Pětka z matematiky, dcero?

Má dceruška Brigitka, kterou jsem vlastně v Německu vychovával skoro sám, prospívala ve škole moc dobře,

takže jsem po celé školní roky s jejím prospěchem neměl problémy – až na tu nešťastnou matematiku.
Zatímco se u všech ostatních předmětů střídaly jen jedničky s dvojkami, objevila se najednou na jejím pololetním vysvědčení pětka z matematiky!

Nemohl jsem se na svoji dceru vůbec zlobit. Do jisté míry jsem měl i trochu tajnou radost z toho, když mi ukázala vysvědčení se slovy: „Papá, já tě určitě zarmoutím. Dostala jsem pětku z matyky, ale mně nejvíc mrzí, že mi ji dal zrovna pan Lederer...“

„Brigit, to mě tedy udivuje, říkala jsi, že to je Váš nejlepší a nejhodnější učitel.“

„Jo, to taky je, ale já jsem blbá! Dokud jsme počítali jenom s čísly, tak to šlo, ale teď máme algebru a tam se počítá i s písmenama, a to já vůbec nechápu!“

Její vysvětlení se mi hlavně líbilo v tom, že jiné dítě, když přinese domů špatnou známku, tak se snaží svést to na učitele, ale ona to svedla sama na sebe! Tomu já říkám formát. Řekl jsem jí: „Brigit, od pondělka, pět dní v týdnu mimo víkend, vždy po večeři, od sedmi do osmi, místo čubrnění na televizi, se budeme spolu učit matematiku a to by v tom byl čert, abychom ji nezvládli třeba na dvojku!“

Byly to opravdu zvláštní večery, na které velice rád vzpomínám... Musel jsem vydolovat ze své paměti slova naší kantorky-matykářky i její pedagogiku. Předně jsem nesměl dceru nijak přetěžovat a mít úžasnou trpělivost jí totéž vysvětlovat znovu a znovu. Proto jsem dbal na to, aby vždy v osm hodin vyučování skončilo, aby měla ještě před spaním čas se uvolnit a věnovat něčemu jinému. Všiml jsem si také, že se někdy snaží příklad naučit jako básničku, což je úplně špatně: „Brigit, nesnaž se matematiku učit nazpaměť, to je exaktní věda, to není dějepis, ty potřebuješ získat logické myšlení. Tu paměť, tu si nech na básničky a letopočty.“

Přesto vše někdy došlo k tomu, že Brigita přestala vnímat a začaly jí téct slzičky. To jsem musel učení ihned přerušit: „Brigit, neplač, to nemá cenu, tím se přestaneš soustředit a ten příklad nepochopíš. Podívej, já mám na audiokazetě nahrávku jedné krásné české písně z Prahy a ta vysvětluje, proč nemá smyslu plakat. Já ti ji aspoň ten kousek, co znám, zazpívám“   Vzal jsem kytaru a spustil svůj poněkud neprofesionální zpěv:

Kdyby sis oči vyplakala

a jako moře byl tvůj žal,

nikomu tím nepomůžeš,

život půjde dál...

I pro tvé oči, moje malá,

čas dávno lék svůj uchystal

a kdyby sis je vyplakala,

slepý bych tu stál!“

Naše domácí kondice začaly nést na jaře první plody. Učitel Lederer pochválil Brigitu, že se rapidně zlepšila. Načež koncem května ji řekl, že to s ní vypadá tak dobře, že na výročním vysvědčení jí opraví matematiku z pětky na dvojku!

Ale přišel osudný pátek 3. června 1983, u nás byla právě na návštěvě moje matka z Prahy a moji známí v Curychu nás telefonicky pozvali k nim na návštěvu přes víkend. Moje matka, která vždycky ráda cestovala, se zaradovala, že se prvně v životě podívá do Švýcarska! Já, ani nevím proč jsem chtěl jet už v pátek, a ne až v sobotu. Brigita byla už vypravena do školy, když jsem jí řekl: „Brigit, dnes do školy nepůjdeš a vyrazíme hned do Švajcu! Napíšu ti pak omluvenku...“

V Curychu u známých jsme pak večer v rušné zábavě vůbec nevnímali puštěnou televizi, když najednou Brigita vykřikla: „Papá, tady jsem viděla naši školu a mojí kamarádku Alexandru, jak brečí, ale už je to zase pryč, byla to jenom krátká zpráva!“

„Brigitko, to přece není možné“, řekl jsem jí, „uvažuj, proč by asi tady, ve švýcarském Curychu ukazovali zrovna vaší školu, to ses spletla, to byla třeba jen podobná budova, víš?“

„Ne, Papá, to byla naše škola a taky tam byla Alexandra - a brečela!“

„Tak dobrá, Brigit, za hodinu se budou ty zprávy opakovat, tak si je znovu poslechneme a uvidíme.“

Ukázalo se, že dcera měla pravdu a my jsme měli úžasné štěstí v neštěstí. Toho dne totiž vnikl do jejich školy amokem stižený šílený střelec, český emigrant a začal tam bezhlavě střílet ze dvou pistolí. Zabil na místě tři děti, těžce poranil dalších čtrnáct, dále zastřelil učitele, policistu a nakonec sám sebe...

Ten zabitý učitel byl pan Lederer, který už nemohl ten svůj slib bohužel splnit, takže Brigitě ta pětka na výročním vysvědčení přece jen zůstala, ale čert vem jednu pětku..!

oooooooooooooooooooooooooooooooooooooo

Hada bosou nohou drážditi...

To se mi stala za komoušů taková malá bezvýznamná epizodka, kterou bych patrně do druhého dne hravě zapomněl, která se však vyvinula až do firemního skandálu a nebýt náměstka Trajbolda, tak skončila pro mne padákem na hodinu...

Toho dne jsem právě stál v závodní jídelně v malé frontičce na kávu a moučník u pultu, kde obsluhovaly dvě ženy, rozdílné jako nebe a dudy. Paní Šromová, nepříjemná, opuchlá a protivná, jak já říkám, typický bábo-chlap s knírem pod nosem.

Naproti tomu paní Troníčková, veselá, příjemná a neustále usměvavá blondýnka. Možná proto, že jsem Troníčkové zalichotil, jak jí to dnes sluší, to Šromovou nějak naštvalo, a dala mi to najevo tím, že když na mě přišla řada, přehlídla mne jako vládní vojsko a začala obsluhovat kolegu, co stál za mnou. Toho si však všimla Troníčková a okamžitě, dřív než jsem se ozval, přiskočila a zeptala se mě, co si přeji. Vybral jsem si kávu a makový koláček a když jsem odcházel od pultu, sykla jí Šromová vztekle do ucha:„Ty vobsluhuješ toho blbce?“ Zaslechl to i můj kolega, který mi pak potvrdil, že jsem slyšel správně, celá věta zněla: "Seš blbá, že vobsluhuješ toho blbce!"

