S americkou vlajkou na klopě!

Moje šílená drzost: Po druhé světové válce si dát na klopu US-Americkou spojeneckou vlajku! Netušil jsem tehdy, že jako rudý šátek vydráždí býka, stejně tak do ruda rozdráždí vola, vlajka našeho spojence Ameriky... Proč?

Toto jsem pochopil v roce 1949, tedy asi rok po komunistickém puči v únoru 1948, kdy mi šlo na šestnáctý rok...

Od konce války jsem stále potkával všude na ulicích i v tramvaji lidi s ruskou vlajkou na klopě a říkal jsem si, že ti Američané nás přece taky osvobodili, tak já budu zase nosit americkou vlajku na klopě, nehledě na to, že se mi ta americká mnohem víc líbí než ta ruská z rudé látky na trenýrky. Kde ji ale vzít? Všude, ve všech obchodech s odznaky měli jenom české a ruské vlajčičky, takže jsem byl nucen koupit si tu českou, ale ne na kovovém podkladu, nýbrž namalovanou na bílém plastu. Doma jsem pak  tu barvu odbrousil a na vzniklý bílý obdélníček jsem hustými vodovkami namaloval tu USA-vlajku sám! Byla to práce nimravá, ale jelikož mě od dětství malování bavilo, povedlo se mi to!

Aby se to určitě nedalo smýt, jako vodovka, natřel jsem celý tento odznáček průhledným nitrolakem a připevnil jsem si ho hrdě na klopu. Tenkrát jsem stále nosil to jediné sako a kravatu a ten upevňovací ohebný špendlík jsem na spodní straně klopy ohnul nahoru tak, aby odznáček nešel vytáhnout nebo ukrást. Pár dní jsem s tím tak docela spokojeně chodil do školy (gymnasium v Truhlářské) i všude po Praze, ale nic zvláštního se nedělo - až jednoho krásného dne se stalo nečekané překvapení: 

Chodil jsem z té naší školy okolo nádraží Masa-rykova, odtud jsem zamířil k Jindřišské věži.  

V Dlážděné ulici se přede mnou zarazil nějaký komunista, už od vzhledu blbec a začal na mne řvát: "Co to máš na klopě a proč s tím takhle drze a nepřátelsky a sprostě  provokuješ?"

"To je Váš omyl, pane, já nosím vlajku našich osvoboditelů Američanů a to není žádná provokace! Tak jako, že není provokace nosit vlajky ruské!" Chlap zrudnul jako ředkvička a chtěl mi ihned odznak vytrhnout, jenže ono to nešlo. Teprve až po asi pěti marných škubech přišel na ten ohnutý špendlík, narovnal si ho,  odznak mi sprostě vytáhl z klopy a načež ho s odporem vhodil do nejbližšího kanálu a zhnuseně si odplivl...

Moje piplavá práce  s namalováním odznáčku byla sice v čudu, ale mé ujištění, že tuto stranu nikdy volit nebudu, jsem dodržel dodnes...! (tak tomu je už 74 let!)

 Jeho nenávistí zakrnělému mozku se zřejmě ulevilo, ještě jednou mi zahrozil pěstí a pak šťasten ve své přiblblosti, spokojeně, odcházel. A takoví fanatici (tedy nikoliv všichni, jenom někteří), nám vládnou ještě dnes, aniž by byli kdy nějak potrestáni. Smířili jsme se s tím, ovšem já osobně, nechápu jejich voliče, jestli těm to aspoň trochu, po tolika letech, dochází...?

https://youtu.be/mnQFxlmphTw

Obdivovatel ženských nohou...

Můj dávný kamarád Vojta byl náruživý a přímo super-posedlý obdivovatel krásy žen a hlavně jejich nohou. Vedli jsme spolu na toto téma občas dost dlouhé odbornické diskuze, protože jeho a mé názory se diametrálně lišily. Já jsem byl vždy pro hodnotit krásu ženy hlavně podle rukou, rtů a poprsí. On jen a jenom podle nohou, všechno ostatní bylo irelevantní, čili pro něj zcela a naprosto nic neříkající... 

Jednou jsme se opět spolu bavili na téma krásy žen a já jsem mu řekl: „Vojto, když už kvůli tobě záměrně pomíjím charakter ženy a její inteligenci, co jsi označil za podružnost, tak já tvrdím, že žena, čistě fyzicky viděno, je všestranně ladná a má mnoho krás. Fakt, že já osobně zbožňuji pěstěné ruce, plné rty a středně bujné poprsí, neznamená, že třeba křivka ramen, boků nebo lýtek mi nic neříká. Moje krédo proto zní, žena je všeobecně řečeno krásné stvoření...
"Ale je zajímavý", řekl mi nato, "že ta tvoje Eva má pekelně krásný haxny! To je pro tebe přeci škoda..!" Musel jsem mu odporovat: "Já přece netvrdím, že se mi Eviny nohy nelíbí, ovšem vidím i všechny jiné krásy, ty jsi jen takovej stereotypní haxnař!"

„Podívej, Miki, ty seš prostě moc mladej, ty tomu ale vůbec nehovíš“, odporoval mi Vojta, „já hodnotím jenom to, co dělá ženu sexy a to všecko se dá vyčíst z jejích nohou. Když začnu dole u šlapek, ty musí být krásně pěstěné bez kuřích ok, otlaků a tvrdé kůže s prstíčky a nehýtky jak ze škatulky, kotníčky musí být nádherně štíhlé a lýtka mají být tvarově ladná a stále sametově hladká. Její kolínka nesmí být ani kostnatá ani moc buclatá, nýbrž lákavě oblá a sošná, stehna pěkně pevná bez pomerančové kůry a podkožního tuku. To jsou má kriteria celkového „sex-apealu“ ženy, to ostatní vcelku nehraje roli! To je jen vějička pro spletení hlav tupých chlapů!“
„Hmm, tak já jsem tupec, ale co se stane, když bude mít žena tvých snů sice veškerá kriteria tvých představ, jenže ty nožičky budou zavánět nelibým odérem?“
„Tak zaprvé pěstěné nohy nesmrdí, ale i kdyby, tak to beru jako sexy aroma.“

S tím Vojtou jsem se od jisté doby doslovně  obával chodit mezi lidi. On býval často ve svém obdivování nožním naprosto v transu, takže když si k našemu stolu jednou přisedl jakýsi manželský pár, nechal milý Vojta úmyslně spadnout lžíčku pod stůl, jen aby se mohl sehnout a podívat se té ženě na nohy. Protože se mu, k mé hrůze, její nohy zřejmě zalíbily, začal ji pod rouškou ubrusu hladit kolena. Z jeho sveřepě strnulého obličeje a nepřítomného výrazu v očích jsem ihned pochopil co se děje. Chtěl jsem se zvednout a někam odejít dřív než dojde ke skandálu, ale výraz oné ženy mne uklidnil. Přivřela pouze oči a zhluboka se nadechla a po chvíli řekla svému muži: „Mohl bys mi něco obstarat k pití, Kájo?“

Zvedl jsem se ze židle současně s jejím manželem ale zahnul vlevo na záchod.  Za chvíli tam za mnou přiběhl Vojta a hlásil mi hrdě výsledek: „Miki, OK, klaplo to, zejtra máme rande!" 

 Pak jsme se 30 let neviděli, já byl v emigraci a když jsem se po návratu začal po něm shánět. Jeho manželka  mi řekla,  že Vojta  je  v nějaké

psychiatrické léčebně. Pak o dva roky později jsem ji opět zavolal, protože jsem věděl, že se Vojtovi už blíží jeho osmdesáté narozeniny a dozvěděl jsem se, že je už sice zpátky z Bohnic, ale leží ještě na doléčení v krčské nemocnici.  Koupil jsem mu kytičku a  Jägermeistra a na datum přesně, na jeho narozeniny jsem ho šel navštívit. Poznal mne ihned, byl veselý a vypadal velmi dobře. Sedli jsme si spolu na lavici na chodbě a povídali si o všem možném, co jsme prožili. Na moji otázku, kdy půjde domů, mi řekl: „Nó, to se eště přesně neví, ale bohužel asi už brzo...“

„Jak to bohužel?“, zeptal jsem se překvapeně, „ty se snad domů vůbec netěšíš?“
„Miki, doma to bude votrava, ale tady ty sestřičky nosej úžasně krátký pláště a když se při stlaní postelí vohnou, nebo když se převlíkaj na sesterským pokoji a já tam jako omylem vpadnu, tak to mě prostě šíleně fascinuje!“

To bylo naše poslední setkání...

http://www.youtube.com/watch?v=BCXSuY7ZFgM

Problematika parkování

S parkováním jsou u nás skoro vždycky spojeny mnohé nepříjemnosti. Třeba v takové Ženevě se daří mít ulice vyprázdněné od aut, asi tak jak to bývalo i u nás za první republiky. Nemůžeme to aspoň okopírovat, když si nevíme rady?
Každé přijíždějící auto je přímo z dálnice pomocí svodidel navedeno na městský okruh a ten končí v podzemní garáži. Jak jednoduché! Mimo to je potřeba stavět nová sídliště tak, aby ke každému bytu byla povinná soukromá garáž či parkoviště. Znamená to že se politici nebudou stále jenom radovat z miliónů nově vyrobených škodovek, ale budou vědět, že je potřeba pro tato auta stavět nové garáže, P+R parkoviště a parkingy tak, aby auty ucpané ulice města nezpůsobovaly nevyhnutelné infarkty.

