Rovněž v naší firmě Kancelářské stroje, se něco hnulo. Někdo si jednoduše vymyslel, že když se konečně otevřely hranice na západ, tak můžeme uspořádat studijní zájezd firemním autobusem na pozvání computerové firmy IBM do země až dosud zapovězené, totiž do toho západního Německa! Přihlásilo se nás tenkrát sedmnáct, podmínkou byla pouze znalost němčiny. Všichni jsme dostali během pár dní pasy s výjezdní doložkou do kapitalistických států – něco až dosud zcela nevídaného a neslýchaného! Banka nám sama přidělila na šestidenní zájezd každému 99,- DM za 990,- Kčs. (kurs 1:10). Vzhledem k tomu, že tato částka pro mne, jako "vyššího technického úředníka" a vedoucího oddělení, představovala polovinu měsíčního platu, měl jsem mylný dojem, že s těmi markami na pět dní bohatě vyjdu, což se ukázalo jako naivita polo-blbce! Byla to tak mimořádná událost, že jsem se rozhodl psát si deník a dnes jsem rád, že jsem tak učinil. Aspoň jsem tak zachytil onu absurditu tehdejšího života občanů v totalitě reálného socializmu.
Pondělí 11. března 1968.
Sraz se konal v 6:00 na Smíchově u Anděla, kde za rohem u židovské synagogy na nás měl čekat náš řidič pan Palata s podnikovým autobusem. Já jsem měl pech, tramvaj dlouho nejela, ale nakonec jsem to přece jen stihl dostavit se na určené místo v 5:55, tedy dokonce o pět minut dříve, ale přesto pozdě! Zahlédl jsem už jenom zadní rudé stopky odjíždějícího autobusu. Vrátil jsem se naštvaně domů, kde mne moje žena přivítala slovy: „Oni ti ujeli, právě telefonoval vedoucí výpravy Ondráček, že až za Prahou zjistil, že místo sedmnácti jich je jen šestnáct. Prý se před odjezdem zeptal, jsou-li zde všichni a ozvalo se sborové "ano", a tak dal řidiči pokyn k odjezdu. Ale věc se dá zachránit tak, že máš za nimi přijet vlakem do Mainzu a tam se pak s nimi sejít zítra v deset ve vrátnici u americké firmy IBM.“
Druhé překvapení, mne čekalo u pokladny na Hlavním nádraží, kde jsem se dozvěděl, že mi mohou prodat jízdenku jen k hranicím republiky a na německé straně si musím koupit lístek od průvodčího ve vlaku. Kolik to bude stát nevěděli. Ve své bezmezné naivitě jsem si řekl, že když jízdenka z Prahy k hranicím stojí 65,- Kčs, což je tak zhruba polovina vzdálenosti do Mainzu, že tedy německá jízdenka v poměru 1:10 bude stát 6,50 DM. To byla ovšem hrubá chyba, ve skutečnosti jsem musel vykrvácet 27,- DM, takže současně se vstupem do Německa mi z 99 marek zbylo jen 72 DM tvrdé měny!
Ještě štěstí, že mi dobrá sekretářka Johanka dala sebou svých 20 marek, abych jí v tom kapitálizmu něco koupil, a tak jsem si z té její dvacky udělal jakousi "železnou rezervu" pro každý případ. Do notýsku jsem se rozhodl zapisovat si každý obnos, který vydám, abych vždycky věděl, na co mám chuť a na co už ne...
Do Mainzu jsem přijel až večer a přímo proti nádraží jsem spatřil poněkud zchátralý hotel, což jsem shledával jako nespornou výhodu. Zeptal jsem se co stojí ten nejlevnější pokoj bez snídaně a dali mi tedy ajnclík v přízemí se záchodem na chodbě a prasklým umývadlem na pokoji za 11,- DM. Zanesl jsem do notýsku nový zůstatek 72–11 = 61 DM. Venku byl mráz, slabě sněžilo a topení netopilo, a tak jsem snědl okoralý chleba s kuřecím stehýnkem, co mi dala manželka na cestu a vlezl jsem si pod peřinu, kde bylo z daných možností nejpříjemněji a pokusil se ten dnešní den-blbec co možná rychle zapomenout a zaspat.
