POZOR! Padá omítka! (1947-1989)

Byl pátek, nešťastný to den 10. 10. 1947, mně bylo šestnáct let a máti mne poslala koupit máslo až na Pankrác, jelikož u nás v konzumu v Podolí máslo nebylo. Řekl jsem si chytře, že tamní mlékárna je v ulici naproti kinu Revoluce, že tedy koupím to máslo a jako za odměnu budu smět jít za 2 Kč do kina na ten film co tam právě dávali, s lákavým názvem "Krok do tmy." Jenže místo kroku do tmy jsem učinil krok do blbosti a měl máslo na hlavě! Vysvětlím ihned:

Jak vidno na fotografii, která je ovšem z doby, téměř o 60 let později, tak se toho zase až tak moc nezměnilo. Dům má lepší omítku a dole, kde jsou na celou šířku budovy Kuchyňské potřeby, byly tenkrát dva obchody. Vlevo byl nóbl obchod se skleněným zbožím jako lustry, lampy, zrcadla atd., vpravo byla mlékárna, před níž se táhla do leva po celém chodníku fronta nakupujících, co se už nevešli do krámu. A tam jsem stál také já, asi tak pod písmenem Ň ve slově KUCHYŇSKÉ. Najednou někde v tom domě bouchly průvanem dveře tak silně, že se celý barák zachvěl a o vteřinu později jsem dostal strašnou tupou ránu do hlavy. 

Nejdříve jsem byl otřesen jako na hranici omráčení, pak jsem si sáhl na hlavu, plnou písku a drtě mezi čímž tryskala krev. Uviděl jsem pumpu na druhé straně ulice a tak jsem se tam rozběhl, abych si tu kebuli rychle opláchl, při čemž mě málem porazilo auto. Proudem vody se mi povedlo vypláchnout ten stavební materiál z vlasů, načež jsem si položil kapesník na temeno a vrátil se na místo činu. Jedna maminka s kočárkem, když viděla jak ochotní lidé vytahují z jejího kočárku kusy zdiva, prostě omdlela jako špalek. V kočárku však klidně spalo neporušené
dítko, zatímco se dobří lidé starali o probuzení jeho omdlelé maminky.

Pak se ale objevil esenbák a začal zjišťovat co se komu stalo. Zajímaly ho jenom krvácející, tedy jeden mladík a já, on měl rozbité brýle a krvácel pod okem a já na temeně. Zajímavý poznatek pro mne spočíval v tom, že když se mě ptali na datum narození, tak jsem si nemohl vzpomenout. Byla to okamžitá ztráta paměti, ale naštěstí trvala jenom asi tak 10-15 minut. Ukázal jsem policajtovi čerstvě odlomenou omítku na římse pod střechou nad 3. poschodím, která v délce asi 4 metrů nevýhodně přistála na hlavy naši fronty. Většina lidí, co měli čepice a klobouky měla jenom boule, ale s námi dvěma krvácejícími sepsala policie protokol a objednala nám záchranku do nemocnice, kde mi na temeni vyholili jakési náměstíčko, sešili ránu černou nití a poslali domů. A od té doby zlí jazykové tvrdí, že jsem prý praštěnej. Nenamítám nic, možná, že ano... 

Byl jsem asi jednou z prvních obětí padajících omítek, no a potom se to postupně začalo zhoršovat, domy neměly své původní majitele, činžáky byly znárodněny a nikdo se o ně nestaral. A tak to všechno vesele tlelo a padalo lidem na hlavy. Cedule POZOR! Padá omítka, se staly určitým folklórem i ozdobou každé ulice. Asi o patnáct let později však spadl místo omítky celý balkon v Praze 2, ve Spálené ulici a namístě zabil jednoho chodce. To už bylo silné kafe i pro Stranu a Vládu a vymysleli nové řešení - podchozí lešení, takže omítky padaly nerušeně dál, ale chodci pod lešením zůstali na živu. A dalších patnáct let přibývalo víc a více řešení-lešení a nikomu to moc jakoby nevadilo, komoušové u moci neměli ani ponětí o nějaké urbanistické estetice, i když to vypadalo doslova příšerně až strašidelně...

Když jsem v roce 1995 přijel po 22 letech do Prahy, byl jsem zděšen, hnusná dřevěná lešení "zdobila" skoro celé centrum Prahy. Ale pak to, co komouši nedokázali za 40 let zařídit, to najednou šlo, takže už za pár let Praha prokoukla a od té doby je opravdu atraktivní perlou Evropy. A proto mi stále nejde do mé praštěné hlavy, že je ještě tolik lidí, kteří dnes vzdychají a slzy roní, jak to tu bylo za vlády komoušů idylicky krásné. Prostě, jak se tak říká: Vzdělanost přináší lidem hoře tam, kde blbec prožívá štěstí...

Dovětek: Takže v Praze se celkem podařilo, aby omítka nepadala na hlavy chodcům, ale jak se právě dovídám z denního tisku, tak nejen omítka, ale i tuny zdiva dosud padají na hlavy chodců ve městech jako je třeba Olomouc nebo Hradec Králové a ono se o tom moc nemluví, prý to jaksi patři  ke kolorytu 21. století...

https://youtu.be/CpAH1uk95Ck

Virtuální stopařka

V prudkém dešti a navíc v noci jezdil Jan velmi opatrně, od těch dob co dostal na silnici takzvaný "aquaplaning", kdy se vůz jakoby odlepí od silnice, začne plavat a stane se neovladatelným. Proto bedlivě sledoval ručičku tachometru, aby nepřekročila rychlost 80 km/hod. Tichá hudba z radia doplňovala jeho samotu v autě, svítící hodiny ukazovaly 5 minut před půlnocí a on se těšil, že už to má domů jenom posledních 15 km. Jeho vnější služba servisního technika se nedala časově přesně plánovat tak, aby byl vždy po práci zavčas doma To záleželo na mnoha okolnostech, hlavně na frekvenci na dálnici. Často tak docházelo k nečekaným zdržením, jako dnes. Plánoval, že bude doma v dest hodin a v tom smyslu informoval mobilem i svoji patnáctiletou dceru, která na to byla zvyklá a nedivila se. Tentokrát ovšem těžká nehoda kamionu a autobusu způsobila takřka dvouhodinové zpoždění a k tomu všemu se on dcery marně snažil dovolat.

 Najednou zbystřil pozornost, zdálo se mu, že v dálce vidí nějakou ženu pod deštníkem. Zrychlil pohyb stěračů, aby viděl lépe a najednou byla žena pryč. Řekl si, že se mu to asi jenom zdálo, ale jakmile stěrače vypnul, žena se mu opět mezi kapkami deště objevila. Ubral plyn a pustil stěrače a žena, pro něj zcela nepochopitelně opět zmizela.
Nedovedl si tento fenomén vysvětlit, ale pro jistotu nechal běžet stěrače dál, maje obavu, že by se tento zřejmý přelud či oční klam, mohl znovu opakovat. Přepadl ho zvláštní pocit nejistoty. "Asi jsem už opravdu blázen, nebo tak moc unavenej, že mé oči vypovídají službu“, pomyslel si.