Když jsme se v Německu přistěhovali do nového sídliště, museli jsme si povinně zároveň s bytem najmout buď garáž, nebo číslované venkovní parkoviště. Jako lepší možnost jsem viděl ta venkovní parkoviště, protože byla přímo před vchodem do domu, auta se tam nekradla ani nevylupovala a navíc cena byla poloviční než nájem garáže.
Jenže tak jako já uvažovali i mnozí jiní, což způsobilo, že volných garáží tam byl nadbytek, zato parkovacích míst nedostatek. Musel jsem tedy nejprve najmout garáž, ale už za měsíc jsem zjistil, že na našem parkovišti před domem je stále jedno parkovací místo volné a tak jsem začal pátrat komu patří. V kanceláři správy domů mi vyhledali jméno nájemce, byla jím jakási Ingrid Hofmann. Když jsem se na ni asi na pátý pokus dovolal, řekla mi, že to parkoviště vůbec nepoužívá, protože bydlí o blok domů dále a jelikož je stále někde ve světě a když je výjimečně doma, tak parkuje na ulici. Dohodli jsme se, že to její parkoviště budu používat já a ten její poplatek jí budu měsíčně pomocí trvalého příkazu vyrovnávat na její konto.

Teprve za dva roky se celá věc zkomplikovala. Na mém parkovišti se najednou někdo usadil se svým autem a já byl nucen parkovat na ulici. Po třech dnech mě to naštvalo a postavil jsem se za něj tak těsně, aby nemohl vyjet. Za sklem v mém autě jsem nechal lísteček se jménem a číslem domu a dveří mého bytu. Ještě tentýž večer na mne zvonil rozčílený pán s dotazem jak to, že mu svým autem bráním v odjezdu, což je totiž oprávněně pokutovatelný přestupek.
Odpověděl jsem mu stejně důrazně: „Pane, vy už třetí den okupujete mé placené parkoviště, právo se rozčilovat mám tedy jednoznačně já!“

„To je omyl, pane, tohleto parkoviště je už dva měsíce volné a proto ho používám. Já jsem totiž tady zaměstnán u správy domů a z naší evidence vím, kde je co volné a kde tedy mohu parkovat, při své práci na údržbě domů a okolí." 

„Tak to vám nevěřím, pane“, protestoval jsem, „zde toto parkoviště je sice psáno na jméno Frau Ingrid Hofmann, ale já jsem jej od ní už před dvěma roky převzal a platím ten měsíční poplatek převodem přímo na její konto.“
„Tak to máte smůlu, Frau Hofmann se už před dvěma měsíci odtud odstěhovala.“
„No, to je sprosté, že mi nic neřekla, dáte mi spojení na tu bábu?“ řekl jsem naštvaně.
„Ano, máme její novou adresu i telefon, ovšem žádná bába to není, je to krásná a milá stevardka.“

Takže blbec jsem byl já, ale dlužno ještě podotknouti, že když jsem ji zavolal a řekl jí co se stalo, moc se mi omlouvala, že mi to zapomněla oznámit a dokonce přijela za mnou domů a prosila, abych se nezlobil, což bych, při jejím exkluzivním vzhledu, stejně nedokázal. A protože jsem galantně nechtěl od ní vzít peníze nazpět, pozvala mne na večeři, což jsem pochopitelně neodmítl. To je důkaz, že s parkováním mohou být občas spojeny i příjemnosti...

A když letuška - tak hudba "Skyliner"...

http://www.youtube.com/watch?v=_z-GLJ5asbo

Nedělní NIC-NEDĚLÁNÍ

Já jsem takový člověk jak se říká poměrně pohodový a dokud jsem ještě nebyl v penzi, tak jsem se rád coural v neděli jen tak bez cíle mimo jiné, třeba v městě Wiesbadenu, který je vcelku poměrně podobný naší Praze. Tu a tam jsem se zastavil u něčeho, něco si prohlížel, tu zase něco malého sezobl či vypil, tam jsem třeba dlouze okukoval stavební slohy budov, aniž bych je dovedl odborně nějak pojmenovat, ale hlavním důvodem bylo to  uvědomění  si své  pohodovosti a lenosti. V penzi potom, jsem se zaměřil více na psaní a malování, které mě baví, světe zboř se, dodnes!

Když mi manželka slíbila, že nebude nic nakupovat, tak se couralo ve dvou společně. Není důležité kde, ale musí to být mimo Česko. Hned vysvětlím proč. U nás všude, ale hlavně asi v Praze, leží nad velkými městy jako smog, stresová nervozní nálada. Lidičky zde chodí jakoby s klapkami na očích, jsou apriorně podráždění a stačí malá nepatrná jiskérka a explodují. Nakupovat se už nechodí do rozmanitých trhů, ale jezdí se do naprosto neútulných hypermarketů. Tam se nahází kvanta potravin do vozíků, pak rychle do auta a na plný plyn zase hurá domů. Courání po městě se provozuje jen organizovaně za prachy s průvodcem a se zahraničními turisty.

 Jezdíme se proto takhle flinkat do různých evropských měst, abychom nasáli tu zvláštní atmosféru toho kterého místa, včetně poznávání tamních lidí a jejich zvyklostí. Nefungujeme tam jako turisté shánějící suvenýry, ale prostě takoví nicnedělači. Nejčastěji ovšem jezdíme do malého městečka Weidenu v Bavorsku, hlavně proto, že je to nejblíže, pouhých dvě stě kilometrů. Lidé se zde na sebe nemračí, ale usmívají se, auta jezdí pomalu a potichu  a kolem vás všude vládne jakýsi duch zvláštního nedělního klidu a naprosté spokojenosti.

Třeba v kavárně, kam jsme si zašli, sedělo u stolu šest dříve narozených dam a vesele si štěbetaly u kafíčka s dortíkem. Nedalo mi to a oslovil jsem je, mohu-li si je vyfotit. Byly samozřejmě ihned pro a ta uprostřed mi vysvětlila, že to jsou všechno bývalé spolužačky ještě ze školy ročník 1929 (!). Takhle se tu scházejí každý první čtvrtek v měsíci. Všiml jsem si, že jsou pečlivě pěstěné, dokonce i nehýtky na nohou v letních sandálech byly nalakované. Řekl jsem jim, že tohle jsem u nás ještě nezažil. Pražandy se nedovedou takhle bezstarostně bavit, namají na nic takového čas ani náladu.

Manželka, tak jako snad všechny ženy, to tak docela bez nakupování nevydrží dlouho a já zas, jako asi většina mužů, to považuji jen za nutné zlo, takže jsme toto dilema vyřešili následujícně. Když si žena najednou vzpomene, že si chce něco koupit, třeba blůzu, ona ovšem tomu říká halenku, protože je z Moravy, tak se před oním obchodním domem rozdělíme. Já se jdu zatím cournout někam jinam a ona se šťastně hrabe v halenkách. Počkám úmyslně déle a po cirka půl hodině ji najdu stále ještě nerozhodnutou nad hromadou halenek. Snaživá prodavačka ženu ujišťuje, že jí to sluší ve všech dobře a když se objevím na scéně, divím se: „Máš snad nějaký problém, že sis ještě nic nevybrala?“

„Víš, ono je to tak, tahleta je moc příjemná na nošení, ale tahle je zase příjemnější cenově!“
„Hm, tak si vem tu příjemnou na nošení!“, řeknu moudře.
„Nojo, ale ta je opravdu moc drahá, ne, to nemohu...“
„Jakýpak copak, nerozmejšlej se jako kdybys kupovala vilu v Jevanech, vezmi si tuhle a je to, že mám pravdu, paní prodavačko!“
Prodavačka samozřejmě horlivě přitakává, je na mé straně a jmenuje několik předností této volby.
„Tak vidíš“, triumfuji a rozhoduji tak, jak si to vlastně žena tajně přála. Po krátkém váhání se nechá přemluvit a prodavačka se nahlas podivuje: „Tedy to se mi tu ještě zatím nestalo, normálně je to tak, že manžel přemlouvá ženu, aby si koupila to, co je levnější!“

Když se takhle courám po městě sám, nemám vůbec  pražádné problémy s nakupováním ovšem pozor, výjimkou je čas předvánoční. To musím sám sebe dokopat k prolézání různých obchodních domů, při čemž trpím, protože vím, že jsem se tak připojil k onomu stádu konzumních idiotů, kteří s vytřeštěným zrakem a vystresovaným duchem se hekticky prodírají davem u pultů a regálů se zbožím. Proto tuto nenáviděnou činnost odsouvám ze dne na den a jak jsem zjistil, nakupuji vánoční dárky nejčastěji až když už není vyhnutí, tedy 23. prosince.

