INDIE: Calcutta zlá i příjemná...

Od našich delegátů jsme se doslechli, že nejhorší  klima v celé Indii je v Calcuttě, kde je to nejvražednější podnebí vůbec: Teplota ve dne i v noci 35–40°C, při vlhkosti vzduchu 100%,  což připomíná parní prádelnu!

Už na letišti nás netrpělivě očekával čs. obchodní delegát,  soudruh  Dr.Václav Pšenička. Jelikož se jeho manželka v této době právě nacházela na dovolené v Československu, nabídl nám Dr. Pšenička, že můžeme bydlet u něj i se stravou za osm rupií denně a nemusíme platit drahý hotel třicet rupií na den. Brali jsme to jako přátelské gesto a netušili, že pan doktor na tom taky vydělává, protože ho byt nestojí nic a kuchař i s denními nákupy ho stojí asi 4 rupie a od nás dostane denně celkem 16 rupií, což je pro něj značně výhodné...

Když jsme projížděli večerní Calcuttou, plnou neonových reklam, postřehl jsem na jednom kině obrovský svítící poutač amerického filmu „Fire Down Below“  s tehdejší hvězdou Ritou Hayworth a Jackem Lemmonem.
„Tak tenhle film musím vidět“, rozhodl jsem se okamžitě, „ten se k nám do socializmu zaručeně nikdy v životě nedostane!“
„Já, ale s tebou nejdu, mně to nic neříká“, ohradil se můj kolega Honza, který vždy dával přednost spánku.

 Co mi tedy zbývalo než se vydat prvně a taky naposledy sám taxíkem do biografu. Pamatoval jsem si pouze název kina a na papírek jsem si pro jistotu napsal adresu našeho nového bydliště u Dr. Pšeničky, abych vůbec trefil nazpět. To by totiž mohlo být v tomto velikém, tehdy téměř šestimiliónovém městě, fatální. Kino začínalo v devět hod. a končilo o půlnoci.

Když jsem vyšel z kina nechtěl jsem se tlačit jako ostatní lidé do čekajících taxíků a tím jsem ovšem propásl svoji příležitost. Najednou všechno odjelo a kolem mne zůstali jenom rikšové, kteří mě zcela uzavřeli v půlkruhu a jeden přes druhého mi vnucoval svoji službu hlasitým křikem „Lavaj! Lavaj!“ a ti, co uměli anglicky mi oznamovali, jak jsou moc levní: „Very číp! Very číp!“
Dostal jsem trochu strach, protože nechat se táhnout na dvoukoláku klusajícím vychrtlým Indem, mi bylo zcela proti mysli a navíc teď o půlnoci. Byl jsem najednou v naprosto zoufalé situaci, věděl jsem, že pěšky jít nemohu, nehledě nato, že tito hladoví muži by mne jistě jen tak ze svého sevření nepustili.

Najednou se jako deus-ex-machina objevilo jedno vracející se taxi a vrazilo do dvoukolákové hradby, takže rikšové odskakovali na všechny strany.
Oddychl jsem si, rychle vlezl dovnitř a sedl si na zadní sedadlo. Taxikář se uculoval a pomalu odjížděl, čekaje na moji instrukci, kam. V tom celém zmatku jsem zapomněl jak adresu, tak i kam jsem si dal ten lísteček, na němž byla napsána. Řekl jsem taxikáři, aby zatím jel pomalu stále rovně, že musím najít adresu, kterou mám někde v peněžence. Tam ale ten proklatý lístek nebyl! Moje nervozita stoupala, leč snažil jsem se uvažovat logicky: „Když není v peněžence, tak musí být v některé kapse.“ Měl na sobě jen kalhoty a košili. Začal jsem tedy postupně obracet všech pět kapes naruby. Avšak ani v jedné ten proklatý papírek nebyl!
Už tedy podruhé v několika minutách jsem se dostal do prekérní situace, se kterou jsem si nevěděl rady. Co když jsem ten lístek někde vytrousil? To by byla nedozírná katastrofa! Vtom se mi naštěstí vrátila paměť. Ne snad, že bych si na tu pitomou adresu vzpomněl, ale náhle mi došlo, že mám v pásku u kalhot ještě jednu malou kapsičku, kam si vždy ukládám aspoň jednu bankovku pro každý případ jako železnou zásobu a tam jsem si také chytře uschoval onu adresu, která dnes pro mne měla cenu metráku zlata.