Položil jsem plato na stolek, vrátil se k pultu a řekl jí, aby se mi za tu nadávku omluvila. Ona to odmítla s tím, že neví o čem mluvím. „V tom případě si jdu na vás stěžovat“, řekl jsem a odešel za jejím vedoucím do kanceláře. Tomu jsem pak řekl: „Pane vedoucí, paní Šromová může možná docela dobře mýt nádobí, nebo vytírat podlahu, ale nenechte ji obsluhovat v jídelně. Právě mne odmítla bez jakéhokoliv důvodu obsloužit a nazvala mne blbcem!“ 

„To nechte na mně, co má soudružka dělat, to není vaše věc!“, odbyl mě vedoucí.

„Omyl, to je moje věc! Ona není drzá jenom na mne, naší mladé kolegyni Janě Berkové, která trpí roztroušenou sklerózou, řekla - a na to mám svědka, doslovně: »Proboha, Jano, jak to dnes vypadáš, to jsi určitě zas prošoustala celou noc!« Pokud se tedy drzé chování vaší soudružky Šromové nezlepší, podám stížnost i na vás!“ Čekal jsem co se z toho vyvine, Šromová se ke mně chovala slušněji, jinak nic nového pod sluncem.

Asi za týden jsem byl předvolán do takzvaného „rudého koutku“ na závodní výbor. Připadal jsem si tam jak před trestním tribunálem, všichni seděli a já jediný stál. Slova se hned ujala jakási soudružka Kozová: „Soudruh Tomsa, vy jste měl nějaký výstup se zde sedícím soudruhem Kolčavou, vedoucím závodní jídelny a vyhrožoval mu, že si budete na něj stěžovat. Tak prosím, stěžujte si!“

„Dovolte mi, abych Vás opravil, hned ve dvou bodech: Já nejsem Tomsa, ale Toms a já jsem neměl s panem Kolčavou žádný výstup, ale stěžoval jsem si na drzost jeho podřízené, která mě odmítla obsloužit a nazvala mě blbcem!“

„Buhví jak to bylo, soudruh Tomsa, co jste zase vy řekl jí, to zde nehodláme řešit..."
"Znovu vás musím opravit, já jsem Toms, té-ó-em-es, čtyři písmena a nikoliv Tomsa, já vám také neříkám místo paní Kozová, třeba paní Kozlová nebo paní Kozatá!"
"No to by eště chybělo! My víme, že vaše způsoby jednání s lidmi jsou velmi často nevybíravé až drzé, což nám také písemně dosvědčila soudružka Květa Klímková ze mzdové účtárny. Zde se ale navíc jedná o věc politickou. Náš závodní výbor jednomyslně odhlasoval, aby každý náš zaměstnanec zaplatil 25 Kčs na pomoc zátopám na Slovensku u Komárna. Pro zjednodušení výběru peněz byla každému zaměstnanci bez výjimky sražena tato stejná částka z platu.“

„A to vy shledáváte jako správný postup při výběru dobrovolných darů?“, zeptal jsem se.

„Ano, všichni s tím byli srozuměni, jenom vy jediný z 625 lidí jste, při převzetí obálky s penězi, napadl soudružku Klímkovou slovy, tady to mám písemně, prosím, cituji vás doslovně: »Já s tím nesouhlasím, aby si bez mého vědomí, někdo někde za zavřenými dveřmi odhlasoval, že se mi srazí něco z platu. Nikdo nemá právo v tomto státě, vytahovat mi peníze z kapes!« Přiznejte se, řekl jste to nebo ne?“, vyštěkla na mne vítězoslavně soudružka Kozová.

„Ano, tak nějak jsem to řekl, ale co je na tom špatně?“

„Che, on se diví? Není vám to trapné, soudruhu, odmítnout lidskou pomoc Slovensku?“

„Dovolte, abych vás znovu opravil, já neodmítám pomoc Slovensku, já jsem už dva dny před tím, krojované Slovence s kasičkou na ulici, zaplatil dobrovolně a dokonce víc, 30,-Kčs! Ale já protestuji proti způsobu, jaký jste si tady zavedli vy! V tichosti jste si něco odhlasovali, o nás bez nás, jak v Mnichově, a teprve na papírku ve výplatě nám suše oznámili - proč, co a jak. Je tohle dobrovolnost?“

Kozová vylítla ze židle: „A proč si teda nikdo nestěžoval - akorát vy jedinej!“, ječela.

„Protože, soudružko Kozová, se vás lidi bojí, ale já nejsem zvyklý hrbit hřbet!“

„A-ách... hrbit... hřbet... co..? Co to je tohle za slova? U nás v socializmu nemusí nikdo hrbit hřbet! To je skandál! To já takhle nenechám!“ Soudružka zalapala po dechu a já myslel, že se skácí. Těžce dopadla zpět do židle a ticho v místnosti řvalo.

„Dovolte mi odejít“, řekl jsem suše, uklonil se, otočil a odešel.

Když si mě druhý den zavolal náměstek na koberec, očekával jsem zcela pochopitelně padáka.

„Soudruhu inženýre", řekl pomalu, "netušil jsem, že jste tak výbojný, s tou Kozovou jste to dost přehnal, ona je nebezpečná, ale já vás tady potřebuju! Takže – nic se neděje, já jsem to za vás vyžehlil. Teď mám ale já na vás jednu jedinou otázku: Inžinýrskej, kolik je vám let?“

„Třicet tři“, řekl jsem po pravdě.

„Nóó, tak to byste snad už mohl mít rozum...!“

A já k tomu dodávám to, co jsem náměstkovi tenkrát říci nechtěl, že jsem sice věděl, že hada bosou nohou drážditi se nemá, ale nechat si za všech okolností srt*  na hlavu je ještě horší...https://www.youtube.com/watch?v=AylFUYXHYMs

Těžká doba 1939-1945

Celý Protektorát i válku a ještě kus po ní, jsme bydleli v Praze-Podolí, Na Pekařce, v tom nejhorším bytě v mém celém životě. Byl to vlhký a studený suterén, dva malé pokojíčky, kuchyňka, bez koupelny, s WC na chodbě. Vzniklo to nechtěně, totiž v době mobilizace (1938), se moji milí rodičové hodlali přestěhovat z centra Prahy raději na okraj města, neboť podlehli panice, že Praha bude v blížící se válce těžce bombardována německým letectvem, čímž také Hitler i Goebbels vyhrožovali.
Na Vinohradech jsme bydleli v krásném domě, třetí patro s výtahem, 2 pokoje kuchyň, koupelna, WC, ústřední topení. Rodiče uvěřili slibu známých, kteří právě zakoupili polovinu dvoj-vily v Praze-Podolí, že nám tam pronajmou byt ve druhém patře stejných kvalit, jako máme zde a navíc s balkonem. Jenže sliby, jak známo, jsou chyby a to se nám vymstilo...Tento plán měl jeden zádrhel, že k termínu našeho stěhování nebyl nám slíbený byt dosud volný, ale zato byl volný podřadný byt v suterénu. Bylo nově dohodnuto, že se pro první kvartál nastěhujeme do suterénu a potom v příštím kvartálu se přestěhujeme do mezitím uvolněného bytu ve 2.poschodí. Jenže do toho se vdala sestra paní domácí a podle pravidla bližší košile než kabát, dostali nám slíbený byt, ti novomanželé a my jsme zkysli v suterénu. Za Protektorátu, během války i po ní nebyly vůbec žádné byty v Praze k dostání a tak naše čtyřčlenná rodinka bydlela v této studené a vlhké noře dlouhých jedenáct let až do roku 1949.