A zde má favoritní píseň: 

NA SLUNNÉ STRANĚ ULICE

ŽENEVA - nemá auta v ulicích

Když jsme přijeli s kamarádkou Reginou do Ženevy, je to už poměrně dost dávno, někdy v osmdesátých letech minulého století, bylo tam opravdu na co koukat a čemu se divit, tedy nejenom onomu sto metrů vysokému vodotrysku v jezeře, či vesměs krásné architektuře výstavných budov, ale hlavně tím, čím se toto město liší od všech jiných, která jsem v Evropě i u nás navštívil. Zde totiž nejsou jako snad všude ulice ucpané projíždějícími auty, marně hledajícími volný plácek mezi těmi šťastnějšími, zaparkovanými podél všech chodníků. Jak to, že se jenom ti chytří Švýcaři dokázali poprat s celosvětovým trendem moderní doby, to jest s její nadprodukcí automobilů? Rozhodně ne tak, jako u nás komunisté v socializmu, omezením výroby aut na minimum a přidělováním těchto výrobků pomocí odběrních poukazů s čekacími lhůtami několika let a dodnes si s tímto fenoménem nevíme rady. Naši politikové se jen chlubí tím, kolik miliónů aut jsme zase vyrobili.
Švýcaři tento problém vyřešili po svém a mnohem elegantněji. Ulice Ženevy nejsou ověnčeny zaparkovanými auty a v hlavních trasách se pohybují mimo chodců, jen tu a tam až neuvěřitelně tiché,  diskrétní tramvaje. To, co mě na Švýcarsku už 40 let fascinuje, nejsou referenda, ale smysl jejich občanů pro příjemný život nejen v přírodě ale i ve městech. A jak to dělají?

Okamžitě už od příjezdové dálnice je každý automobil šipkami i svodidly směrován jen do centra města a tam potom chytře, bez jakékoliv možnosti uhnutí je přinucen vjet do podzemí, do jedenáctipatrového garážového domu. Tam je dostatek parkovišť a marné hledání místa na zbavení se auta nahoře v městě definitivně odpadá. Úplně všechno se tu děje bez živé obsluhy, všude jsou rychlovýtahy, automaty na rozměňování peněz a na výdej parkovacích tiketů, jakož i světelné info, ve kterém patře je kolik volných míst. Podle mne je to prostě parkování non-plus-ultra...

To všechno je blbuvzdorně vykoumané, jenom člověk pochopitelně nesmí, onen tiket ztratit, což se přesně stalo mně.
Když jsme se po celodenním courání Ženevou chtěli navečer vrátit zpět do hotelu, zjistil jsem k mé hrůze, že jsem někde ten tiket od parkingu ztratil. 

„To bude těžký, v celým tom podzemním labyrintu, není živé duše, koho bych se zeptal, co dělat" řekl jsem Regině a zamyslel se hlavou.

„Podívej, tady hned vedle vchodu je pumpa“, řekla mi ta bystrá žena, „čekej tady, já jdu udělat cukrblik na pumpaře a on mi třeba poradí!“

A taky jo, cukrblik zabral, pumpař ji za jeden frank vytiskl nový tiket a bylo to vyřízeno. "Prý se to tam někomu stává skoro každý den, obzvláště pak půvabným dámám", tlumočila mi jeho slova Regina.

https://youtu.be/ZPAmDULCVrU

Operace GB = žlučník v BRD

„Nedá se nic dělat“, řekl jsem si jednoho dne docela vážně a rozhodl se zajít k lékaři. Už asi rok mě občas pobolíval žaludek a u doktora jsem pak musel vypít na ex asi soudek sádry, aby se to prý dalo dokonale zrentgenovat. Výsledek byl roven nule, žádný vřed nalezen nebyl a tudíž jsem vypadal v jeho očích jak simulant, v socializmu práce se štítící...
O rok později mě to znovu chytlo a já vyhledal jiného doktora, následovalo zase pití sádry s nulovým výsledkem, a potom hadička do žaludku na rozbor žaludečních šťáv, také s nulovým výsledkem. Byl jsem dle něj hypochondr a začínal jsem tomu snad už i sám věřit.

Potom přišli „Ivani“ a já emigroval do Německa. Čtyři roky byl poměrný klid v mých útrobách a pak to začalo znovu. Navštívil jsem tedy mně doporučeného internistu a rovnou jsem mu řekl: „Herr Doktor, jste třetí specialista a ti dva před vámi ve mně viděli simulanta a hypochondra, protože je prý můj žaludek absolutně nejzdravější jaký kdy ve své praxi viděli. A přece se točí - a přece mě bolí! Já vím předem, že určitě ani vy zase nic nenajdete, nemohli bychom tu odpornou sádru a hadičku do žaludku vynechat?“ Doktor se zamyslel hlavou, načež řekl pomalu: „Když je to tak, jak říkáte, zkusíme tedy zrentgenovat játra.“

„Panebože, to je blbec“, řekl jsem si, ovšem jenom v duchu, „mě bolí žaludek a on mi prohlíží játra!“ Vstříkl mi do krve jakousi kontrastní kapalinu a začal rentgenovat. Pan doktor byl skutečně kapacita a měl pravdu, našel mi kámen ve žlučníku. Brzy nato jsem dostal koliku a začal žloutnout, čímž započala Operace »GB«, to jest Gallen-Blase, tedy žlučník. Nejprve mě poslal do malé venkovské nemocnice na předoperační vyšetření, kde se pomocí diety čekalo na uklidnění mého, nevím proč a nevím kým, rozdrážděného, žlučníku.

Tato nemocnička byla kdysi založena nějakými hornickými odbory a pacienti zde byli z 99% samí horníci. Dostal jsem se na osmilůžkový pokoj se sedmi „kumply“, jak si horníci mezi sebou říkají a já byl pro ně „štajgr“, to jest titul pro jejich šéfa v dolech, čímž mi dávali najevo, že jsem něco lepšího než oni. Měl jsem najednou moc času a nechtěl jsem se jen tak válet na posteli, a tak jsem si začal připravovat některé podklady do práce. Měl jsem sebou tzv. dumpy, t.j. hexadecimální výtisky z počítačové paměti, na základě kterých jsem korigoval jednotlivé programy. 

Jindy zase jsem toho jednoho s velkým nosem nakreslil jako karikaturu, což se mu tak líbilo, že si to přilepil nad svou postel jako obrázek. Toho si potom všiml ošetřující lékař i sestra Beate a oba si u mně ihned objednali také svoji karikaturu. Doktor se mi kreslil dobře, měl výrazné rysy, brýle a pleš, ale sestra Beate vypadala sama jako karikatura, prostě jak já říkám, Němka když se nepovede. Tudíž jsem musel zvolit obrácenou metodu: z karikatury udělat krasavici, ale tak, aby byla k poznání. Dalo mi to hodně práce, překreslování a gumování, ale nakonec to dopadlo dobře, Beate byla šťastná jak jí to sluší a nechala si to zarámovat.
To samozřejmě vzbudilo obdiv kumplů a ten jeden nejzvědavější chtěl, abych mu řekl, co já vlastně jako jsem? Jestli jsem malíř a zároveň  ten, co ovládá kompůstry, nebo tak něco. Věděl jsem, že mu to nemohu nějak lapidárně vysvětlit a tak jsem to zjednodušil, že dělám určité výpočty do práce. On se podíval na moje lejstra a pak to přetlumočil ostatním kumplům: „Chlapi, představte si, že stajgr umí počítat ne jenom s číslama, ale i s písmenama!“  Moje prestiž rapidně stoupla.

Když se pak můj žlučník uklidnil, byl jsem převezen do essenské Městské kliniky na operaci. Zde to byla jiná třída, byl jsem na dvoulůžkovém pokoji s jedním dědouškem, který skoro neustále spal a obsluhovaly mne dvě krásné sestřičky Eva a Petra. Operace »GB« se povedla, ale zato jsem tam zažil trapas tři dny po operaci. Když mi totiž doktorka oddělala ty všechny hadičky a kapačky a já dostal jako první normální jídlo guláš, musel po něm nutně následovat průjem. Prosil jsem sestru Evu, aby mi dovolila odejít na záchod, že už to zvládnu zcela sám.

Jenže ona mi přinesla takový zvláštní lavor do postele, že prý se ptala paní doktorky a ta řekla, že nesmím ještě vstávat. Takže po skončení mého vyprazdňovacího aktu přišla i sestra Petra, obě byly krasavice jako Češky když se povedou a že prý mě musí obě umýt. No, já se styděl jako Karkulka u první zpovědi, ale musím se přiznat, že mi to bylo velice příjemné.
 Dodnes tedy žiji bez žlučníčku, andělíčku, můj strážníčku...

Suzanne Pleshette ♥ My Special Angel 

Holka nebo kluk? Co to bude?

Když jsem v emigraci v Německu (1968) nastoupil do první firmy, nebylo to pro mne úplně snadné. Myslel jsem si o sobě, že tu němčinu docela dobře znám, ale to byl omyl, znal jsem karas. Teprve tam na místě jsem začal zoufale zjišťovat, co všechno neznám. Naštěstí jsem si mohl občas vypomáhat angličtinou a mimo to mě, na mé přání, moje písařka Ingrid taktně upozorňovala, když jsem řekl nebo napsal něco špatně. Tím jsem si vylepšoval němčinu rychleji, než kdybych chodil do nějakých kurzů.

