Brigit a Linda zlobí...

Nerozlučné kamarádky Brigit a Linda, které se samy přejmenovaly na "Nikol a Sandy" měly obě podobný osud s tím rozdílem, že Linda-Sandy žila jen se svojí matkou a její otec se odsunul ke své milé ve stejném městě...

Brigit-Nikol, žila zase jenom s tátou, její matka se už před rozvodem odstěhovala za hlasem svého srdce do Düsseldorfu.

Spolužačky ve škole se jich ptaly jestli jsou sestry a nebo proč se každá jmenuje jinak, takže naše  milé dívky  dostaly nápad, že budou jako sestry Thomasovy »Nikol a Sandy«  a to si dokonce vyšily  na trika a chlubily se tím i doma, k chabé radosti jak táty, tak mámy...

Nakonec dostaly nápad, ovšem tajný, že by bylo úplně nejlepším řešením, kdyby se máma Sandry a táta Brigitty do sebe nějak šíleně zamilovali a vzali se, čímž by všichni bydleli spolu v jednom bytě a sice od Brigitty, ten byl totiž větší a hezčí...

Nápaditá Linda pak vymyslela, že obě děvčata někam zmizí tak, aby je museli jejich rodiče společně hledat: „Otázka je ale, kde se schovat?" Brigit navrhla chatu jejich spolužáka Hynka, ve které už jednou byly s celou partou při oslavách narozenin jejich spolužačky. 
Linda zajásala: „Od Hynka si vypůjčíme klíče, ale ten se musí zaručit, že nikomu nic nevykecá a zůstaneme tam přes noc! Moje máma se s tvým tátou určitě sejdou a budou celou noc na nás čekat a tím se seznámí. Možná, že se budou i líbat, víš, to je zaviněno vlivem hormónů a adrenalínu!"
„Nojo, ale nezůstaneme tam celou noc, to by se táta zbláznil strachy. Víš, on mě ještě nikdy neuhodil, ale když něco provedu, co se mu nelíbí, tak se mnou vede rozhovor u krbu a tam mi to tak vysvětlí, že musím brečet a to bych mu neudělala", slevovala Nikol.

„To je fakt, uznala Sandra, v půlnoci se vrátíme domů, to bude stačit k jejich seznámení", rozhodla suverénně a plán byl hotov...

Shodou okolností se konala v nadcházející sobotě v centru města Wiesbadenu každoroční tradiční slavnost "Straßenfest", na kterou se Lindina matka chtěla jít podívat a vzít dceru sebou. To byla přímo ideální příležitost pro uskutečnění plánu obou spiklenek.
„Mami, a může jít s námi i Brigita, když ji její táta pustí?" zeptala se nevinně Linda.   „To víš, že jo. Zeptej se jí", souhlasila matka.

„A když se tam třeba zdržíme dýl, může potom Brigita spát u nás?" Matka souhlasila. "Mohla by ses radši zeptat jejího táty telefonicky ty sama, maminko, jestli to on dovolí?"

Tak se stalo, že nic netušící Frau Johansen, zavolala Robertovi a řekla mu, co plánuje tuto sobotu večer s oběma děvčaty a obdržela jeho souhlas. Obě vykutálené ratolesti využily pak v městském mumraji vhodného momentu, kdy se paní Johansen bavila s několika známými u stánku se svařeným vínem a nenápadně zmizely v davu. Pak už nebylo problémem svézt se autobusem zpět k jejich sídlišti a jít se schovat do chaty Hynkových rodičů. Aby se jejich noční čekání na půlnoc dalo hladce přežít, měly sebou Hamburgery, čokoládu a limonádu. Když později tma kolem chaty zhoustla, začaly se trochu bát a raději se zamkly. Netušily ovšem, že zámek u dveří je vadný a když se zamkne zevnitř na dva západy, že se zasekne a pak nejde otevřít. To jim Hynek neřekl. K dovršení smůly byly ve všech oknech mříže, čímž se chata proměnila v jejich vězení...