Když se asi pět kilometrů nedělo nic zvláštního, dovolil si znovu stěrače vypnout – a žena se zase ukázala, tentokrát v dálce u stanice autobusu. Rychle ji chtěl smazat a zapnul stěrače, jenže tentokrát žena nezmizela. Čím přijížděl blíže, tím jasněji viděl, že je to mladá dívka a mává na něj, aby zastavil. Dojel až ke stanici a spustil pravé okénko. Dívka přistoupila k vozu a řekla prosebným hlasem: „Pane, prosím vás, mohl byste mě svézt do Michaloviček? Ujel mi poslední autobus.“

„Samozřejmě, nastupte si, slečno“, řekl Jan, „já jedu jen o pár kilometrů dál, tak to mám při cestě. Vidíte, jsme skoro sousedé a neznáme se, já jsem Jan Beneš.“

Dívka si překvapeně přikryla ústa dlaněmi: „Vždyť já vás znám, pane Beneši, já jsem pošťačka, Denisa Kotyková, jednou jsme se už viděli, když jsem vám předávala poštu od soudu, přímo do rukou adresáta.“

„To jsem musel mít black-out, že jsem si ani nevšiml vašich krásně pěstěných rukou?“

„Ó, děkuji za poklonu“, usmála se Denisa.

Než se nadáli byli na náměstí v Michalovičkách, kde ji Jan vysadil. Rozloučili se s tím, že se Jan bude těšit, že mu Denisa zase někdy přinese dopis přímo do rukou, ale ten nemusí být zrovna od soudu.

Doma našel svoji bdící dceru, bledou strachy, že se tátovi něco stalo. Všechno si vysvětlili a Jan se jen divil, proč že se nemohl na ni podruhé dovolat. "Vybouchla mi baterie, jinak bych tě už dávno zavolala sama, táto, to je přece jasný!"

Jan si od té doby několikrát na pošťačku Denisu vzpomněl, ale jako s uděláním ji nikdy nezastihl při plnění jeho dopisní schránky, až si jednou počkal na chodbě u schránek v době kdy chodila pošta, aby, jako náhodou, ji tam potkal. Po dobré čtvrthodině čekání přišla pošťačka, ale nebyla to Denisa. Zeptal se jí, jestli zná doručovatelku Kotykovou a ona se zarazila: „Pane, Denisa už není, ta roznáší poštu někde na obláčcích...“

„Cože, ona už není, zemřela? A kdy, prosím vás? Co se jí stalo?“

„To nevím přesně, prý ji porazilo auto, je to asi čtrnáct dní, já vím jen to, že je pohřbená na malém hřbitově v Michalovičkách a po tom řidiči marně pátrá policie.“

Jan byl v šoku, vždyť on s ní asi před 14 dny hovořil, tedy možná jen den před její smrtí. To ho nabudilo, aby si vyhledal přesné datum jejich setkání ve svém služebním deníku. Tam našel datum kdy si ho stopla, půlnoc mezi 3. a 4. srpnem. Taková mladá dívka, pomyslel si Jan, to je tedy kruté neštěstí. Nelenil a zajel si hned do Michaloviček, aby vyhledal její hrob. Konečně objevil její jednoduchý ještě čerstvý hrobeček a na jeho mramorové desce stálo datum úmrtí 3.srpna! Jan nebyl pověrčivý ani nevěřil na duchy, ale tentokrát zaváhal: „To přece není možné, to by znamenalo, že ona už byla po smrti a ležela někde v příkopu, když jsem s ní mluvil. Ale vždyť jsem ji přece dovezl až na náměstí před dům, kde říkala že bydlí.

Jan zajel k onomu domku na náměstí a zazvonil. Vyšla starší paní, Jan se jí představil a zeptal se jí, je-li paní Kotyková. Paní se smutnýma očima se ho zeptala: "Vy jste asi od policie?"

"Paní Kotyková, já nejsem policista, ale jsem asi poslední člověk, který vaši dceru viděl živou a zdravou." Paní ho pozvala dál a řekla smutně: "Povídejte, kdy jste ji viděl a kde?"

Jan jí ochotně vylíčil tu celou příhodu a zakončil to svým osobním dojmem, že tady něco nesouhlasí: "Buďto nesouhlasí to datum úmrtí na hrobě 3. srpna, nebo se ta celá moje příhoda doopravdy nestala, a já měl halucinaci - jenže to bych pak neznal ani jméno Denisa Kotyková ani její adresu v domku na náměstí!"

"To by bylo jedině tak možné", řekla paní Kotyková a přihmouřila oči, "že Denisa nešla přímo domů, ale zastavila se ještě vedle u toho Soukupa, když viděla, že se tam svítí. Víte on ten chlap chodí pozdě spát a holka hloupá se do něj zakoukala a chodila s ním!"

Jan se tomu podivil: "To by sice vysvětlilo chování Denisy, ale zároveň by vrhlo podezření na toho Soukupa, že ji zamordoval a odvezl z obce ven a hodil do příkopu!"

"Pane, ten Soukup je totiž velkej vožralka, nevím co se jí na něm líbilo, slyšela jsem taky, že měl poměr s paní Horáčkovou, je to gauner!", rozhořčila se jinak vyrovnaná paní.

"To mě nutí, paní Kotyková okamžitě informovat policii!", řekl rozhodně Jan a odjel na místní okrsek, kde podepsal svoji svědeckou výpověď o tom, co věděl.

Teprve po měsíci se objevila v bulvárních novinách zpráva: "Vražda V Michalovičkách!", kde se vyšetřilo, že zfetovaný Soukup zavraždil svoji dívku v noci na 4. srpna a potom ji přejel na silnici svým autem a nechal ležet v příkopu. 

Jan se pak byl podívat na Denisin hrobeček a datum úmrtí na jejím náhrobku bylo skutečně změněno na 4.srpna. Tím se Janovi sice vysvětlila záhada Denisina úmrtí, ale zůstal velký otazník jak to, že se mu ta dívka zjevovala v dešti, dříve než ji skutečně potkal?

Mezi nebem a zemí jsou záhady, které se evidentně nedají lidským rozumem vysvětlit...

https://youtu.be/wxMeu34o_jQ

Emigrant a malá Brigitka

Slovo emigrant je v té naší zemi neoblíbené, asi právě tak jako defraudant. Lidé totiž o tom moc neuvažují, mají nás za něco jako obtížný hmyz.  Záp. Němci jsou naštěstí v tomto ohledu zcela jiní a proto jsem tam zakotvil na 27 let.  Po rozvodu jsem zůstal v Německu sám se svojí sedmiletou dceruškou Brigitou, což jsem už blíže popsal v mém blogu Hovory u krbu.

   V té době jsem byl nucen se často vžívat do dětského myšlení, což se mi, konec konců, docela dařilo. Byli jsme velmi harmonickou dvojicí, moje dcera, na rozdíl od mnohých kamarádek, nikdy nezažila hádky rodičů a také nikdy nebyla bita a dokonce jí kamarádky záviděly, že už má jenom tátu, s nímž chodí po restauracích na večeře u Itala, u Číňana a u Řeka a ony musí pořád jíst doma, to co máma uklohní. Nebo, že s tátou chodí hrát

minigolf, nebo krmit kačenky v  řece a mimo to také do lesa sbírat houby...!

