšleli pro nás práci výplňkovou, jako třeba navrhovat nové vymalování jednotlivých  dílen latexem, nebo navrhovat různou květinovou výzdobu v oknech a podobné blbinky.

  V našem oddělení to vedlo k tomu, že jsme si třeba jeden na druhého vymýšleli různé vtípky a chytáky a tak se stalo, že jednoho dne jsem si já sám vymyslel takovou debilní ptákovinu, a to na jednoho našeho kolegu zpěváka-amatéra, Ivo Brunáta,  ze sousední kanceláře, přezdívaného
"Výhoda". To bylo totiž jeho vůbec nejčastěji užívané slovo, možná že nevědomky, ale zato úplně v každé větě. 
Se mnou v kanceláři seděl Zdenda Plešingr, zvaný Žíža, pivař, který měl stále dlouhou žízeň. Oba byli členové jakéhosi orchestru dirigenta X.Y., zvaného Sviště, Výhoda byl zpěvák a Žíža saxofonista. Oba mě jednou pozvali na jejich vystoupení na nedělních čajích o páté v Rudné. Musím uznat, že jsem byl překvapen jak jim to dobře hrálo.
Výhoda zpíval dvojhlasy s krásnou zpěvačkou Martinou Doudovou a opravdu jim to moc slušelo. On Brunát a ona brunetka, se k sobě hodili perfektně. Když jsem se pak o nich bavil v kanceláři se Žížou řekl mi, že sice jim to dobře zpívá, ale že mezi nimi osobně to nějak přestalo klapat. Pak jednou nepřišla Martina na zkoušku a zjistilo se, že je v nemocnici na vypumpování obsahu žaludku, jelikož spolykala nějaké prášky z nešťastné lásky k tomu Ivo Brunátovi...
„Zavinil to ten blbec Výhoda“, jak mi zvěstoval Zdenda, „protože se s ní násilně rozešel a začal se víc zajímat o její kamarádku Olinu, což byl nesmysl. My potřebujeme, aby se s Martinou udobřili, jinak je naše kapela definitivně namydlená.“ 

Načež přivedl bledého Výhodu ke mně, coby staršímu kolegovi na radu, co by měl teď udělat.
„Výhoda, tys tomu dal ty chlape, chudinka Martina! To přece nemůžeš takhle sekernicky jednat s takovou krásnou, útlou dívkou“, řekl jsem mu vážným hlasem.
„No, dyk vono se jí tak moc nestalo, už je zas výhodně doma“, mávl rukou Výhoda.
„To bych tak neviděl“, odporoval jsem mu, „ono totiž po každém pokusu o sebevraždu musí dojít k vyšetření na psychiatrii a tam se pátrá po příčině a v tom jedeš jednoznačně ty, jestli si to neuvědomuješ!“
„Ale já přece za to nemůžu, že se blbá holka nevýhodně votráví“, řekl suverénně.
„Počkat, Výhoda, tady se ale neví jestli jsi jí náhodou nesliboval manželství, nebo není-li třeba v jiném stavu, nebo jestli jsi ji neuhodil“, naleptával jsem ho.
Do debaty se vložil Žíža: „Ty lebko vypitá, ona se třeba praští o kliku u dveří a ukáže pak doktorovi modřinu, svede to na tebe a už v tom jedeš, žes ji zmlátil!“
„Nebo, jestli jsi nechtěl po ní nějaké prasečinky, i na to se ptají u soudu!“
„Hm, to všechno je nesmysl...“, řekl již méně si jistý Výhoda, „ale tak mi radši řekněte co mám teď dělat, když jste tak chytrý?“
Řekl jsem rozvážně: „No, já na tvém místě, tedy já, bych koupil pugét a bonboniéru a navštívil ji doma, omluvil se jí a litoval toho co se stalo.“
„Jo a taky flašku koňaku pro její rodiče, chápeš?“, dodal Žíža. Výhoda už měl z toho hlavu jak vídeňský starosta a řekl jen, že si to musí pořádně rozmyslet a sklesle odešel.

