Těžká doba 1939-1945

Celý Protektorát i válku a ještě kus po ní, jsme bydleli v Praze-Podolí, Na Pekařce, v tom nejhorším bytě v mém celém životě. Byl to vlhký a studený suterén, dva malé pokojíčky, kuchyňka, bez koupelny, s WC na chodbě. Vzniklo to nechtěně, totiž v době mobilizace (1938), se moji milí rodičové hodlali přestěhovat z centra Prahy raději na okraj města, neboť podlehli panice, že Praha bude v blížící se válce těžce bombardována německým letectvem, čímž také Hitler i Goebbels vyhrožovali.
Na Vinohradech jsme bydleli v krásném domě, třetí patro s výtahem, 2 pokoje kuchyň, koupelna, WC, ústřední topení. Rodiče uvěřili slibu známých, kteří právě zakoupili polovinu dvoj-vily v Praze-Podolí, že nám tam pronajmou byt ve druhém patře stejných kvalit, jako máme zde a navíc s balkonem. Jenže sliby, jak známo, jsou chyby a to se nám vymstilo...Tento plán měl jeden zádrhel, že k termínu našeho stěhování nebyl nám slíbený byt dosud volný, ale zato byl volný podřadný byt v suterénu. Bylo nově dohodnuto, že se pro první kvartál nastěhujeme do suterénu a potom v příštím kvartálu se přestěhujeme do mezitím uvolněného bytu ve 2.poschodí. Jenže do toho se vdala sestra paní domácí a podle pravidla bližší košile než kabát, dostali nám slíbený byt, ti novomanželé a my jsme zkysli v suterénu. Za Protektorátu, během války i po ní nebyly vůbec žádné byty v Praze k dostání a tak naše čtyřčlenná rodinka bydlela v této studené a vlhké noře dlouhých jedenáct let až do roku 1949.

"První a poslední bombardování Prahy."
Středa 14. únor 1945.

Celou válku jsme na 100% ignorovali ty kvílející sirény, oznamující nálety a protože nikdy se nic nestalo, tak do sklepa jsem běhal jenom ve škole, kde jsme hráli různé hry i šachy a celkem jsme se rádi ulili z vyučování. Doma jsme do sklepa nechodili, protože  náš suterénní byt byl o tři schody níže, nežli ten sklep. Naopak, my jsme rádi ty bombardéry sledovali, jak za sebou zanechávají krásné, bílé proužky na obloze jakoby to byli lajnovači oblohy (Sky-liners, viz na konci), vyšli jsme před dům a mávali jim. Oni nám odpověděli vypuštěním staniolových třásní o jejichž funkci dodnes nevím nic, snad to prý bylo kvůli rušení radarů. Všichni jsme věřili, že Amíci na nás žádné bomby neshodí, ale stala se nešťastná náhoda, chyba v navigaci, pilot se zmýlil a spletl si Prag a Dresden! To naše kuchyňské okno, (viz šipka na fotce) skrze které jsme se tenkrát s mojí matkou dívali, bylo vzdušnou čarou od dopadu bomby vzdáleno jen asi 100 -120 metrů. Až později nám pan pyrotechnik vysvětlil, jaké jsme měli štěstí, že kdyby bomba vybuchla, tak by tlak vzduchu rozbil okno a střepiny by se zasekaly do nás. Bomba naštěstí dopadla na strmou stráň Kavčích hor a sklouzla po provlhlé trávě tak, že ani vybuchnout nemohla...

Dnes to každý ví, že na Kavčích horách je budova České televize, tenkrát tam bylo fotbalové hřiště AFK Podolí, dále cvičiště psů a už naštěstí zrušená rasovna. Ten její pach, odtud se lynoucí, byl pro nás někdy až hororem letního bezvětří....
Takže já tím pádem chci zároveň děkovat svému Andělíčkovi-můj-Strážníčkovi, že jsme tu válku, jako rodina, přežili všichni!

 
Jak jsme prožívali  pražskou revoluci:
Sobota 5.května 1945. Po snídani mě matka poslala na Pankrác do biografu Radost, abych koupil na dnes odpoledne vstupenky na film "Funebrák" s Vlastou Burianem. Lístky jsem koupil, ale netušil, že ten film už nikdy neuvidíme a lístky necháme propadnout. Cestou domů na mne volal jeden pán: "Hochu, vyřiď doma, že je konec války, Američani jsou už u Berouna!" Odpoledne jsme uslyšeli z radia od sousedů (vlastní radio jsme neměli), volání o pomoc:"Voláme všechno české, přijďte nás bránit proti esesákům!"

Neděle 6.května 1945.

 Otec odešel stavět barikády a v dálce se ozývaly detonace šrapnelů. Najednou u nás zazvonili tři chlapi a nesli na nosítkách mrtvou mlékařku, paní Hájkovou: "Můžeme zatím tady někde u vás v baráku nechat tuhle paní?" Otevřeli jsme jim a paní Hájková byla prozatímně uložena na podlahu v prádelně. Zároveň nás tito muži varovali, abychom nezůstávali doma a šli se schovat do některého z činžáků cestou k tramvaji. Němci totiž prchají od Pankráce směrem sem a vypalují vilky a střílejí jejich obyvatele. Máti a my dvě děti, (6 a 13) jsme rychle vzali to nejnutnější a hnali dolů do Dvorecké ulice. Tam v činžáku jsme požádali zdejší obyvatele, aby nás pustili do sklepa. Ve sklepě bylo plno žen a dětí, muži byli někde na stavění barikád. Jedině starý jednonohý trafikant, pan Kapusta, si vylezl na uhlí. Některé ženy remcaly, že kvůli němu nás esesáci postřílí všechny, ale on prohlásil: "Já už jsem svoje zdraví obětoval v první světové válce a teď už bojovat nebudu!", a přiklopil se na tom uhlí neckami. Pak přišla strašně dlouhá a studená noc a my schouleni do uzlíčku a zabaleni jen v tenkých dekách, jsme mrzli na kamenné podlaze sklepa.

Pondělí 7.května 1945.