"První a poslední bombardování Prahy."
Středa 14. únor 1945.

Celou válku jsme na 100% ignorovali ty kvílející sirény, oznamující nálety a protože nikdy se nic nestalo, tak do sklepa jsem běhal jenom ve škole, kde jsme hráli různé hry i šachy a celkem jsme se rádi ulili z vyučování. Doma jsme do sklepa nechodili, protože  náš suterénní byt byl o tři schody níže, nežli ten sklep. Naopak, my jsme rádi ty bombardéry sledovali, jak za sebou zanechávají krásné, bílé proužky na obloze jakoby to byli lajnovači oblohy (Sky-liners, viz na konci), vyšli jsme před dům a mávali jim. Oni nám odpověděli vypuštěním staniolových třásní o jejichž funkci dodnes nevím nic, snad to prý bylo kvůli rušení radarů. Všichni jsme věřili, že Amíci na nás žádné bomby neshodí, ale stala se nešťastná náhoda, chyba v navigaci, pilot se zmýlil a spletl si Prag a Dresden! To naše kuchyňské okno, (viz šipka na fotce) skrze které jsme se tenkrát s mojí matkou dívali, bylo vzdušnou čarou od dopadu bomby vzdáleno jen asi 100 -120 metrů. Až později nám pan pyrotechnik vysvětlil, jaké jsme měli štěstí, že kdyby bomba vybuchla, tak by tlak vzduchu rozbil okno a střepiny by se zasekaly do nás. Bomba naštěstí dopadla na strmou stráň Kavčích hor a sklouzla po provlhlé trávě tak, že ani vybuchnout nemohla...

Dnes to každý ví, že na Kavčích horách je budova České televize, tenkrát tam bylo fotbalové hřiště AFK Podolí, dále cvičiště psů a už naštěstí zrušená rasovna. Ten její pach, odtud se lynoucí, byl pro nás někdy až hororem letního bezvětří....
Takže já tím pádem chci zároveň děkovat svému Andělíčkovi-můj-Strážníčkovi, že jsme tu válku, jako rodina, přežili všichni!

 
Jak jsme prožívali  pražskou revoluci:
Sobota 5.května 1945. Po snídani mě matka poslala na Pankrác do biografu Radost, abych koupil na dnes odpoledne vstupenky na film "Funebrák" s Vlastou Burianem. Lístky jsem koupil, ale netušil, že ten film už nikdy neuvidíme a lístky necháme propadnout. Cestou domů na mne volal jeden pán: "Hochu, vyřiď doma, že je konec války, Američani jsou už u Berouna!" Odpoledne jsme uslyšeli z radia od sousedů (vlastní radio jsme neměli), volání o pomoc:"Voláme všechno české, přijďte nás bránit proti esesákům!"

Neděle 6.května 1945.

 Otec odešel stavět barikády a v dálce se ozývaly detonace šrapnelů. Najednou u nás zazvonili tři chlapi a nesli na nosítkách mrtvou mlékařku, paní Hájkovou: "Můžeme zatím tady někde u vás v baráku nechat tuhle paní?" Otevřeli jsme jim a paní Hájková byla prozatímně uložena na podlahu v prádelně. Zároveň nás tito muži varovali, abychom nezůstávali doma a šli se schovat do některého z činžáků cestou k tramvaji. Němci totiž prchají od Pankráce směrem sem a vypalují vilky a střílejí jejich obyvatele. Máti a my dvě děti, (6 a 13) jsme rychle vzali to nejnutnější a hnali dolů do Dvorecké ulice. Tam v činžáku jsme požádali zdejší obyvatele, aby nás pustili do sklepa. Ve sklepě bylo plno žen a dětí, muži byli někde na stavění barikád. Jedině starý jednonohý trafikant, pan Kapusta, si vylezl na uhlí. Některé ženy remcaly, že kvůli němu nás esesáci postřílí všechny, ale on prohlásil: "Já už jsem svoje zdraví obětoval v první světové válce a teď už bojovat nebudu!", a přiklopil se na tom uhlí neckami. Pak přišla strašně dlouhá a studená noc a my schouleni do uzlíčku a zabaleni jen v tenkých dekách, jsme mrzli na kamenné podlaze sklepa.

Pondělí 7.května 1945.

Ráno jsme od lidí v baráku dostali každý hrneček horkého čaje a v baťůžku z domova jsme měli suché vdolky, poněkud zdemolované tím, že jsem je měl v noci pod hlavou. Pak přišlo nejhorší překvapení, děsivé bouchání na domovní dveře a německý řev: "Aufmachen!" (Otevřít!). Všichni strnuli, někdo řekl: "Pst, tiše ať si myslej, že tu nikdo není!" Jediná moje máti zachovala rozvahu: "Oni ty dveře vyrazí, já umím německy, jdu se jich zeptat, co chtějí" a šla po schodech nahoru k domovním dveřím a já se plížil za ní. Když odemkla dveře, stáli tam dva dost zdrchaní vojáci a řvali: "Wasser!" Máti jim rychle vysvětlila, že jim vodu donese, aby moment počkali. Vrátila se do sklepa, vysvětlila o co se jedná a jedna paní z přízemního bytu šla s ní do svého bytu a natočila do velkého polévkového hrnce vodu, načež ji máti předala těm vojákům. Ti se pořádně napili a zbytkem vody si opláchli obličeje a odtáhli dál. Nebezpečí bylo zažehnáno, ale mizerná nálada lidí ve sklepě se obrátila proti mé matce. Jedna fanatická husa řekla: "Němci nám vraždí naše muže na barikádách a my jim tady lezeme do zadku a dáváme jim pít vodu!" A moje máti se musela rozčílit: "A kdyby ty dveře vyrazili a nás tady všechny postříleli, tak by to bylo podle vás lepší?" Načež jsme se sebrali a vrátili se zpět domů, do našeho bytu.

Úterý 8.května 1945.

Do Prahy přijeli "Vlasovci" a zahnali Němce na ústup, situace se v našem celém okolí uklidnila, jenom rozkládající se tělo paní mlékařky začalo být cítit v celém domě. Náš otec se vrátil živ a zdráv domů a řekl nám, že už Němci podepsali kapitulaci. Všichni jsme byli rádi, že je to nejhorší za námi. 

Středa 9.května 1945.

To už se jen vítali Rusové a kdekdo se seznámil s ruštinou: "Davaj časy!" bylo to první, co nám řekli.
Jeden kluk asi sedmiletý měl na ruce na řemínku místo hodinek bakelitový dětský kompas a jeden Rus, který si toho všiml, zařval "Davaj časy!", ten kompas mu sebral a klučina se rozbrečel...

