Reorganizace TRVALÁ

Po vysoké škole jsem nastoupil jako technolog do  ČZM Českých závodů motocyklových, Strakonice ovšem ve vývojovém středisku v Praze.  Po třech  letech jsem byl, prý s ohledem na své jazykové znalosti, převelen do odd. nabídkových projektů pro zahraničí. To byla má 1. reorganizace, proti které jsem nic nenamítal (jenže pak přišly ještě další čtyři reorganizace)...

Jednalo se převážně o projektování továren na jízdní kola a motocykly. Navzdory mému přímo hororovému kádrovému materiálu, který o mně sepsal před maturou můj spolužák Vláďa Šváb, jsem se překvapivě dostal na akviziční cestu do Indie a na Ceylon.

Pak ovšem propukla 2. reorganizace. Strana a vláda rozhodla, že všechna takováto oddělení v různých firmách se sesypou do jedné hlavní centrální firmy s názvem INVESTROJ, který společně s Technoexportem bude tyto projekty realizovat.  Čili k tomuto účelu vznikla na Václavském náměstí kancelář tohoto nového podniku pro hlavu firmy: soudruha ředitele, jeho sekretářku a náměstky, zatímco my rajbovníci od rýsovacích prken, jsme byli po různu rozstrkáváni po Praze, protože jednoduše pro nás nebyla v celém městě potřebná budova. Nový kádrovák se nad mým materiálem zhrozil: "Jak je to možný, že se takovej nestranickej mlíčňák dostal do západních kapitalistických států, jako je Indie a Ceylon?"  Musel jsem ho opravit: "Moment, soudruhu, Indie i Ceylon jsou státy ryze východní!..."

Při následující třetí reorganizaci jsem byl odsunut do jakési volné ratejny v ČKD v Libni a po půl roce při 4. reorganizaci, jen na zimní období, do pův. Šlechtovy restaurace ve Stromovce "U růžového sadu" (obr.). 
Na jaře, když chtěli číšníci opět zahájit provoz, jsme byli zase pro změnu odtud vyhozeni, to jest, po páté reorganizováni do tzv. OSANU (Odbyt strojů a nářadí). 

Neslavný Investroj byl zrušen záhy poté, co praskla aféra, že  hlava firmy, soudruh ředitel, spolu s půvabnou sekretářkou defraudovali nějaký větší obolus peněz...!
Inu, řekl jsem si: "Pět reorganizací mi už stačí a dal poprvé výpověď sám od sebe. Nic naplat, odešel jsem, takzvaně z bláta do louže, k firmě TESLA  a pochopil jedno a sice, že komunismus má dva pilíře, na kterých neochvějně stojí:  Kádrování a Reorganizace...

Dodatek:
K mému působení v zimním romantickém prostředí oné Šlechtovy restaurace ve Stromovce se mi vrací řada zajímavých vzpomínek. Vešlo se tam celkem asi 12 rýsovacích prken do dvou prostorů, narychlo předělaných z restaurace na kanceláře. Naše menší kancelář s pěti prkny měla tu výhodu, že náš skupinář pan Kočí, byl jednak odborník a jednak charakterní, skvělý člověk. V zadní kanceláři, nazývané „zvěřinec“, šéfoval Ing. Mosťák, stranický kariérista a blb, který sám sebe nazval administrativním vedoucím pro obě kanceláře, neboť pan Kočí byl jenom (!) nestraník.
Když potom napadl sníh, cesty ve Stromovce se v zimě neudržovaly, čekal nás každodenní pochod od konečné tramvaje č.6. pustou Stromovkou. Za tmy v šest ráno v chrupajícím sněhu jsem si připadal jak Amundsen na severním pólu. Žádný div, že se kresličky bály tudy chodit ojediněle a tak jsme se domluvili, že vždycky někdo z mužů na ně počká do čtvrt na sedm u konečné šestky. V každé kanceláři stála obrovská násypná kamna, takže jsme si museli sami nanosit uhlí a dříví, zatopit, udržovat oheň a vybírat a vynášet popel. Někdy se stalo že kamna čoudila a tak jsme občas slzeli, něco jako v té písni: »Kouř ti stoupá do očí«...

