Životní plán pozdní slečny L.

Krásný srpnový den. Při nastupování do trolejbusu č. 55 stalo se Janu Kolářovi, že šťastnou náhodou zachytil, těsně před ním padající dívku. Tato prý asi nějak zaškobrtla o schůdek, zvrtla se jí noha a ona padala nazpět. Skončila šťastně v Janově náručí a on v duchu děkoval nebesům, že to nebyla tlustá matrona, nýbrž štíhlá, křehká dívka. Začala mu ihned děkovat, jenže on opětoval její díky slovy: "Slečno, nemusíte mi děkovat, věřte mi, že jsem v mém celém životě opravdu nikdy nezažil takovouhle příjemnost, při každodenním nastupování do prostředků hromadné dopravy."
Zaplatili u řidiče jízdenky a sedli si spolu na dvojsedadlo. Slečna byla docela výřečná, takže nenastalo trapné mlčení, on také nebyl introvert, a tak se pustili do filozofování na téma plánování života a nečekané náhody. Ona mu líčila, jak má svůj život, tedy aspoň pět let dopředu, naplánovaný a najednou se jí zvrtne noha a ona padá pozpátku a nebýt tam jeho, mohla se třeba i zabít a celé plánování by bylo okamžitě v čudu.

"Vidíte, slečno, my žijeme dnes v plánovaném hospodářství, plánujeme všechno, výrobu oceli, spotřebu housek i mléka, z čehož se vypočítává plán počtu dojnic i dojiček atd. Já si proto nic neplánuju, žiju doma ve zcela neplánovaném chaosu, v němž si medím a dokonce i když si vyjedu na motorce na výlet, nebo na dovolenou, sám nevím do poslední minuty, kam asi zamířím. To všecko je odvislé od náhody, momentálního počasí a nápadu."

"Tak to vám vlastně trochu závidím. Já mám totiž všechno rozplánované dopředu, takže mě už vlastně vůbec nic nemůže překvapit, jenom takové škobrtnutí,  jako se stalo právě dnes!"

"Nechápu," zeptal se Jan, "vy víte přesně, co bude zítra, co pozítří,  co potom a tak dále?"
"Co bude zítra to ještě nevím, ale pozítří bude sedmého srpna a já mám svátek, jsem Lada, ten oslavím s rodiči a s Petrem, načež ve čtvrtek 8.8. se zasnoubíme, osmička je moje šťastné číslo, a v sobotu 21. září se bude konat svatba. Do roka, to mi bude už 31, budeme mít první děcko, potom v dalším roce budeme mít druhé děcko a přitom budeme tvrdě šetřit a zařizovat byt a až budou děti větší a budu je moct dávat do opatrování k babičce a dědovi, začneme jezdit na dovolené do světa, to jest do zahraničí..."

"Mimochodem, já jsem Honza a je mi dvaačtyřicet", řekl Jan a dodal trochu ironicky, "a víte snad už i kam budete jezdit na dovolenou, a přesně do kterého hotelu?" 

"To je odvislé od úřadů a výjezdních doložek, cíl je druhořadý, prostě někam k moři", řekla Lada.
"A můžete mi říct, abych to chápal, proč to všechno složitě plánujete a nenecháte se radši překvapit?"
"Řekla bych vám to, ale to stejně nepochopíte, mimo to, že už příští stanici vystupuji..."
Jan jí předal svoji vizitku se slovy: "Tohle jsem já, a kdybyste někdy nenaplánovaně chtěla se mnou mluvit, je tam i telefon. Buďte moc šťastná ve vašem naplánovaném životě a mějte se fajn!"

Asi za hodinku po tom, co Jan přišel domů, zadrnčel telefon. „Tady je Lada, pane inženýre, chtěla bych se vás ještě něco zeptat, mohu?“ 

„Samozřejmě, slečno Lado, prosím, ptejte se. Pokusím se zodpovědět každou vaši otázku.“

„Víte, já bych vám chtěla ještě jednou poděkovat, nebýt vás, asi bych se při nejmenším přizabila, a tak jsem si vymyslela, že bych vás, jako na revanš, pozvala k nám domů na dobrou večeři...“
„Éé, to snad není ani -éé- třeba“, vykoktal ze sebe Jan překvapeně.

„To je tak, já jsem sama doma, rodiče přijedou z chaty a můj Petr z Moravy až na můj svátek, takže dneska je mi tu přece jen tak trochu smutno a docela ráda bych ještě pokračovala v tom našem nedokončeném rozhovoru...“
„Milá Lado, to je tedy báječný nápad! Nesmíte smutnit!", blábolil Jan nadšeně, "takové pozvání se neodmítá, můžeme dále filozofovat o plánovaném životě v hospodářství a třeba i o pětiletkách."