Ráno jsme od lidí v baráku dostali každý hrneček horkého čaje a v baťůžku z domova jsme měli suché vdolky, poněkud zdemolované tím, že jsem je měl v noci pod hlavou. Pak přišlo nejhorší překvapení, děsivé bouchání na domovní dveře a německý řev: "Aufmachen!" (Otevřít!). Všichni strnuli, někdo řekl: "Pst, tiše ať si myslej, že tu nikdo není!" Jediná moje máti zachovala rozvahu: "Oni ty dveře vyrazí, já umím německy, jdu se jich zeptat, co chtějí" a šla po schodech nahoru k domovním dveřím a já se plížil za ní. Když odemkla dveře, stáli tam dva dost zdrchaní vojáci a řvali: "Wasser!" Máti jim rychle vysvětlila, že jim vodu donese, aby moment počkali. Vrátila se do sklepa, vysvětlila o co se jedná a jedna paní z přízemního bytu šla s ní do svého bytu a natočila do velkého polévkového hrnce vodu, načež ji máti předala těm vojákům. Ti se pořádně napili a zbytkem vody si opláchli obličeje a odtáhli dál. Nebezpečí bylo zažehnáno, ale mizerná nálada lidí ve sklepě se obrátila proti mé matce. Jedna fanatická husa řekla: "Němci nám vraždí naše muže na barikádách a my jim tady lezeme do zadku a dáváme jim pít vodu!" A moje máti se musela rozčílit: "A kdyby ty dveře vyrazili a nás tady všechny postříleli, tak by to bylo podle vás lepší?" Načež jsme se sebrali a vrátili se zpět domů, do našeho bytu.

Úterý 8.května 1945.

Do Prahy přijeli "Vlasovci" a zahnali Němce na ústup, situace se v našem celém okolí uklidnila, jenom rozkládající se tělo paní mlékařky začalo být cítit v celém domě. Náš otec se vrátil živ a zdráv domů a řekl nám, že už Němci podepsali kapitulaci. Všichni jsme byli rádi, že je to nejhorší za námi. 

Středa 9.května 1945.

To už se jen vítali Rusové a kdekdo se seznámil s ruštinou: "Davaj časy!" bylo to první, co nám řekli.
Jeden kluk asi sedmiletý měl na ruce na řemínku místo hodinek bakelitový dětský kompas a jeden Rus, který si toho všiml, zařval "Davaj časy!", ten kompas mu sebral a klučina se rozbrečel...

A zde jsou ti lajnovači oblohy: SKYLINER

https://youtu.be/_z-GLJ5asbo

 

Gale Face Hotel na Ceylonu

Snad každý člověk zažije nejméně jednou za život něco, co se mu pak vryje do paměti navždy. Většinou se jedná o zážitky "poprvé", u mne se sešlo toho "poprvé", v případě Ceylonu, hned bohatě. Já poprvé cestoval letadlem, poprvé jsem se koupal v moři, poprvé jsem spal v luxusním hotelu, poprvé jsem jedl oříšky cashew (kešu) a poprvé, no prostě všechno bylo poprvé. Před odletem jsem dostal poprvé takzvanou tropikalizaci, to jest 4 injekce proti: tyfu, choleře, žluté zimnici a malarii. 

Pro věčně nevěřící a podezíravé čtenáře, že si to vymýšlím, protože prý v roce 1957 se žádný nestraník nedostal do kapitalistického státu, říkám, ano byl jsem výjimka, ovšem můj  kolega Honza byl překvapivě také jako já, nekomunista, pracující dokonce v Technoexportu, pzo, kde se kádrovalo ještě zuřivěji, jako v každém podniku zahraničního obchodu! Inu, zázraky se děly i v socializmu a kdo nevěří ať tam běží!

V dávnověku, 1957, jsem shodou náhod a nepochopitelných okolností, což jsem již popsal v článku Lourdský zázrak, (aneb něco jako výhra v Sazce), byl vyslán na akviziční služební cestu na Ceylon (dnes: Sri Lanca), jako technická pomoc pro nabídkové investiční celky. V druhé vzpomínce "CEYLON" jsem se věnoval různým zkušenostem, které jsem tam zažil a hlavně nepříjemné trapnosti s takzvaným duriánem. V této třetí vzpomínce se chci speciálně zaměřit na hotel, Galle Face, v hlavním městě Sri Lancy Colombu, kde jsme bydleli čtyři týdny. Let z Prahy přes Curych, Káhiru, Bejrut, Karachi, Bombay do Colomba, trval tehdy s přestupy dva a půl dne.

Hotel Galle Face byl založen čtyřmi britskými obchodníky v roce 1864 a byl to, jak se prý říkalo, jeden z nejstarších hotelů na východ od Suezu. Jak jsem zjistil z návštěvní knihy, bydleli tam, (mimo nás), takové celebrity jako, Mahatma Gandhi, Indira Gandhi, Jawaharlal Nehru, japonský princ Hirohito, dánská princezna Alexandra, Princ Phillip, vévoda z Edinburghu, USA prezident Richard Nixon, Jurij Gagarin, jakož i spousta slavných herců i zpěváků. Krásnými Ceyloňankami se to tam jen hemžilo. První ponaučení se nám dostalo od čs. obchodního rady, že se máme vyhýbat prostitutkám, ty jsou z 80% šiřitelkami pohlavních chorob a ty s červeným puntíkem na čele jsou sice čisté, ale zase vdané...

Celý hotel byl klimatizován a okno i balkon našeho pokoje bylo směrem na moře. Ta nádhera, být ke spánku ukolébáván pravidelným šuměním mořských vln, to byla pro mne hudba z ráje! Je pravdou, že první noc jsem spal přetrhávaně, což byly z knížek vyčtené, strachové představy z neznámého hmyzu, různých jedovatých pavouků a hadů, ale to vše rychle pominulo a už od příští noci jsem spal tvrdě a bezstarostně jako pařez v lese. A na ty ještěrky, co běhaly všude po stropech, jsem si rychle zvykl.

První, co jsm musel pro své blaho udělat, nechat si ušít, přímo v hotelu lehký tropický oblek, protože to, v čem jsem tam přijel, bylo v panujícím vedru nenositelné. Už jen proto, že na všechna obchodní jednání jsem musel chodit oblečen v žaketu a s kravatou. Dokonce i vstup do hotelové restaurace, byl nikoliv přes den, ale k večeři povolen pouze v žaketu a kravatě. Vchod do restaurace hlídali dva číšníci a velice slušně každého, kdo nebyl patřičně oblečen, upozorňovali: "Pane, zapomněl jste si váš žaket a kravatu." Příjemným překvapením pro mne bylo, že večer v 10 hod. jsem si šel k hotelovému krejčímu vybrat látku a druhý den ráno v 10 hod. byl oblek hotov.

 Další, co moji pozornost upoutalo byli číšníci. Všiml jsem si, že všichni mají na sobě bílé, jakoby noční košile a bílé turbany, jenom někteří mají na turbanu vpředu šikmý proužek z různých barev. Zeptal sem se jednoho obsluhujícího co to znamená? "To jsou něco jako vojenské šarže, pane, všimněte si já jsem vyšší šarže a mám modrý proužek, to znamená, že se starám o deset určitých stolů, Ti, co nemají žádný proužek jsou moji podřízení. Nade mnou jsou dva s červeným proužkem, každý má na starosti půl sálu a nad námi všemi je jenom jedna hlavní šarže se zlatým proužkem.

