Tokajský král

V šedesátých létech, si moje sestra Blanka přivydělávala ke svému celkem nepatrnému úřednickému platu zpěvem s tanečním orchestrem v kavárně Mánes. Jednou, při čaji o páté, se tam přihodilo něco zcela mimořádného. V přestávce, když měli muzikanti pauzu a seděli v sále u prvního stolu, objevil se tam najednou všem neznámý človíček a objednal devět lahví tokajského vína pro devět muzikantů a francouzský koňak pro zpěvačku Blanku. 

 Na udivený dotaz obdarovaných, co to má znamenat a kdo je on, řekl klidně, bohorovně jako by se nechumelilo: „Hoši, pěkně hrajete a ta slečna nádherně zpívá, tak jsem Vám chtěl udělat radost. Na tu velkou pauzu vám pak objednám tu nejlepší večeři, co tady mají, se vším všudy, jo, a co se týče mé osoby, myslete si, že jsem třeba Tokajským králem...“

 Jak pravil, tak se taky stalo, nakonec tam udělal útratu přes 4000,- Kčs. Sestra mi to pak doma barvitě vylíčila a řekla mi, abych tam určitě přišel příští sobotu, Tokajský král se tam prý zase objeví.

Zvědavost mnou přímo lomcovala a tak jsem vzal ještě svého kamaráda Janýda a šli jsme se na toho Tokaje podívat. Hned jak jsme tam dorazili, viděl jsem, že sestra nekecala. Na muzikantském stole stála baterie lahví tokajského vína a napoleonka s koňakem. Když přišla pauza a muzikanti zasedli ke stolu, objevil se opět sám velký Tokajský král a sestra nás představila. Tokaj se zaradoval: „Jé brácho, to je fajn, že jsi tady, ty muzikanti pořád hrajou a já tu pak sedím sám a čekám na jejich pauzu. Pojď sedneme si spolu a s tvým kámošem tady k tomu malýmu stolečku.“

   

Začlali jsme si tedy hned tykat, on byl asi jenom o málo starší než já, docela nenápadný menší usměvavý chlápek a ihned začal objednávat. Zarazil jsem ho, že nepiju víno a Janýd chtěl jenom pivo. Okamžitě zamával na číšníka a než jsme se nadáli, stálo před Janýdem na stole deset plzní ve vysokých sklenicích jako píšťaly od varhan.

„To je škoda, to spadne pěna než to vypiju“, hořekoval Janýd, „já jsem myslel postupně a né takhle najednou!“ Bylo mi nápadné, že se kolem našeho stolu začali motat tři číšníci, zatímco opodál sedící host urgoval marně šálek kávy.

„Tak, brácho, nedělej fóry a řekni co chceš, vodku, koňak, whisky... něco přece musíš mít rád!“, trval na svém Tokaj a vyprázdnil další sklenku vína, „nebo řekni na co máš chuť?“

„To je tak, já bych měl na něco chuť, ale to tu nemají“, řekl jsem mu, „když chceš pro mne něco objednat, tak bych si dal americký cigarety, ale ty tu určitě nemají.“ Tokaj zazářil: „Tak to bych se na to podíval. Haló, číšníku, máš americký cigarety?“ „Ne, to bohužel nemáme, ale máme tady výborné bulharské“, řekl jako by se omlouval.

„To je nesmysl, tady brácha musí mít americký cigára, je na ně zvyklej a nebude čoudit nějaký bulharský svinstvo, zavolej mi vedoucího, myslím toho, co mu říkáte Fidél!“ Chtěl jsem zabránit maléru, věděl jsem od sestry, že vedoucí s fidélovským plnovousem je děsně nepříjemný suchar a personál se ho bojí. Radil jsem: „Neříkej mu Fidél, on to nemá rád.“

Fidél se dostavil okamžitě a já si musel opravit svoji představu o něm. Byl to dnes milý, usměvavý šéf kavárny, který když spatřil Tokaje, si hned zřejmě vybavil jeho útratu z minula a velice sladkým hlasem zašvitořil: „Dobrý den, pane Tokajský, to je krásné, že jste nás opět poctil svojí návštěvou, co pro vás mohu udělat?“

 „Dobrý den, pane Fidél, představte si, že tady můj kamarád a brácha zpěvačky Blanky, si chtěl zapálit svoji oblíbenou značku cigaret...“, otočil se na mne, „Pall Mall“, doplnil jsem rychle, „a tenhle váš číšník prohlásil, že americký cigarety nemáte, je tohleto možný?“

"No, ehm, tedy, ono to je tak, že americké cigarety mají jen některé prvotřídní hotely a my jsme jenom kavárna, bohužel...“, Fidél pokrčil rameny.