Úterý 12. března
Měl jsem původně zbytečnou obavu, abych se bez budíka vzbudil včas, ale to se vyřešilo samo. Přesně v 7:00, se rozpoutalo decibelové peklo. Myslel jsem, že nastalo zemětřesení s epicentrem pod mojí postelí! Děsný lomoz a rachot, postel se chvěla a do toho třeštilo staccato kulometu. Vyletěl jsem z postele, abych zjistil co se děje. Podíval jsem se z mého přízemního okna s jednouchými skly na ulici – a pochopil. Několik pilných děláků vrtalo metr ode mne chodník pneumatickými kladivy. Předčasně brzy jsem tedy vstal, zaplatil a odešel se luxusně nasnídat ke kiosku na nádraží. Dal jsem si to nejlevnější co tam měli, to jest sklenici mléka a tvarohový koláček, takže včetně jízdenky na tramvaj jsem musel do svého notýsku zapsat nový stav v mé peněžence: 61 – 2,80 = 58,20 DM.
Setkání s patnácti mými kolegy a jednou kolegyní paní Agátou Maxovou, bylo chladné. Jen Ondráček mne přivítal zdánlivě dobrou zprávou, že požádá všechny zůčastněné, aby mně každý půjčil dvě marky, čímž by se vyglajchoval můj deficit daný tím, že mi ujeli. To se však setkalo se stoprocentně českým odmítnutím, neboť jsem si to prý zavinil sám! Měl jsem totiž přijít k odjezdu jako všichni ostaní, o čtvrt hodiny dříve. Ondráček, zodpovědný za zdar výpravy, se však cítil být také trochu vinen a proto mi půjčil ze svého částku 10,- DM a já mohl do notýsku připsat také poprvé a naposled jednu kladnou položku 58,20 + 10 = 68,20 DM.
Nevýhodou bylo to, že i zde v zahraničí byl člověk stále pod dozorem minimálně jednoho stranického špicla. Ten, o kterém se to vědělo, byl soudruh Pražák, zvaný mezi námi hlídač, který měl za úkol dávat pozor, hlavně na nás nestraníky, abychom reprezentovali republiku jako správní socialističtí lidé, nestýkali se s českými emigranty a jinými "pochybnými" osobami.
Firma IBM měla pro nás předem připravenou exkurzi jejich výrobnou centrálních jednotek počítačů a expert, který nás provázel nám na úvod řekl hezkou větu: „Ptejte se na vše, co vás zajímá a nemějte ostych, že by třeba vaše otázka mohla vyznít směšně. Neexistují totiž hloupé otázky, pouze odpovědi mohou být někdy hloupé...“
V poledne jsme dostali kartičky na oběd v jejich firemní kantýně a já jsem si chtě-nechtě připadal jako chudý vyhladovělý příbuzný, který se přišel zadarmo najíst k bohatému strýci. K obědu byla polévka, tři jídla na výběr, minerálka, moučník a káva nebo čaj. Samozřejmě, že tam měli i pivo a Colu, za to se však muselo připlatit, takže jsem na to radši neměl chuť.
Ve Stuttgartu jsme chytli příšerné počasí, pršelo a současně padal mokrý sníh. Zaparkovali jsme před jakýmsi hotelem, kam se čtyři movitější účastníci odebrali na noc s tím, že ráno se tam budeme moci u nich na pokoji umýt a použít toaletu. Jak jsem později zjistil, skoro všichni měli sebou načerno propašované marky, takže nemuseli žít tak asketicky jako já. Řekl jsem si, že zůstanu spát v autobuse a tím ušetřím svoji kasu pro další dny. Ovšem jíst jsem musel, a tak jsem si v pouličním stánku dopřál jeden párek s hořčicí, chlebem a malým pivem, tedy: 68,20 – 3,80 = 64,40 DM.
Takto kaloricky posilněn jsem si vlezl do pěkně vyhřátého autobusu, vybral si vzadu jedno zdánlivě útulné dvojsedadlo a pan šofér mi půjčil dvě deky. Vyzul jsem si mokré boty, z kufru jsem si vytáhl suché ponožky a hodlal se uložit k zaslouženému spánku, přestože bylo teprve osm hodin. Nebylo mi však souzeno usnout. Honza Ondráček a jeden kolega z jeho oddělení se odněkud vrátili do autobusu a rovnou ke mně, že prý něco objevili, kam se chtějí jít podívat, abych šel s nimi, že oni neznají tak dobře německy. Četli prý na plakátě něco jako kabaret s pestrým programem a vstup zdarma!
