Co to byla UNRRA? (1947)

Už asi jen moc málo pamětníků ví, co to byla akce UNRRA. Naši hladoví občané po světové válce 1939-1945, dostali takto už odjakživa  z bohatšího Západu, tyto dobroty zcela  zdarma!

Náš stát za to zaplatil jen dopravu. Komunisté se lidem snažili, tuto akci jako vždycky, lživě, propagačně znechutit, jen proto, že to nebylo od SSSR. To se jim však moc nedařilo. Tyto US-pochoutky na volném trhu, tedy bez potravinových lístků, šly hlavně v Praze doslovně na dračku! Venkov, jako vždy, té bolševické  lži-propagandě víc uvěřil...

Ta zkratka: U-N-R-R-A pro United Nations Relief and Rehabilitation Administration  prostým lidem nic neříkala, důležitější ovšem bylo to, že náš stát tento dar za 280 milionů dolarů dostal zdarma! Platili jsme si jenom dopravu!

Byl to první z projektů poválečné mezinárodní, humanitní, pomoci pod hlavičkou  »Organizace Spojených Národů« a byl dotován ze 70% USA  a  30% dotovala napůl Canada s Velkou Britanií...

 Něco podobného se děje i dnes v roce 2023, tedy o 71 let později, kdy

opět ta levičáky nenáviděná Amerika, posílá všestranou pomoc do Rusáky ničené a vyvražďované Ukrajiny!

 

Tenkrát bylo účelem zabránit hladu a epidemiím nakažlivých chorob po druhé světové válce. Dodávky masových konzerv, sardinek, obilí i

rýže, makaron i másla, jakož i léků, sušenek, cigaret, kávy, čokolády, žvýkaček, šatstva a bot, byly sice solí v očích komunistů, kteří se všemožně snažili tuto pomoc nějak bojkotovat a zesměšňovat, jenže většina obyvatelstva byla UNRROU přímo nadšena. I moje babička tomu říkala z neznalosti, ale v dobrém slova smyslu UNDRA, ale vždy byla s kvalitou zboží, tak jako my, moc spokojená!

 

Já jsem ovšem slyšel, jak ty totálně zažrané komunistky v krámě nadávají na UNRRU: „Je to moc drahý a buhví co za to musíme těm fůj-kapitálistům platit. Všiměte si, že i dnes po 76 letech, titíž levičáci kritizují naši novou vládu. Nó, a ty žvejkačky, ty jsou dobrý pro krávy a ne pro slušný lidi. Tydlencty Amerikáni jsou pěkný prasata, když nežerou vepřový se zelím tak jako u nás, ale s ňákou hnusnou jablečnou vomáčkou! Dyk to je k zblití!“ Fakt, že Československo obdrželo tuto pomoc od UNRRY za hubičky zdarma, pochopitelně  to tyto kokodačky nechtěly slyšet. V Praze přesto šly ty americké konzervy na dračku, ale venkov, tak jako dodnes, věřil více v to, co se k věření v "Rudém Právu" bolševíky předkládalo...

Jako student gymnazia jsem musel vždy o prázdninách odpracovat minimálně čtrnáct dní jako brigádník na žních. Tam bylo stravování tak mizerné, že jsem kolikrát tu jejich šlichtu vyhodil na hnůj. V jediném obchůdku v celé vesnici, který se jmenoval „Jednota“ a kde se prodávalo snad všechno od biče až po varhany, jsem si koupil právě tu konzervu za pár šupů: UNRRA. Pork with apple sauce, t.j. vepřové v jablečné omáčce a k tomu dva rohlíky. Bylo to v Praze těžko k sehnání a tady to bylo vyvršeno na pultu jako pyramida.  Byl jsem asi jediným podivínem ve vsi, který si to koupil. Kapesním nožem jsem si otevřel konzervu a sedl si před krámkem na schody a s velkou chutí se do toho pustil... 

Protože jsem si úžasně pochutnal, vydal jsem se tam příštího dne v polední pauze znovu. Jakmile jsem si vzal další konzervu z té pyramidy na pultě, oslovil mě jeden tamní buran: "Mladej, seš snad cvok, jak můžeš ty americký blafy žrát?" Já jsem se ovšem nedal a řekl jsem mu: „Jděte se podívat, co nám brigádníkům vařej ty báby na statku za šlichtu, to jsou skutečný blafy! Tohle je pochoutka, už jste to vůbec aspoň jednou ochutnal, nebo tu jen plácáte rozumy a lži vyčtený z Ruďasa?“ Chlap něco zabrblal a odešel z krámku. 

