Kamarád do nepohody

Večer v půl osmé mne vyrušil u zpráv telefon: „Ahoj, Mirku, tady je Eliška, divíš se moc, že ti volám? Takže se nediv!“ I přes toto upozornění jsem se divil. Elišku jsem naposledy viděl v Praze, asi tak rok před mojí emigrací do Německa. Potkali jsme se náhodně a zastavili se na chodníku na pár minut, ona byla šťastně vdaná a měla malou dcerušku.
Asi o pět let později mi poslala psaní, adresu získala od mých rodičů. Její dopis byl moc milý tím, že byl přátelský a jiný než všechny ostatní dopisy z Česka.
Tyto stereotypně začínaly pozdravem a končily tím, co bych jim měl poslat, protože to není k sehnání. Eliška ne, ta ode mne nikdy nic nechtěla, jenom mě pozdravovala a chtěla si se mnou jen tak popovídat.
Napsal jsem jí dlouhý dopis o tom jakou mi udělala radost a snažil se jí vysvětlit pocity emigranta, který při vybírání dopisu ze schránky si vždy paradoxně přeje, jen aby to nebyla pošta z jeho vlasti. Češi měli kolikrát opravdu nestoudná přání, jako: potřeboval bych speciální teleobjektiv k fotoaparátu, nebo joggingový dres a obuv od značkové firmy. Musel jsem takovým známým vysvětlovat, že tady „nelétají pečení holubi do huby“, a že to, co po mně chtějí, bych ani sám sobě nekoupil, protože na to prostě nemám, začínal jsem zde od nuly. Elišce jsem ale odepsal naopak, že chci být jako kdysi jejím kamarádem do nepohody a když bude něco potřebovat, ať mi napíše a já se pokusím jí vyhovět. Korespondence však utichla, Eliška nenapsala, tak já se také odmlčel, protože jsem věděl, že jí to může u bolševiků kádrově přitížit, když dostává dopisy z kapitalistického státu a ještě k tomu z Německa!

Uběhla celá řádka let a nic se nedělo, když najednou zvednu telefon a v něm se ozve povědomý hlas: "Ahoj, kamaráde do nepohody, to jsem zase celá já Eliška..."
„Eliško, to's mě opravdu překvapila, kde ses tu vzala najednou v mém telefonu?“ A ona mi vylíčila proč a jak se rozvedla, a že už víc než před rokem emigrovala se svou dcerou do Švýcarska. Hned jsem ji začal bombardovat dotazy: „Tak to je fajn, jak se Ti vede, jak velkou máš dcerušku, v kterém městě v tom Švajcu žijete a proč se ozýváš až za uherskej rok?“
„To je moc otázek najednou, vede se nám celkem dobře, dcera má dvacet let, to víš, galantní muži říkají, že vypadáme jako sestry, bydlíme v Curychu, ale mám s ní starosti. Ten začátek tu byl těžký, ale nechtěla jsem tě s ničím otravovat, pokud by to nebylo nevyhnutelně nutné. Teď ovšem nastala chvíle, kdy bych chtěla využít tvé pradávné, milé nabídky...“
„Jaké nabídky, Eliško?“, nevzpomínám si.
„Abychom – zase byli – kamarádi do nepohody“, řekla trochu rozpačitě.
„To je fajn, to beru, Eli, tak řekni mi s čím bych ti mohl například být nápomocen?“
„Víš, ta moje dcera Iveta, to je takový telátko, ona totiž je v jiném stavu s takovým nemožným, naprosto přitroublým frajerem, Čechem Bohumilem. On nechce o svatbě ani slyšet, ale nabídl, že jí zaplatí tři sta franků na odsávání potratu v Holandsku, kde je to úplně legální. Holka hloupá mi tu řve a dnes se právě rozhodla pro tu šílenost, že tam do toho holandského Utrechtu tedy přece jen pojede“, vysypala ze sebe Eliška skoro jedním dechem.
„No, proč šílenost, je to sice pořádná štreka, Schweiz-Holandsko, odhaduji okolo tisíce kilometrů, ale když si tam vezmou hotel na jednu noc, plus benzín, tak se jim to sice prodraží na dvojnásobek, ovšem udělat se to dá“, řekl jsem odborně, „ale já pořád nevím, co bys chtěla abych zařídil já? Nejsem totiž gynekolog, Eliško a v těchto věcech se vůbec nevyznám", tedy myslím jako odborník. 
"Totiž ten její gauner, prý nemá čas tam s ní zajet, takže ona chce jet sama a kvůli penězům ihned zase nazpět, no uznej, že už jenom tohle je slabomyslnost! Dva tisíce kilometrů a ještě po takovém zákroku“, řekla rozčílená Eliška, „takže jsem si myslela, ty bydlíš asi na poloviční cestě, ona by dojela k tobě, tam by si nechala tu svoji starou rachtačku stát a druhý den bys ji hodil do Utrechtu, pak by si u tebe trochu odpočinula a dojela už sama domů... Co ty nato, jako kamarád do nepohody?“
„Hm, kdo se dal na vojnu musí bojovat“, řekl jsem, „takže co bych neudělal pro moji kamarádku a její trochu problematickou dcerušku? Dobrá, platí!“ 