Jednou v létě jsme spolu seděli večer ve tmě na balkoně a dívali se na hvězdičky. Brigitka se mě vyptávala jak se ty hvězdy jmenují. Protože nejsem ani trochu astronom a znal jsem jména jenom asi od tří hvězd, uvažoval jsem v duchu, jestli si ta další jména mám vymyslet, nebo říct pravdu, že to nevím. Zvolil jsem tu druhou alternativu a nic se nestalo, ona si nepomyslela, že jsem hloupý táta, ale změnila téma a řekla: „Papá, a proč vlastně nemůže přijet babička s dědou k nám?“
„Víš, to je tak, normálně bychom měli my přijet za nimi do Prahy, protože oni už jsou staří a těžko se jim cestuje a je to moc daleko sem k nám. Je to asi 600 kilometrů a stojí to moc peněz.“
„A proč tam tedy nejedeme my k nim o prázdninách?“, zeptala se celkem logicky:

 "Autem to přece nic nestojí."
„To je ten problém, že my jsme - tedy ty ne, ale já jsem emigrant. Já jsem opustil republiku bez úředního razítka, víš, to je takovej štempl a zato tam teď nesmím, jinak by mě zavřeli do vězení až bych zčernal, ale ty ses tu narodila, ty nejsi emigrantka, chápeš?“
„Jo, a papá, na kterou stranu vocaď je Praha?“ a  rohodila ruce kolem dokola.
Bydleli jsme na vršku a měli z balkonu krásný rozhled na tři strany. „Podle světových stran je to skoro přesně odsud na východ“, a ukázal jsem rukou tím směrem. Brigitka uviděla na obzoru kam jsem ukázal spoustu malých světýlek jednoho sídliště, zamyslela se a řekla vážně: „Tam bydlí moje babička s dědou, ale my nevíme, který je to vokno, viď papá?“
„To nevíme Brigit, ale je možné, že se teď oni taky dívají na nás.“
„Tak musíme honem rozsvítit, aby nás viděli“, rychle vstala a rozžala všechna světla v bytě....
„Papá, moje kamarádka Alex letěla už sama až do Ameriky a víš jak to udělali? Její máma jí dala do Flugzeugu tady in Frankfurt a in New York ji na letišti vyzvedl její Onkel! To bych taky šafla!“
„To už mě, Brigit, dokonce nedávno napadlo, že bych tě tak poslal do Prahy, ale to je taky nebezpečné. Můj kolega v práci, taky Čech, takhle poslal do Prahy k rodičům jejich osmiletého synka a co se stalo? V Praze si ho vyzvedla státní policie a vzkázala jim, že si pro syna musí přijet do Prahy rodiče. Otec tam tedy odjel a už se nevrátil, zavřeli ho a ta maminka je tu teď sama a soudí se s českou policií takhle na dálku. Bojí se tam jet, aby ji taky nezavřeli. To víš, Brigit, my, emigranti, jsme komunistickým režimem moc a moc nenáviděni a pronásledováni, jak se dá. Máme holt smůlu!“

„To nevadí, papá, my dva nemáme smůlu, my máme štěstí, že jsme spolu a tady!“
„To jsi řekla moc hezky, Brigit, já jsem opravdu moc šťastnej, že tě mám“, a dal jsem jí pusu na čelo. Víš co, teď ti pustím z magnetofonu písničku Přejdi Jordán, která se stala takovou jakoby hymnou nás všech emigrantů a pak ti vysvětlím její význam i důležitost..."

http://www.youtube.com/watch?v=y5r9QdAZLVk

Klíčová aféra v tiché rodině

Jednou nastala u nás doma taková příšerná až hrůzyplná patálie s klíčema, ale musím začít od začátku. Naši sousedé mají štěstí, jsme velice tichá a do sebe uzavřená rodinka, děti už jsou z domova a my se ženou jsme jako dva holoubci, ale v bytě nemáme holubník, nýbrž útulný skvost...
Moje manželka Jitka je nejen půvabná žena, ale také i velice pečlivá hospodyňka a pře-vynikající kuchařka. Je to prostě žena, jakých je už na tomto světě málo. Všichni známí mi říkají: „Ty se máš, chlape, buď rád že si tě vzala, co by sis bez ní, ty pražský estéte, počal...?"
A já si tím pádem připadám jako trubec, který měl neobyčejné štěstí! Ale to není ještě všechno! Má žena má oproti mně navíc úžasný postřeh a fotografickou paměť. Ona mi napovídá koho mám pozdravit, protože já naše sousedy moc nerozeznávám i když v tomto domě bydlíme již 21 let. Právě tak nevím, kdo má jaké auto a poznávací značku, kdo kde pracuje, ba dokonce nepoznám ani naši paní doktorku, pokud tato právě nemá na sobě bílý plášť...!

Nedávno se ohlásila jedna Jitčina kamarádka z Moravy, že pojede do Prahy a může-li u nás přenocovat. Samozřejmě, že ano. Tím okamžikem se rozpoutalo veliké uklízení, žehlení, praní, vaření, pečení i smažení, aby se kamarádce Janě u nás líbilo. V den jejího příjezdu odpoledne někdo zazvonil u našich dveří, leč nebyla to Jana, ale soused Trčka, který nám přinesl dva nové klíče od domovních dveří, neboť prý bylo nutné vyměnit zámek, kvůli častým nenechavých nočním návštěvníkům našich sklepů.
„Výborně", pravil jsem moudře své ženě, „okamžitě si nové klíče připevníme na naše dva klíčové svazky a ty staré raději ihned vyhodíme do odpadu, aby se nám to nepletlo. Máme už stejně různých klíčů habaděj, čert aby se v tom vyznal."

Má pořádkumilovná žena v zápětí nato odnesla pytel s kuchyňským odpadem do kontejneru před dům.

Teprve pozdě večer, už za tmy, se dostavila kamarádka Jana a když jsme zjistili, že jsou domovní dveře zamčené a pokoušeli se je odemknout novým klíčem - nešlo to. Marně jsme se snažili dveřím domlouvat i všelijak jimi lomcovat, nic nepomáhalo. Byli jsme nuceni se s Janou přivítat skrze zamčené dveře, samozřejmě bez líbání, což v ní muselo vzbudit dojem, že ji nechceme přijmout. Teprve když jsem reklamoval vadný klíč u napolo rozespalého souseda Trčky, zařval na mne hurónsky, jat hněvem spravedlivým: „Čoveče jeden nešťastná, proč ste vyhazoval ty starý klíče, dyk ten novej zámek budu instalovat asi až za tejden, až se vrátěj Novákovic z jejich dovolený!" Manželka si mezitím vypůjčila klíče od sousedky Lenky a situace byla aspoň pro tuto chvíli vyřešena.
Když jsme vše vysvětlili Janě, rozptýlil jsem manželčiny obavy, co budeme teď dělat celý týden bez klíčů od domu, jednoduchým, zato ale geniálním nápadem: „Ráno je moudřejší večera a zítra něco vymyslím, spolehni se!"

