Za komoušů stála tramvaj šedesát haléřů. Ale v každém vagonu byl průvodčí a tomu se nedalo jen tak uniknout. Černí pasažéři prakticky neexistovali a v poloprázdné noční tramvaji už vůbec ne.Moje dívka Marcelka bydlela v Libni a já v Podolí, což je vzdušnou čarou 9 km. Jednou jsem ji o půlnoci galantně doprovodil až domů před dveře. Potud bylo vše OK, až na to hnusné únorové počasí - sníh a déšť. To jsem ovšem ještě netušil, že mi chybí desetník a že mě čeká v příštích hodinách pochoďák ve sněžné břečce...
Druhý den, vyhodiv rozmáčené polobotky, jsem napsal Marcelce zbásněné vyznání:
Milá Marcelko!
Scházelo mi včera deset haléřů, považ: deset ha-lí-řů!
Prohledal jsem peněženku,
chybělo mi na jízdenku
právě deset halířů, ó, blbejch deset halířů!
Deštěm, sněhem čvachtal jsem po chodníku,
ještě dnes mě nohy bolí,
šel jsem z Libně do Podolí
pěšky a bez deštníku, ó, pěšky a bez deštníku!
A celou cestu šacuju vestu,
pátravě chodník prohlížím,
já marně dnes tu, ve sněžným těstu
nějakou minci vyhlížím!
Osud chtěl, bych včera pěšky musel jít, courem pěšky mu-sel jít!
Proklel jsem tu dálku z Libně,
proč bydlíš tak strašně chybně?
Chtěl bych si Tě radši vzít, ó, chtěl bych si tě radši vzít!
Marcelka měla naštěstí více rozumu než já – a tak jsme se nevzali...
