Kdykoliv se mě někdo zeptal čím chci být až vyrostu, uslyšel ode mne na obecné škole, že bych chtěl být cukrářem, na měšťance, že budu detektivem a na gymnáziu před maturitou jsem říkal, že když zvládnu maturitu, půjdu na techniku a když to nevyjde, tak uteču z tohodle bolševickýho srabu do státu kde mají moře, asi tak do Anglie, do Norska, či na Nový Zealand. Co tam budu dělat? Stanu se totiž jednoduše přístavním povalečem, budu sedět na břehu za šumění mořskýho příboje a budu čubrnět do dálky až tam, kde se stýká moře s nebem a kde přijíždějící parník stoupá postupně z vody kouřícím komínem napřed a pak se teprve objeví paluba a teprve nakonec dolní část lodě, což opticky dokazuje zakřivení povrchu zemského...
Každá uniforma byla pro mne horor, hlavně vojenská. Vím, že existuje spousta uniforem z dobrých důvodů a že ti uniformovaní jsou třeba velice inteligentní lidé s že jsou pro každý stát obzvlášť potřební, to všechno beru, ale já mám, nevím proč, animální odpor k uniformám a proto vím, že bych to nikdy nezvládl v sobě překonat.Nechtěl bych chodit ověšen těmi všemožnými cingerlátky, vyznamenáními a medailemi. Když jsem se přesto dostal na techniku myslel jsem si, že teď mám čtyři roky času ten nástup na vojnu neustále oddalovat. Můj vrozený odpor k uniformám však dále sílil, když v druhém ročníku rudí soudruzi ze strany a vlády vymysleli zákon, že vojnu musí studenti absolvovat současně se studiem. Jednou týdně, vždy v úterý byla celý den tzv. „vojenská příprava“, což probíhalo formou přednášek a sice v civilu, jelikož naštěstí uniformy pro nás nebyly dosud na skladě. Zato pušky byly, ale když jsme se pohybovali po Praze jako civilové s flintama, oznámila nás jedna stará, věrná soudružka Blažková, na SNB. Byl z toho malér, takže uniformě jsem zatím ještě unikal, ale pravé vojně nikoliv. Na konci čtvrtého ročníku jsme byli všichni pasováni na podporučíky v záloze.
A tak jsme museli všichni dobrovolně poslouchat zcela idiotské přednášky o tanku T-34, kulometech, kanónech, bombách, minách a handgranátech, tedy vesměs o vynálezech hromadného ničení. Paralelně probíhala výuka o vojenských řádech, šaržích a salutování, jakož i učení se nazpaměť stylizovaným výrazům, aby i naše řeč byla ve služebním styku vojenská. Jako třeba: „Soudruhu kapitáne, dovolte mi s vámi promluvit.“ Na každý příkaz či rozkaz byla jediná možná odpověď: „Provedu!“ a na každou případnou pochvalu se muselo zvolat: „Sloužím lidu!“ Švejkovské "Poslušně hlásím" bylo na indexu!
Aby člověk tuto čtyřletou otravu vůbec nějak přečkal, zpestřovali jsme si výuku švejkovskými dotazy, že jako něčemu nerozumíme a soutěžili jsme mezi sebou, kdo vznese blbější dotaz. Vyhrál to vojín Zelenka dotazem: „Soudruhu majore, jsem menší postavy a jak tedy mám oslovit důstojníka, kterému nevidím na výložky?“
„Čoveče, Zelenka, pojďte sem a zkusíme si to. Zelenka měřil skoro 2 metry, takže byl víc než o hlavu větší než dotyčný major: „Zelenka, jestli jste vy menší postavy, tak já jsem lilipután!“
„Soudruhu majore, dovolte mi vám to vysvětlit: Existují i tací lidé, větší než jsem já, ku příkladu jeden sovětský basketbalista.“ Major si stoupl na židli: “Zelenka, vidíte teď mé výložky nebo ne?“
„Vidím, ale kdybyste se právě otáčel kolem své osy, tak bych to třeba nerozeznal!“
Major sípající vztekem: “Sedněte si, Zelenka, takováhle situace vás přece nikdy v životě nepotká!“
Zelenka: „Jen aby...“
Naučil jsem se už dávno takové přitroublé přednášky, jako třeba marxismus-leninismus a další, sledovat se zavřenýma očima, ovšem při těchto nudných vojenských přednáškách musel být člověk obzvláště opatrný, protože přednášející důstojník asi tušil, že ty pitomosti se nedají dlouho soustředěně sledovat. Proto procházel občas uličkou mezi sedadly (přednášelo se to v kině Květen) a tak si on kontroloval zda někdo nespí. Já jsem se pojistil tím, že jsem sedával co nejdále od uličky a namaloval si otevřené oči na dva eliptické papírky a ty si přilepil na zavřená víčka. Pak se dalo celkem docela bezpečně a bezstarostně spát.
Jeden spolužák to ode mne okoukal a vylepšil. Příští týden si přinesl na výuku dvě půlky ping-pongového míčku s namalovanými bulvami. Když si to nasadil, dosáhl tak přesný opak, protože tím na sebe upozornil. Ono to totiž vypadalo jako vytřeštěná "bazedovka" v třetím stádiu. Dokonce i sám trochu retardovaný důstojník to velice záhy zaznamenal na vzdálenost přes celý sál se k němu rozběhl se slovy: "No, soudruhu vojíne, co je totok?" A chudák vojín Chvojka z toho měl malér...!
Když jsem potom při ruské okupaci naší vlasti 1968 uprchl na západ a byl jsem zato degradován na vojína a odsouzen na 18 měsíců nepodmíněně v nepřítomnosti. Oddychl jsem si, že tím se definitivně zbavuji nadosmrti jakéhokoliv spojení s vojenskou uniformou. Po návratu do svobodné vlasti jsem se dozvěděl, že má vojenská knížka poručíka byla zrušena a skartována. Kocajdank!
Žádné komentáře:
Okomentovat