V neděli ráno, když se Brigitin otec Robert holil, zazvonil telefon a k jeho zděšení se na druhém konci ozval hlas paní Doris Johansen s dotazem, zdali jsou obě děvčata u něj?
„Jak to u mne?", zvolal Robert, „vždyť měly spát obě u vás? Copak tam nejsou?"
„Ne, nejsou", hlas se jí zlomil, „ztratily se mi včera ve městě, co jsem se jich nahledala, pak mě napadlo, že jely k nám domů, jenže tady taky nebyly. Byl tu ale lístek, že jsou u vás. To mě uklidnilo a nechtěla jsem vás už budit, bylo pozdě, a tak jsem šla spát a volám až teď."

„Tak to jste tomu dala, Frau Johansen, na starost jste je měla vy, ne já", Robert se stěží ovládal, vzpomeňte si, kde by ještě mohly být? U vašeho ex-manžela, nebo u nějakých známých či u příbuzných? My zde v západním Německu žádné příbuzenstvo nemáme!..."
„Nic mě nenapadá, k bývalému manželovi by Linda jistě nešla, co budeme dělat?" Ve sluchátku se ozývaly jen vzlyky. Paní Johansen nebyla vůbec schopna promluvit. „Víte co“, řekl Robert, „přijďte hned k nám, musíme uvažovat logicky a bez emocí a pak jet na policii."

Když přišla uplakaná a zdrcená matka Lindy k Robertovi, neměl tu sílu jí ještě ke všemu vynadat, a navíc zjistil, že ta paní má jen velmi nejasnou představu, co dělala obě děvčata. Sama se prý bavila se známými a myslela si, že dívky stojí jen kousek vedle u sousedního stánku se sladkostmi.  „Nic naplat, musíme jet, a to ihned, na policii", rozhodl Robert...

Tam je čekalo dosti komplikované sepisování podrobného protokolu. Vrchní strážmistr se podivil, že Frau Doris není ženou Roberta, ale že spolu mají čtyři dcery. 
"Jak to?" ozvala se paní Doris, podrážděně "my spolu nemáme žádné děti, co si to vymýšlíte!"
"Vždyť říkáte přece, že pohřešujete své čtyři dcery, není-liž pravda?" nato polda. 
"Ale, to nejsou naše dcery!" řekla vztekle paní Doris Johansen "moje dcera je jen jedna a to je ta Linda!"
„Tak, když to nejsou vaše dcery, tak komu teda patří ty tři zbývající ?", zeptal se tupě polda.
„A moje je zase jenom ta Brigita", dodal blbuvzdorně Robert.
„A co ty dvě další ty jsou cizí?  Myslím tu Nikol a Sandru. 

Robert zesílil hlas: "Brigita s Lindou se samy překřtily na Nikol a Sandy, chápejte předpubertální dívky!"

"Auch das noch! Teď už se v tom vůbec nevyznám!" řekl polda... "Takže, vy dva spolu nemáte vůbec žádné děti!?"
„Nemáme, ale i kdybychom měli, tak to na věci nic nemění, faktem je, že se ty dvě holky ztratily a to je to, co od vás, jako od policie očekáváme: nalézt je!   Rozumíte mi?" vykřikl Robert,,,
„Tak se nerozčilujte, to se nikam nedostaneme", řekl zcela odměřeně,

ale s důrazem,  policejní ouřada.
Při otázce: „Co měly pohřešované osoby naposledy na sobě?", se mi sevřelo hrdlo a  Frau Johansen propukla  znovu v hlasitý nářek...

Nakonec nám policie řekla, abychom čekali doma a když se do osmi hodin večer dcery nevrátí, bude teprve zahájeno pátrání. V opačném případě je nutno policii okamžitě oznámit návrat dcer, aby se pátrání mohlo odvolat...