A tak jsem se tedy stal nedobrovolným Herodesem v zabíjení neviňátek, ale na druhou stranu dobrovolným zachraňovačem naivní dívky, která by mohla s velkou pravděpodobností skončit v havárii na dálnici.
Když ke mně asi za tři dny k večeru přijela, chtěl jsem jí napřed otcovsky trochu něco říct, ale její nevinný kukuč mne odzbrojil. Dívka Ivetka totiž nebyla to, co jsem si představoval, tedy nějaké „bláznivé třeštidlo“, ale velmi rozumná a na svůj věk přemýšlivá žena. Vysvětlila mi, že ono rozhodnutí jet sama celou štreku tam i zpět za den, vytrysklo z její momentální emoce, když se rozešla s tím prolhaným kriminálníkem Bohumilem a chtěla dokázat, že si poradí se vším sama. Ani ty peníze si od něj nevzala. A ze strachu, že by dítě mohlo být po něm, tak ho radši nechce.

Druhý den jsme sice v lijáku, ale jinak bez problémů dorazili do Utrechtu. Ovšem přeběhnout z auta do budovy byla celkem dosti vlhká záležitost. Tam byly v čekárně  jenom dvě ženy, takže to šlo poměrně rychle a za hodinu jsme už zase upalovali po zdařilém zákroku zpět. Mimochodem těch tři sta guldenů jsem za ni zaplatil když byla na sále, jako bych byl tím otcem já, což si logicky stejně všichni mysleli.
Načež jsem ji chtěl pozvat někam na oběd, ale ona dostala bolesti, zkroutila se na zadním sedadle auta do klubíčka a řekla, abych šel sám, že si zatím zdřímne. Dodala jen: „Měl jste pravdu, Mirku, tu cestu zpátky bych nezvládla, muset sedět a ještě řídit auto! Děkuju vám mockrát za vaši pomoc...“
Spala potom pod práškama až do Frankfurtu jako zabitá. Když jsme přijeli ke mně na parkoviště, uviděl jsem tam stát žlutého Forda mé německé přítelkyně Gisely. Ta, jak mne viděla vystupovat, vyskočila taky z auta: „No, kocajdank, že už jedeš, čekám tady na tebe nejmíň půl hodiny!“
Když ale pak spatřila z mého auta se hrabající Ivetku, zatvářila se nelibě a já ji dorazil trochu nešikovným vysvětlením: „To je Iveta, moje známá ze Švajcu, přijíždíme právě z Utrechtu z Holandska, víš, ona tam totiž byla kvůli přerušení těhotenství..."
Gisela nečekala na má další slova,  skočila za volant a prudce i naštvaně odstartovala.

Z toho plyne poučení, dělati dobrodince – moc dobré někdy není..!

Alabama