Podívali jsme se na sebe se Žížou pobaveně a já dostal nový nápad: „Hele, Žížo, já mám někde doma ještě tu loňskou soudní obsílku kvůli rozvodu, co kdybysme ji tak trochu předělali jako pro Výhodu?“
„Nojó, to je vono! Přines a uvidíme jestli to půjde nějak vyzmizíkovat a poupravit!“
Druhý den jsem tu starou obsílku donesl a začali jsme na tom pracovat. Bylo třeba předělat moje jméno a adresu, datum narození, a datum termínu soudního přelíčení, jakož i důvod předvolání. Šlo nám to docela dobře, datum Výhodova narození naštěstí Žíža věděl a na místo jeho adresy jsme napsali adresu firemní. Termín soudního přelíčení za 14 dní a jako důvod jsem naťukal z fantazie zák.č. 133 Sb., §9, odst.2a). A strčili jsme to do firemní pošty na zítřek...

Potom už jsme jenom nedočkavě čekali co bude, až mu služba donese tuto obsílku na jeho stůl. Účinek byl obrovský. Výhoda bledý jako stěna přišel za námi dvěma do kanceláře, zamával dopisem a řekl záhrobním hlasem: „Tak už jsem to dostal!“
My oba jsme hned sehráli překvapení a zájem: „Ukaž, čoveče, co to je?“
„Tady, přečtěte si to, 22.7. se musím dostavit k civilnímu soudu!“
„Teda Výhodo, to je průser", řekl Žíža a já dodal: „Hmm, chtěl bych bejt špatným prorokem, ale z toho kouká basa!“
„No, to snad ne, vždyť se jí nic nestalo, za to mně nemůžou zavřít...“
„Jestli se přičtou přitěžující okolnosti, tak třeba až na pět let!“, řekl jsem suše a pokýval hlavou.
Zdrcený Výhoda odešel s hlavou v podpaždí a řekl, že musí ještě dnes navštívit Martinu.

Zato druhý den přišel s úsměvem na retech: „Vy blbci, to je padělek, ještě že jsem vám to nesežral! Podívejte se proti oknu, je tam něco vyškrabáno!“
„Jak to, vo čem to mluvíš?“, divil se Žíža.
„No, tedy Výhoda, jestli si snad dokonce myslíš, že já s tím mám něco společnýho, to by mě tedy opravdu mrzelo!“, řekl jsem pateticky.
„Hele, byl jsem u Martiny doma a přines‘ jí puget růží. Vona si právě brnkala na klavír a když jsem se vobjevil ve dveřích, zazpívala dojemně: "Ze známých důvodů, chci zapomenout..." A Ivan na to bystře zapěl: "Ze známých důvodů, tě stále mám rád... No, a pak jsme si to všecko výhodně vyříkali a udobřili se.

Nakonec jsem se jí zeptal jestli stáhne tu žalobu na mě a vona vo ničem nevěděla. Když jsem jí ukázal ten váš pamflet, šla do pracovny svého otce, ten je totiž výhodně právníkem a když to viděl tak se začal chechtat. Tady to mám černý na bílým, víte co znamenaj‘ ty paragrafy, vy magoři?“ A Výhoda četl z papírku:
»Vlastník nebo uživatel zdroje vody pro hašení požárů je povinen tento udržovat v takovém stavu, aby bylo umožněno jeho používání.«

*****
http://www.youtube.com/watch?v=IQ0qpJtENMI

Spor právníků: Litera nebo Duch?

V naší zemi už zcela všeobecně platí: Kolik právníků, přesně tolik právních názorů. Je to smutné, kam až jsme to s naším právem t.zv. dotáhli. Kámen úrazu je spor o  to, co je důležitější: Text  či duch zákona?

Stále si vymýšlíme nové a novější novely zákonů, a ani ti nejkompetentnější právníci se v tom už nevyznají. Nechápu, že křesťanům stačilo jen desatero přikázání božích, aby se vědělo, co je dobro a co je zlo.  A v tom přesně tkví naše potíž s vymahatelností práva a zákonů u nás.

Podle mého selského rozumu je celá chyba v tom, když se snažíme jenom ctít doslovnou literu zákona a ignorujeme „ducha“ zákona.