A zde jsou ti lajnovači oblohy: SKYLINER

https://youtu.be/_z-GLJ5asbo

 

Gale Face Hotel na Ceylonu

Snad každý člověk zažije nejméně jednou za život něco, co se mu pak vryje do paměti navždy. Většinou se jedná o zážitky "poprvé", u mne se sešlo toho "poprvé", v případě Ceylonu, hned bohatě. Já poprvé cestoval letadlem, poprvé jsem se koupal v moři, poprvé jsem spal v luxusním hotelu, poprvé jsem jedl oříšky cashew (kešu) a poprvé, no prostě všechno bylo poprvé. Před odletem jsem dostal poprvé takzvanou tropikalizaci, to jest 4 injekce proti: tyfu, choleře, žluté zimnici a malarii. 

Pro věčně nevěřící a podezíravé čtenáře, že si to vymýšlím, protože prý v roce 1957 se žádný nestraník nedostal do kapitalistického státu, říkám, ano byl jsem výjimka, ovšem můj  kolega Honza byl překvapivě také jako já, nekomunista, pracující dokonce v Technoexportu, pzo, kde se kádrovalo ještě zuřivěji, jako v každém podniku zahraničního obchodu! Inu, zázraky se děly i v socializmu a kdo nevěří ať tam běží!

V dávnověku, 1957, jsem shodou náhod a nepochopitelných okolností, což jsem již popsal v článku Lourdský zázrak, (aneb něco jako výhra v Sazce), byl vyslán na akviziční služební cestu na Ceylon (dnes: Sri Lanca), jako technická pomoc pro nabídkové investiční celky. V druhé vzpomínce "CEYLON" jsem se věnoval různým zkušenostem, které jsem tam zažil a hlavně nepříjemné trapnosti s takzvaným duriánem. V této třetí vzpomínce se chci speciálně zaměřit na hotel, Galle Face, v hlavním městě Sri Lancy Colombu, kde jsme bydleli čtyři týdny. Let z Prahy přes Curych, Káhiru, Bejrut, Karachi, Bombay do Colomba, trval tehdy s přestupy dva a půl dne.

Hotel Galle Face byl založen čtyřmi britskými obchodníky v roce 1864 a byl to, jak se prý říkalo, jeden z nejstarších hotelů na východ od Suezu. Jak jsem zjistil z návštěvní knihy, bydleli tam, (mimo nás), takové celebrity jako, Mahatma Gandhi, Indira Gandhi, Jawaharlal Nehru, japonský princ Hirohito, dánská princezna Alexandra, Princ Phillip, vévoda z Edinburghu, USA prezident Richard Nixon, Jurij Gagarin, jakož i spousta slavných herců i zpěváků. Krásnými Ceyloňankami se to tam jen hemžilo. První ponaučení se nám dostalo od čs. obchodního rady, že se máme vyhýbat prostitutkám, ty jsou z 80% šiřitelkami pohlavních chorob a ty s červeným puntíkem na čele jsou sice čisté, ale zase vdané...

Celý hotel byl klimatizován a okno i balkon našeho pokoje bylo směrem na moře. Ta nádhera, být ke spánku ukolébáván pravidelným šuměním mořských vln, to byla pro mne hudba z ráje! Je pravdou, že první noc jsem spal přetrhávaně, což byly z knížek vyčtené, strachové představy z neznámého hmyzu, různých jedovatých pavouků a hadů, ale to vše rychle pominulo a už od příští noci jsem spal tvrdě a bezstarostně jako pařez v lese. A na ty ještěrky, co běhaly všude po stropech, jsem si rychle zvykl.

První, co jsm musel pro své blaho udělat, nechat si ušít, přímo v hotelu lehký tropický oblek, protože to, v čem jsem tam přijel, bylo v panujícím vedru nenositelné. Už jen proto, že na všechna obchodní jednání jsem musel chodit oblečen v žaketu a s kravatou. Dokonce i vstup do hotelové restaurace, byl nikoliv přes den, ale k večeři povolen pouze v žaketu a kravatě. Vchod do restaurace hlídali dva číšníci a velice slušně každého, kdo nebyl patřičně oblečen, upozorňovali: "Pane, zapomněl jste si váš žaket a kravatu." Příjemným překvapením pro mne bylo, že večer v 10 hod. jsem si šel k hotelovému krejčímu vybrat látku a druhý den ráno v 10 hod. byl oblek hotov.

 Další, co moji pozornost upoutalo byli číšníci. Všiml jsem si, že všichni mají na sobě bílé, jakoby noční košile a bílé turbany, jenom někteří mají na turbanu vpředu šikmý proužek z různých barev. Zeptal sem se jednoho obsluhujícího co to znamená? "To jsou něco jako vojenské šarže, pane, všimněte si já jsem vyšší šarže a mám modrý proužek, to znamená, že se starám o deset určitých stolů, Ti, co nemají žádný proužek jsou moji podřízení. Nade mnou jsou dva s červeným proužkem, každý má na starosti půl sálu a nad námi všemi je jenom jedna hlavní šarže se zlatým proužkem.

"A můžete mi říct", zeptal, jsem se zvědavě, "kolik si zde vyděláte peněz?" Číšník se usmál: "Pane, já neberu žádný plat, já jsem šťasten, že mám toto místo v takovém hotelu! Můj výdělek jsou tuzéry od hostů, to mi hodí průměrně 15 rupií za týden a to jsem ženatý a mám dvě děti." Když jsem si to v duchu srovnal, že já mám diety 60 rupií na den, hotel mě stojí 30 a 30 mám na útratu, za taxíky, tuzéry a vše ostatní, tak se mi z toho točila hlava. Jinak jsme se s Honzou byli prvně vykoupat v moři na pláži před hotelem Mount Lavinia, odkud mám taky svoji fotku (viz shora odkaz CEYLON). 

Po návratu domů, jsem si nechal ještě mnoho let onu Galle Face hotelovou nálepku na kufru, (viz perex), jako zcela exotickou vizitku. Prostě Ceylon byl pro mne a je i coby Sri Lanca, zelenou perlou indického oceánu..

https://youtu.be/61Thb_3JRGk.

Řidičák a bujné poprsí

Před mnoha lety, to jest v letech šedesátých minulého století, jsem se rozhodl si udělat řidičák. Moje motivace byla ovšem úplně jiná, nežli je tomu dnes u většiny mladých lidí. Nikdo v naší rodině neměl auto ani motocykl a já při svém ubohém platu 1500 Kčs jsem neměl ani pomyšlení si jakékoliv motorové vozidlo v dohledné době koupit, ba dokonce jsem jenom stěží dal dohromady těch 900 Kčs na zaplacení autoškoly.

Když jsem se ale seznámil s dívkou Evou, která řidičák vlastnila, začal jsem si vedle ní připadat jako méněcenný. Navíc její bratr měl starší motorku značky ČZ 125 a ona si ji občas mohla od něj vypůjčit. Někdy mě také nechala řídit a tak jsem se to základní naučil "na černo". Jednou jsme jeli na výlet ještě s další dvojicí, všichni měli řidičák jenom já ne, a abych se necítil zahanben, že musím sedět na tandemu, nechala mne vnímavá Evička zase jednou řídit. Za ostrou zatáčkou se najednou objevil policajt a ukazoval abychom zastavili. Na štěstí pro mne, druhou motorku právě řídila dívka a tu si polda vybral a začal kontrolovat, zatímco nás pustil dál. Mé sebevědomí sice stouplo, ale ten den jsem si umínil, že to tak dál nejde, a že si za každou cenu ten řidičák udělám a to nejen na motorku, ale i na auto a milé Evičce ukážu, jaký jsem řidič. 