Velikou zábavu jsme si uživali s našimi čtyřmi svéráznými kresličkami: Jarkou, Miladou, Líbou a Maruškou. Já jsem měl k dispozici převážně tu Jarku, která byla sice, jak se říká „od huby“, ale pracovala perfektně. Miládka byla spíše hodná než perfektní, Líba byla trochu namyšlená blondýna, kterou to tam vůbec nebavilo a chtěla se, pro svůj "herecký talent", dostat k filmu. Maruška byla neviňátko s velkýma modrým očima, tak trochu nemastná-neslaná a dokonce jakoby panenská.
Když se přiblížilo jaro, dostavila se jednou, chudák Miládka až v devět hodin, udýchaná a vystrašená se slzičkami v očích a vzlykavě nám vylíčila, co se jí stalo cestou od tramvaje tady v parku: „Proti mně šel po cestě ňákej hnusnej chlap a najednou si rozepnul kabát a pod ním byl úplně nahej!“ Jarka vykřikla: “No to je hrozný, a mně se to nestane a nestane! Já bych mu řekla, strč si ho do úlu a třikrát zabouchej! Cos udělala ty?“ Miládka plačky: „Utekla jsem zpátky k tramvaji a teprve když zmizel, tak běžím tu celou štreku až sem!“

Jindy zase když Mosťák rozděloval prémie, dal Marušce tři stovky a Líbě jenom dvě. Ta když to zjistila, přišla za mnou a řekla mi: „Pane inžinýre, vy ste takovej spravedlivej, myslíte si taky, že pracuju hůř než Marie?“
„To ne, Libuš, ale Mosťák jako zcela neomezený vládce této salakvardy, to asi tak vidí", řekl jsem vyhýbavě.
„Jenže já mám talent na herectví a půjdu na Barrandov a na Mosťáka se můžu - víte co?...“
„Líbo, jseš si zcela jistá, že tě tam vezmou?“, zeptal jsem se jí tak trochu potutelně.
„Já jsem si jistá, že mám talent, já vám to předvedu. Až se Mosťák vrátí ze schůze, tak mu tady udělám takovou scénu, že se zjeví! Dávejte dobrý pozor, pane inženýre!“
A skutečně, když jsme potom oknem zahlédli vracejícího se Mosťáka, Líbuška si rychle rozcuchala vlasy a jak vešel dovnitř, začala ječet: „Soudruhu, to je teda vaše úplně největší nespravedlnost tohoto světa a sprosťárna, jaké jste se dopustil. Proč mám o stovku menší prémie nežli vaše oblíbená Maruška?“
Mosťák byl vyveden z konceptu a začal něco koktat a my jsme se dobře bavili. Líba mi pak řekla: „Tak co, jaká jsem byla?“ A já nato: „No, bravo, Libuško, úplná Marlén Dietrichová!"
Nevím proč potom zrovna za mnou přišla Maruška se svým dost naivním dotazem:
„Pane inžinýre, já přece za to nemohu, že jsem dostala o stovku víc než Líba, mně to mrzí, že ona nedostala taky to co já, jenže ona za to teď se mou vůbec nemluví...“
„Maruško“, řekl jsem jí otcovsky, „to si nemůžeš takhle vyčítat, však ona Líba to uzná a bude zase s tebou mluvit. Nic si z toho nedělej“, řekl jsem konejšivě jako spravedlivý otec...

Jindy zas poklidnou hladinu naší kanceláře zvlnil výrok vedle mně sedícího Ing. Kurze: „Lidi, přiznejte se, kdo jste si vypůjčil moji etuj s kružidly a logaritmické pravítko?“ Nikdo nic nevěděl, nikdo se nehlásil. „Tak dobrá“, řekl inženýr, „počkám do zítřka a ten kdo to má, ať mi to dá zpět do šuplíku, tam kde jsem to měl a když to tu zítra nenajdu, tak budu nucen to ohlásit na policii. Jsou to drahé věci, aspoň v ceně 1600,- Kčs.“
Příští den se opět nic nenašlo a pan ing. zavolal policii. Když se tam dostavil detektiv, zamířil si to rovnou do „zvěřince“. Co se tam dělo nebylo slyšet, ale když se pak vrátil do naší kanceláře, řekl jsem mu, že jsem byl asi poslední kdo byl ve stole pana inženýra Kurze, když on už byl pryč. Potřeboval jsem si vypůjčit jeho anglický slovník, a teď mě napadlo, že kvůli otiskům prstů bych mohl být hlavním podezřelým já.“