"A můžete mi říct", zeptal, jsem se zvědavě, "kolik si zde vyděláte peněz?" Číšník se usmál: "Pane, já neberu žádný plat, já jsem šťasten, že mám toto místo v takovém hotelu! Můj výdělek jsou tuzéry od hostů, to mi hodí průměrně 15 rupií za týden a to jsem ženatý a mám dvě děti." Když jsem si to v duchu srovnal, že já mám diety 60 rupií na den, hotel mě stojí 30 a 30 mám na útratu, za taxíky, tuzéry a vše ostatní, tak se mi z toho točila hlava. Jinak jsme se s Honzou byli prvně vykoupat v moři na pláži před hotelem Mount Lavinia, odkud mám taky svoji fotku (viz shora odkaz CEYLON). 

Po návratu domů, jsem si nechal ještě mnoho let onu Galle Face hotelovou nálepku na kufru, (viz perex), jako zcela exotickou vizitku. Prostě Ceylon byl pro mne a je i coby Sri Lanca, zelenou perlou indického oceánu..

https://youtu.be/61Thb_3JRGk.

Řidičák a bujné poprsí

Před mnoha lety, to jest v letech šedesátých minulého století, jsem se rozhodl si udělat řidičák. Moje motivace byla ovšem úplně jiná, nežli je tomu dnes u většiny mladých lidí. Nikdo v naší rodině neměl auto ani motocykl a já při svém ubohém platu 1500 Kčs jsem neměl ani pomyšlení si jakékoliv motorové vozidlo v dohledné době koupit, ba dokonce jsem jenom stěží dal dohromady těch 900 Kčs na zaplacení autoškoly.

Když jsem se ale seznámil s dívkou Evou, která řidičák vlastnila, začal jsem si vedle ní připadat jako méněcenný. Navíc její bratr měl starší motorku značky ČZ 125 a ona si ji občas mohla od něj vypůjčit. Někdy mě také nechala řídit a tak jsem se to základní naučil "na černo". Jednou jsme jeli na výlet ještě s další dvojicí, všichni měli řidičák jenom já ne, a abych se necítil zahanben, že musím sedět na tandemu, nechala mne vnímavá Evička zase jednou řídit. Za ostrou zatáčkou se najednou objevil policajt a ukazoval abychom zastavili. Na štěstí pro mne, druhou motorku právě řídila dívka a tu si polda vybral a začal kontrolovat, zatímco nás pustil dál. Mé sebevědomí sice stouplo, ale ten den jsem si umínil, že to tak dál nejde, a že si za každou cenu ten řidičák udělám a to nejen na motorku, ale i na auto a milé Evičce ukážu, jaký jsem řidič. 

Tenkrát se řidičské kurzy konaly ve Svazarmu, což byla jakási podivná svazácko-armádní organizace, jejíž instruktoři byli dost nepříjemní obhroublí náfukové. Jednoho takového typa jsem vyfasoval já a každá jízda, kterou jsem s ním absolvoval byla pro mne nervovou záležitostí. Jízdy na motorce se daly ještě jakž-takž vydržet, i když mne za všechno seřval, ku příkladu i za to, že jsem při odbočování doprava ukázal pravou rukou v místě, kde byl přikázaný směr jízdy vpravo, čili podle něj zbytečně. Nic nebylo platné mé oponování, že chodci nemusí znát dopravní značky a navíc si jich nemusí ani všímat. Jízdy v autě, byly však ještě mnohem horší, to byl jedním slovem horor. Jakmile jsem usedl za volant, začal na mne řvát, že dělám všechno špatně, takže jsem si připadal, že jsem ten nejblbější tvor, který se kdy chtěl naučit řídit auto.

Zato při teoretické výuce jsem měl "lehy", protože jako strojní inženýr jsem pochopitelně všechno o motoru dávno znal. Jednou si vedle mne v učebně přisedla nápadně krásná slečna Lucie s bujným poprsím a prosila mne, jestli bych jí nemohl některé věci znovu vysvětlit, protože tomu, co říkal ten učitel vůbec, ale ani trochu nerozuměla. Na zdech visely různé technické obrazy, jako průřez motorem, spojka, převodovka, kliková hřídel a podobně. Její otázky byly pro mne úžasně mile ženské a na mé sebevědomí, ubíjené brutálním instruktorem, působily jako balzám.

Ku příkladu, když se mě zeptala při pohledu na zvětšený obraz převodovky: „A víte na co jsou vlastně tady ta vroubkovaná kolečka v té vaničce?"

„Slečno, Lucie, to jsou ozubená kola, a ta vámi zvaná vanička, to je převodová skříň", řekl jsem potlačuje smích.

„A můžete mi říct, proč to vůbec musí být v autě?", zeptala se  mně naprosto nevinně.

Musel jsem jí tedy držet delší přednášku a ujistit ji, že vždycky když něčemu nebude rozumět, se může obrátit na mne a já ji to milerád vysvětlím. Pak přešla řeč na instruktory. Zatímco já jsem zastával stanovisko že ten můj je úplný magor a troglodyt, tak ona si svého velice chválila. Až se jednou stalo, že jsem přišel na jízdu právě když ona končila a vystupovala z auta. Ke své hrůze jsem zjistil, že ten její vychvalovaný instruktor je tentýž blb, co jezdí se mnou.

Nemohl jsem to strávit a když jsem zasedl za volant a on zase začal vykřikovat hesla jako: „Panebože, co to zase děláte, vy zmatkáři, já se snad z vás zblázním!" Ozval jsem se: „Tak! A teď toho mám právě dost! Já si budu na vás stěžovat na vašem ústředí! Mně seřvete jako psa, když si nezkontroluji zpětné zrcátko a slečnu, co tu teď byla přede mnou, chválíte i za to, že už pozná co je spojka a co je brzda! Mazlivým hlasem jí třeba říkáte: »Tak si sedneme hezky rovně, vypneme prsíčka, ty kolínka trochu víc od sebe a nezapomeneme co? Ano výborně, slečno, zasunout klíček do zapalování!«  Proč jste právě na mne tak nespravedlivě až sprostě přísnej?"
K mému úžasu odpověděl tento buran docela příjemným hlasem: „No, neberte si to tak, vy jste inžinýr, tak vás musím trochu sprdávat, abyste si nemyslel, že už všecko víte a umíte!"

Od tohoto dne, kdy jsem se ozval, jsem měl konečně i já při jízdách pohodu, z čehož plyne poučení: Líná huba - holé neštěstí! Pár dní před tím, co jsem konečně dostal kýžený řidičák, jsme se s Evičkou, z úplně jiného důvodu navždy rozešli a já, který neměl možnost jezdit ani na něčem, ani v něčem, jsem ten řidičák de facto už vůbec nepotřeboval...

https://youtu.be/QOi-uQBSvlU

Rotný PORŠUK mi dal basu

Stalo se mi to v době „Černých baronů“  (1953). 