Opět jsem si sedl jako včera na schody před krámkem, pomocí kapesního nože si otevřel konzervu a s chutí se dal do jídla. Asi jsem tamní domorodce svým apetitem nakazil, protože veškeré konzervy od UNRRY byly už příštího dne vyprodány, prostě zmizely z pultu! Neměl jsem sice co k obědu, ale měl jsem radost, že jsem udělil těm Amíkům poděkování s reklamou, nikoliv lživou, v českém Buranově...

American Patrol

Zubařce sluší dekolt...

Když jsme se v Německu v roce 1973 přestěhovali z města Essenu do malebné obce Kettwig, musel jsem vyhledat fungl-novou MUDr. zubařku v telefoním seznamu. Náhle mi padlo do oka jméno MUDr. Milada Prusova.

To ve mně vyvolalo představu ladné Češky, takže jsem si ihned řekl: To beru! Naproti tomu zubařů se bojím, jak čert kříže, a takže i ošklivka je mi milejší, hlavně když je jemná.

Ta doktorka byla skutečná Češka Milada Průšová a nejenže byla ladná, ale navíc byla také svůdně vnadná. To totiž mělo příjemné výhody. Když se nade mnou skláněla, měl jsem dekoltový výhled a když mi strhávala zubní kámen, stála za mnou a opírala se ňadry o moji hlavu. Působilo to na mne jako umrtvující injekce a v takové chvíli jsem necítil žádnou nepříjemnou bolest, ležel jsem jak v agonii, ani necekl i když její škrabka nechtěně sjela do dásně.  Dále se přiznala, že jsem  na  ni zapůsobil příjemně  tím, že jsem ji oslovil prostě: "Paní Průšová" a ne "Frau Doktor"...

 

Největší výhodou ovšem bylo to, že z titulu té skutečnosti, že jsme oba Češi, mne vedla jako soukromého pacienta i když jsem byl na pokladnu. Řekla mi: „Víte, pane Tomsi, my Češi, musíme držet při sobě - a tohle je to nejmenší, co pro vás mohu udělat.“

 Znamenalo to, že jsem mohl používat onu speciální malou čekárnu, určenou jenom výhradně pro soukromé pacienty tak, aby to nevyvolávalo nevoli u ostatních pacientů  ve  velké čekárně.  Na  řadu  jsem vždycky přicházel ihned, jakmile doktorka  dokončila jednoho pacienta. 

To byly časy!  Prvně jsem chodil k zubaři rád a to čtyřikrát do roka na kontrolu, takže mě už vlastně od té doby zuby nikdy nezabolely. Krásná Lada jako zubařka tam měla rito, protože byla machr a peněz měla jako šlupek.

Proto její manžel Rudy vůbec nemusel chodit do nějaké práce. Celý den se flinkal po baráku nebo v zahradě a při tom hulil a pařil koňak, jako zjednanej. Koňak byl pro něj skoro mateřským mlékem, bez nějž by byl naprosto znemožněn...
Slovo dalo slovo a jednou jsem je pozval k nám domů na přátelskou návštěvu, spojenou s dobrou večeří, kterou jsem pro jistotu vařil já sám, má tehdejší žena Hana byla vařící antitalent, dovedla totiž připálit i destilovanou vodu!

Věděl jsem že alkoholik Rudy zbožňuje koňak a tak jsem připravil na stůl, ještě nenačatou půllitrovou láhev Remy Martin. Ženy pily víno, já pivo, takže ten koňak pil vlastně jenom Rudy. Zábava byla dobrá, myslím, že se mi jídlo povedlo a když bylo asi deset hodin, řekla paní doktorka svému muži, jenž si právě naléval dalšího panáka: „Rudy už nepij, víš, že musíš jet!“ Všiml jsem si, že ta láhev je už přes polovinu vypitá a Rudyho brunátná tvář spolehlivě ukazovala stav jeho opilosti. Protože mi neuniklo, že paní doktorka celý večer ucucávala jednu sklenku vína, myslel jsem si zcela logicky, že pojede ona, jinak bych se do jejich rozmluvy vůbec nezamontoval.