On se jen usmál: „Nic se neděje, mladej, my už víme kdo to ukradl, Marie Pavlíčková, je to u nás známá firma, ta už toho ukradla víc!“ Byl jsem v šoku: „Tahle nevinná panenská dívenka, to snad není možné! Tomu nemohu uvěřit!“
„Jo, jo“, zašklebil se detektiv, „to neviňátko se rozbrečelo a přiznalo, že potřebovalo peníze na potrat. Ty ukradené věci jsou už v bazaru a kromě toho ona dluží i vašemu vedoucímu Mosťákovi 1000,- Kčs. Takže si ji hned bereme sebou!“

Zaslzeli jsme všichni, ale nikoliv smutkem, nýbrž tím, že nám zase stoupl kouř do očí, naše kamna totiž opět čoudila...

http://www.youtube.com/watch?v=xz68KvMtHOA

Koupil jsem blůzičku »Rodier«

Následný víkend jsem si pevně předsevzal, že se znovu vydám do toho kasina v Bad Oeynhausen, a že těch 700 marek, co jsem tam posledně prohrál, musím vyhrát zpátky. To je chyba, kterou vždy dělají téměř všichni hazardoví začátečníci - jenže já jsem měl více štěstí nežli rozumu a vyhrál jsem, sice ne 700, ale 400 marek nazpět. To bylo radosti na Starém bělidle! Neboli, radoval jsem se z toho, že jsem tam celkově prohrál "jenom" 300 marek!

Potom jsem se spokojeně procházel po Kurparku a prohlížel si v tamním podloubí luxusní obchůdky pro mondénní dámy a lázeňské šviháky. Ve výloze jednoho obchodu mě moc upoutala nádherná, poloprůsvitná, ale nic neprozrazující fialová blůzička na ladné figuríně. Co kdybych ji koupil své ženě, ta by měla jistě radost a mohla by ji nosit při „lepších“ příležitostech. Dcera Brigita se bude brzy vdávat, a to by byla právě jedna taková vhodná příležitost. 

Dost dlouho jsem se rozmýšlel, bylo mi divné, že jsem tam skrze výlohu neviděl žádné kupující, až najednou vyšla ze dveří obchodu elegantní dáma, tip-top, od hlavy až k jejím nalakovaným nehýtkům u nohou a zeptala se mne, může-li mi nějak poradit...?

„É-é... ano, madam, moc se mi líbí tato blůzička“, a ukázal jsem na onu figurínu za výlohou.

„Chtěl byste ji pro někoho jako dárek, nebo...?“, a podívala se na mne divně, jako nejsem-li, čirou náhodou, takový ten  »muž z jiné fakulty...«

 „Ne-ne, pro sebe bych ji opravdu nechtěl, madam, ale pro manželku“, vysvětlil jsem blesku-rychle.

„Pojďte, prosím dovnitř, mám tam velký výběr, určitě se vám bude něco líbit." Když jsem vstoupil do krámku, kde to zavonělo drahým parfémem, začal jsem tušit, že tady to bude "mastné". Madam začala klást na pult kvanta blůziček, takže jsem ji musel rychle zadržet.

„Totiž, to je tak, madam, já mám zájem jen o tu blůzku, co je za výlohou a jinak o nic jiného..."

„Ano, chápu, mám zde pouze dva kousky, ten za výlohou je číslo 38 a zde tento“, a otevřela další šuplík, „je číslo 42. Vaše paní bude určitě spokojená, protože se nikde jinde nesetká se stejnou blůzou. Toto je model od firmy Rodier.“

Začínala mi hned měknout kolena: „Co asi taková blůzička stojí?“

„Máme tu mnoho levnějších, za 100 marek, tato stojí 420 marek, ale mohu vám na ni dát slevu až 10%“, řekla dáma a mile se usmála. V duchu jsem zajásal: Dnes, když jsem vyhrál čtyři stovky, tak můžu přece dělat granda!