Tenkrát se řidičské kurzy konaly ve Svazarmu, což byla jakási podivná svazácko-armádní organizace, jejíž instruktoři byli dost nepříjemní obhroublí náfukové. Jednoho takového typa jsem vyfasoval já a každá jízda, kterou jsem s ním absolvoval byla pro mne nervovou záležitostí. Jízdy na motorce se daly ještě jakž-takž vydržet, i když mne za všechno seřval, ku příkladu i za to, že jsem při odbočování doprava ukázal pravou rukou v místě, kde byl přikázaný směr jízdy vpravo, čili podle něj zbytečně. Nic nebylo platné mé oponování, že chodci nemusí znát dopravní značky a navíc si jich nemusí ani všímat. Jízdy v autě, byly však ještě mnohem horší, to byl jedním slovem horor. Jakmile jsem usedl za volant, začal na mne řvát, že dělám všechno špatně, takže jsem si připadal, že jsem ten nejblbější tvor, který se kdy chtěl naučit řídit auto.

Zato při teoretické výuce jsem měl "lehy", protože jako strojní inženýr jsem pochopitelně všechno o motoru dávno znal. Jednou si vedle mne v učebně přisedla nápadně krásná slečna Lucie s bujným poprsím a prosila mne, jestli bych jí nemohl některé věci znovu vysvětlit, protože tomu, co říkal ten učitel vůbec, ale ani trochu nerozuměla. Na zdech visely různé technické obrazy, jako průřez motorem, spojka, převodovka, kliková hřídel a podobně. Její otázky byly pro mne úžasně mile ženské a na mé sebevědomí, ubíjené brutálním instruktorem, působily jako balzám.

Ku příkladu, když se mě zeptala při pohledu na zvětšený obraz převodovky: „A víte na co jsou vlastně tady ta vroubkovaná kolečka v té vaničce?"

„Slečno, Lucie, to jsou ozubená kola, a ta vámi zvaná vanička, to je převodová skříň", řekl jsem potlačuje smích.

„A můžete mi říct, proč to vůbec musí být v autě?", zeptala se  mně naprosto nevinně.

Musel jsem jí tedy držet delší přednášku a ujistit ji, že vždycky když něčemu nebude rozumět, se může obrátit na mne a já ji to milerád vysvětlím. Pak přešla řeč na instruktory. Zatímco já jsem zastával stanovisko že ten můj je úplný magor a troglodyt, tak ona si svého velice chválila. Až se jednou stalo, že jsem přišel na jízdu právě když ona končila a vystupovala z auta. Ke své hrůze jsem zjistil, že ten její vychvalovaný instruktor je tentýž blb, co jezdí se mnou.

Nemohl jsem to strávit a když jsem zasedl za volant a on zase začal vykřikovat hesla jako: „Panebože, co to zase děláte, vy zmatkáři, já se snad z vás zblázním!" Ozval jsem se: „Tak! A teď toho mám právě dost! Já si budu na vás stěžovat na vašem ústředí! Mně seřvete jako psa, když si nezkontroluji zpětné zrcátko a slečnu, co tu teď byla přede mnou, chválíte i za to, že už pozná co je spojka a co je brzda! Mazlivým hlasem jí třeba říkáte: »Tak si sedneme hezky rovně, vypneme prsíčka, ty kolínka trochu víc od sebe a nezapomeneme co? Ano výborně, slečno, zasunout klíček do zapalování!«  Proč jste právě na mne tak nespravedlivě až sprostě přísnej?"
K mému úžasu odpověděl tento buran docela příjemným hlasem: „No, neberte si to tak, vy jste inžinýr, tak vás musím trochu sprdávat, abyste si nemyslel, že už všecko víte a umíte!"

Od tohoto dne, kdy jsem se ozval, jsem měl konečně i já při jízdách pohodu, z čehož plyne poučení: Líná huba - holé neštěstí! Pár dní před tím, co jsem konečně dostal kýžený řidičák, jsme se s Evičkou, z úplně jiného důvodu navždy rozešli a já, který neměl možnost jezdit ani na něčem, ani v něčem, jsem ten řidičák de facto už vůbec nepotřeboval...

https://youtu.be/QOi-uQBSvlU

Rotný PORŠUK mi dal basu

Stalo se mi to v době „Černých baronů“  (1953). 

 

Byli jsme jako studenti ČVUT Praha na letním vojenském soustředění v Mimoni. Strana a vláda si tenkrát vymyslela, že vysokoškoláci si mohou odbýt vojnu současně při studiu tak, že jeden den v týdnu (úterý) budou mít vojnu teoretickou ve škole a o prázdninách dostanou vždy 4 týdny pravou vojnu praktickou ve vojenském pásmu v Mimoni. Byli jsme první pokusní králíci, ale mohli jsme se těšit na to, že po studiích budeme okamžitě důstojníky, tedy podporučíky v záloze...

Proč si to asi ta strano-vláda vymyslela, jsem si vydedukoval sám. Válka je už devět let za námi, jsme pod křídly největší velmoci světa SSSR a tak potřebujeme mnohem víc inženýrů nežli vojáků!  Nadšen byl i sám Zápotocký: "Kdepak náš Kléma, ten má pod čepicí!"

Ve stanovém táboře jsme měli nad sebou hned z první ruky dva šílené fanatiky, kteří nás apriorně nenáviděli, protože věděli, že nepůjdeme na dva roky na vojnu. Byl to rotný Poršuk, zástupce velitele pro věci politické, tedy "politruk" a instruktor vojín Uher, nejen jménem ale i vzhledem. Na toho si někdo vymyslel přezdívku vojín "DUHO", což jsem původně považoval za jeho jméno a teprve posléze jsem se dověděl, že to je nadávka a znamená to "DŮležité HOvno".

Tento důležitý vojín dělal jednou o víkendu kontrolu pořádku v našem stanu a já jsem se potom večer ve frontě na večeři bavil s jedním kámošem o tom, že DUHO dělal kontrolu v našem stanu. Zaslechl to za mými zády stojící soudruh slovenský slobodník a hned na mne začal řvát: "Vojín Toms, čo ste to povedali? Duho?" A šel to okamžitě nahlásit politrukovi, protože věděl, co tohle slovo znamená, a že je to přísně zakázáno kdykoliv a  kdekoliv používat! 

Příští den při nástupu přišel sám politruk,  a začal na nás řvát, že mu bylo hlášeno, že se zde mluví o našich velitelích jako o fuj-hovnech a on, že to takhle nenechá. Načež mne jako odstrašujícího padoucha vytáhl před nastoupenou jednotku a ještě jednou se zeptal celého praporu (400 vojínů), aby se přihlásil každý, kdo to slovo DUHO vyslovil, neboť to je zkratka pro důležité hovno! My si naši armádu rozleptat nedáme a hrdě prohlásil, že kdyby byla válka, tak by takového vojáka,  jako je zde Toms, zastřelil  vlastním revolverem! 