Jednou jsme se bavili v polední pauze u kafe s kolegyní Karin, která byla v jiném stavu a měla určité problémy a já jsem si vzpomněl, jak jsme ještě v Praze s kolegy v práci předpovídali, co se komu narodí na základě jakési pochybné teorie. Abych ji trochu přivedl na jiné myšlenky, řekl jsem jí, víceméně jako vtip, že jí mohu, má-li zájem, vědecky vypočíst, jestli to bude holčička nebo chlapeček. Tenkrát to ještě nedovedli lékaři určit předem, a tak měla Karin samozřejmě eminentní zájem se to dozvědět. Podle oné teorie se krev v lidském těle obměňuje každých sedm let, což znamená, že v okamžiku početí starší krev jednoho z rodičů převládne a určí pohlaví novorozence.

 Pro každý případ jsem měl připravenou výmluvu, že v jednom případu ze sta to nemusí souhlasit.

Karin mi ochotně svěřila své stáří 27 i stáří jejího manžela 31 let a já jsem jí hladce vypočítal, že ona má 27 – 21 = 6 let starou krev, zatímco její manžel má 31 – 28 = 3 roky starou krev, čili převládá krev její a děcko bude holčička. Byla ráda, protože si to tak přála a když jsem viděl, že tomu docela věří, tak jsem ji jen tak mezi námi, to jest mezi čtyřma očima, požádal, aby nikomu neprozrazovala tento algoritmus výpočtu, co kdyby to pak nevyšlo.
Samozřejmě, že se to tak rozkřiklo po firmě, že začaly za mnou chodit různé ženy a dívky a dokonce i jeden muž Herr Brecker...

Všichni chtěli, abych jim vypočítal v kolika letech by měli počít dítě, aby to bylo to, co preferují. Nakonec zcela překvapivě za mnou přišel Herr Detlef Brecker se skeptickým dotazem, že má čtyři děti a abych mu svým výpočtem dokázal, že tato teorie souhlasí. Řekne mi stáří své i manželky a já mu řeknu, co má za děti. Chtěl jsem ho nějak uchlácholit, že to nemá cenu, ale nedal si říct. Dobře, dal jsem se tedy s pomocí páně do toho.

1. dítě měli když mu bylo 29, ženě 25, t.j. stáří krve 1 : 4, čili holka. „Ja! Andrea!“, vykřikl pan Brecker zajásal.

2. dítě měli když mu bylo 31, ženě 27, t.j. stáří krve 3 : 6, čili opět holka. „Ja! Alexandra!“, pan Brecker si radostně zavýskl.

3. dítě měli když mu bylo 33, ženě 29, t.j. stáří krve 5 : 1, čili kluk. „Ja! Willi!“, pan Brecker byl radostí bez sebe.

4. dítě měli když mu bylo 35, ženě 31, t.j. stáří krve 7 : 3, čili kluk. „Nein! Nein!“, Brecker se rozzuřil hněvem spravedlivým: „To je chyba, to je špatně!“, křičel na mne, „to čtvrté dítě je přece holka a jmenuje se Beate! Jak mi to vysvětlíte? Vaše teorie najednou neplatí, Herr Toms?“

Pokrčil jsem rameny: „Co já vím, někdy se stane, že výpočet selže, někdy třeba v tom hraje určitou roli i pošťák...“ Detlef Brecker se naštval, že to je všechno horoucí pitomost a hrdě odkráčel do svých komnat.

O měsíc později přišel za mnou Brecker zkroušeně: „Musím se vám omluvit, Herr Toms. Ty vaše výpočty mi teprve otevřely oči, to čtvrté dítě není moje – rozvádíme se...“

http://www.youtube.com/watch?v=DSNY3svVRCw

Den má začít v klidu u snídaně

Takzvané »píchačky«, neboli docházkové hodiny, jsou úděsně strašným vynálezem zkázy, což totiž nutí lidi námezdně pracující k přesné dochvilnosti, ale současně v nich potlačuje jejich  přirozenou pracovitost.  Funkce všech píchaček ti říká: „Hlavní tvá povinnost je zde si odpíchnout včasný start do práce, za to bereš prémie, ostatní už můžeš nějak proflinkat, to nikoho nezajímá. Včasný příchod je měřítkem tvé kvality!  

To byl můj problém když jsem v šedesátých letech pracoval v Tesle. Do 6:00 tiskly píchačky černě a od 6:01 červeně, takže můj šéf na první pohled viděl, kolikrát jsem v měsíci přišel pozdě. Při dvou červených příchodech 6:01 jsem musel na kobereček k náměstkovi. Ten mě zpražil, že jsem lajdák a že mi zarazí prémie! Nedal jsem se: „Jezdím 30 až 45 minut po střechu nabitou tramvají z Podolí do Karlína, mám celkem nulu pozdních minut a naopak mám tři hodiny 15 minut neplacených přesčasů, takže za co jsem vlastně trestán pokutou cirka 400,- Kčs? Za tu vteřinu po šesté hodině?

Náměstek začal něco hulákat o tom, že to je příkazem soudruha ředitele, přísně trestat veškeré tzv. pozdní příchody a 6:01 je už taky pozdní příchod, protože než dojdu na své pracoviště, tak to určitě trvá nějakou minutu. To mě zvedlo ze židle: „A když musím na záchod, tak to taky trvá nějakou minutu a když se musím vysmrkat, tak tím ztrácím aspoň deset vteřin! Ale, když budu celý den za prknem chrápat a práci jen předstírat, tak to nikomu nevadí, hlavní je, že nemám červený příchod na píchačce!“ 

Že jsem si tímto způsobem opět zhoršil svůj, již tak dost mizerný, kádrový posudek je na bíledni.

Teprve když jsem nastoupil do práce v Německu, poznal jsem, že to jde i jinak a to, neskonale líp. Měli jsme tam sice také jakousi moderní elektronickou píchačku, ale nikomu tam nezáleželo na tom v kolik hodin přijdu do práce, nýbrž, zdali splním daný termín úkolu. Šéf našeho teamu nám pouze řekl, abychom kvůli telefonátům zákazníků byli vždycky k dosažení v kanceláři zhruba mezi desátou a třetí hodinou. Pouze v měsíčním výkazu, musel mít každý na svém kontě celkový počet odpracovaných hodin v souladu s celkovým počtem pracovních hodin v tom kterém měsíci.
Takový způsob práce člověka neuráží, naopak podporuje pracovitost, protože každý ví, že čím dříve ten svůj úkol zvládne, tím na tom bude lépe a může si pak vybrat za eventuální přesčasy náhradní volno, spojené třeba s víkendem, nebo prostě tak, jak to potřebuje.
Pouze když bylo třeba nějaký veledůležitý úkol splnit v kratším čase, byl tento  projekt označen jako urgent a „placené přesčasy.“ Pak se samozřejmě za přesčasy nevybíralo náhradní volno, ale peníze. Komplikace byla pouze v tom, že ze zákona se nesmělo pracovat déle než 10 hodin denně a tudíž se pro delší pracovní dobu muselo žádat u odborů o výjimku, což obvykle nikdy neprošlo. Rovněž pokud by si někdo přivydělával prací po večerech či nocích u jiné firmy, byl to důvod k okamžité výpovědi s odůvodněním, že nevyspalý a unavený pracovník nemůže podávat takový výkon jako řádně odpočatý.
V západním Německu se mi pracovalo velice dobře, byla tam úžasně dobrá kamarádská parta, což zřejmě pramenilo z toho, že lidé byli spokojeni se svým výdělkem a neměli důvod někomu cokoliv závidět a zároveň si vážili toho, že se dostali do takové exkluzivní firmy.

Užili jsme si tam družnou zábavu na pracovišti a když nám něco vadilo, jako třeba kouření, řešili jsme to příkladně tímto způsobem (viz můj plakát na dveřích naší kanceláře):
"Všechny  návštěvy nás potěší - jedny tím když přicházejí a druhé tím když odcházejí".

Sedmadvacet let, které jsem tam pracoval, mi hodně dalo a hodně mě to změnilo k lepšímu, takže jsem logicky nemohl být spokojen s tím, s čím jsem byl tady konfrontován po svém návratu do staré vlasti. Když  jsem však, kvůli své nemocné matce, chtěl zde žít, musel jsem hodně spolknout a nově si zvykat na dané české post-komunistické prostředí. Kdykoliv jsem ale něco zde kritizoval a vysvětloval, že to jde dělat lépe, byl jsem označován kdejakým bolšánem za zrádného emigranta, který kálí do vlastního hnízda. Lid český si prostě své, komunisty zavedené návyky, nechce nechat vzít a v nás, navrátilcích, nutně vidí samé přechytralé nafoukance...

https://youtu.be/jVpJG4C2HMg

SPOŘILOV = Hell's Corner (Pekelný kout)

Hell's Corner, tak nazývali Angličané za druhé světové války jihovýchodní cíp Anglie v hrabství Kent a východním Sussexu, kam Hitler po dobytí Francie soustředil veškerou palbu a letecké bombardování, aby tak získal zcela zruinované území pro možnou invazi do Anglie. Tato akce ovšem, jak známo, díky hrdinnému odporu Angličanů skončila neúspěchem, Hell’s Corner byl však prakticky srovnán se zemí. Naopak v roce 1944 provedli spojenci úspěšnou invazi v opačném směru, do okupované Francie.