„Výborně“, řekl jsem nahlas, „můžete mi ji nějak vkusně zabalit?“

„Prosím, a přejete si tu osmatřicítku, nebo tu dvaačtyřicítku? Cena je v obou případech úplně stejná.“

„Hmm, jo, tak to je problém, to já totiž nevím“, řekl jsem bezradně  a třel  si bradu.

„Chápu, tak já je dám obě stranou a přijďte si zítra s manželkou vybrat, může si je tu hned vyzkoušet. Takové zboží jako Rodier se nekupuje každý den, že ano“, řekla madam zdvořile.

„No, totiž, já mám jiný problém v tom, madam, že jsem jí to chtěl dát jako překvapení až se vrátím domů z lázní, nehledě na to, že bydlíme u Wiesbadenu a to je sem trochu z ruky, cirka 380 km.“

„Ach so! Tak to musíme vyřešit jinak. Řekněte mi, prosím, jak je asi vaše paní vysoká a kolik váží?“ Podíval jsem se na ni pozorně a požádal ji, aby si stoupla vedle mne: „Možná, že je asi o jeden centimetr menší než vy, ale je právě tak štíhlá a krásná jako vy, až na to... éé-hmm, no – to je jedno.“

„Co myslíte? Až na co?“, probudil jsem asi její zvědavost.

„Já se vás nechci nijak dotknout, madam, ale čistě opticky bych odhadoval, že moje žena má větší poprsí“, řekl jsem hlasem jako bych se omlouval.

„Tak tohle je zrovna u té blůzy dost rozhodující. Víte co, já si teď obléknu tu osmatřicítku, to je moje číslo a uvidíte jestli by to stačilo i pro vaši paní.“ A tak se mi ta ochotná paní věnovala aspoň půl hodiny, ještě že nechodily žádné zákaznice, a předvedla se mi v obou blůzách. Já jsem si samozřejmě netroufl zkoušet velikost hmatem, ale došel jsem aspoň k přesvědčení, že pro jistotu vezmu tu větší.

Pak jsem ale dostal geniální nápad: „Vážená dámo, já už vím jak to udělám. Zavolám manželce, aby za mnou přijela do lázní příští sobotu. Pojedeme sem jako na výlet a tady, jako mir-nix, nebo dir-nix, ji překvapím a koupím jí tuto dvaačtyřicítku. Kdyby jí ale náhodou byla moc velká, tak si ji může hned vyměnit za tu menší. Proto potřebuji, abyste nám do té soboty rezervovala obě. Abyste na tom ale neprodělala, zaplatím vám těch 400 marek hned a budete mít jistotu.“ Madam byla nadšená, jak jsme se krásně dohodli a ihned mi vyplnila stvrzenku. 

 A pak už to frčelo dle mého super plánu, manželka přijela za mnou v pátek do lázní Lippstadt a pak jsme společně v sobotu odjeli do lázní Bad Oeynhausen, kde jsem ji provedl po Kurparku a jakoby náhodou jsme prošli kolem obchodu s blůzičkami a za výlohou jsem jí ukázal tu figurínu s fialovou blůzičkou a zcela ležérně nadhodil: "Co bys tomu řekla Jituš, koupit si tuto blůzku, líbila by se ti?"  Milá Jituš se ale zhrozila a nechtěla do  tohoto  krámku vůbec ani vstoupit!!!

Tvrdila, že tam bude všechno strašně moc předražené: „Podívej se, Miri, vždyť tohle je model Rodier!“ Řekl jsem jí: „Jituš, čert vem Rodiera, my přece nemusíme vůbec nic kupovat, jen se podíváme, co si asi zdejší snobové kupujou.“ Žena si nakonec dala říct, jenže ta sličná prodavačka to nechtěně prošvihla, zapomněla, že to mělo být překvapení a hned jak jsme tam vstoupili dovnitř, spustila: „Dobrý den přeji, Herr Toms, tak tady je ta blůza pro vaši paní.“ Musel jsem tedy s pravdou ven a manželka už nemohla nic dělat, blůza byla zaplacená. Mimochodem, vzala si tu větší a měla ji skutečně na Brigitině svatbě a všem se úžasně libila, tedy nejen ta krásná blůzička, ale hlavně i moje půvabná paní Jitka...!