 

Byli jsme jako studenti ČVUT Praha na letním vojenském soustředění v Mimoni. Strana a vláda si tenkrát vymyslela, že vysokoškoláci si mohou odbýt vojnu současně při studiu tak, že jeden den v týdnu (úterý) budou mít vojnu teoretickou ve škole a o prázdninách dostanou vždy 4 týdny pravou vojnu praktickou ve vojenském pásmu v Mimoni. Byli jsme první pokusní králíci, ale mohli jsme se těšit na to, že po studiích budeme okamžitě důstojníky, tedy podporučíky v záloze...

Proč si to asi ta strano-vláda vymyslela, jsem si vydedukoval sám. Válka je už devět let za námi, jsme pod křídly největší velmoci světa SSSR a tak potřebujeme mnohem víc inženýrů nežli vojáků!  Nadšen byl i sám Zápotocký: "Kdepak náš Kléma, ten má pod čepicí!"

Ve stanovém táboře jsme měli nad sebou hned z první ruky dva šílené fanatiky, kteří nás apriorně nenáviděli, protože věděli, že nepůjdeme na dva roky na vojnu. Byl to rotný Poršuk, zástupce velitele pro věci politické, tedy "politruk" a instruktor vojín Uher, nejen jménem ale i vzhledem. Na toho si někdo vymyslel přezdívku vojín "DUHO", což jsem původně považoval za jeho jméno a teprve posléze jsem se dověděl, že to je nadávka a znamená to "DŮležité HOvno".

Tento důležitý vojín dělal jednou o víkendu kontrolu pořádku v našem stanu a já jsem se potom večer ve frontě na večeři bavil s jedním kámošem o tom, že DUHO dělal kontrolu v našem stanu. Zaslechl to za mými zády stojící soudruh slovenský slobodník a hned na mne začal řvát: "Vojín Toms, čo ste to povedali? Duho?" A šel to okamžitě nahlásit politrukovi, protože věděl, co tohle slovo znamená, a že je to přísně zakázáno kdykoliv a  kdekoliv používat! 

Příští den při nástupu přišel sám politruk,  a začal na nás řvát, že mu bylo hlášeno, že se zde mluví o našich velitelích jako o fuj-hovnech a on, že to takhle nenechá. Načež mne jako odstrašujícího padoucha vytáhl před nastoupenou jednotku a ještě jednou se zeptal celého praporu (400 vojínů), aby se přihlásil každý, kdo to slovo DUHO vyslovil, neboť to je zkratka pro důležité hovno! My si naši armádu rozleptat nedáme a hrdě prohlásil, že kdyby byla válka, tak by takového vojáka,  jako je zde Toms, zastřelil  vlastním revolverem! 

Samozřejmě, že se nikdo dobrovolně nepřihlásil, takže jsem byl vinen jenom já! Tento nepříčetný fanatik na mne řval doslova, že už pro něj nejsem soudruh vojín, ale pan Toms a že to zařídí, abych byl vyloučen z ČVUT a poslán na tři roky k PTP,  (pomoc. techn. prapory),  čili  »černí baroni« , vojáci bez zbraní!

O tomto památném víkendu se staly hned tři, takzvané mimořádné události, z nichž tu první jsem způsobil já. K tomu ke všemu náš velitel, celkem mírný nadporučík Jedlička, nebyl přítomen, odjel na neděli domů, takže ho právě zastupoval ten fanatický politruk Poršuk, s  absolutně vylízaným mozkem. 

Druhý malér způsobil vojín Samek odpoledne, když při bojovém plazení se lesem ztratil samopal. Byl to šílený poprask a tudíž další mimořádná událost. Aby se prý zbraně nezmocnil třídní nepřítel, musela celá jednotka tak dlouho prohledávat okolní lesy, dokud se samopal nenašel. 

A do třetice všeho zlého, při večerním takzvaném "čepobití" (sborový zpěv za tmy při večerce), bylo v pauze slyšet zurčení močícího vojína Lojdy. To bylo označeno rotným Poršukem jako znesvěcení husitských tradic čepobití a tedy celkem třetí mimořádná událost. Poršuk řval jak pominutý: "Jak můžete, Lojda, při čepobití klidně močit?"

"Já jsem, prosím, celý den neměl ani jednu možnost jít na záchod a teprve teď jsem měl, dvě možnosti, pustit to do kalhot nebo ven", odpověděl tázaný zkroušeně.

Později jsem se od spolužáka Peterky, který sloužil jako praporní písař, dozvěděl, jak to bylo když se tu v pondělí ráno objevil nadporučík Jedlička a rotný Poršuk mu předával své katastrofické hlášení o všech třech mimořádných událostech. Jedlička se prý jen uchichtl a řekl: "Nebudeme z toho dělat novej norimberskej proces. Ale protože vojna není kojná, tak ten DUHO dostane 3 dny basy po službě, ten roztržitý samopalník 2 dny,  no a ten, co chcal, 1 den po službě...

 Jasný?...Tři dny po službě a válka už nebyla, takže jsem měl štěstí a ušel pistloli soudruha politruka a dokonce žiji ještě i dnes - o 70 let  později...

https://youtu.be/cV8i0_KGu8Q

Dva obrazy v jednom rámu

Dodnes  mám doma na zdi raritu,
a to, dva  obrazy v jediném rámu. Nevzniklo to z důvodů úsporných,
nýbrž  vlastně  hlavně  z  důvodů  politicky podmíněných.Tento můj příběh začal v  r. 1950,  kdy jsem musel vstoupit do  ČSM.  Jenom
tak  měl  člověk jakousi možnost udělat  maturitu a potom se třeba event. dostat i na  vysokou školu.

V ČSM jsem já, podle bydliště,  přináležel do místní organizace v Praze 15 Podolí, což překvapivě nebylo až tak špatné, jak jsem si myslel, protože to mělo veliké výhody: Klubovna se nacházela na území Žlutých lázní  a tím jsme tam měli vstup volný, což pro nás mládež studující, bez nároku na nějaké stipendium, znamenalo značnou finanční výhodu.

Mimo to, že tam byla též dobrá parta kluků a holek, zapojených do pěveckého kroužku. Byl tam jen jeden kytarista, který mi okamžitě nějak opatřil kytaru a i když jsem na ni nedovedl hrát, prohlásil, že to nic není a že se to musím ihned rychle naučit, za týden máme nějaké vystoupení. Dřel jsem tedy akordy jak vzteklý a skutečně za ten týden jsem s ním už hrál, ovšem jenom v D-duru. Když použil jiný akord než A7 a G-dur, tak jsem to hraní jen simuloval. Ono se to nepoznalo. Časem jsem se ale naučil hrát na kytaru docela obstojně...