V noci jsem spal neklidně, zdály se mi horory o hermeticky uzavřených železných vratech mého vězení - a najednou jsem zaslechl podivný šramot, který mne polekal a já se vzbudil.
V temnu naší ložnice se proti oknu rýsovala jakási pod plachetkou osoba, držící něco jako kosu nebo pohrabáč. Na mém budíku svítila červená čísla oznamující, že je 5:00 hodin ráno. Krve by se ve mně nedořezal, to první co mne napadlo: „Už si jde pro mne zubatá!“
Ale přesto jsem se zachoval jako hrdina a rozsvítil lampičku na nočním stolku. Byla to moje žena Jitka. Lekl jsem se, že je náměsíčná: „Jituš, proboha, co se to děje? Nech mne hádat: Zdálo se ti, že jsi v roli Dona Quijotta a jdeš bojovat s větrnými mlýny?"
„Ne, ale napadlo mne, že ten náš pytel s odpadem, včetně těch klíčů, musí ještě být v tom kontejneru před barákem, tak tam jdu a tímhle pohrabáčem si ho vytáhnu."
„Ale proč tam jdeš teď v noci? Pro všechno na světě, vždyť se to dá udělat až ráno!" „Dnes ráno v šest hodin přijedou popeláři, jako každou středu a vyprázdní kontejner." Toto vysvětlení bylo zcela logické a má skvělá žena skutečně za chvíli donesla umatlaný plastový pytel, který prý vyhrabala až někde ze dna. Jak poznala, že to je právě náš odpad mi zůstává utajeno dodnes. Pak už zbylo jen ponořit se do hlubin pytle plného hnijící zeleniny, lógru z kávy, slupek z brambor, plechovek a kelímků, skořápek od vajec a množství dalšího fujtajblu - a vyhozené klíče byly na světě!

Udělil jsem ženě pochvalu za tento husarský kousek, načež ona jenom poznamenala: „Nevím, co si asi pomysleli Novákovi, kteří se jako s uděláním právě vraceli z dovolené a viděli mne, jak se za ranního svítání v noční košili hrabu v plném kontejneru jako nějaký bezdomovec...!“

Vynálezce prachu

V názvu mého článku nechybí kroužek nad ů, nejedná se v něm, jak je dnes všeobecně zvykem, že o prachy se prý vždycky jedná až v první řadě, ale zde jde skutečně jen a jen o prach jako takový...
Jako desetiletý kluk jsem obdivoval u mého kamaráda z bohatší rodiny krásnou dětskou promítačku na 8-mm filmy u níž se ovšem muselo točit kličkou, proud tam sice vedl, ale pouze do žárovky, pohon byl ruční. 

Promítačka byla krásně černozlatá, celá plechová a vepředu měla zaostřovací objektiv. Nás oba dva zajímalo jak to, že se ten film pohybuje cukavě, ale promítnuté obrázky na plátně se pohybují zcela krásně plynule. 

Jeho starší brácha nám vysvětlil, že to je vlastní princip promítání a pohyb na plátně je vlastně oční klam. Kdyby film probíhal hladce bez cukání, viděli bychom na plátně jen mazanici, ale díky maltézskému kříži se film posune vždy jen o jeden obrázek, na zlomek vteřiny se zarazí a pak se teprve přisune další obrázek a zarazí. Naše oko nevnímá ty přísuny, ale pouze ty momenty, kdy se obrázky zarazí. To se pak děje šestnáctkrát za vteřinu a my vidíme na plátně jenom vlastně zdánlivý pohyb, složený ze šestnácti nehybných obrázků. To bylo něco pro mne!

To mne uchvátilo a protože jsem věděl, že moji rodiče by mi takovouto promítačku nemohli nikdy koupit, rozhodl jsem se, že si ji postavím sám. Brzy jsem ale zjistil, že to nemohu zvládnout, podařilo se mi pouze vyrobit si z tvrdého papíru a dvou různě velkých čoček objektiv. Doma jsem měl jen jednu čočku, kterou jsem vyhrál v kuličkách a potřeboval jsem ještě jednu menší, což se mi povedlo získat výměnou za čtyři cíněnky.

Vlastnoručně vypižlanou a hřebíky stlučenou dřevěnou bedýnku jsem si pak nalakoval na zeleno barvou na okapy a do ní nainstaloval objímku se žárovkou. Kličku a maltézský kříž jsem musel vzdát, význam komínku jsem podcenil a rozhodl se udělat tu promítačku jenom na pevné obrázky. V papírnictví se tenkrát daly koupit vyřazené válečné filmové žurnály, takže jsem si z nich vystříhal zajímavé záběry.

 Jednou večer jsem to všechno připravil doma v pokoji, Potom jsem na zeď pomocí připínáčků připevnil bílou utěrku a pozval své rodiče na první předvádění mého domácího kina. Na čistý filmový celuloid jsem namaloval nápis: „Vítáme Vás!“ jako v opravdickém biografu a pak jsem promítal jednotlivé záběry z německých žurnálů. Nic jiného nebylo k sehnání, takže rodiče jen zírali na sestřelená letadla, útočící tanky a pochodující vojáky Wehrmachtu.

Bylo to sice nemožně primitivní a navíc od žhnoucí žárovky se bedýnka bez komínku rychle rozpálila a začala podivně zavánět, zelený lak navrchu začal tvořit bubliny a já musel svoji produkci předčasně zastavit. Přesto mě matka pohladila po hlavě a řekla, že to bylo hezké, ale abych to už příště nezkoušel, mohli bychom vyhořet. Otec hrdě prohlásil větu, kterou jsem pochopil až o mnoho let později: „Kdepak náš Mirek, ten jednou vynajde prach!“ A já jsem si myslel, že prachu je na ulici i v bytě plno, tak proč bych ho měl ještě vynalézat.

O dvacet let později, když jsem měl taky syna Mirka, jsem mu tuto větu o vynalezení prachu říkával, aniž bych tušil proč. Teprve asi o dalších dvacet let později, jsem na tuto příhodu zavzpomínal s mým otcem, který mi vysvětlil, že to je jakési staré francouzské úsloví, které on jenom přeložil do češtiny a kterým se chce jakoby zlehčit pojem „vynálezce“. Vzniklo to tak, že jeden alchymista už ve středověku chtěl vytvořit uměle zlato a ono mu to vybouchlo a namísto zlata vynašel střelný prach. A později se přišlo na to, že i Číňané už měli střelný prach o několik století dříve, ale také jej objevili nechtěně, a sice když se pokoušeli vyrábět elixír nesmrtelnosti. 

