Má babička Kateřina a gramofon...

 

Už je chudinka víc jak půl století po smrti, ale poměrně často si na ni vzpomenu. Trávili jsme u ní prázdniny s mým stejně starým bratrancem Pepou v Benátkách nad Jizerou až do patnácti let. Děda nás učil plavat, stavět loďky a rybařit a babička nás hýčkala svými dobrotami, jako jsou české buchty, topinky či bramboráky.
Babička sloužila za mlada na zámku Najberk u Mělníka jako pradlena a toho zlatého andělíčka, co se jí leskne na krku, nosím dodnes já. Říkala, že tam v té prádelně chytla nějaký průvan do očí a od té doby ztrácela zrak. Protože neoslepla najednou, nýbrž pozvolna asi v průběhu 10 -15 let, takže si možná myslela, že stále ještě trochu vidí. Proto, když třeba loupala brambory, mi řekla: „Mirečku, ty na to líp vidíš, podívej se jestli jsem tam nepřehlédla nějaký černý vočka.“ Jinak ale byla úplně samostatná, vařila, prala, žehlila i šila, jenom na nákupy jí chodila sousedka paní Vágnerová. Ta mi utkvěla v hlavě tím, že pokaždé když si honem nemohla vzpomenout na určité slovo, řekla "tentočky". Takže, když se vrátila z nákupu říkala babičce: "Paní Semiánová koupila jsem pro Vás bochník chleba áá...tentočky..." Mně pak dlouho vrtalo v hlavě, co to jsou vlastně ty tentočky?

Že babička neviděla už vůbec nic, ani rozsvícenou žárovku, jsem poznal teprve až jednou když večer přeslechla cvaknout vypínač, ale pak když uslyšela tlouct na pendlovkách osm hodin, řekla: „No, teď už je dost tma, můžeme si rozsvítit.“ Nechtěl jsem jí říct: „Babi, ono se už dávno svítí“, to by bylo vůči ní netaktní, takže jsem rychle po sobě zhasl a rozsvítil, aby slyšela cvaknutí porcelánového vypínače.
Na půdě měla schované prastaré knížky a občas mě poprosila, abych jí něco přečetl. Samozřejmě, že jsem jí rád vyhověl a tak jsem se stal jejím oblíbencem oproti mému bratranci Pepovi, který četl velice koktavě. Byly to strhující příběhy ze šlechtického prostředí. Pamatuji se, jak hrabě Artur přikoval svoji ženu ve sklepě ke zdi, a ta ho usedavě prosila se slzami v očích: „Arture, milosrdenství!“ Tu se babička oprávněně vzrušila a vykřikla rozhořčeně: „Ten padouch!“
Jednou jsem se vzbudil v noci, spal jsem v kuchyni, a vidím v měsíčním pološeru že si babička přišívá záplatu na svoji černou glotovou zástěru. Než jsem si stačil uvědomit co říkám, vylítlo ze mne: „Babi, vždyť na to šití nemůžeš vidět, rozsviť si!“ Zamrzelo mě to hned, ale už to bylo venku. Babička však odpověděla mírně: „To nic, Mirečku, to já jsem takhle zvyklá.“ Byla naprosto soběstačná, i nítě do jehly si dovedla sama navléct pomocí takového pružného drátěného očka.

Babička dostala od dědy kdysi v dávnověku krásný kufříkový švýcarský gramofon na kliku a fůru desek. Děda věděl, že jeho slepá žena měla vždycky hudbu ráda  a tak tedy jí halt koupil za těžce ustřádané peníze luxusního Paillarda. Pro babičku to bylo ovšem dost problematické na obsluhu, takže se vždycky, když jsem byl po ruce já, obracela na mě, jestli bych jí něco přehrál. Já, asi sedmiletý kluk jsem byl taky tím gramofonem nadšen a tak jsme si s babičkou úžasně rozuměli. Moje mámina mně ovšem tajně svěřila, že nesmím babičce přehrávat desku "SMUTNÉ  OČI", to babičku vždycky moc dojme až k slzám. Tak jsem tuto pokaždé přeskočil, až se mě babička přímo zeptala, proč já nikdy nepřehraji tu zamilovanou píseň o očích smutných. Musel jsem jí vyhovět slzičky–neslzičky... A příští Vánoce jsem od babičky ten její gramofon dostal pod stromeček...

 Až v roce 1960 babička nečekaně projevila přání jet k nám do Prahy už na začátku září. Bylo nám to sice divné, nikdy to nechtěla, ale poslechli jsme ji a ona chudinka to snad už musela nějak cítit, protože za tři dny u nás zemřela. Byla to neděle, kdy jsme měli mít k obědu její zamilovanou husí pečeni, jenže ráno se babička začala dusit, nemohla popadnout dech a máti se lekla, že to může být vážné a chtěla okamžitě doběhnout pro doktora. Babička, to nikdy nezapomenu, vyslovila svou poslední větu:
“Neboj se, Martičko, to nic, tu husu v poledne ještě sním!“
A byl konec. Šťastná to žena, řekla by Božena Němcová...