Když se v naší partě nějak zjistilo, že taky umím malovat, chtěli všichni, abych udělal tablo, které pak od Vánoc roku 1950 vesele viselo v naší  svazácké klubovně.  Ovšem už jenom zasvěcenci věděli, že jsem to namaloval na zadní stranu fotografie prezidenta Tomáše G. Masaryka. Takže různí bolševičtí funkcionáři  z okresu obdivovali  při náhodné návštěvě naší klubovny  na Žlutých lázních, toto  mé, prý mistrovské tablo a nikdo z nich netušil, že na druhé straně je obraz TGM. Teprve při likvidaci klubovny, tedy v době, kdy jsem tam už já nebyl, zželelo se někomu z naší party, mého osiřelého dvoj-obrazu a vzal si jej domů a pečlivě opatroval.
Až když čas oponou trhl, někdy v roce 2000, na srazu starých kamarádů u Vlastíka v Řevnicích, mi Berta s Fuťou darovali něco velkého, plochého, zabaleného v papíru a já, koukaje jak vyoraná myš, se po padesáti letech opět shledal se svým, už skoro zapomenutým dvoj-obrazem ČSM a TGM...

https://youtu.be/-tCs8B9Prd4

Náš zasmušilý advent 1976

 Co to je Advent?  Znamená to snad  PŘÍCHOD ??

Jenže, toto by byla CHYBA, u  nás to byl totiž  jasný odchod  z manželství.  Má  žena  Jiřina  po  dohodě se mnou opouštěla rodinu, tak říkajíc  do ztracena...

Aby  to totiž  nebylo  pro naší 6-letou  dcerku Brigit

moc kruté a nečekané. Zatímco onen soudní, tj. papírový rozvod se konal až o půl roku později,  (1977),  když už dcerka byla na  to zvyklá, že její máma bydlí v jiném, nedalekém městě s jiným "strýčkem". Moje ex-manželka si totiž po 10 letech se mnou uvědomila, že chce  být opět sama, svobodná a bezdětná a bez manžela a naprosto šťastná  a míti jenom bezedné  množství milenců, prostě mít takzvané Moderní manželství (!)  Pročež po nesčetných bezvýsledných rozhovorech, co dělat, jsem ji tuto chyméru vlastně musel  nechat  dobrovolně zrealizovat a byl celkem rád, když naše divné manželství  konečně skončilo... 

Žili  jsme tehdy v předměstí Essenu v Kettwigu.  Já byl najednou  na všechno sám, bez rodičů  a bez  jakýchkoliv příbuzných, či jiných blízkých známých. Mám proto zcela přesnou představu co to je "švic", hlavně před Vánocemi, když k tomu navíc přibyla starost, abychom  nebyli s dcerkou sami pod stromečkem - jenom my dva...

Vybavovaly se mi ty krásné Vánoce jaké jsem zažíval já v dětství i když za války! Takové bych byl také přál své dceři, ale v současné situaci to byla čirá nemožnost. Byl jsem z toho nějak "na měkko", když  i taková nevinná rozpustilá písnička jako: „Vánoce, vánoce přicházejí“, mě dojímala, protože v ní figurují děda, teta, strýček a vlastně celá rodina.  Za krkem mi seděla taková těžko popsatelná směs spleenu, vánoční sentimentality a současně veliké zodpovědnosti.

Abych to vůbec nějak zvládl, musel jsem správně hospodařit nejen s penězi, ale i s časem. Šel jsem nato vědecky, říkal jsem si: Den má 24 hodin, z toho 10 hodin jsem mimo dům (práce a nákupy), zbývá mi tedy doma 14 hodin, z toho musím 7 hodin spát, tedy zbývá 7 hod. a ty rozdělím takto, cirka po hodinách: vaření, praní, žehlení, úklid, hygiena a věnování se dceři s jejími úkoly do školy. Někdy to vyšlo, někdy ne a někdy třeba něco trpělo nedostatkem času, ale suma-sumárum to vždycky nějak fungovalo...

Příkladně, když mi přišla sousedka vynadat, že moje paní prý opět neumyla schody, a že ona to za ní zase dělat nebude!!! Koukal jsem jako jeřábek, nevěděl jsem, že nějaká dohoda o mytí schodů existuje, ale když jsem té paní vysvětlil, že má žena už tady nebydlí, změnila se ta dobrá duše naráz, omluvila se mi a slíbila, že ty schody bude za nás umývat i nadále a tím se ta celá věc vyřešila kladně...

Další problém: Brigitka si napsala Ježíškovi o modrý kočárek a panenku a já jsem jí ho tedy trochu předčasně koupil a uschoval ve sklepě. Jenže potom, týden před Štědrým večerem si vzpomněla a napsala Ježíškovi, že by chtěla radši kočárek červený jako má její kamarádka Bianca. Snažil jsem se jí přesvědčit, že modrý kočárek je moderní a mnohem hezčí, ale nic to nepomohlo, musel jsem koupit ještě červený, aby dcerka nebyla zklamaná...

Celou naši smůlu dorazila, od nás dosud neodstěhovaná manželka, když donesla nějaké dárky a za hodinku zase odešla kamsi, což se dceři vysvětlilo jako, že chudák máma musí sloužit noční šichtu v nemocnici, kde byla laborantkou. Při odchodu ještě podotkla: „Na Ježíška už čekat nemůžu, k večeři jsem udělala přírodní řízky, ale vemte si k tomu chleba, bramborový salát nemám.  Jo, a veselé Vánoce!"  

Ty řízky zřejmě zapomněla na vařiči moc dlouho, takže z nich vznikly totálně vysušené tvrdé podrážky, plující v omastku, čili pro nás byly zcela nepoživatelné. Napadlo mě napřed si rozbalit dárky a pak si dojít na večeři do hospody. Při rozdělování dárků pod stromečkem ve dvou mně nebylo do zpěvu. Snažil jsem se sice ze všech sil radovat se s dcerou z obou dvou kočárků a jedné panenky, ale myslím, že se mi moc nepodařilo radovat se nad dárkem, holící strojek, který jsem zakoupil sobě sám...

Když už jsem nevěděl jak udržet veselou tvář, aby dcera nic nepoznala, přišla zcela nečekaná pomoc. Tedy přesně tak, jak to bylo vyryto do dřevěného obrázku s básničkou, který měla Brigitka pověšen nad postýlkou: Byl na něm andělíček nesoucí svíčku a pod ním rým, který přeložen do češtiny by zněl asi takto: »Když se ti zdá, že už nemůžeš víc, světélko naděje přijde ti vstříc...«

Najednou nečekaně zazvonil telefon a naše známá Doris, která o tom věděla, že se rozvádíme, nás pozvala k nim na večeři. Byla to sice večeře typicky německá, ne jako ta naše tradiční s rybí polévkou, kaprem a bramborovým salátem, nýbrž v Německu oblíbený, tradiční studený Hering v majonéze a horké, vařené, brambory.