Samozřejmě, že se nikdo dobrovolně nepřihlásil, takže jsem byl vinen jenom já! Tento nepříčetný fanatik na mne řval doslova, že už pro něj nejsem soudruh vojín, ale pan Toms a že to zařídí, abych byl vyloučen z ČVUT a poslán na tři roky k PTP,  (pomoc. techn. prapory),  čili  »černí baroni« , vojáci bez zbraní!

O tomto památném víkendu se staly hned tři, takzvané mimořádné události, z nichž tu první jsem způsobil já. K tomu ke všemu náš velitel, celkem mírný nadporučík Jedlička, nebyl přítomen, odjel na neděli domů, takže ho právě zastupoval ten fanatický politruk Poršuk, s  absolutně vylízaným mozkem. 

Druhý malér způsobil vojín Samek odpoledne, když při bojovém plazení se lesem ztratil samopal. Byl to šílený poprask a tudíž další mimořádná událost. Aby se prý zbraně nezmocnil třídní nepřítel, musela celá jednotka tak dlouho prohledávat okolní lesy, dokud se samopal nenašel. 

A do třetice všeho zlého, při večerním takzvaném "čepobití" (sborový zpěv za tmy při večerce), bylo v pauze slyšet zurčení močícího vojína Lojdy. To bylo označeno rotným Poršukem jako znesvěcení husitských tradic čepobití a tedy celkem třetí mimořádná událost. Poršuk řval jak pominutý: "Jak můžete, Lojda, při čepobití klidně močit?"

"Já jsem, prosím, celý den neměl ani jednu možnost jít na záchod a teprve teď jsem měl, dvě možnosti, pustit to do kalhot nebo ven", odpověděl tázaný zkroušeně.

Později jsem se od spolužáka Peterky, který sloužil jako praporní písař, dozvěděl, jak to bylo když se tu v pondělí ráno objevil nadporučík Jedlička a rotný Poršuk mu předával své katastrofické hlášení o všech třech mimořádných událostech. Jedlička se prý jen uchichtl a řekl: "Nebudeme z toho dělat novej norimberskej proces. Ale protože vojna není kojná, tak ten DUHO dostane 3 dny basy po službě, ten roztržitý samopalník 2 dny,  no a ten, co chcal, 1 den po službě...

 Jasný?...Tři dny po službě a válka už nebyla, takže jsem měl štěstí a ušel pistloli soudruha politruka a dokonce žiji ještě i dnes - o 70 let  později...

https://youtu.be/cV8i0_KGu8Q

Dva obrazy v jednom rámu

Dodnes  mám doma na zdi raritu,
a to, dva  obrazy v jediném rámu. Nevzniklo to z důvodů úsporných,
nýbrž  vlastně  hlavně  z  důvodů  politicky podmíněných.Tento můj příběh začal v  r. 1950,  kdy jsem musel vstoupit do  ČSM.  Jenom
tak  měl  člověk jakousi možnost udělat  maturitu a potom se třeba event. dostat i na  vysokou školu.

V ČSM jsem já, podle bydliště,  přináležel do místní organizace v Praze 15 Podolí, což překvapivě nebylo až tak špatné, jak jsem si myslel, protože to mělo veliké výhody: Klubovna se nacházela na území Žlutých lázní  a tím jsme tam měli vstup volný, což pro nás mládež studující, bez nároku na nějaké stipendium, znamenalo značnou finanční výhodu.

Mimo to, že tam byla též dobrá parta kluků a holek, zapojených do pěveckého kroužku. Byl tam jen jeden kytarista, který mi okamžitě nějak opatřil kytaru a i když jsem na ni nedovedl hrát, prohlásil, že to nic není a že se to musím ihned rychle naučit, za týden máme nějaké vystoupení. Dřel jsem tedy akordy jak vzteklý a skutečně za ten týden jsem s ním už hrál, ovšem jenom v D-duru. Když použil jiný akord než A7 a G-dur, tak jsem to hraní jen simuloval. Ono se to nepoznalo. Časem jsem se ale naučil hrát na kytaru docela obstojně...

Když se v naší partě nějak zjistilo, že taky umím malovat, chtěli všichni, abych udělal tablo, které pak od Vánoc roku 1950 vesele viselo v naší  svazácké klubovně.  Ovšem už jenom zasvěcenci věděli, že jsem to namaloval na zadní stranu fotografie prezidenta Tomáše G. Masaryka. Takže různí bolševičtí funkcionáři  z okresu obdivovali  při náhodné návštěvě naší klubovny  na Žlutých lázních, toto  mé, prý mistrovské tablo a nikdo z nich netušil, že na druhé straně je obraz TGM. Teprve při likvidaci klubovny, tedy v době, kdy jsem tam už já nebyl, zželelo se někomu z naší party, mého osiřelého dvoj-obrazu a vzal si jej domů a pečlivě opatroval.
Až když čas oponou trhl, někdy v roce 2000, na srazu starých kamarádů u Vlastíka v Řevnicích, mi Berta s Fuťou darovali něco velkého, plochého, zabaleného v papíru a já, koukaje jak vyoraná myš, se po padesáti letech opět shledal se svým, už skoro zapomenutým dvoj-obrazem ČSM a TGM...

https://youtu.be/-tCs8B9Prd4

Náš zasmušilý advent 1976

 Co to je Advent?  Znamená to snad  PŘÍCHOD ??

Jenže, toto by byla CHYBA, u  nás to byl totiž  jasný odchod  z manželství.  Má  žena  Jiřina  po  dohodě se mnou opouštěla rodinu, tak říkajíc  do ztracena...

Aby  to totiž  nebylo  pro naší 6-letou  dcerku Brigit

moc kruté a nečekané. Zatímco onen soudní, tj. papírový rozvod se konal až o půl roku později,  (1977),  když už dcerka byla na  to zvyklá, že její máma bydlí v jiném, nedalekém městě s jiným "strýčkem". Moje ex-manželka si totiž po 10 letech se mnou uvědomila, že chce  být opět sama, svobodná a bezdětná a bez manžela a naprosto šťastná  a míti jenom bezedné  množství milenců, prostě mít takzvané Moderní manželství (!)  Pročež po nesčetných bezvýsledných rozhovorech, co dělat, jsem ji tuto chyméru vlastně musel  nechat  dobrovolně zrealizovat a byl celkem rád, když naše divné manželství  konečně skončilo... 

Žili  jsme tehdy v předměstí Essenu v Kettwigu.  Já byl najednou  na všechno sám, bez rodičů  a bez  jakýchkoliv příbuzných, či jiných blízkých známých. Mám proto zcela přesnou představu co to je "švic", hlavně před Vánocemi, když k tomu navíc přibyla starost, abychom  nebyli s dcerkou sami pod stromečkem - jenom my dva...

Vybavovaly se mi ty krásné Vánoce jaké jsem zažíval já v dětství i když za války! Takové bych byl také přál své dceři, ale v současné situaci to byla čirá nemožnost. Byl jsem z toho nějak "na měkko", když  i taková nevinná rozpustilá písnička jako: „Vánoce, vánoce přicházejí“, mě dojímala, protože v ní figurují děda, teta, strýček a vlastně celá rodina.  Za krkem mi seděla taková těžko popsatelná směs spleenu, vánoční sentimentality a současně veliké zodpovědnosti.