Přečetl jsem si rychle adresu, kterou si pamatuji dodnes a s ulehčením ji četl taxikáři: "Lower circular road, No.11." Ten jen pokýval hlavou a začal mne vozit po celé Calcuttě, protože mu došlo, že tento Evropan se tady nevyzná a nemůže ho tudíž dirigovat kudy má jet k cíli. Tak jsem se dostal z deště pod okap a mohl jen rezignovaně sledoval, jak narůstá taxa za ujeté kilometry.
Brzy se však situace ještě víc zhoršila. Všiml jsem si, že reklam i světel venku ubývá, čili, že se zřejmě vzdalujeme z centra města směrem k periférii. Nemohl jsem však protestovat, protože jsem toto město vůbec neznal a mimo to jsem nechtěl taxikáře v turbanu nějak moc podráždit. Domy podél silnice víc a více řídly a pouliční osvětlení sláblo. Najednou jsem spatřil zeď hřbitova přes kterou vyčnívaly vysoké buddhistické věže, což byly patrně nějaké hrobky bohatých lidí. Vtom taxikář zpomalil. U hřbitovní zdi seděl na zemi podobný typ jako on v bílém turbanu a v jakoby dlouhé noční košili. Taxikář na něj otevřeným okénkem cosi zavolal, načež zastavil a couvl.
„Teď je se mnou definitivní konec“, napadlo mne, „mám u sebe pět set rupií, to je pro ně balík peněz asi jako pro mne tisíc dolarů. Když mě tu teď odkrouhnou, ani po mně pes neštěkne.“ Sevřelo se mi hrdlo a rozbušilo srdce. Napětí však i nadále stoupalo. Ten druhý Ind přistoupil k nám do auta a sedl si dopředu vedle řidiče. O čem spolu živě klábosili se pochopitelně nedalo ani přibližně odhadnout.
Že skončím v sedmadvaceti letech někde za zdí hřbitova v Calcuttě s kudlou v zádech, to mě  nikdy nenapadlo ani v těch nejhorečnatějších snech. Začal jsem se připravovat na svou patrně poslední chvíli, až mi řeknou, abych vystoupil a dal jim peněženku. Říkal jsem si, že jednoho bych možná přepral, ale ten druhý mne bodne do zad... Taxi však zatím ujíždělo dál a když se po chvíli na obzoru objevily první neonové reklamy, spadl mi balvan ze srdce.
Sláva, byli jsme opět v civilizaci! Konečně se objevil i dům, kde jsem ode dneška bydlel a taxikář mi ukázal na taxametru cenu deset rupií. Bez sebe štěstím, jsem mu rád zaplatil i s tuzérem dvanáct, přestože jsem věděl, že cesta do kina mě stála jenom tři rupie…

Co se týkalo obchodních úspěchů v Indii, byly tyto podobně úspěšné jako ty na Ceylonu: Rozdali jsme tam asi osm nabídkových projektů, ale nevím dál, jestli se něco z toho ujalo. Musel by tam znovu přijet náš ministr a slíbit něco zdarma!

Několik dní před tím, než jsme měli dle plánu odletět do New Delhi, se celkem překvapivě vrátila doktorova manželka "krásná Nela"  z Československa a vše bylo hned úplně jinak. Nela totiž byla půvabným prototypem luxusní paničky. Byla pravým opakem svého titěrného mužíčka, kterého převyšovala aspoň o půl hlavy, byla podstatně mladší než on a zcela určitě měla také mnohem vyšší inteligenční kvocient.
Neušlo mi také, že se na mne tato nesporně "sofistikovaná lady" dívá vyzývavým pohledem, zatímco kolegu Honzu takřka ignoruje. Líbilo se mi na ní, že "ne-soudruhovala", říkala nám pánové a brzy navrhla používání křestních jmen, při zachování vykání. Doktor, který očividně na svoji ženu žárlil, nebyl nikterak nadšen, že se v jeho bytě pohybují dva mladší muži, a proto navrhl, aby soudruzi co nejdříve odletěli do Delhi, kde prý je, jak slyšel, mnoho dalších zájemců z řad indických podnikatelů, zatímco zde v Calcuttě je už vlastně vše vyřízeno, takže proč ztrácet čas.
„Ale, Vašíku, proč by pánové tak spěchali“, protestovala paní Nela, „vždyť jsi jim slíbil, že pojedou na výlet k moři do bengálského zálivu, což si jistě za svou namáhavou práci zasloužili, kromě toho, že podle plánu mají letět do Delhi až příští týden.“
„Jak to víš?“, vyhrkl doktor.
„Tady pan Honza o tom prve mluvil, když dovolíš.“
„Podívej, Nelinko, můžeme si zajít se vykoupat třeba do bazénu Aqua Mare a nemusíme se trmácet v tom vedru až bůhví kam na pláž.“
„Ale já bych samozřejmě radši jela se vykoupat do toho divokého moře. Víš, jak jsme tam byli vloni, když tam večer tak nádherně fosforeskovaly ty oblázky ve vodě. Víte, pánové, to je opravdu něco, co jste ještě neviděli, je to prý sice radioaktivní, ale nádhera. Swimming-pooly jsou mi moc nudné.“

Doktor byl jednomyslně přehlasován a hned příští den se tam jelo. Žárlivý Vašík chtěl, aby Nelinka seděla vpředu vedle něho, ale ta odmítla, že vzadu jí není takové vedro, protože tam je lepší větrání. Stokilového obra Honzu, který tvrdil, že mu vedro nevadí, poslala místo sebe dopředu.
Tušil jsem, že mě doktor bude už jen proto nenávidět, že sedím s jeho ženou vzadu, takže jsem se snažil chovat tak, abych nezavdat žádnou příčinu k jeho chorobnému žárlení. Na Neliny dotazy jsem neustále odpovídal pokud možno jednoslabičně. Všiml jsem si, že doktor sleduje každé mé slovo a hlídá nás ve zpětném zrcátku. Nela sice nebyla můj typ a odhadoval jsem, že je asi tak o pět let starší než já, ale shledával jsem ji velice sexy. Na její věrnost bych nevsadil ani zlámaný knoflíček od košile.