Spořilov, dnes připomínající, pražský Hell’s Corner (Pekelný kout), byl původně klidnou, zelenou oázou Prahy. Spisovatel Adolf Branald o tom krásně píše, ve své knize Převleky mého města. Toto sídliště bylo, díky dvěma pražským spořitelnám v letech 1927-1929, vybudováno jako čtvrť pro občany, kteří byli ochotni si na své domečky nastřádat vlastní kapitál a mohli ihned po dostavbě v nich bydlet. Tehdejší noviny napsaly, cituji: Spořilov je báječně tiché městečko, neslyšíš řinčení tramvaje ani houkání aut. Všichni nervózní lidé by se sem měli nastěhovat, neboť v tomto božském klidu by se jejich nervy brzy uzdravily. Jak lehce se tu dýchá svěží vzduch bez prachu a čoudu a jak sladce se tu jeho občanům spí...

 Časy se však změnily k horšímu a sice v pravý opak!  Ovzduší se zde začalo kazit už za socializmu, kdy komunističtí vládcové, uzavřeli Spořilov do tzv. „Bermudského trojúhelníku“ (viz mapa), vytvořeného z hlavních dopravních tepen. Základnu tvoří Ulice 5. května, jako výpadovka z centra Prahy přes Spořilov na brněnskou dálnici D1. Levá odvěsna je vytvořena Jižní spojkou od Barrandova opět přes Spořilov na dálnice D11 na Hradec Králové a R10 na Liberec. Pravá odvěsna je ulice Spořilovská spojující dálnici D1 s Jižní spojkou. Tato normální městská ulice, přebírá nově (od 20.9.2010) na dalších X let až do dokončení pražského obchvatu, veškerou těžkou kamionovou dopravu do severních a východních Čech. Teprve když bylo technickými i zdravotními průzkumy dokázáno, že občané Spořilova, bydlící v bezprostřední blízkosti těchto komunikací trpí kriticky zvýšenou měrou chorobami dýchacich cest a rakovinou, začalo se o tom problému aspoň diskutovat. 

Prakticky všem obyvatelům Spořilova se tento stav pochopitelně nelíbil a nemohli se, při nejlepší vůli radovat ze slavnostního otevření 23 km dálničního úseku, protože jim to přivedlo pod jejich okna další hluk, prach a plynové fujtajbly z nekonečných přívalů kamionů. Navíc v místě šipky je úzké hrdlo v podobě nájezdu na Jižní spojku, které bylo zdrojem zácpy, takže se dalo očekávat, že nervózní řidiči kamionů ucpou na dlouhé hodiny celou Spořilovskou ulici a tím dokončí celé dílo zkázy původně zeleného sídliště Spořilov...

Dnes o osm let později, kdy jsem napsal tento článek do blogu Lidovek, se stále ještě nestalo nic, kromě odlehčení Spořilovské ulice, ale jinak mimo různých slibů se nic neděje. Ba naopak se ještě více zhoršila problematika parkování, takže třeba v naší krátké, slepé uličce Božkovská, kde jsou jen tři domy a jedna poliklinika, se nedá bez štěstí zaparkovat. My se ženou to řešíme tak, že s naším autem prakticky vůbec nevyjíždíme, abychom neztratili parkplac. Jedině o víkendu, kdy počet zaparkovaných aut klesne na míru přijatelnější, si dovolíme riskovat odjezd autem třeba na nákup v naději, že se nám při návratu podaří opět zaparkovat. Je to vysoká hra!

Napsal jsem spoustu dopisů na kompetentní politické činitele, poslal i fotky jak to tu někdy vypadá, poslal jsem jim i řadu návrhů, jak by se to dalo řešit a výsledek je HRÁCH NA STĚNU HÁZETI...

1. DODATEK  AUTORA o 13 roků později (12.10. 2020):

Nejprve jsem tento článek z roku 2007 posunoval v čase na další roky až do roku 2017, ale ode dneška ho budu posunovat až po třech letech, což je de facto úplně na stejno.

2. DODATEK AUTORA o  2 roky později (1.3. 2022):

NIC NOVÉHO, KROMĚ ZHORŠOVÁNÍ,  SE ZDE NEDĚJE!

http://www.youtube.com/watch?v=lRHOz8dqRrE

Nejsem autista ani pandemista...

Nejsem autista, i když už jako šestiletý špunt jsem si přál dostat od Ježíška šlapací auto, což se také stalo. Nikdy jsem nebyl ani houslista či drogista, zkrátka žádný -ista,  tím méně komunista, jenom optimista!
Mé autíčko bylo červené a já jsem s ním mohl prozatím jezdit jen po bytě, venku byl mráz a sníh. Nemohl jsem se dočkat jara, až si vyjedu s mým autíčkem do pražských ulic, tedy přesněji řečeno na vinohradské chodníky. Brzy nato mě ale moje auto-mánie opustila, autíčko bylo stále častěji nepojízdné, šlapání fungovalo jen občas, sporadicky. Rodiče zřejmě vybrali to nejlevnější, co bylo tenkrát na trhu. Přesto jedna krásná holčička mě udyndala, abych jí ho půjčil, zrovna když zase přestalo fungovat šlapání, takže jsem ji z galantnosti musel tlačit celou Přemyslovskou ulicí na Vinohradech tam a nazpět...

Jako dospělý jsem považoval a dodnes považuji auto, docela bez jakýchkoliv emocí, za dopravní prostředek, který mě má dovézt z bodu A do bodu B. Skutečnost, že jsem se v socializmu nikdy nezmohl ani na Spartaka, ani na Trabanta, ba ani na ten Velorex, kterému se říkalo "babiččino šitíčko" nebo častěji také "dědečkův splašený montgomerák." Teprve až v emigraci se auta, tedy spíše ojetiny, pro mne staly finančně dostupnými. Ale ani pak jsem se nerozplýval nad autem, neříkal mu: "Moje cukrkandle", jako naše sousedka, a nezajímaly mne ani ty nejrůznější modely, s jedinou výjimkou, při níž mě moje dcera vyfotila. Prohlížel jsem si jednu starou Aerovku, kterou jsem obdivoval nikoliv jako auto, nýbrž z důvodu jejího roku výroby, byli jsme totiž oba dva stejně staří.

U ameriké computerové firmy UNISYS Deutschland, kam jsem nastoupil, bylo podmínkou mít vlastní vůz, takže jsem si konečně ve svých osmatřiceti letech koupil první auto, když nepočítám to šlapací. Byl to zelený obstarožní Ford Taunus a vydržel mi 4 roky, než se docela rozsypal. Pak následovalo dalších pět ojetin až konečně po devatenácti letech emigrace jsem se zmohl na mé první fungl nové auto. Byla to japonská, stříbrná Mazda 626.

Po návratu do své staré vlasti v roce 1995, jsme se ženou zjistil, že jsme tu celkem nevítanými polo-cizinci, či re-emigranty a nedostali od úřadů českou espézetku s odůvodněním, že vozidla starší pěti let, dle zákona toho-a-toho, se nesmí do Česka dovážet, a mé auto bylo již osmileté. Marně jsem oponoval, že nejsem dovozcem ojetého šrotu, jako ty desítky Čecháčků, na silnici z Rozvadova do Čech, ale občan, který se vrací po sedmadvaceti letech domů do vlasti, kde už skončila totalita. Stejně jako třeba ledničku či pračku si vezeme sebou i auto. Co je na tom divného a tak trestuhodného? Přesto ale na nás dopadla tvrdá pěst dělnické třídy, bylo nám suše oznámeno, že toto auto Mazda 626, musíme ve lhůtě do 90 dnů odvézt zpět do Německa a tam ho klidně někomu nechat nebo prodat, dle své svobodné vůle...!
Pochopili jsme z toho oba velice rychle, že jsme sice státní občané ČR, ale majitelé auta s německou poznávací značkou a to se logicky musí a bude trestat šikanami, botičkami a pokutami všude, kde zastavíme. Chápal jsem, že ti staří estébáci zdaleka nevymřeli, a že se na nás re-emigrantech mohou aspoň teď dodatečně pomstít za náš "trestný čin" emigrace. Nebýt toho, že jsme zde měli dosud obě matky, byli bychom se ihned v té lhůtě 90 dní vrátili zpět na západ mezi normálně myslící a spokojeně žijící lidstvo, které totiž nikdy nepoznalo komunistickou totalitu a okupaci spřátelenými a navíc bratrskými armádami!