“Já myslím, paní doktorko, že byste měla jet vy, váš pán má už aspoň tři až čtyři promile v krvi.“
„Ne, ne, víte, my jsme tady s tím velkým Mercedesem s automatikou a ten já neumím řídit. Já jezdím jen s mým malým Renaultkem.“ A mezitím její Rudy vymlaskl dalšího prcka: „Ž-ženo, z-zvedni se a j-jedem“, pronesl vrávoraje.
Pokusil jsem se ještě jednou je přemluvit, aby jela ona, ale oba trvali na svém. Když odešli, měl jsem z toho dost špatné svědomí. V Německu totiž platí zákon, dle kterého je v případě autohavárie spoluodpovědný i ten kdo před jízdou poskytl řidiči alkohol. Ale netrvalo ani pět minut a rozzuřený Rudy stál nazpět u našich dveří.

„T-to je hnus“, soptil, „dovolte mi od vás zatelefonovat na policii, tam je t-taková ňáká k-kráva a nechce mi uhnout, a-abych moh‘ vyject!“
„Počkejte, pane Průšo, nemůžete přece volat policii, vždyť poznají, že jste něco pil!“
„T-tak c-co mám teď dělat s tou kra-krávou?“
„Moment, pane Průšo, já tam půjdu s vámi, se na to podívat, co se to tam vlastně děje a co se dá dělat.“

"No, p-podívejte se, t-támhle stojí ta k-kráva a nechce za žádnou cenu s tím svým prdítkem popoject!"

"Dobrá, tak já to s ní diplomaticky projednám", řekl jsem.

   

Byla taková krásná, černá noc a celé nebe bylo hustě jakoby poseto miliony hvězdiček, což tvořilo bájně úžasnou atmosféru, ovšem jen když si člověk odmyslel ty hádající se lidi. Ti tu celou noční idylku definitivně pokazili. Vedle šajnícího Mercedesa stála bezradná doktorka  a o malý kousek dál vedle malého, slabě svíticího autíčka, stála s nějakým podezřele se klátícím chlapíkem, ta děsně neústupná, zlá žena a cosi spolu řešili...

 

„Pane Průšo“, řekl jsem mu tiše, „ vidím, že ta madam stojí s tím autem dostatečně daleko, takže můžete zcela klidně vycouvat a já vás budu navigovat..."„Ne-ne-né, já mám moc veliký auto a já to vidím, že to kolem ní neprojedu!“, tvrdil své bludy výpitka Rudy. Popošel jsem tedy k oné dámě a pravil k ní tiše: “Madam, prosím vás, já to sice vidím, že se tu projet dá, ale couvněte asi o metr zpět, ať ten výpitka tady neoblbuje a ať konečně odjede.“

„Ne, pane, já necouvnu, tento pán totiž šel zavolat policii a já chci, aby viděli, že mu nebráním ale, že je nalitej jako... 

A ten muž vedle ní dodal: "Vo-vožralej jako Dán!“

„Madam“, řekl jsem jí  prosebně „on totiž nevolal tu policii, já jsem mu to důrazně rozmluvil, nenechal jsem ho od nás z bytu zavolat,  prosím, couvněte si  kousíček ať to snad do půlnoci nějak společně i kladně vyřešíme..."

„Tak dobře, já couvnu, ale on takhle nalitej stejně nikam nedojede, teď bych nejraději  na něj poslala ty policajty já sama!“, prohlásila ta dáma, ale projevila ochotu jednat.

 „Madam“, řekl jsem na usmířenou, „podívejte se, vždyť  váš manžel je taky na mol, nebudeme to dramatizovat.“

„Dovolte, to není můj manžel, proboha“, vzepjala se jako kobylka šedá, co prý se kovat nedá, „on šel tudy náhodou okolo, já toho pána vůbec neznám!“

Uznal jsem, že to byl ode mne dosti špatný argument, takže jsem se omluvil: „Madam, unikly mi souvislosti, to je faux-pas, omlouvám se!“

Dáma se pousmála: "Já vím..."sedla si za volant, načež odjela o takový kus, že i rozostřenému oku spiťara Rudyho to vyhovovalo a on konečně vycouval. Dr.Průšová na mne ještě křikla, že nám zavolá, jak dojeli a ta madam se mohla konečně postavit se svým autíčkem na uvolněné místo. I ten druhý výpitka odvrávoral až  do ztracena  a já jsem si teprve nyní ve světle lampy všiml, že tento houmlesák vypadá jak by právě vylezl z kontejneru na měkký odpad...