V neklimatizovaném autě bylo brzy vedro k padnutí, takže paní Nela se opřela o levé dveře s pootevřeným okénkem, vyzula si sandálky, rozepjala blůzičku a své dlouhé nohy natáhla směrem ke mě. To mi nevadilo, že při každém drcnutí vozu se jemně dotkla svou bosou nohou mého kotníku. Věděl jsem, že na naše nohy na podlaze doktor nevidí a tak jsem si rád nechal toto nevinné dráždění líbit. Abych se přesvědčil, že to je od Nely úmyslné, přitlačil svoji levou nohu blíže k jejímu chodidlu. Nela skutečně neuhnula a naopak ještě více přimáčkla své prstíčky pravé nohy k mému nártu a začala mě hladit, při čemž se rafinovaně dívala z auta ven, jakoby napjatě sledovala ubíhající krajinu. Začal jsem pociťovat vzrušení a všiml si, že i Nela začíná zhluboka dýchat. Bylo to neuvěřitelně krásné opojení. Cesta nám uběhla navzdory vedru strašně rychle. Než jsme se nadáli byli jsme před hotelem na pláži a museli se rychle vytrhnout ze své virtuální erotiky a tvářit se jakoby nic. Naštěstí pro nás si doktor, ale ani Honza, ničeho nevšimli.

Pláž patřila k hotelu a každý kdo si chtěl jít zaplavat musel nejprve zaplatit tzv. plážový poplatek, nejen za lehátko a slunečník, ale též za svého plavčíka, který měl na hlavě jakousi mikulášskou mitru s číslem, podle nějž host rozeznal svého "vodního bodyguarda" od všech ostatních. Tento plážový personál měl za povinnost držet se ve vodě v bezprostřední blízkosti hosta na straně k volnému moři a zasáhnout v případě nebezpečí utonutí nebo napadení od občas se objevujících žraloků. Vedení hotelu patrně preferovalo obětování svého personálu žralokům, před ohrožením svých dobře platících hostů. Moře zde bylo opravdu hodně divoké s vysokými vlnami a bezpečnostní pravidla tohoto hotelu byla skutečně opodstatněna..
Paní Nela měla pravdu, že k večeru je možno pozorovat na mořském dně fosforeskující oblázky, které tvoří jakousi bizarní mozaiku. Bylo to turisticky zajímavé, ale pro plavčíky, kteří trávili celé dny v této radioaktivní vodě to mělo otřesné následky. Prakticky všichni měli dost zarudlé až rozleptané oční rohovky.
Naše noční cesta nazpět do Calcutty byla ještě více vzrušující než cesta tam. Vašík se sice opět snažil přemluvit Nelu, aby si sedla dopředu vedle něj, ta ale prohlásila, že je tak strašně unavená a vzadu, kde je víc místa ihned zalehne a usne.
„Ale Neluško, nemůžeš přece utiskovat soudruha inženýra tak, že se tam natáhneš napříč, jak jsi zvyklá, on je jistě taky unaven. Vydrž to, za půl hodinky jsme doma.“
„Ne Vášo, já se schoulím do klubíčka tak, že nikoho nebudu utiskovat, to bych si přece ani nedovolila.“

A potom to začalo. Nela se uložila tak, že si hlavinku a ramena položila na plážovou tašku s našimi župany a osuškami a své lehce pokrčené bosé sexy nohy dala na sedadlo směrem ke mně. Pod ochrannou rouškou temnoty mohl Váša Pšenička pozorovat pouze naše hlavy vzdálené od sebe na celou šířku auta, což bylo pro něj zcela uspokojující.
Bylo mi jasné, že Nela svůj spánek z únavy jen předstírá, protože čilost jejích pěstěných nožek, které se brzy ocitly v mém klíně, ani trochu neodpovídala ospalosti. Začal jsem jí hladit nárty i štíhlé kotníčky a ona se stále více přisouvala ke mně tak, abych mohl dosáhnout o kousek výše až nad kolínka. Načež se zavlnila jako píďalka a oba jsme začali dýchat zhluboka. Bylo to krásné i když bezvýchodné dráždění. Věděli jsme, že nemůžeme dosáhnout toho, co bychom chtěli, ale prostě to nešlo přestat. Teprve pár metrů před jejich garáží jsme museli, ač neradi, tuto hru ukončit.
Při vystupování z auta mi Nela šeptla do ucha: „To bylo peklo, viď... promiň.“
A já k tomu dodávám: " Řekněte: Ain't she sweet?" (No, není sladká?)Zde se můžete vrátit do původního článku Ceylon - zelená perla.

Ain't she sweet?