Toto jídlo ovšem, bylo pro mne v tu chvíli naprosto vedlejší, hlavní bylo, že jsme nezůstali sami pod stromečkem! Řekl jsem jim: „Přátelé, děkuji vám! Stejně je to krásné, když se vlastně cizí lidé jen tak - z dobré vůle, mají rádi... (Ave Maria)"

**************************************************************

Můj 7.listopad v zajetí LM

Až do roku 1961 se mi dařilo se vyhýbat manifestačním pochodům na 7. listopad. Vždycky jsem si vymyslel nějakou výmluvu nebo chorobu, jenom abych nemusel pochodovat Prahou, jako debílek a poslouchat slabomyslné projevy politiků na Staroměstském náměstí. Až teprve v Tesle Karlín jsem tomu neunikl, protože to bylo po všech stránkách zajištěno milicí a po vojensku naplánováno.

Ještě v pracovní době se zorganizoval nástup všeho osazenstva firmy před budovou v ulici Sokolovské a snad jedině těhotné ženy v pokročilém stadiu se nemusely zúčastnit, což se mne bohužel netýkalo. Řekl jsem si chytře: "Tramvaje prý stejně v celé Praze nejezdí, takže domů budu muset jí pěšky a směrem na Staroměstské náměstí to mám vlastně při cestě domů, takže klidně tam dojdu a pak se v tom davu po anglicku ztratím."

A pak se mašírovalo směrem jiho-západním na Florenc, odkud se dále pokračovalo ulicí Na Poříčí až na Nám. Republiky a dále skrze Prašnou bránu ulicí Celetnou až tedy na to cílové Staroměstské náměstí. Jenže jsem netušil, že lidoví milicionáři (LM) obstoupí kolem dokola celé náměstí jako rybáři při výlovu kaprů a držíce se za ruce, těsně jeden vedle druhého, uzamknou prostor náměstí, do něhož pustí jen nic netušící lidičky z vnějšku, ale nikoho už nevypustí ven! Tak jsem se ocitl v kotli ztracenců, odkázaných si "dobrovolně" vyslechnout všechny ty žvásty od bolševické vrchnosti. Ne, to bych teda nemoh'. Nehledě na to, že za hodinu mám být u mé kamarádky Michaely L., že prý je sama doma a nudí se...

To mě natolik nabudilo, že jsem se tím davem protlačil až k ústí do ulice Železné, jenže ouha! Zde stáli semknutě ozbrojení milicionáři zaháknuti až po lokty jak nerozborná pohraniční hráz proti imperialistům. První co mě napadlo, že musím být drzý a tak jsem přistoupil ke dvěma nejblíže stojícím článkům tohoto řetězu a řekl jsem jim suverénně: "Dovolte, já chci projít!" Ten jeden se překvapeně zeptal: "Kampak?" a já mu jenom naštvaně odsekl: "Domů!"

Oba byli tak překvapeni a nebo si snad mysleli že jsem třeba estébák, tak se odhákli, já klidně prošel a oni se zas rychle zahákli. Tak jsem se dostal ulicí Železnou a Rytířskou bez překážek na Můstek a z Václaváku už jezdily tramvaje normálně do Podolí. A tak se stalo, že místo v zajetí LM jsem skončil v objetí ML...

 https://youtu.be/8PTOh0cHPjc

Dívka z Bohnic

   Můj kamarád Vojta, kdykoliv si chtěl jít někam zatančit a sbalit dívku, tak mě nutil, abych šel s ním a dělal mu takzvanou "kulisu". Byl totiž malé postavy, z čehož on měl určitý komplex a bál se vyzvat neznámou ženu k tanci, když nevěděl, není-li ona větší než on. Výška sedící ženy se nepozná. Proto chtěl, abych pro ní šel napřed já a teprve když uviděl její výšku, se rozhodl pro ni jít či nejít.

Tak se stalo, že jsme si šli, jedné slunné neděle zatančit na, tenkrát ještě funkční, Barrandovské terasy. Tam Vojtovi padla do oka dívka s krásnýma nohama a poslal mě pro ni tančit. Když vstala od stolu, zjistil jsem, že je jen o fous menší než já, a Vojta mi posuňkem naznačil, palec dolu. Bavil jsem se s ní během tance všeobecně, beze snahy jí nějak balit, což ale na ni působilo kupodivu pozitivně, takže když pak následovala dámská volenka, přišla si ona pro mne. 

Jmenovala se Jana a bydlela v Bohnicích. Kromě svých krásných dlouhých nohou byla i celkově půvabná, a tak se stalo, že jsme začali spolu chodit. Když jsem pak někde řekl, že mám dívku z Bohnic, mohli se všichni strhat smíchy. Dokonce i moji rodiče byli zvědaví, jak ta dívka z Bohnic vypadá a chtěli abych ji přivedl ukázat v neděli k nám domů. 

Dal jsem si s ní sraz na stanici sedmnáctky v Podolí u Žlutých lázní, kam jsem pro ni přijel se zánovní, nablýskanou motorkou ČZ 125, abych ji galantně odvezl k nám před dům. Jenže dívka Jana přijela oděna v bleděmodré, úzké, přiléhavé šatičky, takže nebyla schopna si sednout na motorku rozkročmo, jedině snad, kdyby si je vykasala až do pasu, což jsem jí nedovolil. Po marných pokusech sedla si tedy z boku, což bylo dovoleno jen u skútrů, u motorek to bylo naopak přísně zakázáno. Mávl jsem rukou, že se tu policajti neobjeví, jak je rok dlouhej a vyjeli jsme. Během jedné minuty se ale odněkud vynořila béžová škodovka VB a hurá za námi. Musel jsem zastavit, vyslechnout jejich kázání a zaplatit pokutu 10 Kčs.

Víc než ta pokuta mne ovšem naštvala Jana, když mi řekla: „Vidíš, kdyby sis bejval koupil skútra místo blbý motorky, tak by se nic nestalo!“ Já nato: „Vidíš, kdyby sis místo tý blbý úzký sukně vzala kalhoty, tak by se to taky nic nestalo!“

„Já si můžu nosit co chci! Do toho ti nic není!“, kontrovala Jana.

„Jistě, protože chceš všem ukazovat svý krásný haksny, jenže na mne to nepůsobí!“

„Seš sposťák domejšlivej a já k vám teď domů nepůjdu!“, vyprskla vztekle a dupla si nožkou.

„Dobrá, tak pojď, doprovodím tě zpět na tramvaj“, rozhodl jsem a zaparkoval čízu na chodníku.