„Tak to uděláme jinak“, rozhodl Tokaj, „tady dávám dvě stovky číšníkovi na taxíka a ať je doveze z nějakýho hotelu – a tady ještě třetí stovku ať si pospíší a koupí taky sirky!“ Fidél kývl na souhlas a číšník popadl prachy a zmizel. Načež se i Fidél vypoklonkoval a odešel.

Zakroutil jsem nechápavě hlavou: „Tedy, Tokajskej, já zírám, jak jsou ty lidi okamžitě poddajný, když ucítěj prachy. Ty cigarety stojej maximálně třicet a ten taxík, když moc, ať stojí stovku a ty jsi mu dal tři sta! Myslíš, že ti z toho něco vrátí?“

„Né, já to ani nechci, čert to vem! Podívej, brácho, můj táta je v Rakousku a vyrábí tam kanóny a tanky proti nám, ale já mu to nemám za zlý, je to jeho job. A von mi posílá každej měsíc na tuzexový konto čtyři tisíce paritních korun, to je 5 x 4 = 20 tisíc Kčs. Víš, že to je docela věda to utratit? Všechno už mám a tak dělám lidem radost. Kolik ty vyděláváš?“

„Já, coby vyšší technický kádr, inženýr-projektant, mám brutto 1800,- Kčs měsíčně.“ Číšník mi právě donesl krabičku pallmallek, sirky a ihned bleskurychle zmizel.

„Čoveče, já mám, jako stavební technik, víc než ty: dva tácy! To je celkem tedy dvaadvacet měsíčně!“

 „Nojo, to je něco jinýho“, řekl jsem uznale, „takže se už nedivím, že tě baví dělat lidem radost. Ty jsi prostě dosáhl vrcholu všeho blaha, nic nepotřebuješ a nic ti nechybí!“

 „Není to tak, brácho“, řekl Tokaj a vyprázdnil další číši vína, „já bych taky něco potřeboval a sice vod tebe. Můžu se ti svěřit? Hele, já jsem Jarda Král, a víš, mně se šíleně líbí ta tvoje sestra Blanka, ale já si myslím, že vona vo mně zájem nemá. Nemoh‘ by ses jí jako brácha zeptat a eventuálně mě nějak nenápadně doporučit? Byl bych ti zavázanej.“

„Jardo, měj rozum, to mi připomíná Prodanou nevěstu obráceně: Znám jednoho chlápka, ten má dukáty, má dukáty a tuzex-bony, tuzex-bony dostává od táty! To přece nejde, uznej, nejsem dohazovač, promluv si s Blankou sám.“
Když skončilo hraní, zaplatil Tokaj za všechny všechno včetně večeří a když došlo na placení, řekl číšníkovi: "Kde je Fidél, já to s ním vyřídím osobně". Číšník nato tiše: „On sedí támhle vzadu v tom boxu se dvěma plukovníky od letectva.“

Již dosti podnapilý Tokaj se otočil a vstal, načež zamával na Fidéla: „Hej, Fidél, pojď sem k nám a nech tam ty letušky!“ Teď jsem čekal, že se něco musí stát, ale omyl! Fidél se těm plukovníkům omluvil a přispěchal k nám a vysvětloval, že tam musel s nimi chvíli pobýt, jsou to jeho věrní štamgasti. Potom zkasíroval od Tokaje asi 7000,- Kčs a šlo se domů. Tokaj Blanku a mne ještě odvezl taxíkem až před barák. Cestou byl ale divně posmutnělý a na můj dotaz, kdy tam zase přijde, řekl jen, že ještě neví...

   

V pondělí když přišla sestra domů z práce vyprávěla, že si pro ni přišli dva policajti do kanceláře a musela s nimi jít k výslechu. Stalo se prý to, že si Tokaj doma pustil plyn a chtěl spáchat sebevraždu, protože zpronevěřil peníze na výplatu pro dělníky. Jeho manželka v rozvodu ho naštěstí našla ještě včas i když už o sobě nevěděl a ihned ho nechala odvézt do nemocnice, čímž ho zachránila.

Nejhorší na tom všem pro sestru bylo to, že napsal dopis na rozloučenou se slovy: „Spanilomyslná Blanko z Mánesů, krásně zpíváš a já tě šíleně miluju!“ Policajti tedy začali pátrat po nějaké Blance, která krásně zpívá, a tak na ni rychle přišli. To, že ho sestra vlastně vůbec neznala jí dosvědčili ostatní muzikanti, takže to nakonec pro ni přece jen dobře dopadlo a žádný malér se nekonal...

http://www.youtube.com/watch?v=yf1Byxg82-o