             (Gershwin: The man i love)

Mluví se mnou jen ze spaní...

Je to už dost dávno, co jsem náhodně potkal na Národní třídě svého starého kámoše Honzu Švejnohu. Tento mne okamžitě zasypal palbou otázek: „Jak se ti daří, ty starý brachu? Jak je to dlouho, co už jsme se neviděli? Máš chvilku času? Pojď, popovídáme si třeba někde u kafe."
Nakonec jsme zapadli do vinárny na číšku bílého vína, abychom si zrekapitulovali, co všecko se událo za ty roky od jeho rozvodu, kdy jsme spolu zapíjeli jeho šťastný návrat do svobody.
Švejnoha, mnou zvaný Švejruka, byl mírný člověk, pro tento svět až příliš dobrý, ale měl smůlu: vždycky byl na té špatné straně. Za války se mu dostalo "Kainova znamení" již v okamžiku jeho narození. Jeho otec byl Žid. Po válce se znelíbil kádrově, neboť matka byla z německé buržoazní rodiny a když se v osmdesátých letech oženil s jistou sexbombou Dagmarou, podváděla ho tato se vším co mělo kalhoty. Trvalo mu to pár let, než na to přišel až pak se konečně i šťastně rozvedl.

Mezitím co jsme se neviděli se znovu oženil, tentokrát prý však šťastně. Jen jedna maličkost mu trošku vadila, že prý jeho žena Doris je moc málomluvná. "To buď rád, můj kolega v práci si zoufá, že jeho žena je moc ubreptaná a on se vůbec nedostane ke slovu!"  Honza mi ovšem oponoval: "Podívej, Míro, já se moc snažím vyprávět ženě zajímavosti a taky vtipy a ona furt mlčí a mluví se mnou vlastně jen ze spaní!"   
Vycítil jsem, že se mi Jan potřebuje s něčím svěřit, a tak jsem nasadil kamarádsky chápavý výraz a čekal s čím vyrukuje. Přítel Švejruka se zhluboka nadechl a spustil svoji zpověď, ve které jsem ho ani jedním slůvkem nepřerušil.

»Již cirka za měsíc po svatbě jsem ke svému překvapení zjistil, že moje ženuška Doriska trpí občasným mluvením ze spaní. Zprvu jsem to zas nebral nijak tragicky, ba naopak, připadalo mi to docela milé poslouchat ženu, kterak blábolí různé nesmysly... Když se to však začalo opakovat stále častěji, stal jsem se nevrlým, a ač nerad, musel jsem ji budit. To ona nesnášela, že prý jí ničím nervy přetrháváním spánku. Já nato, že nesnáším, když se mnou mluví jen ve spaní...

Časem jsem přišel na to, že je mnohem více diplomatičtější namísto buzení, navázat s ní uklidňující rozhovor v rámci jejího snu. Zjistil jsem, že se jí občas zřejmě zdává o škole, když odříkávala ku příkladu nabiflovanou stupnici tvrdosti minerálů. Když pak jednou spustila: „Těleso ponořené do kapaliny je nadlehčováno silou, jež se rovná“, vstoupil jsem do jejího snu v roli kantora a řekl jsem tiše: „Dobře, Dorisko, je vidět, že ses učila, píši ti jedničku!“ To zapůsobilo jako balzám, žena zmlkla a pro zbytek noci byl klid. Nic netušící choť byla ráda, že ji nebudím a já jsem se mohl v pohodě vyspat.

