Kdykoliv mne nějaká žena zaujala, přál jsem si, aby se jmenovala Eva. Pokud jsem třeba oslovil neznámou dívku při tanci, říkal jsem jí suverenně automaticky slečno Evo. A když se tato podivila a protestovala, že se jmenuje Milena či Jana, vysvětlil jsem jí, že Eva z ráje je přece synonymem pro všechny ženy a u mne speciálně pro krásné ženy! To vždycky působilo dobře.
Ale abych začal od začátku, musím se vrátit až do útlého mládí, kdy mne maminka odvedla za ručičku do obecné školy v Praze-Podolí. První rok jsem se rozkoukával, ale už ve druhé třídě mne silně upoutala jedna kouzelná spolužačka, jistá Evička Řezníčková. Ta si mne oblíbila, asi proto, že jsem dovedl poměrně hezky kreslit. Často za mnou přišla do lavice a žadonila: „Tomsíčku, namaluj mi kočičku!“ A já jsem maloval jako divý ty nejkrásnější kočičky světa, oblečené do takových všemožně pestrobarevných blůziček a sukének, strakatostí připomínající spíše papoušky. Navíc jsem vyráběl, jako na běžícím páse, papírové parníky, harmoniky, vlaštovky a čertíky, vše pro vděčnou odběratelku Evičku Řezníčkovou...
Namaloval jsem si taky na kus čtvrtky pro sebe takový jakoby erb a do něj jsem si pracně nakreslil v perspektivě velké písmeno E. To byl jako můj tajný talisman a musel jsem ho neustále mít u sebe. Když tento talisman našli rodiče a ptali se mne, co že to má být, byl jsem nucen jim říct pravdu o Evičce a bylo po tajemství. Otec se jen podivoval, že to "E" vypadá spíš jako firemní znak nějaké železárny v Ervěnicích, nežli romantický talisman..!
Jednou jsme byli celá třída na školním výletě v Prokopském údolí a já se stále motal poblíž Evičky, která tam byla s maminkou a když jsem zaslechl, že tato krásná dáma v letním širáku oslovuje nějakou její známou paní »madame«, tak mě ono oslovení děsně fascinovalo. Moje láska kulminovala. Jediným mým problémem tenkrát bylo, že Evička byla o půl hlavy větší než já, a já měl obavu, zdali ji dorostu dříve než budeme dospělí, aby to nevypadalo směšně až budeme stát u oltáře. Už jsem si pro jistotu vymýšlel, že si nechám ušít speciální boty s vysokým kramflekem a ona, že by si vzala jen tenké cvičky, které by pod dlouhou vlečkou naštěstí nebylo vidět. Osud se však utvářel jinak – má láska skončila, když jsme odešli z obecné školy v Podolí, každý do jiné půlky budovy vyšehradské měšťanky, která byla rozpůlena zdí bez dveří, na dívčí a chlapeckou polovinu.
Že se z ní stala krásná žena, jsem se náhodně přesvědčil o 18 let později, když jsem ji uviděl v doprovodu jakéhosi muže v restauraci Golf Club v Mariánských Lázních. Neměl jsem dost odvahy ji oslovit a ona mne bohužel neviděla, nebo nechtěla vidět..?
Můj život se mi přesto opravdu vydařil k mé spokojenosti i když jsem
prožil světovou válku a dvě zlé, černo-rudé diktatury.
Též 2 okupace nacistickou i bolševicko-komunistickou !!!
Když v roce 1983 vstoupila do mého života JITKAJa já začal žít ve zcela jiném, západním, světě, řekl bych v soukromém světě, bez těch
všech Zemanů, Babišů, Středulů a kádrovacích Urválků, kteří jsou mi čímsi jako mouchami v polévce, což nesnáším, ale nedám se otrávit!!!
Nedávno jsme se ženou oslavili 455 nikoliv výročí, nýbrž výměsíčí !!!
tj. počet měsíců od svatby! (je to 12x více oslav nežli při výročích!)...
4 komentáře:
Pochopila jsem, že hledáte tu svou Evu, ale pokud nemáte, Mirku, pro koho malovat kočičky, můžete namalovat jednu i pro mne. Jsem kočičí máma a zrovna minulou sobotu se mi jedna malá Mourinka ztratila. Přeji hezký den!
Zdraví kněžna Libuše OdolenoVodská
Dobrá, Libuško, posílám Vám mailem jeden můj virtuální obraz nazvaný
"Kočičí žena" z roku 1977.
Přemýšlím, kolik jsem za svůj dosavadní život, potkala Eviček a moc jich nebylo. Mě osobně se líbí dívčí jméno Lucinka, když jsem čekala druhého syna, doufala jsem, že to Lucinka bude, nakonec se narodil Lukáš. :-))
Ke článečku, byla hezká písnička, ještě teď, mi zní v uších. Pěkné odpoledne, ti Míro, přeji. Jarka
Dodnes to nemohu pochopit, že jsem byl v osmi letech zamilován jako Kája Mařík, jenže ten si tu Zdeničku nakonec vzal...
Okomentovat