Odvezl jsem tedy Mazdu do Německa, abych se jí nějak zbavil a prodal ji tam za 700 marek (!) i když, zde v Praze mi za ni nabízeli 80 až 100 tisíc korun. Byl to nehorší kšeft mého života, ale nechtěl jsem se už s těmi byrokraty handrkovat a tak ze setrvačnosti jsem zakoupil v Praze, konečně s českou  SPZ opět Mazdu, tedy menší model 323, jen za půl miliónu Kč! Dnes máme nejmenší Mazdu-2 a ta nám vyhovuje, hlavně kvůli parkovacím problémům v naší ulici... Používáme ji vlastně jen o víkendech, kdy se nemusíme bát opustit naše parkoviště, aby po návratu domů jsme zde mohli opět na týden svobodně zaparkovat...!
Pane Bože, kam jsme to, jako stát, za ta dlouhá léta bolševizmu dopracovali! Od tohoto státu jsme my osobně nic nečekali a nic nedostali, zato nám byl státem ukraden a nevrácen rodinný domek na Moravě, ale přesto žijeme s manželkou zde dále, sice v coronavirové pandemii, coby ti nejohroženější důchodci z těch nejohroženějších občanů vůbec. Ale je nám hej! Jsme totiž šťastni, že jsme se na západě naučili život žít opravdu svobodně a ne jen neustále poslouchat zákazy, rozkazy a strašení občanů oligarchou a jeho levo-věrnými Čehony. Také vyhrožování až 3-miliónovou pokutou za neuposlechnutí na nás nepůsobí, žijeme na malém ostrůvku lidského manželství dvou (fuj) re-emigrantů a to: jednoho Čecha a jedné Moravěnky. To už nám drží 36 let a je to stále manželství nevýslovně šťastné...
----------------------------------------------------------------------------------------------------

V následující písni V+W se čtenář dozví, jak vznikli malí Čecháčci a proč se jim vlastně říkávalo slušně Čehonové, nebo lidově Při-zdi-čůralové.  Český text Rakousko-Uherské hymny začínal slovy:
Čeho nabyl občan pilný,  to zní stejně jako: Čehona  byl občan pilný...

https://youtu.be/bPzgvqIthxU

Co je to ANONYMITA?

Zdá se, že se úplně zapomnělo, že v době před-internetové byla každá anonymita vždycky považována za určitou neslušnost, nevychovanost i vulgaritu. Když vám  přišel anonymní dopis, byla to vždycky urážka od nějakého přiblblého prosťáčka. Časy se mění a leccos se musí znovu redefinovat. V internetové době se musí určitá část anonymity umět tolerovat, ale jen tam, kde nikomu nemůže vadit... Naopak tam, kde se používá jako bič na druhé, musíme zde mluvit o českém fenoménu "vygumovaných tváří", neboli strach a stud za své jméno, za svou tvář, prostě za svoji identitu. To je český úkaz, nemající ve svobodném světě obdoby. Proč se někteří jinak soudní lidé chovají tak tajnůstkářsky, v permanentním strachu prozradit své jméno a ukázat svou tvář na světle božím. To je vše pozůstatek doby komunistické, kdy se stále propagovalo leninské podezírání, prověřování a kádrování každého každým a nad tím vším se vznášela jako přízrak bolševická třídní nenávist.
Výmluva, že internetová doba si vyžaduje anonymitu je většinou lichá a scestná, protože se zastává gaunerů. Čestní lidé se nemají za co stydět a nemusí se tedy ničeho obávat, kromě křiváků, padouchů a blbců. Ale od toho je tady právní stát a policie, aby se těch slušných spravedlivě zastávali. To, že se tak vždycky neděje, je chybou státu, ale nikoliv jeho slušných občanů...

Tato ustrašenost se jasně projevuje na všech stupních společenského života. Lidé se příkladně hlásí v telefonu, dokonce i ve služebním styku, pouhým „haló" a vůbec nevědí, že se mají ohlásit jménem, nebo aspoň jménem firmy, a že anonymita je stejná neslušnost, jako třeba hlasité krkání u jídla, nebo když někomu neodpovíme na jeho slušný pozdrav.
Lidé si snad vůbec neuvědomují, že tento strach z veřejnosti jim byl čtyřicet let bolševizmu záměrně vsugerováván jejich vůdci, protože jen ustrašené stádo se lépe ovládá a hlídá.
Příkladně posluchači, volající do různých anket v rozhlase či v televizi se zbaběle představují jako „posluchač ze středních Čech". To je naprosto nulová informace, srovnatelná s tím, jakoby řekl: "Jsem anonymní blb a co je vám do toho, kdo jsem!" A někteří volající se zcela samozřejmě nepředstavují vůbec, hned začnou na něco nebo na někoho nadávat a je dobře, když se jich moderátor zeptá: "A kdopak se to k nám dovolal?" Takový trouba se obvykle nejprve zarazí, vykoktá nějaké jméno, načež začne mluvit tišeji a slušněji. Čili názorný příklad toho, že anonymita automaticky generuje v lidech hulvátství. Je totiž nesporné, že v každém anonymovi se probudí jeho horší já. Už jen proto, že si může být mnohem víc jistý, že se mu za jeho drzost, sprosťárnu či podvody, nic nestane a to ho ponouká to aspoň zkusit...

U všeobecně známých osob, jako politiků, by zatajování jmen nemělo vůbec žádný smysl, a tak se nasadil do povědomí občanů návrat do starého c.k. Rakouska: Všichni se neustále titulují rozmanitými funkcemi, jenom proboha ne vlastními jmény! Neakademické Tituly jako příkladně: "pane předsedo", nebo "paní poslankyně" jakž-takž ujdou, ale úplnou zhůvěřilosti je oslovení „pane stínový ministře" a je možné, že se jednou vylíhne i titul "pane stínový náměstku stínového ministra". Každý si totiž zakládá na tom, že je dočasně předsedou, nebo dokonce prvním místopředsedou něčeho - ať je to cokoliv! Hlavně se nikdy nesmí vyslovit jejich vlastní jméno jen tak, bez titulu. Tento zlozvyk zachvátil i moderátory, kterým se už neříká třeba „pane Moravče", ale „pane redaktore". Už jsme pomalu dospěli do stadia, kdy v naší zemi tahle chorobná absence vlastních jmen zdomácněla natolik, že oslovení pane Babiši, pane Faltýnku, či paní Jermanová, je jisté faux-pas a možná i tak trochu bráno jako osobní urážka, což je opravdu tragicky smutné...

Přehnáno ad absurdum, bychom se my "obyčejní lidé" tj. takzvané společenské nuly měli po vzoru politiků, aspoň oslovovat: "pane domácí", "pane podnájemníku", "paní radová", "pane disponente", "paní inženýrová", „pane továrníku" a třeba i nově: „paní lehká atletko", „paní seriálová herečko", "pane starobní důchodče", atd. V konečném stadiu by si pak mohl každý vymyslet oslovování své osoby sám a veškerá křestní jména i příjmení, určená našimi dávnými předky, by se mohla definitivně škrtnout a vygumovat z mezilidské komunikace. Zatímco na západě se i akademické tituly pozvolna vytrácejí a u světových firem je třeba i generální ředitel titulován svým jménem John Douglas. To jen my si tady naopak hrajeme na tituly a svá vlastní jména držíme pod neprodyšným poklopem tajemného hradu v Karpatech...
Nakonec musím zdůraznit, že také existují takzvaní "slušní" anonymové, kteří mají nějaké osobní vážné důvody a jejich stále stejný nick jen nahrazuje jejich jméno, což ale nemá za cíl někomu škodit, nebo někoho napadat... 

https://youtu.be/xs--8prjEHI

Pětka z matematiky, dcero?

Má dceruška Brigitka, kterou jsem vlastně v Německu vychovával skoro sám, prospívala ve škole moc dobře,

takže jsem po celé školní roky s jejím prospěchem neměl problémy – až na tu nešťastnou matematiku.
Zatímco se u všech ostatních předmětů střídaly jen jedničky s dvojkami, objevila se najednou na jejím pololetním vysvědčení pětka z matematiky!

Nemohl jsem se na svoji dceru vůbec zlobit. Do jisté míry jsem měl i trochu tajnou radost z toho, když mi ukázala vysvědčení se slovy: „Papá, já tě určitě zarmoutím. Dostala jsem pětku z matyky, ale mně nejvíc mrzí, že mi ji dal zrovna pan Lederer...“

„Brigit, to mě tedy udivuje, říkala jsi, že to je Váš nejlepší a nejhodnější učitel.“

„Jo, to taky je, ale já jsem blbá! Dokud jsme počítali jenom s čísly, tak to šlo, ale teď máme algebru a tam se počítá i s písmenama, a to já vůbec nechápu!“

Její vysvětlení se mi hlavně líbilo v tom, že jiné dítě, když přinese domů špatnou známku, tak se snaží svést to na učitele, ale ona to svedla sama na sebe! Tomu já říkám formát. Řekl jsem jí: „Brigit, od pondělka, pět dní v týdnu mimo víkend, vždy po večeři, od sedmi do osmi, místo čubrnění na televizi, se budeme spolu učit matematiku a to by v tom byl čert, abychom ji nezvládli třeba na dvojku!“

Byly to opravdu zvláštní večery, na které velice rád vzpomínám... Musel jsem vydolovat ze své paměti slova naší kantorky-matykářky i její pedagogiku. Předně jsem nesměl dceru nijak přetěžovat a mít úžasnou trpělivost jí totéž vysvětlovat znovu a znovu. Proto jsem dbal na to, aby vždy v osm hodin vyučování skončilo, aby měla ještě před spaním čas se uvolnit a věnovat něčemu jinému. Všiml jsem si také, že se někdy snaží příklad naučit jako básničku, což je úplně špatně: „Brigit, nesnaž se matematiku učit nazpaměť, to je exaktní věda, to není dějepis, ty potřebuješ získat logické myšlení. Tu paměť, tu si nech na básničky a letopočty.“

Přesto vše někdy došlo k tomu, že Brigita přestala vnímat a začaly jí téct slzičky. To jsem musel učení ihned přerušit: „Brigit, neplač, to nemá cenu, tím se přestaneš soustředit a ten příklad nepochopíš. Podívej, já mám na audiokazetě nahrávku jedné krásné české písně z Prahy a ta vysvětluje, proč nemá smyslu plakat. Já ti ji aspoň ten kousek, co znám, zazpívám“   Vzal jsem kytaru a spustil svůj poněkud neprofesionální zpěv:

Kdyby sis oči vyplakala

a jako moře byl tvůj žal,

nikomu tím nepomůžeš,

život půjde dál...