Tato metoda se však nedala aplikovat v případech, kdy žena z ničeho nic začala do nočního ticha křičet tuřím hlasem: „Pomóóóc!!!“, jako když ji na vidličky berou. Bylo to velice těžké zůstat klidným trpělivým manželem a nepokusit se o zardoušení ženy třeba polštářem. Musím přiznat, že mně někdy v hloubi duše i taková věc napadla. Pak jsem ale objevil relativně neškodný lék na její noční můry, totiž pokropit ji obličej vodou, kterou jsem měl za tím účelem vždy připravenou na nočním stolku. Bohužel však byla její vynalézavost nočních chmůr nepřeberná. Pod heslem "nejlepší obrana je útok",začala mne budit lomcováním jako zupák na vojně při nočním poplachu: "Ty, Honzo, honem vstávej, zapomněli jsme venku před domem ty nový křesla!“

Chtělo se mi zařvat: „Žádný křesla jsme, sakra cífix nekupovali a tedy nemůžou bejt před domem!“ Namísto toho jsem však reagoval zcela shovívavě: „Ano, drahá, donesu je okamžitě.“ Pak jsem se otočil na bok, hodlaje pokračovat ve spánku, jenže snící žena se jen tak nedala oblafnout. Naštvaně vstala se slovy: „Vidím, že musím všechno udělat sama!“ a odkráčela směrem do předsíně. Byl jsem zvědav zdali dojde až na mráz před dům, a snad jsem si to i přál, ale vrátila se ode dveří do postele a spala klidně dál... Ráno o ničem nevěděla.

Za dva týdny mě budila chvějícím se, vzrušeným hlasem: „Karle, proboha vzbuď se! Vstávej pucku, zaspali jsme!“ Mírně, jako vždycky jsem odpověděl: „To nevadí, zlato, pojedeme až pozdějším vlakem.“ Bylo mi trochu divné, že mi řekla "pucku" a "Karle", když v celé naší rodině je jen prastrýc jménem Karel, ale logika snů je, jak známo, absolutně nevyzpytatelná. Hned příští noci, se její můra opakovala, tentokrát však v maličko obměněné formě, zato však s větší razancí:
„Hoří, Jene, honem vstaň, hořííí!“

Skřípaje zuby jsem reagoval opět jako vždy dobrácky: „Ano, Doris, jdu to hned hasit, jen co najdu kýbl!“ Zůstal jsem však klidně ležet. Tu se žena vymrštila z postele a skočila k oknu: „Nedělej ze mne blbce, když vidím, že hóříí!“  a zlostně otevřela okno.
Lekl jsem se, aby nechtěla vylézt ven na římsu jako náměsíčník, tak jsem rychle vstal, abych ji zadržel. Odstrčil jsem ji od okna: „Cífix, už máš zas ty svý fantasmagorie!“ 

Vtom jsem ale zahlédl létající jiskry a ucítil pach škvařící se gumy. Skutečně, před domem hořel zde zaparkovaný auťák a naše auto stálo jen asi metr za ním! Seběhl jsem ihned rychle jenom tak v pyžamu dolů, vskočil do auta a odjel o kus dál. Od kolem zevlujících čumilů jsem se dozvěděl, že hořící je bourák nějaké servírky, které se prý chtěl někdo za něco pomstít. Oddychl jsem si a vrátil se domů a byl rád, že to takhle dopadlo."

Na tomto místě se Honza odmlčel, pateticky zvedl prst a dodal: „Z toho jsem si, kamaráde, udělal pro sebe jeden důležitý závěr. Jen díky mé ženě jsem zachránil naše auto za těžce ušetřené prachy. Omluvil jsem se a bylo mi jí líto, že jsem byl na ni hrubý, když mne budila, a já ji chudinku podezíral, že se jí zas jenom něco zdá..." 

Když jsme se s Janem loučili, řekl jsem mu: „Pozdravuj svou krásnou ženu Doris i když mne nezná. Ty se pak snaž do příští naší schůzky, za domácí cvičení, se naučit rozlišovat skutečnosti od snů  –  jen ten "pucek Karel" se mi moc nelíbí...“

Později jsem dostal od Honzy tento dopis:

Ahoj kámoši! Víš, měl jsem na Tebe tak trochu zlost, že jsi mně tou poznámkou o Karlovi nasadil brouka do hlavy. Uvědomil jsem si, že Doris v poslední době dělá dosti často přesčasy, a navíc, že její šéf se jmenuje Burda Karel! Abych už v zárodku zadusil zhoubný nádor žárlivosti, zajel jsem si ihned příštího dne, a v pracovní době, pod nějakou banální záminkou neohlášeně za manželkou do její kanceláře. Staropanenská sekretářka s kyselým úsměvem mi oznámila, že moje paní má přece náhradní volno za přesčasy a pan náměstek Burda, že má dovolenou. Pokud je jí něco známo, vezla mu prý moje paní jakési důležité podklady – na chatu...