Abych to vůbec nějak zvládl, musel jsem správně hospodařit nejen s penězi, ale i s časem. Šel jsem nato vědecky, říkal jsem si: Den má 24 hodin, z toho 10 hodin jsem mimo dům (práce a nákupy), zbývá mi tedy doma 14 hodin, z toho musím 7 hodin spát, tedy zbývá 7 hod. a ty rozdělím takto, cirka po hodinách: vaření, praní, žehlení, úklid, hygiena a věnování se dceři s jejími úkoly do školy. Někdy to vyšlo, někdy ne a někdy třeba něco trpělo nedostatkem času, ale suma-sumárum to vždycky nějak fungovalo...

Příkladně, když mi přišla sousedka vynadat, že moje paní prý opět neumyla schody, a že ona to za ní zase dělat nebude!!! Koukal jsem jako jeřábek, nevěděl jsem, že nějaká dohoda o mytí schodů existuje, ale když jsem té paní vysvětlil, že má žena už tady nebydlí, změnila se ta dobrá duše naráz, omluvila se mi a slíbila, že ty schody bude za nás umývat i nadále a tím se ta celá věc vyřešila kladně...

Další problém: Brigitka si napsala Ježíškovi o modrý kočárek a panenku a já jsem jí ho tedy trochu předčasně koupil a uschoval ve sklepě. Jenže potom, týden před Štědrým večerem si vzpomněla a napsala Ježíškovi, že by chtěla radši kočárek červený jako má její kamarádka Bianca. Snažil jsem se jí přesvědčit, že modrý kočárek je moderní a mnohem hezčí, ale nic to nepomohlo, musel jsem koupit ještě červený, aby dcerka nebyla zklamaná...

Celou naši smůlu dorazila, od nás dosud neodstěhovaná manželka, když donesla nějaké dárky a za hodinku zase odešla kamsi, což se dceři vysvětlilo jako, že chudák máma musí sloužit noční šichtu v nemocnici, kde byla laborantkou. Při odchodu ještě podotkla: „Na Ježíška už čekat nemůžu, k večeři jsem udělala přírodní řízky, ale vemte si k tomu chleba, bramborový salát nemám.  Jo, a veselé Vánoce!"  

Ty řízky zřejmě zapomněla na vařiči moc dlouho, takže z nich vznikly totálně vysušené tvrdé podrážky, plující v omastku, čili pro nás byly zcela nepoživatelné. Napadlo mě napřed si rozbalit dárky a pak si dojít na večeři do hospody. Při rozdělování dárků pod stromečkem ve dvou mně nebylo do zpěvu. Snažil jsem se sice ze všech sil radovat se s dcerou z obou dvou kočárků a jedné panenky, ale myslím, že se mi moc nepodařilo radovat se nad dárkem, holící strojek, který jsem zakoupil sobě sám...

Když už jsem nevěděl jak udržet veselou tvář, aby dcera nic nepoznala, přišla zcela nečekaná pomoc. Tedy přesně tak, jak to bylo vyryto do dřevěného obrázku s básničkou, který měla Brigitka pověšen nad postýlkou: Byl na něm andělíček nesoucí svíčku a pod ním rým, který přeložen do češtiny by zněl asi takto: »Když se ti zdá, že už nemůžeš víc, světélko naděje přijde ti vstříc...«

Najednou nečekaně zazvonil telefon a naše známá Doris, která o tom věděla, že se rozvádíme, nás pozvala k nim na večeři. Byla to sice večeře typicky německá, ne jako ta naše tradiční s rybí polévkou, kaprem a bramborovým salátem, nýbrž v Německu oblíbený, tradiční studený Hering v majonéze a horké, vařené, brambory.

Toto jídlo ovšem, bylo pro mne v tu chvíli naprosto vedlejší, hlavní bylo, že jsme nezůstali sami pod stromečkem! Řekl jsem jim: „Přátelé, děkuji vám! Stejně je to krásné, když se vlastně cizí lidé jen tak - z dobré vůle, mají rádi... (Ave Maria)"

**************************************************************

Můj 7.listopad v zajetí LM

Až do roku 1961 se mi dařilo se vyhýbat manifestačním pochodům na 7. listopad. Vždycky jsem si vymyslel nějakou výmluvu nebo chorobu, jenom abych nemusel pochodovat Prahou, jako debílek a poslouchat slabomyslné projevy politiků na Staroměstském náměstí. Až teprve v Tesle Karlín jsem tomu neunikl, protože to bylo po všech stránkách zajištěno milicí a po vojensku naplánováno.

Ještě v pracovní době se zorganizoval nástup všeho osazenstva firmy před budovou v ulici Sokolovské a snad jedině těhotné ženy v pokročilém stadiu se nemusely zúčastnit, což se mne bohužel netýkalo. Řekl jsem si chytře: "Tramvaje prý stejně v celé Praze nejezdí, takže domů budu muset jí pěšky a směrem na Staroměstské náměstí to mám vlastně při cestě domů, takže klidně tam dojdu a pak se v tom davu po anglicku ztratím."

A pak se mašírovalo směrem jiho-západním na Florenc, odkud se dále pokračovalo ulicí Na Poříčí až na Nám. Republiky a dále skrze Prašnou bránu ulicí Celetnou až tedy na to cílové Staroměstské náměstí. Jenže jsem netušil, že lidoví milicionáři (LM) obstoupí kolem dokola celé náměstí jako rybáři při výlovu kaprů a držíce se za ruce, těsně jeden vedle druhého, uzamknou prostor náměstí, do něhož pustí jen nic netušící lidičky z vnějšku, ale nikoho už nevypustí ven! Tak jsem se ocitl v kotli ztracenců, odkázaných si "dobrovolně" vyslechnout všechny ty žvásty od bolševické vrchnosti. Ne, to bych teda nemoh'. Nehledě na to, že za hodinu mám být u mé kamarádky Michaely L., že prý je sama doma a nudí se...

To mě natolik nabudilo, že jsem se tím davem protlačil až k ústí do ulice Železné, jenže ouha! Zde stáli semknutě ozbrojení milicionáři zaháknuti až po lokty jak nerozborná pohraniční hráz proti imperialistům. První co mě napadlo, že musím být drzý a tak jsem přistoupil ke dvěma nejblíže stojícím článkům tohoto řetězu a řekl jsem jim suverénně: "Dovolte, já chci projít!" Ten jeden se překvapeně zeptal: "Kampak?" a já mu jenom naštvaně odsekl: "Domů!"

Oba byli tak překvapeni a nebo si snad mysleli že jsem třeba estébák, tak se odhákli, já klidně prošel a oni se zas rychle zahákli. Tak jsem se dostal ulicí Železnou a Rytířskou bez překážek na Můstek a z Václaváku už jezdily tramvaje normálně do Podolí. A tak se stalo, že místo v zajetí LM jsem skončil v objetí ML...

 https://youtu.be/8PTOh0cHPjc

Dívka z Bohnic

   Můj kamarád Vojta, kdykoliv si chtěl jít někam zatančit a sbalit dívku, tak mě nutil, abych šel s ním a dělal mu takzvanou "kulisu". Byl totiž malé postavy, z čehož on měl určitý komplex a bál se vyzvat neznámou ženu k tanci, když nevěděl, není-li ona větší než on. Výška sedící ženy se nepozná. Proto chtěl, abych pro ní šel napřed já a teprve když uviděl její výšku, se rozhodl pro ni jít či nejít.