Tak i ta moje "promítačka" byla vlastně jen primitivní prohlížečkou filmů, čili už dávno vynalezeným a používaným diaskopem.

https://youtu.be/Oj8GeVIoCF0

Vzpomínka na Berlín

 Jednou jsem dostal od svého šéfa takový až vražedný úkol, v co nejkratší době, tj. během jednoho týdne, obletět všech pět hlavních filiálek naší firmy po celém Německu a provést tam informační briefing ohledně našeho zcela nově vyvinutého software pro řízení výroby. Můj šéf Igor Konicki byl jinak fajn člověk, se kterým jsme si dokonce tykali, měl ovšem jednu vadu: byl hektický zmatkář a profesionální vytvářeč umělého stresu.

Ten týden jsem strávil hodně času ve vzduchu, jako bych byl letuška, protože šéfův befél zněl takto: v pondělí: München, v úterý: Stuttgart, ve středu: Düsseldorf, ve čtvrtek: Berlin, v pátek: Hamburg a večer být zpět v centrále ve Frankfurtu. Šéfovo původně polské jméno Konicki, Němci vyslovují Konyki, což jsem já vylepšil na Kony. To se ujalo všeobecně a Konymu se to dokonce líbilo. Ve čtvrtek večer mi Kony poslal do Berlína do hotelu telefonický vzkaz, že Hamburg pro mne odpadá, vyřídil to on sám, a že na mne čeká na letišti Berlin-Tegel, odkud společně poletíme nazpět do Frankfurtu ve 21:00 hod.

 Po únavné práci, utahán jak pivovarský valach, těšící se tentokrát včas do postele, jsem musel, se zaťatými zuby sbalit fidlátka a frčet na letiště. Tam jsem dorazil pět minut před devátou a v duchu se utěšoval, že Kony bude už sedět v letadle a já pak budu mít hodinu času do příštího odletu, prohlédnout si toto slavné letiště trochu zblízka. Věděl jsem pouze, že toto letiště, se celosvětově proslavilo vzdušným mostem při sovětské blokádě západního Berlína.  (viz níže, tehdy vydaná poštovní známka.)

Jenže chybalávky, Kony tam bohužel čekal u vchodu a z dálky na mne volal: „Honem, pojď, mám tady pro tebe rezervovanou Last-minute-letenku!“ Něco se ve mně vzepřelo a zaseklo: „Kony, já poletím až příštím letadlem v deset hodin, moje žena, totiž bude na mne čekat s autem ve Frankfurtu na letišti.“

„To přece nevadí, dyk jí můžeš z letiště zavolat ať pro tebe nejezdí, že tě domů odvezu já - a v letadle si zatím probereme, co a jak bylo ve filiálkách.“

„Ne, to nejde, Kony, má žena se bude těšit, že jí něco dovezu ze služební cesty a já nic nemám. Vždyť jsem nebyl tejden doma, musím ženě něco koupit, nějakej suvenýr...“

„Proboha, člověče, taková lapálie nestojí za úvahu, pojď honem, pohyb, ať jsme doma co nejdříve a nějakou tu pitomost jí koupíš potom.“

„Kony, já jsem řek‘, že nepoletím, já nejsem takovej plašmuška jako ty. Vzpomeň si, jak jsi nedávno v tvém věčném fofru zapomněl v taxíku baloňák i aktovku. Jen díky poctivému taxikáři a tvé vizitce, co jsi měl v kabátu, ti to ten dobrák přivezl do práce, takže jsi nepřišel o důležité dokumenty!“ „Blbost, poctivej taxikář, kdyby mi jen zatelefonoval, tak jsem si pro to dojel sám, ale takhle jsem musel vypláznout 60 €uro! - Hele, už mě volaj, tak ahoj, já letím!“

Kony konečně zmizel a já si oddychl. Koupil jsem si letenku na 22:00 hod a pak jsem se pomalu procházel tou krásnou šestihrannou okružní halou plnou krámků se vším možným. Jedna strana tohoto šestiúhelníku vedla do konečné smyčky metra, takže spojení letiště s Berlínem bylo zcela bezproblémové. Jako suvenýry jsem vybral pro ženu řetízek s přívěškem berlínského medvídka a plochý dámský nožík s pilníčkem na nehty a malými nůžkami. Pak jsem tam objevil knížku o blokádě Berlína 24.6.1948 až 12.5.1949. Tenkrát nastala paradoxní situace. Západní Berlín byl kolem dokola uzamčen jako malý ostrůvek svobody v totalitním rudém moři sovětské okupační zóny, odpojením od proudu.
Skoro dva a půl miliónů obyvatel zde bylo vydáno na pospas vyhladovění. Jenomže západní mocnosti vybudovaly okamžitě vzdušný letecký most přes ruskou zónu do Berlína na tři malá letiště Tempelhof (US sektor), Tegel (francouzský sektor) a Gatow (anglický sektor) a dopravovali tam až 5000 tun denně, nejen potravin a paliva, ale i stavební materiál pro výstavbu elektrárny a dalších technických zařízení. Rusové se ve světě nemožně blamovali, protože západní zabetonovaný Berlín vzkvétal a jejich východní skomíral. Proto po roce sami Rusové tu blokádu zase zrušili. Byl to pro komouše celosvětový trapas, ale oni si nedali pokoje! V roce 1961 zas obezdili záp. Berlín betonem a tato trapná vymoženost vydržela až do 9. listopadu roku 1989, načež byl definitivní konec nejen se zdí, ale i s celou DDR.

 V deset hodin jsem pak nasedl do letadla a těšil se, jak si po tom vyčerpávajícím týdnu, konečně aspoň na hodinku zdřímnu. Vedle mně seděla hezká dívka a cosi zaujatě studovala, takže jsem byl rád, že mne nebude nikdo rušit. Jenže osud to chtěl jinak. Dívka se najednou na mne obrátila s otázkou: „Promiňte, pane, mohu se vás něco zeptat?“ Ta dívka byla opravdu půvabná a normálně bych tuto nabídnutou možnost rozhovoru s radostí uvítal. Ale ospalost byla silnější: „Slečno, lituji, jsem tak silně unaven, že sotva vidím na oči, ale prosím, ptejte se, pokusím se ještě neusnout...“

„Všimla jsem si vaší únavy a proto budu stručná, patrně jste dost přepracovaný workoholik...“

„Ano, to je týdenní nevyspalost, ale způsobená mým workoholickým šéfem...“

„Aha, tak já už vás nechám spát, jenom poslední vysvětlení, co se týče mé osoby. Studuji psychologii a musím napsat tématické pojednání o chování různých lidí v mimořádných situacích. Vás jsem si vybrala a zařadila jako: inteligentní muž mezi 30 až 40 roky, milý, vyčerpaný ale žel, děsně ospalý...

„A k tomu si můžete ještě připsat: Za týden už bude ve skupině 40 až 50 let,“ dodal jsem dle pravdy. Ona mi sice ještě něco povídala, ale to už  jsem tvrdě usnul, jak hřebík ve vratech. 

Najednou slyším jak mi ta dívka šeptá: „To Vám ještě musím říct: víte, já nemám ráda muže, jsem lesbička, ale od vás bych si docela ráda nechala udělat dítě...“

To mne rázem probudilo a vidím, že přistáváme, takže jsem jí jen řekl: “Danke Ihnen, schöne Frau, und hoffentlich auf Wiedersehen...“ A po vystoupení z letadla, když jsem se na čerstvém vzduchu probral docela, jsem nevěděl, co byla skutečnost a co se mi jen zdálo... 