Načež jsme se tomu společně s dámou nakonec zasmáli, představili se s novou sousedkou Elen, s níž jsme se spřátelili tak, že jsme ještě hodinku zůstali a povídali si dál na parkovišti... Elen, obdivující tu krásu hvězdné oblohy, si zanotovala melodii jedné písně: "In der Nacht ist der Mensch nicht gern alleine", a já ji překvapil když jsem zajásal: "Ano, tu zpívávala Marika Rökk a já znám i český text: "V noci přec nikdo samoten rád není", Elen se usmála a políbila mě, "neboť líbat v měsíčním osvětlení" - a já dodal: " je to nejhezčí, viďte nad to není," a ona dokončila:

"Jednou tak, pak zase tak, nu - víte jak!..."

 

https://www.youtube.com/watch?v=8xHtvZESADo

Hlava sochy se pojednou pohnula...

Moje první manželství se mi poměrně dost málo povedlo. Trvalo to jenom čtyři roky, kdy rozpory mezi námi vygradovaly, tím že se moje žena zamilovala do svého šéfa. Protože se mi to, pochopitelně ale ani trochu nelíbilo a namítal jsem něco proti tomu, bylo mi mojí ženou řečeno, že když chci, mohu se vrátit ke svým rodičům, vždyť zde stejně není nic mého, barák mají napůl s její matkou a na náš nábytek nám značnou část peněz půjčil její otec. Takže jsem to udělal, tak jak to řekla, sbalil jsem své svršky, boty, gatě i ponožky, rozvedli jsme se a já se vrátil k rodičům do svého studentského pokojíčku. A k této době se vztahuje moje další mini-vzpomínka. 

Jednou po takové domácí hádce, ještě před rozvodem, jsem se šel procházet na vyšehradské hradby, abych se uklidnil. Při pohledu na Vltavu a Hradčany v pozadí, jsem přišel na jiné myšlenky a aspoň na chvilku zapomněl na ten problém, že rozvodem ztratím svého synka, protože dle bolševického práva dostane do péče dítě do šesti let vždycky jen matka. Jedinou výjimkou je když manžel dokáže, že se žena o své dítě vůbec nestará. Tak mi to vysvětlil jeden právník.
Můj syn, který byl na mne pólován a všude běhal za mnou jako pejsek a chtěl mi vždy pomáhat při opravách v bytě i na domě, tím, že za mnou nosil "zebíky a jouby" (hřebíky, šrouby) a podával mi je.
On byl pro mne tím opravdickým problémem v rozvodu,  nikoliv  ty parohy od nevěrné ženy...

Tato skutečnost mně neustále vrtala v hlavě, takže jsem byl nerozhodný jako Hamlet. Když jsem pak po procházce na čerstvém vzduchu pochopil, že rozvod je sice špatné, ale nezbytné řešení, vracel jsem se pomalým krokem nazpět domů. Začal jsem opět vnímat svět kolem sebe, když najednou moji pozornost upoutal zcela nepochopitelný úkaz. Na druhé straně trávníku za živým plotem z buxusu, byla hlava jakési dívky. Profil dívčí černovlasé hlavy s řeckým uzlem vlasů. Na tom by nebylo nic až tak divného, kdyby ta hlava nebyla těsně nad tím buxusem, tedy jenom sotva metr od země.

  Hlava se vůbec nehýbala a já si říkal: „Přece žádná živá bytost nemůže být takhle malá, kromě děcka, ale to by vypadalo jinak. To je nějaká divná soška.“ Zůstal jsem stát a zcela konsternovaně hleděl na toto zjevení a čekal jestli se ta socha přece jen trochu nepohne. Teprve pro mne po dvou nekonečných minutách se tato socha skutečně nepatrně pohnula, což zvýšilo ještě více moji zvědavost. Řekl jsem si: „Takto malá žena přece neexistuje i kdyby to byla Liliputánka. A proč tam stojí a nejde dál? Jisté je, že to nemůže být socha, když se to pohnulo!“ Šel jsem tedy celým okruhem k ní, abych se přesvědčil, že nevidím fata morgánu. Cestou jsem si stále opakoval: „Metrová žena s vlasy staženými do řeckého uzle -  je zcela jasný oční klam!“ 

