Norge a Norka Eline...

Jednou dávno jsem si pevně usmyslel, že strávím s mojí šestiletou dcerou Brigitou a s přítelkyní Doris aspoň tři týdny v červenci v pronajaté chatičce někde v Norsku. Norsko byla totiž odjakživa země mých snů, což začalo tím, že jsem jako dítě sbíral známky a mezi nimi byla jedna moc krásná zelená s nápisem NORGE. Nevím proč, ale byl jsem prostě okouzlen tou známkou tak, že jsem si pevně předsevzal a toto předsevzetí jsem také o mnoho let později splnil a dokonce celkem třikrát se do Norska podíval na dovolenou.

Už v únoru onoho roku jsem pro nás zamluvil chatu na tři týdny v jižním Norsku v červenci, poblíž města Lyngdal. Protože ale malé chatičky byly už zadané, musel jsem vzít velkou chatu pro šest osob a pak se domluvit s tříčlennou rodinkou mé sestry Blanky, jestli pojedou také do Norska s námi, že je to nic nebude stát, chata už je zaplacená a auto jim půjčí jeden můj známý a taky nic za to nechce...

Tato chatka byla poměrně luxusně vybavena, velký obývák s verandou a krbem, dvě ložnice a dva pokojíčky, koupelna a WC, světlo a vaření na plynu z bomby.

Voda na mytí byla přiváděna hadicí od pramene na vršku v lese nad chatou a protože tato gumová roura ležela na slunci mezi listím a chvojím stromů, nebylo ji skoro vidět, ale obsahovala vždy mírně teplou vodu. Pitnou vodu nám dovážel pronajímatel této chaty jedenkrát týdně ve velkých bílých kanystrech. Elektrický proud tu sice nebyl, ale kupodivu nám vůbec nechyběl.

Hned po příjezdu jsme se dohodli na rozdělení úkolů mezi jednotlivé účastníky výpravy mimo děti, které nemusely dělat nic jenom si hrát a nezlobit. Švagr Jiří se nabídl, že bude vařit pod podmínkou, že nebude muset mýt nádobí. Toho se dobrovolně ujala moje sestra Blanka, má přítelkyně Doris si vzala na starost úklid a praní prádla. Na mně vyšlo zásobování, to jest nákupy a dovoz potravin z 30 km vzdáleného města Lyngdal.
Nedaleký fjord i zalesněná krajina plná hřibů, borůvek a malin neměla chybu. Navíc ten klid a žádní lidé kolem, prostě – připadali jsme si jako když jsme sami na zeměkouli. Počasí bylo také ideální, červenec je jediný měsíc, kdy je i v Norsku léto, někdy až 28°C.

Jednou v noci byla veliká bouřka, během níž, kromě hromů a blesků se najednou ozvala silná rána do naší střechy a pak byl klid. Teprve ráno se vysvětlilo, že nám na střechu spadla ulomená větev z nějakého divného stromu. Když jsem si ji pak blíže prohlédl, zjistil jsem, že dřevo té větve je krásně bílé a neobyčejně tvrdé. Nikdy v životě jsem jsem nic nevyřezával ze dřeva, ale přesto mě napadlo, že z tohoto krásného dřeva musím něco vyrobit. Měl jsem k dispozici pouze kapesní nůž, a tak to šlo pomalu a ztuha, ale nakonec jsem si během týdne po večerech vypižlal bezrukou sošku jako totém a nazval ji: »Bohyně NORGE«, dodnes ji mám vystavenou ve vitrině.

Když jsme spotřebovali dovezené zásoby potravin, napsal mi vrchní kuchař Jiří papírek, co mám nakoupit a dovézt. Spoléhal jsem se na to, že i když norštinu neznám, že se domluvím buď německy nebo anglicky a proto jsem odmítl operovat s nějakými slovníky, to by bylo pod mojí úroveň. Ovšem, jak jsem zjistil později, Norové zpravidla mluví jen norsky a někdy to zní jako těžká bronchitida. Mně už to bylo hned první den nápadné, když jsme uslyšeli jakési "gad-dag" připomínající štěkání před dveřmi „haf-haf“ a on to byl pan pronajímatel s čerstvou pitnou vodou a ty zvuky byl patrně jejich pozdrav „Dobrý den!“
Do seznamu na nákup mi kuchař Jiří zadával komě běžných věcí, které se daly v krámě prostě ukázat, i takové šílenosti, jako je pevný podpalovač nebo kvrdlík! Musel jsem vždy, k pobavení perzonálu i ostatních kupujících, předvést něco jako pantomimický výstup, ale hlavně, že se mi podařilo daný úkol splnit. Všichni mě pak obdivovali, jak válím norštinu!

Až teprve jednou,  na zdánlivě lehoučkém úkolu, jsem takřka vyhořel, 

byl to ČESNEK! Zašel jsem chytře do pouze zelinářského krámku,  kde se na mne příjemně usmívala opravdu krásná a zlatovlasá Norka, která mi připomínala symbol panenství. Nechtěl jsem se ješitně před ní moc zesměšňovat nějakou nemožnou mimikou a snažil se radši zapůsobit svou jazykovou znalostí, České slovo česnek, to jsem věděl, že zaručeně v životě neslyšela, takže jsem zkusil německy Knoblauch, pak anglicky garlic a francouzsky ail. Dívka byla sice velice krásná, ale jinak naprosto imunní na všechny jazyky, nerozuměla vůbec ani jednomu. Abych rozptýlil trapnost, zeptal jsem se jí anglicky: "What's your name?" Kupodivu ihned rozuměla, asi že se jí na jméno ptal kdekdo. Usmála se a řekla: "Eline."

Začal jsem tedy opět svůj pantomimický „tanec svatého Víta“. Předvedl jsem, že česnek pálí a smrdí z úst když ho sníme a na někoho dýchneme. Ona to nejdříve pochopila tak, že chci cibuli a já ukazoval, že ne, že to je menší a ostřejší než cibule. Najednou jí to došlo a zvolala nadšeně: "Uit-uek!" a donesla odněkud zezadu kýžený česnek. Byl jsem hrdý jako páv a při příštím nákupu v jiném obchodě jsem suverénně požadoval uit-uek a ti Norové mi všichni rozuměli!

Teprve později až po návratu domů jsem zjistil ze slovníku, že tyto podivné zvuky, znamenající česnek se píší  hvit lök,  což doslovně znamená - bílá cibule, čili česnek! Sláva!  Moje norština tak dosáhla světové úrovně a na krásnou Eline jsem si často vzpomněl...

https://youtu.be/x8AqNM2FZU0