I pro tvé oči, moje malá,

čas dávno lék svůj uchystal

a kdyby sis je vyplakala,

slepý bych tu stál!“

Naše domácí kondice začaly nést na jaře první plody. Učitel Lederer pochválil Brigitu, že se rapidně zlepšila. Načež koncem května ji řekl, že to s ní vypadá tak dobře, že na výročním vysvědčení jí opraví matematiku z pětky na dvojku!

Ale přišel osudný pátek 3. června 1983, u nás byla právě na návštěvě moje matka z Prahy a moji známí v Curychu nás telefonicky pozvali k nim na návštěvu přes víkend. Moje matka, která vždycky ráda cestovala, se zaradovala, že se prvně v životě podívá do Švýcarska! Já, ani nevím proč jsem chtěl jet už v pátek, a ne až v sobotu. Brigita byla už vypravena do školy, když jsem jí řekl: „Brigit, dnes do školy nepůjdeš a vyrazíme hned do Švajcu! Napíšu ti pak omluvenku...“

V Curychu u známých jsme pak večer v rušné zábavě vůbec nevnímali puštěnou televizi, když najednou Brigita vykřikla: „Papá, tady jsem viděla naši školu a mojí kamarádku Alexandru, jak brečí, ale už je to zase pryč, byla to jenom krátká zpráva!“

„Brigitko, to přece není možné“, řekl jsem jí, „uvažuj, proč by asi tady, ve švýcarském Curychu ukazovali zrovna vaší školu, to ses spletla, to byla třeba jen podobná budova, víš?“

„Ne, Papá, to byla naše škola a taky tam byla Alexandra - a brečela!“

„Tak dobrá, Brigit, za hodinu se budou ty zprávy opakovat, tak si je znovu poslechneme a uvidíme.“

Ukázalo se, že dcera měla pravdu a my jsme měli úžasné štěstí v neštěstí. Toho dne totiž vnikl do jejich školy amokem stižený šílený střelec, český emigrant a začal tam bezhlavě střílet ze dvou pistolí. Zabil na místě tři děti, těžce poranil dalších čtrnáct, dále zastřelil učitele, policistu a nakonec sám sebe...

Ten zabitý učitel byl pan Lederer, který už nemohl ten svůj slib bohužel splnit, takže Brigitě ta pětka na výročním vysvědčení přece jen zůstala, ale čert vem jednu pětku..!

oooooooooooooooooooooooooooooooooooooo

Hada bosou nohou drážditi...

To se mi stala za komoušů taková malá bezvýznamná epizodka, kterou bych patrně do druhého dne hravě zapomněl, která se však vyvinula až do firemního skandálu a nebýt náměstka Trajbolda, tak skončila pro mne padákem na hodinu...

Toho dne jsem právě stál v závodní jídelně v malé frontičce na kávu a moučník u pultu, kde obsluhovaly dvě ženy, rozdílné jako nebe a dudy. Paní Šromová, nepříjemná, opuchlá a protivná, jak já říkám, typický bábo-chlap s knírem pod nosem.

Naproti tomu paní Troníčková, veselá, příjemná a neustále usměvavá blondýnka. Možná proto, že jsem Troníčkové zalichotil, jak jí to dnes sluší, to Šromovou nějak naštvalo, a dala mi to najevo tím, že když na mě přišla řada, přehlídla mne jako vládní vojsko a začala obsluhovat kolegu, co stál za mnou. Toho si však všimla Troníčková a okamžitě, dřív než jsem se ozval, přiskočila a zeptala se mě, co si přeji. Vybral jsem si kávu a makový koláček a když jsem odcházel od pultu, sykla jí Šromová vztekle do ucha:„Ty vobsluhuješ toho blbce?“ Zaslechl to i můj kolega, který mi pak potvrdil, že jsem slyšel správně, celá věta zněla: "Seš blbá, že vobsluhuješ toho blbce!"

Položil jsem plato na stolek, vrátil se k pultu a řekl jí, aby se mi za tu nadávku omluvila. Ona to odmítla s tím, že neví o čem mluvím. „V tom případě si jdu na vás stěžovat“, řekl jsem a odešel za jejím vedoucím do kanceláře. Tomu jsem pak řekl: „Pane vedoucí, paní Šromová může možná docela dobře mýt nádobí, nebo vytírat podlahu, ale nenechte ji obsluhovat v jídelně. Právě mne odmítla bez jakéhokoliv důvodu obsloužit a nazvala mne blbcem!“ 

„To nechte na mně, co má soudružka dělat, to není vaše věc!“, odbyl mě vedoucí.

„Omyl, to je moje věc! Ona není drzá jenom na mne, naší mladé kolegyni Janě Berkové, která trpí roztroušenou sklerózou, řekla - a na to mám svědka, doslovně: »Proboha, Jano, jak to dnes vypadáš, to jsi určitě zas prošoustala celou noc!« Pokud se tedy drzé chování vaší soudružky Šromové nezlepší, podám stížnost i na vás!“ Čekal jsem co se z toho vyvine, Šromová se ke mně chovala slušněji, jinak nic nového pod sluncem.

Asi za týden jsem byl předvolán do takzvaného „rudého koutku“ na závodní výbor. Připadal jsem si tam jak před trestním tribunálem, všichni seděli a já jediný stál. Slova se hned ujala jakási soudružka Kozová: „Soudruh Tomsa, vy jste měl nějaký výstup se zde sedícím soudruhem Kolčavou, vedoucím závodní jídelny a vyhrožoval mu, že si budete na něj stěžovat. Tak prosím, stěžujte si!“

„Dovolte mi, abych Vás opravil, hned ve dvou bodech: Já nejsem Tomsa, ale Toms a já jsem neměl s panem Kolčavou žádný výstup, ale stěžoval jsem si na drzost jeho podřízené, která mě odmítla obsloužit a nazvala mě blbcem!“

„Buhví jak to bylo, soudruh Tomsa, co jste zase vy řekl jí, to zde nehodláme řešit..."
"Znovu vás musím opravit, já jsem Toms, té-ó-em-es, čtyři písmena a nikoliv Tomsa, já vám také neříkám místo paní Kozová, třeba paní Kozlová nebo paní Kozatá!"
"No to by eště chybělo! My víme, že vaše způsoby jednání s lidmi jsou velmi často nevybíravé až drzé, což nám také písemně dosvědčila soudružka Květa Klímková ze mzdové účtárny. Zde se ale navíc jedná o věc politickou. Náš závodní výbor jednomyslně odhlasoval, aby každý náš zaměstnanec zaplatil 25 Kčs na pomoc zátopám na Slovensku u Komárna. Pro zjednodušení výběru peněz byla každému zaměstnanci bez výjimky sražena tato stejná částka z platu.“

„A to vy shledáváte jako správný postup při výběru dobrovolných darů?“, zeptal jsem se.

„Ano, všichni s tím byli srozuměni, jenom vy jediný z 625 lidí jste, při převzetí obálky s penězi, napadl soudružku Klímkovou slovy, tady to mám písemně, prosím, cituji vás doslovně: »Já s tím nesouhlasím, aby si bez mého vědomí, někdo někde za zavřenými dveřmi odhlasoval, že se mi srazí něco z platu. Nikdo nemá právo v tomto státě, vytahovat mi peníze z kapes!« Přiznejte se, řekl jste to nebo ne?“, vyštěkla na mne vítězoslavně soudružka Kozová.

„Ano, tak nějak jsem to řekl, ale co je na tom špatně?“

„Che, on se diví? Není vám to trapné, soudruhu, odmítnout lidskou pomoc Slovensku?“

„Dovolte, abych vás znovu opravil, já neodmítám pomoc Slovensku, já jsem už dva dny před tím, krojované Slovence s kasičkou na ulici, zaplatil dobrovolně a dokonce víc, 30,-Kčs! Ale já protestuji proti způsobu, jaký jste si tady zavedli vy! V tichosti jste si něco odhlasovali, o nás bez nás, jak v Mnichově, a teprve na papírku ve výplatě nám suše oznámili - proč, co a jak. Je tohle dobrovolnost?“

Kozová vylítla ze židle: „A proč si teda nikdo nestěžoval - akorát vy jedinej!“, ječela.

„Protože, soudružko Kozová, se vás lidi bojí, ale já nejsem zvyklý hrbit hřbet!“

„A-ách... hrbit... hřbet... co..? Co to je tohle za slova? U nás v socializmu nemusí nikdo hrbit hřbet! To je skandál! To já takhle nenechám!“ Soudružka zalapala po dechu a já myslel, že se skácí. Těžce dopadla zpět do židle a ticho v místnosti řvalo.

„Dovolte mi odejít“, řekl jsem suše, uklonil se, otočil a odešel.

Když si mě druhý den zavolal náměstek na koberec, očekával jsem zcela pochopitelně padáka.