No a pak, když jsem tam došel, koukal jsem jak jeřábek na božsky krásnou dívku sedící na rybářském skládacím sedátku. Očima mi připomínala americkou herečku Audrey Hepburn. Na klíně měla skicák a kreslila černou tuší pohled na kostel v pozadí. Jak jednoduché vysvětlení! Jak to, že mě to nenapadlo hned? Dívka se na mne otočila a mile se usmála. To mě dodalo kuráž, pozdravil jsem ji a zeptal se: „Promiňte, slečno, mohu se podívat na Vaši kresbu?“ Dívka zvedla skicák a otočila ho ke mně. „To je opravdu krásná perokresba“, pochválil jsem její obrázek, „děláte to jako profesionál, nebo jako hobby?“ 

Dívka se na mne opětně mile usmála a položila si ukazováček na rty, čímž mi zřejmě, jak jsem si to domyslel, chtěla dát najevo, že je němá. Byl jsem trochu vyveden z konceptu a zeptal jsem se zcela nelogicky: „Ale vy mne slyšíte?“ Zavrtěla hlavou a ukázala si na rty a pohybovala jimi. „Aha, chápu, vy umíte odezírat ze rtů.“ Dívka kývala hlavou na souhlas. Poděkoval jsem ji a omluvil se, že jsem ji vyrušil a ona mi podala ruku, usmála se a pokývala hlavou. Potom mi naznačila, že už půjde domů, skicák vsunula do kabely, vstala a sklapla sedačku. Zeptal jsem se jí, jestli jde tímto směrem jako já a ona kývla, že ano. Řekl jsem, že ji ponesu tu sedačku a nabídl jí rámě. A tak jsme spolu kráčeli směrem k Pankráci, já jsem jí vyprávěl, že bydlím v Podolí a vůbec jsem se marně pokoušel udržovat nějak diskuzi, což ovšem ona nemohla nikterak opětovat, takže mě jenom pozorně sledovala, co asi říkám, až pak mi najednou ukázala na jeden dům, že tam bydlí ona a já si teprve teď uvědomil, že to je budova Jedličkova ústavu pro tělesně postižené... 

Doprovodil jsem ji až ke vchodu a zeptal se jí, jestli se ještě někdy uvidíme a ona smutně zavrtěla hlavou, jako že to nejde a dala mi malé sádrové kolečko velikostí zlaté mince a na něm stála písmena IWWFY.  Pak mi naznačila, abych to rozlomil, ale ne teď, až později. Poděkoval jsem jí a políbil její malou ručku a pomalu odcházel. Byl jsem jak omámen a po pár krocích jsem se otočil, ona tam ještě stála a mávala mi na rozloučenou. Doma jsem pak tu sádrovou minci nedočkavě rozlomil a v ní byl složený malý lístek papíru na kterém stálo:  »I Will Wait For You!« (Budu na tebe čekat!)... Byl jsem rozhodnut, že ji tam někdy navštívím, ale z důvodu rozvodu se to posunulo o dva měsíce až do ledna. V recepci ústavu jsem se pak dozvěděl, že ta krásná kreslířka Zuzanka už na mne může čekat jedině někde na obláčku, měla těžkou rakovinu...

http://youtu.be/mUrcqZqE8EU

Čutaná = FBM (fotbal bez míče)

Za války jsme jako kluci sice chtěli hrát fotbal, ale nikdo neměl míč. V té době byl míč tak dostupný asi jako dnes let do vesmíru. Takže se čutalo příkladně s dětským gumovým balónkem nebo zase starým tenisákem, což ovšem nebylo to pravé. Napadlo mě, že aspoň takový hadrák by byl něco lepšího. A tak jsem doma vydyndal na matce staré hadry a ušil z nich vlastnoručně černý glotový hadrák. To bylo slávy mezi klukama! Aby se hadrák moc nezničil, navrhl jsem hrát fotbal na boso a na trávníku, nikoliv na silnici, kde se muselo hrát jedině s tenisákem, ten by se totiž v trávě ztrácel.

Hadrák byl sice určitým zlepšením, ale protože byl moc měkký a při hře měnil tvar jako protoplazma, nebylo to zase až tak ideální. Jedna moje prateta, se to nějak doslechla a poslala mi v balíčku až z Mladé Boleslavi, starý kopací míč, který prý u ní ležel na půdě už víc než 20 let. Byl jsem štěstím bez sebe. Považte: pravý míč na fotbal! Jenže opět komplikace. Míč byl zpuchřelý a duše unikala, prostě míč vypadal, že už Žižka s ním hrával - a to už je čas! Dal jsem si s tím velkou práci a pomocí flastrů a lepidla na duše od kola, jsem duši míče oblepil tak, že neunikala. Pak jsem se věnoval správce koženého obalu, který jsem nejprve namastil krémem na boty, aby změkl, načež jsem pečlivě ševcovskou dratví obnovil prasklé stehy. 