Zdraví Tě Honza Švejruka...
PS: Je to pro mně peklo, taková strašná nejistota!!!

UNRRA po třiceti letech

Jednou v březnu  jsem jel na týden na hory s náhodně sestavenou skupinou šesti lidí, kterou si zorganizoval můj kamarád Vilda tak, aby to šlo do páru: tři muži a tři ženy. Až do odjezdu jsem nevěděl, kdo mimo mne a Vildy jede a až teprve v autobuse jsem se s nimi seznámil. Vilda mi pouze naznačil, kterou z oněch tří žen by si jako chtěl rezervovat pro sebe a sice brunetu Gábinu, ta byla na první pohled z nich nejhezčí. Dále mě informoval, že Roman chodí s tou blonďatou Radkou, takže na mne vybyla ta rusovlasá Adéla. Řekl jsem mu, že mi to je celkem jedno, protože já jezdím na hory kvůli lyžování, ne kvůli ňákejm pofidérním babám.

Ubytování tam proběhlo bez problémů, ta děvčata měla třílůžkový pokoj hned vedle nás a večeři jsme se rozhodli udělat společnou na našem pokoji, který byl mnohem větší a byl tam i velký stůl a židle. Řekli jsme si, že dáme dohromady všechno jídlo co máme sebou a uděláme z toho obložené chlebíčky. Bylo to 6. března, na můj svátek Miroslava a já se úmyslně o tom nezmínil a myslel si, že si toho nikdo nevšimne.
To jsem se ovšem spletl, protože ten Vilda to nezapomněl a řekl to tajně ostatním a pak mě večer všichni překvapili hromadnou gratulací. Sešly se tak dvě lahvice vína a malá slivovička. Zlatým hřebem večera však byl dárek od Vildy, když vybalil ze svého ruksaku americkou konzervu UNRRA a řekl patetickým hlasem: „Můj nejlepší kamaráde, zde přijmi tuto americkou konzervu, nechtěl jsem ji nikdy otevřít a 30 let jsem to odkládal na velkou příležitost a ta nastala dnes!“ Poděkoval jsem mu s tím, že si ji doma uložím do tresoru a budu ji střežit jak oko v hlavě pro budoucí generace...!

 

Načež mě oslovila rusalka Adéla a dala mi malou knížečku od Miroslava Horníčka „Dobře utajené housle“ se slovy: „On má dnes taky svátek a tak si myslím, že je to stylové. Vzhledem k tomu, že se dárky mají dávat od srdce, tak bych ti chtěla dát zde tuhle moji zamilovanou knížku, kterou jsem si naštěstí vzala už z domova s sebou a o tvém dnešním svátku jsem já vůbec nevěděla. K tomu bych ti navíc, pokud o to stojíš, přidala pusu. Při tom polibku jsem ucítil její levandulový parfém a najednou jsem zjistil, že tato dívka je vlastně půvabná a že jí to jednak sluší, ale též i nádherně myslí.

A potom se jedlo, pilo, hodovalo a já jsem si teprve teď všiml, že Adélka svým šarmem převyšuje Gábinu i Radku, které vedle ní působily jako duté kokodačky. Alkohol brzy všem rozvázal jazyk a já vzal kytaru a začal hrát a zpívat. Sám jsem skoro nic nepil a aby se neřeklo, tak jsem pití víceméně předstíral, neměl jsem na to vůbec chuť, byl jsem ze všeho tak nějak na měkko...

Zatímco ty dva páry začaly při mém hraní tančit, požádal jsem lichou Adélku, aby si ke mně přisedla blíž, abych cítil tu její vůni levandulovou. Sedla si těsně vedle mne, zpívala se mnou čistý dvojhlas a bylo nám docela fajn. Přeskočila mezi námi takzvaně jiskra sympatií i sentimentu.