Lada mu odpověděla svým lahodným hláskem: „Tak dobře, přijďte prosím přesně v sedm, to nejsou ještě domovní dveře zamčené, adresa je Družstevní 18, a já nechám dveře do bytu pootevřené, takže prosím nezvoňte, aby to neslyšeli sousedé. Ti ví, že mám před svatbou a měli by jistě hloupé otázky. Je to tady třetí poschodí, dveře vlevo od schodiště a dveře budou jen neznatelně pootevřené.“

Cestou na Pankrác Jan přemítal, jak se má zachovat, netuše zda-li to Lada myslela s tou večeří skutečně ve vší slušnosti a nebo naopak očekává, že příchozí bude mužem činu. Vstoupil tedy do bytu s pootevřenými dveřmi a se smíšenými pocity.

„Jídlo mám už hotové", ozvalo se odněkud z předsíně, jestli chcete, můžeme hned povečeřet.“ Lada ho přivítala v roztomilé zástěrce. Večeřelo se v jídelně, související s kuchyní a Lada mu během jídla, vyprávěla o svých dalších plánech do budoucna. Na jeho otázku, proč to tak musí dělat, pokývala hlavou a  svěřila mu své problémy.

"To je tak, Jene, vy si asi neumíte představit, jak jsou ženy k sobě navzájem někdy zlé. Všechny mé kolegyně v práci jsou buď vdané, nebo rozvedené, nebo znovu vdané, přičemž já, třicetiletá, jsem z nich nejstarší a dosud svobodná! Říkají mi "pozdní slečna"! Ty hloupé otázky, kdy se hodlám vdávat a jestli vůbec chci mít děti a jestli, probůh, nejsem snad dosud panna? Chtěla bych na ně kolikrát vybuchnout, že samozřejmě nejsem panna už jedenáct let, ve kterých jsem se mohla už vícekrát vdát! Ale radši mlčím. Dala jsem si předsevzetí, že se ve třiceti vdám a budu konečně "paní", naplánuji si život přesně tak, jak jsem vám už vyprávěla. Můj tehdejší milý, Radek, se před deseti roky zabil, když na přeborech při veletoči na hrazdě ulétl a zlámal si vaz. Nepřímo, částečně jsem to zavinila já!"

Jan si všiml slzičky v jejím oku.a snažil se rychle převést hovor na jiné téma, ale Lada ho zarazila: "To nemusíte zamlouvat, Jene, bylo to tak, hodinu před závodem a já mu udělala žárlivou scénu kvůli jakési gymnastce a on byl zřejmě nesoustředěný. Od té doby jsem byla divná a nechtěla jsem o chlapech ani slyšet, teprve před půlrokem Petr mě z toho celkem vybabral..."

Bylo deset hodin, a Jan pochopil, že se zřejmě nebude nic dalšího konat, a zeptal se jí, jestli by už neměl odejít domů. Lada zareagovala na to tykáním, pro něho zcela nepochopitelně: "Omluv mě, Jene, prosím tě na okamžik, mám pro tebe překvapení“, a odběhla se slovy, „až tě zavolám, tak za mnou přijď do pokoje, ano?“

Trvalo to dost dlouho než Jan zaslechl její hlas z pokoje. Vstoupil dovnitř a zjistil, že to není pokoj ale zřejmě ložnice Ladiných rodičů a zažil druhý, velmi příjemný šok toho dne! Lada ležela ladně v sexy úboru na manželské posteli, radio na nočním stolku tiše hrálo nyvou, romantickou melodii, ona držela v ruce Evino jablko z ráje...Jan konečně nabyl jistoty, co se od něj čeká, a že tedy se nedopustí žádného faux-pas, když udělá to, co pochopil jako muž činu.

Třetí překvapení se konalo až ráno. Najednou ho probudil Ladin hlas a polibek a on zjistil, že ona je už oblečená a na odchodu do práce.

„Mám přísného šéfa, musím být v práci přesně v osm“, vysvětlovala, „v kuchyni na stole jsem ti připravila snídani a až půjdeš odtud, tak prosím tě zamkni tak, aby tě nikdo neviděl a odpoledne ve čtyři se sejdeme na stanici tramvaje před Dětským domem Na Příkopě. Tam mi předáš tyhle klíče a už se nikdy nesejdeme, ano? Víš, ta dnešní noc byla mým loučením se svobodou a já to vím, že mě chápeš, a že jsi stopro-gentleman..." Takže Jan si uvědomil, že i on byl vlastně naplánován...

https://youtu.be/Fs6Y5GCXc2E