A pak konečně nadešel ten slavný den, kdy jsem přinesl mezi kluky svůj pravý fotbalový míč! Ihned byly sestaveny dva manšafty, já jsem za to pak byl nazýván slávistou Bicanem. Načež pomocí větších balvanů byly označeny dvě branky a bohužel se rozhodlo hrát opět na silnici, která totiž byla považována za více regulérní hřiště než louka. Na trávě by možná můj ševcovský výkon přetrval aspoň do poločasu, ovšem na hrubé silnici, léty zpuchřelé švy praskaly, jako by to byla pavučina. Během několika minut, když jeden necita nakopl balon takovou silou, že povolila i duše, celý míč mu zůstal nabodnut na noze. Tím bylo definitivně po míči a všichni se tomu smáli, smíchy řvali, mně do smíchu nebylo... 

Do třetice jsem měl velkou šanci získat aspoň na víkend opravdický nový kopací balon. Chodil jsem tenkrát do měšťanky na Vyšehrad, protože v té podolské byli ubytováni němečtí vojáci. V sobotu dopoledne jsme měli tělocvik na hřišti nahoře na Vyšehradských hradbách. Když tělocvik skončil, nechtělo se zřejmě panu učiteli jít zpět do školy, jen kvůli tomu, aby tam míč zamkl do skříňky a zeptal se nás, kdo zde bydlí nejblíže. Já jsem vytušil o co mu jde, a tak jsem se hlasitě hlásil, že já bydlím nejblíže i když to nebyla tak docela pravda, protože z Vyšehradu na Pekařku přes Pankrác a Kavčí hory, to jsou aspoň dva kilometry...

 Pan učitel Stavinoha, takzvaný "Staviduch" (na fotce s Velasem a Kokešem), mi tehdy balon, drahocenný skvost svěřil přes neděli a neopomněl mi klást na srdce, že se balonu nesmí absolutně nic stát, to je jediný balon na měšťance, který má celá škola k dispozici. Slíbil jsem mu všechno a šťasten jak blecha si to kráčel s balonem podpaží domů. Moje štěstí však trvalo jen minutku. Najednou se za mnou ozvalo volání: „Tomsi, počkej!“ Ohlédnu se a pan učitel běžel za mnou. Udýchaně mi řekl: „Já jsem si to rozmyslel, ukaž, dej mi ten balon, já ho přece raději odnesu dolů do školy. Ne, že bych ti nevěřil, ale kdyby se s ním něco stalo, byl by z toho děsnej průser!“ A tak jsme čutali i nadále zase jen s tenisákem...

http://youtu.be/eKv-pq6A_rg

Novela G.Pennela

Čecho-Australan George Pennel, původním jménem Jiří Penielski, kráčel dnes po dlouhých pětadvaceti letech zas, jemu dosud důvěrně známou cestou, po úzkém chodníčku směrem k tomu jejímu malebnému domku v anglickém stylu country-cottage ve stínu stromů. Šel velmi pomalu a vychutnával si své vzpomínky na toto místo, které mu tak přirostlo k srdci. Ano, celkem nic se zde nezměnilo, všechno bylo jako dřív. Tudy denně chodil z práce domů, kde ho s večeří očekávala jeho krásná mladá ženuška Chat Noir - Lenka, jak si ji zamilovaně překřtil...

Jenže to všechno se mu v jediném okamžiku, už za tři roky po svatbě zvrtlo, když mu jeho Lenka v slzách oznámila, že se s ním musí rozvést, protože je v jiném stavu s Arnoštem Burdou, a že nechce a ani neumí žít ve lži. Nenáviděl Burdu k smrti, ale když ustoupily emoce uznal, že tento atraktivní motocyklový závodník a playboy, má daleko magičtější vliv na ženy než on, nezajímavý pisálek do novin a časopisů. Věděl, že nemá šanci na této nové situaci cokoliv změnit, a že musí odsouhlasit rozvod. Ze strany Lenky se patrně jednalo o opravdovou lásku, nikoliv o krátkodobý flirt, ale nicméně jí to nedovedl odpustit.

