Šéfové a sekretářky

   

O šéfech a sekretářkách existuje tolik omšelých anekdot, že teprve teď, s odstupem času vidím, jakou výjimkou jsme byli já a má skvělá sekretářka Johanka. My jsme, na rozdíl od všech anekdot, spolu vůbec nic neměli.
  Jako třeba tato: „Pane šéf, mám pro vás dvě nové zprávy, jednu dobrou a jednu špatnou.“ Šéf otráveně: Tak začněte tou dobrou, Eliško.“ Eliška roztouženě: „Je stoprocentně jisté, že nejste neplodný!“
  Nebo: Šéf si dlouho prohlíží zkoumavým zrakem novou sekretářku, načež si ji posadí na klín a zachrochtá: „Myslíte na to, co já?“ Sekretářka vydechne: „Ó, ano, ale ne s vámi!“

V našem případě to bylo všechno docela jinak. Johanka byla sekretářkou „non plus ultra“ po všech stránkách, ale měla jednu vadu – byla moc rychlá. Vlastnost, která je u sekretářek vždy a všude požadována, byla u ní přehnána ad absurdum. Já jsem ji musel stále brzdit: „Johanko, už zase píšete moc rychle, takže já vám nestačím diktovat!“. K jejímu nastartování stačilo abych řekl: „Johanko, napíšeme dopis do Ostravy.“ V tu ránu se rozjelo její horečné tempo při nasazování hlavičkového papíru s kopírákem a průklepákem, načež se spustilo staccato úderů a když to utichlo, pzeptal jsem se zvědavě: „Co jste to už proboha napsala, vždyť jsem ještě vůbec nic neřek‘...“

"Adresu: Nová Huť Klementa Gottwalda, vedoucí nákupu Ing.Karel Mrkva!“

„Jenže já chci psát dopis na VŽKG Vítkovické železárny n.p.“, povzdychl jsem si.
„Aha, tak moment!“ Následovalo vyrvání všech papírů a kopíráků ze stroje, zmačkání do koule a vrh na koš. Nové ládování papírů do stroje a nové staccato úderů, to vše během deseti vteřin.

„Co jste napsala teď?“, vstal jsem a šel se pro jistotu podívat. Náhodou se trefila i do osoby adresáta, ale byly případy, že se začínalo i třikrát.

   Druhá Johančina vlastnost byla určitá introverze a ostych, takže, když jsme si jednou při oslavě něčeho v kanceláři připili na tykání, vykala mi stereotypně dál. Já jsem jí ovšem tykal a to vyvolalo u některých kolegyň neurčité podezření na vztah šéf-sekretářka. K tomu pak přispěla náhoda, že Johanka měla milého, který se také jmenoval Mirek, jako já. Ona mu často telefonovala, když jsem já nebyl přítomen a jakmile někdo zaslechl, že mu říká Mirku, bylo podezření potvrzeno...

 

Když se to doneslo k mému sluchu, svolal jsem všech deset oveček mého oddělení abych věc vysvětlil: „Přátelé, abyste si nemuseli lámat hlavu, jak je to se mnou a s Johankou, tak ona má svého přítele, který se shodou okolností jmenuje taky Mirek, ale já to bohužel nejsem. Ten její Mirek, já to sám nevím, jak se jmenuje, Johanko?“ Ta jen zakuňkala, že to tak je, a že on je taky Mirek, ale příjmení neřekla.

Už jen ta její neochota identifikoval toho jejího Mirka vedla k dalšímu podezření, že na tom našem vztahu šéf-sekretářka přece jen něco pravdy bude. Teprve když jsem jednou já bral telefon a tam se ozval mužský hlas, chtějící mluvit s Johankou, zavolal jsem na ni hodně nahlas: „Johanko, máš tady na drátě toho tvýho Petišku!“ řekl jsem jméno, které mě momentálně napadlo...
Od této doby přestala ta všechna zlá podezřívání, Petiška byl na světě a milá Johanka teď moc ráda akceptovala nové jméno svého snoubence.

Teprve asi za rok, když nám rozdala svatební oznámení, že se provdává za Miroslava Králíka, jsem pochopil, proč dělala s jeho jménem takové tajnosti. Ostatní osazenstvo v kanceláři se divilo a kroutilo hlavami: „Jak to? Johanka si nebere toho Petišku?“

PS:  Moje manželka a já se s nimi známe dodnes a jsou to pro nás stále Petiškovi. On už bohužel není, ale byl to vždycky člověk veselý a jednou mi vyprávěl, jak mu tenkrát, zlí jazykové z naší kanceláře, našeptali zlomyslnou lež, která se skládala z dvou polopravd: Johanka mi kdysi přišila v kanceláři knoflík, který se mi utrhl, pozor! v pase u kalhot a úplně jindy, když jsem ležel doma s chřipkou, mi donesla poštu k podepsání k nám do bytu na Vinohradech.      

Výslednice těchto dvou skutečností zněla takto: "Jednou byla sekretářka Johanka u svého nemocného šéfa v jeho bytě, aby mu tam prý přišívala knoflíky od poklopce!"