Nechal jsem se přemluvit, obul si své mokré boty a vyrazil s nimi za tou podivnou zábavou. Jenže tam jsem zjistil, že se jedná o bar s dámskou obsluhou a striptýzem, takže vstup byl skutečně zdarma. Začali jsme se v šatně hamletovsky dohadovat, zda tam jít či nejít, až nás zaslechl jeden český číšník a řekl nám kamarádsky: „Chlapi, jestli chcete vidět ten striptýz, tak já vám ke stolu nepošlu žádný animírky, který by z vás tahaly prachy, dám vám na stůl jednu láhev vína za 30 marek a jinak nemusíte nic konzumovat, jasan?“
Po delší vzrušené debatě jsme se dohodli na tom, že to je vlastně výhodné, každý vydá jen deset marek a prvně v životě uvidí originál striptýz. Nakonec jsem i já podlehl tomuto kouzlu nepoznaného, vždyť vlastně těch 10 DM jsem dostal dnes od Honzy. Program byl chudý duchem: přišla slečna na jeviště, odstrojila se a odešla. Přišla druhá a totéž, po ní třetí, jenže to byla zase ta první, ale v jiných šatech a tak se to střídalo stále dokola. Ani jsme se nedodívali na celý program a vrátili se do našeho autobusového apartmánu.
Středa 13. března
Vzbudil jsem se zkroucený a ztuhlý zimou, pan Palata pochopitelně netopil, protože by mu prý ta nafta nevyšla na celý zájezd a musel by ji dokupovat za marky. V břiše mi kručelo hlady a nemohl jsem se dočkat až se budu moci jít vyvenčit, umýt a nasnídat do hotelu k našim kolegům. Potom jsem zanesl do mé účetní knihy další vydání, t.j. večerní kultura i ranní snídaně: 64,40 – 14 = 50,40 DM. Dopoledne jsme pak absolvovali exkurzi v Sindelfingenu, v poledne jsme se opět dosyta najedli ve firemní kantýně zadarmo a odpoledne proběhla poslední exkurze v Böblingenu. Ondráček nám oznámil, že tím byla splněna naše pracovní náplň zájezdu a nyní můžeme dělat co chceme. Každý chtěl samozřejmě podniknout něco jiného, kolik hlav - tolik nápadů, ale v podstatě se osazenstvo rozdělilo do dvou tříd: boháči, co měli sebou více peněz a proletariát. Boháči chtěli jet do Mnichova nakupovat a proletáři, včetně mne, chtěli raději vidět přírodu a tedy Alpy.
Nakonec vznikl kompromis: zítra jedeme do Garmisch-Partenkirchenu
a odtud potom na nákupy do Mnichova. Dojeli jsme tedy jen do malebné, ladovsky krásné vesničky Villingenu a zakotvili před malým rodinným hotýlkem. Když jsem zjistil, že útulný pokojíček se snídaní stojí jen 8 marek, neodolal jsem a rozhodl se, že zas jednou přenocuji jako člověk. Jak jsem procházel lokálem, zavoněla tam nějaká pečeně a to mne zcela dorazilo. Řekl jsem si: „Dnes se rozšoupnu!“, a dal jsem si Sauerbraten s bavorskými knedlíky a pivem Dinkelacker v hříšné ceně 7,50. Před spaním jsem si pak zapsal výsledek svého marnotratného řádění: 50,40 – 15,50 = 34,90 DM.
Čtvrtek 14. března
Ráno, do růžova vyspalý, vykoupaný a dobře nasnídaný, jsem poskytl oněm mátožným hrdinům, co zase přenocovali v autobusu, komfort koupelny mého pokojíčku. Svět se mi opět líbil a sluníčko nám svítilo na cestu, lemovanou pocukrovanými lesy s horami v překrásném pozadí.
V Garmisch-Partenkirchenu, ležícím na úpatí skoro 3000 m vysoké hory Zugspitze, jsme se procházeli kouzelnými uličkami kolem stovek krámků se všemi možnými suvenýry, leč mně bylo jasné, že si zde nic koupit nemohu, ale mohu se aspoň zadarmo koukat. Z původně malé neznámé horské vísky se staly jedny z nejvýznamnějších německých klimatických lázní a zároveň metropole zimních sportů.