Každopádně však „Čau lásko!“

Kolega Churavý

Když jsem pracoval v Německu už asi sedm let u americké firmy Sperry Univac, (viz zelené okno) přišel za mnou můj šéf s jakýmsi zbrusu novým zaměstnancem aby mi ho představil: „Pánové, dovolte mi, abych vás spolu seznámil: "Náš nový kolega: Herr Čuráfy – Herr Toms.“ Pomyslel jsem si, co je to za příšerné jméno, když pan Čuráfy dodal: „Aber ich heisse Albert Churavý!“
Hned mi bylo jasné, že Churavý je Čech a začali jsme spolu, k údivu šéfa, šprechtit česky. Rychle jsme se skamarádili a záhy si začali tykat. Naší výhodou bylo to, že nám nikdo nerozuměl, mohli jsme předstírat, že se dohadujeme o řešení nějakého programu a přitom mi třeba Bertík vyprávěl nějakou ze svých četných milostných aférek. Já jsem byl v té době už usedlejší, od rozvodu jsem žil sám se svojí sedmiletou dcerou, kdežto svobodný Berta řádil jak tajfun a tsunami současně.

Jednou padlo rozhodnutí, že naše firma vyšle asi tak na rok a čtvrt, desetičlenný team do jedné velké firmy, jako technickou pomoc při přestavbě jejich programů z počítačů BULL na naše UNIVAC. To byla pro každého z nás velice zajímavá a lukrativní práce, k té firmě to bylo 70 km, což znamenalo mít k vlastnímu platu ještě kilometrovné a diety, a to představovalo skoro dvojnásobný plat. Ovšem přitom bylo podmínkou pracovat na dvě směny dopolední 8-16 a odpolední 16-24 hod. Vysvětlil jsem šéfovi, ať si za mne vezme někoho jiného, jelikož se starám sám o malou dcerku a mohl bych tedy dělat pouze směny dopolední. Šéf mi řekl, že to se uvidí, a jestliže někdo bude ochoten dělat pouze směny odpolední, nebyl by to problém.

Kupodivu se našel člověk, který chtěl mermomocí dělat pouze směny odpolední, čili jsem byl k mé radosti i přes můj hendykep, zařazen do tohoto expertního týmu. Když jsem zjistil, že tento člověk je právě kolega Churavý, zajímalo mě, proč chce dělat odpolední, když přece dopolední směny jsou příjemnější a navíc dělat do půlnoci je opravdu šichta. Celé dopoledne člověk pak prospí, načež se nají a už ho zas čeká nová šichta.
A on mi to vysvětlil takto: „Člověče, já jsem se seznámil s nádhernou babou, je to Švédka, jmenuje se Elin, figurálně všechno v pořádku, má krásnej kvartýr, ale je tu jedna nevýhoda, je totiž vdaná. Ten její chlap odchází ráno v osum z domu a ona se celej den doma nudí. Takže já tam přijdu ráno v devět, mám připravenou bezvadnou snídani na vidličku, Elin je vysprchovaná, nádherně voní a pak se dějí věci. V poledne se tam ještě krásně nažeru a pak radši vypadnu, kdyby se náhodou ten její blbec vrátil o něco dříve. Proto jsou ty odpolední šichty pro mne tak ideální!“

„Nojo, Berto, sice chápu, že to je všechno krásný“, řekl jsem pochybovačně, „ale co kdyby ten její manžel z nějakého důvodu neodešel ten den do práce?“ „Míro, na všechno je pamatováno. Jen když je žaluzie na ložnickým vokně vytažená, tak je čistej vzduch, jinak tam nejdu. Nejsem přece úplně blbej, chápeš?“

„Nojo, ale co kdyby vás najednou překvapil nečekaně zrovna v nejlepším?“, zeptal jsem se. „Pak bych teda měl halt smůlu, ale to je riziko podnikání. Jenže při jeho pracovitosti, Elin říká, že ten její chlap je workoholik,  je to riziko  zanedbatelný...“ Asi po půl roce se jeho zanedbatelné riziko podnikání přece dostavilo a Bertík, ve smyslu svého jména Churavý – nomen est omen – skončil v sádře...

http://www.youtube.com/watch?v=SRtKAMzNmyE&feature=related

Princezna Anna a »faux-pas!«

Kdysi dávno při nákupu v německé Hypernově, kde jsem bloumal s vozíkem mezi plnými regály, pro mne vcelku s nepotřebným zbožím dumaje,  co tu  proboha

vlastně hledám a proč mi neustále nabízejí nějaké slevy, když je nechci? Proč lidi potřebují 30 druhů jogurtů, nebo 25 druhů kečupů? A vtom to křáplo a do mého vozíku narazil zpoza regálů vlevo, plnou parou vozík, který nedbal tzv. pravidla pravé ruky.  Za ním se objevil zpocený obličej stále hektického Ládi, kamaráda a člověka někam věčně spěchajícího.

"Kam se řítíš Láďo, jak utrženej vagón?", zeptal jsem se ho suše.

"Ahoj, Míro, já musím rychle nakoupit celou řadu pitomostí,  ale už to nějak nestíhám,  to je  peklo" kroutil  Láďa  hlavou  a  mával  jakýmsi  papírkem.
"To chce klid, koukni, vozejk máš plnej  a já mám zatím  jenom  Romadur."
"Nojo, jenže já mám lístek na fotbal a tady na tom papíru mi ta moje ženská vypsala, co všechno musím nakoupit, takže teď marně hledám, kde asi tak já, chudák, mám najít kvasnice!!", zuřil  Láďa.

"Čert vem kvasnice, ty bych já taky v životě nenašel", uklidnil jsem ho.

"Máš pravdu, člověk nesmí ty ženský moc rozmazlovat - ale podívej, tady na ten seznam, na konci je připsáno, já se snad picnu - dámský vložky Violetta! To přece nebudu já-chlap, kupovat!  Ať si je koupí ta bláznivá Andula sama!"

"Jaká Andula? Tvoje žena je, pokud se nepletu, Barbora, ne?"

"No, podívej se, to je jiný písmo, ten celej cetl psala určitě Bára, ale ty vložky tam připsala, vidíš tady, tím hůlkovým písmem, ta její bláznivá ségra Andula z Česka, vona je teď u nás na návštěvě. To je drzost  a já ji to mám kupovat?"

"Ale já bejt tebou, Láďo, tak jí ty vložky koupím, to je důležitější než ňáký kvasnice, chápej,  že ona chudák krvácí a neví, jak se to řekne německy!"

"Nic nekoupím, kvasnice ani vložky, nechci vypadat jako blb pod pantoflem!"

Ať si sem holky dojedou samy!  Ahoj,  já už letím ke kase, stejně přijdu dost pozdě na ten fotbal!"

