O vylétávání z hnízda

Mé první manželství se ženou Miladou trvalo necelých pět let a bylo vlastně již od samého počátku zpackané. Proč jsme se vůbec vzali? Tak jako existují sňatky z rozumu, nebo pro peníze, nebo takzvané svatby z nutnosti, u nás to byl sňatek z hlouposti. Když se totiž můj nejlepší kamarád Vilda ve dvaadvaceti zbrkle oženil a pozval mne a moji přítelkyni na svatbu, řekl jsem jí pak večer v romantickém prostředí Petřína celkem neromantickou větu: „Tak vidíš, Mili, Vilda se dnes oženil – a co tomu říkáš, že bychom se vzali taky?“

Milada ihned souhlasila. Byli jsme oba příliš nezkušení na to, abychom již před svatbou poznali, že se k sobě absolutně nehodíme. Já, romantik, estét, nekomunista a tím logicky též anti-kariérista a tak trochu i bohém, jehož krédem bylo: „život je krásný“. Ona naopak praktik s kalkulačkou v hlavě a s mottem: „Co je doma, to se počítá!“
První tři roky jsme bydleli ve značně stísněných podmínkách u mých rodičů a i když se nám do toho navíc narodil syn, fungovalo naše manželství ještě jakž-takž dobře. Potom ale její rodiče koupili dům a posadili nás do něj společně s jejími nemocnými prarodiči.
Zde nastal zlom, já jsem se tam najednou ocitl v roli přiženěného nečlena rodinného klanu, což jsem až doposud tak nepociťoval. Sotva dítě dovršilo tři roky, rozhodla se žena, že půjde zase pracovat, což mělo za následek, že se bleskurychle během jednoho měsíce zapletla se svým šéfem a já jsem na to shodou okolností přišel. Skončilo to, jak jinak, než rozvodem a syn dle tehdejšího práva připadl automaticky matce, pokud bych nedokázal, že se o něj špatně stará, což jsem nemohl a ani nechtěl. Rovněž mi bylo proti mysli se handrkovat o byt a nábytek, takže jsem všechno přenechal ex-manželce a nastěhoval se zpět ke svým rodičům.

První vyletění z hnízda se mi tedy nezdařilo a já začal plánovat výlet druhý. V tehdejší bytové krizi nebyla vůbec šance dostat jakýkoliv byt v Praze, jedinou možností bylo, pokusit se o výměnu rodičovského bytu za dva malé. Rodiče totiž také chtěli raději menší byt, nejlépe dvoupokojový a mně by úplně stačila malá garsoniéra s příslušenstvím.
Tuto výměnu uskutečnit se mi nepodařilo ani za osm let, nikoliv proto, že by bylo málo nabídek na výměnu dva za jeden, ale moje máti našla na každém bytu ty nejpodivuhodnější závady, které každou výměnu znemožnily. Ku příkladu si všimla v jednom okně prasklé tabulky a ihned vydedukovala, že tam asi lítají tryskáče tak nízko, že praskají skla v oknech. Příště se jí zdálo, že řidič autobusu jel moc rychle do zatáčky, což je nebezpečné a tramvají se tam nedá jet. Jindy se ptala nájemníků nabízeného bytu, nemají-li tam štěnice? Já jsem se pak s ní doma pohádal, když jsem se jí zeptal, jestli si myslí, že jí někdo na tuto pitomou otázku odpoví: „Ano, my máme štěnice!“
Od té doby jsem se už vůbec nechodil dívat na garsoniéry pro sebe, věděl jsem, že teprve když by náhodou máti souhlasila s výměnou, vezmu pak já každou pastoušku třeba podepřenou vidlemi, jen když budu konečně mít své soukromí se střechou nad hlavou.