Pak nastalo pro oba zničené rodiče, nekonečné čekání doma. Paní Doris, nechala u ní doma písemný vzkaz, pro Sandru kde je a přišla opět k Robertovi. Hodiny a minuty se vlekly šnečím tempem až teprve v půl druhé odpoledne konečně zazvonil Robertův telefon:
„Haló, táto, to jsem já...", a pak zas následoval jenom vzlykot.
„Brigit, kde jsi, proboha!", zařval Robert. 
„My jsme ... tady ... v telefonní budce ... před barákem..."
„Tak přijďte okamžitě k nám domů, maminka od Lindy je tu taky!", zavelel zlostně Robert..
„Já ji snad zabiju!", vykřikla Frau Johansen a zahrozila jí svými zaťatými pěstičkami.
„To chce klid, paní Doris, nechte to na mně, já zvládnu obě, hlavní je, že jsou obě dvě živé a zdravé!..."

Načež vstoupily na scénu obě ubrečené a ušmudlané holky. Robert, vědom si své otcovské autority začal přísně: „Tak, Brigit, jak to bylo? Spusť! A ty, Lindo, ji doplňuj, kdyby na něco zapomněla, chceme to slyšet podrobně!"
Nastalo fňukavé vyprávění, jak odjely do chaty, jak se zamkly a nešlo to otevřít a jak je teprve před chvílí přišel vysvobodit Hynek, když odemkl ty blbý dveře zvenku.
„Ale, proč jste vůbec utekly do té chaty, copak aspoň ty, Brigito, nechápeš jakou starost jsme o vás měli? Museli jsme jít na policii sepisovat protokol! Řekněte nám, co jsme vám provedli, že nás takhle hrozně trápíte?"
„Ne, táto, my jsme to myslely dobře, my jsme...Sandy, řekneš to ty?
„Ano, my jsme chtěly, abyste", Linda se podívala na svou matku, „abyste se do sebe  zamilovali, a abyste se vzali..." řekla ufňukaně.
„Co?", vyjekla paní Doris, „to se vám tedy povedlo, za cenu takřka našeho nervového zhroucení! Lindo, to jsi určitě musela vymyslet ty, takovou bohapustou pitomost!"  Vtom se však zarazila, „éé-tím totiž nemyslím zamilování s panem Robertem, ale ten idiotskej způsob, jak jste to provedly!"

„Dobrá, takže jsme si to vysvětlili a víte holky co teď udělám?" Vstal jsem z křesla a popošel směrem k nim. „Vejprask", špitla Sandra a přikrčila se.
„Táto, já ti slibuju, že to už nikdy neudělám", vzlykala Brigitte.
 Opsal jsem rukou kruh: „Myslím, že všichni čtyři máme hrozný hlad, tak si teď zajedeme do restaurace na steaky, hranolky, salát a navrch zmrzlinový pohár! Ovšem jenom za předpokladu, že to bylo poprvé a naposledy, co jste nás takhle vystrašily!  Souhlasíte?..."

Dívky, včetně nyvé paní Doris zíraly překvapeně, takovýto obrat situace nikdo nečekal.
Brigita skočila tátovi kolem krku: „Děkuju ti táto" a já ji šťastně obejmul.
„Já vám taky moc děkuju", kuňkla stydlivě Linda a zamáčkla slzičky. Pohladil jsem ji po vlasech, dal jí pusu na čelo a dodal: „Tak a teď se jděte hned umýt, šmudlíny, ať nám neděláte ostudu, jdeme totiž do nóbl restaurace!"
Obě nadšeně odběhly do koupelny a paní Doris řekla tiše: „Já vám též děkuji, Roberte, jak jste se hezky a rozumně zachoval, toho si na vás skutečně vysoce cením... Já bych to takhle inteligentně nezvládla, já bych jí asi nějakou vrazila, ale to by nebylo správné. Vy jste totiž opravdu psycholog..."

"Víte, ono je to tak, paní Doris, nejdůležitější je u dítěte zjistit jeho pohnutku, byla-li dobrá nebo zlá a úmyslná a teprve pak zareagovat!" 
"Ano, děkuji, máte pravdu", vydechla paní Doris, "mohu se vás ještě něco jiného zeptat?  A sice to, jestli je to pravda, co mi řekla Linda" a zatvářila se velmi svůdně, "že prý jste měl nedávno prohlásit, že by mi lépe slušely mé původní tmavé vlasy, než tyhle blond?"

Zpět do: XYZ tajný plán
http://www.youtube.com/watch?v=V8XmLuTmKIM