Agentem snadno a rychle

„Můžeš mi, Mirku, nějak vysvětlit ten svůj téměř zcela živelný odpor k socializmu", zeptala se mě jenou v práci má "rudá" kolegyně Hedy:" Míro, prosimtě, řekni mi, cože je na tom tak špatného zastávat se chudých proti bohatým? Byl někdo z tvé rodiny někdy perzekvován, byl někdo z vaší rodiny zavřen, nebo přišli jste o nějaký majetek?“

„Ne, nic takového se nám nestalo, Hedy, ale můj názor nevznikl na základě nějakého bebíčka či ukřivdění naší rodině, mně ihned vadily ty tupé ksichty pochodujících milicionářů při únorovém puči 1948 a vyhození ministra Jana Masaryka najatými vrahy z okna, mně vadí hesla na každém patníku "SSSR náš vzor!", mně vadila poprava evidentně nevinné Milady Horákové, mně vadí uranové doly a koncentráky plné politických vězňů a střílení do lidí u zadrátovaných hranic a mně prostě vadí totalita, rudé hvězdy, srpy a kladiva a úplně nejvíc mi vadí to, že když budeš chtít, tak mne můžeš za tyto moje řeči dát zavřít, Hedviko!“
„To jsi snad přehnal, to bych já nikdy neudělala“, ohradila se.

„Ty ne, ale tisíce jiných mají tu možnost! Víš co je to idiosynkrazie?“

„Ano, to je takový pudový odpor, nahánějící husí kůži. Pro mne je to třeba zvuk skřípání zubama.“
„Přesně tak, Hedy a to je taky můj pudový odpor ke komunizmu!“

V srpnu 1968  jsem se chopil příležitosti emigrovat někam na západ...
Vydržel jsem žít dvacet let v socializmu i když jsem se celou tu dobu zaobíral myšlenkou jak prchnout za svobodou na západ. Nejprve jsem chtěl utéct hned po maturitě, pak jsem to posunul až dokončím vysokou školu. Pak zase jsem bral ohledy na rodiče a čekal až půjde můj otec do penze, takže jsem v socialistické ohradě pro blbce a přitakávače, vydržel až do ruské okupace 1968.

Už za pár dní po okupaci jsem byl v západním Německu, kde byla spousta možností dostat dobře zaplacenou práci. Byl jsem tehdy přesvědčen, že rudá kolonizace není ve střední Evropě absolutně udržitelná na víc než rok či dva a pak se zase budu moci vrátit domů. Západní Německo právě prožívalo vysokou konjunkturu a soukromé firmy se předháněly v lákavých pracovních nabídkách. Díky svým technickým i řečovým znalostem, jsem se uchytil u pobočky americké computerové firmy UNIVAC, která mi dala nejprve školení a potom dobře honorovanou práci programátora a systémového poradce, takže už do roka jsem měl to, na co jsem se do svých 36 let nezmohl, totiž zařízenou mansardu a ojetého Forda. 

Jednoho dne mi přišel dopis z  Česka, psaný neznámým písmem a bez zpáteční adresy...
Zvědavě jsem ho roztrhl a četl: Milý Mirku, asi se divíš kdo ti to píše, to jsem já Hedvika. Od tvé maminky jsem doslova vydyndala Tvoji adresu, jinak bych Ti napsala už dříve. Chtěla bych se Tě zeptat, jestli bych Tě mohla asi tak na jeden týden navštívit. Kdyby to nešlo, tak třeba až někdy příště? Chtěla bych vědět jak se máš, co děláš a jestli si taky někdy na mne vzpomeneš? Zdraví Tě tvá kolegyně Hedy!

Odepsal jsem jí, že samozřejmě může přijet kdykoliv a když to stihne ještě do jedenáctého října, tak ji vezmu sebou na výlet do Holandska, kam mám namířeno.

Hedvika to stihla a přijela už desátého. Byl jsem jí naproti na nádraží ve Frankfurtu a přesto, že jsme se k sobě vždycky chovali kamarádsky, padli jsme si do náručí jakoby dva milenci po mnohaletém odloučení.

Když jsme se pak ubytovali v malém romantickém hotýlku u jednoho z amsterodamských grachtů, zůstala Hedvika zadumaně stát u okna jak očarovaná a slzy se jí koulely až do jejího bujného dekoltu.

