Idylka se nekonala...

Když jsme v roce 1993, tedy již víc než tři roky od sametové revoluce, přijeli s manželkou na návštěvu do Prahy, chtěli jsme si po procházce městem někde v klidu sednout ke kávě s českým dortíkem a takto si idylicky zavzpomínat na naše mladá léta... Leč běda, ve Filmovém klubu měli jen jeden ovadlý štrůdl, Kavárna Myšák už neexistovala a cukrárna Berger zmizela také někde v propadlišti dějin...

Jako poslední Mohykán zůstala v centru města Kavárna Juliš, kde ovšem vládla zcela prapodivná „pa-organizace“. V přízemí měli sice velký výběr dobrých dortů, ale málo míst k sezení, zato v prvním patře byla spousta volných míst, ale mizerný výběr ze špatných dortů. Znalí hosté si tedy vypomáhali tím, že si dole zakoupené dorty nosili po schodech do prvního patra a v protisměru si zase jiní hosté nosili nahoře zakoupený koňak dolů, kde se tento nepodával. Připadali jsme si jako "U blbejch" nebo jako spadlí z Marsu.

Chtěli jsme již z tohoto cvokhausu odejít, když se dole uvolnilo půl oblého stolu, kam jsme si mohli přisednout. Nejprve se nedělo nic, nikdo si nás nevšímal a tak jsem došel dopředu k pultu, vybral, zaplatil a donesl si dorty sám. To však byl, jak se hned ukázalo, patrně trestný čin a kardinální přestupek proti zákonům Juliše, neboť v tu ránu se odněkud vyřítila dlouhá zlá servírka a začala na mne řvát, jestli jsem si nepřečetl ten nápis vpředu nahoře u stropu!
Opáčil jsem v pravdě, že nikoliv: „Nápisy u stropu zásadně nečtu už od dob, kdy tam stávalo »Na věky se Sovětským svazem!«“ Ze zvědavosti jsem ale vstal a došel si tu nehoráznost přečíst, stálo tam: »Zákaz konzumace zboží, zakoupeného v cukrárně!« Jsa poučen, jak se má chovat správný host, pravil jsem servírce, zatím ještě nerozčílen: „Vážená dámo, za prvé, kupuji-li si dort kdekoliv, je pro mne logické, že jej chci také konzumovat. Za druhé, nevidím pomyslnou demarkační čáru mezi vaší cukrárnou a kavárnou a za třetí, co když jsem cizinec a tomu nápisu nerozumím? Co s takovým narušitelem hranice uděláte potom? Bude snad pro výstrahu zastřelen?“

„To ne“, odvětila cituplně, „ale vyhodila bych ho – a vás mohu také vyhodit!“ Nic nepomohla moje chlácholivá slova, že jsem ochoten jí ty dorty zaplatit ještě jednou, aby nepřišla o obslužné, přesto trvala na svém a museli jsme dobrovolně tuto tzv. kavárnu opustit. Odnesli jsme si tedy naše slavné dortíčky do přední části lokálu, zvaného cukrárna, kde jsme je snědli už logicky bez chuti, bez kafe a ve stoje...
Pak mi to ale nedalo a zašel jsem do kanceláře za paní provozní. Ta se mi snažila vysvětlit všechny objektivní potíže růstu, jako problémy s perzonálem, matematiku různých cenových skupin a neohebnost computerových  programů.  Prostě  vesměs  věci,  které  hosta vůbec

 nezajímají, ale měl by na ně, podle Juliše brát zřetel.
Nakonec jsem napsal, prostřednictvím novin, otevřený dopis váženému panu řediteli Juliše: „Nejsem sice odborníkem v gastronomii, jako jste patrně Vy, ale přesto bych Vám dal jednu laickou radu: Místo vyhazování hostů, vyhazujte raději servírky s vystupováním bývalých kádrovaček a chcete-li vydávat roztodivné zákazy – tedy prosím – zakažte třeba kouření, ale nezakazujte, proboha, konzumaci vašich vlastních výrobků!  To je tzv. čistokrevný Kocourkov!“
***

https://youtu.be/9HtY2hRhUxs