Tak se stalo, že jsme si šli, jedné slunné neděle zatančit na, tenkrát ještě funkční, Barrandovské terasy. Tam Vojtovi padla do oka dívka s krásnýma nohama a poslal mě pro ni tančit. Když vstala od stolu, zjistil jsem, že je jen o fous menší než já, a Vojta mi posuňkem naznačil, palec dolu. Bavil jsem se s ní během tance všeobecně, beze snahy jí nějak balit, což ale na ni působilo kupodivu pozitivně, takže když pak následovala dámská volenka, přišla si ona pro mne. 

Jmenovala se Jana a bydlela v Bohnicích. Kromě svých krásných dlouhých nohou byla i celkově půvabná, a tak se stalo, že jsme začali spolu chodit. Když jsem pak někde řekl, že mám dívku z Bohnic, mohli se všichni strhat smíchy. Dokonce i moji rodiče byli zvědaví, jak ta dívka z Bohnic vypadá a chtěli abych ji přivedl ukázat v neděli k nám domů. 

Dal jsem si s ní sraz na stanici sedmnáctky v Podolí u Žlutých lázní, kam jsem pro ni přijel se zánovní, nablýskanou motorkou ČZ 125, abych ji galantně odvezl k nám před dům. Jenže dívka Jana přijela oděna v bleděmodré, úzké, přiléhavé šatičky, takže nebyla schopna si sednout na motorku rozkročmo, jedině snad, kdyby si je vykasala až do pasu, což jsem jí nedovolil. Po marných pokusech sedla si tedy z boku, což bylo dovoleno jen u skútrů, u motorek to bylo naopak přísně zakázáno. Mávl jsem rukou, že se tu policajti neobjeví, jak je rok dlouhej a vyjeli jsme. Během jedné minuty se ale odněkud vynořila béžová škodovka VB a hurá za námi. Musel jsem zastavit, vyslechnout jejich kázání a zaplatit pokutu 10 Kčs.

Víc než ta pokuta mne ovšem naštvala Jana, když mi řekla: „Vidíš, kdyby sis bejval koupil skútra místo blbý motorky, tak by se nic nestalo!“ Já nato: „Vidíš, kdyby sis místo tý blbý úzký sukně vzala kalhoty, tak by se to taky nic nestalo!“

„Já si můžu nosit co chci! Do toho ti nic není!“, kontrovala Jana.

„Jistě, protože chceš všem ukazovat svý krásný haksny, jenže na mne to nepůsobí!“

„Seš sposťák domejšlivej a já k vám teď domů nepůjdu!“, vyprskla vztekle a dupla si nožkou.

„Dobrá, tak pojď, doprovodím tě zpět na tramvaj“, rozhodl jsem a zaparkoval čízu na chodníku.

Načež jsme mlčky odkráčeli zpět k Žlutým lázním. Tam se jí to nějak rozleželo v hlavince a zeptala se mě, jestli bych s ní nejel do města. Řekl jsem jí, že ano, a že považuji celou naši hádku za pitomost. Souhlasila. Zašli jsme si do kina a pak jsme se ještě stavili na Kampě a tam mi na lavičce milá Janinka otevřela svoji dušičku: „Víš, já si myslím, že když máš tu motorku, tak že bysme si mohli vyjet někdy na houby. Já si vypůjčím chatu od kolegy Oslzlého v práci a uděláme si tam hezký večírek.“

„A on by ti tu chatu půjčil jen tak - zadarmo?“, podivil jsem se. 

„Na víkend ne, to tam jezdí sám s manželkou, ale přes tejden mi to už několikrát nabízel, jenže já jsem neměla tam s kým jet.“

„Tak jo, Jani, co třeba takhle ze středy na čtvrtek?“
Jí se to také hodilo a tak jsme tu středu odpoledne ve čtvrt na čtyři vyrazili, směr Chocerady. Když jsme se blížili k chatě, bylo mi divné, že mě Jana docela jistě navigovala na místo, jako by tam už někdy byla. Na můj dotaz mi řekla, že je tu tak jako já poprvé v životě, ale že jí šéf nakreslil kudy se sem jede. „Aha, takže ten kolega je vlastně tvůj šéf, ne?“, zeptal jsem se nevinně. 

Trošku se začervenala, přikývla a rychle to zamluvila. Pak jsme nasbírali pár hub okolo chaty a Jana řekla, že hned udělá smaženici na vejcích. Bylo mi divné, že se v chatě tak dobře orientuje, nic nehledá, všude jde najisto, ví ve kterém šuplíku co je a když pak odskočila pro vodu do studánky, otevřel jsem zvědavě jeden šuplík s fotkami a mezi nimi jsem objevil také dvě s Janou! To byl pro mne corpus delikti, že mi lhala. Rozhodl jsem se ale, že jí nic neřeknu.
Houbová večere byla báječná, Jana mimo to udělala pomazánku z olejovek, k tomu jsme popili něco vína a nakonec odestlala manželské postele a řekla mi abych si zatím lehl a počkal na ni, než se trochu opláchne. Venku začalo hustě pršet a jak jsem tak čekal a slyšel to šumění deště tak jsem nějak z ničeho nic usnul. 

Vzbudil jsme se až ráno v sedm hodin a Janinka byla očividně naštvaná.

„Jé, promiň, já jsem usnul, proč jsi mě nevzbudila?“ „Co bych tě budila, když o mne nestojíš?“

Vtom zabrzdilo před chatou nějaké auto a vzápětí nato stál ve dveřích nějaký plešatý pán. Napadlo mě, že jsem ten ksicht také viděl mezi těmi fotkami s Janou a zbytek jsem si domyslel: „Dobrý den, vy jste jistě šéf slečny Jany, pan Oplzlý?“, zeptal jsem se ho, zatímco Jana seděla na židli jak zařezaná. Pán se usmál: „Oslzlý, prosím, a vy jste Janin bratr Láďa, jestli se nemejlím.“

„No, ono je to celkem jedno, kdo jsem, ale nechápu proč jste jí půjčoval klíče od vaší chaty, když jste sem chtěl za ní sám přijet?“, divil jsem se.

„Janička mi říkala, že sem jedou se sestrou Stáňou a možná i s bráškou Láďou na houby. Ale kde je teď ta Stáňa, Janinko?“ Jana místo odpovědi spustila příval slz.

Odpověděl jsem za ni: „Sestřička Stáňa zůstala doma, má spalničky, pane Oplzl- ehm Oslizlý: Takže si to tady pěkně užívejte vespolek, já se v tomto momentě poroučím, neboť spěchám do práce, jako obvykle - bez snídaně.“

Ale jak se pak dívka Jana z Bohnic usmiřovala se svým oplzlým šéfem, to jsem se už nedozvěděl... 

https://youtu.be/G7ymE5l7wHk