Expert na uspávání dítěte...

Moje milá sestřička Blanuška byla tím dlouze vymodleným dítětem. Máti chtěla mít mermomocí za každou cenu holčičku, jenže jsem se bohužel narodil já a tak si mě matka skoro jako holčičku aspoň strojila a namalovala si dokonce i můj portrét. Jen sukýnku jsem naštěstí nemusel nosit. Jednou jsme měli jít někam na návštěvu a máti mne oblékla do svátečních šatiček s bílými punčoškami a poslala mne zatím ven na vzduch, než se sama vypraví. Protože bylo právě po dešti, řekla mi důrazně, abych dával pozor na bláto a hlavně se neumazal.
Venku skotačily a čvachtaly bosonohé děti v loužích a já jsem jim to záviděl. Abych se ani trošku neumazal, vybral jsem si jednu odlehlou louži a v sedě na bobku jsem si v louži pomocí klacíčku opatrně jakoby míchal polívčičku.Toho si všiml jeden větší kluk, přiběhl, popadl mě pod paží a pěkně celého mne v té louži vymáchal. Sametové šatičky i ty bílé punčošky se proměnily v hnědočerné a já šel domů s brekem...

Teprve o sedm let později se to povedlo, že se nám narodila holčička. Prý díky tomu, že jsem dával čápovi cukr za okno. Do jisté míry to znamenalo pro mne vysvobození, protože jsem se mohl konečně oblékat jako kluk a ty všechny sametové šatičky a krajkové límečky teď konečně dostala sestra.
Na druhou stranu to ovšem bylo pro mne martýrium, protože jsem musel sestřičku hlídat a vozit v kočárku dokud neusnula a když pak byla větší, musel jsem jí vyprávět pohádky, aby usnula. Večer mi to bylo celkem jedno, ale malé dítě musí bohužel spát i odpoledne, tedy v době kdy obyčejně na mne pískali kluci pod oknem abych už šel hrát fotbal. Bylo to k zešílení, když dítě neustále neusínalo a já děsně spěchal. Až konečně jsem jednou vymyslel tu nejlepší metodu.
Opustil jsem Boženu Němcovou a vynalézal nervy drásající kovbojské pohádky sám, dle kovbojských románů, které jsem hltal ve škole pod lavicí a kde k vzteku vždycky v nejnapínavějším okamžiku sešitek končil slovy: Pokračování příště!

Tak i já jsem svou pohádku dohnal do dramaticky vypjaté situace jako, ku př: Hlavního hrdinu Texe s colty zatr... nízko, s jeho ostře řezanými rysy a větry ošlehanou snědou tváří, obstoupilo pět padouchů a mířilo na něj pistolemi. Tex však vždy, aniž by brvou pohnul, procedil skrze své bílé zuby: "Pokračování příště!"

Sestra začala řvát, že chce vědět jak to dopadlo a já jsem blahosklonně řekl: „Dobře, já ti to dopovím, ale musíš pak hned usnout, jinak už nikdy nebudou žádné pohádky!“
A tak to fungovalo naprosto bezpečně během pěti minut. Máti se kolikrát nestačila divit, jak rychle dovedu Blanušku uspávat, zatímco ona když ji uspává sama, trvá to vždycky aspoň půl hodiny. Stal jsem se tak profesionálním uspávačem, nikoliv pacientů před operací, ale uspávačem sestřičky Blanušky...

http://www.youtube.com/watch?v=Xsfw9CEQITA