Pro dívčí úsměv

Ve druhé třídě obecné, dnes tedy základní školy, čili ve věku osmi let, jsem prožil svoji první velkou lásku. Dívka mých snů se jmenovala Evička. Popsal jsem to již v mém článku „Evománie“ (říjen 2007) a teď bych se chtěl zmínit o mém spolužáku Vláďovi, se kterým jsme byli jednu dobu velcí rivalové.

Vladimír Schlitter seděl se mnou v lavici a trpěl komplexem ze své vady řeči. Místo hlásek „r“ a „l“ vyslovoval „v“ a shodou okolností právě tyto nešťastné dvě hlásky měl ve svém jméně čtyřikrát. Takže, když se ho někdo, kdo ho ještě neznal zeptal, jak se jmenuje, řekl: „Vvadimív Švitv“, což mu zcela pochopitelně nikdo nerozuměl. Ještě to křestní jméno si eventuálně mohl domyslet, ale to příjmení bylo pro každého zcela nesrozumitelné. V tom byla jeho smůla, protože kdyby se jmenoval třeba Jan Kosík, nanastal by mu vůbec žádný problém s představováním a možná, že by ani žádný komplex neměl.

Když Vláďa někdy něco nesrozumitelného zašišlal při vyučování, třeba místo orel řekl ovev, a celá třída se mu začala chechtat, bylo mi ho trochu líto a vyslovil jsem to se za něj správně. Naše zlatá paní učitelka mě měla ráda, často mne chválila, byl jsem jedničkář a přitom jsem nebyl šprt. Dával jsem jenom pozor při vyučování, protože mně to bavilo a doma jsem se pak nemusel nikdy nic učit.
Pochválila mne i za to, že jsem se snažil pomoct Schlitterovi s jeho výslovností, jenže on se patrně cítil ještě více zahanben a dostal na mne zlost, kterou si vyléval různými zlomyslnostmi proti mně. Udělal mi třeba úmyslně kaňku do sešitu, nebo vysypal mojí aktovku na zem či potrhal a zohýbal listy v mé čítance, udělal mi tak zvané „oslí uši“ a jiné podobné naschvály.
Když potom postřehl, že se mi líbí Evička, začal pro ni vyrábět z papíru různé harmoniky, vlaštovky a čertíky, aby mi ji přebral. Jenže Evička, přestože se líbila ještě dalším klukům, trpěla naštěstí nejvíce na mne, protože jsem dovedl dobře malovat. Občas přišla za mnou do lavice s prosbou, abych jí něco namaloval. Nejčastěji chtěla různé kočičky, pejsky a papoušky, v čemž mi Schlitter absolutně nemohl konkurovat, protože maloval jako levou zadní.

Jednou o přestávce se spor mezi námi natolik vyostřil, že mně napadl pěstí do nosu a přihlížející Evička, když spatřila, že mi teče krev z nosu, na mne křikla: „Nenech si to líbit, Tomsíčku, a dej mu do huby!“
To mně dalo onu potřebnou vzpruhu, utřel jsem si kapičku krve pod nosem do kapesníku a vrhl se na Vláďu oběma pěstmi jako boxer. On začal také boxovat, ale já měl větší kuráž i vztek a začal jsem do něj bušit s takovou kadencí, že on překvapeně couval a už jenom mával na obranu rukama. Celá třída udělala kolem nás kruh a začala mi hlasitě fandit, asi protože jsem byl menší. Když jsem mu dal poslední pecku do brady, všiml jsem si, že se na mne Evička podívala s obdivem v očích a s milým úsměvem.

Do toho tam vletěla naše paní učitelka, která slyšela už na chodbě hurónský řev v naší třídě. Okamžitě jsme se rozprchli do svých lavic, paní učitelka si stoupla na stupínek a zeptala se přísně prvního kluka na kraji: „Co to tady bylo, Votrubo, za kravál?“
„Prosím, Toms se pral“, žaloval tento žáček de facto podle pravdy.
„Jo, Toms, že se pral? Tak to ti akorát tak věřím!“ Podívala se na mne a asi z mého provinilého obličeje musela poznat, že to tak skutečně bylo, ale neřekla nic než: „Sedněte si a příště tady bude o přestávce klid, nebo uvidíte!“
A já byl v sedmém nebi, poznal jsem prvně jaká je to krása takový obdivný úsměv milované dívky...
***
http://www.youtube.com/watch?v=zLkCWT2neuI