Brzy nato, přišla ta ruská lži-okupace v srpnu 68, a Jiří zmizel z povrchu československého až do Austrálie, kde dostal asyl a zároveň i nové, pro Australany lépe vyslovitelné, jméno George Pennel. Byl rozhodnut všechno zapomenout a začít od nuly. Poslal jednu svou novelu do místního časopisu, vydávaného českou menšinou - a ono se to kupodivu ujalo. Když pak našel mezi emigranty výbornou překladatelku z češtiny do angličtiny, začal společně s ní vydávat knížky povídek, které tam šly dobře a vlastně až senzačně na odbyt.

Když se pak usadil v Sydney, poslal Lence k 30. narozeninám  pohlednici s  černou kočičkou: Milé »Chat noir« k 30. narozeninám a přidal svojí adresu. Tím se mezi nimi vyvinula nejprve zcela nepravidelná, občasná korespondence. Ona mu poslala fotografii své dcerky Evičky a taktně se vyhnula jakékoliv zmínce o svém manželovi. On ji napsal, jak se mu žije pod anglickou královnou a ona jemu opatrnými slovy, na revanš reagovala, jak se jí žije pod husákovskou normalizační diktaturou. O rok později potkala Lenku nečekaná tragedie, její manžel Arnošt Burda tragicky zahynul při motocyklových závodech. Od té doby se interval mezi jejími dopisy Jiřímu zkrátil a jejich obsah se naopak zvětšil. Stalo se to, co se občas stává, že se rozvedení manželé začnou znovu sbližovat, když poznají, že je stále ještě k sobě cosi poutá. A roky tohoto neurčitého vztahu na dálku se vyznačovaly nerozhodností. Ta vzdálenost přes půl zeměkoule hrála tlumící roli...

Až teprve po sametové revoluci mu Lenka, podala ruku a poslala jakési nesmělé pozvání na návštěvu do nyní svobodné vlasti a její právě čtrnáctiletá dcera Eva se k pozvání připojila. On sice na to odpověděl neurčitě, že ještě neví kdy, ale v duši byl již přesvědčen výlet do Česka realizovat. Byl ve svých 49 letech stále ještě rozvedený-svobodný a na základě své spisovatelské činnosti poměrně dobře finančně situovaný, takže si tu cestu mohl celkem snadno dovolit.

Rozhodl se prostě sednout do letadla a Lenku překvapit. Měl přitom ale takový divný nepříjemný pocit, jakousi předtuchu, aby to překvapení nebylo nakonec nepříjemné. Co když zastihne svoji, teď již pětačtyřicetiletou ex-manželku s nějakým jiným mužem? Musí počítat se vším. Vždyť je to vlastně logické, od smrti jejího manžela uplynulo aspoň čtrnáct let, a přestože o tom nic nepsala v dopisech, určitě nežila jak jeptiška v klášteře, on také nebyl asketickým mnichem.

Při tomto rozjímání došel až ke známé brance v černém plotu s dopisní schránkou, tak jak ji kdysi sám připevnil, jen ta vizitka na ní byla teď jiná. Zkusil, nervózně se chvějící rukou zazvonit, ale zdálo se mu, že zvonek nefunguje. Vzal tedy za kliku a kupodivu ta vrátka nebyla zamčená. Zarazilo ho, že celý dům byl osvětlený, jako při nějaké slavnosti, když se čeká vzácná návštěva. Ale jeho přece ani nemohly Lenka s Evou očekávat. Jiří částečně znejistěl a zamířil k otevřeným domovním dveřím.

Byl to zvláštní pocit moci to všechno vidět tak, jako dříve. Vešel do předsíně, a ode dveří z kuchyně se ozývala tlumená hudba z radia. Vstoupil potichu do kuchyně a spatřil Lenku v půvabné bílé zástěrce, jak stojí k němu bokem u elektrického sporáku a něco míchá na pánvi. První, co ho napadlo, že vyslovil větu, kterou ji kdysi láskyplně říkával: „Moje paní něco kvedlá, že prý to je bedla jedlá.“ Lenka se pomalu otočila, ale dívala se naprosto nepřítomným zrakem, jakoby skrze něj na tu bílou stěnu za ním...

V tomto okamžiku se mu náhle vybavily jeho poslední vteřiny v letadle, řítícím se šikmo k zemi na letišti v Bombaji. Následovala obrovská rána, všude okolo šlehající plameny – a on si teprve teď uvědomil, že již nežije...