Jen jednou se stal takový skoro-zázrak. Rodiče se vrátili z prohlídky bytu a oba byli nadšeni, jak se jim líbil a ti lidé prý byli také velice příjemní. Žádné tryskáče, žádné zatáčky a žádné štěnice, takže jsem se začal teprve nyní zajímat o onu nabízenou garsoniéru, ve které bydlela jejich svobodná dcera Štěpánka. Ta prý by chtěla bydlet s nimi v jednom větším bytě. Bylo mi to sice divné, že dospělá dcera chce vyměnit svůj byt v centru na Praze-1 za pokoj u rodičů na periferii, ale to právě byla pro mne výhoda!
Začal jsem se ihned s novou vehemencí zajímat o tento dvacetimetrový byteček. Slečna Štěpánka Šípková mi napsala úhledný dopis, ve kterém mne zvala na prohlídku bytu příští týden ve středu v šest večer. Nemohl jsem se dočkat a napsal jsem ji celkem zbytečný dopis, že určitě přijdu, aby byt nikomu jinému neslibovala, že mám eminentní zájem. Ona mi ještě odpověděla, že počká až přijdu a jak se dohodneme, ale že mě musí upozornit, na to, že budu určitě překvapen...
Tato, jakoby nedokončená věta, ještě více rozdmýchala moji představivost a zvědavost, co mě tam asi čeká. Když jsem pak v onu středu mačkal na zvonek jejího bytu, byl jsem napnut jako struna. Otevřely se dveře a v nich stál muž-krasavec, jenž mě zval dál. Posadili jsme se k malému stolku a on řekl: „Asi se divíte, jak vypadám, ale já jsem skutečně dosud Štěpánka Šípková.“

Nevím jak jsem se tvářil, ale každopádně jsem byl v šoku. Ona nebo on pokračoval: „Jsem přeoperován z ženy na muže, ale papíry mám dosud na jméno původní a proto jej musím stále ještě oficiálně používat. Doufám, že do dvou týdnů se i tento problém s úřady vyřídí, abych se stal plnohodnotným členem lidské společnosti. Neumíte si představit co jsem si zakusila, tedy zakusil, za trapasy a ponižování, než se tohle díky lékařské vědě povedlo.“
Mne jenom napadlo, škoda, mně by se líbila jako dívka. Konečně jsem se dostal ke slovu: „Slečno, ehm, totiž - já chci říct, pane Šípku...“
„Ano, budu se už brzy jmenovat Štěpán Šípek“, doplnila mne Štěpánka, „víte já bych se odtud normálně nestěhovala, tenhle barák ze třicátých let, je celkem moderní a velmi dobře udržovaný, já ale chci přijít do úplně nového prostředí, kde mne budou všichni znát už jenom jako muže. To si asi neumíte představit, co to je být takovým exotem mezi sousedy.“
„Pane Šípku, to všechno ovšem nijak nesouvisí s výměnou bytu, mě se to zde na první pohled líbí, takže si myslím, že se na té výměně dohodneme...“ Vtom se ozval zvonek a Štěpán-Štěpánka mi řekla: „Musím vás poprosit, teď přijdou moji známí manželé Jiskrovi a ti už mne znají jako Štěpána a o mé operaci nic nevědi, tak se prosím nespleťte.“
Představili jsme se a pan Jiskra, když slyšel, že převezmu tento byt, mi řekl: „Budete se tu mít jak v ráji, doufám, že vám tu Štepán nechá taky svou telefonní linku, denně mu totiž volá asi tucet dívek, to vám závidím!“
Vše už-už vypadalo, že to klapne a čekalo se vlastně jen na nové papíry Štěpána Šípka, když do toho vpadla jako bomba moje sestra s tím, že se rozvádí a tudíž po mém vzoru se vrací zpět k rodičům.
Byt se tedy nemohl vyměnit za menší a já jsem se dočkal vylétnutí z hnízda až v druhém manželství, když přišli „Ivani“ a my emigrovali do Německa. Čili teprve v mých sedmatřiceti letech jsem se prvně zmohl na vlastní byt a na staré ojeté auto.

http://www.youtube.com/watch?v=2LaWgQmvRpE