Pan profesor Punťa

 Byl to zlatý člověk a my mu dělali peklo... Měl naší třídu dva roky před maturitou na zeměpis a dějepis. „Dějiny, a to je marný, byly mi vždy sucho-párný, ze všeho jen Kleopatru znám!“ To byl text tehdy módního šlágru, který přesně vyjadřoval mé pocity k dějepisu.

Pan profesor, nevím jak se už vlastně jmenoval, kterému nejen naše třída, nýbrž celá škola říkala „Punťa“, (což asi bylo odvozeno od slova puntičkář), byl sice pedant na slovo vzatý, ale nikdy nebyl zlý a nenechal nikoho propadnout...

Za každé čtvrtletí několikrát jsem od něj dostal pětku, protože jsem nedovedl vysypat z rukávu odpověď na jeho dlouhé otázky, položené tímto způsobem: „Sás (= prosím vás) Tomsi, lidé popelnicových polí pocházeli z poloostrova tohoto a onoho, z jednoho více a z druhého méně, jmenujte obé!“
A já jsem obvykle odpovídal: „Pane doktore", což se mu údajně líbilo více než pane profesore, "bohužel si teď právě momentálně nemohu vzpomenout...“ Punťa si otřel zpocené čelo: "Sás, druhý sjezd katalánských proboštů se konal v roce tomto?" A já to opět nevěděl.
On nato reagoval vždy stejně: „Sás Tomsi, takže se dohodneme na nedostatečné, že ano!“ Líbivý titul "pane doktore" mi stejně nepomohl a bylo vymalováno!

Poslední hodinu před čtvrtletím přišel Punťa do třídy s návrhem: „Sás, pánové, ztratil jsem někde svůj notes. Každý mi řekne, jakou známku měl u mne naposledy.“ Dlouho jsem se rozhodoval co mám říct, protože ty největší drzouny, kteří tvrdili, že měli výbornou, začal okamžitě zkoušet. Věděl jsem, že jedničku by mi nevěřil, a tak jsem mu řekl: „Pane doktore, tuším, že jsem měl velmi dobrou.“
Punťa se zamyslel a zahuhňal: „Sás Tomsi, to není možné, stačí vám dobrá?“
„Ano, stačí“, řekl jsem ulehčeně.

 Při zeměpise, který mne bavil víc než dějepis, jsem se nabídl psát na tabuli to, co nám pan profesor diktoval. On to kvitoval s povděkem a já psal co nejpomaleji zmenšujícím se písmem.
Jenže se začaly ozývat hlasy ze zadních lavic: „Piš to větší!“ Punťa s tím souhlasil: „Sás, Tomsi, pište to větší, ti vzadu to nemohou přečíst.“ To se však brzy zvrhlo, ze zadní lavice řvali schválně: „Ještě větší!“ A já stále zvětšoval písmo, takže byla celá tabule vzápětí popsaná takřka půlmetrovým písmem.
Vysunul jsem druhou tabuli a teď se zase ozvaly hlasy: „Piš to menší!“ Punťa reagoval: „Ano, sás Tomsi, pište to menší, to by se toho na tabuli moc nevešlo.“ Začal jsem tedy zmenšovat a to tak, že se mé písmo postupně měnilo na hnidy, které se skutečně nedaly číst. Znovu se začaly ozývat zadní lavice: „Piš to větší!“ A nekonečně trpělivý Punťa mi poradil: „Sás Tomsi, pište to tedy písmem prostředně velkým.“ Přesto byla i druhá tabule v cuku-letu plná, vynechával jsem totiž hodně místa mezi řádky a Punťa se zeptal třídy: "Sás, pánové, kdo má dnes na starosti utírání tabule?"
Poradil jsem mu: „Stojí to, prosím, v třídní knize, pane docente.“

Rozevřel třídnici a přečetl: „Pánové Šváb a Tesařík, jsou zde na tento týden uvedeni, takže, sás Švábe, pojďte utřít tabuli!“
Šváb: „Pane profesore, já jsem utíral včera celý den, takže dnes je na řadě Tesařík!“
Punťa: „Sás Tesaříku, tak pojďte utřít vy tu tabuli!“
Tesařík: „Pane profesore, my se střídáme po hodinách a teď je na řadě Šváb!“
Punťa: „Sás Švábe, tak pojďte vy utřít tu tabuli.“
Šváb: „To není spravedlivé, pane profesore, Tesařík byl včera nemocen a já utíral celý den, takže on musí utírat taky celý den!“
Punťa: „Sás Tesaříku, Šváb utíral za vás, tak teď utřete vy tabuli zase za něj!“
Tesařík: „Ale pane profesore, to není pravda, Šváb za mně nic neutíral, on lže!“
Punťa se otočil na mne a řekl mi dobrácky: „Sás Tomsi, utřete tu tabuli vy, Tesařík i Šváb mají svoje podivuhodné teorie...“
A mně ho bylo v tu chvíli tak líto, že jsem tu tabuli skutečně bez odmlouvání utřel...

http://www.youtube.com/watch?v=8lPUY7gK-KU