Načež jsme mlčky odkráčeli zpět k Žlutým lázním. Tam se jí to nějak rozleželo v hlavince a zeptala se mě, jestli bych s ní nejel do města. Řekl jsem jí, že ano, a že považuji celou naši hádku za pitomost. Souhlasila. Zašli jsme si do kina a pak jsme se ještě stavili na Kampě a tam mi na lavičce milá Janinka otevřela svoji dušičku: „Víš, já si myslím, že když máš tu motorku, tak že bysme si mohli vyjet někdy na houby. Já si vypůjčím chatu od kolegy Oslzlého v práci a uděláme si tam hezký večírek.“

„A on by ti tu chatu půjčil jen tak - zadarmo?“, podivil jsem se. 

„Na víkend ne, to tam jezdí sám s manželkou, ale přes tejden mi to už několikrát nabízel, jenže já jsem neměla tam s kým jet.“

„Tak jo, Jani, co třeba takhle ze středy na čtvrtek?“
Jí se to také hodilo a tak jsme tu středu odpoledne ve čtvrt na čtyři vyrazili, směr Chocerady. Když jsme se blížili k chatě, bylo mi divné, že mě Jana docela jistě navigovala na místo, jako by tam už někdy byla. Na můj dotaz mi řekla, že je tu tak jako já poprvé v životě, ale že jí šéf nakreslil kudy se sem jede. „Aha, takže ten kolega je vlastně tvůj šéf, ne?“, zeptal jsem se nevinně. 

Trošku se začervenala, přikývla a rychle to zamluvila. Pak jsme nasbírali pár hub okolo chaty a Jana řekla, že hned udělá smaženici na vejcích. Bylo mi divné, že se v chatě tak dobře orientuje, nic nehledá, všude jde najisto, ví ve kterém šuplíku co je a když pak odskočila pro vodu do studánky, otevřel jsem zvědavě jeden šuplík s fotkami a mezi nimi jsem objevil také dvě s Janou! To byl pro mne corpus delikti, že mi lhala. Rozhodl jsem se ale, že jí nic neřeknu.
Houbová večere byla báječná, Jana mimo to udělala pomazánku z olejovek, k tomu jsme popili něco vína a nakonec odestlala manželské postele a řekla mi abych si zatím lehl a počkal na ni, než se trochu opláchne. Venku začalo hustě pršet a jak jsem tak čekal a slyšel to šumění deště tak jsem nějak z ničeho nic usnul. 

Vzbudil jsme se až ráno v sedm hodin a Janinka byla očividně naštvaná.

„Jé, promiň, já jsem usnul, proč jsi mě nevzbudila?“ „Co bych tě budila, když o mne nestojíš?“

Vtom zabrzdilo před chatou nějaké auto a vzápětí nato stál ve dveřích nějaký plešatý pán. Napadlo mě, že jsem ten ksicht také viděl mezi těmi fotkami s Janou a zbytek jsem si domyslel: „Dobrý den, vy jste jistě šéf slečny Jany, pan Oplzlý?“, zeptal jsem se ho, zatímco Jana seděla na židli jak zařezaná. Pán se usmál: „Oslzlý, prosím, a vy jste Janin bratr Láďa, jestli se nemejlím.“

„No, ono je to celkem jedno, kdo jsem, ale nechápu proč jste jí půjčoval klíče od vaší chaty, když jste sem chtěl za ní sám přijet?“, divil jsem se.

„Janička mi říkala, že sem jedou se sestrou Stáňou a možná i s bráškou Láďou na houby. Ale kde je teď ta Stáňa, Janinko?“ Jana místo odpovědi spustila příval slz.

Odpověděl jsem za ni: „Sestřička Stáňa zůstala doma, má spalničky, pane Oplzl- ehm Oslizlý: Takže si to tady pěkně užívejte vespolek, já se v tomto momentě poroučím, neboť spěchám do práce, jako obvykle - bez snídaně.“

Ale jak se pak dívka Jana z Bohnic usmiřovala se svým oplzlým šéfem, to jsem se už nedozvěděl... 

https://youtu.be/G7ymE5l7wHk

Zkoušky na gymnázium 1942

 Myslím, že už je moc málo pamětníků na ty protektorátní časy, kdy dostat se na gymnázium bylo pro českého kluka podobné unikum, jako dostat se pak za komoušů na vysokou. Já měl tu pověstnou kapičku pokakaného štěstíčka a vyšlo mi obojí.
Nejprve tedy ten gympl. V roce 1942 po Heydrichiádě to byla skoro drzost se o to pokoušet, protože režim pochopitelně neměl zájem, aby česká mládež studovala, takže si kladli šílené podmínky, jako třeba potvrzení o árijském původu, k čemuž bylo třeba si opatřit křestní listy rodičů, prarodičů a praprarodičů. Moje máti se ale do toho zakousla a jezdila po matrikách obcí, kde žili moji předkové. Díky tomu, že mezi nimi nebyl nikdo Židem, mohl jsem podat žádost a přiložit k ní své poslední vysvědčení ze školy, a dvě své fotografie 6x9 cm, z profilu a z anfasu. To kvůli typu "nordická rasa", tvar hlavy a blond vlasy bylo důležité kritérium.

Zkouška trvala celý týden v internátu někde v Dejvicích, zde se i jedlo a spalo, a kromě učeben zde byla velká tělocvična i venkovní hřiště na lehkou atletiku. Bylo nás tam okolo 120 jedenáctiletých kluků, každý z nás dostal plechovou známku na krk s číslem, já měl č. 91 (podle abecedy).

 Každé ráno nás budila Hitler-Jugend v půl sedmé, tím že pochodovala chodbami budovy za pištění píšťal a bubnování. Divil jsem se v duchu, co to je za blbce ta H-Jugend a netušil, že za tři roky se bude podobně blbnout i u nás v obnoveném ČSR s Pionýry. Potom následovala hygiena ve sprchách a chudá snídaně. V osm hodin začínala výuka ve třídách a psaní testů z probrané látky.

Vyučované a testované předměty byly v následujícím pořadí dle jejich důležitosti: němčina, tělocvik (denně celé odpoledne), dále matematika, fyzika, německý zeměpis a dějepis a tzv. společensko-politická výchova. Nakonec jsem po tom všem humbuku u zkoušky propadl z tělocviku, byl jsem postavou moc malý a tak při bězích a skocích jsem nedosáhl na minimální výkony. Ovšem přihlásil jsem se drze znovu příští rok (1943) na uvolněné místo po jednom propadlém primánovi a tak jsem se dostal, tentokrát už bez internátu, pouze dvoudenní zkouškou ve škole, přímo do sekundy.