Láďa odsvištěl k pokladnám a já se pomalu loudal mezi regály a zastavil se u olejovek.  Musel jsem totiž dumat:

O té, mně neznámé sestře Láďovy manželky. Chudák ta dívenka, třeba potřebuje ty vložky naléhavě a on jí je teď nedonese. To není fair-play, to je jako odmítnutí pomoci raněnému. Napadlo mě udělat dobrý skutek a zakoupit ty vložky slečně Anně. Nevěděl jsem kde to najdu a tak jsem se zeptal jedné ženy, co právě plnila regály konzervami: "Promiňte paní, můžete mi poradit, kde bych nešel dámské vložky - třeba Violetta?"

Paní se na mne překvapeně podívala, nevěříc svým uším: "Pojďte, já Vám ukážu, ale tu Violettu asi nemáme." Došli jsme aspoň o 20 regálů dále a paní, jsouc ve svém živlu, pokračovala: "Vidíte ta Violetta opravdu není, ale máme tady Ria nebo Always, ty jsou levnější", radila mi ta dobrá duše.

"Ne, to je asi šmejd, to by moje manželka nechtěla, které jsou ty nejdražší!"

"Nejdražší jsou tyhle Princess, chcete je?"

"Jó, Princess! To je určitě jen pro pricezny, ano, to beru!", řekl jsem nadšeně. Paní se shovívavě usmála: "Vy máte asi vaši pani hodně rád, žejó?" A já ji dorazil: "Představte si, paní, že ty vložky jsou pro ženu, kterou jsem ještě nikdy neviděl." Paní zůstala stát s otevřenou pusou: " Jakto, vždyť jste přece říkal, že to je pro manželku..!"  Mávl jsem jen rukou: "To je jedno, paní, to se

 nedá  opravdu vysvětlit, ona sama to ještě neví..."

Z Hypernovy jsem zajel rovnou do hezkého domku kamaráda Ládi  a ty vložky jsem měl v úhledné papírové nákupní tašce. Otevřely se dveře a v nich stála Láďova atraktivní žena Barbora: "Dobrý den, Mirku, Láďa není doma, šel před chvílí na fotbal, nechcete jít dál?" Šel jsem dál a vysvětloval, že nechci zdržovat, nesu jen něco pro slečnu Annu. Tato se v témže okamžiku objevila na scéně, s němou otázkou na rtech. Podal jsem jí balíček a ona, ke zděšení obou žen, vytáhla z pytlíku vložky »Princess«, hned se do mne obě pustily, že to není vůbec vtipné, co mě to proboha napadlo, vždyť se vůbec neznáme, tohle je totiž typicky mužská nehoráznost! 

Když jsem se konečně dostal ke slovu a vysvětlil jim, že jsem chtěl jen udělat dobrý skutek, rozesmála se Barbora na celé kolo: "Ten Láďa je trotl, to jsem chtěla já pro sebe do zásoby, ne Anča! A připsala jsem to tam schválně hůlkovým písmem, aby to nezapomněl. Omluvte tady Anču, že tak na vás vyjela, ale ta chudinka o tom vůbec nic nevěděla!"

"Ježišmarjá, promiňte", omlouvala se mi Anna, "za dobrotu na žebrotu, ale chápejte, že mě to muselo nutně šokovat, takový intimní dar od zcela mně neznámého, pro mne naprosto cizího muže!"

A nakonec jsme si všichni tři hezky popovídali u kafíčka a buchet a já jsem si v duchu pomyslel, že ten fotbalovej fanatik Láďa má krásnou manželku i švagrovou a,  že si toho vůbec neváží - a že mu tyto obě dvě ženy, závidím...

"http://www.youtube.com/watch?v=MJL4Y_JLueY

Prsten s akvamarinem

Když se z mé sestřičky Blanky vyklubala krásná, mladá slečna a já, aby nezpychla jsem jí vždy tvrdil, že je docela vzhledově „celkem ucházející", začali se v hojné míře okolo ní motat různí „šmidrové" pubertálního i postpubertálního věku. 

Na sestře se to projevilo tak, že se najednou enormně zajímala o matčin zlatý prsten s akvamarínem, který byl vystaven na odiv ve skleněném ozdobném košíčku, stojícím na dečce v kuchyni na kredenci. Máti chovala tento drahý a vzácný dar (tuším že od babičky) jako oko v hlavě a brala si ho jen když někam šla s otcem jako nóbl dáma, třeba do divadla. Naproti tomu sestra si ho směla půjčit jen pro doma, matka totiž tvrdila, že venku by ho ztratila, protože má moc hubené prsty.

Mně osobně ten prsten nic neříkal, já jsem nikdy žádné prsteny nenosil, ba ani snubní. Právě tak mě nezajímaly, náušnice, piercing, tetování či kroužky do nosu a podobné znaky primitivizmu. Ptal jsem se matky proč má ten prsten vystaven na kredenci, když se o něj tak bojí? Proč ho radši nezahrabe někam do skříně? Jenže to právě máti nechtěla, ten prsten je prý tak krásný, že ho musí mít stále na očích a taky aby se neztratil.

Jenže prsten se jednou ztratil a máti nás tři, to jest otce, sestru i mne ihned podrobila tvrdému výslechu, kdo měl ten prsten naposledy v ruce. Samozřejmě, že nikdo. Načež začala jako Sherlock Holmes pátrat v paměti, kdo všechno byl v inkriminovanou dobu u nás na návštěvě a dopracovala se k sestřině kamarádce Věrušce, která prý jako jediná připadala v úvahu. Přes náš odpor se rozhodla zajet za ní do práce, kde na ni vybafla: „Věro naval zpátky ten prsten!“ Dívka byla prý tak šokovaná, že jenom sáhla do kapsy a v slzách prsten vydala.

Netrvalo dlouho a prsten se ztratil znovu. Tentokrát matčin detektivní talent nic nepomohl a prsten se musel oželet. O půl roku později jsem šel do sklepa pro brambory a koukám jak blázen (to mi jde dobře), oplakaný prsten visí na jednom vyhnaném klíčku z brambor jako ozdoba na vánočním stromku! Dodatečně jsme vydedukovali, že sestra ukládajíc na podzim brambory do sklepa ho tam nějak zasela.

A pak přišla aféra se sestřiným pihovatým nápadníkem Láďou, zvaným Cedník. Ten hoch měl chorobnou zálibu v dramaticky vypjatých situacích. Jednou odpoledne jsem rozepisoval písně dle kytarových akordů do čtyř hlasů pro můj dívčí kvartet, když mě vyrušilo hlasité tůrování motorky někde před naším barákem. Nejdříve jsem tomu nevěnoval pozornost, ale když to nepřestávalo a řvaní motocyklu se naopak stupňovalo, vztekle jsem se šel podívat z pokoje mé sestry, odkud je vidět na vchod do baráku, co to je? Vidím sestru stojící u okna a ptám se: „Prosím tě co to je za blbce, co tady takhle řádí?“ Sestra poněkud vzrušeným hlasem mi sdělila, že Láďa se chce zabít na motorce, když s ním dnes nepůjde na rande.