„Soudruhu inženýre", řekl pomalu, "netušil jsem, že jste tak výbojný, s tou Kozovou jste to dost přehnal, ona je nebezpečná, ale já vás tady potřebuju! Takže – nic se neděje, já jsem to za vás vyžehlil. Teď mám ale já na vás jednu jedinou otázku: Inžinýrskej, kolik je vám let?“

„Třicet tři“, řekl jsem po pravdě.

„Nóó, tak to byste snad už mohl mít rozum...!“

A já k tomu dodávám to, co jsem náměstkovi tenkrát říci nechtěl, že jsem sice věděl, že hada bosou nohou drážditi se nemá, ale nechat si za všech okolností srt*  na hlavu je ještě horší...https://www.youtube.com/watch?v=AylFUYXHYMs

Těžká doba 1939-1945

Celý Protektorát i válku a ještě kus po ní, jsme bydleli v Praze-Podolí, Na Pekařce, v tom nejhorším bytě v mém celém životě. Byl to vlhký a studený suterén, dva malé pokojíčky, kuchyňka, bez koupelny, s WC na chodbě. Vzniklo to nechtěně, totiž v době mobilizace (1938), se moji milí rodičové hodlali přestěhovat z centra Prahy raději na okraj města, neboť podlehli panice, že Praha bude v blížící se válce těžce bombardována německým letectvem, čímž také Hitler i Goebbels vyhrožovali.
Na Vinohradech jsme bydleli v krásném domě, třetí patro s výtahem, 2 pokoje kuchyň, koupelna, WC, ústřední topení. Rodiče uvěřili slibu známých, kteří právě zakoupili polovinu dvoj-vily v Praze-Podolí, že nám tam pronajmou byt ve druhém patře stejných kvalit, jako máme zde a navíc s balkonem. Jenže sliby, jak známo, jsou chyby a to se nám vymstilo...Tento plán měl jeden zádrhel, že k termínu našeho stěhování nebyl nám slíbený byt dosud volný, ale zato byl volný podřadný byt v suterénu. Bylo nově dohodnuto, že se pro první kvartál nastěhujeme do suterénu a potom v příštím kvartálu se přestěhujeme do mezitím uvolněného bytu ve 2.poschodí. Jenže do toho se vdala sestra paní domácí a podle pravidla bližší košile než kabát, dostali nám slíbený byt, ti novomanželé a my jsme zkysli v suterénu. Za Protektorátu, během války i po ní nebyly vůbec žádné byty v Praze k dostání a tak naše čtyřčlenná rodinka bydlela v této studené a vlhké noře dlouhých jedenáct let až do roku 1949.

"První a poslední bombardování Prahy."
Středa 14. únor 1945.

Celou válku jsme na 100% ignorovali ty kvílející sirény, oznamující nálety a protože nikdy se nic nestalo, tak do sklepa jsem běhal jenom ve škole, kde jsme hráli různé hry i šachy a celkem jsme se rádi ulili z vyučování. Doma jsme do sklepa nechodili, protože  náš suterénní byt byl o tři schody níže, nežli ten sklep. Naopak, my jsme rádi ty bombardéry sledovali, jak za sebou zanechávají krásné, bílé proužky na obloze jakoby to byli lajnovači oblohy (Sky-liners, viz na konci), vyšli jsme před dům a mávali jim. Oni nám odpověděli vypuštěním staniolových třásní o jejichž funkci dodnes nevím nic, snad to prý bylo kvůli rušení radarů. Všichni jsme věřili, že Amíci na nás žádné bomby neshodí, ale stala se nešťastná náhoda, chyba v navigaci, pilot se zmýlil a spletl si Prag a Dresden! To naše kuchyňské okno, (viz šipka na fotce) skrze které jsme se tenkrát s mojí matkou dívali, bylo vzdušnou čarou od dopadu bomby vzdáleno jen asi 100 -120 metrů. Až později nám pan pyrotechnik vysvětlil, jaké jsme měli štěstí, že kdyby bomba vybuchla, tak by tlak vzduchu rozbil okno a střepiny by se zasekaly do nás. Bomba naštěstí dopadla na strmou stráň Kavčích hor a sklouzla po provlhlé trávě tak, že ani vybuchnout nemohla...

Dnes to každý ví, že na Kavčích horách je budova České televize, tenkrát tam bylo fotbalové hřiště AFK Podolí, dále cvičiště psů a už naštěstí zrušená rasovna. Ten její pach, odtud se lynoucí, byl pro nás někdy až hororem letního bezvětří....
Takže já tím pádem chci zároveň děkovat svému Andělíčkovi-můj-Strážníčkovi, že jsme tu válku, jako rodina, přežili všichni!

 
Jak jsme prožívali  pražskou revoluci:
Sobota 5.května 1945. Po snídani mě matka poslala na Pankrác do biografu Radost, abych koupil na dnes odpoledne vstupenky na film "Funebrák" s Vlastou Burianem. Lístky jsem koupil, ale netušil, že ten film už nikdy neuvidíme a lístky necháme propadnout. Cestou domů na mne volal jeden pán: "Hochu, vyřiď doma, že je konec války, Američani jsou už u Berouna!" Odpoledne jsme uslyšeli z radia od sousedů (vlastní radio jsme neměli), volání o pomoc:"Voláme všechno české, přijďte nás bránit proti esesákům!"

Neděle 6.května 1945.

 Otec odešel stavět barikády a v dálce se ozývaly detonace šrapnelů. Najednou u nás zazvonili tři chlapi a nesli na nosítkách mrtvou mlékařku, paní Hájkovou: "Můžeme zatím tady někde u vás v baráku nechat tuhle paní?" Otevřeli jsme jim a paní Hájková byla prozatímně uložena na podlahu v prádelně. Zároveň nás tito muži varovali, abychom nezůstávali doma a šli se schovat do některého z činžáků cestou k tramvaji. Němci totiž prchají od Pankráce směrem sem a vypalují vilky a střílejí jejich obyvatele. Máti a my dvě děti, (6 a 13) jsme rychle vzali to nejnutnější a hnali dolů do Dvorecké ulice. Tam v činžáku jsme požádali zdejší obyvatele, aby nás pustili do sklepa. Ve sklepě bylo plno žen a dětí, muži byli někde na stavění barikád. Jedině starý jednonohý trafikant, pan Kapusta, si vylezl na uhlí. Některé ženy remcaly, že kvůli němu nás esesáci postřílí všechny, ale on prohlásil: "Já už jsem svoje zdraví obětoval v první světové válce a teď už bojovat nebudu!", a přiklopil se na tom uhlí neckami. Pak přišla strašně dlouhá a studená noc a my schouleni do uzlíčku a zabaleni jen v tenkých dekách, jsme mrzli na kamenné podlaze sklepa.

Pondělí 7.května 1945.

Ráno jsme od lidí v baráku dostali každý hrneček horkého čaje a v baťůžku z domova jsme měli suché vdolky, poněkud zdemolované tím, že jsem je měl v noci pod hlavou. Pak přišlo nejhorší překvapení, děsivé bouchání na domovní dveře a německý řev: "Aufmachen!" (Otevřít!). Všichni strnuli, někdo řekl: "Pst, tiše ať si myslej, že tu nikdo není!" Jediná moje máti zachovala rozvahu: "Oni ty dveře vyrazí, já umím německy, jdu se jich zeptat, co chtějí" a šla po schodech nahoru k domovním dveřím a já se plížil za ní. Když odemkla dveře, stáli tam dva dost zdrchaní vojáci a řvali: "Wasser!" Máti jim rychle vysvětlila, že jim vodu donese, aby moment počkali. Vrátila se do sklepa, vysvětlila o co se jedná a jedna paní z přízemního bytu šla s ní do svého bytu a natočila do velkého polévkového hrnce vodu, načež ji máti předala těm vojákům. Ti se pořádně napili a zbytkem vody si opláchli obličeje a odtáhli dál. Nebezpečí bylo zažehnáno, ale mizerná nálada lidí ve sklepě se obrátila proti mé matce. Jedna fanatická husa řekla: "Němci nám vraždí naše muže na barikádách a my jim tady lezeme do zadku a dáváme jim pít vodu!" A moje máti se musela rozčílit: "A kdyby ty dveře vyrazili a nás tady všechny postříleli, tak by to bylo podle vás lepší?" Načež jsme se sebrali a vrátili se zpět domů, do našeho bytu.

Úterý 8.května 1945.

Do Prahy přijeli "Vlasovci" a zahnali Němce na ústup, situace se v našem celém okolí uklidnila, jenom rozkládající se tělo paní mlékařky začalo být cítit v celém domě. Náš otec se vrátil živ a zdráv domů a řekl nám, že už Němci podepsali kapitulaci. Všichni jsme byli rádi, že je to nejhorší za námi. 

Středa 9.května 1945.

To už se jen vítali Rusové a kdekdo se seznámil s ruštinou: "Davaj časy!" bylo to první, co nám řekli.
Jeden kluk asi sedmiletý měl na ruce na řemínku místo hodinek bakelitový dětský kompas a jeden Rus, který si toho všiml, zařval "Davaj časy!", ten kompas mu sebral a klučina se rozbrečel...

A zde jsou ti lajnovači oblohy: SKYLINER

https://youtu.be/_z-GLJ5asbo