Protože jsme si chtěli také zatancovat, vyměnili jsme potom živou hudbu za rádio. Adélka mi při tanci tiše řekla: „Víš, Mirku, já jsem ráda, že ses mne ujal, připadala jsem si tady trochu jako Popelka, víš taková jako navíc.“

„Prosím tě Adélko, co to říkáš“, divil jsem se, „jaká Popelka? Vždyť jsi tak nádherně půvabná a voňavá a věř mi , že já mám vynikající vkus!“

„Když já vidím, že Gábina i Radka jsou daleko hezčí než já. Já mám zrzavé vlasy, už ve škole mi říkali „rajská omáčka“, mám pihy na obličeji, prý jako kdybych se opalovala přes cedník a mimo to mám menší prsa než ty dvě.“

„To je absolutní nesmysl, podívej Gábina má sice krásné oči a černé řasy, ale co ty ruce s okousanými nehty? To je hnus! Nebo Radka, ta má prsa, že by s nimi mohla mlátit poledne, a to si myslíš že je krása? Méně někdy znamená více! Ty máš krásné vlasy jako Rusalka a když si je takhle rozpustíš, jsi neodolatelná! A ty puntíčky na nose ti úžasně sluší, tvé plné rty, bílé zuby, hebká pleť a krásně pěstěné ruce, co chceš víc? Ty přece nemůžeš mít takové problémy a k tomu navíc, ty jsi také oproti nim mnohem inteligentnější! Vidím tě, právě před svým duchovním zrakem, jak si to kráčíš, celá v bílém, levandulovým polem s kytičkou v ruce...“

„Jsi milý, že mne takhle zbavuješ mých komplexů, příště až půjdu s Arturem na procházku, všechno mu to vypovím, aby to věděl, jak jsem krásná“, řekla s ironickým úsměvem.

„Copak ten tvůj Artur ti nikdy neřekl, že jsi krásná lady a inteligentní a půvabná?“

Adéla se rozesmála: „Ne, on nemluví - víš, ten Artur je totiž pes!“

Vtom již značně ovíněný Vilda vypnul rádio a chtěl ode mne, abych tu konzervu od něj ihned otevřel: „Čoveče, votevři tu UNRRU, já jsem moc zvědavej jak to vypadá vevnitř!“ Snažil jsem se mu vysvětlit: „Koukni se, Vildo, tady stojí „Pineapple fruit salad“ čili ananasový kompot, ten přece musí být po třiceti letech, zcela zákonitě a při vší úctě ke značce UNRRA, nepoživatelný. Ale pokud se konzerva neotevře, představuje nostalgicky cennou relikvii.“ Přesto však všichni byli zvědaví a dožadovali se, abych ji otevřel. Jen Adélka byla na mé straně: „Lidi, to  je  skutečně  nesmysl otvírat,  žádná  konzerva  na světě  přece  nevydrží  30 let

 nezkažená!“

Začaly se uzavírat sázky, co je uvnitř a já jsem viděl, že tu UNRRU nezachráním. Nakonec, když se začaly ozývat hlasy, že jsem hamoun, který to chce jen pro sebe, jsem kapituloval a onu Pandořinu skříňku otevřel. Byl v ní rosolovitý hnus, který byl naprosto zkyslý. Jenom Vilda, snad aby ukázal jak kvalitní dárek mi dal, prohlásil, že ten ananas je ještě úplně v pořádku, potřebuje jen přisladit a na důkaz svých slov, celý obsah konzervy snědl sám...

Skončilo to přesně tak, jak jsem očekával. Vildovi se udělalo špatně, zezelenal, dostal průjem a začal zvracet. Teprve druhý den večer, když už mu bylo lépe mi řekl zkroušeně: „Míro, tys měl bohužel pravdu, ta konzerva byla už přece jen ňáká trochu zkažená...“

Bez ohledu na tuhle nepříjemnost se výlet celkově skvěle vydařil a s levandulovou Adélkou jsme pak byli na horách ještě vícekrát, jenže uplně sami...

https://youtu.be/SJCKjNLthLA