Služ.cesta: CEYLON - INDIE

Ceylon, který se dnes jmenuje:  SRI  LANCA

Nejčastější dotaz všech českých čtenářů: Jak je to jen možné, že jsem se, dokonce i já, fůj-nestraník, a hlavně navíc s děsně mizerným kádr-materiálem, dostal v roce 1957 na Ceylon???

Ano, nedivím se, že se divíte, ale tohle je ta holá skutečnost, kterou nikdo z nás, ani v práci, ani doma, nemohl pochopit a právě v době těch největších bolševických zvěrstev ( ku př.  justiční vraždy! ).

Pro mne to byl ovšem šok,  jako  vyhrát milion!

Když jsme se tehdy na Ceyloně s kolegou z Honzou J. ocitli, oba vykulení Čecháčci, kteří se prvně v životě dostali za humna, zdálo se nám všechno zcela neskutečné a připadali jsme si tam být jakoby ztraceni. První problém nastal v tom, že na Ceyloně vůbec nikdo nevěděl co to je Československo a všichni si to hromadně pletli s Jugoslávií. Podle anglické výslovnosti jim Čekoslovakia znělo velmi podobně jako Džugoslavia, takže i sám pan taxikář z letiště hlavního města Colomba, nás bez ptaní, dle zvyku, zavezl  přímo před budovu Jugoslávské obchodní mise...!

Tam jsme se teprve dověděli adresu na české obchodní zastupitelství, kde jsme zastihli jen jediného maníka v celém baráku a tento nám řekl, abychom přišli až v pondělí ráno v devět hodin, při čemž dnes byl pátek dopoledne, tedy ještě fůra času!

„No, aspoň máme tři dny času na otrkání se“, řekli jsme si a našli si krásný hotel na pobřeží. Naše diety byly božsky vysoké, takže jsme nemuseli šetřit. Navíc jsme měli spoustu času a tak jsme se po ubytování v hotelu rozhodli, že se nejdříve jen tak projdeme městem. Jenže, stačilo se zastavit na kraji chodníku, když jsme chtěli přejít ulici a v tu ránu u nás zastavovaly taxíky. Stále jsme je museli máváním odhánět, stále jsme museli něco odmítat od dotěrných prodavačů, jako třeba betelové listy na žvýkání, pražené ořechy kešu, banány, ananasy, ale i třeba plnící pera Parker, zlaté a stříbrné prsteny a drahokamy, ba nechyběl ani fakir, který nám chtěl dávat kobru kolem krku, abychom se tak mohli vyfotit a následně předvedl několik kouzel za dvě rupie. Prostě najednou jsme se, na rozdíl od socializmu, ocitli jako Alenka v říši divů, kde panovala pře-nabídka čehokoliv. A i ty Ceyloňanky, to jsou tak krásný holky, člověk má stále na co čubrnět i obdivovat...
Projít se jen pěšky po městě se nám vlastně nepovedlo, protože se podle nás stále ploužily taxíky a tak abychom měli pokoj, vzali jsme si jednoho a ten nás vozil po celém městě, což se ovšem značně prodražilo. Když jsme se konečně zbavili taxikáře, navrhl jsem abychom se podívali do některého kostela. Honza to však rezolutně odmítl: „Nikam nelezu, hned se tam objeví ňákej farář a za pět rupií nám odslouží mši!“

Po prvním dnu jsme byli tím celým mumrajem zcela vystresováni a po večeři jsme padli do postelí už v devět hodin. Od moře pod balkonem, doléhalo rytmické šumění příboje, což způsobilo, že Honza už za pět vteřin po dopadu začal chrápat. Já jsem ještě v duchu zpracovával tu explozi dojmů tohoto dne, když jsem zaslechl lehké cvakání někde u nás v pokoji. Začaly mne pronásledovat představy různých hadů, ještěrek, pavouků a jiné havěti a já věděl, že i přes tu děsnou únavu neusnu. Kdybych aspoň věděl co to je? Začal jsem budit kolegu: “Honzo, promiň, vzbuď se! Poslechni si to, co to tu chrupe?“ A Honza v polospánku poznamenal: „To je červotoč“ a znovu usnul. Ať už to bylo co chtělo, to mne uklidnilo, ano červotoč, ten mi nic neudělá, nejsem dřevo a usnul jsem jak pařez. 

Samozřejmé pro nás bylo, že jsme se též museli jít, hned druhý den vykoupat do moře. Vždyť který Čech prvně v životě vlezl do moře právě na Ceylonu? Měli jsme s Honzou štěstí, že to také nebylo naše poslední koupání vůbec. Koupali jsme se totiž na místě, kde byla již dost omšelá cedule "POZOR ŽRALOCI!", kterou jsme přehlédli a bylo nám jen divné, proč se všichni hosté hotelu Mont Lavinia tlačí na pláži před hotelem, když o kousek dál je nádherná pláž, viz na této fotce, kde cucám džus. Dokonce i ta výstražná cedule, kterou jsme přehlédli, je v pozadí vidět jako bílý puntík!  No, ale milí žraloci k nám byli ohleduplní a nesežrali nás...

