Když jsme se před deseti roky nastěhovali do domu, kde dodnes bydlíme na Spořilově, znal jsem naše sousedy jenom podle jména na dveřích. Jedno jméno však mezi ostatními přímo bilo do očí tím, že nebylo české, ale bylo typicky francouzské: J.P. Delacroix.Jednou se stalo, že paní pošťačka vhodila omylem dopis s tímto jménem do naší schránky a já jsem ho chtěl onomu Francouzovi osobně předat. Zazvonil jsem u jeho dveří a v nich se objevila krásná subtilní brunetka a já neovládaje francouzštinu jsem se zeptal: „Madame, rozumíte česky?“ a ona nato s úsměvem: „Ano, vždyť já jsem Češka!“
Tak jsme se seznámili, dnes si tykáme, jmenuje se Evelyn a jsme velice dobří přátelé. Mezitím se šťastně rozvedla a má přítele Filipa, bydlícího nedaleko v Křeslicích.
Evelyn je velice zaměstnaná a podnikavá žena, neustále ve stresu a občas si chodívá k nám, jak říká, „do oázy klidu“, oddychnout a při kafi nebo vínku pokecat. Často si stěžuje na nespavost a s tím souvisí i tento příběh, který se odehrál minulou sobotu. Její přítel Filip má restauraci, ona zase kavárnu, tak se spolu vypravili na nákup k doplnění různého kuchyňského náčiní. Potom ji odvezl k sobě do bytu v Křeslicích, aby si odpočinula a sám odjel ještě něco zařizovat do své restaurace. Milá Evelynka na něj čekala asi do půlnoci a v klidu si popíjela vínko, když potom na ni přišla takzvaná „mžutka“ okamžitě usnula jako pařez.
Filip se vracel domů v jednu hodinu a protože neměl u sebe klíče musel na Evelynu klepat, potom volat, zvonit mobilem, kopat do dveří, leč marně. Evelyn spala na vzdory své nespavosti jak zabitá. Zajel tedy do jejího bytu u nás na Spořilově, od něhož měl klíče a věděl, že tam budou i Evelyniny klíče od jeho bytu. Vrátil se znovu do Křeslic a zkoušel odemknout, leč marně, zámek byl blokován z vnitřní strany.
Když zjistil, že okno jeho ložnice v prvním patře je zcela otevřené, začal tam házet vše co odpoledne nakoupili, doufaje, že Evelynu trefí a tím ji konečně vzbudí. Byly to různá sítka a cedníky, plechový pařák na knedlíky, pokličky, palička na maso a sběračka na polévku, ale vše marně. Začal dostávat strach, jestli se ji něco nestalo. Napadlo ho, že u bratra v Brandýse nad Labem má vysouvací kovový žebřík a ihned se tam rozjel.
Kolem třetí hodiny byl zpátky a lezl do okna po žebříku. Ten byl ale krátký, takže našponován stačil jenom nakouknout přes parapet do ložnice, kde klidně, jak nemluvňátko, spinkala Evelynka.Zařval na ni hlasem tuřím: „Evelyno, co je s tebou! Vzbuď se!“ Ta se konečně probudila a když viděla to všechno nádobí na své dece a po zemi, jakož i Filipovu hlavu na římse okna, lekla se, že má delirium trémens, stáhla si deku přes hlavu, aby nepokračoval její hororový sen.
Filip se tedy musel krkolomným způsobem vytáhnout do okna, vskočit dovnitř a třást spící Evelynou tak dlouho, až se konečně probrala, načež mu řekla vyčítavě: „Prosím tě, proč sem lezeš oknem, mě z toho mohla klepnout pepka!“
"A ty mi už nikdy neříkej, že trpíš nespavostí!", vypěnil Filip.
5 komentářů:
Mirku, vy jste fantasta, nevěřím, že by se to opravdu stalo, ale líbilo se mi to...N.D.
Oba učinkující mi po přečtení řekli, že to bylo doslova tak, jako kdybych to sledoval skrytou kamerou, takže Naďo, je to fakt!...
Že by Evelyn uspalo to vínko? V každém případě to musel být hrozný šok, na mě uprostřed noci zavolat hlava za oknem, tak strachy zcepením. Ještěže už je zima a okno v ložnici máme na noc zavřené, možná, bych tentokrát nemohla usnout já.
Dobrou noc, Jarka.
Nerad jsem Tě, Jaruško, vyděsil, ale když mi to ta Evelyna vyprávěla, stylem "Tohle musíš dát do tvých povídek!", tak jsme oba slzeli smíchy...
Už jsem tento příběh četla, ale ráda jsem si ho připomněla. Jsou příběhy, které se zdají neuvěřitelné, ale život sám tropí takové šmodrchance, že by je člověk nevymyslel.
Okomentovat