Fauvéčko, Bettina a ruce

Jako každý den po práci jsem sjel výtahem do podzemní garáže a vidím, že se vedle mého AUDI,  v červeném Fauvéčku, jakási neznámá kolegyně, snaží nastartovat svého „VW-Brouka“, což se jí nedaří...

Zastavil jsem se vedle ní: „Slyším, madam, že vám kolabuje baterie, netůrujte to pořád, dejte jí chvilku vydechnout, jestli se vzpamatuje a když ne, tak vám dám cucnout trochu šťávy z mé baterie.“ 
Žena vystoupila z auta a dali jsme se asi na pět minut do řeči, při čemž jsem se dozvěděl, že se tato žena jmenuje Bettina Borne, je teprve druhým měsícem u naší firmy, a že se právě učí programovací jazyk COBOL.
Prohlédl jsem si ji blíže a zjistil, že tato žena je sice na první pohled velmi půvabná, ale neomračuje kolemjdoucího krásou. Teprve na pohled druhý, když promluví, je zcela příjemná a má opravdu to, co já preferuji u žen, nápadně krásné ruce. Nemohl jsem z nich spustit oči, jak mě fascinovaly...
Její baterie se však ani po dalším pokusu neumoudřila, pouze zakňučela, škytla a zmlkla docela. Bylo tedy nutno připojit moji baterii, nastartování se povedlo a paní Bettina mohla odjet. Nevěděla jak se mi má revanšovat a já jsem jen mávl rukou: „Nechávám si to u vás k dobru, pro případ, že by třeba zase ta moje kára někdy odepřela poslušnost.“

Zákon schválnosti zapracoval neuvěřitelně, asi už za dva týdny. Právě když jsem ráno spěchal na důležitý termín do práce, tak se mi podělala automatická převodovka. Do práce to bylo sice jen třicet kilometrů, ale já věděl, že když pojedu autobusem, přijdu o hodinu pozdě. Ještě štěstí, že jsme si s tou paní Bettinou pro každý případ vyměnili vizitky a navíc ona bydlela na stejném sídlišti, jen o pár ulic dál než já. Vrátil jsem se domů a zavolal ji, jestli by mne vzala sebou do práce. Ochotně souhlasila a za pět minut na mne již troubila před domem a mávala z jejího červeného autíčka.

Bylo tak trochu pod mrakem a vypadalo to, že asi bude pršet. Vzal jsem si pro jistotu sebou plášť do deště a přistoupil k jejímu okénku: „Dobrý den přeji, vážená paní Bettino! Jak vidíte, já s vypočítavostí mně vždy vlastní, okamžitě využívám vaší dobroty a požaduji revanš.“  Ona se zasmála a řekla: "Ale já jsem si to přála, abych se Vám mohla také nějak revanšovat!  Víte, já  nerada  zůstávám moc nekonečně dlouhou dlužnicí."

Cesta ubíhala dobře až do okamžiku, kdy Bettina odbočovala od hlavní silnice, kvůli objížďce, na silnici okresní mezi lesem a lukami. Současně se, jakoby na povel, silně rozpršelo, takže musela dost zpomalit a stěrače nestačily zvládnout takový příval deště. Najednou vůz začal podivuhodně tancovat na silnici, ozval se rachot a celé auto se poněkud naklonilo na pravý bok. Bettina se lekla a zastavila: „Já nevím, co se to vlastně stalo?“  Já jsem jen suše poznamenal: „Vypadá to, že jsme ještě ke všemu píchli. Máme sebou rezervu?“

„Myslím, že jo, ale já ji neumím vyměnit“, pípla a podívala se na mne tak nějak provinile.
 
Tak to je fajn, já taky ne. Musíme trpělivě počkat až nás někdo zachrání. Vzhledem k tomu, že leje a do nejbližší vesnice je to asi pět kilometrů, tak máme vyhlídku, že nám někdo přispěchá na pomoc, asi tak jedna ke stu. Zde žijí jistě samí zemědělci a ti jsou právě všichni zalezlí za pecí doma ve teple a požírají erteple. Na jak dlouho máme s sebou zásoby jídla?“
„To není legrace, inženýre, mluvte vážně, co teď budeme dělat?“
„Paní Bettino, navrhněte jako dáma, třeba tykání a můžeme to zapít mojí Coca-Colou.“
Bettina se rozesmála: „To snad není pravda, my tady zůstaneme sedět uprostřed velikého NIC, kolem padají trakaře - a vy pomýšlíte na popíjení a na tykání!“
„No řekněte, není to krásně romantické, dva Robinsoni uprostřed luhů, hájů a lánů a tamo v dáli vidím prales, v němž zuřivě pobíhají hladoví vlci. Lišky tady určitě dávají dobrou noc i teď dopoledne a tropický liják bubnuje na střechu našeho bordo-červeného roveru, ukolébávající, fádní melodii...“