 Roky plynuly, pak přišel konec války, (1945), pak Rudý Únor (1948) a při maturitě (1950) jsem měl dle komunistického předsedy maturitní  komise Bílka, propadnout. kvůli kádrovému posudku, napsaného mým spolužákem Vláďou Švábem, (synem Karla Švába, posléze popraveného v procesu s R.Slánským). Bílek si usmyslel, že mě nechá propadnout z češtiny, přestože jsem ji měl za jedna, ale zdůvodňoval to tím, že jsem z buržoazní rodiny a naše spravedlivá češtinářka, zvaná "Maruška" s tímto řešením absolutně nesouhlasila, a tak jsem prošel...
Na vysokou jsem se tedy dostal opět se štěstím tím, že po maturitě se rozšířila po Praze zvěst, že technika je přeplněná a dostat se tam je nemožné a většina studentů se tedy vrhla na stavařinu. Já jsem si ale řekl, že už je mi to jedno, nechám tomu volný průběh a když se tam nedostanu, budu holt něčím jiným. Jenže tehdy v roce 1950 měla technika jako směrné číslo od ministerstva, přijmout 500 uchazečů a přihlásilo se jich přesně jen 507. Čili bolševická komise brala šmahem všechny, až na ty "nejhorší" případy jako, syn kulaka či syn fabrikanta.
A tak jsem se dostal i já na ČVUT, navzdory mému prach-mizernému kádrovému posudku, který sepsal můj spolužák a jako vyšší spravedlnost jsem považoval skutečnost, že tento Vláďa Šváb i přes to, že se při procesu zřekl svého otce, musel na vojnu k PTP (Černým baronům)...

https://youtu.be/ZsiFaxQxy4w

POZOR! Padá omítka! (1947-1989)

Byl pátek, nešťastný to den 10. 10. 1947, mně bylo šestnáct let a máti mne poslala koupit máslo až na Pankrác, jelikož u nás v konzumu v Podolí máslo nebylo. Řekl jsem si chytře, že tamní mlékárna je v ulici naproti kinu Revoluce, že tedy koupím to máslo a jako za odměnu budu smět jít za 2 Kč do kina na ten film co tam právě dávali, s lákavým názvem "Krok do tmy." Jenže místo kroku do tmy jsem učinil krok do blbosti a měl máslo na hlavě! Vysvětlím ihned:

Jak vidno na fotografii, která je ovšem z doby, téměř o 60 let později, tak se toho zase až tak moc nezměnilo. Dům má lepší omítku a dole, kde jsou na celou šířku budovy Kuchyňské potřeby, byly tenkrát dva obchody. Vlevo byl nóbl obchod se skleněným zbožím jako lustry, lampy, zrcadla atd., vpravo byla mlékárna, před níž se táhla do leva po celém chodníku fronta nakupujících, co se už nevešli do krámu. A tam jsem stál také já, asi tak pod písmenem Ň ve slově KUCHYŇSKÉ. Najednou někde v tom domě bouchly průvanem dveře tak silně, že se celý barák zachvěl a o vteřinu později jsem dostal strašnou tupou ránu do hlavy. 

Nejdříve jsem byl otřesen jako na hranici omráčení, pak jsem si sáhl na hlavu, plnou písku a drtě mezi čímž tryskala krev. Uviděl jsem pumpu na druhé straně ulice a tak jsem se tam rozběhl, abych si tu kebuli rychle opláchl, při čemž mě málem porazilo auto. Proudem vody se mi povedlo vypláchnout ten stavební materiál z vlasů, načež jsem si položil kapesník na temeno a vrátil se na místo činu. Jedna maminka s kočárkem, když viděla jak ochotní lidé vytahují z jejího kočárku kusy zdiva, prostě omdlela jako špalek. V kočárku však klidně spalo neporušené
dítko, zatímco se dobří lidé starali o probuzení jeho omdlelé maminky.

Pak se ale objevil esenbák a začal zjišťovat co se komu stalo. Zajímaly ho jenom krvácející, tedy jeden mladík a já, on měl rozbité brýle a krvácel pod okem a já na temeně. Zajímavý poznatek pro mne spočíval v tom, že když se mě ptali na datum narození, tak jsem si nemohl vzpomenout. Byla to okamžitá ztráta paměti, ale naštěstí trvala jenom asi tak 10-15 minut. Ukázal jsem policajtovi čerstvě odlomenou omítku na římse pod střechou nad 3. poschodím, která v délce asi 4 metrů nevýhodně přistála na hlavy naši fronty. Většina lidí, co měli čepice a klobouky měla jenom boule, ale s námi dvěma krvácejícími sepsala policie protokol a objednala nám záchranku do nemocnice, kde mi na temeni vyholili jakési náměstíčko, sešili ránu černou nití a poslali domů. A od té doby zlí jazykové tvrdí, že jsem prý praštěnej. Nenamítám nic, možná, že ano... 

Byl jsem asi jednou z prvních obětí padajících omítek, no a potom se to postupně začalo zhoršovat, domy neměly své původní majitele, činžáky byly znárodněny a nikdo se o ně nestaral. A tak to všechno vesele tlelo a padalo lidem na hlavy. Cedule POZOR! Padá omítka, se staly určitým folklórem i ozdobou každé ulice. Asi o patnáct let později však spadl místo omítky celý balkon v Praze 2, ve Spálené ulici a namístě zabil jednoho chodce. To už bylo silné kafe i pro Stranu a Vládu a vymysleli nové řešení - podchozí lešení, takže omítky padaly nerušeně dál, ale chodci pod lešením zůstali na živu. A dalších patnáct let přibývalo víc a více řešení-lešení a nikomu to moc jakoby nevadilo, komoušové u moci neměli ani ponětí o nějaké urbanistické estetice, i když to vypadalo doslova příšerně až strašidelně...

Když jsem v roce 1995 přijel po 22 letech do Prahy, byl jsem zděšen, hnusná dřevěná lešení "zdobila" skoro celé centrum Prahy. Ale pak to, co komouši nedokázali za 40 let zařídit, to najednou šlo, takže už za pár let Praha prokoukla a od té doby je opravdu atraktivní perlou Evropy. A proto mi stále nejde do mé praštěné hlavy, že je ještě tolik lidí, kteří dnes vzdychají a slzy roní, jak to tu bylo za vlády komoušů idylicky krásné. Prostě, jak se tak říká: Vzdělanost přináší lidem hoře tam, kde blbec prožívá štěstí...

Dovětek: Takže v Praze se celkem podařilo, aby omítka nepadala na hlavy chodcům, ale jak se právě dovídám z denního tisku, tak nejen omítka, ale i tuny zdiva dosud padají na hlavy chodců ve městech jako je třeba Olomouc nebo Hradec Králové a ono se o tom moc nemluví, prý to jaksi patři  ke kolorytu 21. století...

https://youtu.be/CpAH1uk95Ck