„No to snad není pravda“, jdu se podívat a vidím, jak ten trotl vyjíždí do vrchu k našemu vchodu, načež se otočí a prudce rozjede řvoucí motorku dolů proti zdi domu naproti, v poslední chvilce zabrzdí a pak se zase vrací k našim dvířkům. Podívá se do okna na sestru a křikne: „Přijdeš nebo nepřijdeš? Když ne, tak se zabiju!“ a znovu se rozjede proti zdi. Počkal jsem si až se zase vrátil a zařval na něj: „Hele, ty blbečku, když se chceš zabít, tak jeď někam jinam, zdí je všude dost a nevotravuj tady u nás, nebo tě budu muset nakopat a tu tvou motorku rozžehlit válcovačkou!“ Hoch to osolil a odjel. „Ale co když se opravdu zabije?“, pípla sestra. Mávl jsem rukou: „To je jeho věc, ale pamatuj si, sebevrazi to nikdy neoznamují dopředu, ten Cedník je blbec, kterej tě tím chce citově vydírat.“

Za pár dní přišla sestra domů s brekem: „Láďa mi sebral ten prstýnek a zahodil ho!“ Prý se spolu sešli za naší zahradou na louce, nějak se zase dohadovali a on jí sebral ten prsten a vztekle jím mrštil daleko do trávy. Když sestra začala brečet, že bude mít doma peklo s matkou, začali jej oba hledat, lezouce po kolenou v trávě, ale nic nenašli. Matka spustila lamentaci, že ten prsten byl památeční a to přivolá neštěstí na celou naši rodinu!

Abych trochu uklidnil rozbouřenou situaci, řekl jsem sestře: „Pojď jdeme tam spolu a ukážeš mi, kde se to stalo.“ Věděl jsem, že ta louka je aspoň 200 x 200 metrů a tudíž je to hledání špendlíku ve sto kupkách sena, ale chtěl jsem aspoň ukázat dobrou snahu. Cestou jsem sebral oblázek který mohl mít tak asi stejnou váhu jako ten prsten a když mi sestra ukázala kde asi přibližně stáli a kterým asi směrem ten debil tím prstenem mrštil, napodobil jsem totéž oblázkem. Říkám si je to marná a zoufalá snaha určit přesné místo dopadu na základě naprosto nepřesných a vlastně jenom přibližných údajů mé sestry. Pak jsem se šel podívat kam můj kamínek dopadl a v trávě přede mnou najednou zazářil v paprscích zapadajícího slunce ten matčin divotvorný akvamarín.
Nechtěl jsem tomu sám ani věřit, ale přesně tak se to stalo. A sestra má ten prsten až dodnes!

https://youtu.be/CwyZyDD6Yqw?list=PL42E7C5E66C89B2D1

Sestřina zamilovaná píseň, kterou v české verzi také zpívávala s tanečním orchestrem v Mánesu.

Špatně utajený revolver !

Pan Miroslav Horníček nazval jeden svůj memoár »Špatně utajené housle«, což se mi moc líbilo, tak mi to napadlo použít podobný název u některého z mých memoiru, který ovšem není tak vtipný, jako ten  Horníčkův...

Narodil jsem  se  v r.1931 v Nových Benátkách  n/Jiz.

Moji rodičové se náhodně seznámili v kanceláři továrny Carborundum, kde se v dílně dřel chudák můj děda, coby soustružník brusných  kotoučů, pomocí nože z technického černého diamantu. Tenkrát se ještě nevědělo,  co to je  zaprášení plic.  V dědově  případě prachem z brusnéo

kotouče korundového! To skončilo, v případě mého dědy, předčasnou smrtí v 62  letech...(!) 

Můj otec byl cizojazyčným korespondentem a má matka dělala všechno, co bylo potřeba, něco jako kancelářská  síla, dnešní  tzv. sekretářka.

Děda byl mnohostranným pracantem, takže byl také správcem "Raabovy vily" a přilehlé vinice, za což sice nebral žádné peníze od  milostpaní Oberzutové, která žila v Praze. Zato ale nechala dědu s babičkou zdarma  bydlet  vedle své vily na dvoře. v jakémsi správcovském domku. 

Dnes je v něm restaurace "Veselý hroch", kde se  velmi dobře vaří, takže tam se ženou jezdíme občas z Prahy na výborné  obědy...

 

Každé Vánoce děda s babičkou prodávali na dvoře kapry a v létě si zase děda přivydělával samo-výrobou rybářských  lodí, pramic,  nebo maňásků pro mládež...

Babička byla tak šetrná, že dokázala i z dědovy  ubohé dělnické mzdy ušetřit na věno pro obě dvě dcery, každé jeden domek. Jenže teta Marie se provdala až na Křivoklát a můj otec, neustále hledal lépe placenou práci, kvůli čemuž  se naše rodinka často stěhovala z jednoho města do druhého. Z Benátek do Turnova, odtud potom do Hradce Králové a nakonec do Prahy, kde jsem začal chodit  do školy. Bylo to právě v září, když zemřel náš pan prezident Masaryk. Byli jsme mu na pohřbu a když jsme se potom šli podívat do kina na žurnál ze života TGM a já ho viděl, jak jede na koní, zvolal jsem šťastně: "Podívejte se, mami, tati, pan prezident se uzdravil, je zas na živu!"  Co dítě 6-roční, jsem byl ještě dost naivní...

Ve válečném roce v květnu 1942, kdy zemřel můj děda. Měl, jak jsem už řekl od práce zaprášené plíce – těžkou silikózu a pak stačilo, že se zachladil, dostal zápal plic a z toho, vznikla takzvaná »rychlá tuberkulóza«. Během několika dní pak zemřel, a bylo mu jen 63 let. Na pohřeb, který se právě konal v době atentátu na říšského protektora Heydricha se k ovdovělé babičce sjelo dosti početné příbuzenstvo z různých koutů vlasti. Děda byl z jedenácti dětí a babička ze dvanácti...

My desetiletí bratranci, já s Pepou jsme se ze zvědavosti hrabali v dědově dřevníku, kam jsme dřív neměli přístup a našli tam v mastném  papíře zabalený, takový dosti staro-módní bubínkový revolver.  To bylo něco pro nás kluky!!!   

Šli jsme se s nálezem pochopielně ihned pochlubit do babiččina bytu, kde byli shromážděni všichni smuteční  hosté  -  a bylo zle!

Nechápali jsme proč se nikdo neraduje z našeho nálezu? Tenkrát bylo pod trestem smrti zakázáno přechovávání doma jakýchkoliv střelných zbraní a mezi hosty byla také jedna prateta, která měla za muže německého vojáka. Všichni ztuhli strachem a jen moje matka zachovala chladnou hlavu. V noci vzala ten revolver a za tmy s ním běžela přes vinici k řece a vhodila ho tam do vody. Naštěstí ji nikdo neviděl a neudal, jinak bychom asi všichni skončili jako v Lidicích. A dědův revolver tam možná leží v bahně na dně měsíční řeky Jizery -  ještě dnes po více než  82  letech...?

https://youtu.be/sVls2p79FJQ