 Jelikož je ale každý napsaný paragraf sestaven z vět a slov a prakticky každé slovo může mít více významů, proto je i význam celého paragrafu zamlžený. Příkladně, když řeknu: „ve středu“, může to znamenat den v týdnu středu, ale může to také znamenat „ve středu města.“ Když si pak člověk představí ty statisíce právních paragrafů, ve sbírce zákonů, pak je pravděpodobnost hraničící s jistotou, že i právní názory juristů se mohou od sebe diametrálně lišit. A tento fakt nahrává právníkům, dělá z nich bohy, ale způsobuje problémy nám, obyčejným lidem... 

A tady by nám mohl pomoci ten, mnohými juristy zesměšňovaný "duch" zákona. Tam, kde není nad slunce jasné, jak se má tomu kterému paragrafu rozumět, stačí si říct: „Chtěli, ti námi zvolení, legislativci koncipovat tento zákon ve prospěch slušných a poctivých občanů této země, nebo chtěli podporovat gaunery, zloděje a podvodníky, či vrahy?“ Odpověď je logicky jednoznačná: NE! Takže prosím, ctěte ducha zákona a nepitvejte se ve všech významech jednotlivých slov a slovíček...

Tak musí uvažovat každý soudce, ale takhle by měli uvažovat i advokáti. Jenže advokát, ten často ví, že obhajuje padoucha, a proto se chce v paragrafech šťourat, duch zákona, tak jak ho jeho autoři mínili, ho nezajímá a vymýšlí si jiná možná vysvětlení. Advokát totiž ví, že čím většího gaunera se mu podaří z obvinění vysekat, tím větší bude jeho honorář. Takže, řečeno v nadsázce: "Když v zákoně stojí třeba slovo krádež", advokát může říct: "Držím se litery zákona, o tunelování tam nic nestojí! Navíc, tento člověk je čestný, proto také si ho zvolilo několik tisíc lidí a věří mu!"
Co s tím dělat? Poslanci to řeší stále novými novelami a novelami novel, jenže tím se stále více vzdalujeme od smysluplného a všem jasného práva na spravedlnost. To znamená, nikoliv vynalézat stále nové zákony, ale naopak zeštíhlovat sbírku zákonů, u soudů se nedržet otrocky litery zákona, nýbrž klást důraz na ducha, čili na autorský záměr zákona a zvykové právo...

 Třeba taková akce "Já na bráchu - brácha na mne" nebo "Ruka ruku myje" a další podobná obcházení zákonů, to zní pro laika docela nevinně, ovšem když podřízená slípka řekne o svém šéfovi, který je čistě shodou okolností premiérem vlády: "Jestli on spáchal nebo nespáchal nějaký podvod, by se mělo řešit až po vypršení jeho mandátu, to jest za čtyři roky!" Načež hodný šéf se ji za to odmění tím, že ji jmenuje ministryní spravedlnosti! Upozorňuji, že to sice zní jako fabulace, ale ono se to fakticky stalo v červnu 2018. A to ještě není zdaleka všechno!  Krátce po jejím uvedení na ministerstvo nějací "šťouralové" objevili, že její diplomová práce "O pěstování králíků", absolutně nijak nesouvisí s právnickou praxí ministryně spravedlnosti a navíc je to částečně opsaný plagiát...!

Tento případ, nejvtipněji okomentoval jeden z normálně myslících politiků: "Pánové, to se nedá takhle akceptovat,  my tu přece nejsme pro srandu králíkům!"

PS: V tomto našem státě se stalo něco, s čímž ústava absolutně nepočítala, že by se totiž dva nejvyšší představitelé státu spojili proti občanům, kteří musí tančit dle jejich taktovky. Oligarcha s mnoha střety zájmů, vidící smysl života v milionech, miliardách či bilionech a hlava státu, která sice není se svatozáří, ale je neomylná, je  nedotknutelná a též nezodpovědná za nic!   To se to pak vládne..!

http://www.youtube.com/watch?v=TC3UU90IEMo&feature=related

https://youtu.be/ktA1MELlxeU