V první chvíli jsem se lekl, že se jí něco stalo: „Co je,Hedy, proboha, co se ti stalo?" 
„Jsem děsně, šíleně šťastná, víš, tohle je ten Amsterodam o němž jsem už ani nevěřila, že existuje, byl pro mne tak neskutečný, právě tak jako Paříž nebo New York – prostě jenom obrázek na pohlednici a písmenka na papíře – a teď jsem najednou tady! Mirku, jsi ke mně strašně moc hodný, že‘s mi to umožnil, řekni mi, že se mi to nezdá..."

„Víš, Hedy, to je takový  šok ze svobody, jaký si prodělal každý z nás emigrantů. Moje sestra to dokonce odstonala horečkou a zvracením, jak při mořské nemoci!“

„Ty jsi přece nemohl vědět, že právě toto město tajně miluju, tak jako Prahu, ale zase úplně jinak. Mám ho doma na obrázku nad postelí a bylo pro mne dvacet let strašně nedostupné...“ 

„Tak to jsem rád, že jsem se trefil do černýho.“
Pak jsme spolu zašli na večeři do staré rybářské restaurace v hausbotu a jak jsme tak proti sobě seděli nad číšemi bílého vína, začala Hedvika znovu slzet. „Hedy, co to zas vidím za slzičky? To se přeci pro dnešní večer zakazuje!“
„Je tady ještě jedna věc, Mirku, kterou ti musím říct, možná, že mne budeš zato nenávidět, ale já si připadám jako strašný křivák, dokud ti to neřeknu...“ Hedvika byla silně nervózní.
„Hedy, klid, nebudu ti nic vyčítat, já to tuším, že máš asi v Praze nějakého milého nebo manžela - to chápu...“
„Ne, tak to není, ale je to mnohem horší. Mirku, já jsem tak zbabělá, že jsem dosud nevystoupila z komunistické partaje, tak jako moje rodiče ihned po okupaci. Jenže oni jsou už v penzi, ale já se snažila udržet svou teplou židli a právě když jsem se konečně rozhodla vrátit rudou knížku, řekli mi, že mě pustí za tebou do NSR, když jim něco slíbím.“
„Já sice nechápu, Hedy, proč těm blbcům ještě platíš příspěvky, ale na tebe se prostě zlobit nedovedu, ty jsi přesně taková, jak kdysi řekl Kléma, člověk zvláštního ražení, škoda je tě...“
„Máš pravdu, Mirku, ale já bych řekla spíš, že jsem blbá! Ale představ si, oni vědí kde pracuješ a já jsem od nich dostala úkol: buďto tě mám přesvědčovat, aby ses vrátil, což bych stejně nedělala, anebo ti mám navrhnout, abys tady pracoval pro českou rozvědku...“
Musel jsem se hlasitě rozesmát: „Tak ty, chudinko, máš ze mne udělat špióna? No, to je tedy ten největší světový GÓL všech dob!“
„Psst, Mirku“, šeptala ,“já nevím jestli nás náhodou nesledují...“
„Tak jim vyřiď, Hedy,“ rozhlédl jsem se a úmyslně zesílil hlas, „že se domů vrátím v ten moment, jakmile oni půjdou od válu. Já špióna dělat neumím, ale kdybych ho musel dělat, tak jedině PROTI  nim!“

„Že se na mne nezlobíš, Mirečku? Já bych jim byla slíbila snad všechno, jen abych mohla za tebou vyjet. Oni se mi sice budou mstít, že jsem tě nepřemluvila, ale ať mne třeba zavřou! A ty si dávej pozor, příště za tebou pošlou své skalní typy, to jsou bezcharakterní zrůdy!“

„Já se jich nebojím, co mi tady můžou udělat? Pošlu je, víš kam...?“
„Pozor, dozvěděla jsem se něco o jejich metodách, budou tě citově vydírat, máš tam rodiče a taková agentská kreatura ti klidně řekne, že když jejich nabídku odmítneš, tak se nesmíš divit, že tvůj otec nebo matka, zahyne nešťastnou náhodou, třeba pod koly tramvaje!“

„Sama vidíš, kam až to ta tvoje slavná partaj dotáhla! Proč jsi tak ukrutně naivní HEDVIKO?“
„Mirku, jak se vrátím, hodím jim rudou knížku pod nohy! To ti slibuji!“

Hedvika svoji vyhrůžku skutečně dodržela, vystoupila z KSČ a když jsem se s ní o dvacet let později, po sametové revoluci náhodně setkal, byla zase pro změnu velice nadšenou  stoupenkyní Sládkovců, o něco později Okamury a Babiše. To jsou přece, zase, dle Gottwalda: LIDi  ZVLÁŠTNÍHO (DEBILNÍHO)  RAŽENÍ!!!

https://youtu.be/OZPpDREUduo