Příští den přišel Honza s následujícím nápadem: „Ještě doma jsem si přečetl, že tady na Ceyloně rostou úplně exotické druhy ovoce a já bych je chtěl všechny vyzkoušet, víš co, pojď vezmeme taxíka a zajedeme někam na trh s ovocem.“ Já, který nejsem ovocný typ a sním asi jen půl kila jablek do roka, jsem tím nebyl nijak nadšen a tak Honza slevil, že by ho aspoň děsně zajímal meloun zvaný durian. Když jsme se pak s tím šišatým, světlezeleným durianem vezli taxíkem nazpět do hotelu, všiml jsem si, že taxikář je bos a autem se line podivný silný smrad. Řekl jsem Honzovi: „Cítíš, jak tomu taxikáři smrděj nohy?“ Honza se ušklíbl: „Ne, to ten durian, má takovou penetrantní vůni!“ Já bych to spíše nazval děsnej SMRAD!

A protože jsme nevěděli, jak se takováto pochoutka jí, donesli jsme to do hotelové kuchyně, ať nám to patřičně připraví a naservírují před obědem. Kuchař zřejmě durian pouze rozkrojil a vnitřek vypadající jako bílý hustý jogurt vydlabal na mísu a číšník to přinesl se dvěma malými talířky a lžičkami k našemu stolu. Co potom následovalo byl pro mne horor. Už když číšník procházel jídelním sálem, ohlíželi se všichni hosté, co se děje, jelikož ten zápach nemocných nohou kombinovaný s odérem rasovny a WC-žumpy, se za ním táhl jako štůdl a mohl by se krájet. Postavil nám to na stůl a s lehkou úklonou a přáním dobré chuti se rychle vzdálil.

„Tedy, Honzo, toto jsme snad přehnali, to bych fakt nemohl“, řekl jsem rozhodně a koutkem oka vnímal smějící se hosty kolem. Většina fajnových dam si s odporem hned ukrývala nosíky v kapesníčcích.
„No, neblbni, Mirku, to přece musíme ochutnat.“, trval na svém Honza, zatímco já jsem se snažil zadržovat zvedání žaludku. 
Z pouhé zvědavosti jsem nabral na špičku lžičky trochu této smrduté masy a ochutnal ji. Kdyby to šlo si ten děsný smrad odmyslet, mohlo to být docela dobré, asi tak jako smetanový jogurt, ovšem ten puch se odmyslet nedal a tak jsem zbaběle uprchl do našeho pokoje, kde jsem si začal horečně čistit a vyplachovat ústa a zuby. Ale i po výplachu jsem stále ještě ze žaludku cítil zbytky pachu toho duriana. 
Honza hrdinně vytrval o pět minut déle, načež přišel za mnou a vrhl se taky na zubní čistění. Řekl jenom: „Sežral jsem toho tři polívkový lžíce, ale pak jsem dostal strach, že bych začal zvracet.  Na oběd my musíme jít o něco později,  až to tam trochu vysmrádne.“

Když jsme po tomto hororu v pondělí dopoledne vyprávěli tuto smrdutou episodu našemu obchodnímu delegátovi, Vaškovi a jeho ženě, řehtal se jako pominutý: „Vy bejci štráfatý", řekl doslova, "víte proč se vám ty lidi tak strašně smáli?“
„No, zřejmě kvůli tomu smradu, kterým jsme zamořili vlastně celý luxusní hotel“, řekl jsem pohoršeně.
„Ne, to ne, ale durián je tady to nejdražší ovoce, které se dobývá uprostřed džungle a které si kupují a jedí v přísném soukromí, jenom starý, senilní páprdové na potenci."

Potom nás čekala různá jednání se zájemci o výrobu ČZ motocyklů, ale po

předání jim našeho nabídkového projektu, došlo k ochlazení zájmů, které před půl rokem vyvolal  náš ministr tím,  že do tamních  novin oznámil, ten 

gól, že náš stát dodá Ceylonu zdarma: Opravnu městských autobusů!

Tím se stalo, že nám jejich ministr odmítl podepsat převzetí kontraktu na tu

opravnu, dokud tam nebude viditelně napsáno, že tento dar je zdarma!

Podle mne je snad DAR vždycky ZDARMA, což neplatilo na Ceylonu, prostě: jiný kraj - jiný mrav!'         Pokračování cesty na Ceylon 

what a wonderful world  (Jak nádherný to svět!)

Pokračování cesty:  Záhadná Indie a kouzelník