Místo oběda jsme si skoro všichni dali pouze buřta (34,90 – 3 = 31,90), ale na nocleh jsme se rozhodli popojet směrem k Mnichovu do jakési
bohem zapomenuté dědiny. A skutečně, v jednom rustikálním hostinci bylo možno dostat nocleh za dvě marky, ovšem bez ničeho, jen tak na dřevěné podlaze na půdě mezi různým harampádím. Vzhledem k tomu, že jsme měli deky i spacáky a na půdě bylo tepleji než v autobuse s vypnutým topením, rozhodli jsme se, vzhledem k lákavé ceně, všichni bez výjimky, že zde zakotvíme. Mimo to půda byla veliká jako ratejna, takže nebylo třeba spát v poloze skrčenců a vzduchu zde bylo také dost. Navíc jejich dobrá večeře stála stejně jako ten buřt v Garmisch...
Když jsem si při přípravě svého lůžka vyzkoušel tvrdost podlahy, usoudil jsem, že bych to asi celou noc nevydržel a začal jsem se přehrabovat v odloženém harampádí a měl jsem štěstí. Za jednou skříní jsem objevil starou dvoumetrovou matraci, a tak jsem si ji vytáhl a udělal si z ní své Záhořovo lože. Všichni se mi divili i posmívali, že se mi chce spát na takové fuj - staré zaprášené matraci. To mi ale bylo jedno, hlavně že byla měkká...
Pátek 15. března
Ráno jsem vyskočil díky matraci čilý jako rybička, zatímco všichni ostatní hekali jako parta podágristů z útulku pro přestárlé. Jediná žena mezi námi, paní Agáta Maxová, mi řekla uznale: „Měl jste pravdu s tou matrací, celou noc jsem nespala a přemýšlela, že bych Vám ji ráda uzmula. A dokonce mě napadlo sdílet tu matraci s vámi, ale to byste si nejen vy, ale i všichni ostatní mohli něco pomyslet. Odolala jsem a teď jsem rozvrzaná jako flašinet." Řekl jsem jen: "To je škoda, já bych si byl nic nepomyslel!"
K snídani jsem si dal krajíc chleba jako zouvák, máslo, tvaroh a půllitr teplého mléka. Pak jsem, po zaplacení večeře, noclehu a snídaně, opět provedl účetní bilanci: 31,90–7,20 = 24,70. Projížděli jsme krásnou bavorskou krajinou, takže se bylo stále na co koukat a v poledne jsem lehce poobědval u pumpy za 5,50, čímž mi zbylo bídných 24,70 – 5,50 = 19,20 DM. Vnímal jsem, že po stránce finanční mi hrozí krach, ale naštěstí návrat do Prahy byl už v dohlednu...
Večer jsme dojeli do Mnichova, kde pro změnu mrzlo a do toho pršelo. Zaparkovali jsme u hlavního nádraží a náš vrchní velitel Jirka Ondráček nám dal rozchod s tím, že ti, co nechtějí spát v autobusu, si mohou plavat sami kam chtějí a jak chtějí, ovšem zítra přesně ve 14:00 hodin středoevropského času se startuje domů. Ten kdo se nedostaví včas, má smůlu, na nikoho se nečeká!
Stalo se to dávno, léta Páně 1962, když jsem si jen tak ze srandy, pro zazpívání s kytarou u táboráku připravil něco jako kuplet, na melodie dvanácti, v té době běžících šlágrů, s mým vlastním textem. Vtip měl být v tom, že jsem vždycky začal tím oficiálně známým textem, který po prvních slovech přešel do textu mého, v podstatě bědujícího nad mou smůlou. Nazval jsem to: „Osud zlý“.
„Počkej, neblbni“, zalomcoval se mnou Karel a šeptal mi: „Heleď, já mám nápad, jak to uděláme a budeme atraktivnější, než celej Cortés. My voba dva, máme černý smokasy, ty přijdeš na jeviště první a poneseš tyhle srolovaný noty, ukloníš se, pak přijdu já, podáme si ruce a ty mi předáš noty. Já ohlásím, že zazpíváš „Osud zlý“ a lidi si určitě budou myslet, že se jedná o nějakou operní arii – a diváci po tom Španělsku a po těch svazácích už budou tak votrávený, že když najednou my dva rozbalíme tyhlety všechny šlágry, tak se podělaj radostí a blahem, jako ti tvoji u Máchovýho jezera!"
Melodie: Zhasněte lampióny...
Melodie: Diana. 
Zpěv: Dean Martin
Melodie: Desatero lučních květů...
Melodie: Tys to hochu všechno zpískal! 
Melodie: Mackie Messer