„Tak, ale teď vážně, co navrhujete jako muž činu?“ Bettina sepjala své nádherné ruce, při čemž mne napadlo, jak je to krásné líbat dámám ruce, což jsem také ihned učinil.
„Navrhuji, coby muž činu, že se napijeme Coca-Coly na tykání, já pak nasadím tu rezervu, za předpokladu, že ji skutečně máme – no a pak pojedeme dál.“
„Tak jo, ale musíme pít z té plechovky, číše, skleničky ani napoleonky tady nemám“, upozornila mne Bettina ironicky.
„Fajn, napijte se první, Betty, abyste se eventuálně neeklovala pít po mně a já Tom, jako takový, to aspoň budu mít s příchutí vaší pleti...“

Načež jsem si vzal pršiplášť a pustil se do výměny pneumatiky, déšť naštěstí polevil a vše potřebné k výměně kola bylo k dispozici. Když jsem se pak provlhlý a se špinavýma rukama vrátil do auta, zeptala se mě Bettina: „Teď už to zřejmě do práce nestihneme, když máme půlhodinové zpoždění, musíte, ehm, musíš tam určitě být?" "Já bych si raději vzala na dnešek volno a vůbec tam nešla...“
„Bettino!“, vykřikl jsem, „to je krásnej nápad, takhle zprasen tam stejně nemohu přijít, víš ty co? Zajedeme si do lesní restaurace »Jägerhof«, tam se mohu trochu polidštit, omluvíme se telefonicky ve firmě, nějakou banální výmluvu si už vymyslíme a k obědu si tam dáme výborný myslivecký guláš! Takový jsi ještě nejedla. Souhlasíš? Já tě zvu!“ Bettina byla okamžitě pro a takže jsme se, tentokrát bez nehody, vydali do pětačtyřicet kilometrů vzdáleného lesního hotelu Jägerhof, kde jsem už kdysi byl a moc se mi to tam líbilo...

Když jsme potom usedli u rustikálního stolu v přepychové restauraci a dali si dobrý oběd, byla nálada výborná. Já jsem slíbil, že pro zpáteční cestu převezmu řízení auta, aby se Bettina mohla napít dobrého moselského vína a sám jsem pil jen nealkoholické pivo. Když se Bettina trošku ovínila, zeptala se mě nečekaně: „Neustále básníš o mých rukách, milý poeto, je to snad to jediné, čím jsem ti aspoň trochu sympatická?“
„To ne, proboha, ty se mi přece líbíš celá, ale já nemám právo s tebou takhle mluvit, když jsi, jak jsi mi prve řekla, - vdaná!...“
"Jenže i vdaná žena to má také ráda, když si jí někdo všimne..."
"Ano, mohl bych ti vyjmenovat sedm věcí, mimo rukou, které se mi na tobě líbí, ale jako vdaná, jsi pro mne absolutní tabu, bohužel..."

Vtom jsme oba zaslechli něčí rozčílený hlas od recepce a Bettina, sedící zády sebou trhla: „Já se tam radši nechci otáčet, vidíš tam na toho křiklouna?“
„Ano, je to nějaký značně přiblblý hulvát a suverénně řve na toho staříka v recepci. Dělá zřejmě dojem na tu svojí hubenou fuchtli...“
„To se mi snad zdá. Řekni mi, prosím tě, jak ten chlap vypadá, myslím, že jsem poznala jeho hlas."
„No, on je takovej malej, částečně obézní, má vousy a leninskou pleš, prostě, vypadá jako diluviální troglodyt.  Proboha, ty ho snad znáš?"
„Nedívá se teď sem k nám? Mohu se otočit?“
„Jo, teď můžeš...“
„A je to on a ona taky! Teď jsem strašně zvědavá, co asi udělají. Ten troglodyt je totiž můj manžel a já to věděla, že mi zahýbá. Ta hubená, je moje milá sestřenka Lída a zároveň jeho sekretářka. Teď, díky tobě, Tome, budu konečně mít pádný důvod pro mého právníka - k rozvodu!“
„Zdá se, že z této náhody máš radost, Bettino, ale jestli se sem přišli jenom najíst, pak to není důvod k rozvodu. My dva jsme zde přece taky, bohužel,  –  jenom kvůli obědu.“
„Tomu nevěřím, že by se ten šetřílek Otto vydal až takhle daleko na cestu jenom kvůli jídlu. Jsou stále ještě v té recepci?“
„Pozor, Bettino, teď se otočili a jdou jako sem do restaurace – ne-ne, jdou ke schodům nahoru do pokojů...“
„Výborně! Teď se chytli!“ zajásala Bettina, "napíšu si den, hodinu a minutu a dám si to ihned potvrdit od recepčního – a mám právnický důkaz!" Načež prudce vstala, dala mi jako pečeť emotivní polibek na tvář: "Díky tobě, bude teď konečně umožněn rozvod a to, pozor:  Z jeho viny! 

https://youhttps://youtu.be/9OMIzup0fv8tu.be/9OMIzup0fv8