Vzpomínka na Karla Velebného...

Závidět se nemá, já se však přiznávám dobrovolně, že jsem coby desetiletý žáček na obecné škole v Praze-Podolí, záviděl vedle mne sedícímu Karlu Velebnému, jeho plnící pero. Vědět, že za pár let z něj bude slavný jazzman, vibrafonista, saxofonista, pianista, zpěvák, herec a spisovatel, tak bych mu asi raději záviděl jeho talent. Já jsem se ovšem tehdy, více než o hudbu, zajímal o plnící pero a o Evičku...

Zde je výseč z fotky naší třídy (r.1941) kde jsme oba dva vidět, (K.V. a M.T.), jakož i má první láska Evička Řezníčková, (uprostřed tří dívek dole).
To pero bylo ovšem v mých očích tak krásné, že jsem ho vždycky uprosil, aby mi ho aspoň na pět minut půjčil. Při krasopise se s ním psát nesmělo, ale jinak se to už jakž-takž tolerovalo. A hodný, dobromyslný Karel mi ho několikrát půjčil. Bylo celé černé a uprostřed mělo průhledné okénko, kde bylo vidět jak se tam přelévá inkoust a kolik ho tam ještě je. Ten se nasával pístem na šroub na horním konci pera. Dole bylo zlaté perko s tlustým přívodním jazýčkem. 

Byla válka a takové pero nebylo jen tak k sehnání a navíc, moji rodičové neměli peníze nazbyt a tak jsem věděl, že takové pero nemohu já nikdy dostat. Teprve v prosinci mi svitla naděje. Maminka se mě jednou zeptala, co bych si přál k Vánocům. Samozřejmě, že jsem řekl: „Přál bych si plnící pero, jako má jeden můj spolužák, Karel Velebný.“

„A copak vy smíte ve škole psát plnícím perem? Tím se kazí ruka“, divila se máti.

„Ano, smíme! Jen při krasopisu ne, ale to by mi nevadilo, já bych třeba s ním ve škole vůbec nepsal, abych si nezkazil ruku“, sliboval jsem hory-doly.

„No, to tedy nevím, bude to asi moc drahé...“, řekla matka pochybovačně...

Na Štědrý den jsem byl napnut jak struna: bude pero nebo nebude? Konečně jsem dostal malý podlouhlý balíček a jal se ho nervózně rozbalovat. Jenže běda, celý svět okolo se mi najednou zhroutil pod rukama. V krabičce bylo sice plnící pero, ale úplně jiné, jaké jsem nechtěl. To pero bylo šedobíle mramorované, nemělo průhledné okénko, uvnitř byl jen gumový pytlíček na inkoust a namísto zlatého perka byl jakýsi skleněný do spirály rýhovaný hrot! To bylo zklamání nejen pro mne, ale i pro moji matku, která mi chtěla udělat radost a takhle to dopadlo!

Když jsem jí pak vysvětlil se slzami v očích, co se mi na tom peru vlastně nelíbí, slíbila mi, že si toto pero nechá pro sebe a o příštích Vánocích dostanu to správné. Tak jsem se aspoň mohl těšit ještě rok, ale to se mi vyplatilo. Moje druhé plnící pero bylo snad ještě hezčí než to, co měl Karel Velebný!

https://youtu.be/Cz8uk1umkT8